Téměř volným pádem

DIAGONÁLY I/5

Potvrdil objednávku, protáhl se a vstal od notebooku. Zadoufal, že na nic nezapomněl. A také, že nezapomněl ani dovednosti ze své, kdysi oblíbené, zábavy. Na chvilku se zamyslel, jak je to vlastně dlouho. Deset let? Ne, devět. Poslední léto po škole ještě jel, ale pak už nikdy. Nastoupil do první firmy a práce ho pohltila. Až když potkal Toma, za nějaký čas zaměstnání změnil a trochu zvolnil.

Vydal se do kuchyně. Tom se na něj s úsměvem ohlédl a upozornil ho, že večeře bude za deset minut.

„Já už mám pro dnešek hotovo,“ objal ho zezadu a políbil na zátylek. Očekával, že se od něj odtáhne a napomene ho, že má dát alespoň při vaření pokoj, a vůbec, že se má od dění na sporáku radši vzdálit někam hodně daleko. Většinou dost nesnášel, když se mu pletl pod ruce, nadzvedával pokličky a ochutnával. Ale teď, když už měl za sebou konečně několik představení před částečně naplněným hledištěm, jako by z Toma veškeré chmury posledních týdnů spadly. To, co ho dřív rozčilovalo, snad ani nevnímal. Nebo možná vnímal, ale bylo mu to jedno.

„Co to bude, až to bude?“ zeptal se zvědavě a pohladil ruce strouhající sýr na dlouhé hoblinky.

„Rizoto. S chřestem a houbama. Ještě máme ty od loňska, měly by se spotřebovat, než dostaneme novou nálož, ne?“

Paráda, takže další experimentální večeře. Už si zvykl, že občas jí něco, co mu při popisu kombinace ingrediencí znělo dost příšerně. Ale pak to dostal na talíř a musel uznat, že to k jídlu bývá. Za těch několik let Tom docílil toho, že se radši najedl doma než v restauraci. Vlastní matce by nepřiznal, že mu často chutná víc než od ní. Až na ty buchty, tedy…

Aniž by přestal strouhat sýr, malinko rukama zaklepal, jako by chtěl naznačit, aby ho pustil. Zároveň s tím cítil, jak se od něj odtahuje, třebaže mezi linkou a jeho tělem už moc prostoru nezbývalo. Přišlo mu k smíchu, že se přece jen úplně nespletl: „Tak vidím, že se všechno vrací k normálu, však už jdu. Otevřu víno?“

„Jo, bílý. A promiň, prostě mi to při vaření vadí.“

„Horší by bylo, kdyby ti to vadilo jindy a jinde,“ dal mu pusu na krk, kousek pod pravé ucho.

Tom pootočil hlavu a vtiskl mu rychlý polibek na bradu: „Jinde by to možná šlo.“

To víš, že šlo. Jenom aby se ti vůbec chtělo, až ti řeknu, kde jinde bych chtěl já, kmitlo mu hlavou. Mohlo se stát, že Tom řekne prosté ‚Ne‘ a tím by všechny jeho plány skončily. Málokdy s něčím nesouhlasil, ale když už svoje odmítnutí k čemukoliv řekl, rovnalo se to tvrdnoucímu betonu a nic s ním nehnulo. Většinou ho dál nepřemlouval. Ony se na odpovědi: „Protože nechci, nelíbí se mi, nemám to rád, cítím to tak…“ a podobně, špatně hledají protiargumenty.

Někdy bylo v první chvíli až mírně frustrující, jak se s Tomášem nedalo pohádat. Když se k něčemu, co by se hádkou už skoro nazvat dalo, schylovalo, volil jeho milý zpočátku mlčení a později nenápadnou otázku: „Můžeme to probrat třeba za půl hodiny a v klidu znovu?“ Nebo když nešlo o nic vážného, se rovnou rozesmál, a jeho vztek a frustrace se zázrakem rozplynuly. Hodně dlouhou dobu trvalo, než mu došlo, že Tom se k hádce nenechá vyprovokovat záměrně, aby mezi nimi nikdy nepadlo nic hrubého nebo ponižujícího.

