Diagnóza M – Diagonály II/4

Konečně doma, vydechl si, když Lejdynu parkoval pod přístřešek u domu. Sice to bude trochu otrava, protože než se Tomáš vyřádí s tím, co všechno je podle jeho názoru po jejich desetidenní nepřítomnosti nutné udělat, potrvá to několik hodin, ale s tím už byl smířený. A hlavně ochotný také přiložit ruku k dílu, přestože nechápal, proč musí vybalit okamžitě a rovnou všechno i vyprat. Však by ta hromádka prádla v koši v technické místnosti s pračkou, sušičkou a kotlem zbytek domu nezamořila ani nikoho nepokousala.

Po vodě to jakžtakž chápal, tam jejich svršky nasákly odér řeky, ryb, bahna a kouře z večerních ohňů. Ovšem oceán a černé pláže tak výraznou stopu zdaleka nezanechaly. Ale možná ty desítky koz, jež si Tom hladil, kdykoliv je při svém putování napříč ostrovem potkali.

„Bylo to krásný,“ prohlásil Tom, sotva za nimi zapadly vchodové dveře.

„Lepší než voda?“ poškádlil ho Petr a Tom jen pokrčil rameny. Doopravdy by se nedokázal rozhodnout, jestli byla hezčí Berounka s bandou lidí, jejichž společnost mu dělala radost – i když to někdy bylo náročné – nebo odpočinková dovolená pouze ve dvou. Byl rád, že už zase mohou obojí.

„Není nic lepší nebo horší, je to prostě jiný. Ale v jedný věci vlastně stejný. Pokaždý jsem rád, když se vrátíme domů. I když nastanou docela všední, obyčejný dny.“

Petr věděl, že docela všední, obyčejné dny je nečekají ani omylem, ale proč ho děsit dopředu. Bude mu to už muset říct. Déle než měsíc má stejně nepříjemně provinilý pocit, že se rozhodl sám a bez něho. A tak ochotně několik dalších hodin následoval Toma v uklízecím maratonu, přestože podobnou akci absolvovali těsně před odjezdem. Naštěstí byl v domě příjemný chládek, na obhlídku sadu vyšli, až když venkovní vedro polevilo. Větve jabloní obtěžkané sladkou tíhou plodů poskytovaly příjemný stín. Ve vrcholícím létě místo okolo domu působilo naprosto jiným dojmem než v zimě.

Pomalu došli skoro až k zadním vrátkům, kde pod košatou třešní Petr postavil jednoduchou lavičku z opracovaného dřeva. Posadili se. Tom mu položil hlavu na rameno a jen se kochal pohledem. Miloval tyhle tiché chvilky jejich souznění, kdy nebylo potřeba cokoliv říkat. Tady byli ve svém vlastním světě. Petr ho automaticky objal a Tom k němu zvedl tvář. Drobné pihy mu pobytem pod žhavým kanárským sluncem na dovolené o něco víc vystoupily. Zas jednou měl chuť je spočítat a všechny jednu po druhé políbit. Ale to by dost dobře nešlo. Vybral si tedy k tomu polibku radši ústa a líbali se tak dlouho, až se mu Tom jedním plynulým pohybem vyšvihl na klín. Cítil, jak Tomáš tvrdne i svou vlastní probouzející se touhu. Zbavil ho trička, pod dlaněmi vnímal hladkou kůži zad, jemnou vůni potu a vzrůstající vzrušení. Tom se nebránil, jen se mírně posunul, aby jedna z trochu zhrublých dlaní pohodlně vjela do jeho kraťasů. Petr už dávno neměl jemné, měkké ruce člověka trávícího hodiny prací pouze nad klávesnicí. Změnil ses mi, lásko, maličko, na první pohled by to možná nikdo nepoznal, ale já znám každý tvůj sval a decimetr kůže. Fyzická práce ti sluší, pomyslel si, když se i on začal dotýkat Petrova těla.

„Za tím plotem by někdo mohl jít,“ šeptl mu horce do ucha a sledoval, jak Petr na chvilku ztuhl v pohybu. Jeden pohled touhou zamlžených očí a pak drsná odpověď.

