Bahenní lázně pro princeznu I.

DIAGONÁLY I/6

Tři týdny před plánovaným odjezdem se podíval na azurově modrou oblohu a směrem k Tomovi pronesl: „Jestli nezaprší, tak je tohle všechno k ničemu, protože ji o ty šutry stejně zas odrbeme, jak ji před sebou budeme kopat.“

Podle něho to k ničemu bylo i tak, protože jemu by bylo naprosto jedno, jestli pojedou na lodi, která vypadala jako po nájezdu Vikingů, nebo jako zrovna stažená z kopyta. Ale Tom byl estét, a když mu mezi těmi desítkami otázek a odpovědí prozradil, že chce jet na své staré laminátce, jeho milý se vyjevil, jestli myslí to otřískané plavidlo, se kterým děti blbnou na chalupě.

„Otřískaná být může, hlavně že do ní neteče. Táta o ni dobře pečuje celou dobu a já na ní sjel kde co, sakra!“

Bylo mu ovšem jasné, že nakonec stejně povolí. Proto se teď smažili na sluníčku a milá lodička pod jeho rukama získávala novou, třívrstvou, smaragdově zelenou barvu s černou linkou oddělující bílé břicho. Ale sedačky lakovat nebudu, pomyslel si zuřivě a znovu si v duchu vynadal do volů, proč tohle vlastně dělá. Ale věděl to. Věděl moc dobře, že nejvíce ze všeho chce, aby se Tomovi tahle výprava líbila, a že to záleží především na něm. Bude se mu to líbit – pojedou znovu. Jednoduchá rovnice. Pokud chtěl hezkou loď, tak ji mít bude. Zkrátka udělá cokoliv, aby to bylo tak „krásný,“ jak to slíbil, a snad ještě krásnější. Škoda, že počasí fakt neovlivním, pomyslel si ještě.

Vodák v podstatě nikdy není spokojený. Většinou má vody málo a sluníčka moc, nebo naopak. Prší přes den, kdy chce jet, a v noci, když už vzdá rozdělání ohně z mokrého dřeva a chce jít spát a poslouchat kapky bubnující mu do tropika nad hlavou, se vyčasí a začne létat všemožná havěť jako vždycky po dešti. Stan uschne, aby ranní rosou a nočním dechem obyvatel zvlhnul akorát tak včas, než místo východu slunce začne zase pršet. Nebo sluníčko pálí jako na Sahaře a vodák se peče a dusí ve vlastní šťávě, pádlovat se mu nechce a žíznivý je tak, že by vypil piva ne půllitr nebo dva, ale rovnou celý džber. I kdyby to měl být ten nejhorší patok na celém povodí.

Jako většina vodáků tedy vznášel tiché prosby k nebesům, ať prší, a prší právě teď a tak akorát dlouho, hlavně nad jeho řekou nejoblíbenější.

Někdo tam nahoře se patrně ušklíbl a pomyslel si: No když myslíš, chlapče, tak teda jo. Však ty si na tohle svoje přání ještě vzpomeneš…

Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Kánoe schla, v sobotu večer ve vzpomínkách s Petrovými rodiči poseděli hluboko do noci. Tom jen poslouchal, někdy až se zatajeným dechem, když slyšel všechny ty historky, kterých měl otec nepřeberné množství. Třeba tu o velké bouřce, když sjížděl s pětiletým Péťou Sázavu a dva kilometry před Chocerady přišla taková smršť, že jim létaly nad hlavami ne větve, ale přímo kusy stromů i s kmeny.

„Zas nepřeháněj, zlato,“ konejšivě pronesla Petrova matka, „tak hrozné to nebylo.“

„Vy jste tam byla taky?“ podivil se Tom.

„A kde bych byla,“ rozesmála se, „přece v té druhé lodi, kterou máme ještě ve stodole. S Markétkou. Rozhodně bych neseděla doma!“

„Hrozný to tedy bylo,“ oponoval otec. „Ty s Markétou jste jely k levému břehu a narazily na nějaké mládežníky v chatě, co tobě udělali grog a Maky čaj. Já napravo narazil na penzisty, kteří na mě chtěli volat policajty a sociálku, že to ubohé dítě týrám.“

„Ale mně dali čaj taky, dokonce s bábovkou. Jen tebe nechtěli pustit ani na to zápraží,“ rozesmál se i Petr.

