Bahenní lázně pro princeznu IV.

DIAGONÁLY I/9

Probudil se za svítání. Těžko říct, jestli tím měkkým světlem prosvěcujícím stěnu stanu, nebo cvrlikáním ptáků. Včera večer poseděl u řeky dost dlouho. Býval by chtěl víc klidu, ale kemp dlouho neutichal, a proto to vzdal a uložil se do spacáku za zvuků hovoru lidí u stánku a směsice hlasů doprovázejících trošku neumělou hru na kytaru u ohně.

Až na ten zpěv ptáků a Tomův sotva slyšitelný dech bylo ticho. Kdyby se takhle brzy probudil doma, jen by se přitiskl k Tomášovi a spal by dál. Nebo, ještě radši, by si ho vzbudil. Rád si s ním ráno hrál, když nemusel nic a nikam. To pak to tělo vedle sebe hladil a laskal a probouzel z malátnosti spánku do nejvyššího vzrušení. Věděl, že Tom ranní milování úplně nemusí, ale jeho bavilo to přesvědčování o opaku. Ne že musí, ale i sám chce. Většinou se mu to povedlo a vstávali v době, která už se rozhodně nazvat ránem nedala.

Teď na to mohl zapomenout. Tomáš byl ve spacáku zapnutý až po bradu, a kdyby se k jeho nahému tělu chtěl dostat nějak nenápadně, aniž by ho vzbudil a ze spacího pytle doslova vyklepal, musel by ho přímo na něm snad roztrhat. Ne že by mu ta představa nepřišla lákavá, ale přece jenom… Co pak dál? Do jeho by se spolu nevešli a kavalírsky svůj poskytnout Tomovi a sám spát jen pod celtou? Na to už byl příliš zhýčkaný, přestože kdysi dokázal spát i na sněhu. Ve dvaceti člověk udělá blbostí kvůli prestiži, aby byl za tvrďáka…

Jsem vážně úplně pitomej, pomyslel si. Kdyby koupil dva dekáče, sepnul by je k sobě a měl by Toma u sebe stejně jako doma, pod tou příšernou francouzskou dekou, kterou nikdy nechtěl, a přesto si jejich noci bez ní už neuměl představit. Ale pro Toma chtěl vždycky to nejlepší, co se dalo a co mohl. I kdyby to měl být spacák pro horolezce. Nebo modré z nebe.

Jenže modré z nebe nikdy nechtěl. Když nad tím přemýšlel, málokdy si Tomáš přál něco hmotného a on měl zpočátku trochu problém o Vánocích a narozeninách, protože dlouho nevěděl, co mu dát.

Měl bych mu udělat tu snídani, uvědomil si, slíbil jsem mu ji až pod nos.

Doufal, že to Tom bude brát jinak než doma, kde by v posteli snídal jen pod podmínkou, že on tu postel pak převleče. Včerejší pokřtění spacáků stačilo.

Pomalu, co nejtišeji se vysoukal ze spacáku, natáhl kraťasy, opatrně rozepnul vnitřní vchod do stanu a po čtyřech vylezl na předsíňku. Zip za sebou zas pečlivě zatáhl, aby Tomovi neutíkalo teplo. Postavit se nedalo, zády se o zvlhlé tropiko opřít nechtěl, pokračoval tedy jako zvířátko i za druhý vchod. Do kolen ho studila zvlhlá tráva a plíce se naplnily čerstvým chladným vzduchem. Hmátl pro triko a ručník, připravených na ranní použití, a zas tak pomalu a potichounku za sebou zapnul i druhý vchod. Venku se postavil a konečně se protáhl.

S trikem přes rameno se vydal k toaletám. Cestou zpátky měl před sebou řeku jako na dlani. Mám, nebo nemám? Tak dělával to… Lehký opar se válel nad hladinou, z mlhy vystupovala její vlnící se proměnlivá tvář. Také se pomalu probouzela, zatímco všechno lidské kolem spalo.

Poodešel kus po proudu, aby případně někoho nepobouřil, a shodil kraťasy. Věděl, že teď to musí udělat rychle a že to bude trochu šok. A byl. Málem ho to přinutilo nahlas vykřiknout. Jako divocha z dob dávno minulých. Ale po chvíli ten prvotní náraz chladu ze studené vody zmizel a on si to začal užívat. Dělal mohutná tempa proti proudu, aby alespoň zůstal na místě.

Přeprat se řeka tentokrát nedala, ale on se s ní ani prát nechtěl. Nechal si omývat laskajícím proudem nahé tělo, nasával její skoro zapomenutý odér, u kterého nikdy nevěděl, jestli je mu skutečně příjemný. Bahno, říční písek, pyl ze stromů, tráva ze břehů a samozřejmě ryby, to všechno dávalo dohromady charakteristickou vůni, která se nevyskytuje nikde jinde než u volné řeky v přírodě. Žádná chemie, žádný chlór z koupališť.