V plné síle to pochopil, když na nějaké akci do sebe dva z páru šili tak, až to všem ostatním přítomným bylo nepříjemné. Tom cestou domů zamyšleně pronesl: „Chápeš, že pak jdou spolu domů a tam třeba šukaj? Když se před tím navzájem tak trapně shazovali? Bych fakt chuť neměl…“

Vlídně se slovně mezi sebou v soukromí pošťuchovat, to ano, to kdykoliv. Občas drsnější slova při milování – to také, ale jinak marně pátral v paměti, jestli kdy od Toma slyšel na svou adresu nějakou skutečnou nadávku. Když Tom občas použil svou jemnou ironii a on cítil, že by ho nejradši roztrhl, existoval snadný způsob, jak získat zpátky sebekontrolu. Sex. Kde ho také lépe zpacifikovat než v ložnici. Nebo v koupelně. Nebo v obýváku. Nebo zkrátka kdekoliv zrovna byli. Tom se tím v duchu bavil a nahlas říkal, že když mu dojdou slova, tak ho zkrátka ‚hákuje postelí.‘ A rozhodně se tomu nebránil.

Teď ho nepotřeboval nijak pacifikovat, teď ho potřeboval přesvědčit, aby s ním strávil týden mimo svou komfortní zónu. Za těch pět a půl roku už Tomovy zvyky znal. Uvědomoval si, že se mu nejspíš moc chtít nebude. Ale on sám nutně potřeboval vypnout, zmizet, relaxovat. Poslední rok dal zabrat oběma hlavně psychicky a on toužil se alespoň na chvilku vrátit na místa, kde se mu kdysi tolik líbilo. K bezstarostnému způsobu léta, kdy jediné, co ho zajímalo, bylo, aby nad ním bylo sucho a pod ním mokro. Hodně a dostatečně hluboko mokro.

Jídlo ho nezklamalo, ani už ho nepřekvapilo, že i když snědl plný talíř, přesto se cítil lehce. Někdy si z Tomáše dělal legraci, že by měl napsat kuchařku: Tisíc receptů jak se nacpat, ale neprasknout.

Po večeři nad druhou sklenkou vína začal. Nenápadně, ale tak, aby se přece jen k něčemu posunuli. Zeptal se, jestli už Tom přemýšlel, co budou dělat v létě. Dosud nic neplánovali, alespoň spolu ne. On svůj plán měl nějakou dobu nejen v hlavě, ale i s pevným itinerářem na zalaminovaném listu papíru. Cestu znal, ono by to ani jinudy dost dobře nešlo, ale pečlivě vybíral, kde trávit večery a noci. Chtěl se co nejvíc vyhnout přelidněným a uřvaným místům.

„Budu mít spoustu volna. Už nikdy jako loni, abych si v létě dopřál jenom týden, takže?“

Tom se ušklíbl a řekl, co by chtěl plánovat, když se pravidla mění ze dne na den.

„No tak, Tomášku, nebuď tak negativní,“ usmál se a Tom se na něj pátravě podíval.

„Tak Tomášku, aha.“

Od té chvíle věděl, že Petr bude chtít něco, o čem nejspíš správně tuší, že se jemu moc zamlouvat nebude.

„Nechci nic řešit, žádný testování, očkování a podobně, proto zůstaneme v Čechách, jo? A protože máš tak rád přírodu, tak jsem si říkal…“

„Jasný,“ skočil mu do řeči, „pojedeme na chalupu, a jestli nám tam Markéta chce strčit Agu s Martinem, tak nejsem proti.“ Když neumíš říct přímo, co bys chtěl, tak si tě trochu vychutnám…

Nadechl se, pro jistotu v duchu napočítal do deseti, aby nevybuchl. Místo toho měkce řekl: „Na dovolený chci s tebou dělat něco naprosto jinýho, než hlídat haranty svý ségry.“

„To se nějak vylučuje?“ podivil se Tom. „V noci přece spí, ne?“

„Tentokrát nemyslím sex, i když je fakt, že i to hodlám dělat. Ale rád bych, když chci, a ne na povel, když náhodou usnou!“

