• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace7. 6. 2021
Počet zobrazení1501×
Hodnocení4.80
Počet komentářů27

Vešel do bytu a začenichal jako honicí pes. Tak to už tu nějakou dobu nebylo. Pokus číslo xy. Byl zvědavý, jak to dopadlo tentokrát a jak moc bude Tom soptit, pokud to zase, jako pokaždé, nedopadlo. Nikdy nezapomene, od kdy to vlastně zkouší…

„Volala máti, kdy se stavíme na buchty, šlo by to příští víkend?“

„Kvůli buchtám tvojí matky odřeknu cokoliv a kdykoliv. Když teda budou tvarohový.“

„Neboj, znovu jsem jí připomněl, že jiný jaksi nepapáš,“ ušklíbl se na Toma.

„A co ona na to?“

„No že to je samozřejmý. Pro tebe tvarohový, pro mě a Martina povidlový, pro tátu makový a pro Markétu a děti hruškový. Taky se ptala, jestli za ní budeme jezdit do Bohnic, až se z nás všech zblázní.“

„Tak budeme, ale jenom v ty dny, kdy tam tvoje ségra s Martinem neodloží děti na hlídání,“ zasmál se Tom.

„Pochopitelně, protože bys tam zůstal s nima, je mi to jasný,“ zavrtěl hlavou nad rozřehtaným Tomem a zároveň se na ty buchty začal neskutečně těšit. A nejen na ně. Byl rád, že Tom k nim do rodiny zapadl okamžitě a nikdy neprotestoval, když za rodiči chtěl jet. Nebál se, že by se komukoliv nelíbil on, spíš naopak. Stále ještě měl trochu obavy, že mu jeho obyčejně průměrná rodina bude připadat moc fádní a nudná. I po víc než roce, kdy už spolu žili, nechápal, co na něm ten kluk vlastně vidí.

Často tuhle otázku při pohledu do zrcadla pokládal sám sobě. Šedomodré oči, hnědé vlasy v krátkém sestřihu, tvář sice souměrná, ale ničím výrazná. Snadno přehlédnutelná mezi stovkami jiných. Tak čím k sobě připoutal to živé mládě? Určitě ne svou robustní postavou připomínající postavy jihočeských sedláků v dobách minulých. A z takových on skutečně vzešel, i když jeho rodiče dávno bydleli ve městě a ze statku zbyla jen chalupa, kam si jezdívali odpočinout od ruchu a shonu běžného života.

„Radši podumej, jak z ní vyrazíme recept, docela bych je zkusil upéct,“ vytrhl ho Tom z přemýšlení.

Tak na to zapomeň, pomyslel si. To dřív zamrzne peklo, než by se nechala připravit o možnost nám je upéct osobně. Ale odkýval mu to, však to může zkusit sám.

 

Těšil se domů, jako pokaždé od té doby, kdy věděl, že Tom nemá v pátek představení a bude na něho čekat. A vlastně, i když věděl, že se vrací do prázdného bytu, těšil se stejně, protože nacházel jeho stopy. Vzkaz na lednici, připravené jídlo, ustlanou postel, kterou ráno ve chvatu opouštěl, když se mu do poslední chvilky od hřejivého těla nechtělo, ale musel. Měl bych zvolnit, připomenul si jako už několikrát. Tom si jinak čas uspořádat nemůže, ale on by mohl. Ale dneska, dneska budou celý večer a celou noc spolu. A ráno se vzbudí a nebude muset odcházet.

Ani nevěděl, že se cestou domů za volantem usmívá. Když zaparkoval a vybíhal schody, aby trochu protáhl tělo po dni před monitorem, přistihl se, že si mimoděk bručí melodii, kterou sice nedokázal zařadit, ale Tom mu jistě řekne, z čeho je, když o to bude stát. Beztak z nějakého jeho představení, jak si tak ten perfekcionista hudbu naposlouchával, aby se mu rytmus zaryl do paměti.

Pověsil bundu na věšák a skopl boty. Po dvou krocích se vrátil a boty srovnal vzorně vedle sebe. Už mi z něj vážně hrabe, málem se rozesmál nahlas. Uvědomil si, že před rokem by nic takového neudělal. V náladě skoro rozverné vykročil k obýváku.

