Přijdu dýl

DIAGONÁLY I/13

„Mám v pět ještě termín, takže přijdu dýl.“

Díval se chvilku na displej mobilu a pak si jen povzdychl. Zas se tak maximálně potkají ve dveřích. Už si zvykl, že jim občas něco nevyjde. Koneckonců, jeho miláček taky nenadával, že on po večerech často není doma. Vlastně díky němu. Když se rozhodoval, co dál po škole, protože možností měl několik, řekl mu, ať dělá, co ho bude nejvíc bavit. A nebylo to poprvé ani naposledy, kdy to řekl…

Zpočátku si po tom kvapném stěhování ze dne na den připadal trochu hloupě, že na něm možná příliš visí. Jenže časem pochopil, že to Petrovi dělá dobře. Že je rád tím chlapem, který všechno zvládne, všechno zařídí. Proč mu tedy ten pocit nedopřát. I když to tak úplně nebyla pravda. Po letech si ten názor – že jeho miláček musí být vždycky za tvrďáka – trochu poupravil, ale to přišlo až s výjimečnou situací. V týdnech, kdy měl Petr práce nad hlavu, jak tak všichni začali objevovat on-line svět, a on se nechtěně flákal doma, když divadla byla zavřená.

Zkusil tedy na chvilku tu vůdčí roli převzít alespoň v posteli. Líbilo se to nakonec i jemu a jejich milování to rozšířilo o několik hraček. Nepoužívali je moc často, protože dál chtěl cítit hlavně Petra hluboko v sobě. A věděl, že svým tělem ho dokáže ovládat i v pasivní roli. Možná mnohem víc, než kdyby do něj sám pronikal.

S odstupem času ty úplné začátky vnímal jako největší stereotyp, jaký kdy zažil. Ale ten nejkrásnější. Jeho škola a zkoušky, Petrova práce a pak už jenom oni dva spolu doma. Nepotřebovali nikam chodit, nikoho potkávat. Pamatoval si z toho především to milování, a že občas něco jedli a trochu spali.

Ale vnější svět samozřejmě existoval. A na některé věci z té doby se nedalo zapomenout, i kdyby ho Petr umiloval do bezvědomí. Často to tak skoro bylo. Z orgasmu upadal rovnou do spánku, přitisknutý k hřejícímu tělu, s pocitem dokonalého bezpečí.

Měl za sebou jednu návštěvu u matky, při které si pod dohledem dobalil zbytek věcí. Petr mu nabídl, že půjde s ním, aby viděla, s kým vlastně žije, ale to rezolutně odmítl. Věděl, že by ho od dveří vyhodila, a chtěl toho Petra ušetřit. Navíc, jak by ho představil? Ahoj mami, tohle je chlap, který mě den co den píchá, a momentálně u něj žiju? Nevím, co mezi námi je, ale ten sex si užívám neskutečně? A ten klid taky…

Svou novou adresu jí pochopitelně dal, ovšem nečekal, že se po tom, co mu řekla, skutečně jednoho dne v podvečer neohlášeně objeví. Zvonek je vyrušil v okamžiku, kdy dojedli večeři a sklízeli ze stolu.

„Čekáš někoho?“ zeptal se Petr, když šel ke dveřím. Jen zavrtěl hlavou. Koho by asi tak čekal. Že se přestěhoval, řekl všem, ale nikdy by si nikoho nepozval, protože přece jen to byl Petrův byt. Hlavou mu probleskla myšlenka na matku… Ani ten nápad nestihl domyslet, když slyšel známý ženský hlas a pak i ten pevný mužský, jak ji zve dál.

Seděli v obývacím pokoji, úvodní formality měli za sebou a rozhostilo se velice hlasité a trapné ticho. Všiml si štítivě odsuzujícího pohledu, jímž přejela nejen místnost, ale i Petra. Dát do výrazu tváře patřičné emoce jí nikdy nedělalo problém. Tak asi ne, asi jsi nepřišla, abychom ten náš vztah dali nějak do pořádku. Škoda, mami, protože já tě mám i přesto rád…

Cítil Petrův pohled, když padla kousavá otázka, jak si ten svůj život představuje dál. Přímý útok na Petra, jak hodlá zajistit, aby se on mohl věnovat svému poslání, baletu.

