Princip Rakety II. – Reakce

DIAGONÁLY I/18

První, čeho si všiml, byly její oči. Sakra Baru, tohle přece ne, co tak hrozného se mohlo stát, že vypadáš takhle? Jeho druhý pohled patřil těm dvěma malým chlapíkům. Jednoho si pravačkou tiskla k boku, druhého držela za ruku. Takže děti má v pořádku a všechno další se dá řešit, pomyslel si úlevně, když jí otevřel dveře, zatímco Petr seděl v obýváku.

Okamžitý impuls byl obejmout a utěšit ji, ale vzápětí si uvědomil, že to je přesně ta věc, která by Báře pomohla možná na chvilku, ale později by za ni nebyla moc ráda. Nikdy, za celou dobu, co se znali, se nechovala jako chudinka. Vždycky všechny složitosti svého života popisovala se sžíravým drsným humorem, a přestože Tom volil vyjadřování mnohem jemnější, od téhle holky mu takový styl seděl. Zdálo se mu, že je zkrátka nezdolná. A když už si někdy řekla o pomoc, bylo to pokaždé věcné, bez zbytečných kliček: Potřebuju odtáhnout auto, sehnat kostým pro Fanouše na maškarní ve vsi, udělat něco s tím krámem zatraceným, co si říká počítač a všechno mu tak dlouho trvá.

Místo nějakého litování ji tedy jen pozdravil, pozval dál a přidal, že vypadá děsně.

„Bezvadný, přesně tohle chce každá ženská slyšet,“ odsekla mu místo pozdravu, zatímco sebe i to menší dítko odstrojovala z bund a bot. Větší z kluků to zvládal sám. Až když všichni vešli do obýváku za Petrem, pozdravila a Fany jako ozvěna po ní: „Ahoj kluci.“

Toma to rozesmálo, sehnul se k němu a napřáhl dlaň: „Uděláš placáka, chlape?“ Fanda vteřinku přemýšlel, než do Tomovy otevřené dlaně plácl a pak ji sevřel v pěst. Lehce se dotkli klouby…

Petr ten výjev pozoroval. No jasně, tohle ho přece Tom kdysi učil… Plácni to – bouchni to. I to oslovení chlape. Ne, to dítě si to nemohlo pamatovat, ale zřejmě na to nezapomněla Bíbí. Určitě nezapomněla, protože to menší dítě udělalo pár kroků k Tomovi a nastavilo dlaň taky.

„A ty jsi kdo?“ zeptal se Tom a jemně do nabídnuté ruky plácl. Toník něco zabrblal nesrozumitelnou řečí batolat, ale ozval se Fanda: „To je Tony, můj brácha, víš? Je ještě malej.“

„Hlavně že má velkýho bráchu,“ usmál se Tomáš a Fany přikývl: „Jo. Máš tu hračky?“

„Ježiš já jsem…!“ ozvala se Bára, „nechala jsem tašku se všema věcma doma. Víš, Fany, tady asi strejda žádný hračky nemá…“

„Tak snad si nějak poradíme, ne?“

„Jasně, Tome, jenom chci vidět, jak si poradíš bez plen. Ty jsou v tý tašce taky,“ odtušila Bára. Ale hned se v ní probudila její veskrze praktická stránka: „Zajedu pro to na otočku, můžu je tu chvilku nechat?“

To určitě, pomyslel si Petr, nikam!

„Řekni, co přesně chceš, a já to sjedu koupit. Bude to dřív,“ řekl proto rychle, protože i když měl vedle sebe Toma, vůbec se nezanášel myšlenkou, že by zůstali s těmi podivnými malými lidmi sami.

