Bahenní lázně pro princeznu VI.

DIAGONÁLY I/11

V lese bylo příjemně. A protáhnout si trochu nohy ještě příjemnější. Ale netoulali se bezcílně. Petr věděl ještě o jednom místě, jehož historii Tomáš ocení. Stejně jako on měl rád místa, která nedýchala velkolepou okázalostí, zato oplývala nějakým příběhem. Takové cíle na svých občasných toulkách měli rádi. A pokud nebyly přelidněné, tím lépe.

„… a teď si představ, že někde tady, kdekoliv mezi Hradištěm a Podmokly, může být zakopaný poklad. Nesměj se. Když je tak krásně rozvodněnej tenhle potok, tak by se možná i něco našlo. Tak oči na šťopky a koukej pod nohy,“ řekl záhadně Petr, což samozřejmě podnítilo Tomovu zvědavost. Na zázraky a poklady moc nevěřil, ale poslechnout si něco, o čem nikdy neslyšel, proč ne. Vybídl tedy Petra, ať povídá, a těch pět kilometrů vedle něho odšlapal mlčky, zaposlouchaný do jeho vyprávění o pokladu starých Keltů, kteří tu kdysi dávno žili. O tom, jak voda podemlela stráň, ta se sesula a část pokladu ke konci 18. století našel jeden vesničan. Ani nepoznal, že jsou to zlaté valounky s dávnými rytinami a v domnění, že jde o mosazné knoflíky, je dal dětem na hraní. A jak si jich jakýsi podomní obchodník všiml a vykoupil je od dětí po krejcaru za kus.

Když se to dozvěděli ostatní z vesnice, každý kdo mohl, běžel k potoku. Zlata bylo hodně. Všichni si přišli na své. Načas bylo veselo i v chudých Podmoklech, tamní krčma by mohla vyprávět, kdyby ještě stála. Vesničané ale nevěděli, že pohroma už čeká, protože tohle jejich počínání samozřejmě nemohlo ujít vrchnosti. Kníže Fürstenberg to tak nenechal a do vesnice poslal celou smečku drábů a knížecích úředníků. Byla to přece jeho vesnice a jeho poddaní, jeho půda. Po dobrém z lidí nic nedostali, a když nepomohly ani prohlídky domů a stodol, přišlo na řadu mrskání. Muže po muži z vesnice na lavici zmrskali, až se někteří přiznali, kde zlato mají. Na koho s výpraskem nedošlo, toho rád a ochotně udal soused, aby i další o všechno přišli a pocítili rákosku na zadku. Pěkně švih za švihem, ránu za ranou, bez slitování. A ti největší zatvrzelci skončili v křivoklátské hladomorně.

V Podmoklech se ještě rozléhal nářek, když drábové hnali hlouček lidí k potoku s motykami a rýči, kde nakonec vesničané vykopali i zbytek pokladu v bronzovém kotli. Kníže mohl být spokojený. Do klína mu spadlo veliké bohatství, navíc v době, kdy země stála na pokraji hladomoru. Co mu bylo po nějakých vesničanech. Tehdy ani nevěděl, že i po dvě stě padesáti letech to bude vůbec největší objevený zlatý poklad v Evropě. Dneska ho připomíná jen omšelý zarostlý pomníček. A ty lidi, kteří kvůli hrabivosti jednoho mocipána přišli v hladomorně o životy, nepřipomíná vůbec nic. Z pokladu toho taky moc nezbylo. Fürstenberg nekoukal na nějakou historickou hodnotu a většinu pokladu roztavil na dukáty se svou podobiznou. Na Křivoklátu je vystaveno asi dvacet kousků valounků a část kotle, ve kterém byl poklad nalezený.

