Kukačka pod třešní

DIAGONÁLY I/3

„Tome, vstávej,“ zatřásl mu ramenem. Ještě pořád na něj měl trochu vztek. Takhle ho moc často nevídal, a když už, tak za tím vždycky bylo něco víc než pouhá náhoda a příležitost. Ovšem včera jeho milý celý večer a hlavně noc dokonale pohřbil.

Tělo pod jeho rukou se zavrtělo a ozvalo se nesrozumitelné zamumlání. Zatřásl s ním tedy ještě o něco hruběji. Konečně otevřel oči a upřel na něj rozostřený pohled.

„No vstávej, slíbils mi to. A kdo se umí ožrat, musí umět i vstát.“

Tom s hlavou v dlaních ještě chvilku ležel, pak opatrně položil nohy na zem a pomalu vstal. Při svém obvyklém ranním protahování se malinko zakymácel, takže toho radši nechal a shledával věci poházené po zemi. Nevěřícně ho sledoval, jak se obléká do toho, v čem strávil několik hodin u ohně.

Začal se smát: „Ty jsi pořád nametenej, jak tak koukám.“ Dobře věděl, že jednou nošené tričko, ale ani mikinu a další, by na sebe za normálních okolností nikdy znovu neoblékl. „Tak pojď, aspoň venku rychlejš vystřízlivíš. A budeš mi to moct vysvětlit, ok?“

Jen kývl hlavou, zívl na celé kolo a poslušně vyšel ze dveří pokoje. V chalupě ještě všichni spali, dokonce i Anka s Jankou, neúnavná šestiletá dvojčata jeho kolegyně Ivany z divadla.

Minulý rok při stejné akci Toma obě doslova vyšťouchaly z postele v sobotu už v půl sedmé ráno, aby vstal a věnoval se jim. A letos si ho ukradly hned po tom, kdy si s ostatními opekly nad ohněm buřty, a pak se s pusami ještě od omastku na něj věšely, ať s nimi jde tančit. A on se ukecat nechal. Rád a ochotně jim ukazoval různé pózy, piruety, opravoval držení těla a pozice paží při otočkách.

Pozoroval ho, jak se pitvoří, poslouchal dívčí štěbetání a klukovský uvolněný smích. Další z věcí, kterou na něm miloval. Tu bezprostřednost a praštěnost, to, že se pořád ještě v mnohém choval jako nezvladatelný puberťák. Jako když se k němu nastěhoval. Přitom ani nepostřehl, kdy se mu jeho staromládenecký byt z kutlochu začal kultivovat na útulný pelech pro dva, kde všechno mělo své místo.

Potichu se vyplížili ven, cestou jen sebral osamocenou láhev s minerálkou. Tušil, že někomu v kocovině přijde zatraceně vhod. Venku Toma donutil, aby se pořádně napil, a pak skoro prázdnou petku nechal stát na zápraží. Však nikam neuteče.

Nebe se mračilo, po sluníčku nebylo ani stopy. Naštěstí déšť, který je včera zahnal do chalupy, ustal už během noci. Vzal Toma za ruku, aby na mokré trávě neuklouzl. Přece jen nebyl v úplně nejlepší formě. Chalupa stála na samém konci vesnice, vlastně už kus za ní na kraji mírně se svažující louky. Na obzoru se v oparu ranní mlhy rýsoval les, vysoký a hustý. V údolíčku mezi loukou a lesem ležel stulený malý rybník s mokřady okolo. Chráněná ptačí rezervace s vyhlídkovou věží. Přesně k tomuhle místu zamířili.

Oba mlčeli, Tom se patrně stále ještě probouzel a jemu hlavou běžely obrázky ze včerejšího podvečera. Němé sólo z pro něj neznámého baletu, jeho milý docela určitě místo praskání ohně v duchu slyšel hudbu. Poskoky a švihy, nohy na špičkách v teniskách. Závěrečný pistolet a po něm úklona s vážnou tváří, jako by byl před skutečným obecenstvem. Potlesk obou holčiček a těch několika zbývajících párů rukou, kdy všichni odložili rozpité skleničky. Mírně zadýchaný se pak svezl vedle něj a vděčně přijal sklenku vína od Ivany.