„Super nápad, lásko. A ty si konečně sedni, Baru, kafe nebo čaj?“

Když si Petr pro jistotu zapisoval do mobilu, co tedy to menší nemluvné dítě potřebuje, Tom už vedle v kuchyni zapínal rychlovarnou konvici. A když bral Petr do ruky klíč od auta, ještě mu dal poslední pokyn: „A nějaký hračky jim kup pro jistotu taky.“

Bezvadný, pomyslel si Petr, takže všichni dneska na poslední chvíli budou šílet v marketu s nakupováním chlastu a možná brambůrků a já jako magor pojedu shánět pleny a hračky pro úplně cizí děti. Místo toho, abych si sám ještě trochu pohrál s tím cvokem, se kterým žiju. Ale podle pokynů se řídil, přestože v uličce s potřebami pro děti strávil dobře patnáct minut, než se v zoufalství zeptal okolo jdoucí maminy s dítětem, které mu připadalo ve věku Tondy, kde sakra najde…

„To musíte do déemka, tady je nemají,“ odpověděla mu a pořádně si ho prohlédla, „ještě nemáte natrénováno?“

Fajn, takže ve finále vypadám jako debil, který po půldruhém roce neví, kde a jaké koupit dítěti pleny, protože jeho ubohá matka zřejmě všechno odtahá sama. Naštěstí v oddělení hraček se už cítil trochu líp. Hodil do vozíku sadu angličáků a větší kyblík s různobarevnými dřevěnými kostkami všelijakých velikostí, protože si vzpomněl, že s něčím podobným si kdysi Martin docela vyhrál. V drogérii to vzdal a poprosil nudící se slečnu u kasy, ať ho odnaviguje rovnou ke správnému regálu, aby nebloudil.

Spěchal domů a říkal si, že to docela zvládl, jenže Bára ho poměrně rychle vyvedla z omylu, když se zeptala, jestli pro to náhodou nejel do Prahy. Byl pryč přes hodinu, ve které ti větší dva stihli téměř uvařit oběd a ti menší dva udělat z kuchyně bojové pole, protože ta změť hrnců, pokliček, vařeček a plastových misek na podlaze vážně připomínala rafinovaně rozmístěné miny. Na největším kastrolu otočeném dnem vzhůru trůnila poněkud vyplašená kachna, které Tony něco důležitě vysvětloval. Jestli mu rozuměla, to Petr nedokázal posoudit, on pochopil jedině ‚Ham‘. Tak snad nám ji nechce sežrat…, prolétlo mu hlavou, ale to už mu Bára vzala z rukou plenky i vlhčené ubrousky a jala se odchytit Tonánka, aby ho přebalila.

„Nechceš si ho vzít třeba do koupelny?“ zeptal se nejistě, protože ten odér, co se od dítěte šířil, ho nenechal na pochybách, jak to Tonda právě má.

„No aby ses taky…,“ nenechala se rozhodit a zručně dítko na podlaze uvedla do hygienicky nezávadného stavu. „Skočíš s tím do popelnice?“ otočila se pak na Petra s použitým ‚pokladem‘ v ruce. Od smažení řízků se otočil i Tom, protože tuhle Petrovu reakci chtěl doopravdy vidět. Když spatřil jeho výraz, bylo mu ho skoro až líto. „Baru, venku doprava, klíče na věšáku vedle dveří…“

O patnáct minut později už všichni seděli u stolu, Bára s Tondou na klíně, Fanda se složenou dekou pod zadkem, aby byl výš. Petr s povděkem zaznamenal, že Fanouš nejen naprosto suverénně používá příbor, ale hlavně u jídla mlčí. Tonda pusu otevíral jako na povel, takže Bára sotva stačila řízkem a bramborovou kaší krmit i sebe. A z překvapení nevycházel, protože po obědě Bára zavelela ‚vyčůrat a spát‘ a Fanda nijak neprotestoval. Vzpomněl si na Agátu s Martinem, jak jim vždycky dalo skoro nadlidskou práci zahnat je na chalupě do postelí. Potom v něm hrklo, když pochopil, že je Bíbí chce vzít do jejich ložnice…

„Tomáši, ale tam…“ V rozpacích zmlknul a Tom se rozesmál: „Neboj, dávno převlíknuto a uklizeno. Některý hračky dětem do rukou fakt nepatří.“

Bára zapadla s oběma kluky do ložnice a Petr se s povzdechem pustil do sbírání nádobí po podlaze, zatímco Tomáš plnil myčku.