V malé ložnici, když už byli sami, se Tom zeptal, proč vlastně na vodu přestali jezdit. Bylo mu ze všeho toho vyprávění jasné, že to kdysi pro všechny dost znamenalo a že lásku, kterou z Petrova vyprávění o řekách vycítil, mu dali právě rodiče.

„Tak naši zdědili tuhle chalupu, táta začal trochu haprovat se zdravím, vždyť víš, jak na tom občas je. Já začal jezdit s partou ze školy a Markéta si našla Martina a ten na to nikdy nebyl. “

„Dobře, ale proč ty jsi přestal jezdit a proč se já tohle dozvěděl až teď? Nikdy jsem vás o tom neslyšel vyprávět.“

„Po škole jsem začal makat a už nějak nebyl čas. A Markéta tátu vždycky prosí, ať před dětma mlčí, že jim musí stačit na ježdění přehrada nebo řeka dole pod chalupou.“

Zněl sice přesvědčivě, ale Tom už měl na různé tóny a podtóny jeho hlasu za ty roky vypěstovaný instinkt. I teď vycítil, že tak jednoduché to určitě nebylo. A že nejspíš je pravdivá pouze část o jeho sestře. Navíc když při té odpovědi Petr uhnul očima, pro jistotu se k němu otočil zády, začal si stahovat tričko a pak vklouzl do postele. Udělal to samé, zhasl lampičku a pod dekou se k němu přitulil. S hlavou na Petrově hrudi řekl tiše do tmy: „Petře…“

Cítil, jak se prudkým nadechnutím nadzvedl hrudník pod jeho pravou tváří. Objímající ruka kolem jeho těla zmrtvěla. Nadzvedl se na lokti a jemně přejel ústy po Petrově tváři až ke rtům, které něžně políbil.

„Můžeš klidně mlčet. Nebo mi cokoliv říct. Budu tě milovat pořád stejně, chápeš?“

Nikdy o tom nemluvil s nikým kromě svých rodičů a sestry. Nechtělo se mu o tom vyprávět ani teď, i když věřil, že Tomáš mu porozumí. Sám sebe nechápal, proč mu to neřekl už dávno, když to v sobě měl podle svého názoru srovnané ještě před tím, než Toma potkal. Řeka mu celou dobu chyběla neskutečně, jen už nikdy nepotkal nikoho, s kým by ji jet chtěl. Po té jediné události, u které ani nebyl, a přesto si ji vyčítal tak moc, se bývalá parta rozpadla a několikaleté přátelství přestalo existovat.

Nadechl se a potom to ze sebe dostal v několika větách:

„Byli jsme parta, čtyři kluci a tři holky. Já vždycky jezdil sám. Ono to není úplně snadný, potkat někoho, kdo by s tebou jel. Voda není jako válet se u moře. Pamatuješ na povodně 2012? Jeli jsme těsně před tím, než to začalo. Třetí den jsme jenom zírali, jak se voda zvedla. Snad o půldruhýho metru. Všichni chtěli jet dál, jenom já ne. Dost se mi tenkrát smáli, že jsem posera a nechci pokračovat, když je konečně hodně vody. Já to vážně zabalil a jel domů.“

Odmlčel se, protože ho zavalila tuna vzpomínek, jak kdysi balil a pozoroval hlouček smějících se lidí a ještě netušil, že už se nikdy takhle pohromadě nesejdou. Tom mlčel, jen nahmatal jeho dlaň a pevně ji stiskl. Hlavou mu běželo, že se možná ptát neměl, že Petra přinutil ke zpovědi, o které si vůbec nebyl jistý, jestli ji chce slyšet, ale své otázky už nemohl vzít zpátky.

„Takže jeli a vrátilo se jich jen pět. Magda s Vláďou se převrhli v půlce jezu. Ji ještě stačil z válce odhodit i s lodí, ale sám už nevyplaval. A já si dost dlouho říkal, že jsem je měl víc přesvědčovat, aby dál nejeli, a ne se urazit, že ze mě mají srandu. Nebo jet s nima a na ten jez je prostě nepustit. Nebo cokoliv. Nikdy už jsme se nesešli. Dost jsem se tenkrát sesypal.“

Tom se vedle něho maličko zavrtěl, posunul a vzal ho do náruče.