Petr dovyprávěl a chvilku před pomníčkem postáli. Tom ještě pročítal informační tabuli, když se zeptal: „Co bys dělal, kdybysme takovej poklad našli?“

Poctivě se zamyslel: „No, nevím. Myslím, že v dnešní době by se na to přišlo ještě dřív. Takže než nějaký problémy, radši bych to odevzdal a doufal, že mi dají nálezný. A pak bych tě vzal na dovolenou někam, kde bychom se jenom váleli na pláži a nechali se obletovat sličnými mladíky, kteří by nám nosili studený drinky až k lehátkům.“

Tom se pobaveně ušklíbl. Takovou odpověď čekal. I tu otázku, která následovala. Co by udělal on.

„To možná ani nechtěj vědět. Tady čtu, že se cena odhaduje na třicet pět mega, takže já bych to rozhodně v dnešní době neodevzdal. Stejně by to zahučelo bůhví kde jako tehdy. A s tolika prachama se dá udělat i spousta dobrých věcí,“ řekl zamyšleně.

„Tak to abychom radši žádný poklad nenašli, ty altruisto praštěnej,“ zasmál se Petr a vzal Toma za ruku. „Fakt bych tě nerad navštěvoval v base. I když takovej výprask…“

„Ty máš ty nápady dneska čím dál tím lepší,“ zakřenil se Tomáš. A zcela neromanticky si pomyslel: Možná radši pár přes prdel než nějaký mokrý hrátky. Ale dobře věděl, že ač se někdy milují drsně, tak zrovna tohle nemusí ani jeden z nich. Stejně jako Petr i on sám měl před tím, než spolu začali žít, nějaké zkušenosti, na jejichž základě něco s Petrem doopravdy zkoušet nemusel a ani nechtěl.

Zpátky se vraceli v náladě víc než rozverné, a když míjeli celkem bytelný posed, Tom se nevinně zeptal, jestli se Petr nechce porozhlédnout po krajině i z výšky. Moc se nerozhlíželi. Kdyby se podíval nějaký náhodný pozorovatel, nejspíš by se mu zdálo, že se ten posed pohybuje trochu víc než pouhým působením větru. Zas až tak moc bytelný nebyl. Naštěstí jejich rychlý milostný výboj přežil bez úhony.

Do kempu přišli až dávno po poledni. I Petra zarazila podivně skleslá nálada, která se vznášela okolo partičky, sedící mezi vzorně postavenými stany. Jak jim jindy pusy jely, tak teď seděli nasyslení v hloučku skoro mlčky. Procházeli kolem nich a slyšeli jen pár tichých povzdechnutí z dívčích rtů:

„To je v háji…“ „Ach jo…“ „Co budeme dělat?“

Jerry nad nimi stál se založenýma rukama a tvářil se pěkně naštvaně. Přestože na ně Petr nechtěl civět, nemohl se ovládnout. Pozoroval je až do chvíle, než ten kluk pevně prohlásil: „Co bychom dělali. Budeme improvizovat.“

„Jo? Mi řekni, jak to chceš udělat,“ houkla na něj Klára podrážděně. Patrik se na ni osopil, ať je radši zticha a nechá Jerryho v klidu přemýšlet.

„Uklidněte se oba,“ usadil je Jerry, „hádkami nic nevyřešíme. Nástroje máme na cestě, slíbili jsme, že tu zahrajeme, tak taky zahrajeme. Nemůžeme nezahrát, když si s tím dal pan Živný takovou práci, aby to věděli i nahoře ve vsi. A spíme tu zadarmo.“

„Ale…,“ začala Klára. Tentokrát ji Patrik nenechal ani domluvit: „Žádný ale. Jerry má pravdu. Zvládneme to.“ A pak, jako by Klára přestala existovat, se otočil na Jerryho: „Projdeme to spolu, jestli chceš.“

Jerry jen zavrtěl hlavou: „To je dobrý, já se nějak chytnu. Leda by mi poradila Klára. Tak asi ne,“ dodal, když se na něj jmenovaná zašklebila. „Něco dáme zkrátka bez kláves.“ 

A všem oznámil: „Nic se nemění. Nacvičeno máme, já se tedy obětuju a sednu za ty klávesy. Co nedám, tam je vynecháme. Hlavně nesmí být znát, že to není úplně tak, jak by mělo. Tak na to myslete. Budu na terase.“