„To si představujete jak? Že Tomáš bude někde v supermarketu vybalovat zboží, aby s vámi žil, místo zkoušek?“

A odpověď bez jediného zaváhání: „Vydělávám slušně, abych se o Toma postaral, než dostuduje.“

Vyrazil mu tím dech, jak klidně to řekl. Zatím o tom nikdy nemluvili, za celé ty dva měsíce ho popravdě vůbec nenapadlo, že by zrovna tohle měli probírat. Sám občas něco koupil, ale peníze, které měl z různých dřívějších vystoupení, mu valem ubývaly. V pudu sebezáchovy vařil, protože být to na Petrovi, jedli by samé polotovary. A uvařit bylo i levnější. Petr to okomentoval krátkým ‚Je fajn, že vaříš, co mám donést zítra?‘ a čím dál častěji cestou z práce opravdu nakoupil. Někdy to byly potraviny tak nesourodé, že Tom musel být hodně kreativní, ale bavilo ho to. Bavilo ho na tom hlavně to, že Petr snědl prakticky cokoliv. Jestli mu chutnalo, nikdy neřekl, ale alespoň se na to moc neksichtil. Ty začátečnické pokusy někdy skoro k jídlu nebyly. Petr by nejspíš prohlásil, že v otázce zdravé výživy Tom postupoval metodou utahujícího se šroubu. Pomalu a pozvolna, od vepřových řízků k rybám a drůbežímu masu, no a to další se uvidí.

Do mozku se mu zaryla další palčivá otázka.

„Hodláte si ho snad vydržovat?“

Nejradši by se propadl do země, styděl se neuvěřitelným způsobem, na Petra se nemohl ani podívat.

„Ale vůbec. Od příštího týdne nastupuje k nám do firmy na brigádu. Bude mu to docela sypat, i když bude jenom vyplňovat tabulky a dělat grafy.“

Zas tak klidná odpověď. Konečně se na Petra podíval. Tvářil se neutrálně, Tom netušil, jestli to myslí vážně a co by na to měl říct. To bych to vyhrál, napadlo ho, ale vyslovit to nahlas nemohl. Sice by to bylo upřímné, ale Petra by shodil, a to nechtěl.

Pohlédl na svou matku, a kdyby ta situace nebyla tak vážná, nejspíš by se začal hrozně smát. Málokdy se stalo, že by tahle paní nevěděla, co říct. Teď jen lapla po dechu a sevřela rty do úzké linky. Promluvil tedy on: „Tak asi už víš všechno podstatný, ne? Promiň, měli bysme jít spát. Ráno mám zkoušku.“

Zvedl se, aby dal najevo, že návštěva je u konce. Stále ještě mu bylo všelijak a nedokázal říct cokoliv dalšího. Jen s povděkem poslouchal Petra, jak se loučí a říká, že je u nich kdykoliv vítaná, jen by bylo lepší, kdyby to dala dopředu vědět… „Ať vás můžeme něčím pohostit.“ Uvědomil si z toho jenom to ‚můžeme‘ a ‚u nich‘.

Když konečně odešla, zamumlal směrem k Petrovi rozpačité ‚promiň‘. Ale Petr se jen ušklíbl a přitáhl si ho do náruče.

„V klidu, Tome. O nic nejde. Tu brigádu mít můžeš, ale spíš si najdi, co by tě doopravdy bavilo, ok? Nebo na to kašli, hlady neumřeme,“ zasmál se.

Tom se na to nevykašlal, našel si práci v jedné taneční škole. Nebylo to nijak skvěle placené. Mnohem víc to byla spíš charitativní činnost, protože ona škola spolupracovala s jednou neziskovkou, ale Petr na to řekl jen: „Super, hlavně když tě to bude bavit.“

Přemýšlel, jestli je to projev lásky, když ‚tamta slova‘ nepřicházela. Jenže takhle to Petr nastavené neměl. Bral to spíš jako prostou pomoc někomu, koho i on sám trochu dostal do takové situace, v níž se Tom ocitl. Samozřejmý závazek, než se postaví na vlastní nohy. Protože kdoví, jestli s ním vůbec tenhle sexy kluk zůstane, když bude mít i jiné možnosti. Mohl to nanést stylem: Bydlíš tu zadarmo, mohl bys uklidit a uvařit, ať se to trochu kompenzuje, ale zaprvé ho něco takového ani nenapadlo, zadruhé, i kdyby napadlo, připadalo by mu, že Toma do něčeho nutí, a to byla jedna z věcí, kterou sám upřímně nesnášel. Když ho kdokoliv do čehokoliv nutil.