Tak tohle by si měl vyfotit! Přistihnout Tomáše s notebookem v klíně bylo asi tak pravděpodobné jako potkat jednorožce. Navíc se ani neohlédl a dál upřeně sledoval monitor, zjevně zcela zaujatý hovorem, který se linul pokojem. Hovorem… v ruštině? Ještě víc ho zarazilo, když poté, co ten mužský hlas ztichl, začal jeho milý tou samou řečí plynule odpovídat. Připadal si jak ve špionážním filmu z dob před pádem železné opony. Do téhle chvíle ani nevěděl, že rusky umí. A nejspíš dost dobře.

„Pazvani mňa na sledujšči nědelje. Privět,“ pokynul rukou na pozdrav a zaklapl notebook. Jako by se vůbec nic nedělo, usmál se na něj a zeptal se, jestli si dá večeři.

Jídlo před sebou skoro nevnímal, jen automaticky žvýkal a polykal. Kdyby mu naservíroval hobliny, nejspíš by nepoznal rozdíl mezi nimi a kuřecí roládou na talíři. A kdyby zvedl hlavu a na Toma se podíval, viděl by, že ho už bez úsměvu zamyšleně sleduje.

Tu zásadní otázku, kdo onen muž byl, dokázal položit, až když dojedli a nacpali myčku. Trochu ho uklidnila odpověď, že nikdo důležitý. Ale vůbec by nezůstal v klidu a dlouze by se s Tomem nemiloval, kdyby věděl, že zároveň s tou neurčitou odpovědí mu v duchu odpovídal úplně jinak:

Zeptal ses špatně. Dneska už skutečně není důležité, kdo Neremovskij je, ale spíš proč se mi po takové době ozval a co mi nabízí…

Ráno se vzbudil sám, v prázdné posteli, s neodbytným pocitem, že se včera měl ptát dál. Že i Tom na to možná čekal, třebaže k tomu sám nic víc než tu jedinou vágní větu neřekl. A protože si připadal jako stíhačka – přece nebude vyzvídat – šel na to u snídaně trochu oklikou.

„Nevěděl jsem, že umíš rusky,“ prohodil ledabyle, když mu Tom naléval z konvičky čaj.

„Trochu jo, jen už jsem to nějaký čas nepotřeboval. Na škole jsem ji měl, máti měla pocit, že balet a ruština k sobě patří.“

Dokázal si představit, jak jeho matka rezolutně rozhodla o tom, jaký jazyk se její syn bude učit. Z těch několika setkání měl nepříjemné tušení, že by byla mnohem raději, kdyby se Tomáš nezajímal o nic jiného než tanec. Z něj samotného určitě nadšená nebyla. Dobře si pamatoval její kousavou otázku, co hodlá udělat, aby její syn měl dostatek prostoru věnovat se svému poslání. Přesně tak to řekla. Poslání! Cynicky ho tehdy napadlo, že balet zrovna není to samé jako výzkum léku proti rakovině, ale Tomáš svou práci dělal rád, stejně jako on. A na něm nebylo rozhodnutí, co je důležitější. Tom ji tenkrát dost příkře usadil, ať to laskavě nechá na nich, a po jejím odchodu se mu rozpačitě omluvil.

Čekal, jestli k tomu Tom řekne něco dalšího, ale ten mlčel.

„Tak to je dobře, žes ji měl s kým procvičit,“ odsekl nakonec úsečně a prudce vstal od stolu. Tom se ho ani nepokusil zadržet.

Snažil se předstírat, že zrovna teď musí něco nutně dodělat do práce. Vnímal Tomovy tiché pohyby po bytě a poprvé v životě si přál, aby už konečně odešel na zkoušku. Když se to stalo, tak i když se styděl sám před sebou, otevřel domácí notebook a během chvilky našel, co hledal. A pak jen s ohromením pročítal články a prohlížel fotky neznámého muže, o kterém on sám nikdy nic neslyšel, ale určitě to jméno bylo známé někomu, kdo se o balet víc zajímal.

Vasilij Neremovskij. Bývalý tanečník, dnes šéf baletu jednoho z petrohradských divadel…

Studoval tvář na fotce a stěží mohl uvěřit, že tenhle muž má čtyřicítku už za sebou. I přes obrazovku z něj sálala neskrývaná přitažlivost. Vlasy jak uhel, stejně tmavé oči, ostře řezaná tvář, plné masité rty. V několika článcích náznaky, že jeho soukromý život rozhodně není nudný na ženy ani na muže.