„Ser na to, Tome. Chci tě.“

Tomu se nedalo odolat. Zavřel oči a podvolil se. Oni tu byli doma. Náhodný návštěvník, který by se prodíral po úzké pěšině mezi jejich plotem a strží, se docela klidně může koukat na druhou stranu. Slušní lidé do cizích zahrad přece nezírají…

Ve sprše nechal Tomovi soukromí, kdyby v tom milování chtěl pokračovat – sám nebyl proti – a vyklouzl z koupelny dřív.

Znovu si uvědomil, že už je nejvyšší čas. Od toho rozhodnutí, že psa ano, o tom s Tomášem mluvil pouze neurčitě, že se rozhlíží a hledá, a Tom mu nechal volnou ruku. Prohlásil, že mu věří, že psa vybere určitě s rozumem. Měl jen jedno přání. Ať ten pes nemá hustou dlouhou srst. Tuhle podmínku zrzavý drobek, jehož fotky měl Petr již několik týdnů v mailu, bezezbytku splňoval.

V jednu chvíli si pomyslel, že Tomáš po novém členu rodiny moc netouží, když o něm sám řeč nezačíná, nehledá a nevybírá, nechává všechno na něm. Pravda to byla jen částečně. Jeho miláček se na psa těšil, ovšem znal se. Líbilo by se mu cokoliv, co by viděl, nedokázal by se rozhodnout, protože jemu všechna štěňata připadala roztomilá a bylo mu úplně jedno, jestli je pes „von“ nebo voříšek. Navíc, měl to být především Petrův pes, ať si ho tedy vybere sám, však se nikdy nerozhoduje nějak neuváženě. Tomáš se málokdy mýlil v odhadech chování a uvažování svého milého, ale jednou ten okamžik přijít musel. Jak by ho taky mohlo napadnout, že ten pragmatický realista si čtyřnohého parťáka do života vybere pouze na základě fyzického vzhledu, protože ho na netu objeví v jednom inzerátu a na první pohled se zamiluje. Že už jeden takový precedens v životě má, mu v tu chvíli, kdy do ruky bral mobil a štěně si napevno zamluvil, na mysl nepřišlo. To až později, ale s Tomášem to přece vyšlo, neviděl důvod, proč by nemohlo i v tomhle případě.

V ložnici mu zrak padl Steva, plyšového psa, kterého mu Tom koupil po jejich rozpravě o psu živém. Tak do toho, Petře, oslovil se v duchu. Je středa, v sobotu jedete. Plyšáka vzal a schoval pod postel. Nepochyboval, že si Tom po svém příchodu všimne. Zalezl do postele, z nočního stolku vzal do ruky rozečtenou knížku, otevřel ji na náhodné stránce a nasadil soustředěný výraz. Dočkal se po několika minutách.

Tomáš nezklamal. Vešel do ložnice a usmál se. Sám rád četl a vždycky ho potěšilo, když si Petr udělal čas i na jinou četbu než odbornou. Bylo to jedno z témat, o kterém spolu mohli vcelku spokojeně mluvit, ač měl Tomáš rozptyl žánrů poněkud různorodější než Petr. Občas četli něco i souběžně, většinou detektivky. Tom v podobě papírové a Petr ve čtečce, a potom debatovali, jak se děj bude vyvíjet a kdo je vrah. Byly to debaty zajímavé, protože jeden z nich se rozhodoval na základě logických argumentů a druhého vedla čistá intuice. Pokud by si za roky společného života vedli statistiku, kdo z nich rozuzlení popisovaných zločinů odhadl lépe, jejich síly by byly takřka vyrovnané.

„Ok, budeme si teda číst,“ prohlásil, natáhl se vedle Petra, vzal do ruky svou rozečtenou knížku… a ustrnul v pohybu.

„Kde je Steve?“

Petr pokrčil rameny: „Já ho nehlídám. Tys ho koupil a přinesl.“

„Ale je to tvůj pes!“

„No kdyby byl živý, tak bych ho zavolal a on by přiběhl. Možná přiběhne i Steve. Zkus to. Ty přece mluvíš i s hračkama.“ Narážel na kachnu, která s nimi letos absolvovala už třetí vodu, stále živá a zdravá a středem zájmu, nejen toho lidského.