Tom už málem vyprskl smíchy, ale ovládl se a suše podotkl: „Tak konečně vím, že se to nedělá na povel.“

Zpražil ho pohledem a nejradši by skutečně zavelel, ať zavře pusu, nebo ji spíš otevře o něco víc. Tom mu jeho pohled vrátil zelenomodrým zablýsknutím. Na okamžik ho napadlo, že ho vážně chytne a povalí na záda. Věděl, že při milování by mu patrně odkýval cokoliv. Jenže to by mu připadalo příliš podlé. Nešlo o maličkost a Tom ho přece taky nikdy k ničemu nenutil. Počkat… Skutečně nikdy?

Jednou, to první jaro jejich vztahu. Několik týdnů poté, kdy to vztahem začal konečně nazývat on sám, ho Tom přece jen k něčemu donutil. Nevědomky, ale přece. Co víc, přímo vyhecoval. A nic na tom neměnil fakt, že se mu to nakonec líbilo. Přiměl ho k něčemu, co by nikdy sám od sebe neudělal. A kdyby mu někdo řekl, že ano, nejspíš by si jen poklepal na čelo a opáčil, že se zbláznil. Tehdy. Dnes už z toho byla jen hezká vzpomínka na jeden krásný slunečný den…

„Tome, máš nějaký speciální přání, jak chceš oslavit narozeniny?“ V duchu si nepřál velkou párty se spolužáky, a když už, tak že ho na ni nebude tahat. Že si to pak oslaví spolu, ve dvou a pokud možno vleže.

Připadal si mezi nimi pokaždé nepatřičně. Těch osm let věkového rozdílu bylo zřetelně znát. Rozjívená popíjející sebranka posledního ročníku konzervatoře ho příliš neoslovila a ‚Tomíku sem, Tomíku tam‘ od Tomových spolužaček ho rozčilovalo. Bohatě mu stačila nedávná pomaturitní oslava, kam přijel Tomáše vyzvednout a trochu se to zvrhlo. Zůstal s nimi necelou hodinu, a když asi podesáté odmítl nabízeného panáka a zachytil Tomův pobavený pohled, došlo mu, že ač on do sebe vodku klopí zdatně, opilý rozhodně není. Nebylo to žádné kouzlo, jak se ukázalo později. Tomáš objednal další rundu a tentokrát mu bez ptaní vtiskl sklenku do ruky:

„Připij jim, kopni to do sebe a mizíme,“ zavelel potichu. Opalizující oči ho hypnotizovaly a varovaly, ať ani nezkouší odporovat, že on přece vodku nikdy nepije. Když viděl Tomovo gesto, jak k alkoholu nenápadně přičichl, udělal to samé. A poslechl ho. Naprosto střízlivý si domů odvážel hravě rozesmáté mládě.

„Jsi podvodník, miláčku,“ řekl mu v autě. A pak znovu doma, mnohem přísněji a už jako součást předehry. Tom se bránil, že on nic, že si přece nemůže dát s každým panáka, když se celou dobu stejně těší na tohle – položil mu ruce kolem krku, a na tohle – políbil ho…

Naštěstí nic podobného velké oslavě se spoustou alkoholu – nebo vody – tentokrát nehrozilo. Školní rok pro maturanty prakticky končil, všichni se starali víc sami o sebe. Kam se vrtnou dál, jestli pokračovat ve studiu nebo ne. Tom už měl jasno a na svoje první stálé angažmá v divadle se těšil. Dál si chtěl nechat svoje „nezávazné aktivity,“ jak to sám nazýval, ale klasický balet byl jeho prioritou, přestože ho street dance s dětmi v taneční škole bavil.