„Pojď ke mně, lásko,“ vydechl mu do vlasů, „promiň, že jsem se tak pitomě zeptal.“

Uvelebil se v té uklidňující poloze, vděčný za to, že i Tomáš jemu vždycky svou náruč poskytne, když ji nejvíc potřebuje. Většinou tak držel on jeho, ale teď byl rád, že se může jen tak schoulit a vychutnávat si pocit bezpečí. A přísahal si, že o Toma se bude starat a chránit ho, i kdyby měl vypustit duši.

„Nám se nic nestane. Já bych domů jel. Já jsem totiž zvyklej tě poslouchat,“ ujistil ho ještě Tomáš a on se i přes ty nepříjemné vzpomínky a pocity musel usmát. Tak určitě, ty mě tak v něčem posloucháš. Ale doufám, že tam mě doopravdy poslouchat budeš.

Ještě než zavřel oči a upadl do spánku v Tomově konejšivém objetí, jeho vnitřní hlásek ho ubezpečil, že devět let je skutečně dostatečně dlouhá doba trestu za jeho domnělou vinu…

Brzy ráno ho probudilo nejen vedro pod společnou přikrývkou, ale i erekce a naléhavá touha. Pohled na rusé vlasy rozhozené na polštáři a pootevřené jemně růžové rty ho vzrušil ještě víc. Vždycky měl zdráhavý pocit milovat se, když byli v chalupě současně s rodiči, nebo dokonce s rodinou jeho sestry. Tom si ho kvůli tomu občas dobíral, že jeho rodiče určitě nepočítají s tím, že by se spolu v noci modlili. A také někdy záměrně provokoval. To teď sice nedělal, ale spali tu už druhou noc a čekat až do večera, nebo odjet hned ráno – ani jedna z těch možností ho nelákala. Lákalo ho ty rty políbit a ukryté tělo odhalit.

Tom vždycky, i v těch největších vedrech, spal přikrytý skoro až po bradu a on se chtě nechtě musel přizpůsobit, protože dotyku nahého těla se nemínil vzdát ani ve spánku.

Zkusmo po tom těle přejel dlaní od hrudníku k rozkroku a zase zpátky na prsní svalstvo, kde už čekaly tvrdé bradavky. Tom otevřel oči a vyčkávavě se na něj podíval. Přitiskl mu na stehno důkaz toho, že pro tentokrát kašle na všechny své zásady. Zahlédl potěšený úsměv a známé zablýsknutí pochopení v pohledu svého milence. Hned poté ucítil dlaň přesně tam, kde si to nejvíc přál. Sevřela se kolem jeho údu pevně, s palcem na žaludu. Políbil Toma a hlubokým zamručením dal najevo, že se mu to líbí a že chce i víc, ale Tomáš jen zavrtěl hlavou.

„Jenom lež a nech to na mně…“

Tichá slova ho ovládla a on rád poslechl. Sledoval, jak si slinami vlhčí rty a pak se k němu sklání. Na slabinách ho zašimraly Tomovy vlasy a bylo to příjemné, ale on chtěl vidět, jak se svým mužstvím dobývá do jeho úst. Proto je shrnul, sevřel do pěstí a dopřál si pohled, jak ho nejdřív pomalu olizuje, nanáší na žalud další a další dávky slin, než vzal skoro celou jeho délku dovnitř a začal sát a jazykem klouzat na citlivých místech. Ležet v klidu už nedokázal, a tak jen mírně přirážel a zadržoval vzdechy, které se mu samovolně draly přes rty. Toužil se udělat takhle, a zároveň si Toma podmanit. Dostat ho pod sebe, cítit, jak se kolem něho stahuje. Slyšet jak vzdychá, vidět jeho extatický výraz při orgasmu. Ale Tomáš se zjevně soustředil pouze na něj, a když na chvilku přestal, tak jen proto, aby řekl:

