Nechtěl jsem s ním mluvit, ne teď. Nechtěl jsem, aby věděl, že jsem tady byl celou dobu. Nevím proč. Lidé se pomalu trousí ven, povídají si a přejí si pěkné Vánoce. Sedím a ještě chvíli čekám, co kdyby na mě čekal venku. Vím, že nečeká, určitě hned utekl domů. Zůstal jsem tu poslední.
Nicméně další dny probíhaly poklidně, Honza, ani k mému podivu, neměl žádné narážky ani nic podobného. Byl jsem za to šťastný a nic nezkoumal. Každopádně jsem byl přesvědčený, že už nikdy nebudu mít v puse jiné péro než to přítelovo. V té době jsem ale netušil, co mě potká a že o nečekané situace nebude nouze.
„Napadlo mě, že by se ti v léčbě hodily nějaký proteiny,“ usmíval se. –– Co tím myslí? Došlo mi to, když si rozepnul kalhoty. „Tak kuř, kurvo! A dneska polykáš!“ Jak řek, tak i bylo. Teda ne že by se mi to nakonec tak úplně nelíbilo. „Ale! Ty vypadáš nakonec i spokojeně. Hele, ty nemáš bejt co šťastnej…“
Byl jsi zvědavý. Pomalu jsem začal vodní masáž. Tobě se líbila. Koupelnou prolétl první, jemný vzdech. Tvé slastné vzdechnutí. Chvilku jsem tak pokračoval. Ty jsi jen zatínal svaly. Cítil jsem to. Byl jsi stále namáčklý na mé tělo. Cítil jsem, jak se ti zvýšil tep. Nechtěl jsem, aby naše hra byla ukončena tak brzy. Zvedl jsem se a vyzval tě k odchodu z vany. Pomalu jsi odlepil své mokré tělo od mého. Zvedl ses. Stoupl sis a překročil vanu.
Ráno na Štědrý den jsme vstali, tradici s půstem jsem stejně nikdy nedodržoval, takže jsme se nasnídali a pak jsme vzali dovnitř stromek, který děda koupil od hajného. Pěkný hustý, nepříliš velký smrček. Připevnili jsme ho na starý dřevěný stojan a začali zdobit. Skleněnou špičku na stromek děda neměl, místo ní měl na špičku stromku hvězdu z korálků. Rozvěsili jsme ozdoby, připevnili držáčky se svíčkami. Hezký, starodávně vypadající stromek. Tak a můžeme čekat na Ježíška.
Slzy mi tečú pri spomienke na deň, ktorý mi zmenil celý život. Neplaťem iba kvôli spomienkam, ale aj preto, že som práve pokazil pekný večer s Martinom. Utierajúc slzy sa prvýkrát pozriem na neho od začiatku môjho monológu.
Hoří mi tváře, chci pocuchat ty jeho blonďaté lokny a topit se svým pohledem v jeho očích, odráží se v nich plamínky zapálených svíček. Jen bych vzal jeho hlavu do svých dlaní a hluboce se do nich zahleděl. Ne, to bych nevydržel. Vincent se směje s ostatními, rozhodí rukama a začne něco vyprávět. Jen ho tiše pozoruju, v uších mi hučí a hovor jakoby byl na kilometry vzdálený. Obraz mi splývá v jednu velkou skvrnu.
„Co je?“ Maník se na něj odspoda díval, jako by nechápal. Asi něco vytušil. „Seš ňákej připosranej.“ „Ty vole,“ ozvalo se a nahoru vyletěly Emco – Mysli na zdraví, borůvkové a zasáhly ho málem do obličeje. „Píčus má dost energie na bitvu, ale na kuřbu ne?“ „Píčus ti vzkazuje: vyjebej si sám!“ a následoval nevybíravý stisk koulí.
