Bahenní lázně pro princeznu V.

DIAGONÁLY I/10

Reportkáč

Řeknu vám, to byla noc! Děs běs. Venku to práskalo a každou chvíli se rozsvítilo od blesku. Kvávala bych kvákoviny, kdybych tvrdila, že jsem nebyla ráda, když mě jeden z nich vzal dovnitř. Bahno nepatří mezi moje hobby. Nejsem kačka blátotlačka. Jsem kachnička domácí, zvyklá na vanu s pěnou.

S Agátou si to ještě vyřídím, kam mě to vlastně poslala. A s kým. Ti dva jsou totiž vážně cvoci. Nejdřív mě málem utopí, pak mě nechají spát pod lodí a ten pidijez jim taky nezapomenu. A to jsem si myslela, že ten starší má rozum. Vypadá totiž rozumně, ale jak to tak sleduju, zdání klame.

Ten mladší je takové kachně, co tomu druhému odkývá skoro všechno. Ovšem jenom do okamžiku, kdy si usmyslí nějakou kačkovinu. Jako s tím kormidlováním třeba. To se pak ten starší a ‚rozumnější‘ může přetrhnout, aby mu jeho přání vyplnil. Asi proto jsem se s nimi ocitla uvnitř stanu. Ten mladší totiž o mně celou dobu mluví, jako by mu opravdu záleželo, abych i já byla na vodě v pohodě.

Když se spolu smáli, protože zjistili, že mají mokro v loďáku, překvapilo mě to. Jak jim ten smích ladí dohromady. A jak se při tom na sebe koukají. Až v tom stanu mi ale došlo, že nejsou jenom kamarádi. Červenala jsem se celou dobu, když jsem je viděla a slyšela. Bylo to trochu nezvyklé, ale vlastně… vlastně to bylo docela hezké. Je to přece hezké, když se dva mají rádi a dokážou si svou lásku projevit. A oni si ji projevovali pěkně dlouho. Ten starší nakonec asi trochu rozumu má, když potom toho mladšího pečlivě zapínal do spacáku a ještě si přilehl těsně k němu a cíp svého, rozepnutého, přes něj přehodil. Tak nevím, je to ještě rozum, nebo už šílenství? Když nad tím přemýšlím, nakonec to není tak zlé, být zrovna s těmihle dvěma. Protože oni dva vůbec nejsou špatní. Vlastně jsou docela prima, i když tak trochu cvoci.

Usnuli a spali stulení u sebe celou noc a bylo jim úplně jedno, co se venku děje. A že to tedy byla pořádná bouřka. Však to taky ráno venku vypadalo… Tak kvák, já už musím zas sledovat, co se bude dít, protože je ráno, den třetí.

Vodák povětšinou má vodu rád. Jinak by nebyl vodákem, to je přece jasné. Rozhodně ovšem nemá rád všechnu vodu. Má ji rád v řece, o něco méně už ji má rád ve sklenici nebo v láhvi, ale když je nouze nejvyšší, je pitná a nic jiného není, nepohrdne jejím douškem místo piva. Vodák moc nemusí vodu smíchanou s hlínou v podobě bahna, které se utvoří po delším dešti. Na břehu řeky je to docela peklo, když do něj musí vystoupit. Leckdy si pak říká, s nohama až po kotníky v mazlavé hmotě, že kopřivy jsou ještě zlaté. A už vůbec nemá rád vodu, když na něj padá přímo ve stanu. Ve stanu, který tak pečlivě den předtím stavěl právě proto, aby na něj dovnitř voda nepadala. 

Tomáš, zavrtaný do spacáku téměř bezezbytku, nic nepostřehl, ovšem Petr to schytal s plnou parádou na odhalená záda. Asi nebyl úplně nejlepší nápad jen strčit nohy do pevné části mumie a zbytek přes sebe a Toma volně přehodit. V noci samozřejmě nespal bez hnutí a zimou se nevzbudil. Zato teď… Ostrý ženský hlas a následná sprška vody, když majitelka toho hlasu jejich stanem mohutně zatřásla, ho probudily dokonale. Málem se přerazil, jak se rychle snažil vysoukat nohy ze spacáku a nasoukat se alespoň do trenek a vylézt ven dřív, než se vzbudí Tom. To se mu stejně nepodařilo, slyšel, jak se vevnitř jeho miláček vrtí, zatímco on vysvětloval naštvané kempařce, že by hned po probuzení pochopitelně zaplatit šel, že přijeli těsně před tou bouřkou, a proto zkrátka postavili stan, zalezli dovnitř a usnuli.

