Bahenní lázně pro princeznu II.

DIAGONÁLY I/7

„A tohle je co?“

Tak že už by to začalo? S trochou obav sledoval, jak z hromady věcí vytáhl jeden z nových, ještě nikdy nevybalených spacích pytlů.

„Spacák, tos ještě neviděl normální spacák?“

„Viděl, samozřejmě, že viděl. Tak jinak. Není to na spacák trošku… malý?“

„Si ho vybal a vyzkoušej. Uvidíš, že se dovnitř vejdeš.“

„Tak ještě jinak, není to trošku… tenký?“

Tom na něho upíral bezelstný pohled, tentokrát to ironicky doopravdy nemyslel. To už na něm bezpečně poznal. Přinutil se tedy k trpělivosti.

„Miláčku, vím, že máš rád teplo. Takže jsem na to myslel. V tomhle můžeš spát i v mrazech, věř mi.“

„No mrznout snad nebude.“

Tom spacák zas odložil na onu hromadu věcí, která mu v rohu obýváku už několik dnů pila krev, protože mu nepřipadala jako vhodná dekorace. „Ale přestat cedit by už konečně mohlo,“ prohodil zároveň s tím pohybem nevinně.

Tak jasně že mohlo, pomyslel si. Už kvůli tomu odjezd odložil. Od neděle den co den sledoval, jak vypadají předpovědi, a vůbec se mu to nelíbilo. V duchu děkoval svojí prozřetelnosti, že si tu dovolenou vzal na tak dlouho, aby se nemuseli řídit pevným datem. Přesto ho to znervózňovalo. Chtěl už zkrátka vypadnout.

„Tohle bohužel neovlivním, promiň,“ povzdechl si a Tom jen pokrčil rameny. Chvíli mlčel, ale pak, pro Petra dost překvapivě, pevně prohlásil: „Nejpozdějš v sobotu jedeme. Ať se děje, co se děje.“

„To myslíš vážně?“

Ale věděl, že to vážně myslí. V důležitých věcech nikdy do větru neplácal. Když řekl, že v sobotu vyjedou, tak tedy vyjedou. Silně pochyboval, že by to pro Toma v dešti bylo tak „krásný,“ jak to pro něho chtěl. Rozhodně nečekal, že by se do toho přímo hrnul. Ale zároveň ho to uklidnilo, protože konečně padlo rozhodnutí, kdy to bude.

V tomhle se dost projevila rozdílnost jejich povah. On to „krásný“ chtěl a bál se, že to takové možná kvůli spoustě okolností nebude, protože mu pomalu docházelo, že není všemocný. Tomáš si byl jistý, že to „krásný“ být může. Protože to nezáleží na okolnostech vnějších, ale pouze na nich dvou. A ani tentokrát si svůj vztah k Petrovi nehodlal nechat ovlivnit čímkoliv. Navíc jako bytostný optimista věřil, že když už jednou konečně ten termín někdo z nich řekne nahlas, vyčasí se a bude přímo luxusně, jak už se mu tak zdálo, že mu vedle Petra vychází všechno. A proto jen přikývl, že to vážně myslí.

„Dobře,“ odkýval to tedy i on, „pokud nevyhlásí první stupeň, tak v sobotu jedeme.“

Tom, už poučený, co to znamená, se spokojeně usmál.

Jestli mezi živly všemocné Matky Přírody proběhla nějaká bouřlivá výměna názorů, nebo se jen v klidu dohodly, se asi ani jeden z nich nikdy nedoví. Jako v mnoha případech se ukázalo, že štěstí nepřeje těm připraveným, ale možná spíš snílkům a bláznům Tomova kalibru. V pátek přestalo pršet, hladina řeky vystoupala sotva deset centimetrů pod onu hranici, kdy už se vyjet nedoporučuje, a oni začali balit.

Po pečlivém přečtení všech možných recenzí se rozhodl, že pořídí lodní pytle. Ty recenze byly doopravdy skvělé. Ani copywriter dané značky se při jejich vychvalování neflákal a vlastně byl ten popis téměř poetický. Navíc myslel také na estetickou stránku věci. Plastové barely by v lodi zdaleka nevypadaly tak dobře. Později si říkal, že na téhle vodě snad přišel o veškeré zbytky zdravého rozumu, které mu vedle jeho miláčka ještě zbyly.