„Chci, abys mě doma šukal dlouho, tak se teď udělej…“

Přicházející rozkoš ho posunula za hranici Země nikoho, kde byl jen on sám a ta přející a ochotná ústa. Při výstřiku se zakousl do hrany vlastní levé dlaně, aby nevykřikl nahlas, a na chvilku zavřel oči. Druhou dlaň, stále ještě plnou vlasů, pomalu uvolnil, ale dál ji nechal v hebké záplavě, probíral se jí, nechal ji protékat mezi prsty. Byla to zas jiná forma smyslové rozkoše. Kdyby se ho někdo zeptal, jaký vjem je pro něho v souvislosti s Tomášem nejdůležitější kromě samotného spojení při milování, těžko by se rozhodoval, jestli se radši dívá, nebo se ho rukama dotýká. Nejlépe obojí najednou.

Nechával v sobě utichat poslední záchvěvy vyvrcholení. Jemným zatáhnutím dal Tomovi najevo, ať už přestane. Přivinul si ho k sobě: „Dej mi pár minut…“

Za pár minut spal. Tomáš přes oba přehodil peřinu a sám se spokojeně zakutal vedle něho. Ne že by ho ta kuřba nevzrušila. Rozhodně by Petrovi neřekl ne. Dělalo mu dobře, že ho stále tak dravě chce. Jen ho úplně nemusel chtít v neděli v půl páté ráno. A tady. Svoje provokace nikdy nemyslel vážně, ale líbilo se mu, jak na ně Petr reaguje, a líbily se mu hlavně jejich následky. V klidu a pohodlí domova.

Znovu se probudil v už mnohem snesitelnější hodinu, když se vedle něho Tom zavrtěl a nejspíš záměrně do něj trochu šťouchl. Ještě nechtěl vstávat, chtěl si ho u sebe přidržet, ale jeho milý se nenechal.

„Ty nechceš?“ zeptal se trochu dotčeně a Tom se sklonil, líbnul ho a usmál se.

„Jasně že jo, ale já se neumím a hlavně nechci ovládat jako ty, víš? Vaši už jsou vzhůru,“ sledoval ho s plamínky v očích, aby se ujistil, že správně pochopil. A nespletl se.

Tomášovy akustické projevy při milování byly nezapomenutelné a nezkrotitelné, to si uvědomoval. I to byl jeden z důvodů, proč jim nocování tam venku tak pečlivě plánoval. Nehodlal držet sexuální půst, ale taky nemínil oblažovat Tomovým vzdycháním půlku kempu.

„Nakolik skutečně nechceš a nakolik jenom provokuješ, miláčku?“

„Hádej. A vstávej,“ odkopal přikrývku, a když po něm zkusil znovu sáhnout, plácl ho Tom po nahém zadku. Od té chvíle se mu hlavou honily představy toho, co s ním udělá, až tedy budou doma.

Po snídani jim otec oznámil, že kánoe už je suchá. Dopolední sluníčko zase zakládalo na pořádnou výheň, a tak loď s pádly snesli pod chalupu k řece. Opatrně ji u břehu sešoupli napůl do vody. Tom se na ni zálibně koukl a prohlásil, že je moc hezká.

„Tak šup dovnitř, ať to zkusíš. Je to trochu jiný skutečně jet, než blbnout jen tak s dětma,“ narážel na jeho občasné záchvaty dětinskosti, kdy byl schopný s Agátou a Martinem řádit celé odpoledne. Jeho energie byla v takových případech neutuchající a nezdolná.

Někdy až žárlil, protože on sám se takhle spontánně s dětmi své sestry chovat nedokázal, ale Tomášovi bylo úplně jedno, jestli si chtějí hrát na Indiány, elfy nebo dinosaury. Ochotně se k nim připojoval. Dokonce i Agáta se dodnes, ve svých čtrnácti letech, na chalupě v Tomově přítomnosti z mírně přidrzlé, věčně trochu otrávené puberťačky stávala ztřeštěně se smějící holkou se smyslem pro humor a blázniviny. A vždycky se ptala, jestli na chalupu přijede také strejda Petr s Tomem.