Pokaždé by dal přednost koupání tady než v sebelepším aquaparku. Kdyby se řeky zeptal, proč to tak je, zašuměním by mu odpověděla se svou prastarou moudrostí, že tak je to přece dané, že nejvíc na lidi působí vjemy, které jsou v nich uložené od útlého dětství, kdy všechno dokážou vnímat naplno a tak, jak to je, bez všech pozdějších ale. A pokud jsou to zážitky hodně silné, ani čas je nezastře úplně a vždycky si na ně lidské smysly vzpomenou, i když racionálně člověk ani nechápe proč.

Vylezl ven, oklepal se jako pes. Částečně záměrně, částečně zimou. Vzduch se mu zdál studenější než voda. Začal se utírat. Trochu drsněji než bylo třeba, aby do kůže vmasíroval teplo. Kemp ležel v hlubokém údolí, z východní strany ho kryla příkrá stráň porostlá vysokými jehličnany. Sluníčko se sem vždycky probojovávalo až později. Mezi vrcholky stromů po něm stále ještě nebylo ani stopy, přestože obloha už zvolna nabírala modrou barvu. Bude hezky, pomyslel si a sám pro sebe se usmál.

Kdyby tu byl sám, zas by si jen sedl a vychutnával si ten klid a na vystoupání slunce by si počkal. Ale vrátil se ke stanu a vytáhl ven pytel s jídlem a potřebami na vaření. Za chvilku už na nedaleký dřevěný stůl stavěl malou bombu s hořáčkem. Do jednoho ešusu vodu, do druhého instantní ovesnou kaši pro Toma. Doufal, že se sušeným mlékem pro něj bude poživatelná. Pro sebe si namazal chleba paštikou, protože Májka je věčná.

Než se voda začala vařit, dával si v duchu dohromady dnešní trasu. Čekal je snad nejkrásnější úsek řeky, alespoň pro vodáky. Bohatý na jezy a o to jde na vodě především, jak se mu vždycky zdálo. Něco zdolat, překonat, vyhrát nad řekou i nad šutry pod jezem. Vlastně ani nebylo o čem moc přemýšlet. Dumat mohl pouze nad tím, kde zakotví. A dneska to bude mimo civilizaci, protože…, zkrátka protože, a nemysli teď na to, Petře, napomenul ho jeho potměšilý vnitřní hlásek.

Přelil ovocný čaj a poprvé v životě byl rád, že soustavnou nenápadnou buzerací Tom naučil pít čaj bez cukru i jeho. Nemuseli tak s sebou tahat další zbytečnou přítěž. Kaši zasypal sušeným mlékem a také přelil vodou, promíchal ji a dojedl zbytek chleba. Kemp už se začínal probouzet, zaslechl první lidské hlasy, stihl to tak akorát. Do stanu zas tak opatrně a po čtyřech, s ešusem a hrnkem čaje to bylo docela zábavné. Položit, rozepnout stan, přemístit oboje, zalézt, zapnout, rozepnout druhý vchod, zase přemístit, zalézt a zapnout, uf…

Tomáš, pořád zapasovaný do spacáku, se zavrtěl, a dřív než otevřel oči, potichu pronesl: „Co to tady nacvičuješ? Trénuješ agility v roli psa nebo co?“

„Taky ti přeju dobrý ráno, miláčku.“

Tom otevřel oči a usmál se na něho.

„Tak, jak jsem řekl, snídaně až pod nosánek,“ přistrčil k němu ešus, hrnek a uvelebil se naproti němu.

„Dík.“

Tomáš trochu rozepnul spacák, právě tak, aby mohl vytáhnout ruce, přetočil se na bok a sáhl po čaji. A pak zvedl víčko na ešusu…

Pravda, ovesnou kaši ke snídani běžně jedl, jenže ovesnou kaši přímo z vloček, kterou si sám připravoval s čerstvým ovocem a ořechy, ne instantní. Ale bylo mu jasné, že tady těžko může čekat něco jiného, a vlastně to od Petra bylo milé. Vnitřně byl připravený na tu paštiku. Statečně se tedy chopil lžíce, nabral první sousto a ochutnal…

Ne, nesmím to vyplivnout zpátky, letělo mu hlavou, když viděl, jak ho Petr napjatě sleduje, třeba druhé sousto už nebude tak hrozné. Zřejmě by nebylo, kdyby v tom okamžiku pomřely všechny jeho chuťové pohárky na jazyku. Což se bohužel nestalo. Po třetím soustu už to nevydržel a zeptal se: „Seš si úplně jistej, že mě tím jídlem zas nechceš zabít, nebo tak něco?“

Petr na něj mlčky zíral.