Místo pozdravu jsem mu vrazil jednu takovou, že druhou chytil o plechový dvířka. Zmrdík se ani moc nedivil. Čuměl na mě jak pes, ne zpráskanej, prostě pes, kterýmu je jedno, že mu nařežete. Ten pohled: Klidně si bouchni, pane, když tě to potěší. Prosím pane, jsem tady. K službám.
„Dobré gény a tiež veľa športových krúžkov mi pomohli ostať chudým. Trošku ťa však musím poopraviť. Ešte stále mám rád sladké,“ žmurkne na mňa vyzliekajúc si bundu. „Čo si dáš?“ „Prekvap ma.“
Hleděli si do očí, beze slov, v tichu lesa. Sebastian se jemně dotýkal Levanovy tváře, hladil mohutnou šíji, hrudník. Prsty opisoval stvoly tetování na Levanově těle. Hřejivé ruce hladily jeho záda, rty vypalovaly horké polibky do kůže na upírově krku a hrudi. Nemluvili, oblékli se a znovu splynuli v objetí. Každé pohlazení, políbení, bylo víc než jakákoliv slova. Souznění bylo úplné. Cítili emoce toho druhého, každý zachvěv těla i duše.
Mrznou mi ruce, mrznou mi nohy, mrzne mi celé tělo. Chtěl bych, aby jeho zpěv nikdy neskončil, ale mé utrpení je větší a větší. Mé zkřehlé ruce se znovu a znovu pokoušejí o potlesk. Následně sbormistryně ohlásí poslední píseň. A mě zachvátí smutek. Ještě pár písní bych tu zimu vydržel. Chudák Vincent, dojde mi. On tam stojí skoro nehybně celou dobu. Musí mrznout mnohem víc.
U branky (vlastně tam žádná neni, jenom takovej kamennej voblouk porostlej psim vínem) stojí bajker zablácenej vod hlavy až k patě. Vedle něj jeho stejně zadělanej horskej bajk. „Čau, nemáš tu nejtovačku? Hodil jsem držku a urval řetěz,“ kejvne na mě bez vokolků a usměje se, takže vycení svý bílý zuby. Docela kontrastujou s tim ksichtem umouněnym černou lesní hlínou a zaschlou krví. Prohlížim si ho trošku pobaveně. Týpek max. vo pár let starší než já, ale na rozdíl vod mý skoro rachitický postavy fest udělanej a asi ještě vo pár čísel vyšší. Vyšlápne si asi kdovíco, pokud je možný vodhadovat podle stupnice zabahněnosti, a na tváři se mu šklebí pořádnej krvavej sekanec.
Bol to on, alebo nie? Čo tu vôbec robí? Ak dobre viem, jeho starí rodičia už tu roky nežijú. Prečo ma to vlastne zaujíma? Kedy sa stihol oženiť?
Když řekl „dobrá kurva jako ty“, tak to vlastně znamená, že se mu to se mnou líbí, jinak by neřekl „dobrá“. A kurva? On má prostě takovej drsnější slovník, on to tak nemyslí… On je prostě takovej, takovej dravej, živočišnej, nespoutanej…
Leželi jsme ráno po probuzení v posteli, pročesával jsem prsty chlupy na Bertově hrudníku a břiše. Moje oblíbená činnost, takové mazlení. „Lechtáš…“ „Já vím, ale dělám to rád, líbí se mi to.“ Posunul jsem se, posadil jsem se rozkročmo na něj, pak jsem se položil, ruce na jeho hrudníku a opřel jsem se bradou o ně a díval se na něj. Díval se mi do očí, ruce založené za hlavou. „Chtěl jsem se zeptat, co bys rád k Vánocům, Níťo?“ zeptal se.
- Kam vlastně jdeme? - - Ke mně. Domů. A nekoukej, já se na tebe nevrhnu. - I když já bych zlatíčko teda věděl, co s tebou, pomyslel si Milan v duchu.