„Oslavu dělat nebudu. Zašli jsme jen do fast foodu na nějaký příšerně nezdravý jídlo. Nechápu, jak to do sebe můžou ládovat. Ale kdybys mohl, rád bych o víkendu někam jel. Nebo abys mi alespoň půjčil auto a vzal bych holky.“

„To myslíš vážně? V kolikátý zatáčce by ses vymlátil? Ve druhý nebo až v pátý?“

Tomáš se uchechtl a prohlásil, že by řídila samozřejmě spíš Viky nebo Anet. Z Petrových narážek na svůj neum při řízení si nic nedělal. Nikdy nechápal, jak někoho může tahle činnost bavit.

Při představě oktávky zmuchlané v příkopu – nebo možná spíš auta plného těch chechtalek, s jeho… Tomem! – ten sobotní výlet radši odkýval. A Tom se spokojeně usmál, protože mnohem víc toužil, aby právě tuhle sobotu strávili s Petrem spolu, protože nejlíp se takové zážitky sdílejí ve dvou. A protože chtěl, aby to tak trochu byl i dárek a překvapení pro jeho milého.

Celou cestu, kdy Petra navigoval, odrážel jeho otázky o cíli cesty.

„Uvidíš, cos ještě neviděl, zažiješ, cos ještě nezažil,“ dráždil ho Tom a on mu oponoval, že těžko zrovna v tomhle kraji může vidět něco nového.

„Uvědomuješ si, že tady jsem vyrostl? Otava mi tekla doslova za zadkem. Jestli něco chystáte u našich, tak nedělej tajemnýho a něco řekni!“

„Moje narozeniny, můj dárek. A k vašim nejedeme. Ale můžeme potom, když o to ještě budeš stát.“

Radši už mlčel, dokud Tom nevydal další pokyn: „Tady rovně a před mostem zajeď na to parkoviště po pravý straně.“

Udělal, co chtěl, i když mu to stále nedávalo smysl. Přece Tom nemohl být tak praštěný, aby kvůli vykoupání v Orlíku, navíc na konci května, trávil dobrovolně dvakrát půldruhé hodiny v autě. Ještě ho upozornil, že pokud chce k vodě, tak ví o jedné nedaleké hezké pláži. Ale Tom jen zavrtěl hlavou: „Nechci k vodě, spíš, jak to říct… Nad vodu a až pak rychle k vodě.“

To už vystoupili z auta, Tom ho vzal za ruku a nasměroval je oba k mostu a… jemu se konečně rozsvítilo. A zároveň s tím, že to ne, to přece, fakt, do hajzlu, ne. Ale ono se k tomu do hajzlu, fakt, přece jen schylovalo.

„Ty chceš skočit?!“

Tom se zarazil a překvapeně se na něj podíval. Ne proto, že by ta otázka byla nelogická. Jenže v tónu těch tří slov bylo něco silně znepokojujícího. Jako by měl Petr o něho… strach? Hned tu myšlenku ale zamítl. Jenom si něco namlouvám, protože tenhle realistický pragmatik nějaké city projeví leda tak v posteli, pomyslel si ironicky.

Proto se jen mile usmál a s nejnevinnějším pohledem, jakého byl vůbec schopen, se Petrovi zadíval do očí a pronesl: „Když budu chtít skočit, skočíš se mnou?“

Jednoduchou otázkou v něm odpálil doslova smršť emocí. Tou dobou už Toma miloval víc, než byl ochotný přiznat. Leda tak někde o samotě a ještě pěkně daleko od kohokoliv. Po divoké vášni, která je při milování spojila, ho začal den po dni poznávat víc a víc. Měl na to ostatně dost času, i když to bylo hodně zvláštní. Byl přesvědčený, že zrovna takhle by vztahy začínat neměly. Že z něčeho tak vratkého, jako je silná fyzická přitažlivost, zkrátka nemůže vzniknout nic trvalého a že by se konečně měl on sám začít chovat rozumně a neskákat z postele do postele. A trochu se obával, jestli pro Toma není jejich soužití spíš východisko z nouze, protože tak atraktivní kluk si může vybírat…

Proč bych měl kvůli komukoliv riskovat, říkal si, a pak se sám sobě v duchu vysmál. Posměšný hlásek šeptal, že to přece není o riskování, a ať přizná, že se jen a pouze bojí výšek. S Tomem se bavili vždycky spíš o tom, co rádi mají, než co nesnášejí. Jako by hledali, co je může spojovat. Sice tak nějak diagonálně, protože byli skutečně víc dva body protilehlé než ležící vedle sebe v jednoduché přímce, ale to mu bylo jasné od začátku.

