Princip Rakety III. – Dopady spadu

DIAGONÁLY I/19

Někdy dny běžely, ani si to pořádně neuvědomoval. Ovšem ten dnešní jako by snad nikdy neměl skončit. Neřeš to, Petře, napomenul se v duchu, jeden den, o nic nejde, to přežiješ. A zas to budeš hlavně ty a Tom.

Kdyby tohle řekl nahlas, Tom by se ho se svou něžnou ironií zeptal, jestli si to skutečně myslí, a sám pro sebe by si dodal, že tu Petrovu naivitu v určitých situacích vážně miluje. Bára a jeden den, tak jistě. Obzvlášť teď, když z ní čiší, jak moc všechny chlapy v tuhle chvíli nesnáší, a proto, možná podvědomě, přijela zrovna k nim. A výbuchy raket přece mají mnohem delší dopady než na jeden den…

V uplynulých dvou hodinách se Tonda a Fanda vyspali. Teď si kousek od nich na zemi hráli s tím, co jim Petr v marketu nakoupil. Bíbí to komentovala trochu sarkasticky: „Skvělý genderový stereotypy, ale zrovna tady bych to nečekala.“ V první chvíli nechápal, až když Tomáš se smíchem ujistil Báru, že takhle o tom Petr určitě nepřemýšlel, došlo mu to.

„S čím si teda obvykle hrajou?“ zeptal se trochu podrážděně. Jak by to měl vědět, když se tak skoro ze dne na den stáhla.

„Když se narodil Tonda, tak Fanouš chtěl taky mimino. Dostal ho a já si vyslechla přednášku, že se to nehodí. Ne, on ten… ehm… vážně nemůže za to, jakej je, když ho vychovávala paní, co si myslí, že kluci si musí hrát s autama a holky s panenkama. Ale když jsem potřebovala pověsit polici, tak jsem si díry na hmoždinky stejně vrtala sama. Mělo mi to dojít už tehdy, když jsme šli na ten bowling. Prominete mi to někdy?“ odmlčela se a těkala pohledem z jednoho na druhého. Takže si to uvědomuje, není úplně egoistická potvora, prolétlo Petrovi hlavou.

Na okamžik mu jí bylo až líto. Večer, kdy se poprvé a naposledy setkali s Ríšánkem, nepatřil k těm, na které by nějak extra rád vzpomínal. A jestli se stejně hovadsky choval k Bíbí, jako se projevil vůči nim, jejímu vyprávění nejen věřil, ale vlastně se jí ani moc nedivil.

„Není co promíjet, Baru,“ řekl pevně Tom, „někdy se každej z nás může zamilovat naprosto bezhlavě a nevidět a neslyšet. A někdy to prostě nevyjde. Důležitý je, co si z toho vezmeš pro příště.“

„Příště si snad radši najdu něžnou přítelkyni, než se starat o dalšího macho pitomce. A jestli kluci budou potřebovat mužský vzory, jak se o tom furt žvaní, tak mají pořád dva strejdy, ne?“

Tom se znovu rozesmál: „Tak já jsem fakt vzor mužnosti. Já bych ty díry do zdi nevyvrtal taky, takže to zbejvá na tobě, lásko,“ otočil se k Petrovi, „vařit naštěstí Bára umí, takže já nemám, co bych těm prckům předal.“

Panebože, za co? Myslí to snad vážně?! Nejhorší byl ten pocit, že Bára možná ne, ale Tom docela určitě ano. A když si Tom vezme do hlavy, že kluky musí naučit sešroubovat nábytek, zrýt zahradu nebo programovat ve třech jazycích, tak jemu nezbude nic jiného, než postavit barák a výkonnější domácí počítač, aby to vzal rovnou z gruntu od podlahy všechno.

„Jasně, hned zítra jim začnu vysvětlovat, jak funguje stator a rotor, protože pro tebe má auto volant, čtyři kola a možná motor, viď,“ odsekl mírně naštvaně.

„Pořád ještě tě nenechá řídit?“ zeptala se poťouchle Bára.

„Já ho klidně nechám, když nebude jezdit jako prase!“

„Tak se zase uklidníme,“ konejšil je oba Tom, protože si dobře všiml, jak se vzrůstající Bářinou rozverností stoupá Petrův tlak.