Nabral si čtvrtou lžíci, vrchovatou, aby to měl co nejrychleji za sebou, polkl a pokračoval: „Pro změnu ne strukturou, ale chutí?“

„Aha, tak to už tu dlouho nebylo,“ ušklíbnul se Petr, „doufám, že tohle uslyším i za třicet let. Že jsem tě chtěl zabít bramborovým salátem.“

„Samozřejmě, lásko, to je totiž nezapomenutelný.“

Nezapomenutelné to skutečně bylo a nejspíš nejen pro ně. Jejich první společné Vánoce…

Tom měl spoustu práce, což nebylo nic neobvyklého v zimní sezóně, ale dva dny před Štědrým večerem si uhnal mírné nachlazení. Pokašlával, teklo mu z nosu, měl teplotu a celkově se necítil úplně nejlíp. A po svátcích potřeboval být zase ve formě na další představení. Petr ho tedy zahnal do postele.

Díky tomu se jim i samo vyřešilo dilema, kde vlastně v ten slavnostní večer a následující dva dny volna budou. Spolu, sami a doma. Zatímco u Petrových rodičů se tohle jejich rozhodnutí setkalo s pochopením a: „Hlavně ať je co nejdřív v pořádku,“ u Tomovy matky to byla čtvrthodinová vyčítavá litanie, kterou Tom ukončil slovy: „Máš ve všem pravdu, přijedeme, holt se v divadle omluvím a vyležím to pak.“ Tohle konečně zabralo, protože umění především, že, pomyslel si tehdy Petr, ale nahlas to nekomentoval. Věděl už, že by to Tomášovi bylo nepříjemné.

A tak Tom ležel, četl, poslušně polykal paralen a popíjel bylinkové čajíčky a Petr byl spokojený, protože nikdo nerotoval bytem, co všechno se musí ještě udělat a stihnout. Třiadvacátého večer podle detailních Tomových pokynů uvařil zeleninu, brambory, vejce a jal se připravovat salát na štědrovečerní stůl.

K bílému jogurtu místo majonézy byl poměrně skeptický, ale co už. Když ochutnal, nebylo to nakonec špatné. Dal salát ochutnat i Tomovi a ten jeho výtvor ohodnotil: „Super. Šoupni ho do ledničky, ať se rozleží.“

V noci si k sobě Toma tiskl a polibky umlčoval každý jeho protest, že toho má nechat, protože se potí a nakazí ho a… a vůbec.

„Fakt je ti to nepříjemný? Já totiž mám rád i to, když se potíš.“

Tak moc nepříjemné, aby neusínal v Petrově náruči, to přece jen nebylo…

A pak přišel večer a Petr mu dovolil alespoň slavnostně nazdobit stůl, když ho ráno k malé jedličce nepustil, a zasedli spolu k rybě a salátu…

Košile, svíčky, tichounká hudba, všechno tak hezky romantické a sladké, až z toho Petrovi cvakalo v hlavě, ale Tomáš se tvářil spokojeně a už mu bylo o něco lépe. Nakonec ta atmosféra dostala i jeho. I ten salát mu chutnal ještě víc než včera, ovšem jen do chvíle, kdy se v půlce večeře po jednom soustu Tom chytil za krk a zaskřehotal: „Do hajzlu, co to je?“ a dál křečovitě polykal naprázdno. Kost to být nemohla, neměli klasického kapra, ale filety z lososa, protože kapr byl jediná ryba, kterou Tom odmítal jíst. Tím veškerá romantika skončila.

Další dějství jejich prvního štědrovečerního veselí se neodehrávalo pod vánočním stromkem, ale na pohotovosti ORL, kde starší nevrlý doktor konstatoval, že lidem v tento den z krku obvykle tahá rybí kosti a ne kusy drátu… „Nevím, co jste vyváděli, mládenci, ale příště zkuste něco méně nebezpečného,“ doporučil jim ještě nakonec.

Vypadli z ordinace a Petr se zaraženě zeptal: „Nevíš, co tím myslel?“

Tomáš jen pokrčil rameny, pohmožděný krk ho bolel víc než od chřipky, nehodlal proto mluvit o nesmyslech.

Ale Petrovi to šrotovalo hlavou dál: „Myslíš… myslíš, že to poznal a myslí si teď, že jsme… no, že jsme…“ Chtěl říct ‚nějací úchyláci‘, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

Že to poznal, tím si buď jistý, když ses tak sveřepě cpal do ordinace se mnou, pomyslel si ironicky Tom, ale zrovna tohle mu bylo úplně jedno, co kdo pozná a nepozná. Více ho zajímalo, jak se ten zatracený drátek do toho zatraceného salátu dostal.

„Kašli na to,“ zašeptal, aby Petra uklidnil. Cestou ho v autě napadlo, co se asi tak mohlo stát, a doma už šel téměř na jisto. Když beze slov Petrovi ukazoval kráječ na brambory s jednou prasklou strunkou, Petrovi uteklo polohlasné: „Bože, já jsem vůl…“

„Těší mě, ale ‚Tomáši‘ stačí…,“ a zarazil další Petrovy proslovy a omluvy. „Tak stane se. Ale radši se drž od kuchyně pro příště dál, slib mi to. Než začnu přemýšlet, jestli se mě nechceš nějak nenápadně zbavit.“

Nutno dodat, že tohle Tomášovi slíbil docela rád a svůj slib v následujících letech celkem poctivě plnil. Nikdy ale nepřišel na to, co si vlastně myslel ten starý mrzout, že s Tomášem prováděli, a to měl v určitém směru fantazii poměrně bohatou…

„Tak to nejez, když ti to nechutná,“ prohlásil trochu uraženě.

