Bacha, kouše! 1. – Diagonály II/7

„Dej pokoj, ty satane,“ napomenul Rustyho dřív, než za sebou loktem zavřel vchodové dveře.

Byl pryč přesně čtrnáct minut, přesto ho ten pošuk vítal stejně bouřlivě, jako by se nevracel jen s pár jablky ze stodoly, ale minimálně z půlroční mise mírových sborů OSN. Pejsek jeho napomenutí nebral nijak vážně, s packami zapřenými o jeho hrudník se pokusil o vášnivý francouzský polibek, ještě si u toho trošku povyskočil, až se mu skutečně povedlo olíznout Petrovu bradu.

„Sakra nech toho!“ otočil se mírně bokem, zvedl plné ruce nad hlavu a trošku do psa šťouchl kolenem.

Pocítil téměř úlevu, když se z otevřených dveří obývacího pokoje vynořil Tom a rázně zavelel:

„Rusty! V klidu a sedni!“

Účinek to mělo okamžitý, Rusty zaujal vzorový sed nejposlušnějšího ohaře na světě, ale ocas si uhlídat nedokázal. Kdyby to takhle vzal po celém domě, možná bychom robota ani nepotřebovali, napadlo Toma při pohledu na rejdící oháňku. Vzal Petrovi z dlaní mísu s červenými šťavnatými plody.

„Pojďte, vy dva. A nebuď na něj protivnej, můžeš si za to sám. Kolikrát ho k tomu vítání ještě hecuješ. On neví, kdy chceš a kdy nechceš. Mně tohle nedělá.“

„Protože ho zdaleka nemáš tak rád jako já,“ uchechtl se Petr při své oblíbené průpovídce.

Po všech jejich společných letech měl konečně něco, čím i on mohl popichovat Toma. Jen netušil, že Tomáš nikdy nepřemýšlí nad tím, kdo z nich dvou má Rustyho pomyslně radši, protože pro něho láska k jejich psu znamenala něco jiného než pro Petra. A už vůbec nechtěl řešit, koho z nich dvou má ve větší oblibě samotný rezatec. Tam by se s Petrem mohl dostat na horkou půdu už doopravdy.

„Ano, máš pravdu, já ho vůbec rád nemám. Viď, ty náš magore,“ podrbal psa za zrzavým uchem, když odložil mísu na kuchyňskou linku.

Odpovědí mu bylo hluboké zamručení a olíznutí alespoň té ruky, která ho krmila, a tohle Rusty věděl velice dobře.

„Chceš s tím pomoct?“

Otázka naprosto zbytečná, přesto Toma už víc potěšila, než vyděsila. Mám ho pořád moc rád, uvědomil si. Třeba i proto, že se nabídne oloupat jablka na koláč, přestože se škrabkou je tak zoufale nešikovný a já jemu u některých činností svou pomoc nenabídnu nikdy.

„V pohodě, udělej si ty věci na zítra, jak jsi říkal. V kolik budeš vyjíždět?“

„Kolem pátý,“ povzdychl si Petr.

„Vstanu s tebou, neboj,“ ujistil ho Tom.

„Nemusíš, klidně spi.“

Tak jistě, že nemusel, ale…

„Ale já chci, víš? Už jenom proto, abych tě při tom vstávání viděl.“

Sledoval Tomův výraz, a když mu zajiskřilo v očích, pochopil, že to brzké ranní vstávání nebude tak úplně z lásky. Je to pořád spratek. Dobře ví, že se mi nikdy nevstávalo úplně snadno, o to víc teď, kdy mi cesta „do práce“ trvá jen tak dlouho, než se z ložnice přes koupelnu dohrabu do pracovny, ale někdo ty Simatiky naprogramovat musí, a když tuhle zakázku z naší firmy dělám od začátku jenom já, nebylo těžké odhadnout, kdo se zítra ráno za ten zatracenej Mnichov poštrachá.