Při té návštěvě své výhledové tchýně, která byla samozřejmě hodně nepříjemná, mu stačil jediný pohled na Tomáše, aby se v něm probudil vzdor. Vzdor, že to dokáže, že bez ohledu na to, co si o něm tahle paní myslí, dá Tomovi to nejlepší, co bude moct, na tak dlouho, jak bude moct. A nejen v materiální rovině. Když ho viděl, jak se pod tou poslední zlou větou doslova schoulil do sebe, udělalo se mu skoro fyzicky špatně, že by to mohla být pravda. Že s ním Tom spí jen z toho důvodu, aby ho nevyhodil. To by pro Petra bylo to nejhorší, to už by byl doopravdy radši, aby z pocitu vděčnosti Tomáš pětkrát do týdne vyšúroval celý byt a denně mu servíroval tři teplá jídla až pod nos.

Byla jen souhra okolností, že Tomáš okolo sebe měl pořádek rád. Byla to jeho bytostná podstata daná výchovou. V tomhle měl Petr štěstí. Protože ať byla Tomova matka jakákoliv, nebyla cuchta. Kdyby byla, patrně by Tom cestou k posteli Petrova trika, ponožky a další jen překročil nebo odkopl, místo toho, aby je sebral a odnesl do koše na špinavé prádlo, který se jim záhadně za nějaký čas u pračky objevil. Trvalo ještě nějakou dobu, než si toho Petr všiml a začal to dělat sám a bez říkání, protože mu to přece jen přišlo trochu trapné.

Tomáš nebyl z těch, kdo by říkal ono ‚miluji tě‘ první, zvlášť když si skutečně myslel, že se Petrovi do života a bytu víceméně vnutil, a ani netušil, jestli to, co sám cítí, láska doopravdy je. Do té návštěvy to byl ze všeho nejvíc pocit, že je tam, kde být chce, a s tím, s kým být chce. Teď. Jestli napořád, to nevěděl. Kdo to někdy ví hned?

Ale ten večer potom to bylo poprvé, kdy v něm zacinkalo, že by to láska být mohla, z jeho strany, pochopitelně, u Petra si nebyl jistý ještě dlouho. Až po tom jejich bláznivém společném skoku ta slova od Petra konečně slyšel, téměř po půl roce, a byl z toho tak překvapený, že místo toho, aby mu to řekl také, prohlásil to svoje ‚To to trvalo‘ a byl rád, že to Petr vzal s humorem a neurazil se. Správně už dokázal dešifrovat, že si jeho miláček na patos nepotrpí a zřejmě tohle moc často neuslyší. S tím se dá žít, pomyslel si tehdy. Důležité pro něj byly ty fyzické projevy lásky. V devatenácti, pro koho ne?

Po skoro šesti letech to bylo samozřejmě už trochu jiné, byl si v tom vztahu mnohem jistější, ukotvenější a hlavně zamilovaný z úplně jiných důvodů, než byla jejich tělesná touha. Přesto věděl, že to je jedna z věcí, která je spojuje celkem spolehlivě, a záleží také na něm, aby to tak bylo i v budoucnu. A že mu to být s ním stále stojí za to, i když ne všechno je vždycky ideální…

„Přijdu dýl…,“ kolikrát tu větu za poslední dobu četl?

Měl skoro pravdu, sice se neminuli ve dveřích, ale viděli se přesně třiadvacet minut. Stačili se obejmout, políbit, domluvit si, že o víkendu vyjedou někam ven. A pak už mohl jen doufat, že to vyjde.

„Počkám na tebe,“ řekl Petr, když se oblékal.

Tom věděl, že by to udělal. Ale taky věděl, že sám se ráno může dospat, ale Petr vstane a pojede do práce.

„Nečekej, radši jdi spát,“ pohladil ho po tváři. Vypadal totiž pěkně zdrchaně. Dal mu pusu a musel jít. Nerad i rád, protože svou práci miloval a po všech zákazech a nařízeních si ji zas mohl užívat dosyta. Jak na divadle, tak i to poskakování se skupinou. A čím dál častěji ho napadalo, že to poskakování má svým způsobem snad i radši.