Poslouchal její tirádu, jak by tohle mohl říct každý – přespat a ráno bez placení zmizet a další a další ‚příjemnosti‘ – a zas si jednou připadal jako totální vůl, protože ho to včera napadlo, že by měl jít na recepci a měl by zaplatit, ale…

Tomáš se ve stanu tichounce pochechtával. Vzápětí se ze vchodu vynořila jeho hlava a pak i on celý, v triku a boxerkách, rozcuchaný, spánkem ještě zrůžovělý a rozesmátý od ucha k uchu.

„Dobré ráno,“ pozdravil, „nevěřte mu ani slovo. Tohle dělá běžně. Je to notorickej neplatič, že jo, zlatíčko?“ Tu poslední větu už doříkával totálně přitepleným hlasem a zakončil ji polibkem na Petrovu tvář. Kempařka zrudla, sklapla, nechala si zaplatit a odešla.

„Přeskočilo ti?!“ otočil se na Tomáše, trochu v šoku a rozpacích, protože takhle se obvykle nechoval.

„Proč? Tak když jí není blbý takhle budit lidi a takhle s tebou mluvit, tak holt musí něco vydržet. Má možná pravdu, ale my máme vevnitř pěkně mokro. Nejsme hluchý, stačilo by zavolat. A hnusná už vůbec bejt nemusí.“

„Chováš se jako puberťák, miláčku…“

„Jo, takže se jako puberťák po tý noci nutně potřebuju vysprchovat. A ty se velice dospěle můžeš jít vyráchat do řeky,“ ušklíbl se Tom, zalezl zpátky pro ručník a toaletní potřeby a ven se vrátil už v kraťasech.

„Musíš si na recepci pro žetony, jinak se nevysprchuješ,“ upozornil ho. Tom se zasmál a prohlásil, že doufá, že tam bude ta roztomilá paní. Naštěstí nebyla. Radši šel s ním, aby zas nevyváděl nějaké skopičiny. A taky proto, že i on si tu teplou sprchu s ním dát chtěl. Ve vší počestnosti samozřejmě. Ale dívat se, tomu stejně neodolal. Ani tomu, umýt mu alespoň záda, protože ve sprchách byli sami.

Přejížděl mu rukama po ramenou a bedrech a v jednom okamžiku se na něj natiskl, aby mu do ucha zašeptal: „Jednou ti ty pihy všechny spočítám.“ Políbil ho mezi lopatky, přímo do středu těch drobných puntíků. Dál už zajít nestačil. Zaslechl cizí hlasy a divadlo nikomu rozhodně předvádět nechtěl.

„Tak někdy příště,“ poťouchle se zasmál Tomáš.

V kempu už bylo živo. A mokro a… bahno, jak jinak. Ale obloha se zas vybarvila do modra a slibovala slunečný den. Dělat snídani se znovu Petr ani nepokoušel. Zjistil, že místní restaurace na snídaňové menu otevírá za necelou půlhodinku, proč se tedy unavovat dalšími pokusy. Radši vytahali ven spacáky a spolu s ručníky je rozvěsili na nedalekou železnou konstrukci. Vypadala skoro jako žebřiny a několik jich po kempu bylo právě pro takový účel. Ze stanu stáhli jen tropiko, aby také prosychalo, vnitřní část zatím nechali stát.

U snídaně pozoroval, jak se Tom cpe vejci na slanině a párky a všechno to v něm mizí rychlostí blesku. Když si na závěr objednal ještě palačinky, musel se už rozesmát.

Tom trochu zaraženě vzhlédl od talíře: „A co, musím po tý noci nahnat nějakou energii, bylo to dost vyčerpávající.“

No já to nebyl, pomyslel si, já to nebyl, kdo prosil, že chce víc a ještě… A kdybych ti tohle já naservíroval doma, patrně bys mě poslal do háje. Hezky, něžně, s úsměvem a jinými slovy, ale do háje minimálně. Kdybys mě tedy do kuchyně ještě někdy pustil.

Jeho samotného po těch dvou nocích spaní ve stanu na zemi a dvou dnech v lodi mírně pobolívalo v kříži a ten včerejší vášnivý večer v malém uzavřeném prostoru tomu taky nepřidal. Už na to dlouhé sezení na dřevěné sedačce dávno nebyl zvyklý, s jeho měkounce polstrovaným křeslem v práci se to nedalo srovnat. A karimatka také není jako odpružená matrace. Nakonec si tady jako princezna na hrášku budu připadat já, sakra, pomyslel si rozmrzele.