Jejich následná debata byla vrcholem Petrovy diplomacie a Tomovy naivní neznalosti.

„Ano, do těch dvou pytlů se nám vejde všechno. Jeden na spaní, druhý na oblečení a další.“

„Vidíš, to je dost zásadní. Jdu si vyndat, co si budu brát s sebou. Už jsem nad tím přemýšlel.“

„Tome, je to maximálně šest dní, jo? A jedeme na těžko, všechno v lodi. Tak na to mysli, není to parník.“

Vzpomněl si na jejich zavazadla při první společné dovolené a oblil ho studený pot. Jenže tenkrát jeli k moři autem, a tak mu počet Tomových šortek, kraťasů, košil, triček, osušek a všeho možného harampádí byl vcelku jedno. Do pytlů se dá sice našlapat věcí dost, nicméně i ony jsou nekonečně bezedné jen zdánlivě.

„Dobře, omezim trika. Kus na den, v pohodě?“

Bože, skutečně si nemůže obléknout jedno tričko dvakrát po sobě? Nejpozději třetí den to stejně bude jedno, ať ty použité věci zabalí jakkoliv pečlivě a zvlášť od těch čistých. I ty plíživě získají odér řeky a trávy a všeho možného, co přebije i tu nejlepší aviváž. Leda by hned všechno rovnou odhazoval do popelnice v kempu. Nebo do křoví.

„Miláčku, hlavně něco staršího, co se může případně zničit.“

„Já snad něco takovýho vlastnim? A proč bych to měl ničit?“

„Stát se může cokoliv a já vím, jak máš svoje věci rád. A líbíš se mi v čemkoliv. Nejvíc bez čehokoliv.“

Tom se na něj zašklebil, zeptal se, jestli myslí také na něco jiného, a dodal: „Tak nahatej snad nepojedu, ne?“

„Dobrý nápad, ale jistě že ne. Ty zelený koupací šortky ti budou slušet a k lodi ladit.“

„To by šlo, ty dobře schnou a můžu je pokaždý večer přemáchnout… No a ty černý si vezmu na prostřídávání. Zelená ke všemu nejde.“

Potlačil chuť odseknout, že normálnímu chlapovi stačí na pár dnů plavky jedny, a mile souhlasil: „Samozřejmě, na tvoje přemáchávání bude všude vody dost.“

Představil si ho, jak až budou spát pod Čivicemi v břízkách, bude někde u řeky plácat svoje značkové šortky o kámen, a málem se začal smát nahlas. Když ale viděl tu horu věcí, kterou si Tom ze skříně vytahal, smích ho zas rychle přešel.

„Tak, to by bylo zatím asi všechno,“ spokojeně si pochválil Tom a k oblečení přidal knížku.

To už nevydržel a vjel si rukama do vlasů. V zoufalém gestu pronesl: „Tomášku, knížku fakt ne, ta to vážně bez úhony nepřežije.“

Jeho milý se zarazil: „Jsem zvyklej na dovolený hodně číst, vždyť to víš. Tak snad nebudeme jenom v lodi, ne?“

„Nebudeme. Přesto ti radši stáhnu do mobilu, cokoliv si řekneš. Přežiješ to těch pár dnů v elektronické podobě?“

„Dobře, ale do tvýho, má větší displej,“ vymínil si Tom a on se cítil jako král, že alespoň tohle ukecal.

Sám si věcí přichystal minimum. Přímo na řece stejně nebude nabalený jak sněhulák, a když se večer ochladí, věděl o lepším způsobu, jak netrpět, než na sebe navlékat hadry. Navlékne si Toma a ten ho zahřeje stokrát líp.

„Přísahej, že se alespoň jednou za den normálně najíme,“ vrátil ho od luzných představ milování volně v přírodě do reality naléhavý hlas.