„Kdybych řídit vyloženě chtěl, tak to dělám už dávno. Je prima mít vlastního řidiče. Aspoň se občas objeví v divadle. A když to půjde, tak s tebou a klukama něco podnikneme. Ale jak říkám, když to půjde a oba budeme mít volno. Teď je nejvyšší čas, abys odvezla ty dva rarachy. Už jsem promyslel, co a jak. Předpokládám, že v šatníku nemáš večerní ze třicátých, takže to uděláme takhle…“

Poslouchal, jak Tom Báře vysvětluje, kam a pro co má cestou zpátky zajet, a pozoroval při tom Fanouše, jak si hraje s Tondou. Za celou tu dobu bláznivého rozhovoru dospělých se od mladšího bráchy nehnul, důležitě mu vysvětloval, že „… to je auto a tuto kachna, vidíš, takhle musíš jezdit. S autem…,“ a Toník ho ve všem jako opička napodoboval. Vydával při tom tiché brrrm brrrm a vlastně to nijak moc nerušilo. Jen kachna se změnou v motorové vozidlo nejspíš moc spokojená nebyla.

Tak možná, jednou za čas, když jsou tak hodní… Už o pár týdnů později pozná, že ne vždycky jsou takhle hodní, a Tomáš se tím bude nehorázně bavit.

„Fando, ukliď ty kostky a pojedeme za babi a dědou.“

Fany zkusil protestovat, ale stačilo jedno Bářino ‚Fanouši‘, aby kostky putovaly zpátky do kyblíku. Kachnu Tom s Tonánkem vyhandloval za červené Ferrari. Aby to Fanánkovi nebylo líto, odvážel si zelené Maserati. Tak ještě že nechtějí i vaši Lejdynu před barákem, ozval se Petrův starý známý, potměšilý vnitřní hlásek.

Tom tak oslovoval jejich auto a on to časem vzdal a začal to používat také, i když nikdy nepochopil, proč ji tak Tom pojmenoval. Bral to jako další z trhlých myšlenkových pochodů svého miláčka a nebylo to natolik důležité, aby po tom pátral. Kdyby ho důvod zajímal, Tomáš by mu vysvětlil, že bez ohledu na značku to auto prostě má ženské tvary, proto audina-lejdyna. Ne že by takové vysvětlení Petr chápal více nebo lépe.

Sotva za Bárou s dětmi zapadly dveře, ještě v chodbě Toma objal.

„Tak kde jsme to dopoledne přestali?“

Stihli to tak tak. Tom si ještě sušil vlasy, když se rozdrnčel zvonek a rozjařená Raketa vpadla zpátky.

„Děsně se těším, kluci. Pařit jsem nebyla pěkně dlouho.“

„To je fajn, ale nejdřív tě uděláme ještě hezčí,“ usmál se na ni Tom. „Takže dámo, račte do ložnice. A važ si toho, jsi patrně jediná holka, který to kdy řeknu.“

Bára se zaculila, vtiskla Petrovi do rukou velký obal se šaty, pro které se zastavila cestou u Tomovy kolegyně Ivany, a nechala se do místnosti uvést jako skutečná dáma. S podržením dveří a lehkou úklonou.

Petr je do té ložnice samozřejmě následoval. Ne snad proto, že by si představoval nějaké jejich nepřístojnosti, ale dívat se chtěl. Několikrát kdysi pozoroval Tomáše, jak pracuje sám na sobě, a teď byl zvědavý, jak to bude vypadat, když svoje umění vyzkouší na jiném člověku. Šaty odložil na letiště a pohodlně se usadil. Sledoval, jak Tom rozkládá svoje náčiní. Nevyznal se v tom ani trochu, co je co a na co, a Tom se mu to nikdy nesnažil vysvětlit. Proč taky. Nebyla to věc běžného života, a přestože z líčení musel složit závěrečnou zkoušku, nikdy ho nelákalo použít barvičky, jak tomu říkal Petr, jinde než na divadle.

Začal opatrně, očistou celého jemného dívčího obličeje, od čela přes spánky k lícním kostem, aristokratickému nosu až po něžnou štíhlou bradu. Symetrie toho obličeje se mu líbila a věděl, že správným nalíčením Bářiny rysy ještě víc vyniknou a že ji musí nalíčit trochu jinak než sám sebe v divadle. Tam potřeboval vypadat ostře a výrazně, zatímco Báru pro ten večer v mysli viděl jen lehounce vystínovanou, aby její krásu nezakryl, pouze podpořil.