Asi proto, aby se trochu resuscitoval, a taky proto, že dneska brzy rozhodně nevyjedou, aby jim věci stihly pořádně uschnout, rozhodl se tentokrát pro úsek úplně kraťounký. Proč se honit, volna mají dost. Svůj podrobný itinerář tras pro jednotlivé dny už od včerejška považoval za nejlepší vtip celé jeho přípravy na tuhle akci. Jako by zapomněl, že jsou i věci, které se zkrátka naprogramovat nedají. Hned to také oznámil Tomovi, který to okomentoval jediným slovem: „Prima.“ Jako vždycky. S naprostou důvěrou mu bylo jedno, kam jedou a kde budou spát.

Vraceli se od restaurace zpátky ke stanu, když se najednou Tom zastavil a polohlasně pronesl: „To není možný,“ a potom nahlas zavolal, „hej, Dane, co tu děláš?“

Sledoval, jak se po Tomově hlase otáčí nějaký mladý muž, jdoucí po trávníku kousek šikmo před nimi. Tomáš ho několika rychlými kroky dohonil. Vítání, stisk rukou, poplácání po zádech. Chvíli zpovzdálí poslouchal, jak se baví, než se odhodlal k nim dojít blíž.

„Petře, chtěls poznat, jakej cvok na vodu bere bandu puberťáků. Tak se seznamte. Dan, můj bývalý spolužák z konzervy. Ty dětičky patří k němu. Dane, to je Petr, můj přítel.“

Pozdravili se, podali si ruce a Dan upřesnil: „Spolužák o dva ročníky výš a s trochu jiným zaměřením. Já nejsem žádná baletka.“

Tom mu odsekl: „Jasně, ty jsi drsnej hudebník. Hele, vždycky jsem si myslel, že na flétničky hrajou spíš ženský, tak nedělej tvrďáka.“

Koukli na sebe a začali se smát. Petrovi šrotovalo hlavou, co říct a jak reagovat, protože zas až tak moc nikoho poznávat nechtěl. A už vůbec ne někoho, kdo by vypadal jako tenhle sympaťák, kterého navíc Tomáš nejspíš dost dobře znal.

Ti dva se mezitím, co ho napadaly různé pitomosti, živě bavili. Pochopil z toho, že ta tlupa je z nějakého kroužku nebo souboru, kterému Dan spolu s kolegyní šéfují, a tohle je něco jako soustředění. Pomyslel si jen, že to jsou on a jeho kolegyně dost velcí masochisté, když takhle tráví kus dovolené, ale pak si uvědomil, že Tom je s tou svou taneční skupinou podobný blázen a že i kvůli tomu zaujetí, s jakým to za půldarma dělá, ho má rád. A že to, že se Tom baví s bývalým spolužákem, přece vůbec nic neznamená.

Přesto nebyl nijak nadšený, když Dan řekl, že hodlají nocovat na stejném místě, kam chtěl jet také, a když Tomáš prohlásil, že to je báječné, aspoň pořádně pokecají, jen si pomyslel: Bože, za co?! Ale měnit plány už nemohl. Teď si mohl vyčítat jen sám sobě, jak krásně Tomovi onen malebný kemp pod jezem popsal. Kdyby to změnil, vypadal by jako žárlivý pitomec. Nezbývalo mu nic jiného než souhlasit, že to vážně bude fajn.

„Fajn to bude,“ řekl Dan, „už jsme tam měli dojet včera, jenže nás pod Krašovem chytla ta bouřka. Počkali jsme, než přešlo to nejhorší, a dojeli aspoň sem skoro za tmy. Ani jsme nic nestavěli a rovnou jsem letěl zaplatit chatky. Naštěstí měli volné. Marie s holkama byla v teplíčku a já s klukama tahal věci a obracel rafty a kánoe jak soumar. Ať žije rovnoprávnost. Jerryho bych nejradši přerazil,“ dodal bez souvislostí.

„Jerryho? To je ten blonďatej, vysokej? Proč přerazil?“ zeptal se Tom pobaveně.

„Takže už jste měli tu čest? Jo, to je naše souborové zlato. Přece jsme chlapi a nemůžeme to nechat tahat holky v dešti, konec citátu. Nejhorší je, že co on řekne, to je pro ty kačeny svaté.“

Petr si pomyslel, že při vizáži toho kluka se vůbec není čemu divit, a silně mu to připomnělo dobu, kdy Tom ještě chodil do školy a také kolem sebe měl spoustu spolužaček, které by udělaly, cokoliv mu na očích viděly, jen kdyby o to Tomáš stál.

„Tak s takovou převahou holek to pro něj tady musí být splněním všech snů,“ uchechtl se, ale Dan na to nijak nereagoval a Tom jen zavrtěl hlavou. Změnili téma, Dan se Toma ptal na divadlo, na to, jak to zvládal v uplynulém roce. Sám přiznal, že už mu z toho doma řádně hrabalo.