„Neměl bys tolik riskovat, na těch drnech si akorát tak můžeš zlomit kotník a máš s baletem utrum navždycky,“ řekla mu káravě.

Tom se na ni zaškaredil a zbytek večera skoro nepromluvil, i když to byla jeho společnost, jeho přátelé. Na něm pak tedy zůstalo, aby se alespoň trochu zapojil do konverzace, přestože polovině z toho, co si divadelníci mezi sebou říkali, vůbec nerozuměl.

Tak to vlastně bylo skoro pokaždé, když se jeden druhého pokusil vtáhnout do svého světa. Když spolu byli sami, nic nedrhlo, všechno fungovalo. Nikdy se nepohádali, co kdo doma udělá, co kdo zařídí. Když Tomovi takřka pod rukama vybuchl kávovar a ohodil celou linku, v klidu všechno uklidil a jemu jen oznámil, že další by chtěl poněkud bezpečnější.

To samé s autem. Chtěl s ním probrat jaké pořídit, ale Tom jen pokrčil rameny. Bezpečné a černé. Specifikace požadavků jak od některých našich zákazníků, blesklo mu tehdy hlavou. Jenže ti často nebyli spokojeni, aniž by věděli proč. Tom si novou audinu prohlédl a zkonstatoval, že se v ní pohodlně sedí. Tím to pro něj haslo. Kdybych mu před dům postavil lambo nebo ferrari, reagoval by naprosto stejně, bavil se v duchu. A měl pravdu. Tohle bylo tomu klukovi naprosto jedno.

Jednou se ho v začátcích jejich soužití zeptal, jestli skutečně nemá k technickým věcem a novým technologiím žádný vztah. Tomáš se na něj podíval udiveně: „Mám k nim vztah. Miluju je, když fungujou.“ Časem to vzdal, nebylo to podstatné. A o Valentýnu si přece znovu, jako už několikrát za ty roky, potvrdil, že technologie použít umí, když je použít chce.

Louku nechali za sebou, po kamenité cestě poseté loužemi se blížili k vyhlídce. Stále se drželi za ruce, stále oba mlčeli, jako by ani jeden nechtěl začít mluvit. Tak takhle ne, Tome, tohle je prostě špatně, a ať se děje cokoliv, tak to chci vědět.

„Tak co se stalo, že ses tak setnul?“

Tom jen otočil hlavou, poprvé toho dne se na něj skutečně podíval a škubl ramenem: „Všichni přece na Májce popíjí, i loni to tak bylo, tak co. Neřeš to, ano?“

Loni se jeden tanečník opil tak, že ho museli odnést, a pak celou noc poslouchali jeho zběsilé útoky na jedinou koupelnu v chalupě. Ráno se tomu onen chlapík už jen smál: „Chvíli jsem byl Netopýr, chvíli to byl Šavlový tanec…“ Tom tenkrát lakonicky prohlásil, že to ani náhodou, že se prostě jen zlil jako dobytek, a jediné, co mohla jeho následná produkce připomínat, bylo bloudění Orfea v podsvětí.

„Tome, kdybych věděl, že je to normální, tak se neptám, ne? Jenže u tebe není. A přece víš, že já si neumím věci domýšlet jako ty. Takže to vyklop, uděláme restart a pohoda, pokud se něco stalo.“

Chvíli ještě mlčel, ale pak se zastavil, vyprostil svou dlaň z jeho sevření a rozhodil rukama: „Prostě už mě to všechno štve. Včera s holkama jsem si zas hodně uvědomil, že už je to víc než rok. Rok! To ty nikdy nemůžeš pochopit. Ty jsi spokojenej všude, kde si můžeš položit notebook a píchnout se na net. Já prostě ne. Co má sakra dělat tanečník, když nemůže tančit? Myslíš, že mi stačí ty přenosy?“

Hlas se mu chvěl, světlou tvář pokryl stín ruměnce, oči mu vším tím rozhořčením z obvyklého akvamarínu téměř zezelenaly. Už si toho všiml dřív, jak se mu občas mění. Dlouho ze začátku vlastně ani nedokázal přesně říct, jakou mají barvu. Možná, že by ho měl obejmout a utěšit, trochu ho povzbudit, že snad už je konec v dohledu a všechno bude jako dřív, ale Tom pokračoval:

„Teď bych měl tančit jako o život, urvat si ty nejlepší role, všechno, co se jenom dá. Ten život v baletu je tak strašně krátkej, Petře. A tak tvrdej. A já přesně cejtil na podzim při těch pár představeních, že i když jsem u tyče každej den, tak to prostě není ono. S každým týdnem je to znát víc a víc. Aspoň já to poznám. A pak… Tohle nepochopí nikdo mimo, ten adrenalin před plným hledištěm, kdy tančíš, i když tě něco pekelně bolí, protože v tom okamžiku miluješ i tu bolest, která k tomu patří.“

Zavrtěl hlavou a ztichl. Stejně mu v tomhle Petr nikdy doopravdy rozumět nebude, i když se ho teď docela určitě bude snažit nějak utěšit. Na okamžik si představil těch několik vteřin před tím, než vběhne na scénu, na chvilku, kdy všichni zmlknou a znehybní. Před očima neměl krajinu pod zachmuřeným nebem, ale jeviště ozářené shora jediným kruhovitým paprskem.

Díval se na Tomův bolestně zasněný výraz a uvědomoval si, že by mu měl říct něco chápavého, ale to mu nikdy moc nešlo. Nejradši by ho popadl, odnesl zpátky do chalupy a tam mu všechny tyhle nepříjemné pocity vymiloval z hlavy. Než k němu stihl vztáhnout ruce, aby ho alespoň objal, Tom se probral a sklouzl po něm pohledem. Rty se mu zvlnily v pobaveném ušklíbnutí: „Myslíš někdy taky na něco jinýho? Člověk se ti odhaluje a ty máš v palici jen to jedno. Ach jo.“

Zasmál se, ten krok udělal a Toma do náruče vzal. Pro jednou správně rozpoznal, že v danou chvíli nic víc ani udělat nemůže. O tom, jak a čím ho zabavit, aby mu jejich život nepřipadal příliš nudný, když o své sebevyjádření přišel, může přemýšlet až později. Cítil, jak se k němu přimkl, a tak ho k sobě přitiskl ještě o něco pevněji. Vnímal, jak se pomalu uvolňuje a zklidňuje. Tu chvíli souznění nakonec porušil první Tom, když se mu lehce vymanil a dal mu pusu na tvář.

„Dík. Ale jsem rád, že jsem se tak zlil.“

Pod nechápavým Petrovým pohledem to dovysvětlil: „No, kdybych se neožral a nebylo by mi tak bídně, tak bych se dál před tebou přetvařoval. A já vím, že ses někdy necítil poslední dobou se mnou dobře, ne, nekecej, že nemám pravdu. Měl jsem ti to říct už dávno, promiň. Teď už aspoň víš, proč to občas bylo takový divný.“

Jemu to sice divné nepřipadalo, ale proč se hádat zrovna o tomhle. Že je Tom někdy smutný, mohlo mít sto důvodů, mohlo to být znepokojující, ale ne divné. Občas je smutný přece každý. A přestože pochopil, že pro Toma je tahle situace hodně obtížná, sobecky se mu ulevilo, že nejde o nic vážnějšího. Pro něj vážnějšího. Že si třeba ten o osm let mladší kluk nenašel někoho jiného.

„Tak fajn. A může to bejt zas chvilku normální? Normálně dojdeme k tý rozhledně, normálně vyzkoušíme tu apku a zas normálně se vrátíme zpátky na snídani?“

„Ty a tvoje apky, tak mi o tom aspoň něco řekni.“

Radši se kousl do jazyka, aby mu nepřipomněl, že už o tom vyprávěl několikrát, že ho dokonce poprosil, aby se brzy ráno vydali právě sem, že jen díky té ptačí rezervaci ani neprotestoval, třebaže tyhle akce s Tomovými kolegy zrovna moc nemusel. Tentokrát se zdálo, že ho Tom poslouchá docela zaujatě. Nechal si vysvětlit, co přesně po něm bude chtít.