Za ty roky už měl v tomhle oboru docela dost natrénováno, nemusel nad tím nijak moc dumat. Mohl nechat myšlenky jen tak volně plynout, občas se podívat na Petra, jak je zaujatě pozoruje, vzpomenout si, že to zrcadlo, u kterého Bára sedí na kuchyňské židli a sleduje svou povrchovou úpravu, bylo vlastně prvním dárkem, který kdy od Petra dostal. Musel se při té vzpomínce usmát. Bývalo by mu stačilo něco mnohem menších rozměrů, ale Petr ho zřejmě nekupoval pouze pro něho, ale tak trochu i sám pro sebe…

„Můžeš mi říct, cos tam tak dlouho dělal?“ zeptal se ho, když konečně vyšel ven. Z práce přišel už před hodnou chvílí a Tom, když slyšel klíče v zámku a klapnutí dveří, na něj z koupelny jen zavolal, že hned přijde.

Beze spěchu dokončil, co potřeboval, několik minut svůj obličej studoval v zrcadle nad umyvadlem, a potom, mírně rozladěný, se začal pečlivě odličovat. Jak mám poznat v tomhle umělém světle polochcíplé zářivky, jestli je to správně, pomyslel si. A jak mám Petrovi říct, že si sem potřebuju něco koupit? Byl konec března, byli spolu chvilku a on stále ještě bojoval s tím, co si může a nemůže v tomhle bytě dovolit.

„Promiň, jen jsem něco zkoušel do školy,“ řekl omluvně, „jíst budeš?“

Petr kývl, ale pak mu zřejmě zvědavost nedala, aby se nezeptal, co se dá do školy zkoušet zrovna v miniaturní koupelně panelákového bytu. Tomáš mu to objasnil a pak váhavě dodal: „Jen bych potřeboval…, víš, vidět se trochu líp.“

Dva dny na to se jim v ložnici objevilo do světlého dřeva zasazené velké oválné zrcadlo. A podle něho bude o něco později Tom vybírat zařízení celé místnosti. Na tom minimalistickém stylu vybavení Petrova bytu se skutečně stavět dalo. To zatím byla záležitost trochu vzdálenější budoucnosti, protože ten večer, kdy Tom přišel z hodiny scénického tance, ho po sprše a krátkém rozhovoru s Petrem rozhodně nezajímalo, co dalšího by do ložnice potřebovali. Vlastně nepotřeboval vůbec nic než to, aby Petr trochu zrychlil ve svém počínání, když si ho tak hezky před ono zrcadlo naaranžoval a postavil se za něj.

„Uvidíš se takhle dobře? Měli bychom to vyzkoušet,“ řekl mu tiše do ucha. Zároveň s tím vjel rukou pod Tomův župan a nechal vykouknout jeho levé rameno. Jemnými polibky po něm bloudil až nahoru na krk, zatímco pomalu rozvazoval uzel na pásku, aby Tomáše ještě víc odhalil. Sám byl jen v boxerkách a Tomáš na svých zádech cítil horkost toho těla, jež se k němu zezadu tisklo. A nezaměnitelnou vůni, kterou už od první noci navždycky bude mít spojenou s pocitem dokonalého bezpečí.

Zavrtěl se a nechal župan sklouznout na zem. Díval se v odrazu zrcadla na svoje vzrušené tělo a dvě ruce, které po něm zlehka bloudily, i na Petrovu napjatou tvář. Na několik okamžiků se jejich pohledy setkaly, a ač to nebylo setkání přímé, přesto si Tom uvědomil, že ten chlap za ním ho neskutečně chce. Poznal by to, i kdyby nevnímal tvrdý důkaz té touhy na svém vlastním zadku. 

A pak se milovali a on radši v jistém okamžiku zavřel oči, ale i tak věděl, že Petr se dívá na reakce jeho těla, když do něj pronikal, když ho pevně sevřel v dlani a pomalými tahy dráždil jeho penis, dokud neskropil nejen Petrovu dlaň, ale i to zrcadlo. Byl zvyklý na svůj obraz, nebylo pro něj nic nového své pohyby sledovat v celých metrech zrcadel. Ale pokaždé to bylo při tanci nebo baletu. Aby věděl, že to dělá správně. Tohle bylo naprosto jiné. Tam, u toho jejich zrcadla, se vůbec nijak pozorovat a hlídat nemusel. Petr to se zjevnou rozkoší dělal za ně oba.