„Už musím jít, tak zatím,“ rozloučil se po chvilce.

Rozešli se s tím, že se potkají buď na vodě, nebo v kempu na Zvíkovci.

Pomalu začali balit. Zeptal se, jestli chce zas na kormidlo, věděl, že i teď, za vyššího stavu vody, nebude sjezd toho jediného jezu, který je čekal, žádné drama. Druhý budou muset překonat po souši tak nebo tak. A jestli se to skutečně naučit chtěl, tak to byla ideální příležitost. I kdyby se vykoupali, do kempu už to nebude nijak daleko. Tom docela spokojeně souhlasil.

Dával do lodě pytle, Tomáš přivazoval kačenu zas na koňadru, když se za nimi ozval povědomý hlas.

„Ahoj, myslel jsem si, že to je vaše keňa.“

Ten kluk nás snad stalkuje, bylo to první, co Petra napadlo, ale přinutil se ke klidu. Tom si nic takového zřejmě nemyslel, odpověděl na pozdrav a přisvědčil, že to tedy odhadl naprosto správně.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se Petr, přestože ho to vlastně ani nezajímalo. Co je mu do nějakého Jerryho, ať už je to zpotvořenina jakéhokoliv jména. Takový frajírek si přece nemůže nechat říkat nějak obyčejně.

Jerry se jeho tónem hlasu vůbec nenechal vyvést z rovnováhy: „Tak kdybych nic nepotřeboval, asi bych nepřišel. Dan říkal, že vás tu potkal. Já věděl, že jsi to ty,“ obrátil se na Toma, „ale holky mi nechtěly věřit. Že by někdo jako ty jel zrovna sem.“

Tom se usmál: „No, jak vidíš, tak jo. Dobrej trénink na Labutí jezero. Představovat se tedy už nemusíme, ale pro jistotu. Já jsem Tom, tohle je Petr a ty nám prozraď, jaké exotické jméno se skrývá za tím Jerry. Předpokládám, že ti tak neříkají podle té myši.“

Pokrčil rameny: „Ne, podle toho ne, tak mi začal říkat Páťa, když přišel do souboru. Máma je trochu… no, zvláštní. Řekněte sami, v dnešní době pojmenovat dítě Jeroným. Brácha je na tom o něco líp, ale Bořivoje taky nenávidí.“

Tom vážně přitakal, že to se ani nediví. Asi by se o neobvyklosti některých jmen vybavovali dál, kdyby jim do toho Petr nevstoupil: „Výborně, formality máme za sebou. Proč jsi přišel?“

Jako by ani nic neřekl, Jerry dál koukal na Tomáše a jeho směrem jen hodil hlavou: „Vždycky je takhle příjemný?“

„Většinou se to dá vydržet,“ opáčil Tomáš, „tak to vysyp, co máš na srdci.“

„Potřeboval bych, abyste na Zvíkovci na jezu…“

Poslouchali, Petr si pomyslel něco o bláznivých puberťácích a Tom se začal pochechtávat. Tohle se mu docela líbilo.

„… Páťa pojede naštěstí tentokrát se mnou, tak se trochu trhneme, abychom tam byli co nejdřív.“

„Fajn, tak domluveno,“ slíbil mu Tom, „jenom ještě, ví to Dan, Jerry? Aby z toho nebyl nějaký malér.“

„Ví to oba, Dan i Marie. Nejsem pitomec. A díky.“ Odmlčel se a dodal: „Oběma.“

Po jeho odchodu se Tom na Petra tázavě podíval: „Vadí ti to moc?“

„A kdybych řekl, že jo, změnilo by to něco?“

Když viděl, jak se Tomáš zatvářil nešťastně, protože mu patrně v tom nadšení z bláznivého nápadu až teď došlo, že se ani nezeptal, co on na to, bylo mu ho skoro až líto. Vždyť to tak praštěné nakonec není, napadlo ho.

„Neboj, jdu do toho s váma.“

Úsek řeky, který je čekal, je za obvyklých okolností vlastně docela nuda. Volej – jez, ještě delší volej – nesjízdný jez. Devět kilometrů, na kterých se mnohdy ubohý vodák plácá déle než tři hodiny. Navíc na zvíkoveckém voleji pokaždé fouká vítr proti. I když vodák s optimismem sedá do lodi, protože je alespoň bezvětří, nebo dokonce s nadšením, že mu vítr jde do zad, vždycky, bez výjimky, nejpozději když sjede jez u Lejskova mlýna, nastane změna stavu. Řeka se zklidní, po tváři ho pohladí nejdřív jemné zašimrání, a potom to začne v plné parádě. Krajina kolem toku je tu široce otevřená, vzdušné proudění se proto může rozeběhnout podle libosti. K nelibosti vodáka.