Tomu už se vážně nedalo nesmát: „Já myslel, že se tvá romantická duše bude kochat krásou zapadajícího slunce a měsíční září, a přitom tě zajímá akorát jak se co nejlíp vyspat a nacpat. Ale jo, budu si tě hýčkat. Snídani až pod nosánek do spacáku.“

„Už se nemůžu dočkat,“ suše prohodil Tom, protože měl velice jasnou představu, co si pod tou snídaní v jeho podání představit.

Stále ještě měl v živé paměti ráno po první promilované noci u Petra doma, kdy se vzbudil sám a hlad měl takový, že by možná snědl i ty čínské polévky, které jako jediné poživatiny v celém bytě našel. Když tedy nepočítal prefabrikovanou pizzu a hranolky v mrazáku a lahev s kečupem v jinak naprosto prázdné ledničce. Tenkrát by býval vzal zavděk klidně i paštikou z konzervy, na kterou se patrně mohl těšit teď. Nevěděl, co Petr nakoupil, respektive to radši ani vědět nechtěl, a na nákup s ním nešel. Jen se tiše pomodlil k nebesům, ať je to přísloví o hladu coby nejlepším kuchaři pravdivé.

„Fajn, tak ty se jdi kochat a já si jdu udělat k večeři něco normálního.“ Ještě se zeptal, jestli už jeho asistenci nepotřebuje, a pak se uklidil do kuchyně.

Palačinky plněné špenátem a kuřecím masem mu chutnaly tak, že poprvé zapochyboval, jak po všem tom Tomově vaření to poněkud jiné jídlo, které ho také čekalo, bude chutnat ne Tomovi, ale jemu.

Když se Tomáš sprchoval, dopustil se téměř zločinu. Z jeho věcí odebral dvě bílá trička a světlounce šedou mikinu, která se mu na něm hodně líbila. Druhou v barvě kávy se spoustou smetany mu nechal. A holicí strojek na baterky. V nejhorším případě mu nakecá, že to udělal kvůli tomu, aby jim náhodou v pytli nevytekly, nebo nevybouchly. Věděl, že by baterie neudělaly ani jedno z toho. Ale taky se mu ty jeho narezlé vousky vždycky líbily. Tom však neoblomně trval na tom, že se holit bude, takže ho se strništěm viděl za ty roky jen několikrát.

Pečlivě se žiletkou holil i teď, protože ráno už moc času mít nebudou. A taky si chtěl tenhle večer užít. Nevěděl sice úplně přesně, jak to jejich nocování bude vypadat, ve stanu v životě nespal, ale určitě to nebude tak pohodlné jako u nich doma v posteli. Příliš se netěšil na tu vodu jako takovou. Těšil se především na Petra na vodě. V uplynulém týdnu, kdy už spolu byli doma, se jeho milý postupně uvolňoval a odpoutával od všech pracovních povinností. Vlastně je moc dobře, že jsme nevyjeli hned, pomyslel si, měl by v hlavě ještě poslední projekt. Notebook nechá doma. A bude zas na chvilku jenom můj…

Do ložnice tentokrát vstupoval ne s rozechvěním, jestli a jak, ale s jistotou, že se milovat budou. Těch několik minut, než se z koupelny vrátil Petr, se mu zdálo nekonečných. Jeho tělo už výrazně dávalo najevo, po čem touží, když k němu přilehl a vzal ho do náruče. Pochopil, že jsou na tom oba stejně, že ani jeden z nich nechce nikam spěchat. Bude to jeden z těch večerů, kdy si s ním Petr hodlá pohrávat, jako by jeho tělo teprve objevoval.

A tak se tomu poddal. Vzdal se laskajícím ústům a rukám, které mu pomalu bloudily po hrudníku, břiše a bocích až na stehna, aby středobod jeho vzrušení záměrně vynechávaly. Vnímal jeho pohled, jak si ho prohlíží, a na chvilku nechává svoje ruce odpočívat. Rozevřel stehna ještě víc, aby mu tu podívanou dopřál, a začal se sám sebe dotýkat. Když ho už podruhé Petr plácl po hřbetu dlaně, která instinktivně chtěla to napětí uvolnit, a řekl pobavené: „Ale no tak, chovej se slušně,“ dal ruce poslušně za hlavu a zasténal: „Donuť mě.“

Jejich pohledy se střetly. V tom Tomově, nyní téměř zeleném, zaznamenal malou kapku jedu. Dráždivou, vyzývající, ať to skutečně udělá.