Nechal Tomáše, ať se usadí na přední sedačku, podal mu pádlo a sám postrčil loď celým břichem na vodu. Trochu ji stočil bokem, aby i on sám mohl nasednout. S pádlem zapřeným o břeh, připraveným je ještě odšťouchnout.

Kánoe se zhoupla, když do ní lezl, a on sledoval, jak Tom okamžitě zareagoval a mírně se naklonil na druhý bok. Nepřekvapilo ho to, počítal s tím, že profesionální tanečník nebude mít problémy se stabilitou a rovnováhou.

„Výborně, už sedím. Teď nic nedělej, jenom seď a drž to pádlo. Vlastně bys ho vůbec neměl pouštět z ruky.“

Několikrát hrábl do vody, aby se dostali do mírného proudu řeky. Ta se tady trochu stáčela, rozlitá doširoka tvořila klidnou zátočinu, ideální na koupání. Nebo trénink. Jak vzít pádlo do ruky Tomovi ukazovat nemusel, takže mu jen vysvětloval, že by se měl naučit pádlovat na obě strany, přestože jednu bude zřejmě preferovat. On sám dokázal kormidlovat napravo i nalevo, takže mu na tom příliš nezáleželo, ale při představě všech „volejů,“ které je na Berounce čekají, si říkal, že nebude na škodu, když ty strany budou moct oba prostřídat.

Tom seděl jako přibitý se zkříženými kotníky, proto ho ještě upozornil, že tak samozřejmě sedět může, když budou na klidnější vodě, ale v proudu a hlavně na jezech by měl mít nohy mírně rozkročené a vedle sebe, celými chodidly na dně lodi.

„Bude se ti líp vyvažovat a zabírat, víš? A teď hrábni.“

„Co?“ Tom se po něm otočil, až se kánoe trochu rozhoupala.

„Žádný prudký, nečekaný pohyby, miláčku.“

Nechal loď zklidnit a vysvětlil: „Laminátka je vratší než plasťák, na kterých se dneska obvykle jezdí. Ale zas se líp ovládá, když to umíš. Je lehčí, nenadřeš se tolik, když ji někde musíš kus přenést. Sice si musíš víc dávat pozor, abys nenajel na šutr, protože bys ji mohl prorazit, ale to je na tom ten adrenalin. Správně se trefit. Plasťákem to vezmeš o cokoliv a v podstatě se nic nestane. A ty šutry budou tvoje práce. Háček vždycky hlásí šutry. Zadák jenom kormidluje. Ty jsi motor, já to řídím.“

Uvědomoval si, že kecá, protože i zadák pochopitelně pádluje, když je třeba. A to na tak líné vodě, na kterou se chystali, zapotřebí bude. Chtěl vědět, nakolik to Tom všechno přijme. Bez odmlouvání a ohrazování, že přece nemůže všechno odtahat sám. Jeho milý ovšem nijak neprotestoval, zatím.

„A ‚hrábni‘ znamená, že prostě máš začít pádlovat. Fajn, tak teda vlevo,“ konstatoval spokojeně, když Tomáš konečně ponořil pádlo do vody. Vyhovovalo mu, že si tuhle stranu sám vybral a v duchu se usmál. I v tomhle k sobě ladili, jeden pravák, druhý levák, a on, přestože to skutečně uměl tak i tak, když opravdu nastalo ouvej, tak to radši zvládal napravo.

Nechal ho ve volném tempu pádlovat, jen udržoval směr a voda je sama pomaličku nesla po proudu. To půjde, pomyslel si a konečně dovolil svým emocím, aby se přihlásily o svá práva.

Seděl zas v lodi, pod zadkem cítil sotva znatelný pohyb, okolo něho byla voda a zelené břehy. Na jednom travnatá stráň s několika chatami a chalupami, na druhém postupně houstnoucí les. Měl to tady rád, líbilo se mu tu, ale nebyla to řeka, kterou by miloval. Nebyla to jeho řeka. Jeho první řeka, kterou si sjel úplně sám. Nebyla to řeka, která pro něj měla kouzlo míst, kde nebyly ani ty chaty a chalupy. Nebyla to řeka hluboko zaříznutá v údolí, kde si mohl připadat naprosto odpoutaný od civilizace, protože tak to tam jistě vypadalo i před mnoha a mnoha lety. Jen ty stromy kolem možná byly jiné, starší bratříčci těch současných. Jestliže se do teď těšil hodně, od tohoto okamžiku se začal těšit přímo žíznivě.