Bude si muset s Tomášem promluvit a vytáhnout z něj, co za tím vším vlastně vězí…

Ale nemusel, protože jim k večeru do bytu vpadla neočekávaná návštěva. Poslouchal švitoření Tomovy matky, jak skvělá je to příležitost a že by ji neměl propást, a pomalu mu to docházelo. Když se Tomášovi konečně povedlo matku zpacifikovat a vyprovodit ze dveří, dusno mezi nimi už by se dalo krájet. A on věděl, že do toho chtě nechtě zakrojit budou muset.

„Takže ti nabídl angažmá a školu v Petrohradu, skvělý. Tak hlavně, že ses pochlubil nejdřív mamince,“ vysypal ze sebe ukřivděně. Tohle ho naštvalo ještě mnohem víc než to, že mu o té nabídce neřekl okamžitě. Kdo ví, co se Tomovi honilo hlavou a co si sám v sobě potřeboval promyslet.

„Neřekl jsem jí to. Neremovskij moc dobře ví, že zavolat jí je geniální tah. Zatraceně, Petře, to nevíš, jak strašně ten můj balet prožívá a jak pořád dává najevo, jak moc mě celou dobu podporuje a co všechno kvůli tomu obětovala?“

„Zná tvou matku, jo?“

Připadalo mu to celé bizarní, proč by nějaký Rusák měl znát zrovna ji. Tom se na něj podíval tak výmluvně, že mu to konečně seplo. Přece četl, že byl před časem v Čechách na hostování. A Tom mu tu myšlenku potvrdil: „Několik měsíců jsem tu ruštinu procvičoval velice intenzivně. I já mám nějakou minulost, promiň.“

Vzedmula se v něm vlna žárlivosti, o které rozumově věděl, že je nesmyslná, protože to bylo dřív, než Toma vůbec poznal. A on mu nikdy nedal nějakou záminku, aby na něho od chvíle, co spolu byli, nějak žárlit mohl. Ale ten pocit, že měl právě takového muže, přitažlivého a s možnostmi, které nabízel, o kterých se jemu mohlo jen zdát, byl nesnesitelný.

„Pak nechápu, proč jsi tady a ne tam už dávno!“

„Tak možná proto, že já tady dělal školu a on odjel. A já fakt nevěřím na vztahy na dálku. A taky nejsem rád jeden z mnoha!“

Tentokrát vyklidil pole Tom. Setkali se až večer v posteli. Oba věděli, že ten druhý nespí, a byla to první noc, kdy se jeden druhého hned po dolehnutí ani nedotkl. Ovšem jen do té doby, než se Tomáš snad podvacáté převalil z boku na břicho a zpátky a on už nevydržel a sáhl po něm.

„Nemel sebou, sakra! A ruce za hlavu,“ rozkázal mu příkře.

Stokrát si můžeš určovat, co budeme dělat, jak nesmyslně musíme mít doma vyšúrováno. Můžeš se rozhodnout, co vlastně chceš, ale teď, dokud tu jsi, a tady, na tomhle jediném místě, kde tě dokážu zkrotit a ovládat, tady budeš dělat, co chci já. A Tom poslechl…

Bral si ho mnohem prudčeji, než kdy dřív. Znovu žasl nad ohebností těla, které ho i po tom roce lákalo víc než jakékoliv jiné. V jednu chvíli i ve svém vzrušení zahlédl, jak si Tom prudce skousl spodní ret, až se na něm objevila malá kapka krve. A on tu kovovou chuť polibkem ochutnal a pak už nevnímal vůbec nic jiného než souhru jejich těl.

Ráno si s rozpaky všiml stop své noční lásky na milovaném těle. Otisk zubů na krku, modřina na stehně, kterou si určitě neudělal sám, když k němu přitisknutý usínal. Nevěděl, co říct, jak se chovat, jestli se omluvit nebo ho znovu políbit na ten malý stroupek na rtu. Ale Tom to vyřešil za ně oba, když se jako skoro každé ráno zeptal, co bude snídat. Věděl, že radost mu udělá, když bude chtít nějakou super zdravou snídani, kterou si Tom dopřával, a přestože ovesné vločky úplně nemusel – při prvním ochutnání mu ze všeho nejvíc připomínaly slizké bláto – dal si je s ním. A Tomáš ho pozoroval zpod přimhouřených víček a simultánně s ním si vkládal sousta do úst a polykal, než se rozesmál.