„Vůbec se mi tam nechce,“ ulevil si už poněkolikáté za poslední týden.

„Jsou to jenom tři dny, necelý, tak neblbni. My to s Rustym dáme. V úterý večer tu vydrží a ve středu si ho na trénink se skupinou vezmu s sebou, už to docela dává a děcka budou nadšený. Tak o nic nejde.“

Ten, o koho šlo především, se vůbec nestaral, kdy, kdo a kde bude, nebo nebude v následujících dnech. Zpovzdálí, na pomezí obýváku a kuchyňského koutu, vleže hypnotizoval a zaříkával Toma, aby si už ty sladké kulaté míčky vzal do parády a jeden nebo dva mu hodil. Jablka, stejně jako jiné ovoce a zeleninu miloval, až ten starší z jeho dvounožců prohlašoval, že do dvou let z něj ten mladší udělá regulérního vegetariána, což byl pochopitelně nesmysl. I v roce a půl mu do misky stále proudil pravidelný přísun masa, o své životní jistoty se tedy nemusel bát. Díky stravě a dostatku pohybu z něj vyrostl krásně osvalený, přesto stále štíhlý jedinec svého plemene. V uplynulém roce si Tom častokrát uvědomil, že měl Petr pravdu. Jejich rezatý poklad byl ztělesněním elegance a nespoutané radosti z pohybu a různých aktivit, z nichž ovšem některé po jeho loveckém coming outu zaměstnávaly Tomovu mysl i tělo natolik, že by občas potřeboval, aby den trval ne běžných čtyřiadvacet, ale alespoň třicet hodin. Naštěstí ho Rustyho vylomeniny spolehlivě odváděly od všech neveselých úvah nad světem bližším i vzdálenějším, proto všechnu práci s výcvikem prováděl nejen z lásky k zrzounkovi, ale i jako určitou psychohygienu vlastní mysli.

„Tumáš, ty žebráku.“

Konečně se všichni mohli věnovat tomu, čemu právě chtěli. Rusty si na pelechu chroupal rudý Idared, na konci února skladováním ve stodole už zesládlý, Tom loupal další jeho bratříčky a Petr si z pracovny donesl notebook, aby se znovu podíval, co všechno na linkách zákazník chce zautomatizovat oproti původnímu stavu.

Když strčil plech s koláčem do trouby, pohodlně se s knížkou uvelebil na gauči. Rezatec zvedl nejdřív hlavu a potom celé tělo. Tom na gauči byl neodolatelnou výzvou. Protažení, zívnutí a nenápadné přiblížení, nahoru nejdřív přední a pak hned zadní, rychlá otočka a stočení do klubíčka, hlavně se aspoň kouskem těla přitisknout, však ta hladící ruka na sebe nenechá dlouho čekat. Vypadalo to na jeden z klidných večerů, které si všichni tři užívali, protože nikdo nic a nikam nemusel, až na poslední procházku před spaním.

První nastolené ticho a pohodu porušil Petr, vzduchem se totiž začala šířit vůně pečených jablek a skořice.

„Nebude to už?“ zeptal se s nadějí a Tom se pro sebe uchechtl.

„Ne, lásko, a i kdyby, tak to za prvý musí vychladnout, za druhý ten koláč snad máš na snídani a s sebou, ne? A možná dostaneš ještě večeři. Je tam mísa těstovinovýho salátu.“

Nedělal si žádné velké iluze, že by Petr do rána vydržel, ale alespoň ten bod první by možná splnit mohl a nespálit si jazyk jako minule u meruňkové bublaniny.

„Jsi hrozný,“ zkusil změnit tón hlasu do výčitky, ale Toma nerozhodil ani v nejmenším. Jen Rusty zvedl hlavu. Všiml si toho a pokračoval dál: „Koukni na to zvíře ubohý, i on větří a sbíhají se mu sliny.“

„To můžou, sbíhat se, hlavně když se mu z tlamy nepotáhnou jako opratě. A nevětří, poslouchá, jako by…“

Ani nestačil své podezření doříct, když se rozezněl zvonek od vrátek.