Rád ho tedy donutil, hned dvakrát, až se bál, jestli mu svými divokými přírazy neublížil. A ráno ještě potřetí. Už trochu jemněji, ale stále ještě tak, aby se pod ním Tom v milostné křeči před výstřikem dostatečně silně svíral.

Oddechovali pak vedle sebe a Petra napadla kacířská myšlenka, že se mu vlastně ani nikam nechce, že jim takhle vůbec nic nechybí. A že možná by přece jen měli zůstat doma…

Přitiskl si Toma pevně k sobě, a přestože nikdy nějaké verbální projevy lásky příliš nemusel, šeptal mu mezi polibky, jak moc ho miluje a jak moc je rád, že ho má a mít může. Jeho milý mu odpovídal stejně něžně, hlazením a líbáním rozhodně nešetřil.

Asi by z té postele nikdy nevylezli, kdyby se mu po chvíli Tom z objetí jemně nevymanil a neřekl: „Víš, je to krásný, ale… no… jestli dáme i čtvrtý kolo, tak už v tý lodi budu muset fakt nejspíš stát.“

Jak to dělá, že vždycky, když na mě jdou hodně pitomé myšlenky, kdy se ve mně melou moje vnitřní běsy, dokáže tenhle kluk vpochodovat s humorem, ptal se v duchu sám sebe a nahlas se rozesmál.

„Mám tě vážně rád, Tome.“

Jeho milý se usmál: „O tom vůbec nepochybuju. Tak doufám, že nejen kvůli tomu šukání…“

Ne, jenom kvůli tomu doopravdy ne…

„No, když uděláš nějakou super snídani, tak tě budu mít ještě radši.“

„Jsi pěkně drzej, miláčku,“ zavrtěl Tom hlavou, ale úsměv mu z tváře nezmizel, ani když vstával. A ani při té snídani, při které si skutečně sedal trošku opatrněji než obvykle.

Po rychlé sprše Tom ještě naposledy prošel byt, aby všechno zkontroloval, a pak už konečně nanosili věci do auta a vyjeli.

„Čas máme skvělý. Jestli to zvládne i Markéta, tak v deset můžeme být na řece.“

Markéta to zvládla perfektně. Přejížděli v Chrástu železniční přejezd, když se rozezpíval Petrův mobil a z hlasitého odposlechu se ozval rozverný hlas jeho starší sestry: „Tak kde se couráte? Abych si to nesjela za vás!“

Varovně ji ubezpečil, že za chvilku jsou na místě, a hlavně ať tu loď ze střechy auta sama nesundává. V pozadí slyšeli hlas Agáty, jak nadšeně vříská, že by jela hned.

„Aby nás ještě na břehu nečekala pubertální scénka, že fakt nastoupí,“ prohodil lehce Tom, když mobil vytípl a Petr se jen ušklíbl, že s Agátou nic není nemožné a jeho sestřička by se jí určitě ráda na pár dnů zbavila.

„A tobě by to strašně vadilo, viď. Už vidím, jak já se dřu a vy dva v lodi šaškujete, protože zrovna v tu chvíli musíte předvádět slony nebo medvědy. Naštěstí je tam místo jenom na dva zadky. Můj a tvůj!“ Tom se jen zakřenil a vůbec mu tuhle jeho domněnku nevyvracel.

Ale Agáta se předvedla jako rozumná slečna a vysvětlila, že prostě chtěla jet s mámou, protože jim nutně musí dát něco na cestu.

Zíral na malou, žlutou, gumovou kačenku s oranžovým zobákem v její ruce a pro jednou zas absolutně nevěděl, co na to má říct. Občas se stávalo, že ho děti vyváděly z míry. Naštěstí měl vedle sebe Toma, který si od Agáty hračku vzal.