„Nechceš radši chleba? V lednici by se možná něco pro tebe poživatelnýho našlo.“

I tohle na něm měl rád. Že mu nikdy nic nenutí na sílu. Usmál se na něho trochu omluvně. Tom vstal a během chvilky měl před sebou malou hostinu pro jednoho masožravce.

Cestou do práce ho napadlo, že ten život s Tomem je vlastně sled naprostých maličkostí, které ani pořádně nevnímá, ale i tak si je neskutečně užívá. Čím vlastně dělá radost on jemu? Měl bych, honilo se mu hlavou, měl bych nad tím asi mnohem víc přemýšlet…

 

„Tys mi přinesl kytky? Jako vážně?“ v koutcích mu cukalo a on si připadal jako pitomec. „Máš pocit, že jich v divadle dostávám málo?“

„Tak promiň, jasně že jich dostáváš dost! A lepší než nějaký pitomý tulipány,“ vrazil mu je do ruky a uraženě odešel z kuchyně. U noťasu se trochu uklidnil.

Tom měl vlastně pravdu, díky němu a jeho tanci se stalo málokdy, aby jim doma ve váze kytice chyběla. A skutečně větší a dražší než pár kvítků, kterých si všiml cestou z oběda, když se vracel několik stovek metrů od restaurace zpátky do kanceláře pěšky. Růžové tulipány upoutaly jeho pozornost. Líbila se mu jejich jednoduchost, bylo v nich něco důvěrně známého. Pamatoval si, jak je babička mívala každý rok na jaře před chalupou. Tady ve velké váze před květinářstvím vypadaly trochu nepatřičně, jako by samy nevěděly, co tu dělají a na koho čekají.

Nechal ho odejít do divadla, aniž by mu cokoliv řekl. A Tom se nevnucoval. Nikdy to nedělal, i v milování většinou čekal na jeho první krok. Ty chvíle, kdy sám začal, by se daly spočítat na prstech rukou a ještě by nějaký zbyl. Cítil se jako ještě větší pitomec, když sám večeřel a pak spěchal autem před divadlo, aby si Tomáše vyzvedl.

Ten večer se s ním miloval něžně a Tom jeho něhu přijímal. Dlouho se jen poddával hlazení a dráždění, než se na něho s koleny do široka od sebe vyšvihl a pomalu se začal nabodávat na jeho vztyčený penis. Nechal ho na sobě řádit, jak chtěl, jen pevně svíral tuhý kolík, dokud už se Tom jen nesvíjel, nehekal a neprosil. Pak ho naučeným rychlým pohybem hodil pod sebe a několika prudkými hlubokými zásuny dodělal sebe i jeho.

Přivinul Toma k sobě. Na hrudníku cítil jeho slzy. Rozkoše nebo bolesti? Nevěděl a sám by nejradši brečel jako malý kluk. Bude to takhle až do konce, budou se milovat, dokud to jen půjde, a potom Tom zmizí? Dokáže ho vůbec nechat odejít a třeba už nikdy nevidět jeho bláznivý tanec v dešti, kdy se při bouřce nechá promoknout až na kost? Neměl by to všechno radši ukončit hned a říct, ať si prostě jede, a začít si zvykat na život bez něho? Čím dřív, tím líp. A Tom sám přece říkal, že na vztahy na dálku nevěří a navíc, bude tam ten… A bude blízko! Proč zažívat další a další noci, na které pak bude o samotě jen vzpomínat? Ale věděl, že to udělat nedokáže, že se ho dobrovolně nikdy nevzdá.

 

Celý zbytek týdne byl jako na trní, než se přiblížila sobota, kdy měli odjet k rodičům. Na buchty se těšit přestal. S tou představou, že tam přijedou a Tom všem řekne, že tak náhle, jako jim do jejich rodiny vtrhl, z ní taky půjde pryč, mu určitě chutnat stejně nebudou. Jak budou reagovat děti jeho starší sestry, si ani nechtěl představit. Agáta s ním určitě přestane mluvit a malý Martin se bude donekonečna vyptávat, proč strejda Tom odjel.