„Čekáme někoho?“ zeptal se Petr celkem zbytečně, protože podle nadšeného psího tanečku u dveří do chodby bylo zřejmé, že se blíží někdo, koho Rusty uvidí rád. Nebylo se čemu divit, standardně miloval jakékoliv návštěvy. Ale kdo by sem v nedělním podvečeru asi tak mohl zabloudit?

„Ale jo, proč ne, nebyla tu dlouhých devět dní, to je skoro rekord. Jen ten mobil kdyby předtím zvedla…,“ bručel si už sám pro sebe, když mířil znovu do zimy k jedné větší a dvěma menším postavičkám za brankou. Asi už po sto páté si v hlavě udělal poznámku, že tý holce zatracený musí dát konečně další nový klíč od vrátek, když ten poslední, v pořadí čtvrtý, zase ztratila. Na okamžik zadoufal, že možná postrádá i svoje klíče od vlastního bytu a jen si přijela pro rezervní, které si u nich nechala hned první týden, kdy se nastěhovali. Tehdy si říkal, že je možná přece jen zodpovědná, ovšem měsíce následující víc a víc potvrzovaly, jak rozporuplnou povahu Bíbí má. Jeho naději ostatně zhatila hned první větou:

„Ahoj, můžeme dál? Něco potřebuju.“

„Co něco?“

„Budeme u vás spát!“ vyrazil ze sebe nadšeně malý Tonda a Fanda jako ozvěna potvrdil jeho slova. „Budeme u vás spát. S Rustym.“

„Ale no tak, kluci. Nejdřív snad strejdu pozdravíte,“ napomenula je Bára a Petr se ani nezmohl odpovědět na dvojí „ahoj, strejdo.“

V mírném šoku je všechny tři uvedl do domu a v duchu si jen zoufale pomyslel, proč se radši nepřestěhovali na opuštěný ostrov, i kdyby tam měl do smrti konzumovat jenom larvy a kokosy.

Tomáše zastihli, jak právě upečený koláč vytahuje z trouby. Jeho nevzrušené: „Ahoj, dáte si koláč?“ už byla ta poslední, úspěšná jiskra, jež v Petrovi zažehla plamínek už ne zoufalství, ale přímo nelibosti.

„Neměl by náhodou vychladnout? A není snad ke snídani?“ Sarkasmem jeho hlas přímo přetékal, ale na kalibr nátury Bíbí by nejspíš musel alespoň vystřelit z děla.

„Jsi zlatej, Petře, já věděla, že mě v tom nenecháte,“ andělsky se na něj usmála, „jasně že teď večer jim ho nedávejte, z toho cukru by vám nespali ještě o půlnoci.“

Tom jen překvapeně povytáhl obočí, nezdálo se mu, že by Petr tak snadno souhlasil s nějakou přespávačkou, a sám mu porozuměl velice dobře. Když spatřil výraz svého drahouška – vypadal, jako by se právě chystal zavytím žalovat své neštěstí nebesům nebo podsvětí – řekl si, že přátelství je jedna věc, ale na jejich vztahu mu záleží přece jen o něco víc.

„Tak si to asi trochu vyjasníme,“ prohlásil proto. „Kluci, jestli chcete blbnout s Rustym, tak si ho vezměte nahoru do pokoje pro hosty. Jinak se trochu zklidněte, ať nám máma řekne, co se děje.“

Klukům se pryč nechtělo, Rustymu ještě méně, miloval, když tahle jeho smečka byla pohromadě a pár členů by klidně ještě uvítal, zůstali tedy všichni v prostorném obýváku. Ale Fanda a Tonda pochopili, že to Tomáš myslí vážně, uvelebili se tedy na Rustyho pelechu a ten je tam ochotně následoval.