Přiznávat svoje slabosti nikdy neuměl. Neměl jich moc, ale jako u každého by se něco našlo. A už vůbec je nechtěl přiznávat tomuhle mláděti, které na něj s úsměvem koukalo a čekalo na jeho reakci. Kdyby býval řekl, že nechce, vzal by to Tomáš jako daný fakt. Nijak by to dál neřešil. Jenže to tehdy ještě nevěděl, neznal ho natolik, aby věděl, že mu může říct cokoliv. Bylo jen velmi málo věcí, které by nepochopil, kvůli kterým by byl schopný od Petra odejít. A strach z něčeho takového mezi ně rozhodně nepatřil. Tom sám měl svých strachů a obav dost na to, aby slabosti druhého nebral jako nějakou potupu.

Protože se neměl k odpovědi a ticho mezi nimi trvalo už dlouho, promluvil nakonec Tom.

„Víš, teď je asi jediná doba, kdy to udělat můžu. Já balet miluju, ale je to hrozně omezující. Spoustu věcí jsem dělat nesměl. A od září zas nebudu smět, protože ve smlouvě mám přímo doložku o takových věcech. Tohle léto mezi školou a prací… Chtěl bych si ho užít, no. A s tebou.“

I když měl srdce až v krku, přikývl. Nedokázal mu tu radost zkazit, přestože mu z té představy nebylo dobře. Zeptal se jenom, jak to hodlá provést technicky, protože se o takový druh adrenalinové zábavy nikdy nezajímal.

Tomáš ho spontánně objal: „Já věděl, že do toho půjdeš. Je to jednoduchý. Uvážou nás za kotníky, přelezem to zábradlí, přivážou nás ještě k sobě a poletíme. No a pak nás vytáhnou. Tak jdem na to.“

Zaregistrovali se a ty necelé dvě hodiny, než na ně přišla řada, strávili pozorováním ostatních, kteří přišli před nimi. Atmosféra na mostě byla uvolněná, ve vzduchu kolovalo zvědavé očekávání. Skákači se mezi sebou bavili jako staří známí. Po každém seskoku byl účastník přelézající zpátky zábradlí dost bouřlivě přivítaný, poplácaný po rameni nebo rovnou objatý někým dalším. Holky, kluci, starší, mladší, všichni dohromady a všem to bylo jedno. Samozřejmé tykání, žádná křeč.

Nejvíc Petra zaujal pán, který hlasitě hudroval na své bláznivé děti, že si k padesátce přál něco jiného než zrovna takovou blbost. Sympaťačka tak v jeho věku se smála a uklidňovala ho: „Ale tati, však padesátkou to teprve začíná, ne? Vždyť to sám říkáš, tak do ní rovnou skočíš a je to.“

A pán zábradlí skutečně přelezl a skočil.

Takže já budu první, kdo to přeleze a pak se bez seskoku připosraně zas vrátí, napadlo ho. V tom okamžiku se k němu Tomáš naklonil a tiše řekl: „Neboj, když přelezeš, tak už i skočíš. Věř mi, bude to krásný.“

Povzbudivě mu stiskl ruku a sledovali, jak se čerstvý padesátník rozjařeně objímá se svými blízkými.

Poutali jim kotníky, vysvětlovali, co mají dělat, jediné, co dokázal, bylo utáhnutí tkaniček u bot. Nic víc ani pořádně nevnímal. Pohledem se přichytil Toma, a tak už to bylo celou dobu. Bál se. Hodně se bál. Že to lano praskne, že se zabije, že se mu udělá zle a nepřekonatelně se ztrapní. Děkoval Bohu i Tomovi, který odmítl jít před tímhle zážitkem na oběd, že se nají až pak.