Zvuk mobilu a Tomův rychlý pohled na dispej a odchod do vedlejší místnosti ho skoro dohnal k slzám. Sakra, do hajzlu!

Je to jen kluk, komediant, pro kterého je jeho vlastní umění to nejdůležitější, chovej se jako chlap. Sám si celou dobu říkáš, že to přece není možné, abys ho měl, aby s tebou zůstal. Není ani náhodou první a určitě ne poslední, není ti ani třicet, tak co šílíš, peskoval sám sebe v duchu. Snažil se nevnímat potměšilý vnitřní hlásek, který mu do těch rozumových argumentů zlomyslně šeptal: Nikdo další nebude jako on.

A když se Tom vrátil a odložil mobil na stolek, uvědomil si, že ten hajzlík-hlásek se neplete.

„Promiň, to byl jen Neremovskij, natáhnu čistý triko a jdeme. Tvoje máti vždycky říká, že zelená mi sluší.“

„Můžeš ji rovnou poprosit o ten recept. Třeba se slituje, abys nemusel jíst místo českých buchet pelmeně.“

„Ještě nikam nejedu,“ odpověděl Tom bezmyšlenkovitě a dál se přehraboval ve skříni. „Kde sakra je,“ mumlal si polohlasem.

Jasně, nejdůležitější je teď pro tebe najít to pitomý tričko, o kterém sám dobře víš, jak moc ti sluší, problesklo mu hlavou a silou vůle potlačil narůstající vztek.

„A pojedeš?“ zeptal se bezbarvě.

„Co myslíš, měl bych?“ zeptal se Tom tak, že zřetelně vycítil naléhavost té otázky. Přestal dokonce s hledáním a otočil se k němu. V tu chvíli ze sebe nebyl schopný vypravit jedinou kloudnou větu. Vnímal jen ten tázavý obličej, nos posetý drobnými pihami, jemnou křivku brady a zářivé oči, tentokrát s malou kapkou tyrkysu.

Chvíli Petra pozoroval s vážnou tváří. Ne, ty mi na to neodpovíš, viď. A já jen doufám, že si sice přeješ, abych zůstal s tebou, to přece vím, ale neřekneš to, abys mi nechal možnost svobodně se rozhodnout. Od pěti let dělám balet. Patnáct let. Někdy hodně tvrdých let, abych se dostal dál. Abych dokázal, že něco umím. Rok jsem s tebou. Tady není o čem přemýšlet. Je to přece průzračně jednoduché. Zhluboka se nadechl a pak se usmál. Nejdřív trochu váhavě, než se mu ten úsměv usadil nejen v koutcích úst, ale i v očích, aby ho ujistil:

„Samozřejmě že nepojedu. Jo, ruskej balet je pořád špička. Ale dokážeš si představit mě v Rusku? Leda bys mi půjčil to tvý praštěný triko ‚I hate capitalism‘ a já začal trénovat obletování soudružek baletek. Až tam budou normální poměry, tak tam já budu tančit. Jenže než budou, tak už budu mít třetí zuby a druhý kyčelní klouby, když teda budou mít Rusové kliku a já dost dlouhej život.“

Vzal ho do náruče, beze slov, protože mu pro něj nepochopitelný sentiment tiskl hrdlo příliš na to, aby řekl alespoň to, jak moc šťastný se v tom okamžiku právě cítí. Tom mu položil hlavu na rameno a obličej ukryl na jeho krku.

Cítil Tomův dech i hebkost vlasů, vnímal teplo těla, které se k němu oddaně tisklo. Do myšlenek mu ale neviděl…

Nikdy ti neřeknu, že jsem tady zůstal jenom kvůli tobě, miláčku. A kvůli tomu, jak báječně se poprvé v životě cítím s tvou rodinou, kde se mají všichni rádi tak nějak prostě, bez podmínek, bez výčitek… Ne, nikdy ti to nesmím říct. Protože nechci, aby to pro tebe jednou byla rozhodující věc, kdyby to mezi námi nevyšlo. Protože tě miluju moc na to, aby ses kvůli něčemu cítil nucený se mnou zůstat, kdybys náhodou úplně nechtěl. Protože vyčítat někomu, co jsme pro něj udělali, když to sami udělat chceme, to se přece nedělá…

„Myslíš, že se budou zlobit, když dorazíme o něco dýl?“

Dvě dlaně stiskly pevný zadek místo odpovědi. O dvě a půl hodiny později je oba stiskla v náruči i usměvavá žena se šedomodrýma očima.