„Ke stolu, oba,“ zavelel Tom a spokojeně zaznamenal, jak ho Petr i Bára poslechli stejně jako děti. Připravil zelený čaj, položil před ně hrnky a konvičku a sám si také sedl.

„Tak spusť, co potřebuješ?“

„No, kluci už to propálili, vážně bych je potřebovala přes noc pohlídat, ale je to takový…“

„Jaký takový?“ Petr už se trochu vzpamatoval, pochopil, že ani u Toma zatím Bára nemá nic jistého, a pokud nebude její prosba z opravdu relevantních důvodů, možná ji ten jeho zrzavý zázrak pošle do háje, jako to měl chuť udělat sám. Noc před odjezdem, byť jen na tři dny, hodlal strávit naprosto jinak než hlídáním těch dvou malých ničemů.

„Dobře, tak celý příběh,“ povzdechla si Bára, „v pátek jsme byli u zubaře. Respektive u naší zubařky, na preventivce, no a Fanda, teda Tonda, teda kluci…“ Napila se čaje a pokračovala ve vyprávění.

Petr jen poslouchal, ale Tomáš si, díky své živé představivosti, dokázal celý její příběh uplynulého víkendu v mysli přehrát jako divadelní představení. Barbora to občas skutečně neměla snadné. Po jejích několika dalších větách se zvedl a ukrojil notný kus koláče. Pro Petra. Sladké je prý dobré na nervy…

Už při probuzení jí bylo jasné, že na ni čeká malé peklo. Fanda i Tonda měli jeden velký dar, který si pochopitelně uvědomovala, ale jak to tak bývá, někdy i takový dar může být spíš překážkou. Oba kluci od batolecích let spali ochotně a skoro bez probuzení celou noc a ráno se jim nikdy nechtělo z postelí. Pro Barboru to znamenalo téměř každodenní boj, když je budila, aby se včas nasnídali, oblékli a vyrazili směr školka a škola, protože na sedmou musela být v práci.

Odpoledne následoval další let, jen v opačném směru, protože to zas byla ona, kdo je ze školky a družiny musel vyzvednout. Nikdy si nestěžovala, byla vděčná za tu možnost posunout si začátek pracovní doby v jednom velkoskladu. Když po rodičovské dovolené sháněla práci, naskytla se jí díky jednomu z mnoha jejích kamarádů z dob dřívějších. Stejně jako ona překonal svou divokou minulost a Bára se mu vždycky líbila. Naštěstí nijak úkorně nevzal fakt, že jejich vztah zůstane jen na přátelské bázi, protože dalšího chlapa si blond kráska na krk rozhodně věšet nehodlala, i za tu cenu, že občas bude padat únavou na hubu.

Barbora si svou práci oblíbila snadno a rychle. Jako vášnivá milovnice čehokoliv, co mělo kola a jezdilo, přestože tady pouze na elektřinu, se během chvilky a po kurzech dostala ke všem vozítkům, co tak ve skladech bývají. Nejvíc jí učaroval vysokozdvižný retruck zvaný Labuť, a když její kolegové pochopili, že – ač blond a ženská – má záviděníhodnou prostorovou orientaci, po půl roce už většina z nich připouštěla, že novou posilu do týmu nakoupili dobře, a nejen proto, že ta holka skvěle vypadá a je s ní legrace. Kdyby chtěla, mohla by obratem získat partnera a Petr jí často naznačoval, že by sama zůstávat neměla. Tomáš naopak Báře bezvýhradně fandil v její nezávislosti, protože se občas sám sebe ptal, jak asi by se býval protloukal životem, kdyby nepotkal Petra. Občasnou pomoc Báře nikdy nepovažovat za přítěž. Vždycky ji rád viděl a čas s Fandou a Tondou si užíval.