„Můžeš mi říct, sakra, co se jí stalo?“

Ale Tomáš jen pokrčil rameny: „Nevím, přece to z ní nebudu tahat. Aspoň už nebrečí, a to je dobře, ne?“

Nelhal, Báry se skutečně nezeptal, co se stalo. Za tu dobu, co spolu byli sami, jí položil pouze dvě otázky: ‚Zdržíte se dýl?‘ a ‚Pomůžeš mi s obědem?‘ Na obě Bára kývla hlavou, a proto jí do ruky vrazil škrabku na brambory, Tondovi kachnu a Fandovi přistavil k lince židli, aby mu pomohl s těmi řízky. Petrovi sice slíbil, že je naplní sušenými rajčaty a sýrem, ale to se mu s Fanánkovou asistencí úplně dělat nechtělo. I v jednoduchosti je někdy krása.

Barbora samozřejmě mluvit chtěla, ale to odbyl jednoduchým: ‚Až s Petrem, ať to není nadvakrát.‘ V tomhle už trochu lhal, protože mu nešlo ani tak o Petra, spíš nechtěl, aby cokoliv, co se stalo, probírala před těmi dvěma prcky. Z nejútlejšího dětství měl v paměti nejasnou směs vzpomínek na hádky rodičů a později už velice zřetelně vnímal hystericko-uplakané scény své matky. Neměl to rád, a i když věděl, že Barbora taková není, tak netušil, jak se bude chovat v situaci, která pro ni nejspíš je hodně emocionálně náročná. Ty její ubrečené oči mezitím ztratily trochu na výraznosti, už jí z obličeje tolik nekřičely. Tak ať se holka ještě trochu víc srovná při nějaké nenáročné činnosti.

Nepletl se. Emocionálně náročné to pro Báru bylo hlavně v tom, aby se ovládla a nebyla touhle dobou ve vyšetřovací vazbě za vraždu…

Když kluci usnuli, potichu se zvedla a z potemnělé ložnice se přesunula za Tomem a Petrem do obýváku. A to už byla chvíle, kdy Tom s naprostým klidem, věcně a stručně řekl: „Tak teď už mluvit můžeš, jestli chceš…“

„Dneska si přišel pro věci a odstěhoval se zpátky k matince, myslela jsem, že ho zaškrtím, když říkal, že maminka měla pravdu. Tak jasný, vždycky ve všem měla…“

Ani Tom ani Petr nepochybovali, že mluví o svém budoucím bývalém příteli, se kterým měla Tondu. Tomáš si navíc všiml, jakým tónem a důrazem vyslovuje ono ‚matinka‘. Asi tak jako se o někom pejorativně říká ‚zlatíčko‘, přestože je ten člověk nesnesitelný. Jen to ani jemu jaksi nedávalo smysl.

„Dobře, tak co třeba začít tím, co se stalo, nějak od začátku? Pro věci si přišel…, to znamená, že jste spolu nebyli už předtím?“ usměrnil ji.

„Jo, vyrazila jsem ho už před třemi dny,“ odtušila Bára.