Beze slov zíral, ruku s knížkou nechal klesnout.

Petr se snažil zachovat vážnou tvář, jeho miláček zřejmě plyšáka volat nechtěl, zkusil to tedy sám: „Steve, ke mně!“

„Jako fakt vážně?“ rozesmál se Tomáš.

„Vidíš, mě neposlechne. Víš, že pes chápe, když ho voláš jménem už po pár dnech? Zajímalo by mě, jak toho našeho pojmenuješ.“

Tom se zvedl. Šel se podívat za prádelník, jestli tam Steve nezapadl, otevřel dvířka i všechny šuplíky. Bez výsledku. Otočil se, zavrtěl hlavou a stáhl z Petra deku. Současně při tom odpovídal:

„Pojmenujeme ho, až ho uvidíme, to je snad jasný. Sousedka měla ratlíka. Jmenoval se Bivoj. To mi vždycky přišlo hrozně vtipný, správně ujetý. Když na něj venku ječela, tak kdo ho neznal, se už preventivně přikrčil, jaká bestie se odkud vyřítí. Zatraceně, Petře, kde je ten pes?!“

„Já nevím, hledej!“

Teď už se bavil docela nepokrytě. Jak po něm Tom blýskl naštvaným pohledem a oči mu potemněly.

Konečně ho napadlo zalehnout na břicho a vylovit plyšáka zpod postele. Smetl z něj neexistující prach, vzal si ho k sobě a zády k Petrovi se zakutal pod deku.

„Dobrou noc, Steve, řekni svýmu páníčkovi, ať zhasne a dá nám pokoj. My si vystačíme, viď.“

Tohle si ale Petr nemyslel. Předvedl velice názorně, že sám si Tom skutečně nevystačí, a když ho pak k sobě tiskl, potichu pronesl do tmy: „Já už nám toho čoklíka vybral. Promiň, že bez tebe.“

Tomáš se zavrtěl a přitiskl se k němu: „Tak mi ho ráno ukážeš. Já ti přece věřím.“

U snídaně mu tedy těch několik fotek a videí předvedl a Tom prohlásil, že super, pesan vypadá k světu, jenom nechápe, proč si ho musel vybrat až z druhého konce republiky.

„Tak si uděláme výlet za Brno, no, na sobotu nám nic neplánuj.“

„To už? Jsi hroznej, víš, co všechno budeme muset pořídit?!“

Petr v tom problém ale neviděl: „Neblázni, na prvních pár dnů žrádlo dostaneme od chovatele včetně mističek, deky a nějaké hračky, a pokud mu chceš pořídit vlastní gauč nebo tak něco, v Brně je i tvoje oblíbená IKEA.“

Tomáš spolkl poznámku, že na gauč to zvíře stejně ještě nevyskočí, a vlastně ani v budoucnu by nemělo, a jen suše zkonstatoval: „Tak to mi nezbývá než věřit, že Brno doopravdy existuje.“

„Ale no tak,“ zasmál se Petr, „bude to v pohodě, uvidíš. Pochopitelně to odřídím já.“

Během dne z kanceláře, kam po dovolené musel fyzicky, Tomovi naposílal do mailu několik odkazů, aby se i on seznámil se specifičností plemene maďarských ohařů. Pečlivě vybral takové, ve kterých bylo zdůrazněno, že tito psi se čím dál častěji využívají jako plemeno společenské, ne čistě lovecké, a že je velice přizpůsobivé, milé a snadno cvičitelné v různých oblastech. Hlavní je dostatek pohybu a samozřejmě základní výcvik. Nepochyboval, že to je bude bavit oba a dál se uvidí. Ještě Tomášovi zavolal, aby ho na odkazy upozornil. Pro jistotu.

Tom s povzdechem otevřel svůj notebook a pohroužil se do čtení.