Jsem úplně zmrzlý, zachumlám se ještě víc do bundy. Pomalu kráčíme po kraji sjezdovky od lesa dolů k silnici. Na lyžování je ale ještě málo sněhu a zasněžování tu není. Všude už je tma, jen pár loučí, které vyznačují cestu, ještě pomalu dohořívá. Ticho šumavské vesničky ruší jen křupající sníh pod našima nohama.
Konečne som sa odhodlal vziať si dovolenku a vypadnúť niekde, kde si prevetrám kancelárskou byrokraciou zapratanú hlavu. K narodeninám som ešte v lete dostal zimný poukaz do jedného zapadnutého vidieckeho penziónu v rakúskych Alpách, niekde v okolí Achensee. Cez internet som si zarezervoval izbu a tešil som sa na mrazivé zimné večery strávené v hoteli, sediac s rozčítanou knihou a s horúcou šálkou čerstvého čaju za oknami, kde počuť kvíliaci plač silného vetra hrajúci sa so snehovými vločkami padajúcimi na kalamitnú nádielku čerstvého snehu.
Ve sklepě jsem ještě nikoho nepíchal. Všecko je jednou poprvý :-) A všecko by se mělo vyzkoušet! Žrádla i chlastu maj ostatní nahoře i v obejváku dost; nikdo tam teď nepřijde. Navíc je náš sklep dobře zvukově izolovanej. A taky tam máme slušnej výběr vína…
Jsem šťastný. Sice naše těla už nikdy nesplynou v jedno, ale zabejčit si můžeme tímhle způsobem. Cítím jeho vůni, která mě láká pořád stejně. Z Reda po krátké chvíli vytéká i Alarova šťáva a on mi tu svoji posílá v táhlých provazcích na krk, prsa a břicho. Tam je roztírá, jak se snaží uspokojit se co nejintenzivněji o moji pokožku. Upřeně mi u toho kouká do očí a já vidím v těch jeho drobnou změnu.
Přijde mi zpráva. Jen se nenápadně podívám. Objeví se fotka. Sakra, schovám mobil zpátky do kapsy. Nechci se teď tady na městským úřadě dívat na fotky nahýho zadku. I když byl pěknej. Vím, že mě Sebastián spamuje dalšíma zprávama, cítím, jak mi mobil neustále vibruje v kapse. Ale už se na něj nepodívám.
„Ne? Jaký ne?! Víš co? Napadlo mě, že by se odkaz na to video moh nějakou záhadnou cestou dostat i k tvýmu fotrovi. Co ty na to?“ –– „On… on stejně všechno školní rovnou maže,“ pokusil se zmrdík chabě zaprotestovat. Asi tušil, jak by ho fotr zřezal, vidět mladýho tančit v dámským prádle. –– „Ale zprávu s názvem VÁŠ SYN KURVIČKA, tu by si otevřel, že jo?“
Ráno po snídani jsem vyrazil ke slati. Dorazil jsem tam na osmou, jak jsme se domluvili. Rozhlížím se, nikde nikdo. Otočil jsem se ke slati. Ještě se nad ní pořád převalovala mlha, ta se zvedne tak za hodinu. Opřel jsem se zády o břízu a pozoroval chomáče mlhy. Keře a vyšší traviny, které se v ní ukrývaly, vypadaly najednou jako sedící postavy… Sedí tam osaměle, jako by o něčem tiše přemýšlely…, třeba o tom, kudy se dostat zpátky… Vypadalo to zlověstně, nepřátelsky, běhal z toho trochu mráz po zádech, cítil jsem, jak se mi začínají ježit vlasy.
Mark klečel vedle hrobu. Prsty zarýval do kypré hlíny, která zakrývala Liemino tělo. „Pomstím tě, lásko. Zaplatí za to, co ti udělal. Kdybych měl umřít, jeho život vyprchá jako první, přísahám. Je to jediná věc, kterou mám teď před sebou.“ Čelem se dotkl země a rozplakal se.
Strana 76 z 102