V to páteční ráno Bára nemusela spěchat kvůli vzdělávacím institucím a práci, ale přijet na čas k Mudr. Dobromyslové chtěla, i když věděla už z předchozích návštěv, že nic dobromyslného neuslyší. Staršího Fandu budila dobře deset minut, s Tondou už se příliš nezdržovala a rovnou ho spícího odnesla k jídelnímu stolu. Cestou procitl jen napůl, druhou polovinu příčetnosti získal kvůli Fandovu kňourání, že už je zase to pitomý ráno a Bářinu napomenutí, ať nemluví tak ošklivě. Pro Tonyho byl starší brácha vůdcem i autoritou, přidal se proto solidárně s kňouráním také. Ráno se tak stalo ještě hnusným a blbým. Bára jim se zatnutými zuby v duchu přitakala. V cornflakes s mlékem se víc brodili, než aby je na lžíci dopravovali do úst.

„Sakra jezte už. Víte, že musíme ještě pořádně vyčistit zuby!“

Ne že by je tímhle prohlášením nějak výrazně uklidnila, spíš naopak. Připomněla jim, co už zhruba týden říkala a na co je připravovala. S kartáčky a pastou strávila s každým dobře čtvrt hodiny, sama se sebou pár minut. Poté vzdala představu, že by se sami a v klidu oblékli, ač to jindy dělali, a pomohla i prvňákovi Fandovi.

„Je to ostuda, Fando, takhle velkej kluk,“ ulevila si aspoň, když mu rvala mikinu přes hlavu, zatímco Tony si úspěšně sundal před chvilkou navlečené tričko a chystal se také na ponožky. Sama ještě v noční košili by ze všeho nejvíc potřebovala sprchu, ale na tu už jí nezbyl čas, a proto na sebe hodila první tričko a džíny, co jí pod ruku přišly, vlasy sepnula do uzlu, čert to vezmi. Hlavně nezapomenout klíče, mobil, peněženku. Bundy, boty, čepice, ať už je léto, pomyslela si ještě, když scházeli ta dvě patra před dům. Pro klíč od auta se musela vracet, do prdele, snad se za tu chvilku nestihnou zaprasit…, uf, nezaprasili.

Cesta za volantem ji uklidnila, černý Touran si tiše vrněl, ještě že na tebe je spolehnutí, kámo, usmála se. Do čekárny před ordinací vcházeli s pětiminutovým předstihem, takže ji zaplavila vlna úlevy, že alespoň za pozdní příchod tentokrát vynadáno nedostane.

Kluci z kňourání přešli do mlčení, věděli, že teď už jde doopravdy do tuhého. Návštěva zubaře nevěstila nic dobrého, máma po ní nikdy neměla úplně dobrou náladu a paní doktorka Fandovi silně připomínala ježibabu z pohádky o Perníkové chaloupce, akorát že v ordinaci nebyl jediný bonbón, natož perník.

Jako vždy na vyzvání sestry vešla s oběma dětmi, kluky s temnou pohrůžkou zákazu veškeré elektroniky vměstnala na jedinou židli a usadila se v zubařském křesle. Naštěstí měla geneticky zakódovaný perfektně zdravý chrup a ani její krátká perníčková kariéra na tom nic nezměnila, protože se včas dokázala zarazit a přehoupnout na bezpečnější kolej. To když pochopila, že s osmnáctými narozeninami by ji už neřešila sociálka, ale rovnou prokurátor. Finální tečkou za jejím problematickým dospíváním byl soud s několika lidmi, mezi nimiž se pohybovala, a dobře věděla, že kdyby někdo z nich o ní začal mluvit, měla by problém. Ne že by někdy něco sama ukradla nebo zničila, ale věděla co, kdo a kde o všech. A i vědět a neoznámit je trestné. Kluci ji nepráskli, ani když zasedli na lavici obžalovaných, proto ani ona sama nevypověděla nic, co by komukoliv mohlo ublížit.