První přelezl Tom. Levačkou se pevně držel, natočený bokem s pravou nohou prakticky ve vzduchu se na něj díval, jak také zdolává zábradlí. Vůbec mu nebylo dobře, vůbec se mu nechtělo, ale když pak stál naproti němu a podíval se mu do očí, věděl, že to doopravdy „krásný“ bude.

„Podívej, viděl jsi tu přehradu někdy takhle?“

A on se odhodlal a podíval se…

Z mostu ji už samozřejmě viděl dřív, ze břehu mnohokrát. Ale takhle, volně a v prostoru nad ní, to byl úplně jiný výhled.

Byla obrovská. A překrásná. Dole voda, nahoře nebe, nic mezi tím. Jenom svoboda a naprosto žádné zábrany. A byli nad ní spolu. Cítil Tomovo tělo na svém, jak se k sobě museli přitisknout, aby je mohli těsně připoutat. Slyšel hlas jednoho z instruktorů, jak naposledy říká, že teda na tři. Volnou rukou objal Tomáše, stejně jako on jeho…

Těch několik vteřin před seskokem už ho ani na chvilku nenapadlo, že by se snad měl vrátit. Věděl, že skočí. Tady. Teď. S ním.

„Tři, dva, jedna… Jump!“

Odrazili se skoro současně. A pak spolu padali, téměř volným pádem, podobně jako spadli do svojí lásky.

Tepová frekvence se mu zrychlila, do žil se vylila extrémní dávka adrenalinu. Svět se mu zhoupl a převrátil, vnímal jen svištění vzduchu a ten let a Toma. Nekonečné vteřiny trvající tak krátce. Mírné trhnutí, chvilkový pocit, že ho to snad doopravdy vyzuje z bot, a pak houpavý pohyb, když spolu dole v objetí už jen viseli pár metrů nad hladinou. Čekali, až se na lanech přestanou točit a spustí jim dolů karabiny, aby se mohli připnout a nechat se vytáhnout. Cítil se naprosto úžasně, uvědomoval si proudění krve v žilách, vzduchu v plicích a tlukot srdce. Zdálo se mu, že vnímá i ten Tomův. Bylo to jako milování, sice překotné, ale se společným vyvrcholením. Byla to vzájemnost, souznění, splynutí, sám by to nedokázal popsat.  

Nahoře se mu trochu klepaly nohy, ale hned jak stáli zas na pevné zemi, ho Tom znovu objal a tak trochu i podepřel.

„Bylo to skoro tak krásný jako sex, lásko,“ zašeptal mu do ucha a on ho k sobě jen přitiskl, v návalu prozření, že to Tomáš cítí naprosto stejně. Vzrušilo ho to a to vzrušení přetrvalo i cestou k autu. A trvalo dál, na lesní cestě, kde zastavil a chvatně z Toma strhával oblečení a trochu bezohledně do něj pronikal, protože se cítil nejen nadrženě, ale i tak zatraceně naživu, že se v tom nějak potřeboval ujistit, utvrdit a potřeboval to právě s tímhle klukem a právě v té chvíli. A když bylo po všem, musel mu říct i ta slova, která nikdy neříkal úplně snadno.

„Miluju tě, Tome.“

A Tom se zakřenil: „To to trvalo.“

Musel se rozesmát a chvilku spolu ještě seděli napůl svlečení v autě, než se vydali domů. Bez oběda a bez návštěvy rodičů, protože kolem sebe nechtěli žádné další lidi a nepotřebovali nic než sebe navzájem…

„Někam ses mi ztratil, lásko, nějak ses zasnil,“ vytrhl ho ze vzpomínání Tomův hlas. „Řekneš mi konečně, co teda plánuješ?“

„Řeknu, jenom… Když budu chtít skočit, skočíš taky? Ne úplně doslova, ale skoro vlastně jo.“

Tomáš na něj chvilku koukal zaraženě, než si povzdechl a prohlásil: „Tak asi budu muset, viď, když to dostanu povelem.“

Tak nemusí, ale jestli to na povel chce…

„Věř mi, bude to krásný.“

Na řece je to vždycky krásný…