Nezbývá než zatnout zuby, opřít se do pádel a tenhle kousek prostě přepíchat. Nebo vyhlásit stávku, zalehnout do lodě a věřit ve fyzikální zákony. Ta řeka přece teče a to by bylo, kdyby je sama nedonesla. Většinou tohle přesvědčení vodákovi trvá přesně tak dlouho, než zjistí, že s lodí couvá proti proudu. Vysvětlit by se to nejspíš dalo složitými výpočty o síle větru, velikosti plochy, do které se onen vítr opírá, a rychlosti proudění vody, ovšem vodákovi jsou vzorce úplně ukradené. V tom okamžiku totiž pochopí, že když nezabere, další pivo si nedá nikdy.

„… táta vyprávěl, že jednou jedinkrát měl pocit, že se konečně dočkal. Posadil prý tehdy máti taky na kormidlo, našťouchal všechny věci k ní dozadu kvůli vyrovnání váhového rozdílu a sám si sedl dopředu dělat motor. No, a když se na ni radostně otočil, aby řekl, že konečně fouká tím správným směrem, zjistil, že máti se místo kormidlování tím pádlem jaksi ovívá a to mu dává ten pocit větru do zad. Tak jedeme a žádný blbosti.“

Nic takového Tomáš neměl v úmyslu. Naučit se to doopravdy chtěl, protože mu v hlavě začal klíčit určitý plán. Zatím měl jen velice mlhavé obrysy a vlastně si ho nechtěl ještě moc připouštět, ale po setkání s Danem… Uvidíme, řekl si v duchu. A proto pečlivě poslouchal všechny Petrovy pokyny a rady. Učil se, jak na jaký pohyb loď reaguje. Občas to ještě neodhadl a udělali hodiny, ale bylo to čím dál tím jednodušší a hezčí.

U Lejskova mlýna minul střed šupny skoro o půl metru, trochu vody nabrali, ale nebyla to žádná katastrofa. Dole se zastavit dalo a loď ani nemuseli otáčet a vylévat, stačilo ji vyhoubovat. Kačena prohlásila, že z toho kluka nakonec možná vodák přece jen bude, a i Petr měl ten pocit. Když už zastavili, dali si pivo, Petr Toma poučil, že Berounka je vlastně jedna velká hospoda. Skutečně je to řeka s nejvyšším počtem občerstvení u břehu. A leckdy přímo na vodě.

Na zvíkoveckém voleji tentokrát měli štěstí. Sice jim foukalo do tváří, ale díky tomu zvýšenému průtoku řeka přece jen tekla. Nemuseli se proto nijak moc namáhat a Petr si tohle dobře uložil do paměti. Až to bude vyprávět rodičům, tátu pěkně naštve, že sám tady nikdy takové štěstí neměl.

Zakotvili kousek nad jezem. Nikdy tenhle kemp nahoře neměl moc rád. Už před lety sem jezdívala spousta lidí s obytnými přívěsy. Přijeli, před autem rozložili stolečky, židličky, nejlépe ještě televize na baterky a chovali se jako doma v obýváku. Nechápal, proč to dělají, proč tedy radši nezůstanou doma v tom obýváku.

„Pivo, nebo kofolu?“ zeptal se Toma a rovnou vytahoval peněženku.

„Kofolu a… nemohl by sis ji dát taky?“

Podíval se na něj zřejmě hodně nechápavě, protože Tom se to hned jal vysvětlovat: „Ne, nevadí mi, když si dáváš pivo, jenom… protože jsme Jerrymu slíbili, že mu pomůžeme, tak aby…,“ hlas mu slábl do vytracena, tvářil se čím dál rozpačitěji.

„Bezvadný, takže kvůli jednomu praštěnýmu spratkovi si nesmím ani dát pivo?“ Ne, nezlobil se, jen mu přišlo naprosto komické, jak vážně to Tomáš bere.

„Tak už jsme jedno měli, a kdyby se něco stalo, tak… no, abys byl v pohodě, víš?“

„Fajn, a až budu někdy opilej po dvou pivech, tak namouduši půjdu na léčení,“ utrousil suše a Tom se na něj zakřenil. Dobře věděl, že při Petrově fyzické konstituci toho snese jeho miláček podstatně víc, ale také věděl, že se nic stát nesmí. Proč tedy riskovat.