„Tak proč brečíš? Udělal tedy, cos chtěla…“

„Vzteky, to je přece jasný, ne?“

„Vzteky nad čím? Neodpovídej jak blondýna!“

Bára po Tomovi blýskla pohledem: „Jasně, blonďatá a blbá, to jsem oboje. Jinak bych si zas nenašla takovýho vola. Nemám vztek na něj. Za to, že je vůl, vlastně nemůže. Vztek mám na sebe. Vůl musel bejt už předtím, než jsem to já konečně pochopila.“

„Ty jsi neuvěřitelná, Bíbí,“ vložil se do toho Petr, „takže nejsi v krizi, protože spolu nejste, ale protože jste spolu byli?!“

„To je přesný, je vidět, že máš tu správnou logiku chlapa a ajťáka k tomu,“ mile se na Petra usmála. Tom potlačil smích a ulevilo se mu. Ne, nebude zhroucená, nebude jim brečet a kvílet, že o něj přišla. Stejně jako Jerry má v sobě nezlomnost přežít svá milostná zklamání, aniž by se složila. Akorát tam, kde Jerry volí jemnou klidnou rozvahu a nadhled, tam tahle holka jde do všeho naplno, nechá emoce klidně vybublat na povrch. A přežila i víc než jen nějaký ten milostný šrám…

Petr měl vždycky vůči Bářině temperamentu rozporuplné pocity, někdy ho to bavilo, jindy vytáčelo do běla. Tentokrát pocítil určitou zvědavost, co vlastně proběhlo, co bylo tou pověstnou poslední kapkou, kdy Bíbí zjistila, že žije s volem číslo dvě.

„Tak povídej, co bylo před třemi dny,“ vybídl ji a Bára se víc pobízet nenechala…

„Pominu Vánoce, protože to bylo jedno velký peklo jak u našich, tak s jeho matinkou, ještě že tam byl alespoň Pepa, její přítel a světec. No, to je fuk, někdy vám to popíšu víc. Takže všechny ty povinný návštěvy z krku, já se těšila konečně na klid, když dotáhl dva kamarády. Taky v pořádku, proč ne. Že celou noc hráli na playku a sešvíkali se u toho, taky dobrý. Když holt je do hospody nepustí. Ráno to v kuchyni vypadalo jako po boji a ti tři vyspávali opici na gauči. Pořád dobrý, vzbudila jsem je a ty dva vykopla rovnou a bez snídaně, tomu svýmu jsem uvařila kafe. A teď si teda představte tu situaci… V klidu mě z gauče pozoruje, jak kmitám, a když to konečně doma vypadá, že tam nevybuchla bomba, tak si stoupnu k vaření, aby teda jako něco bylo k obědu. A v tom okamžiku se zeptá, jestli ten oběd bude brzy, že se mu teda nechce, ale kdyžtak mi holt pomůže. Chápete to? Bydlí tam taky, bordel tam dělá taky, nacpat se chce, ale má to bejt pomoc mně. MNĚ! Jako by MNĚ tím dělal nějakou milost, když se ON chce nažrat, tak že zvedne zadek. No a to už bylo to poslední a já vybouchla.“

Raketa, pochopitelně, ty mohou i vybuchnout. Zřejmě za celou dobu to „zlatíčko“ nepochopilo principy Bářina uvažování, napadlo Toma. Kdyby pochopil, nejspíš by jí to ráno šel z cesty. A Bára pokračovala:

„Navíc na mě začal hmatat, tak jsem ho poslala do hajzlu, že na takový blbosti fakt nemám náladu, extra když to z něj ještě táhne. Ten večer předtím jsme mohli klidně celej prošukat, ale to ne, playko je playko. Urazil se, že teda půjde jinam, na to jsem mu řekla, že je to báječnej nápad jednou provždy. Cestou ke dveřím do chodby se ještě otočil a prohlásil, že jsem frigidní mrcha. No a to už jsem se neovládla, dobře ví, jak to bylo mezi mnou a Fandovým tátou, takže to byla hnusná podpásovka, a mrskla jsem po něm vidličku. Jenže ten srab se schoval za dveře a ty jsou prosklený, takže jsem je trošku vysklila.“

„Kde byli kluci?“ zeptal se Tom na věc, která pro něj byla nejdůležitější, protože z vlastní zkušenosti věděl, že dva dospělí létající kuchyňské náčiní přežít dokážou. Když to přežít chtějí a chápou, že to není úplně standardní řešení konfliktů jakéhokoliv rozsahu. Ale ti prckové…