„Přesně takovou jsem měl do vany, když jsem byl prtě, Agi, dík. Bude to první kachna svého druhu, která splaví všechny nebezpečný jezy a peřeje na Berounce.“

Po sundání lodi si od Petra vyžádal z malého příručního soudku nůž, a i když na něj nevěřícně zíral, odřízl kus koňadry a na jeden konec kačenku přivázal. Druhý přichytil za oko z provazu na zadní špici kánoe. Agáta a Markéta se rozřehtaly a on se k nim musel přidat. Tom se tvářil naprosto vážně, když káče slavnostně sliboval, že ji silami společnými budou ochraňovat od všeho zlého.

Je to komediant, letělo mu hlavou, když ten výjev sledoval. Miluju ho přesto, nebo proto? Asi jak kdy. Ale vždycky.

Díky tomuhle představení se ani moc nerozhlédl po kempu. Stačil mimoděk zaregistrovat, že je tam poměrně dost lidí a velká louka připomíná spíš kaliště, než co jiného. Nezajímalo ho to, chtěl vidět hlavně řeku. Znovu se ujistil, že si Tom do jednoho z pytlů dal malý váček s osobními věcmi. Obvyklé doklady, peníze, klíče od bytu. Pytle naložili na střed lodi, do zadní špice balík vody, pádla k sedačkám a byli připraveni. Kačena si zatím netečně hověla na zádi.

„Vyfoť mi ji,“ šťouchl do něj Tom a on se plácl do čela a letěl do auta pro mobil. Klíč od auta předal Markétě, aby až pro ně pojedou, naložila i Martina, který jim jejich audinu dopraví na místo posledního přistání. 

Bože, to je vážně cvok… Ale poslechl ho. Vyfotil kačenu, vyfotil Toma s Agátou i bez Agáty a pak už čapli loď a donesli ji těch několik metrů na břeh z betonových panelů. Usadili ji přední špicí částečně do vody.

Berounka se valila rychlostí, kterou tady v Dolanech v životě neviděl. Vnímal, jak se mu do krevního oběhu začíná vyplavovat adrenalin. Už ten proud chtěl cítit pod sebou. S Markétou a Agátou se rozloučil narychlo, byl už ve vlastním světě, kde ony dvě neměly co dělat. Slyšel, jak Tom za oba děkuje, že jim tak obětavě přivezly loď až z chalupy…

„Tomáši, tak pohni se už…“

„Nedočkavče,“ zasmál se Tom, poslušně se usadil, pádlo si připravil do rukou a naposledy holkám zamával.

Ještě ho trochu s kánoí odstrčil, než sám nasedl a odpíchl je od břehu. Několika záběry je dostal tak čtyři metry kolmo do proudu, než začal stáčet příď lodě.

Ta síla vody ho překvapila. Nejspíš trochu vyšel ze cviku. Ale vůbec nepanikařil, že je to táhne bokem ke břehu, to se stává. Tomovi v klidu řekl, ať nic nedělá, a připomněl známou poučku, že řeka sama ví nejlépe, co dělá. Nemá smysl se s ní prát. A že stačí sklonit hlavu a tu větev prostě podjedou.

S něčím ale přece jen nepočítal. Řeka bývá občas trošku zlomyslná. Možná se na něj zlobila, že ji na tak dlouho opustil. Nebo ji urazilo, že se s ní pořádně nepřivítal. Snad se jen chtěla malinko pobavit. A třeba proto kmen, ze kterého ona větev čněla metr nad hladinou, dokonale ukryla ve svých vodách. Vlny a vlnky pro jistotu rozprostřela po celé své šíři, aby ani náznakem nedala najevo, co se kousek pod hladinou ukrývá.

Že je zle, pochopil, až když lodí drbnul náraz. Tom se po něm ještě stačil s nevyzpytatelným pohledem otočit, než se loď naklonila, jedním bokem pevně přirazila ke kmeni a přes druhý se dovnitř valila voda. Zoufale ještě zkusil zabrat, ale to už bylo naprosto zbytečné. V příští vteřině byl on i Tom po krk ve vodě, kánoe plavala bílým břichem vzhůru a jediné, co oba mohli dělat, bylo držet jednou rukou pádlo a druhou manévrovat loď ke břehu, protože nohama na dno nedosáhli.