„V pohodě, jenom příště klidně poloviční porci,“ rozesmál se Tom, ešus odložil stranou a konečně udělal to, co chtěl od první chvilky, kdy otevřel oči. Naklonil se k Petrovi a dal mu pusu.

„Neřeš to, pořád mám tři kila nahoře z toho blbýho nicnedělání, tak to budu brát jako odtučňovací kúru.“

Dál se usmíval a v očích mu to jen hrálo.

„Musíš si ze všeho dělat pořád srandu?“

„Jo, jestli chceš nějakou plačku, tak sis asi vybral špatně.“

Tak o tom, kdo si koho vybral, by se daly vést nekonečné debaty, napadlo Petra jako už mnohokrát. A ne, nevybral jsem si špatně, ani náhodou, říkal si, když sledoval, jak Tom leze ze spacáku a obléká se. Kde ta tři kila navíc na dokonalém těle má, netušil.

Zbytek kaše nakydali do řeky rybám. Tomovu poznámku, že tím pádem v Berounce nechytí už nikdy žádný rybář jedinou rybu, protože se všechny radši dobrovolně odstěhují do Severního ledového oceánu, odbyl tím, že má radši jít umýt nádobí.

„Jako doma, miláčku, já vařil, ty meješ nádobí.“

„Kde to mám udělat?“

„Ale tak klasika. Řeka, říční písek a pořádně vydrbat…,“ sledoval, jak na něho Tom civí, konečně ho taky trochu vyvedl z rovnováhy. Měl co dělat, aby se nerozřehtal.

„Neboj, támhle je korýtko a v pytli mám saponát i s houbičkou. Tak jakej jsem?“

„Bezvadnej,“ odtušil Tom a skutečně si to myslel a to nádobí bez řečí umýt chtěl.

Ale stejně šel Petr s ním, protože i když mu nikdy nevadilo koupat se v řece, zuby si přece jen chtěl vyčistit poněkud jinak.

Balit věci přímo v přírodě je tak trochu vyšší dívčí, protože to má svá specifika. Zatímco doma si člověk v klidu promyslí, co a kam, co dospod, co nahoru a všechno je suché a v pohodě, po noci venku je to jinak. Je dobré rozmyslet si, v čem jet a převléknout se včas, dokud je všechno vybalené.

Nic není otravnějšího než háček, který si na poslední chvíli usmyslí, že je mu horko. A chce radši tílko místo trička, když už je ono tílko bezpečně uložené v útrobách pytle nebo barelu. A ne, nechce jet úplně bez trika. Když bude ještě větší vedro, tak si ho přece namočí. Vlastně, ještě otravnější je háček, kterému je naopak zima a chce vyndat mikinu. A až tři minuty poté, kdy mu ji mírně naštvaný zadák vyndá – a většinou všechnu tu bagáž balí zadák, kdo by to také uměl lépe – si milý háček, navlečený v mikině a roztomile překážející při balení, uvědomí, že je mu vlastně horko. A chce pro jistotu radši rovnou to tílko. Svému kormidelníkovi se tím postará o to, že jemu zima rozhodně nebude. Bude mu pekelné vedro, především od hlavy…

Samostatnou kapitolou je balení věcí na spaní. Spacáky naruby a nechat vyvětrat. Stáhnout tropiko, vyklepat z něj vysrážené kapky dechu i ranní rosu, případně déšť, a co nejdéle ho nechat schnout. Vytahat kolíky i z rohových oček stanu, překlopit na bok a také ho zespoda nechat osychat. Jinak se to v horku a v pytli krásně zapaří. A kdo by v tom pak spal, že ano. Asi leda ten, komu je to úplně jedno, což Petrovi nebylo, a nejen kvůli Tomášovi. (Radši se neptat, jak se to dělá, když prší setrvale a je tak nějak navlhlé nebo mokré všechno.)

Když tohle všechno postupně dělali, Tomovi došlo, že v tom má jeho miláček propracovaný systém. Připadalo mu to maličko k smíchu, jak moc vážně to bere. Ale neodmlouval a odkýval, že je skutečně důležité to pořadí. Spacáky, karimatky, celta, tropiko, tyčky a kolíky, vnitřní část stanu. Našlapat, vytlačit vzduch, zarolovat okraj pytle a zacvaknout sponu. K tomu se Tomáš už nehrnul. Připustil, že i on má podíl na tom včerejším namočení věcí, a ať to tedy radši udělá Petr. Polaskalo mu ego, jak mu věří, nejradši by tam Toma zlíbal, bez ohledu na to, kolik je kolem nich lidí. Ale ovládl se. Místo toho mu radši vyprávěl, co je ten den všechno čeká.