Otočil se a ještě na ně přes rameno houkl: „A koukejte se trochu hýbat, ať nejste večer jak lemry.“

Sám zalezl do jednoho stanu, a když z něj po chvíli zas vylezl ven, držel v ruce tablet a sluchátka. Namířil si to k oné kryté terase u občerstvení. Ostatní ještě chvilku posedávali, než se Patrik zeptal: „Tak co bude? Klárko, dáme frisbee?“

„Dobrej nápad,“ zaculila se na něj Klára, zvedla se a pak už ji následovaly i ostatní slečny.

„Asi nějaký drama,“ řekl Tom a Petr si uvědomil, že ho ta scénka tak zaujala, až skoro zapomněl, že vedle něj jeho miláček celou dobu tiše stojí. Sledoval ta mláďata stejně zaujatě jako on.

„Nejspíš,“ pokrčil rameny. A i když byl zvědavý, co se děje, zeptal se Toma, jestli se půjdou vykoupat. Ještě stále bylo dost horko a po té rychlovce na posedu…

„Řeka nebo sprcha?“ zeptal se Tomáš a sám si i odpověděl: „Je mi to jasný, řeka.“

Ráchali se jako kachny, zatímco ta jejich odpočívala ve stanu. Byla z toho vzruchu a výšlapu docela unavená, a protože tušila, že den ještě zdaleka nekončí, rozhodla se, že si dá dvacet. Ať si ti dva dělají, co chtějí, však se o sebe postarat umějí.

Vylézali z vody, když se na břeh nahrnuly ‚dětičky‘ v čele s Patrikem. A tentokrát i s Danem. Tomášovi zřejmě nepřišlo nijak divné zeptat se Dana, co se stalo. Koneckonců se znali. A proto se dozvěděli, že jeho kolegyně, Marie, musela odjet. Nějaký malér doma.

„Je to k vzteku, kluci. Marie hraje všechny základy na klávesy. Já tak leda Ovčáky čtveráky. Jerry sice na klavír hraje, ale upřímně ho nenávidí. Takže to ani necvičil, protože, jeho slovy: Není to pro mě primární nástroj. Klára ho naopak miluje, ten klavír, ale hraje jako prase, ač to zkoušela. Patrik hraje na kytaru, Šárka taky, Emilka na housle. Mně sice Káťa přiveze flétny, ale i tak nám budou chybět buď klávesy, nebo klarinet. Čtyři ručičky Jerry prostě nemá. Nemluvě o tom, že by ještě měl zpívat. Nejradši bych to zabalil, zrušil, nebo nechal Patrika se Šárkou a Emilkou, ať něco zabrnkají, jenže to zas budou řvát holky, že necvičily všechny ty písničky, aby je ani nezazpívaly.“

Petr tomu moc nerozuměl, ale Tom se na Dana díval vcelku chápavě a soucitně. On tomu rozuměl dokonale a jako každý umělec se do Danovy situace dokázal dobře vžít. Umělec vždycky chce, aby před lidmi bylo všechno perfektní. Je to určitý druh posedlosti, kterou v sobě má zakódovanou od okamžiku, kdy překročí onu pomyslnou hranici mezi amatérem a profesionálem. Tyhle dětičky profesionály zdaleka ještě nebyly, ale nakročeno k tomu zřejmě měly. Z těch několika vět, které od Jerryho slyšel mezi stany, mu bylo jasné, že to zasáhlo je všechny. Že jim na tom záleží.

A Dan pokračoval: „Nejhloupější na tom je, že kdyby to nebylo zrovna dneska, tak řeknu svojí Kátě, ať vezme ten svůj ansámbl a pomůžou nám. Jenže sem jede jen ona sama na otočku s našimi věcmi, protože i oni večer hrají.“

Tom se usmál: „Takže Káťa? A za měsíc která?“

Otočil se na Petra: „Abys chápal, on byl Dan takový Apollo konzervatoře. Co mělo sukni a neuteklo na strom, to bylo jeho.“

„Tak to hlavně neříkej před Katkou, až přijede. Uháněl jsem ji skoro rok, než mi letos v lednu konečně kývla na rande. Když už jsem to skoro vzdal. A od té doby jsem vzorný. Z fleku bych si ji vzal, jenže ona nechce,“ povzdychl si upřímně Dan.