„U jeho máti, chtěla je tam a vlastně to, že si bere i Fandu, přestože není její vlastní vnuk, je tak to jediný, co je mi na ní sympatický. I když to teda prezentuje stylem… ale co, to je jedno. Střepy jsem zametla a šla vynést do popelnice. Při tom jsem zjistila, že ten idiot sednul do auta a odjel, určitě ještě pod vlivem. Tak jsem vlítla do svýho a jela si pro kluky, aby ho náhodou nenapadlo posadit je k sobě do auta. Jenže u matinky nebyl. Ta se jenom zeptala, kde je Ríšánek. Chápete to? Je mu přes třicet, k Vánocům mu koupí playstation a říká mu Ríšánku, pak nemá bejt takovej…,“ odmlčela se, aby nabrala dech. Tom to s tázavou intonací dořekl za ni: „…takovej vůl?“

Bára na něj chvilku němě zírala, než se rozesmála i rozbrečela současně: „A já jsem taky kus hovězího. Mně přece vůbec nešlo o to, aby něco v tu chvíli dělal. Kdyby radši zalezl a vyspal se z toho a byl potom v pohodě.“ Potvrdila tak Tomášovi jeho předchozí myšlenku, že ten její vůbec netuší, jaká Bára vlastně je.

„Jo, Baru, já jsem taky občas rád, že Petr doma nic moc nedělá,“ řekl proto, i když to bylo z naprosto jiných důvodů, než že by byl Petr doma pod vlivem a Petr se zašklebil. Tom si toho všiml a opravil se: „Jo, dobře, tak že v kuchyni radši nic moc nedělá. Pokaždý je to tak trochu katastrofa srovnatelná se štěpnou reakcí.“

„Ty víš, co to je?“ zeptal se Petr s povytaženým obočím, protože tohle zrovna nebyl Tomášův obor.

„Kupodivu, lásko, kupodivu, ale můžu to doříct?“

Tak samozřejmě, jen dej k dobru zas něco o tom, jaké jsem nemehlo, kdykoliv do té kuchyně vlezu, pomyslel si Petr a jen lakonicky souhlasil: „Ale jo, jen do toho.“

„Můžu?“ zeptal se i Báry a ta jen přikývla. Tomem vyprávěné storky se jí líbily a svých vlastních dramat měla právě tak dost.

„Tak poslední hit. Koupil bez keců perfektní nádobí, fakt luxus v tom vařit.“

Bára se pohodlně opřela a Petrovi bylo jasné, co přijde. Zážitek, po kterém usoudil, že možná by tu pojistku na blbost, svoji blbost, přece jen zařídit měl.

A Tom se dal do vyprávění: „Ráno jsem vypadl na zkoušku, on ještě spal. Večer předtím jsme trochu protáhli, tak si říkám, fajn, bude spát do oběda, snídaně netřeba, nebo si něco uloví. Vždycky se cpe nějakým hnusem, když nejsem doma. V lednici buřty, klobásy, tak co bych se namáhal, že jo. Jenže asi měl nějaký myšlenkový hnutí, že by měl pro svoje zdraví taky něco dělat, a proto se po probuzení rozhodl, že si udělá vejce. Natvrdo. Protože kdo by se patlal s míchanýma, ty chce občas v neděli po mně. Na špeku, fuj. No a pochopitelně, každá minuta dobrá, sednul vedle v obýváku k notebooku, na vejce zapomněl a vařil a vařil, až odvařil hrnci dno. Aby to nebylo málo, tak když si toho všimnul, on ten smrad nakonec proniknul i do jeho inteligentního mozku přes zavřený dveře, tak ten rozpálený hrnec položil na prkýnko. Dřevěný. Od tý doby máme gravírovaný prkýnko. Jak by taky ajťáka mohlo napadnout něco o tepelný výměně různých povrchů! Ten smrad jsme větrali tři dny. V listopadu velice příjemný…“

„Miláčku, tvoje znalosti z fyziky mě nepřestávají udivovat,“ vložil se Petr do jeho vyprávění.