„Neměli bychom se pomalu otočit a vrátit se?“ zaznělo mu do jeho zadumání.

Tom vyndal pádlo, položil si ho přes kolena a čekal. Už se po něm neotáčel.

Vrátil se ze svého zasnění, uvědomil si toho kluka před sebou. A že má pravdu. Ujeli už pár set metrů a proti proudu budou muset zabrat trochu víc.

„Tak zaber, Tome, pořádně. Dlouhý tahy u boku, list proti vodě.“

Otočili loď a opřeli se do toho.

„Najdi si tempo a rovnoměrně, jo? Pořád stejnou silou, já se ti přizpůsobím.“

Viděl, že Tom přikývl. Sledoval jeho záda, jak mu na nich pracují svaly, stejně jako na pažích. A byl to hodně hezký obraz. Delší zvlněné vlasy na sluníčku zářily barvou roztavené mědi. Cítil, jak mu z toho pohledu tvrdne péro. Výborně, takže to bude skutečně zajímavá plavba, jestli se mi postaví pokaždé, když na něj takhle kouknu, pomyslel si pobaveně. Vůbec ho dopředu nenapadlo, že tahle Tomova poloha na lodi bude ještě ta nejméně dráždivá.

Pod chalupou obratně zamanévroval, posledním záběrem najel špičkou až na písčitý břeh.

„Vystupovat, máš to suchou nohou dovnitř i ven, tak si toho važ,“ zasmál se. „Opři se o pádlo a pak mě trochu povytáhni za to oko vepředu.“

Tom jeho instrukce splnil do puntíku. Na tváři úsměv. „Bylo to super, lásko.“

Usmál se na něj také, přelezl dopředu a vystoupil. Dostali loď na břeh, a protože sluníčko pálilo už docela dost, navrhl Tomovi, že se rovnou vykoupou. Nejen kvůli horku. Erekce ho neopouštěla a on nestál o to, aby se takhle objevil před rodiči. Řádili ve vodě jako malí kluci. A Otava byla natolik studená, že mu od jeho problému naštěstí pomohla.

Nahoru to šlo s lodí namáhavěji než dolů, alespoň se po té ledárně zas trochu zahřáli.

U chalupy zjistili, že na oběd přijela i Markéta s dětmi, tentokrát bez manžela. Když je viděla, začala se smát.

„Ahoj vodáci, to jste se tam rovnou udělali, nebo co?“

Tom se zarazil a podíval se na něho s otázkou v očích. Rozesmál se a šel svou poťouchlou sestřičku obejmout.

„Ne, Maky, normálně jsme se vykoupali. Dobrovolně.“

A Tomášovi na uklidněnou vysvětlil: „Na vodě ‚udělat se‘ znamená se cvaknout, prostě převrhnout nechtěně loď. A že je Markéta potvora, to snad víš.“

Tom přikývl a krátce se zasmál: „Už jsem se děsil, že se tu začne probírat něco jinýho.“ Objal Markétu také a přidal lehkou pusu na tvář. „Ahoj kočko.“

„Hlavně tu táta stačil s Agátou a Martinem zevrubně probrat, na co se oba chystáte. Takže moc díky, vy dva!“

Pochopili to u oběda. Hlava rodu v klidu grilovala, máti a Maky probíraly plány na léto a děti z Petra dolovaly, jak se vlastně řeky sjíždí. Co všechno se tam dá zažít obecně a co všechno zažil on zejména. Tom je poslouchal s mírným úsměvem na rtech. A věděl, že kdysi udělal to nejlepší rozhodnutí ve svém životě.