„Musíme ji vyzkoušet jako běžnej uživatel, takže třeba taková lamička jako jsi ty.“

Přiblížili se k rybníku. Vyndal mobil, spustil nahrávání v aplikaci a pak už jen sledovali a ukládali výsledky. Tom se snažil mobilem zachytit, který opeřenec právě vydal nějaký zvuk, a porovnat to s fotografií v apce. Vypadalo to, že aplikace funguje celkem spolehlivě. Kachny, volavky, čírky i labutě určila s jistotou devadesátipěti procent. U racka bělohlavého dokonce stoprocentně, takže byl vyhodnocen jako „zcela jistě.“ Strávili s tím skoro dvě hodiny.

Pomalu se oteplovalo, přestože sluníčko stále zůstávalo ve svém úkrytu za mraky. Ranní mlha nad mokřady se v jemném vánku převalovala v blednoucích chuchvalcích. Ještě chvíli a zmizí úplně, jako se už rozplynula od základů dřevěné, patnáct metrů vysoké věže, citlivě zasazené do okolní krajiny. Z blízka stejně jako z dálky nevypadala ani trochu rušivě. Za dobu, co tu stála, ji střídání ročních období a počasí vybarvilo do příjemně zašlé patiny. Kdysi novotou svítící dřevo zešedlo a zvrásnělo.

„Pojď, vylezeme ještě nahoru a nafotíš mi pár krajinek, ať to k té recenzi přidám,“ mávl rukou směrem k věži. Věděl, že Tom i na mobilu dokáže udělat víc než slušné fotky. Měl cit pro prostor a kontrast. Nechal ho jít po úzkých příkrých schodech prvního a s potěšením sledoval jeho zadek pod tenkou vrstvou režných kalhot. Neodolal, vztáhl ruku a po těch vlnících se pevných svalech přejel dlaní a pak ho lehce plácl.

„Ale no tak,“ otočil se na něj Tom s pousmáním, „budeš muset vydržet domů.“

Nahoře na vyhlídce se Tom rozhlížel do všech stran: „Je tu nádherně. Někdy bych nejradši z města utekl někam sem.“

„Jo a do divadla a z divadla bys denně jezdil autem. Při tvojí ochotě sedat za volant by to bylo úžasný. Už vidím, jak ti po týdnu sháním nový auto nebo řidiče, případně obojí.“

Tom se ušklíbl a prohlásil, že patrně neví, co je to romantika: „Vždyť se podívej. Jen ptáci a stromy a my. Nikde nikdo a všechno tak nádherně zelený a bílý, rozkvetlý…“

„Radši foť, ty romantiku,“ pobídl ho.

Ještě několikrát se rozhlédl, než zvedl mobil a pustil se do toho. Po chvilce se po něm ohlédl a přivolal ho těsně k sobě: „Podívej, když to vezmeš v tomhle úhlu, tak ani nemáš v záběru tu průmyslovou zónu. Jen rybník a kousek louky. Škoda, že to tak hyzdí krajinu. Mohlo to být ještě s kusem nebe nad tím. Když to vezmu kousek vedle, tak tam v pozadí sice už bude les, ale ten rybník nebude celej.“

Přes rameno se mu díval na obrazovku. Takhle zblízka z Toma cítil nejen vůni včerejšího ohně, ale hlavně jeho vlastní, nepřekrytou žádným deodorantem. Poslední týden se milovali všehovšudy dvakrát… Horce mu vydechl za krk, objal ho a zezadu se k němu přitiskl. Když jsou tu tak sami…

S tichým zasvištěním mu rozepnul zip na mikině a dvě dlaně vklouzly pod triko na holou kůži. Tom se o něj malinko opřel. Nechal se hladit přes hrudník a břicho, a když dlaně zamířily níž k rozkroku, vyrazil ze sebe krátký sten a otočil se k němu. Stačil ještě odložit mobil na lavici, která lemovala vnitřek rozhledny ze tří stran.

Pak už Petra objal a nastavil mu ústa k polibku. Cítil ruku, která se probojovala do kalhot, sevřela jeho varlata, aby je trochu promnula. Jen se rozkročil a nebránil se tomu. Ani tomu přílivu krve do penisu, když začal tvrdnout. Jako by dobyvatele vybízel, kam má nasměrovat svoje další počínání. Dobyvatel pochopil a vzal ho jemně do dlaně a pomalými tahy ho přiváděl k ještě většímu vzrušení. Tom vlastně nemusel dělat nic, mohl jen přijímat polibky a laskání. Věděl, že si jeho milenec sám přesně řekne, jak bude chtít pokračovat. V tu chvíli už by mu odkýval cokoliv…

Probral je až zvuk hlasu, nepochybně lidského: „Jacku, ty blboune, kam se hrneš…“

Vzápětí se jim o nohy otřelo něco živého, vlhkého. Odskočili od sebe a zírali na čistě bílého psa středního vzrůstu a neurčité rasy. Slyšeli, jak někdo dunivě stoupá po schodech nahoru, až se v otvoru nad schody objevila hlava starší ženy.