Na první pohled všechno vypadalo moc hezky. Ale když už tak u toho noťasu seděl, uvědomil si, že všechno, co dosud přečetl, je pouze ze strany profesionálů. Chovatelů, myslivců, veterinářů… A jeho zajímala ještě jedna pro něj dost podstatná věc. Jak se to psisko bude chovat k malým dětem, protože by nechtěl zažít nějaký konflikt mezi ním a Fandou a Tondou. Zadal proto do vyhledávače heslo „maďarský ohař a děti“ a hned nad prvním odkazem se musel zasmát. Ale proč ne, proč se nepodívat, co se povídá na webu, kam by Petr rozhodně nevstoupil. Přečetl dotaz, jestli někdo vlastní maďara, že o něm dotyčná uvažuje, a pak se zahloubal do odpovědí. Přeskakoval obecné, zda a k jak velkým dětem nějaké zvíře pořídit, až narazil na jeden nadpis. Ten ho zaujal, i délka odpovědi. Pozorně se proto začetl…

Diagnóza M. Od svých patnácti let jsem po tomto plemeni toužila. V dospělosti jsem si konečně koupila papírového maďara, aby zaručeně měl soubor všech těch super vlastností, o kterých se všude píše. Máme ho normálně v bytě.

Pokud ho dáte jednou dvakrát v týdnu na cvičák a zbylé dny ho vezmete pořádně ven – výstup na menší horu, od jara do podzimu půl dne plavat v přehradě nebo pár hodin házet a hledat aport, není problém. V tom případě bude šťastnější, než sám někde u baráku se zahradou. Problém nastane, když máte náhodou víc práce a on se na pár dnů ocitne na vedlejší koleji. Po třech dnech procházek jen na čůrání se už tváří tak nešťastně, že začnete mít silné výčitky svědomí. Znovu opakuju, nemyslím, že venku na zahradě by mu samotnému bylo líp. Nebylo! Jemu by stačila klidně garsonka čtyři na čtyři, když v ní budete i vy a budete se mu věnovat.

Miluje všechny členy smečky, a když nemůže lítat venku, POŘÁD se doma tulí. Na gauči vás utiskuje, při jídle vám strká hlavu na stehno nebo do podpaží, ale nežebrá. Jen se chce jak suchý zip lepit v okamžiku, kdy vy sedíte. Jde s vámi do koupelny i na záchod. Dětem by nikdy neublížil, máme dvě malé, a když ho opravdu hodně masakrují, radši poodejde stranou.

Když už ho máte dost, rozuměj, fakt potřebujete zamést, vytřít, uvařit, a pošlete ho na místo do pelechu, strčí po chvíli hlavu na zem do futer a dívá se, jako by umíral na tuberu nebo zánět pohrudnice. Mrčí a remcá. NIKDY si od něj neodpočinete. Je jedno, jestli máte palác nebo garsonku, NIKAM se před ním neschováte.

Před obchodem řve, jak kdyby ho na nože brali, že už se nikdy nevrátíte. Pokud ho nedejbože uvážete v létě po výletě někde na pivu u svého stolu, je strašně otravný. Mručí a bručí, že chce pustit, že ho to nebaví a že už chce jít. Zapomeňte, že si venku na chvilku lehne a vy si vypijete sodovku.

S dětmi a se psem ven kultivovaně? I na to zapomeňte. Buď bude lítat na volno, což je OK tam, kde to jde, ale pokud se vyskytnete někde, kde ho nemůžete pustit – park, hospoda, dětské hřiště, atrakce – je fakt na zabití. Kňučí, vyje a skáče po všech kolem. Je jak magor v záchvatu padoucnice, který ani po roce a půl nepochopí, že někdy musí být chvilku uvázaný.

Špatným výcvikem nebo nízkou inteligencí to ovšem není. On se totiž naučí absolutně všechno. Sedni, lehni, zůstaň (na asi pět metrů vzdálenosti od pána max), štěkej, aport, drž, pusť, hledej, k noze i „pocem“. Dokonce povel „bacha, vole“. To ví, že si má packy vymotat z vodítka. Klidně i od hárající feny ho odvoláte. Ke všem těmto „pracím“ ho lze poměrně snadno a rychle vycvičit. Je vysoce inteligentní. Magora z něj ovšem nevymýtíte. Otravuje, neposedí, vzít ho na dovolenou do ciziny zavání okamžitou deportací s doživotním zákazem vstupu do dané země.