Od té doby spolu sváděli malý rozverný souboj. Tom při každém úklidu posunul zrcadlo tak, aby jejich postel nezabíralo. A Petr ho čas od času posunul na místo, kde ho chtěl mít on. Nebylo to nijak časté, ale ta Petrova touha dívat se, naprosto vyhovovala Tomášově trochu profesí poznamenané povaze. Stejně jako na jevišti, i v té jejich soukromé hře byl rád v centru pozornosti svého nejoblíbenějšího diváka. Když mu Petr po čase řekl, že se na něj hrozně rád dívá, nebylo to pro něj už vůbec žádné překvapení. Jen mu hlavou prolétlo přání, aby to tak bylo i za dvacet třicet let…

„Hotovo. Ještě vlasy. Nosívaly se tenkrát hodně vyčesaný nahoru. Tak je jen jednoduše sepneme, souhlas? Kadeřník moc dobrej nejsem.“ Tomáš se naposledy štětečkem dotkl Bářiny tváře a zaklapl pudřenku.

Bára jen pokrčila rameny. Bylo jí to vlastně úplně jedno, co s ní Tom provede. Nikdy nebyla fiflenka, kterou by příliš zajímalo, jak vypadá. V dětství nad ní její matka často lomila rukama, protože místo šatiček a sukniček Bára po škole pravidelně natahovala tepláky a odebírala se s kamarády kluky lézt po stromech a čutat fotbal. Až později si přece jen nějaké kamarádky našla, ale kamarádky trochu jiného ražení, než by si její rodiče představovali. Bobi s Léňou byly lesby a Majda, svobodná matka stejně jako Bára, se příležitostně živila taxikařením.

Barbora sama chtěla po základce na učiliště elektrotechnické, obor autoelektrikář, což jí rodiče bohužel rozmluvili. Přece se jejich jako anděl vypadající holčička nebude hrabat v autech! Barbora tedy putovala na školu hotelovou, obor cestovní ruch. Že by ji to nějak výrazně bavilo, to se říct nedalo a taky to podle toho dopadlo. Rozhodně by svým synům funkci toho rotoru a statoru dokázala vysvětlit stejně dobře jako Petr, ač na to neměla na rozdíl od něho technické vzdělání.

Tomáš tohle všechno věděl a při pohledu na to, jak Bára vypadá, by jí nejradši poradil, ať to zkusí někde v reklamě, protože tahle tvář by docela určitě prodala spoustu kosmetiky. Ovšem Barbora by ho s tím nejspíš poslala… do háje. Bylo ironií osudu, že v době, kdy se s Tomem a Petrem poznala, vydělávala v recepci obchoďáku především svým vzhledem a hezkým úsměvem, a až v druhém sledu tím, že se zákazníky občas uměla promluvit i jinou řečí než česky.

A pak už to šlo ráz na ráz. Obléknout se, zavolat taxi a vyjet, protože Jerry už jistě netrpělivě čekal…

Do baru dorazili s nepatrným zpožděním. Jerry a jeho tlupa puberťáků už byli na místě, stejně jako Katka s Danem. Začalo velké představování, především Báry, při kterém Jerry dost spontánně prohlásil: „No, tak takovou krásku bych s vámi dvěma nečekal.“

Bára se zasmála, protože od toho o dost mladšího kluka to znělo naprosto upřímně: „Doufám, že to není tvá obvyklá technika na balení holek.“ A Jerrymu to přišlo taky docela k smíchu. Především to, jak i se dvěma kamarády, jako byli Petr a Tomáš, tahle holka suverénně předpokládá, že když jí řekne, že je hezká, tak…

„… no víš, já jsem taky gay, ale nejsem slepý. Hezkou holku vážně poznám. A ta modrá ti sluší,“ pochválil jí ještě splývavě jednoduché šaty. „Takže žádný stres, já tě balit nebudu.“

Jerry se svými Little Giants zahájil večer a sklidili docela velký potlesk. Vsadili na klasiku evropského swingového proudu, protože pro jejich složení nástrojů – kytaru, housle, klarinet a kontrabas, což byla pro Toma s Petrem novinka, na vodě jeho majitelka nebyla – se to hodilo mnohem lépe.