„Hned kousek za kempem je krásnej jez, konečně opravdová šlajsna. Dokonce má klapku… A pak čtyři další, Libštejn budeme muset přenést, ale čivickej možná dáme.“ Moc tomu poslednímu tvrzení sám nevěřil, za celou dobu ho on sám sjel pouze jednou jedinkrát, ale letos by to možná šlo zas.

Vysvětloval, popisoval a sluníčko se mezitím dávno vylouplo nad stromy a zalilo údolí svým teplem. S bývalou partou by určitě počkal na otevření stánku, aby si dali odjezdové pivo, ale s Tomášem ho to nelákalo, protože on by si ho takhle brzy dát nechtěl. A také chtěl co nejdřív na vodu. Před sebou víc než pětadvacet kilometrů, sice žádná velká dálka, ale měl v plánu cestou stavět. A nejen kvůli jídlu.

Tábořiště opouštěli jako první, z několika stanů do té doby ještě nikdo ani nevylezl. Když otočili loď a našli kachnu stále přivázanou na provázku, Tom mírně vyčítavě řekl: „Já myslel, že se postaráš i o ni…“

„Nezdá se ti, že gumový hračce je to jedno?“

„No, hlavně, že o jiný gumový hračky se poměrně staráš,“ uchechtl se Tom a on zas na chvilku neměl v hlavě nic jiného, než že by s ním vlastně ani nemusel být tady, ale doma, v jejich posteli, a klidně i s nějakou tou hračkou. Jestli Tomáš hodlal provokovat, tak se mu to dařilo.

Kachnu tedy odvázal, opláchl od bahna, znovu přivázal a zeptal se, jestli už je takhle Tom spokojený.

„Ještě ta loď je po včerejšku dost zaprasená…“

A tak tedy vyndal sedačky a oba vlezli do řeky a milou lodičku vypláchli a houbou vydrbali.

„Silně mi připomínáš mou máti, miláčku, ta vždycky taky tátu buzerovala se vším možným.“

Tom se zakřenil a opáčil, že on mu jeho vlastní matku naštěstí nepřipomíná vůbec v ničem.

A pak už konečně vyjeli. Řeka neztratila nic ze své včerejší rychlosti, ke kacéřovskému jezu se dostali během chvíle. Býval by si ho prohlédnout chtěl, ale voda se hnala tak, že svůj manévr s postavením se v lodi tentokrát vynechal. Koneckonců, jinudy než propustí se stejně jet nedalo a dole se zkrátka bude muset spolehnout na svou paměť a instinkty.

„Pádlo do lodě a až se přehoupneme, tak zalehni. To už máš nacvičený. A nelekni se. Ta klapka se stlačí a začne proudit mnohem víc vody. Dole se zas zvedni, a když to stihneš, tak hrábni, ale není to třeba.“

Tentokrát se trefil přesně na střed, jak chtěl, a Tom poslušně zalehl i se včas zvedl, užili si to sklouznutí po šupně oba. A když se Petra zeptal, proč měl zalehnout, a dostal odpověď, aby se líp rozložila jeho váha ve špici: „… protože je fakt blbý třísknout těžkou přídí z takovýho schodu s laminátkou…,“ zas si jen pomyslel, že se o sebe skutečně nejspíš nemusí vůbec bát. O loď ani o sebe.

A znovu měli klídek a pohodu a nemuseli skoro nic, protože řeka si je sama nesla jen za mírného Petrova kormidlování a Tomáš se mohl kochat okolní krajinou.

Blížili se k Čivicím, Petr mu ukazoval místo, kde kdysi pár let po sobě hnízdil párek labutí.

„… když jsme jezdili Máje, tak na nás labuťák pokaždý startoval. Jednou už se táta fakt skoro zvedal, že ho snad praští pádlem. Ty se směješ, ale tos slyšel jenom ty rány křídel o hladinu a naštvaný syčení. A nasranej labuťák ti klidně přerazí ruku nebo otočí loď. V létě už pak byl vždycky v pohodě, když vyvedli mladý, ale na jaře mu bylo jedno, jestli jedeme vpravo nebo vlevo, hlídal celou šířku řeky, aby mu někdo nevybral vejce z hnízda.“

Naštěstí žádné útoky vodního ptactva nehrozily, a tak za nějakou dobu už Petr přistával u levého břehu, kus nad jezem. Protože tenhle si prohlédnout potřeboval.