Tom, snad v náhlém instinktivním osvícení, dělal všechno automaticky, jako by to nebylo jeho první cvaknutí se, a jemu se neskutečně ulevilo, že jeho miláček nijak nevyšiluje. Že z toho určitě nebude nadšený, mu ovšem bylo jasné. Na to teď ale nebyl čas myslet. Přece tu řeku nebudou sjíždět plavmo!

„Jak končí to křoví, tak tam vylezeme,“ navigoval Toma, který se po pár vteřinách zastavil. Konečně se dostali na místo, kde už vystačil. Udělal ještě jeden trhavý pohyb dopředu, než s vodou u pasu zůstal nerozhodně stát.

„Co je? Vylez, bafni špic a drž.“

Nechápal, proč tam tak nesmyslně stojí, a taky si uvědomil svou naprosto školáckou chybu. Chybu, které se vždycky v duchu ušklíbl, jak někdo může být tak pitomý a dopustit, aby se mu taková věc stala. Chybu, která Tomovi bude naprosto ukradená, což v tu chvíli ještě nevěděl, a zbytek rodiny v souvislosti s ním upřímně obveselí.

„Je tam bahno,“ pronesl klidně Tom.

„Ty vole, nedělej princeznu a prostě tam vylez!“

Vztek měl na sebe, ne na Tomáše. A tak mu vzápětí došlo, že přestřelil, že tohle si nezaslouží. Že idiot je pouze on sám. Nejen že se cvakne osm metrů od břehu, ale ještě si v tom pomatení smyslů před vyplutím nestrčí mobil do toho malého příručního barelu, kde měl jinak spoustu dalších věcí, které je dobré mít po ruce, ale do kapsy kraťasů. A zapomene na něj.

Hlavně, že Toma jsem se tak důležitě ptal. Bude mě mít za totálního kreténa, uvědomil si.

Všechny tyhle myšlenky mu proběhly hlavou, zatímco tam Tom tak nerozhodně postával, než po něm blýskl naštvaným pohledem a vykročil k bahnitému břehu. Společně loď vytáhli, vylili a samozřejmě se tenhle jejich skeč neodehrál beze svědků. Slyšeli pár připomínek, dostali nabídky pomoci, viděli rozesmáté tváře.

Tomáš sundal triko, vyždímal ho, oblékl zpátky a mlčel. Řídil se přesně podle jeho pokynů. Když napodruhé a tentokrát bez nehody vypluli, opatrně se na Petra otočil. Úplně mírně, ale tak, že Petr v tom ten důraz přesto slyšel, řekl:

„Kdybych byl princezna, tak jedu do lázní, ty vole!“

Svou omluvu už říkal jen Tomovým zádům: „Promiň, jsem naštvanej na sebe, ne na tebe. Takhle debilně se udělat osm metrů od břehu!“

Čekal na nějakou reakci, a když dlouho žádná nepřicházela, začal pomalu propadat beznaději, že to pokazil ještě dřív, než to vůbec začalo. Pak si všiml, jak se ramena jeho milého začínají nezadržitelně chvět, než se rozesmál: „Já bych tipnul, že to bylo osm a půl. Mimochodem, ten mobil ti v kapse zůstal, nebo budeš shánět i novou simku?“

On to věděl, celou dobu to věděl a nic neřekl! Vážně toho kluka nikdy nepochopí…

„Mám ho, jen bude na odpis. Tos nemohl něco říct, sakra?!“

„Ty jsi šéf výpravy,“ odvětil Tom mile, zastrčil zatím nepoužité pádlo mezi kolena a se zadkem na sedačce se pohodlně zády uvelebil na lodní pytle.

„Víš co? Vlastně možná tak trochu princezna jsem. Takže makej, věřím ti,“ mrkl na něj ještě s mírně zakloněnou hlavou, než si pod ní složil ruce a spokojeně se zakoukal do modrého nebe…