Petr si trochu uštěpačně pomyslel, že někdo nechce, někdo nemůže, ale nahlas nic neřekl. Nijak zvlášť ho zrovna tohle netrápilo. Jen mu to připadalo zkrátka k smíchu. Hlavně se mu dost ulevilo. Po Tomových slovech mu bylo jasné, že Dan je přímo prototypem bílého heterosexuálního muže, o kterém leckteří fanatičtí katolíci a katoličky sní. A že on tedy nijak nemusí řešit, jestli Tom s tímhle sympaťákem vždycky byli jen kamarádi. Kdyby se Toma jednoduše zeptal, nejen že by v něm vyvolal záchvat bouřlivého veselí – protože skutečně s Danem byli jen spolužáci, žádní velcí přátelé a nepotkat se tady, ani by po sobě nevzdechli – ale hlavně by si ušetřil několik hodně hlodavých myšlenek.

Celou dobu, co si povídali, se deset slečen cachtalo bezstarostně v řece, jen Patrik s Klárou seděli na břehu kousíček od nich a něco si tlumeně povídali do té doby, než se k nim přidal Jerry s otázkou, proč taky nejsou ve vodě.

Klára prohlásila, že si na večer nechce namočit vlasy, když se konečně učesala, Patrik se Jerryho zeptal, jestli není praštěná… „Řekni jí něco Jerry,“ a Jerry Kláru ujistil, že krásná je i s mokrou hlavou. Ale dlouhovlasá slečna se ukecat nedala, a tak jí Jerry vrazil do ruky tablet se sluchátky, stáhl triko a vybídl Patrika: „Jdeš?“ Za chvíli už řádili tak, že nebylo poznat, kdo koho chce vlastně utopit.

Nejspíš by to bylo fifty fifty a po hladině by pluli dva mladí utopenci, kdyby se neozvalo dvojí krátké zatroubení klaksonu a Dan je ze břehu nezačal svolávat.

„To je Káťa, pojďte taky. Určitě nepřijela s prázdnou a můžete nám pomoct,“ pobídl Tomáše s Petrem.

Dávno stačili oba uschnout a dětičkám zřejmě nijak nevadilo, že z nich kape voda, proto se odebrali všichni k minivanu s mladou ženou za volantem. Pomohli jim nejen s vyndáváním nástrojů a beden, ale také od dvou řízků. Dan měl pravdu, s prázdnou jeho milá nepřijela. V první chvíli to Petrovi připadalo, jako že hodlá nasytit nejen Danovy svěřence, ale i veškeré další osazenstvo kempu, který se začínal pomalu plnit, a možná také část vesnice nad kempem. Ale pak viděl, jak se to hejno všemi těmi řízky, chlebem a rajčatovým salátem v rychlosti cpe. Během půl hodiny nezbyl ani drobeček.

Katku jim Dan krátce představil. Zdržela se přesně na tak dlouho, aby si stihla pobalit prázdné nádoby od jídla, a pak je s přáním hezkého večera rychle opustila.

Dan chvíli koukal za odjíždějícím autem, a když minivan zmizel v zatáčce, neurčitě k nim prohodil: „No není úžasná?“

Tom si pomyslel, že ano, že zcela jistě úžasná je, když dokázala takhle zblbnout zrovna Dana. „Ale to víš, že je,“ uklidnil svého bývalého spolužáka.

Blížil se večer. Jako by se rozumělo samo sebou, že dál zůstanou s Danem a dětičkami, jak jim Petr v duchu začal říkat, přestože dětmi v tom pravém slova smyslu už nebyli. A bylo dobře, že se po převléknutí vrátili i s odpočinutou kachnou na terasu ke složeným bednám a nástrojům, protože se ukázalo, že Dan rozhodně není schopný všechny ty kabely zapojit a propojit.