Stáli, koukali, jak se valí voda, a on přesně pochopil, co to znamená, když se řekne, že někdo má rozporuplné pocity. Bylo to krásné, ale…

Proč zrovna letos? Proč to nemůže být jako skoro pokaždé, kdy je vody málo a jet se to nedá? Nemusel by nic řešit, jen by to přetáhli, dole nasedli a jelo by se dál. Nestál by tady jako trubka a nepřemýšlel by, jak se rozhodnout. Kdyby tu teď byl sám, nerozmýšlel by se ani minutu. Jenže s Tomem vepředu by pod jezem nabrali tolik vody, že už by to vyšlo stejně, jako kdyby se rovnou cvakli. A tentokrát nám žádné jeho zalehnutí nepomůže, bohužel, letělo mu v rychlosti hlavou, když sledoval skoro metr vysoké vlny peřeje pod jezem. Jak jindy bývalo vody málo, tak teď jí bylo zas až příliš…

A dole mu nezastaví, to by Tom musel kus po břehu, přebrodit těch deset dvanáct metrů na ostrůvek, ještě kousek poodejít, a až pak nasednout, sakra do háje. To přece po něm nemůže chtít, je to proud jako kráva, ještě ho to vezme jako Plaváčka.

„Přenášíme,“ řekl proto silně nenadšeně, ani si neuvědomil, že si toho Tomáš samozřejmě všimne. A zeptá se: „Co se děje? Nechceš to jet?“

A tak se nadechl a vysypal ze sebe, že by to právě moc jet chtěl, ale…

Tomáš na něj koukal a jen vrtěl hlavou.

„Ty jsi vážně pako, tak něco řeknu, ne? Nějaký čistý trika ještě mám. Jestli to půjde, tak to přebrodím. Jestli ne, tak se vrátím a přeneseme to.“

Dal Petrovi pusu, vzal pádlo a vydal se po proudu k místu, kde už řeka nebyla tak hluboká, jako přímo pod jezem, a snad půjde přebrodit.

Těch několik minut, kdy se Tom za pomoci pádla brodil na ostrůvek a voda mu sahala skoro k pasu, se Petrovi zdálo zatraceně dlouhých. V duchu si nadával do volů, že kvůli svému povyražení ho nechá něco takového dělat, jenže Toma už přece jen trochu znal. Kdyby to Tomáš udělat nechtěl, nikdy by ho k tomu on nepřemluvil. A kdyby mu neřekl, co se mu honí hlavou, stejně by poznal, že se něco děje. A ptal by se. I kdyby to mělo být jen mlčením. Naštěstí to Tomáš zvládl a z ostrůvku mu rozjařeně zamával pádlem.

Sledoval pak, jak Petr sjíždí dolů, vyklání se z lodi a mohutně přitahuje, aby se k němu dostal. Při nasedání se jen zeptal: „Tak jaký to bylo, lásko?“

„Fantastický. A děkuju, Tome,“ prohlásil vřele.

A pluli si zas v klidu a pohodě, díky tomu brzkému odjezdu z kempu jediní široko daleko na řece, což už samo o sobě byl malý zázrak.

Na Libštejně si jako obvykle zanadával, jak krásná by se tam dala udělat šlajsna a jak bezvadně by se to tam sjíždělo, místo toho tahání lodě jako burlaci na Volze. Tomáš se smál a on nakonec taky. Nejspíš tady takhle špačkovaly už generace vodáků před nimi.

Než znovu nasedli, překvapil ho Tom otázkou: „Myslíš, že bych se to taky naučil?“

„Co naučil?“

„No kormidlovat a sjíždět jezy…“

„Tak asi jo, co já vím?“

„Teď?“

Nechtělo se mu. Hrozně moc se mu nechtělo pouštět Toma za sebe a nechat ho to zkusit, ale když viděl ten tázavý obličej a uvědomil si, jak k dalšímu jezu vypadá řeka před nimi a jak vypadá ten jez samotný…

„Dobře, ale budeš poslouchat a dělat jenom to, co ti řeknu.“

Tomáš horlivě kýval, nic jiného ani neměl v úmyslu.

A tak Berounka zažila to, co zažije jen zcela výjimečně. Posádku lodi, ve které háček zepředu buzeruje kormidelníka, co má dělat. A kormidelník se nevzteká a nemlátí háčka pádlem po hlavě, aby nebyl tak drzý, ale naopak všechny jeho pokyny do puntíku plní. Na jezu sice kačena v jednu chvíli zakvákala strachy, to když Tom místo přitáhnutí odkopl, ale Petr to zepředu přece jen urval. A navíc, tohle nebyl jez, spíš zas takový schůdeček, ještě nižší než Spáleňák. Ale byl Tomův první a za ten jeho úsměv to stálo.

Za mostem se zas vyměnili. Na Liblínský jez si přece jen s Tomem za sebou netroufal, navíc už na řece nebyli sami. Ze dvou kempů, které míjeli, postupně několik lodí vyplulo. Takže konec představení, pomyslel si. Tomáš proti té výměně nic nenamítal, pomalu v něm dozníval pocit vzrušení a nadšení z jezu. Nejspíš už malinko uvízl v té radosti z toho všeho, protože se Petra zeptal, jestli si to někdy ještě zopakují.

„Myslíš tvoje kormidlování, nebo vodu jako takovou?“

Dostalo se mu ujištění, že Tom myslí oboje.