„Tome, můžu příští rok s váma?“

Agáta. No potěš, pomyslel si, ale nahlas řekl: „Tak mě by ses asi ptát neměla, nemyslíš?“

Markéta to zaslechla: „Zapomeň, slečno, strejda s Tomem úplně nejvíc touží po tom, aby museli po všech kempech hlídat jednu čerstvě patnáctiletou holku!“

Tom se zakuckal smíchy a Petr si povzdechl: „Dneska fakt perlíš, ségra, asi dám řeč s Martinem, aby ti zkrátil řetěz od plotny.“

Markéta se jen ušklíbla a dál to radši nekomentovala. Ale ozval se Tom: „Agi, zkus to jako deal. Možná, kdybys dala v pololetí samý a pak přijímačky, tak by tě s náma pustili.“

Jednou se z něj vážně zblázním, prolétlo mu hlavou, když se jeho sestra zamyslela, a pak přikývla, že v tom případě je ochotná o tom uvažovat.

„Zabiju tě,“ zasyčel potichu na Toma.

„Ale nezabiješ,“ stejně potichu mu odpověděl jeho milý, „aspoň máš šanci, že to příští rok zopakujeme, ne?“

I tak by se to dalo brát, pomyslel si rezignovaně. A pak se Tomášovi podíval do očí, a když viděl jeho výraz, řekl si jediné: A proč ne, vždyť by to mohlo být i fajn…

Večer, už doma, sotva za nimi zaklaply dveře, nedal Tomovi žádnou šanci na únik a do postele si ho rovnou odnesl. A hned vetoval všechny jeho námitky. Nemusí vybalit, nemusí dělat večeři, nemusí jít do sprchy. Nemusí vůbec nic jiného, než se s ním konečně pořádně pomilovat.

Následující dny mu ubíhaly rychlostí blesku. V práci řešil řadu věcí, jak tak byl zvyklý před dovolenou mít čistý stůl. Šéfovi pevně oznámil, že si skutečně bere volno na celé tři týdny, a trochu naštvaně souhlasil, že v nouzi nejvyšší mu mohou zavolat, pokud tedy bude na signálu. A to tedy nebudu, umiňoval si v duchu. Alespoň těch pár dnů si tentokrát zkazit jako loni nenechám.

Tomáš chodil do divadla a do taneční školy. Aby se ještě před prázdninami s dětmi z jeho skupiny trochu užili, dohodli se na třech zkouškách za týden. Bylo to hektické a moc se přes den doma nepotkávali, o to víc se těšili. A o to hezčí byly jejich noci, když náhodou jeden nebo druhý nepadali únavou rovnou do snění.

Všechny věci, které objednal, v pořádku doručili, takže mu ke spokojenosti nechybělo téměř nic. Téměř. Jak už bylo řečeno, jednu věc vodák skutečně neovlivní. Počasí. Nejdřív byl rád, ne že ne. Ale postupně v něm začalo narůstat znepokojení, a pak i docela dost silné obavy. Protože začalo pršet. Co pršet. Nebe se otevřelo a na dva týdny zaplavilo celou zemi poctivou vodoléčbou. Někdy jen jemně mžilo, poprchávalo, nebo krápalo, ale většinou přímo padala voda, cedilo o sto šest, zkrátka lilo jako z konve. Když přišly bouřky a záplavy na Moravě, napadlo ho, jestli to s tím přáním, ať je hodně vody, přece jen poněkud nepřehnal.

Nemohl ovšem dělat nic jiného, než sledovat narůstající průtok a stoupající hladinu své milované řeky. A nedat na sobě svoje obavy před Tomem znát. Proto na jeho dotazy odpovídal, jako by se vůbec nic nedělo.

Tomáš ale nebyl hloupý. V těch chvílích, kdy byl doma sám, několikrát telefonoval člověku, kterého měl hned po svém milém z jeho rodiny nejradši. Ne že by Petrovi nevěřil, to vůbec ne. Ale znal ho možná lépe, než se znal Petr sám. Dávno už věděl, že zdaleka není tak moc suverénní, jak se občas tváří. A ani v nejmenším nepochyboval, že se tak chová právě kvůli němu. Aby on neměl strach ještě dřív, než vůbec vyjedou. Šel si proto pro informace jinam. A také si tedy, kromě rad vodáckých, dobře zapamatoval závěrečná slova Petrovy matky: „Když si polezete hodně na nervy, když to nebude zrovna podle vašich představ, tak si uvědom, že to je jen pár dnů. Hlavně se nenech moc buzerovat, neblbněte a vraťte se v pořádku. A užijte si to!“