Pozoruju Kevina, jak napůl vylezlej ze stanu leží na břiše a vopřenej vo lokty tam něco soustředěně tropí. Pokud možno neslyšně se vyprošťuju z našeho dvojspacáku, z jehož druhý půlky stále ještě sálá teplo Kevinova těla, a nekonečně pomalu se po čtyřech plížím ven. Přítel, plně zabranej do črtání něčeho na papír, prohýbá svoje světlý záda, na nichž mu pod malinko pihovatou kůží vystupujou obrysy svalů.
„Wille?“ ozval se jako první Gavin, který vstal. Krve by se v něm v tu chvíli nikdo nedořezal. Will se posadil a prohlížel si celé to místo. V hrudi cítil, jak mu srdce buší o sto šest. Nechápal, co se stalo a jak to, že se opět nachází na tomhle místě.
- Ale ty nejsi holka… Proč mi to děláš? Tohle tedy nedělá určitě nikdo… - - Možná dělá, ale nemluví o tom? - - Proč by to dělali? - - Nevím. Nikdy jsi to tak nechtěl? Aby někdo přišel a dělal ti to co já? - Zar na něho hleděl velkýma hnědýma očima. Chtěl. Ale bál se na to i myslet. Protože ten, kdo se mu zjevoval ve snech, byl právě Mer. Ale nejen on… Ale na to druhé jméno se neodvažoval ani pomyslet.
Vrátím doklady jejich majiteli, který si v mezičase stihl posbírat ze země knihu. Zaujme mě její pestře barevná obálka se známým typografickým řešením. Nasadím hravě pohoršený výraz: "No teda, házet s panem Adamsem na zem, že se nestydíte…" Opět lehce vykulený výraz, naštěstí rychle vystřídaný úsměvem od ucha k uchu. "No jo, máte pravdu, jsem fakt špatný stopař, ani ručník u sebe nemám!" "Tak doufejme, že dnes v noci nepřiletí Vogoni, protože já ho ke své hanbě také nemám."
Sedím po tom všem jako každý normální večer u svého stolu. Vedle mé ruky je stále zalepená obálka, jejíž obsah i odesílatel je mi znám, aniž bych se jí dotkl. Srší z ní nenávist, létají z ní slova a já místo toho, abych se do ní podíval, raději ignoruju tento problém.
Zadek i palec mě bolely pěkných pár dní, ale nakonec skoro všechna bolest přešla. Jen jsem cítil podivné prázdno. Najednou jako by mě Tereza obtěžovala. Vyhýbal jsem se jí a snažil si sám sobě namluvit, že ve skutečnosti jsou mé výmluvy pravdivé. Jednou jsem se vrátil pozdě ze školního výletu, podruhé se protáhla akce na hřišti. Věděl jsem, že musím jít dál.
Ráno je to ve stanu, ve kterym spali dva kluci po celodennim sportovnim výkonu, cejtit jak ve vopičárně. Ven do chladnýho horských vzduchu se nám ale hned po probuzení nechce. Rozespale snídáme v polosedu vedle sebe. Voba tvrdý z naší nahoty.„S tim asi budem muset vydržet do večera,“ uculuje se Kevin.„Nevim, jestli to zvládnu.“
Co bych ti tak ještě pověděl, podívej, bolí mě oči, já si je na chvilku zavřu. Ono už stejně není co vyprávět. Co bylo, to už se nezmění, a co bude, to už je jasné. Takže asi tak. To je krásný pocit. Našel jsem cestu z pekla…
Měl jsem před očima bílou mlhu. Světlo, které se dralo přes škvíry mezi mými víčky, spalovalo mé oční tyčinky. Postupně se však bolest v oku zmírňovala a ustupovala jinam… do mé hlavy. Tu jsem měl jako střep a s každou nastupující vteřinou se bolest zhoršovala.
Po čtyřech se šourám k vodě, nyní již zase pod plnou palbou slunečních paprsků, protože mrak odtáhl někam za les. Lezu do vody jako bych přetrmácel celou polovinu pouště poté, co mi vysílením totálně klekl velbloud.
V noci som si ľahol vedľa Hansa, ktorý už spal na bruchu s mierne roztiahnutými nohami. Videl som jeho dierku a kochal som sa pohľadom aj na jeho penis, ktorý vykúkal spod jeho zadočku. Niekto zhasol oheň a ponorili sme sa do čierno-čiernej tmy.
Přiblíží se ke mně a najednou mě políbí. V autě nějak nemám kam uhnout. Nechápu, co dělá, zrovna on, který tohle nikdy nechtěl. Začne mi přes kraťasy mačkat ptáka. Starosti o tom, co by jak mělo a nemělo být, se odsouvají do pozadí. Rozepne mi knoflík a dobývá se dovnitř. „Počkej,“ zastavím ho. „Co?“ „Nechceš někde jinde než v autě? Můžeme jet ke mně,“ navrhnu.
Mrtvé jehličí pod podrážkami vystřídá tráva. Lesklá, kluzká, zalitá mléčným světlem měsíce. Dlaně se zaboří do měkkého porostu. Na tvář dopadne několik kapek noční rosy. Ostružiní mě chytne za ramena. Z kotníků vystřelí ostrá bolest. Naděje zmizela. Neohlédnu se. Vím že bych zahlédl to, co si lidé pamatují jen z nočních děsů. Otisk v univerzální paměti našeho rodu. Důvod proč nám hned na okrajích lesů naskakuje husí kůže.