Mezi přihlížejícími u soudního přelíčení tehdy byli i dva policisté z vyšetřovací skupiny. Kapitán Perlík se naklonil k poručíku Zapletalovi: „Pamatuješ, jak jsme ji měli v cépezetce? A co jsem říkal?“ Zapletal se ušklíbl: „Myslíš to, že je kočka, nebo to, že tak zaťatou sedmnáctku jsi nikdy nepotkal?“

„Ale ne, to, že se nakonec srovná.“

„Tak snad máš pravdu, přeju jí to.“

Přáli jí to upřímně oba, i když se jim dodnes zrychloval tep při vzpomínce na Bářino arogantní, nevrušeně chladné: „Nesahejte na mě.“ A: „Nemusím vám říct absolutně nic, tak mi dejte pokoj.“ A pak jen ticho, ticho, ticho, ať už se jí na něco ptali, nebo cokoliv nabízeli. Pod hlavu zmuchlala bundu a pohodlně se natáhla na lavici, kde i usnula. Ne že by za svou kariéru nezažili ledacos, ale u takhle mladé dívky, navíc se vzezřením anděla, jednoduše nevěřili vlastním očím. Rodičům ji předávali s úlevou a přáním, že by ji jednou rádi potkali za poněkud jiných okolností.

Bára tedy měla slušný trénink v mlčení na místech a u zážitků, kde to bylo více než vhodné. I tentokrát tuhle svou schopnost použila, zatímco už u prohlídky Fandových zubů seděla s Tonym na klíně a poslouchala obvyklou stomatologickou tirádu paní doktorky Dobromyslové:

„… ale tady je potřeba dočišťování, dočišťujete? Má to špatně vyčištěné, to musíte sama dočišťovat, maminko. Do dvanácti let. Dítě není schopno si to samo vyčistit správně…“

Fanda s otevřenou pusou seděl na křesle a Barbora se silou vůle krotila, aby jen kývala a tvářila se patřičně zkroušeně, i když uvnitř bublala. Ve skoro sedmi letech Fanouš rozhodně nechtěl, aby mu čistila zuby, a už vůbec si nedokázala představit, jak by od sebe páčila sanice dvanáctiletému puberťákovi, aby mu dočišťovala chrup, ať už to znamenalo cokoliv.

„Tady už je vidět demineralizace, pojďte se podívat, no pojďte,“ nenechala Báru s Tondou sedět. Počkala, až se zvedla, usadila Tonyho na židli – hlavně seď, prosím, seď! Došla k Fanymu a nahlédla mu do stále otevřených úst.

„To chce Elmex gel, máte doma Elmex gel? Ne? To jsem si mohla myslet. Tak ho kupte a určitě musíte pořádně dočišťovat. Já poznám, že to neděláte.“

Konečně se začala věnovat prohlídce zubů, Bára vrhla pohled na sestru, která kromě pozdravu nepronesla jediné slovo – je asi z tý dobračky paralyzovaná, napadlo Báru, když si zas brala Tondu na klín. Ten se k ní silně přitiskl a Barboře až zatnulo, protože poznala, že se bojí.

S Fandovým chrupem to nakonec nejspíš nebylo tak tragické, jak by to podle paní doktorky Dobromyslové mělo být, nepotřeboval žádný zásah. Z křesla seskočil s rychlostí a obratností divoké kočky. I on šel Báru obejmout a úplně potichounku jí do ucha šeptl:

„Ježibaba, viď.“

Ráda by přitakala, nebo se rozesmála stejně jako malý Tonda, který jako jediný další tahle dvě slůvka zaslechl. Naštěstí pro Báru, ale ke své vlastní škodě, nebo možná spíš ke škodě paní doktorky.

S usednutím do křesla ho smích přešel. Na Barbořino naléhání ústa otevřel. Dokonce si do nich nechal vložit zrcátko.

„No vida, tady už je dokonce kaz!“ stihla ještě zkonstatovat Mudr. Dobromyslová a znělo to vítězoslavně.