Když ho necháte deset metrů od sebe na vodítku přivázaného, radši spáchá rituální sebevraždu uškrcením, než by vás ztratil z dohledu.

Sežere toho poměrně dost, kilo masa denně plus přílohy. Přesto vás psomilní lidé na ulici budou málem kamenovat a nadávat vám, že je „hubenej“ a vy mu určitě nedáváte dostatečně nažrat. Takže vy ho nakonec v zoufalství budete krmit líp než sami sebe, což pochopitelně leze do peněz a stejně mu budou vidět žebra, protože tak to prostě být má. Další peníze vyklopíte za cvičák, pokud tedy dva tři dny v týdnu s ním nebudete poctivě cvičit sami. A to jde s maďarem pouze tehdy, když jste alespoň napůl profíci.

Jo, a taky žere hovna. Venku občas, ale kočce, co máme doma, je chodí do hajzlíku vyžírat pravidelně, prase jedno. Prdí teda strašně a ten smrad je horší, než od deseti chlapů – horníků.

Doporučuji ho nezaměstnaným bohatým rentiérům, kteří mají čas se mu denně deset až patnáct hodin věnovat a s dětmi chodit jak vyděděnci pouze tam, kde nikdo není.

Jeho největší pozitivum je nulová agresivita, když nepočítáte to, že se vás nebo kohokoliv cizího snaží ulízat k smrti. Největší negativum je v tom, jak strašně je na vás závislý a tím pádem je někdy otravný, vtíravý a umí mrčet a remcat. Jak žárlivý psychopatický manžel. Vyštěkává, když se obejmete a přitulíte s někým jiným. Děcka od vás v noci odsune packami a tělem, doslova je vyhodí a ráno máte na polštáři jeho hlavu. Hned mlátí ocasem, jako by vás dva roky neviděl. Jenže nechat se olízat tou jeho hubou od hoven nesnese jen tak někdo, že.

Na druhou stranu, je velice milující a nedá na vás dopustit. Nejen na alfu smečky, na to on moc nehraje, ale na každého, kdo do té smečky bude patřit. Vlastnit a milovat maďara není jen o tom mít psa. Je to spíš diagnóza. Diagnóza maďar. Nebo magor. Vyberte si. Když přežijete první dva tři roky, už se z ní nebudete chtít vyléčit, nikdy už ani nepomyslíte na jiné plemeno, protože s ním se rozhodně nudit nebudete. Hodně štěstí!

První jeho impuls byl vzít mobil a tenhle komentář slovo od slova Petrovi nadiktovat. Nejlépe ať si ho přepíše do nějakého svého IT kódu, aby ho pochopil. Přečetl si těch několik odstavců podruhé a pak znovu a čím dál víc v něm sílilo přesvědčení, že to nemůže být pravda, ta dáma určitě přehání a Petr přece není idiot, aby si vybral něco takového. Ne, to zkrátka nemůže být skutečnost, určitě to psala s nadsázkou a sama přiznává, že jiného psa by už nechtěla. Nikdo přece nemůže být tak velký masochista, aby chtěl mít doma tohle a nic jiného než tohle. Bude to úplně normální štěně a oni si ho vychovají. Všude se píše, jak inteligentní pes to je. Musí to jít, když po něm Petr tak moc touží…

Bůh všech psů za duhovým mostem už nějakou dobu Tomáše bedlivě sledoval, protože dobře věděl, že hlavně na něm záleží, jestli jedna vyžla v brzké době poputuje necelé čtyři stovky kilometrů na západ. Kdyby v tom okamžiku ten kluk mobil zvedl a zavolal svému příteli, jestli si přece jen nechce ukousnout moc velké sousto, určitě by se ten druhý zviklat nechal. Ale to se nestalo.

Rozšafně se pousmál a zavolal si k sobě anděla z odboru ohařů: „Co ten prcek Z tmavých koutů? No ten zrzoun, co má jít tak daleko od domova k těm dvěma…, však ty víš.“

Anděl se zamyslel, listoval rychle v diáři, až našel příslušnou stránku: „Asi myslíte Ranulfa. No jak bych to řekl… Myslím, že i jeho psí máma bude ráda, až se toho spratka konečně zbaví.“

„Tím líp, když se do toho tak ženou,“ ušklíbl se potměšile Nejvyšší. A v duchu si cynicky pomyslel: Teď vás dva s tím vaším láskyplným a nekonfliktním vztahem chci vidět. Budu se na vás chodit dívat jako na maňáskové divadlo.