Po představení obvyklá otázka, jestli zapaří s ostatními. Ta jejich věčná teorie, že nejlepší je ožrat se ve čtvrtek, protože kdo by si tím kazil volný víkend. Nechtěl je nijak urazit, ale ten jejich čtvrtek často končil v neděli ráno obrovskou kocovinou, takže jeho ‚Díky, beze mě‘, bylo očekávané. Ne že by se jich úplně stranil, to rozhodně ne, ale líbily se mu spíš akce někde venku, jako byly Máje, než vymetání barů. Radši spěchal domů, kdyby Petr náhodou ještě nespal.

Ticho, pozhasínáno, mrtvo. Jenom obrazovka noťasu zářící na jeho půlce postele. A Petr sladce spinkající, roztažený na zádech na té svojí. Na peřině, kterou si zpod něho zase bude muset vyprostit jak horníka ze zavaleného dolu. Ale až po sprše.

Mydlil se všude po těle a zastavil se, až když si uvědomil, že už je to spíš masturbace než pečlivá očista péra. Ach jo! Lhal by, kdyby tvrdil, že by si nezapíchal. Pardon, že by se s ním rád nepomiloval. Ještě líp, chtěl, aby ho Petr ošukal. Ať už je sobota prosím a jsme spolu, pomyslel si.

Ještě párkrát si přejel rukou po klacku, pohladil žalud a prsty druhé ruky zajel do dírky. Jenže tohle mu nestačilo. Chtěl to od Petra. Jeho péro v sobě. Jeho chloupky na prsou lechtající hrudník, když se na něj položí a klouže v něm. A jeho jazyk v puse místo roubíku. Vždycky byl kapku hlasitější. Aspoň to Petr říkával, sám si to ani moc neuvědomoval. Při tom. Jednou Petr nechal zapnutý mobil s natáčením na nočním stolku. No nelhal, jak potom zjistili.

Naposledy si vjel prsty dovnitř a pak se ze zvyku vypláchl. Příjemný pocit, jenom… jenom byl ještě nadrženější. Napružený úd se tvrdě vypínal dopředu a v sobě měl jenom velké prázdno, které chtěl vyplnit. Tomu by snad nepomohla ani ledová sprcha, na kterou neměl nejmenší chuť. Už nad tím moc nepřemýšlel. Jeho miláček mu přece říkal, že má dělat, co ho baví. A jeho bavilo rozdávat si to s ním zas a zas, už pěkně dlouho.

Petr ležel stále stejně. Na zádech, s nohama rozhozenýma, jednou rukou za hlavou, druhou na hrudníku, prsty překrýval pravou bradavku. Poloha pána světa, také ho tou svou dobyvačnou roztahovačností často v noci utiskoval, přestože usínal v jeho náruči.

Položil opatrně notebook na noční stolek. Otevřený, protože bůhví, co na něm měl rozděláno. Zavřít by se ho neodvážil. Jednou jedinkrát to udělal, a potom to byl dost mazec. V první chvíli si myslel, že ho snad roztrhne, než se trochu uklidnil. Potom mu Petr trpělivě vysvětlil, že má schválně vypnutý spořič, a ať už ho nikdy nezavírá, když nad ním usne. Takže jim bude svítit do tmy do rána. Místo lampičky.

Přilehl si k němu. V posteli se přece mají dělat úplně jiné věci než usínat nad noťasem, v duchu si povzdychl. On je dělat chtěl a bylo na něm, aby chtěl taky Petr. Občas říkal, že sám málokdy začne, že ho to někdy trochu mrzí. Jenže ono bylo těžké začínat. Buď se doma míjeli, nebo chodili do postele už rovnou s tím, že to dělat budou. To si přece nemuseli říkat.

Na jaře sice prožili pár nejistých týdnů, kdy se propadal do smutku a Petr byl myšlenkami u nových projektů, ale povedlo se jim to vcelku v klidu překonat. A po tom týdnu na vodě si uvědomil, že by možná bez baletu přežít dokázal, že by ho přece jen bavilo naplno dělat i něco jiného, navíc stejně časem bude muset.