Tom se na něj zakřenil a směrem k Báře pronesl: „Tak na to stačí selskej rozum, ne?“

Bára se krátce zasmála a kývla hlavou, jako že ano. Oči měla stále ještě rozplavané, ale ten smích byl pro Toma to hlavní. Viděl, že Petrovi cukají koutky a už se nadechuje, aby také něco řekl: „Selský? Myslíš jako rozum sedláků z vesnic, luhů a hájů? Tak to pozor, na to jsem tady odborník já. Jako synek z vesnice se náramně hodím, když jde třeba o sekání dřeva, ne? A další a další. Když jsme vykopávali na chalupě pařezy po starých stromech, tak já a švára jsme byli splavený a on se s Markétou dohadoval, jestli na palačinky marmeládu, nutelu nebo to haranti spasou jen tak. S krumpáčem by si leda vypíchnul oko.“

„A jak to dopadlo?“ zeptala se zvědavě Bára.

„No vykopali jsme to všechno nakonec sami ve dvou. Táta nám do toho kibicoval, byl to takový milý víkend. Tomáš se přišel taky podívat, ale jeho oči se mi celkem líbí tak, jak jsou, takže jsem to s tím krumpáčem na něj ani nezkoušel.“

„Možná bych překvapil, co ty víš,“ zaculil se Tom.

„Myslím, jak dopadly ty palačinky,“ pronesla Bára vážně a Tom už vyprsknul smíchy.

„Jako obvykle, byla marmeláda i nutela, byla i hrušková povidla. A Markéta na prášky, jak haranty rozmazluje, protože…“

„Někdo to dělat musí,“ skočil mu do řeči přesvědčivě Tom a Petr si jen povzdechl. Tomášova věčná teorie, že na výchovu mají Agáta a Martin rodiče a oni dva je nejen mohou, ale přímo musí rozmazlovat. A moje máma zřejmě věděla od první chvíle, že Tomáš touží po tom, aby okolo něj byli lidé, kterým může projevovat svou náklonnost naplno. Proto ho vždycky měla a má tak ráda, pomyslel si Petr. Protože z něj je cítit na míle daleko, že to není žádná póza, že to je tak zatraceně opravdové, že má lidi rád.

Bylo to tak. Jeho matka po Tomově první návštěvě, když ho viděla, jak bezprostředně blbne s Agátou a Martinem a dokáže k tomu donutit i Petra, který se příliš o svou neteř a synovce do té doby nezajímal, a jak moc na Tomovi Petr visí pohledem, pronesla ke svému muži: „Jestli někdo donutí našeho syna, aby s ním vydržel, tak tenhle kluk. Navíc, on nám ho rozhodně nebude brát, on sem rád bude jezdit s ním.“ Čas i pan Stránský jí dali za pravdu. Pro Petrova otce byl Tomáš trochu nepochopitelný, ale rozhodně ne nepříjemný. Však nemusí chápat všechno, i když už v životě viděl ledacos.

Musím našim zavolat, napadlo Petra. Občas na to v tom shonu zapomínal, a to nebylo dobře, to se mu tenhle rok úplně nedařilo. Tomášův hlas ho zas vrátil do reality přítomnosti, jak mu tak myšlenky odběhly jinam. Zatracený bilancování!

„I tebe by měl někdo rozmazlovat, kočko, tak co bylo dál?“ pohladil Tom Báru po rameni.