Tomovi v tu chvíli něco jemně zaševelilo kolem uší, ale protože psí bůh i andělé nemluví řečí lidskou, nýbrž štěkací, nedokázal tomu varování porozumět. Nebo mu možná rozumět nechtěl.

Když se o tři dny později přesvědčili, že existuje nejen Brno, ale i chovná stanice nedaleko od něj, a Tomáš poprvé spatřil energií nabité zrzavé štěně, byl ztracený jednou pro vždy. Víc než Petr.

Ten malý neposeda za mříží ohrádky dával poskoky a legračním pokníkáváním najevo, že chce ven a k nim a hned, zatímco jeho sestra, poslední slečna z vrhu, nezúčastněně čekala, až si pro ni přijedou jiní, jistě mnohem lepší majitelé. Ani si jich nevšimla. To bylo štěstí. Kdyby je vítala podobně nadšeně, patrně by Tomáš zapojil veškerý svůj šarm a výřečnost, aby majitelku chovky přesvědčil, že si vezmou psíky oba.

Ani moc nevnímal, co všechno jim říká o krmení, očkování, odčervování a čipu, těšil se jenom, až tu zatracenou mříž otevře a on si jejich psa konečně osahá. Slyšel Petra, jak popisuje kde a v čem bydlí a že psa sice nechtějí k myslivosti a do chovu, ale určitě se mu budou náležitě věnovat. Chovatelka jen prohlásila, že u fenek na tom trvá, ale že oni dva ještě uvidí a možná…

„Mám stanici skoro pětadvacet let a věřte mi, že těch novopečených myslivců a naháněčů díky mým psům po republice i v zahraničí běhá docela dost.“

Ještě je zavedla podívat se za matkou, od které už před několika dny štěňata přemístila, aby ten prvotní šok neprožila až u nových majitelů.

„Ranulf bude trochu větší,“ upozornila je, „přece jenom pes a největší z vrhu.“ A největší hajzlík. Ale to už nahlas neřekla.

„Můžeme si ho už pohladit?“ zeptal se netrpělivě Tom.

„Tak jistě,“ zasmála se, vrátili se zpátky k ohrádce a Tomáš poprvé pod rukou ucítil hebkou sametovou srst a drsnější jazýček olizující mu hřbety dlaní.

Petr ho pozoroval, jak si sedl na bobek, a jen si pomyslel, že se trefil téměř dokonale. Ranulfova srst a Tomova hříva delších zvlněných vlasů zářily na sluníčku skoro stejným odstínem mědi. Tak budu mít zrzouny dva, pomyslel si spokojeně a sám si toho prcka šel už také pohladit. Poslední podpisy na smlouvě, pokyny a rozloučení.

V autě se nový člen smečky Tomovi pohodlně rozvalil na klíně. Ještě než Petr nastartoval, Tom dlaní nadzvedl psí hlavu, zahleděl se pozorně do jantarových očí a zeptal se: „Tak co, rezatej, budeš hodnej pejsek?“

Štěně si olízlo čumák v barvě srsti, zívlo, hlavičku jemně odtáhlo a položilo si ji na své složené packy.

„Nech ho spát, bude unavenej. Celou dobu v té ohradě poskakoval jak čertík na pérku,“ doporučil mu Petr. „A Rezatej není špatný. Mně se ten Ranulf moc nelíbí. Tak co třeba Rusty?“

Tom přemýšlel dvě vteřiny, než přikývl: „Jo, to by šlo, Ranulf je děs.“

Znovu psa pošimral za uchem: „Takže Rusty, budeš hodnej?“

Rusty pootevřel jedno oko, odfoukl si a zamručel. Zcela jistě souhlasně. Alespoň tak to jim oběma v tu chvíli, kdy se vydali k domovu, připadalo.

Psí bůh se smál. Však vy mu vymyslíte ještě mnoho dalších jmen…