Na Liblínském jezu si mohl vybrat kudy, ani se nemusel příliš dívat a přemýšlet, ten dostatek vody jez skoro vyrovnal. Bylo načase konečně někde zastavit a najíst se. Sám hlad trochu měl, že Tomáš na tom bude podobně po té hubené snídani, nepochyboval ani v nejmenším. A on věděl, kde se naobědvat a že se tam jedlo vždycky dobře. Na Rybárně se tedy najedli poctivé české kuchyně, dali si pivo a sledovali cvrkot. Vodáků začalo přibývat. 

„Hele kdo je tady,“ pobaveně ho upozornil Tom.

Sledoval jeho pohled… Tak jistě, ten drzounek ze včerejška. A sám. Díval se na něj, jak u okýnka rozkládá rukama, něco vysvětluje a řehní se na holčinu za pípou. S kofolou v ruce se pak rozhlédl a neomylně zamířil k nim.

„Ahoj, můžu?“

Seděli u jinak prázdného stolu pro osm, neměl tedy důvod ho odmítat. A vlastně ani nemohl, protože Tom okamžitě odpověděl, že samozřejmě, a zeptal se, kde má zbytek party.

„Ále, Nikole se udělalo blbě, takže se čekalo, jestli to přejde, a když nepřešlo, tak se zas čekalo, až si pro ni přijedou rodiče. A já vyrazil napřed, protože tu máme zamluvený oběd. Tak ať zas nečekáme. Počítám, že do půl hodiny tu budou.“

„A háčka máš kde?“ ptal se Tom dál.

„Myslíš Páťu? No ten pojede místo Nikoly s holkama na raftu.“

To už Toma zajímalo trochu víc: „Počkej, takže tě pustili takhle napřed samotnýho?“

Kluk se podivil: „Ten kousek z Kobylky? V pohodě, co by ne…“

Jeho sebejistota Petra trošku rozčilovala, ale zároveň se mu líbila. V náhlém hnutí mysli se zeptal: „Chceš koupit to pivo, jestli ti tady taky nechtěli načepovat?“

Kluk na něj chvilku koukal, než se zeptal: „To bys udělal?“

Když kývl, ten rošťák se zaculil a usadil ho: „No to bys ale neměl, protože podávat nezletilým alkohol se fakt nesmí,“ a rozesmál se.

„Navíc, já vůbec nepiju, zkoušel jsem to jen kvůli Patrikovi, ten by si býval dal,“ dovysvětlil, když se dosmál, „jeho škoda, že dal přednost tomu jet s Klárou.“

Zvážněl, upil kofolu a vytáhl mobil. Petrovi při tom pohledu trochu zacukaly ruce, protože tohle byla od rána věc, na kterou se urputně snažil nemyslet. Že by si zoufale rád pročetl alespoň maily. A tak se radši Toma zeptal, jestli se hnou, když už mají dopito, nebo si dá ještě něco. A byl rád, že Tom už nic nechce. Radši zmizet dřív, než tomuhle spratkovi ten mobil z rukou vyrve a znemožní se už úplně. Rozloučili se obvyklým ahoj. Do lodi nasedali a odpichovali se od břehu v okamžiku, kdy kousek od nich přistával první raft…

Čekalo je něco, co měl z celé řeky snad nejradši, a co už hrozně dlouho neviděl, protože jeho bývalá parta nahoru nikdy nechtěla a on se tedy podřídil. Nerad, ale přece jen. Teď měli času dost, aby si mohli dovolit strávit nějaký i mimo řeku. Před dalším jezem Tomášovi ukazoval Třímanské skály.

„Uděláme si sem výlet, ne po vodě, a prolezeme to. Je to paráda… A dneska poslední jez a pak se jenom koukej, až se objeví. Fakt je to moc hezkej pohled.“

„Co až se objeví?“

„Uvidíš.“

Spadli u Konvalinky z jezu a Tomáš se začal bedlivě rozhlížet, co že to tedy má vidět. Byl to od Petra tak trochu žertík, protože řeka tady meandruje, takže se na chvilku objeví střecha Rytířského sálu, zmizí, a až pak se objeví celá stavba v plné kráse. Z žádného jiného místa než z řeky není tak úžasná a impozantní, čnící na ostrohu vysoko nad řekou. Ani ze vzduchu není hezčí. A pro Petra měla speciální význam. Protože zrovna tady se kdysi na jednom z vandrů s rodiči naučil plavat. A rozdělat oheň. A taky poprvé pod širákem přespat.