V jediném okamžiku jsem se vymanil z jeho sevření. Zůstal na mě hledět beze slov. V následující vteřině jsem mu vpálil takovou facku, že jsem si na nějakých pár hodin rozbolavěl ruku. On se otočil v piruetě a složil se na zem. Bylo mi to však jedno. Já právě vydýchával svůj morální kolaps.
„Tohle na mě neplatí! Makej, nebo to bude ještě horší!“ Zvedám se ze země a kolotoč se znovu rozjíždí. Těžce dýchám, rychlost povelů se zvyšuje. Než stihnu splnit jeden, už přiletí druhý. Najednou se rozhostí ticho. Popadám dech a koukám na Nera tázavým pohledem.
Přichází neodvratitelné a nevyhnutelné… Pokud se jednou sopka rozhodne k erupci, není cesty zpět a není překážky, která by erupci zastavila. Z rozjetého rychlíku se také nedá vystoupit. Protržená přehrada se sama znovu nepostaví. Lavina, která se dá do pohybu, své dílo dokoná. Má mysl je zcela zatemněna a upíná se k jednomu, jedinému...
Stroj pod mým hrudníkem zachroptěl, jak zpracoval další dávku instrukcí, ale vypadalo to, jako by vycítil to péro pronikající ještě hlouběji do mě. Přes všechnu tu pozornost, kterou si Teův pronikající úd vyžadoval, někde vzadu mé mysli se objevila myšlenka, že ten stroj mrdá s námi. Perverzní představa.
Na uježděný cestě, vinoucí se mezi nízkejma smrčkama, držíme skoro pochodový tempo. Ztrpčuje ho akorát pálící slunce, co nás brzo nutí sundat sofčelky, který se v ranním chladu zdály jako nutnost. Za chvíli, jak postupně vodkládáme jednu šlupku funkčního prádla za druhou, pokračujem voba svlečený do půl těla. Popruhy krosny se mi tím do holý kůže ramen zakusujou čím dál vostřejc. No co, přiznám si (pořád trochu stydlivě), aspoň se můžu kochat pohledem na Kevinovo světlý vypracovaný tělo, na kterým pomalu začínaj vyskakovat krůpěje potu, a jeho svalnatý ruce, zabírající do trochu zešikmenejch terénních kol jeho vozejku v rytmu nějakýho hitu, kterej si k tomu pobrukuje.
Pomalu se stmívalo a já byl čím dál tím víc nervóznější. V břiše jsem měl voliéru plnou motýlů, ruce se mi klepaly, jako bych už 10 let trpěl Parkinsonem, a dlaně jsem měl zpocené, i když jsem celý mrznul. Opět jsem stál před tou zamrzlou hladinou a měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi.
Andrej stál v řadě vězňů. Ruka ho bolela od primitivního tetování a celé tělo svědilo, protože táborový holič ho spíš oškubal, než oholil… Srdce mu bušilo, jako by běžel. Cítil, jak se celý chvěje strachy. Ještě se nevzpamatoval z toho, co se s ním stalo.
Přicházíme ke vchodovým dveřím a následně vcházíme do domu. Je to předsíň. Je zalitá teplem a světlem, až si musím zakrýt oči, jak strašně mě najednou bolí. Pán si odkládá lehkou bundu a pak mi odepíná vodítko. „Sedni!“ Hned poslechnu a sedám se nejlíp, jak umím, aby byl spokojený. Následuje lehké pohlazení po hlavě, ale hned je zase narovnaný a kráčí k polootevřeným dveřím do další místnosti a zakřičí: „Nero, k noze!“
Všechny to strašně pobavilo. Matyáš se plácal do stehen a – to vás asi ani nepřekvapí – nejenom do svejch. Zavrtěl jsem se a nahnul se k němu. "Musim na malou. Máte tu doufám nějakej…" "Počkej, jdu s tebou," zakřenil se Matyáš, "ukážu ti to, Fílo. Ukážu ti toho víc." Všichni se smáli. Já samozřejmě zrudnul. A to Matyáš zrovna neměl za lubem nic extra záludnýho, teda aspoň ne teď (jinak to dost předznamenalo a vlastně i vystihlo události příštích hodin).
Auto zahnulo po cestičce vysypané kamínky do velké aleje. A dojelo do dvora. Těžká, železná brána zavřela svá křídla. Ale nebyla to ani zdaleka křídla ochranná. Za bránou se nacházelo velmi speciální sanatorium. Jedna jeho část totiž sloužila jako ústav pro narušené mladé muže…
Probudil jsem se. Byla stále tma. Zvedl jsem se ze sněhu. Mobil vybitý, já promáčený a zmrzlý. Hodinky ukazovaly lehce po půlnoci. Vydal jsem se směrem k domovu. Už si ani nepamatuju, jak jsem došel domů. Pamatuju si jen okrajově křik mámy, nadávky a podobné. Pak už jenom to, jak jsem se zahřál v horké sprše a spadl do postele. Usnul jsem ihned.
Všichni se otočili se zděšením. Najednou se vedle Garryho těla objevilo úplně stejné, akorát s hnědými vlasy a celé v černém. Garry najednou otevřel oči a podíval se po ostatních a na tělo ležící vedle něj.
Strana 77 z 95