„Nic, celý tři dny byl v tahu, až dneska si přijel pro věci, prohlásil, že matinka měla pravdu, když říkala, že se mnou to nemá cenu, a odjel za ní. Teda za matinkou. Kdyby za milenkou, přišlo by mi to fakt nějak normálnější. A nejhorší na tom je, že se mi vlastně ulevilo, že je pryč. Připadám vám hodně máklá?“

Oba se nad tím zamysleli, Tom mnohem kratší dobu, protože ten od první chvíle, kdy za sebou zavřel dveře a odešel žít s Petrem, věděl, že zpátky už se nikdy nevrátí, kdyby se cokoliv dělo. A jen v duchu poděkoval osudu, že jim to s Petrem tehdy vyšlo, protože si samozřejmě zpětně uvědomoval, jak velká sázka do loterie to byla.

Petr měl svoje rodiče rád, rád se k nim vracel, ovšem od patnácti byl na internátu a zvykl si spoustu věcí řešit sám. Později na vysoké už nepotřeboval ani jejich pomoc materiální, uměl se o sebe postarat. Sice ne tak, jak se o něj staral Tom, ale to byl příjemný bonus jejich soužití, určitě by zpátky domů neutíkal, i kdyby se o něho jeho miláček staral poněkud méně.

„Jasně že jsi máklá a ne normální, pokud tedy někdo dokáže definovat normálnost,“ odpověděl jí Petr. „A je asi v pořádku nebýt s někým, kdo ti nevyhovuje. Jenže… máte spolu dítě, víš?“

„Petře, z vlastní zkušenosti. Radši jednoho rodiče a klid než poslouchat scény. Mělas kliku, že kluci nebyli doma. Příště takovou mít nemusíš,“ mírně mu oponoval Tom, „navíc, kdo říká, že musíš zůstat sama.“

„Přesně, mladá, hezká, za chvilku budeš mít jinýho,“ souhlasil s ním Petr skepticky, protože několikrát zažil, jak okolo Bíbí ta pánská část pokolení slintá. A zas zmizíš, což já přežiju, jenže Tomášovi na tobě bude pořád záležet, i když ani nechápu proč, promlouval k ní v duchu, a zas mu bude chvilku trvat, než se oklepe z toho, že se neozýváš.

Bára vztekle otřela oči: „Díky moc, nechci. Žádnýho chlapa nechci ani vidět.“

Tomáš se rozesmál: „A my jsme co? Ufoni? Tak neblbni a žádný rychlý soudy. Každopádně my dva tu jsme a teď radši povídej, jak to máš na večer s dětma.“

„No chtěli jsme jít ke známým a naši se uráčili kluky pohlídat. Což ovšem teď padá, jsou to jeho známí. Do prdele, mám už jenom jeho známý, jak mě od všech mých odstřihnul!“

Rozhostilo se ticho, ve kterém Báře pomalu docházelo, že…, že to je věta, která shrnuje všechno to, co jí postupně víc a víc vadilo. Ne to, že by Ríšánek nedělal domácí práce, to vcelku nepotřebovala, uměla žít sama a o všechno se postarat, ale… ta jeho potřeba být jediným a výlučným člověkem v jejím životě, tak jak na to byl zvyklý od drahé matinky. A ona ustupovala a ustupovala, až přišla nejen o tyhle dva, kteří tu s ní seděli, i když určitě měli svoje vlastní plány na tenhle den.

„Já jsem vážně kráva. No nic, počkám, až se kluci vzbudí, odvezu je k našim a asi si doma otevřu láhev vína, protože poslouchat, jak blbě žiju a co všechno dělám špatně, zrovna dneska nemusím. Ono na to ještě dojde.“

„Nebo taky neotevřeš, že ano, Petře?“

Tak jistě, co by ji nechali sedět doma. A mít na krku Jerryho s dětičkama, nebo Jerryho s dětičkama a jednu bláznivku navrch, to už je tak nějak jedno. Stejně ten večer bude úplně jiný, než si vůbec kdy dokázal představit. Třeba tam někoho potká… a ten ji zaujme natolik, aby… S touto nadějí s Tomem souhlasil: „Děti odvezeš. A vrátíš se zpátky. Ať tu tvou novou svobodu pořádně oslavíme…“