V okamžiku, kdy se Tonymu v puse ocitl i ukazováček druhé zubařčiny ruky, aby si odtáhla z vnitřní strany tvář od dásně a dotkla se onoho postiženého zubu, už Tonda nevydržel a vší silou skousl. Co mu má co nějaká ježibabice strkat prsty do pusy…

Doktorka vyjekla, škubla dlaní, prst se jí sice povedlo vyprostit, ovšem se zřetelnými otisky dětského chrupu. A tím veškeré další ošetření skončilo, protože Tony sveřepě odmítal znovu ústa otevřít a paní zubařka ho nijak nepřesvědčovala. Barboře jen suše oznámila, ať si syna objedná na vyšetření v narkóze na zubní klinice a připraví si deset až patnáct tisíc korun.

Že Bářina nálada po tomhle prohlášení klesla hluboko pod bod mrazu, nebylo třeba říkat. Naštěstí se zresuscitovala ještě dřív, než dojeli domů, takže Tonymu nijak nevynadala. Proč peskovat dítě za to, že se něčeho bojí. Jen si v hlavě udělala poznámku, že by možná mohli vynechat pohádky se všemi ježibabami a čarodějnicemi, které se v knížkách vyskytují, čert aby tu babu vzal…

„Fajn, takže máš nějakou noční brigádu, a proto je potřebuješ pohlídat?“ zeptal se jemně Tom a podíval se na Petra.

„Hele, jestli jsou problém prachy…,“ ozval se Petr pod jeho zkoumavým pohledem, ač by to udělal tak jako tak. Půjčit Bíbí peníze mu nedělalo problém, protože je vždycky vracela.

„Ale vůbec, o peníze nejde,“ usmála se Bára, „já je vážně potřebuju pohlídat z úplně jiných důvodů.“

„Takže tohle není konec story?“ zasmál se Tomáš a šel nakrájet další kus koláče.

„Kluci, pojďte si vzít taky. Ale necpěte to Rustymu!“

Petr v duchu nad koláčem udělal kříž. No co, tak si ráno dá chleba se špekem.

„Pokračuj,“ vybídl Báru, když se kluci usadili s talířky, tentokrát rovnou na zemi.

„Dobře, už tedy long story short… V sobotu večer ten zatracenej zub Tondu začal bolet, dneska ráno už to bylo fest, od půl pátý řval. Takže jsem oba zas oblíkla, tentokrát byli probuzení až až, a jeli jsme na pohotovost. V čekárně nikdo, naštěstí. Zaklepala jsem a nic. Zkusila jsem to víc a po chvilce se ze dveří vynořil takovej mladej týpek, zíval na celý kolo, ale v pohodě nás pozval dál. Sestru tam neměl žádnou, já mu vylíčila, co se děje. On jenom přikyvoval, jako že chápe, Tonyho uklidňoval, že dobrý, že se s tím zubem nějak poperou a že zubařina je vlastně hrozně nebezpečný povolání. Připravil si nástroje, a když se Tonda usadil v křesle, tak mě jenom poprosil, jestli bych zůstala u něho a Fanda ať si jde sednout k jeho stolu. Pak začal vyprávět, jak taky jednou pokousal doktora, ale jinde, na ORL, když mu chtěli trhat krční mandle. Líčil to docela dopodrobna a takovým vtipným stylem, že byl fakt sympatickej i mně. Po tý jedubabě nebe a dudy. Tonda poslouchal s pusou otevřenou, aniž by ho k tomu vybídnul, tak mu mezi řečí strčil do pusy takový pryžový udělátko, píchnul injekci, a než zabrala, dopověděl svůj příběh z krčního, a že pak měl každou zimu angíny, než začal jezdit na hory, a jestli taky kluci lyžujou a že je vlastně fajn, když se kluci umí bránit a že je důležitý umět bránit i druhý slabší a mlel a mlel a Tonda byl jak hypnotizovanej tím hlasem. Mimochodem moc hezky se poslouchal. Jenže pak vzal do ruky kleště a Tony, jak je viděl, začal řvát i s tou gumou v puse. Stačil ještě škubnout a ten zub vyrvat. Já jak Tondovi držela hlavu, nedávala jsem pozor, co dělá Fanda, a ten zmeťour se připlížil zezadu a přes ty bílý doktorský kalhoty rafnul toho sympaťáka do stehna. Asi ho taky poslouchal a usoudil, že teda když nemůže Tony, měl by to vzít za něj a bránit slabšího bráchu…“

„Počkej, chceš mi říct, že má Tonda v puse díru po zubu a ty ho necháš jíst?!“ skočil jí do řeči Tom.