Když se stalo, že přišel domů a Petr už spal, přišlo mu to zkrátka necitlivé, budit ho. I teď se na chvíli zarazil, jenže pořád tvrdý kolík a nalitá varlata mu radily něco jiného. Chtěl se prostě vystříkat.

Zkusmo mu přejel po hrudníku. Ani to s ním nehnulo. Znovu ho napadlo, že toho radši nechá, vyhoní si a půjde spát. Ale… no ale! Měl ho vedle sebe a chtěl ho jako ten první den, když spolu byli. Možná víc. Určitě víc. Hlavně úplně jinak.

Rukou doputoval po jeho břiše dolů k rozkroku. Tak asi se mu něco hezkého zdálo. V REM fázi spánku se prý zdají sny a topoří péra. Nebyl tuhý úplně, ale když mu ho promnul, zmohutněl a ztvrdnul jako na povel. Dál žádná jiná reakce. Jako by byl vzhůru jen ten jeho poklad. Bude muset trochu přitvrdit…

Naklonil se a pomalu foukl na napůl odhalený žalud. Aby ho trochu zahřál? Ne, to vůbec ne, jeho horkost na tu minimální vzdálenost cítil. A ještě víc, když pusou přejel po celé délce až ke kořenu. Tam a zase zpátky ke špičce, kterou olízl. Krátký, nepatrný dotyk, přesto se Petr zachvěl. Tomovi se zdálo, jako by vůně jeho mužství zesílila. Nasál ji, doslova se s ní sjížděl. Miloval ji. Pomalu si začal zasouvat tvrdý úd do úst…

Petr tou dobou už nespal. Nechal se laskat a dráždit hbitým jazykem i jemnou dlaní, která mu opatrně tiskla varlata. Trochu roztáhl nohy a současně s tím rukou vjel Tomovi do rusých vlasů. Otevřel oči, aby mohl sledovat tu ohnivou změť kadeří ve svém rozkroku, ne nepodobnou plameni, který uvnitř sebe cítil. Sice tu barvu v pološeru vidět nemohl, ale Tomovu podobu měl do nejmenších detailů ve své paměti dávno uloženou jako na tom nejvýkonnějším harddisku. Klidně mě spal na prach, miláčku, nebo já tebe, pomyslel si, ještě trochu obluzený spánkem.

Ležel uvolněně, vychutnával si tu chvíli, kdy už je to vzrušující, ale ještě to tělo nenapíná a nežene k orgasmu. Když mu poprvé v rozkroku zacukalo, uvědomil si, že takhle ne. Tom ho určitě nebudil jen kvůli tomu, aby ho vykouřil. Několik dalších minut vychutnával přívaly slasti, jež mu rozechvívaly slabiny, než lehce zatáhl Toma za vlasy.

„Ty to chceš jenom spolykat?“

Víc říkat nemusel. Tom se nesmlouvavou rukou nechal vést vzhůru, dokud na něm neležel celým tělem. Políbil muže pod sebou na ústa, jednou, podruhé, klidně po tisící. Ale něha nebyla to, co by tak úplně chtěl, ne tenhle večer.

„Ty víš, že ne…,“ vydechl mu do ucha a zároveň s tím ho obkročil stehny.

Jejich tvrdé údy se na chvilku střetly, než se Tom mírně zaklonil a nadzvedl a začal se pomalu dráždit tuhým žaludem u vstupu do svého těla. K zbytkům svých slin na péru, které do sebe chtěl nechat proniknout, přidal další. Tentokrát si ovšem nasliněnými prsty připravoval sám sebe. Věděl, že i tak to bude bolet, ale chtěl to. Chtěl se ráno vzbudit a stále ještě ho ve svém těle cítit, protože…, protože se vzbudí sám. Nemyslet na to. Teď ne.

Prudce na něj dosedl a zasyčel bolestí. Petr ho chytil za boky a přinutil ho ke klidu, aby si jeho tělo přivyklo. Pochopil velice rychle, že občas se Tom chce milovat bolest nebolest.  Ale… Nemyslet na to. Teď ne.