Seděli na břehu, dívali se, jak přijíždí další lodě. Bylo přesně poznat, kdo to tady zná a kdo ne. Zkušení a znalí dojeli u levého břehu až těsně k jezu, tam vylezli, loď u kraje překoníčkovali, nasedli a jeli dál. Ti, kdo to tu neznali, nebo si na tenhle manévr netroufali, museli přistát dobře o dvacet třicet metrů dál na jediném místě, kde se dalo vylézt, tam svou lodičku čapnout do teplých a pěkně ji přenést nebo odtáhnout k jezu a po pořádném sešupu ze šutrů ji dostat zas na vodu.

Nečekali nijak dlouho, když se v dálce objevila žlutá plastová vydra se známou posádkou. Jerry zamanévroval ke břehu, Patrik vyskočil, loď povytáhl a za chvilku poslouchali Jerryho poslední pokyny.

„… takže vy čekáte, abyste holkám pomohli, my jedeme a čekáme pod jezem. První jede ten raft, kde je Marie, tu poznáte, pak Dan a až potom ty dva další. Vy poslední. Všechno jasné?“

Podíval se na ně s výrazem vojevůdce před rozhodující bitvou, až se i Petr musel pousmát. Tom se smál už dávno.

„Jasný, Themistokle, ani loď nesmí uniknout,“ prohlásil Tom.

„Něco mi to říká, ale radši bych zůstal u Jerryho,“ odpověděl Jerry vážně.

Dohodnuto, rozhodnuto, víc nebylo o čem diskutovat. Sledovali, jak znovu nasedají, jejich pomoc s přenášením odmítli. Šli se alespoň podívat, jak si na jezu poradí. Petrovi trochu zatrnulo z toho, že Jerry zřejmě hodlá kánoi překoníčkovat, přece jen, byl to ještě kluk, a když viděl, že vystupuje pouze on, zatímco Patrik v klidu zůstal v lodi, už to nevydržel, utrousil ‚To je ale pitomec‘ a popošel k nim.

Nadechl se, aby ho zarazil v tom hloupém počínání, ale Jerry byl rychlejší: „Jestli nám chceš opravdu pomoct, tak jdi dolů a chytej.“

„Kluci, neblbněte…“

„Loni jsem taky loď stáhnul i s Páťou…“

„To možná jo, ale koukni, o kolik víc je vody. To prostě neurveš. Holky tu nejsou, teď nemusíš před nikým machrovat. Tak měj rozum, sakra.“

Jerry na něj zíral, a kdyby se neozval Patrik, co teda jako bude, nejspíš by koukal ještě pěkně dlouho, než si povzdechl: „Máš pravdu, někdy je veškeré machrování úplně zbytečné. Patriku, vylez.“ Vypadal v tu chvíli úplně jinak, než když nadšeně vykládal o svých plánech na největší říční bitvu všech dob. Zamyšleně a trochu rozpačitě.

Petr to ale příliš nepostřehl. Byl rád, že ten kluk poslechl, protože ať mu lezl na nervy sebevíc, aby se jim něco stalo, to doopravdy nechtěl. Radši i tak seběhl dolů, kdyby náhodou Jerry kánoi pustil, a když se oba kluci bezpečně nalodili, spadl mu kámen ze srdce.

„Chápeš to? Vypadá, že má vcelku všech pět pohromadě, a přitom by udělal takovou blbost. Zbytečnou,“ zeptal se pak Toma a ten po chvilce mlčení pronesl:

„Ale jo, chápu ho. Naprosto.“ A v duchu si pomyslel, že je ten jeho miláček vážně někdy totálně nechápavý dub.

Vyšlo jim to tak akorát a přesně podle Jerryho plánu. Pod jezem se pár metrů od břehu strhla válka se vším všudy. Rychlý útok, ze tří stran, protože Dan se také přidal k pánské části tohoto nájezdu. Mohutné cákance s pomocí pádel i rukou, několik srážek plavidel a pořádný dívčí jekot. Kdepak, Jerry všech pět pohromadě nejspíš měl. Dobře si spočítal, že z kánoe otočit tři rafty s plnou posádkou s Patrikem nezvládnou, ale zlít holky od hlavy až k patám, navíc když si řekne o pomoc, to nebyl žádný velký problém. Stačilo najít ty správné lidi. A že Dan s Marií jsou pro každou špatnost, to věděl už dávno. Marie dokonce tak moc, že se dobrovolně nechala zlít s ostatními dámami, jen aby to klukům nezkazila.

Při vytahování lodí se mládež za halasného povyku ještě chvíli pošťuchovala, ale tak nějak mile a v pohodě. Bylo horko a sluníčko pálilo a to nedobrovolné namočení zřejmě ani jedné z dívek nevadilo. A když Marie zavelela: „Konec srandy, padejte se všichni převléknout a za půl hodiny chci vidět postavené stany,“ celá ta banda se poslušně podvolila. Pusy sice nezavřeli, ale vytahali věci z lodí a skutečně šli stavět.