Čistokrevný americký jazz je čekal až později, od kapely, ve které hrála Katka a se kterou se díky ní Jerry seznámil. A s níž si mohl zahrát, protože jeden člen jí už nějakou dobu chyběl. A tak ten výpadek nejen piána, ale především saxofonu, zkusil podle hesla: Klarinetem nahradíš cokoliv, trochu zmírnit. Neskutečně ho to bavilo, i když ho to částečně na jednu stranu docela mrzelo. Ale tím se v tu chvíli, kdy Tomášovi a Petrovi představoval zbytek jazzbandu J&K’s, moc nezabýval.

„A tohle jsou Kamil a Jáchym, soprán a alt trubky. Katku znáte, pro dnešek basklarinet,“ chrlil ze sebe o přestávce mezi svým prvním a druhým vystoupením, „jsou skvělí, jen ten saxík tomu chybí.“

Jeden z těch sympaťáků, Jáchym, suše prohlásil, že s tím nic moc nenadělají, a ten druhý, excentricky vypadající, dodal, že když někomu hrabe, tak se s tím nezbývá než smířit. „Klidně mohl sedět za piánem, pitomec, ale to ne, Silvestr v Římě s tím jeho kocourkem má pochopitelně přednost. Pojďte radši hrát, pořád mám na něj strašnej vztek.“

Katka se na něj ušklíbla: „Tak vztek, jo? Tak mu to hlavně řekni, až mu budeš platit tu směšnou sumu, který říkáš nájem!“

Tuhle zmatenou konverzaci Petrovi a Tomovi vysvětlil až Dan, když se mírně rozhádaní hudebníci odebrali na miniaturní klubové jeviště.

„Měli ještě čtvrtého do party, jenže ten už s nimi nehraje. Ale těm dvěma pronajímá svůj byt. Je to takový příběh na trochu delší povídání. Každopádně pro Jerryho to může být docela dobrá škola, jsou vážně profíci.“

Petrovi to bylo jedno, protože ten jenom zíral na Kamila a v duchu si říkal, jestli to je nebo není ten kluk, kterého před lety potkal doma v Písku v baru a přefikl ho na záchodech. Tak asi je, přestože předtím měl vlasy oranžové, zatímco teď zářily trávově zelenou.

„Takže jsou to muzikanti a znáš je taky ze školy?“

Dan zavrtěl hlavou: „Ale ne, oba jsou čerství právníci. Jáchym v jedné advokátní kanceláři, Kamil nastoupil k soudu. Popravdě, absolutně si nedokážu představit prezidenta, který ho jednou jmenuje soudcem. A zná je především Káťa, já je poznal až s ní. Ale jsou prima. Žijou spolu a někdy je to docela třaskavý.“

„Tak to je nejspíš Jerry v dobrý společnosti,“ zadumaně pronesl Tom a v duchu si řekl, že toho mlaďase bude muset nenápadně vyzpovídat. Přece jen mu na něm docela dost záleželo.

Večer pokračoval splavně. J&K’s hráli jako o život, mláďata se chovala celkem mravně na zaplněném tanečním parketu i u stolu. Tom občas vyzval Báru k tanci, Petr si v těch chvílích povídal s Danem, respektive poslouchal, co se se sborem a dětičkami přihodilo nového za ten půlrok, kdy se od vody neviděli. A také zvolna začali plánovat, jak a co příští léto, když se Petr svěřil, že by Tom chtěl s sebou i tu svou taneční bandu. Dan se smál a prohlásil, že to je dobrý nápad – družba muzikantů a tanečníků na Berounce, proč ne. „Koncert zároveň s tanečním vystoupením jsme ještě nedělali…“

Dohráli těsně před půlnocí, která se přiblížila tak rychle, že Petr na nějaké celoroční bilancování nadobro zapomněl.

Slova se ujala Katka: „Tak na nás, na další rok, ať už je konečně klid a všechno je tak, jak být má.“

„Třeba že si mě konečně vezmeš?“ pronesl Dan nesměle. Káťa se na něj jen zašklebila: „Zapomeň, zlato.“

„Dobře děláš,“ přidala se Bára, „já do toho dalšího roku rozhodně žádnýho chlapa nechci.“

„Ok, budeme si to s Tomem pamatovat,“ přisadil si Petr.