Pozdravili trochu zaraženě, Tom měl na tváři stále ještě ruměnec vzrušení a bylo vidět, že se cítí poněkud nejistě.

Majitelka psiska, které jim pokazilo jejich chvilku štěstí, naopak nebyla v rozpacích ani trošku. Vlídně jim odpověděla na pozdrav, psa připnula na řemínek a omluvila se: „Promiňte, nechávám ho tu běhat na volno a většinou sem nahoru neleze. Jen vás asi nějak vycítil a je zvědavý jak opice.“

Tom už se vzpamatoval, zasmál se a chlupáče podrbal za uchem: „Nic se nestalo, stejně jsme na odchodu. Co jsme chtěli, už máme vyfoceno.“ Sebral z lavice mobil, snad aby naznačil, že tady jsou skutečně jen kvůli fotografování.

Paní se vědoucně usmála: „Když půjdete po cestě ještě kousek směrem od vesnice, je tam pěkná třešňová alej.“

Oba na ni nechápavě zírali, až zatrylkovala smíchem: „Je přece první máj. A vy,“ otočila se přímo na Toma, „si radši zapněte poklopec, než se vydáte zpátky do civilizace.“

„Děkuju,“ vykoktal ze sebe Tom, ale to už ho jeho milý strkal ke schůdkům, taktak že se oba nepřerazili, jak sbíhali dolů. Rozesmáli se až pěkný kousek od rozhledny.

„Tak jasný, nikde nikdo, jen ptáci a stromy,“ vyrážel ze sebe mezi záchvaty smíchu, „Tome, to bysme se asi museli odstěhovat na severní pól.“

„Jo, a šukali bysme v iglú při svíčce a místo lubrikantu používali rybí tuk. Báječná představa,“ zakřenil se na něj Tom.

Aniž by se domluvili, zamířili na rozcestí směrem od vesnice. Ona neznámá nelhala, na třešňovou alej narazili po pár stech metrech.

„Tak pojď, ať mi neuschneš, tahle je nejhezčí.“ Přitáhl si Toma znovu do náruče a políbil ho, tentokrát opatrně a něžně. A radši i trochu cudně a nevinně, aby se v nich jejich touha zas neprobudila. Ale moc dlouho jim ta zdrženlivost nevydržela a něžný polibek se změnil v naléhavý souboj rtů a jazyků.

Někde blízko se ozvala kukačka, ale to jim nevadilo. Líbali se, dokud jim stačil dech. A když přestali, přestalo jako na povel i kukání.

„Zapni znovu tu apku, třeba se ještě ozve,“ vybídl ho. A tak čekali pod rozkvetlou třešní. Dívali se na sebe a bylo jim v tu chvíli dobře. Byli spolu a pro jednou nemuseli nic než čekat, jestli uslyší ptačí hlas. Ale kukačka se asi urazila, že si jí nevšimli hned, jak spustila.

„Hej, tak já ti zakukám, schválně jak dokonalá ta tvoje aplikace je.“

Tom našpulil pusu, zakukal a Petr se rozesmál: „Je dokonalá,“ ukázal mu displej mobilu.

Stálo tam: Homo sapiens, člověk, zcela určitě.

„Tak aspoň to mám potvrzený,“ rozesmál se Tom.

Vydali se cestou ke vsi, Tom, už úplně probuzený, začal plánovat, co všechno udělají, až přijedou domů, a konečně se z mraků vyhouplo sluníčko a jeho paprsky je oba polaskaly.

Plánuj si, co chceš. Úplně první, co udělám, až přijedeme domů, stejně bude to, že tě hodím do peřin, pomyslel si. A ať si ta apka říká, co chce, jsi tak trochu zvířátko, moje, zářivý, zrzavý…