„Tak kde se couráte, buchty jsou dávno upečený a vychladnutý. Tomáši, máš tu rovnou dvě rohový.“

„Možná by si Tom dal radši pelmeně, mami.“

„Tak to má smůlu,“ odtušila rázně.

Tom se na něj podíval: „Smůlu ne, spíš zatracený štěstí. A když mi dáte i recept…“

 

Pocukrované buchty vypadaly na talířku lákavě. Jednu vzal a opatrně se do ní zakousl. Na povrchu křupavě tvrdá, uvnitř mazlavě nedopečená, chuť ze všeho nejvíc připomínající písek… Tak si z nich zase vydlabe alespoň ta povidla, ta jediná budou k jídlu, protože jsou domácí, od máti. Tom ho sledoval a pak si jen povzdychl: „Stejně si myslím, že mi tenkrát ten recept schválně dala nějakej špatnej.“

Nebo prostě nejsi úplně dokonalý a neumíš úplně všechno, díkybohu, pomyslel si, ale nahlas řekl: „No tak jí zavoláme a necháme se pozvat, ne?“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (76 hlasů)

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #27 Odp.: Buchty nebo pelmeněHonzaR. 2021-06-14 14:42
Saaviku, Alianore, díky pánové, potěšilo.
Saaviku, z klávesnice se skutečně i kouřilo chvilkama, tak snad to krásný ještě chvilku bude.

Ali, Ty mi něco říkej o hraní si se slovy. Znám většího hračičku, ten to bere rovnou i v nářečí. :roll:
Citovat
+6 #26 Odp.: Buchty nebo pelmeněAlianor 2021-06-14 12:00
Honzo, skvělý příběh jako všechno z tvého pera. Máš talent nejen hrát si se slovy, ale i užasný cit na příběhy.
Citovat
+8 #25 Odp.: Buchty nebo pelmeněSaavik 2021-06-13 22:40
Teď jsem to sjel, takže ostatní komenty jsem nečetl. Ale předpokládám, že vše již bylo řečeno. Ale poděkovat můžu i tak, ne? Takže díky, bylo to krásný.
Citovat
+5 #24 Odp.: Buchty nebo pelmeněHonzaR. 2021-06-13 10:57
Cituji Yorjan:
Honzo, jako vždy od Tebe - moc krásný 👍🤗 Děkuju..


Děkuju, jsem rád, že se Ti to líbí.
Citovat
+5 #23 Odp.: Buchty nebo pelmeněYorjan 2021-06-13 09:48
Honzo, jako vždy od Tebe - moc krásný 👍🤗 Děkuju..
Citovat
+7 #22 Odp.: Buchty nebo pelmeněHonzaR. 2021-06-12 00:10
Cituji Zdenda TB:
HonzaR: myslel děsivé u mne, že to vyšlo bez žádného zádrhelu. Vyjma zvědavých příbuzných, kteří přijeli po x letech najednou na návštěvu v hromadném počtu jak na zvířátka do ZOO... :lol:

Aha, už chápu :lol: Tak to je moc fajn, že to tak bylo, i když to bylo trochu děsivý.
Citovat
-16 #21 Odp.: Buchty nebo pelmeněrealutopik 2021-06-11 21:52
Zdendo tb, protože poměry v Rusku asi neznám tolik jako ty, soudružky baletky, církev a vláda mi moc nejdou dohromady. Nikde není napsáno, zda Tom je nebo bude tanečník špičkový nebo průměrný, o to nejde. Jestli jsi nikdy nelitoval svého rozhodnutí, jsi šťastný člověk. Blahopřeji k tomu „děsivě“ hladkému a vřelému přijetí do rodiny. Znám opačný případ.
Aduško, vidím, že mi tady dovolíš jenom a jenom souhlasit, chválit a děkovat, jak je zde dobrým, nebo spíš špatným zvykem. V Pravidlech není diskuse zakázána, nesouhlasné názory nejsou hřích. Nemám tendenci říkat, co se má a nemá. Mám tendenci říkat svůj názor, ale ty máš tendenci mi to zakázat. Bylo by dobré, kdyby sis znovu přečetla mou poslední SZ.
Správně, HonzaR.e, ale litovat toho nemusíš. Já se tvými radami také neřídím, rady ovšem nejsou zakázány. I negativní reklama je reklama, rádo se stalo.
Citovat
+10 #20 Odp.: Buchty nebo pelmeněZdenda TB 2021-06-11 20:06
HonzaR: myslel děsivé u mne, že to vyšlo bez žádného zádrhelu. Vyjma zvědavých příbuzných, kteří přijeli po x letech najednou na návštěvu v hromadném počtu jak na zvířátka do ZOO... :lol:
Citovat
+10 #19 Odp.: Buchty nebo pelmeněHonzaR. 2021-06-11 15:24
Lenko, možná se rozjedou, možná Tom Petrovi za X let řekne, že je rád, že zůstal a udělal by to znovu. A možná mu Petr řekne: Neboj, já dobře vím, co pro mě děláš. Kdo ví. A možná to bude chutnat jako šampus s jahodama. :-) Dík.

Zdendo tb, tak děsivý, jo? 🤔 No možná to není ještě tečka za větou. Ale protože je to moje cochcárna, tak zkrátka je to napsané ne lineárně, ale právě takhle. A díky za komentář.
Citovat
+9 #18 Odp.: Buchty nebo pelmeněZdenda tb 2021-06-11 12:28
Tak soudružky už v Rusku nejsou, ale to označení přesně vystihuje místní poměry, byť se současná vláda tváří,že se opírá o církev. Takže toto označení mně zde přesně sedí.

Že se vzdal kariéry, no co, špička domácího baletu je jedna věc a být špička v ruském je druhá a není mezi nimi rovnítko. Takže ze špičkového tanečníka by mohl být průměrný. Rozhodně ale nikdy nebudu partnerovi vyčítat,že jsem se rozhodl "dle něho". Svých rozhodnutí nesmíme litovat. Proste jsme je učinili svobodně. A pokud někdo vyčítá, tak je slabý duchem.