„Tak snad máš ten koláč měkkej, ne?“ ohradila se Bára.

„Ach bože…,“ hlesl Tom, ač na Boha nikdy nevěřil.

Petra zajímalo něco jiného:

„Dobře, ale pořád nechápu, proč tady budou spát.“

Bára ho s něžně nevinným úsměvem pohladila očima:

„Budou, že jo. Vzala jsem jim kartáčky i gel, tak můžete dočišťovat, protože já jim ten koláč nedala. Já ne.“

„Pořád nechápu proč,“ nedal se Petr a za její odpověď by ji zas nejradši zaškrtil. Za její skálopevnou jistotu, že se na ně vždy a ve všem může spolehnout.

„Protože mě nenecháte domluvit! Marek, teda ten zubař se naštěstí nenaštval, začal se smát a pak…, no pak dal klukům nějaký samolepky a…“

„… a tebe pozval na večeři,“ svitlo konečně Tomovi.

„Pozval mě už na oběd, jenže já ho odmítla. Tak se zeptal, jestli kvůli tomu, že jsem vdaná, a Fanouš vykecal, že nejsem. No a před hodinou volal, jestli jsem si to nerozmyslela…“

„A ty ses rozmyslela, protože zubař, co to umí s dětma…“

„Ale vůbec! Za co mě máš, Petře?! Jenom…“

„… jenom se ti docela líbil,“ dořekl za ni Tom. „Myslím, že už je skoro načase. A ty nebuď furt takovej pragmatik, lásko. Zamilovat se snad dá i v zubařský ordinaci, ne?“

Petra nezajímalo, kde se Bára případně zamiluje. Skutečně byl pragmatik. Proto si jen pomyslel, že jeden večer a noc s dětmi za zdí přežije, pokud na tom má záležet vývoj událostí dalších. A jestli ty události povedou k závěru, že jim nějaký týpek sejme Raketu z krku, je to ještě poměrně malá cena. Báru proto nechal bez dětí odfrčet vstříc jejímu štěstí. A radši šel vyvenčit Rustyho. Když se vrátil, byli už kluci nachystaní do postelí. Čekali jenom, až se jejich psí kámoš nažere a do peřin je doprovodí.

V posteli si Petr Toma přitáhl k sobě a dovolil si ještě poslední dávku svého suchého humoru:

„Máme kliku, že Rusty je natolik vychovaný, že nejenom neštěká, ale ani nekouše. Měl jsem pravdu, že vyžly vůbec nejsou agresivní.“

Tom se s ním nechtěl přít, ale přece jen mu alespoň v myšlenkách mírně odporoval. Každý pes dokáže kousnout, stejně tak jako každý člověk dokáže ublížit. Záleží na okolnostech.

„Zamknul jsi, lásko?“ ujistil se ještě, než mu Petr polibkem dal najevo, že teď začíná představení, v němž aktéry budou pouze oni dva. A že ač bude velice tiché, skutečně by se mělo odehrát za zamčenými dveřmi jejich ložnice a bez diváků.

Psí Bůh za duhovým mostem sledoval, jak se jeho oblíbený ohař spokojeně tulí k oběma klukům. Petrovu poznámku pochopitelně zaslechl. A trochu jízlivě se nad ní pousmál. Když myslíš, chlapče, pořádně si ten dnešní večer užij. Ale nastal čas na další lekci. Jen si musím důkladně připravit jeviště na druhé dějství…