Krašov. Gotický hrad starý téměř osm set let. Hrad vyhrabaný partou bláznů a nadšenců doslova ze země. Bohužel také hrad poškozený mnohými neodbornými zásahy…

Než sem jeli, hledal si informace na netu. Věděl tedy, že už dávno není hradem vandráků a vodáků, protože je v rukách soukromého majitele. Přesto ho vrata u vchodu zamrzela a při placení vstupného se cítil zvláštně. Mladou průvodkyni a její nabídku, že jim k hradu něco řekne, odmítl příkřeji, než bylo nutné. Radši Toma provedl sám a z paměti lovil to, co mu kdysi o historii hradu vyprávěli táta s mámou a přidával svoje vlastní vzpomínky. Toma to zajímalo, historii miloval a jeho vyprávění vcelku hltal. Určitě se mu tohle odbočení z řeky líbilo. Jemu s ním také, ale… Ale mělo to pro něj hořkosladkou příchuť časů, které už se nikdy nevrátí. Už nikdy tady zřejmě u ohně na nádvoří pod nebem plným hvězd nepřespí. Přesto byl rád, že se sem konečně zas dostal.

Stál na hradbách Libušiny komnaty, díval se do údolí a nemyslel vlastně na nic. Do dlaně mu vklouzla ta Tomova…

„Pojedeme, lásko?“

Už to nevydržel, přitáhl ho k sobě, pevně ho objal a políbil. Bylo mu to v tu chvíli naprosto jedno. Kde jsou a kdo je okolo. Potřeboval na tohle místo, které měl tak rád, nějaké nové vzpomínky. A Tomáš v jeho náruči setrval, dokud ho zas nepustil.

„Jo, pojedeme, Tome.“

Cestou přes nádvoří Tomáše stále držel za ruku. Ať si všichni trhnou, pomyslel si, když viděl několik nesouhlasných pohledů…

Ani si nevšiml, že se zatáhlo. Tak moc se pohroužil do vzpomínek. Tom ho nijak nerušil, rovnoměrně pádloval a nechal ho, ať si urovná myšlenky v hlavě. Že to potřebuje, pudově vycítil a neměl důvod ten klid Petrovi nedopřát. S prvním silným poryvem větru se na něj ale přece jen otočil a zeptal se, jestli by neměli trochu zabrat.

„Kde vlastně chceš dneska spát?“ zeptal se a tím Petra konečně probral ze zasnění. Podíval se na nebe, ze rtů mu uteklo polohlasné: „A do prdele.“ A pak už hlasité: „Na prvním místě, kde to půjde. Takže na Mlokárně. A makej, žene se pořádnej šupec.“

Od Krašova je to do kempu U Mloka slabé dva kilometry. Ale někdy i ty dokážou být zatraceně dlouhé. A namáhavé, když vítr fouká proti. Posledních pár set metrů už se s větrem a vlnami, které vítr proti nim hnal, doslova rvali a Petr byl rád, že tentokrát na singlu nejede. Kdyby měl špic prázdnou, hezky by ji to bralo do strany. Možná má to ježdění v páru přece jen něco do sebe…

Přistáli bahno nebahno. Nebe nad nimi už černalo, vítr divoce cloumal korunami stromů na břehu. Nebyl čas cokoliv rozmýšlet. Vytáhli pytle, čapli každý svoje pádlo a našli první rovné místo kus od břehu…  A najednou Tomovi sepnulo, proč Petr věci balí právě takhle a proč mu na tom tak záleží. Jestli by měl nějak pojmenovat to, co následovalo, popsal by to nejspíš jako přesně propracovanou choreografii stavění stanu v krizové situaci.

Otevřít pytel, vyndat vnitřní část stanu, kolíky a tyčky. Vypnout na tyčky, zakolíkovat. Přehodit tropiko, uvázat ho. Vypnout na zbývající tyčku vchod.

„Drž to. Kolíky naproti. Sundej si triko a hoď ho dovnitř…“ Jednoduché pokyny při prvních kapkách deště za zvuku zatím vzdáleného hromu. Tropiko už kolíkovali jen v kraťasech. Po tělech jim stékaly kapičky vody i potu, jak se usilovně snažili udělat všechno co nejrychleji. Stihli to jen tak tak, karimatky a spacáky pak vytahovali na předsíňce stanu, když oblohu rozčísl první blesk.

„Rozlož to, Tome, já musím ještě ven…“

A zběsilý úprk zpátky, otočit loď a ještě…

„Tady máš kámošku, cvoku,“ vtiskl mu kačenu do ruky, vyklepal vodu z vlasů a stáhl kraťasy. Tom se rozesmál a kačena prohlásila, že to je dost, že alespoň jednoho napadlo nenechat ji zas spát v mokru pod lodí.

Venku se rozpoutalo peklo. Nebo možná všemocnou Matku Přírodu napadlo, že zrovna tihle dva všechny ty hromy a blesky a bušení velkých kapek deště ocení. V té bouřce venku se totiž úplně ztratila i ta soukromá, vášnivě smyslná bouřka mezi jejich těly. To když Petr po Tomovi sáhl s pohledem, který nepřipouštěl naprosto žádný odpor.

„Nech mě vyndat aspoň gel, ty… ty… ach bože…,“ vydechl, když ho Petr, už sám nahý, zbavoval toho posledního kousku oblečení.

„‚Petře‘ přece stačí, miláčku… A nemluv už!“