Vřelé přivítání v rodině také není nějaká naivní představa, protože sám jsem to doma měl stejné. Uznávám, je to trochu děsivé, jak hladce to proběhlo. Ale jak píšu,není to nereálné.
Citovat
+12 #17 Odp.: Buchty nebo pelmeněHonzaR. 2021-06-10 23:28
Realutopik: Vřelý dík za reklamu. :lol:
Bohužel musím s politováním konstatovat, že si i nadále budu psát podle sebe a ne tvých rad.
Citovat
+6 #16 Odp.: Buchty nebo pelmeněaduška 2021-06-10 23:19
Realutopiku, sice jsi mi psal, že ode mě žádnou radu chtít nebudeš, ale já ti jednu dám. Přečti si prosím Pravidla tohohle webu, když máš neustále tendenci říkat ostatním, jak mají co psát. ;-)
Citovat
-20 #15 Odp.: Buchty nebo pelmeněrealutopik 2021-06-10 23:06
Taková pravda, která je dobrá pro Toma a Petra. Tys to jistě chtěl a cítil správně, HonzaR.e, jenom těm dvěma to ňák moc správně nevyšlo. Ještě to můžeš v pokračování napravit, když si mou upřímně vyplivnutou radu vezmeš k srdci.
Citovat
+9 #14 Odp.: Buchty nebo pelmeněLenka 2021-06-10 20:21
Tak, možná budou oba litovat, to se stává. Petr je ten starší, možná zkušenější, ale myslím, že v tomhle vztahu je Tom ten silnější a proto to rozhodl. Jak chutná pravda? Co třeba jako čokoládová zmrzlina... :-*
Citovat
+11 #13 Odp.: Buchty nebo pelmeněHonzaR. 2021-06-10 19:59
Realutopik: Pravda? Jaká? Moje, tvoje, čí? Víš, právě proto, že já nepíšu jako ty, napsal jsem to tak, jak jsem to napsat já chtěl a já cítil.
Citovat
-14 #12 Odp.: Buchty nebo pelmeněrealutopik 2021-06-10 19:30
Původně jsem se už vůbec nechtěl vyjadřovat k téhle nádherné povídce (myslím to upřímně) a k sentimentálně romantickému naivnímu idealismu v ní. Ale nešlo odolat, bylo to silnější než já, je to mimo mou kontrolu. Svoboda, kterou tanečník Tom daroval Petrovi, je úplně k ničemu, protože Petr o ní ani neví. Proto taková oběť jejich lásku neposiluje, je to jen zbytečné sebezapření z Tomovy strany. Neexistuje žádná záruka, že se Petr a Tom za půl roku nerozejdou. Kdybys, HonzaR.e, tvrdil, že je to vyloučeno, byl bys zastydlá trubka, promiň. Obětoval jsem pro Petra kariéru, a stejně to nepomohlo, naříkal by tanečník Tom, kdyby jejich vztah jednou skončil. (Nikomu nic zlého nepřeju, jistě bude trvat až do hrobu.) ...„vyčítat někomu, co jsme pro něj udělali,... to se přece nedělá“… Tak přesně tohle se ve skutečnosti dělá, vážený autore. Správné řešení mělo být jinak. Petr, starší a zkušenější z těch dvou, měl Tomovi říci: Jeď studovat balet a vystupovat do Petrohradu, totalita sem, totalita tam. Taková příležitost, která se vyskytne jednou za život, se neodmítá. Vobrečím to ale budu na tebe čekat. Nevíme, jestli já vydržím čekat, nevíme, jestli ty tam vydržíš čekat. Nevíme, jestli o mě budeš stát, až se vrátíš. Nevíme, jestli budu stát já o tebe, až se za rok nebo za tři vrátíš, ale musíme to zkusit. Tvoje kariéra za to riziko stojí. To by bylo slovo chlapa. To by byl heroický dar svobody ve vztahu, který by měl smysl. (Jsem úplnej Šejxpír.) Takhle bych tuhle slzavě překrásnou povídku napsal já, gdybych to umjel. ---- A zase jeden edukativní příklad ideálního zapadnutí gaye do vzorně vstřícné rodiny partnera. Abychom všichni věděli, jak to má být. ---- Jo a slova „Nešij sebou, sakra. Ruce za hlavu,“ jsou rafinovaně sofistikované dráždidélko pro sadomasochisty. Určitě zalapali po dechu. ---- Zajímavé je, jak důležitá je v povídkách barva očí. Já pomalu nevím ani, jaké oči mám já. ---- V Rusku jsou dneska nějaké „soudružky baletky“? ---- No tak promiň, že jsem si pod tvou povídkou odplivl pravdivou slinou. Pravda někdy nechutná jako buchty.
Citovat
+1 #11 Odp.: Buchty nebo pelmeněHonzaR. 2021-06-10 10:35
Cituji zmetek:
Cituji HonzaR.:
Zmetku, díky, je to zajímavý. Jen titulky by se hodily. :-)

Isi, díky. Za mě vždycky jednoznačně buchty, i v tom hlubším významu.

Titulky jsou - teda v angličtině...

OK, kouknu na to znovu. Nebo kdybys mohl, pošli mi odkaz do zpráv.
Citovat
+1 #10 Odp.: Buchty nebo pelmenězmetek 2021-06-10 10:06
Cituji HonzaR.:
Zmetku, díky, je to zajímavý. Jen titulky by se hodily. :-)

Isi, díky. Za mě vždycky jednoznačně buchty, i v tom hlubším významu.

Titulky jsou - teda v angličtině...
Citovat
+6 #9 Odp.: Buchty nebo pelmeněHonzaR. 2021-06-09 09:50
Zmetku, díky, je to zajímavý. Jen titulky by se hodily. :-)

Isi, díky. Za mě vždycky jednoznačně buchty, i v tom hlubším významu.
Citovat
+9 #8 Odp.: Buchty nebo pelmeněIsiris 2021-06-08 20:42
:-) Podepisuju se pod Mikyho :-) A za sebe bych zdůraznila celej ten odstavec, ze kterýho Miky vytáhl tu větičku. Njn. :cry: A líbí se mi, že až po dočtení dostal název povídky takovej ten hlubší význam :-)
Citovat