„Taky bychom měli jít stavět, Tome,“ řekl Petr a Tom se usmál a prohlásil, že to chvilku počká.

„Myslím, že teď si to pivo zasloužíme oba.“ 

Petr musel konstatovat, že je to skvělý nápad, a o chvíli později také to, že tady čepují doopravdy dobré. To se za ty roky nezměnilo. Stejně jako majitel kempu, stále stejně usměvaný chlapík, snad jen s o něco míň vlasy než kdysi. Tenhle kemp Pod mostem měl z celé řeky nejradši. Malý, útulný a pečlivě opečovávaný. Ale i když se mu tady líbilo, chtěl už zas být s Tomem na chvilku sám.

„Ukážu ti to nejkrásnější místo široko daleko,“ slíbil přesvědčivě, když dopili, převlékli se a postavili stan. „Ale nejdřív se najíme, padám hlady.“

„Dobře, kačenu beru s sebou,“ řekl Tom a strčil si ji do kapsy.

Kachnu… no dobře, ty cvoku, jen ji vezmi, pomyslel si. Vybavila se mu dávno zasutá vzpomínka, kdy s partou do hospůdky U šesti trampů, kam mířili i teď, nesl jednu kachnu on a Vláďa druhou. Ne gumové, ale opravdové, na řece ulovené kachny.

A jak potom ukecávali kuchaře, aby jim ty kachny upekl. Kuchař je přesvědčoval, že to stejně nebude k jídlu. Až když se s ním vsadili o litr fernetu, že ty kachny sní, kuchař ustoupil, že to tedy chce vidět. Holky kachny vztekle škubaly, kuchař dodržel slovo. O tři hodiny později ochutnali. Došlo jim, že měl pravdu a budou se muset zatraceně snažit, aby tu sázku vyhráli. Navíc když jim Magda a spol. vynadaly, že ony to rozhodně jíst nebudou.

„… takže nás čekala každýho půlka a bylo to příšerný. Tuhý a hořký, trochu chlupatý, jak to holky blbě oškubaly, a vůbec na poblití. Jenže sníst jsme to museli, protože zaplatit v hospodě litr fernetu by nám tenkrát pořádně nabouralo rozpočet,“ vyprávěl cestou od kempu.

Takhle ho vůbec neznám, pomyslel si s údivem Tomáš. Představa jeho klidného, vyrovnaného, mírně nudného, spořádaného ajťáka lovícího na řece divoké kačeny ho trošku vyvedla z míry. Nikdy mu nevadilo, že Petr takový je. Při své rozevláté povaze umělce a snílka si už dávno uvědomil, že k sobě potřebuje právě někoho takového. Přesto mu tahle nová, respektive dosud neodhalená, stránka jeho milého připadala roztomilá. O to víc, že dobře věděl, že ten dnešní Petr by už nic takového neudělal. Hlavně kvůli němu.

Kačeně v Tomově kapse to roztomilé nepřipadalo vůbec… Naštěstí tentokrát nebyla kachní pečínka, ale objednali si brambory zapečené se zeleninou: „Přece před ní nebudu jíst nějakýho jejího vzdálenýho bratrance,“ vysvětlil Petrovi, když před tím usadil kačku na stůl. Servírka, která to slyšela, vyprskla smíchy a zeptala se, jestli si něco dá i slečna, tedy kachna, a Tom šaškoval dál, káči se s vážnou tváří zeptal a pak rozesmáté servírce oznámil, že slečna nic nebude, neb je na dietě.

Místo zpátky do kempu zamířili po jídle po asfaltce dál za vesnici. O pár desítek metrů dál z ní uhnuli do lesa. Přivítal je stín stromů, vůně rozpálené pryskyřice, vlhkost stoupající z mechu a šumění Podmokelského potoka, proti jehož proudu se vydali.

Konečně byli sami, spolu a nemuseli si říkat vůbec nic.

Cesta spodem od Berounky proti proudu potoka, který se do ní vlévá, je trochu obtížnější než z druhé strany od Podmokel po proudu, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Nejdůležitější je chovat se tu slušně, protože částečně protíná i soukromé pozemky. Jejich majitelé nejsou nelidové. Návštěvníky tudy nechají v klidu projít, když neřvou a nenechávají za sebou nepořádek. Ale příliš lidí sem nechodí. Většina dá přednost dojít na Skryjská jezírka a prohlédnout si větší vodopády tam. Kaskádu tří vodopádů na Podmokelském potoce vynechávají, obzvlášť v létě, kdy je vody málo. Nebo o ní zkrátka ani neví. Petr tušil, že letos i tady bude vody dost a že mají šanci vidět vodopády v plné nádheře. Nespletl se a Tom byl tím místem okouzlený. Romantické to bylo o to víc, když se u nejvyššího šestimetrového vodopádu o Petra mírně opřel a nechal se obejmout. Ten fyzický kontakt jim od rána chyběl oběma.