Do dlaně vzal jeho penis a dál už to bylo jen na Tomovi. Určoval si sám frekvenci a hloubku přírazů, do sebe i do pevně sevřené dlaně, a Petr jen pozoroval jeho tanec na svém těle. Tak kdo z nás dvou je právě teď dominantní, prolétlo mu hlavou, než vypnul mozek a nechal převzít vládu tělo. Tomovo tělo.

Ráno se vzbudil sám, v prázdné posteli. Čekal to, přesto byl ten náraz opuštěnosti po noční dravé vášni trochu deprimující. Jak dlouho to takhle ještě bude cítit? Radši vstát a začít něco dělat. Nemyslet na kraviny, vždyť takhle to má většina lidí. Který pár si může dovolit být stále spolu?

Ještě rozespalý zamířil do koupelny, protože i jiné potřeby těla nešlo ignorovat. Zpátky to vzal přes kuchyni, kde leknutím málem vyjekl. Petr v županu právě zaléval do dvou hrnků čaj. Asi se nikdy nenaučí používat konvici. První spontánní myšlenka, než ho zaplavila vlna radosti, že je ještě doma, že ho vidí. A hned nato druhá, mnohem méně příjemná, když mu došlo, že to bude jen o to horší. To loučení, než Petr odsviští do svého světa jedniček a nul.

„Co budeš snídat?“ otočil se na něj Petr s úsměvem. Trochu ho zarazilo, jak se Tomáš tváří.

„Co je? Vypadáš, jak kdybys viděl ducha nebo tak něco. Prober se, to jsem jenom já, Tome,“ rozesmál se.

„Tak nečekal jsem, že tu ještě budeš. A v pohodě, cokoliv, co ty. Je mi to jedno.“

„Fajn, tak co třeba tlačenku s cibulí?“

„Tak moc to zase nepřeháněj, lásko, ano? Nemusí to bejt totální extrém,“ ušklíbl se na něho, ale ke stolu si sedl a chleba se šunkou si v klidu vzal.

„To asi přijedeš zase docela pozdě, ne?“ zeptal se opatrně, protože tak to bývalo.

Když se náhodou někdy Petr ráno zdržel doma, musel se zdržet i odpoledne v práci. V uplynulém roce sice často zůstával na home office, ale to už skončilo. Petr mu vysvětlil, že jejich šéf preferuje práci z kanceláře, prý aby je nic nerozptylovalo od zadaných projektů. Chápal to, protože si pamatoval, kolikrát Petra od jeho práce doslova svedl.

„Dneska vlastně nepřijdu vůbec… no nekoukej. Nemůžu přijít, když ani neodejdu.“

„Jak to?!“

„Ty jsi dneska po ránu vážně roztomilej, miláčku. Vadí to snad, když zůstanu doma? Mám totiž pocit, že jsme to v noci vzali nějak hopem. Tak se dosnídej, vysprchuj, no pak můžeme dát nějaký romantický rande.“

Díval se na něj, jak se tváří. Spokojeně, uvolněně. Těch chvílí, kdy všechno hodil za hlavu, nebývalo moc, ale vždycky stály za to. V takových okamžicích ho miloval tak moc, že by pro něho udělal cokoliv.

„A jak by sis to představoval? To romantický rande…,“ zeptal se tedy škádlivě, s pocitem ryzího štěstí.

„No… docela rád bych se díval na něco fakt hezkýho, na něco, co třeba vážně docela dost miluju. Nebo spíš na někoho.“

„Aha. No to mi prozraď, co nebo kdo by to asi tak mohl být.“

Jen mi to někdy řekni, lásko…

Petr se zašklebil a potom s povzdechem řekl: „Tebe miluju, ty cvoku. Hrozně moc.“

„Tak snad to přežiju, když hrozně moc,“ opáčil a vychutnával si ten Petrův výraz. Nebylo nad to, trochu ho vydráždit i slovně. Před tím, co patrně chtěl dělat, protože…

„Jednou tě vážně roztrhnu…“

Tak to úplně nemusíš, stačí, když budeš dělat, co baví i tebe. Alespoň doufám, že tě to pořád ještě baví. Vlastně je to přesně tak, jak to být má. Že totiž nejsme pořád spolu, i když je to někdy trochu těžké. O to víc je to potom tak moc. Když se člověk pořád má na co těšit.

Podíval se Petrovi do očí a položil zbytek nedojedeného krajíce zpátky na talířek…