Tom se zasmál: „No to já bych nějakýho kluka chtěl. Pro Jerryho,“ dodal rychle, když viděl, jak se Petr zatvářil, a teatrálně zvedl obličej vzhůru, „takže haló, jednoho prima tmavovlasýho pro tohohle blond spratka.“

Jerry neřekl ani slovo, jen pozvedl sklenku se šampaňským, protože tou dobou nebyl sice ještě zamilovaný, ale někým silně zaujatý už ano. Jenže to bylo tak moc bez šance, a on se potřetí zklamat nechtěl, že svoje představy a myšlenky na toho dotyčného silou vůle krotil.

„Tak budeme pít nebo žvanit?“ ozval se Kamil.

„Chovej se slušně, nebo…,“ Jáchym se zatvářil, jako by se chystal Kamila krotit mnohem víc než jen slovně.

Nakonec to celé uzavřel Patrik: „Jestli se dospělí se všim takhle couraj, tak bejt dospělej ani nechci. Kláro, Emčo, Terezo, tak do dna, když nám aspoň tohle dovolili.“

A díky tomuhle pubertálnímu projevu nakonec celá tahle společnost lidí, z nichž mnozí se na začátku večera vůbec neznali, přivítala v našlapaném baru nový rok smíchem.

První se vypařili Patrik a spol. s tím, že mejdan bude pokračovat u Kláry. A Jerry si oddechl, protože dál už mu mohlo být jedno, jestli se tam všichni kolektivně zhvízdají. Jít s nimi nechtěl, společnost, ve které se nacházel, mu seděla mnohem víc. Se svým uvažováním dospělého člověka si nejen s Tomem a Petrem, ale i s Jáchymem, Kamilem a Katkou, o Danovi nemluvě, rozuměl mnohem líp, než s rozchechtaným spolkem puberťáků. Přesto je šel vyprovodit alespoň před bar.

Při té příležitosti poslal krátkou, nic neříkající zprávu: „Všechno nejlepší do dalšího roku.“ Sice věděl, že na ni nejspíš odpověď nedostane, ale na tomhle snad nebylo nic špatného. Chvilku počkal, jestli reakce přece jen nepřijde, ale pak potřásl hlavou. Jsem blázen, co vlastně čekám. Radši vykročil zpátky do tepla a ruchu baru.

Když nad ránem mírně ovínění ukládali silně stříknutou Báru v obýváku na gauč, měl Petr radost, že už jsou zpátky v tichu a klidu domova. Ne že by se mu ten večer úplně nelíbil, ale bylo to dost velké vybočení ze života, na jaký byl zvyklý za poslední roky s Tomášem. A to setkání s Kamilem mu připomnělo dobu, kdy žil poněkud jinak. Tak asi bych měl být rád, že je to tak, jak to je. Ne asi, určitě! Jo, jsem rád, že jsem ho kdysi na tom náměstí potkal.

„Tome, musím ti něco říct,“ řekl mu tedy pod vlivem tohoto poznání – možná za to mohlo malinko i to víno – a přitáhl si ho k sobě.

„Hm?“

„Miluju tě, víš?“

„Já tebe taky, to je snad jasný, ne?“

Ale tak samozřejmě, že je. Tak jen doufám, že mi to dáš pořádně najevo.

Ještě než konečně zalezli do postele, trošku pošoupl a naklonil zrcadlo. Ne, nebudou se milovat teď, ale možná, až se probudí…

„Ty jsi vážně cvok, Petře,“ ohodnotil jeho počínání Tomáš a potom už jen nadzvedl deku. „A dělej, je mi trochu zima.“

Nový rok, všechno při starém, pomyslel si Tom blaženě, když ho Petr navyklým způsobem bral do náruče. A jeden trochu zvláštní, ale hezký den.

Měl pravdu, v tom zvláštním dnu se protnuly životní příběhy několika lidí. Někdo v nich vystoupí do popředí, někdo zmizí téměř úplně, ale tenhle večer navždycky zůstane jejich počátkem. Nebo možná spíš bodem, v němž se na okamžik protnuly diagonály.

***

Píp…

„I tobě, Jerry. A všechno nej k zítřejším narozeninám.“