„Krásný to tu je,“ prohodil Tom. Líně pootočil hlavu a políbil Petra na krk.

„Říká se tady tomu Na Čůráčkách, vlastně to je oficiální název. Prý podle toho, že to vypadá, jako by shora někdo čůral dolů. Takže někomu by to nejspíš mohlo připadat i erotické,“ odpověděl Petr s vážným výrazem.

Tom se rozesmál a prohlásil, ať mu ještě někdy říká, že on má bláznivé nápady. A k tomu objetí a polibku přidal i pár dalších, mnohem méně nevinných.

Zatímco se oni dva objímali a líbali, na jednom sídlišti v padesát kilometrů vzdáleném městě dopadla první kapka vody na pleš inženýra Kropáčka. Zvedl hlavu a na stropě spatřil rychle se zvětšující mokrou skvrnu. Ani on, ani ti dva líbající se a zamilovaní blázni netušili, že o dvě poschodí výše a o pár hodin dříve se jeden starý vodovodní kohoutek rozhodl, že už toho má právě tak dost, a odporoučel se do kohoutkového nebe. Nestává se to často, ale někdy si Náhoda pohraje nevyzpytatelně. A tak jí přišlo náramně tematické ovlivnit jim tu jejich vodu poněkud jinou vodou. Nejen jim a nejen tu vodu…

XXX

Vzhledem k určitým ‚dotazům‘ přikládám výklad některých pojmů pro lepší srozumitelnost.

tropiko – svrchní část dvouvrstvého stanu. (Prostě kus hadru, který umí zatraceně potrápit, když se v rychlosti nandává.)

mumie – typ spacáku tvarem připomínající mumii skutečnou. Ve spodní části sešitý napevno, až po cca 50 cm je vsazený zip. (Nedoporučuju v tom ráno vyskákat ke křovíčku za účelem močení ze spacáku. Není to dobrý nápad. Ani v zimě ne.)

karimatka – směšná imitace matrace. Nezaměňovat s alumatkou. První je pěnová, druhá pokrytá vrstvou hliníkové fólie. (Frajeři spí jenom na celtě a pak je bolí záda. Mám vysvětlit i celtu?)

keňa – kánoe. (Autorovi se tohle slovo vůbec nelíbí, ale na vodě ho slýchá velice často.)

volej – v tomto případě se nejedná o kapalinu na smažení pokrmů ani do auta, ale o úsek řeky nad jezem, kde voda fakt neteče. Čím vyšší jez, tím delší volej. (O to víc naštve, když se ten jez nedá sjet. A jo, to „v“ je tam schválně.)

přepíchat – naprosto nic erotického. Jedná se o způsob pádlování. (Ani jednomu v lodi se nechce, ale nakonec se do toho pořádně opřou, aby to už měli z krku.)

udělat hodiny – častý manévr začátečníků na kormidle. S lodí a řekou si ještě moc nerozumí a občas opíšou 360°. (A pokud je háček zlomyslný a umí to, někdy tomu trochu dopomůže.)

šupna – nezaměňovat se šlajsnou. Šupna je jenom hladké a placaté místečko vsazené do jezu. Šlajsna má obvykle betonové koryto a hlavně má stěny. (Netrefíte šupnu, zdrncáte to po šutrech vedle. Netrefíte šlajsnu, rozbijete si tlamičku. Úplně nejlepší je loď zaseknutá přídí a zádí napříč mezi stěny šlajsny.)

vyhoubovat – každý správný vodák vozí houbu, ne aby si s ní myl záda, ale proto, aby do ní nasáklou vodu ze dna lodě vrátil zpátky do řeky. (Je snad jasné, že se nejedná o houbu z lesa.)

překoníčkovat – vynález líných vodáků. Nechce se jim tahat lodě po souši, proto je radši na jezech pouští na provazu dolů. (Jo, a tomu provazu se říká koňadra.)

vydra – v tomto případě se nejedná o roztomilé zvířátko, ale o typ kánoe. (Pro autora je v plastovém provedení jediným přijatelným plasťákem, neb ostatní jsou…)

Věřím, že pro většinu čtenářů je tento slovníček pojmů zhola zbytečný. Ale pokud pomůže jedinému člověku, není napsaný zbytečně.