Jeho: „Do prdele, flétny se prostě zvučí jinak, Marie mi stokrát říkala, ať se to naučím…,“ a Jerryho laskavé: „Takhle by sbormistr mluvit neměl, Dane,“ Petra pobavilo natolik, že se nabídl, že jim pomůže. Na Jerryho otázku, jestli umí zvučit, odpověděl popravdě, že ne, ale že by nejspíš měl poznat, kam co strčit.

Samozřejmě tím myslel ty zatracené kabely, ale Tomášovo: „Tak to každopádně,“ následované Jerryho: „O tom nepochybuju,“ ho zarazilo. Dan to patrně nijak nezaznamenal a opustil je se slovy, že jde sehnat dohromady tu sběř, protože: „… slečny už měly času dost, aby se zkrášlily. Jerry, nějak to prostě zkuste.“ Naštěstí se přihnal Patrik a ten věděl. Rozhodně nechtěl, aby mu z kytary udělali odpalovací rampu, jak prohlásil. Nakonec to spolu dali dohromady a dětičky mohly začít zkoušet.

Terasa se plnila nejen vodáky. Dorazilo několik hloučků lidí seshora ze vsi. Jestli na pivo, nebo kvůli tomu, že majitel kempu rozhlásil, že se u něj koná nějaká akce, to Petr nevěděl. Ale zdálo se mu, že obecenstva budou mít dost. Řekl to Tomovi a ten se rozesmál: „Věř mi, že tyhle dětičky, jak jim říkáš, zpívaly už před větším obecenstvem. Tedy když jsou všichni.“

Všichni být nemuseli. Začali rychlou ryzí pečbuřťáckou. Nebo kotlíkářskou. Zkrátka country. Petr si vzpomněl, že něco takového kdysi slyšel. Doma a dobrovolně by si nic z toho nikdy nepustil, ale sem se to hodilo. Hodil se sem i folk prokládaný popem. Všechno v češtině, rychlé i pomalé. Někdy zpívali všichni, někdy jen část a celkově jim to, pokud to jako laik mohl posoudit, docela šlo. A zřejmě se to líbilo, terasa byla našlapaná, další lidi posedávali a postávali i okolo na trávě. K notoricky známým věcem se často přidali a tleskat nezapomínali.

Celou dobu je s Tomem poslouchali mlčky, přistihl se, že má mimoděk sevřené pěsti a že si moc přeje, aby jim to vyšlo. Sledoval Jerryho soustředěný výraz za klávesami, zaujetí Patrika při kytarových sólech, rychlé tahy Emilčina smyčce po strunách houslí. Ne, tyhle dětičky už amatéry rozhodně nebyly. Klára zpívala a vypadala krásně. Co asi je pro ty dva mlaďochy větší důvod, že se kolem ní tak točí…, napadlo ho.

Pomalu se stmívalo, přicházela teplá letní noc, majitel kempu rozsvítil na terase lucerničky. Malá světýlka jak z knížek od Lady.

Splavně pokračovali v hraní a zpívání dál, dokud se do popředí nenatlačil nějaký týpek v džínové vestě pamatující lepší časy. Vodák nejspíš nebyl, alespoň Petr si nedokázal představit, jak by svou obrovitou postavu vměstnal do kánoe. S pivem v ruce se začal dožadovat, aby zahráli Buráky. Napoprvé ho ještě všichni ignorovali, napodruhé Petr viděl, jak Dan odložil zobcovku a něco tomu buranovi říká. Ale buran se odbýt nenechal, a když svoje přání vyřval potřetí, Jerry nahodil úsměv, dohrál a hodně nahlas vyhlásil pauzu: „… abychom si našli noty a splnili přání tady pána.“

Seděli blízko, a tak zaslechl Patrikovo zasyknutí, jestli se nezbláznil, že není žádný pitomý jukebox…

„Ale v klidu,“ tišil ho Jerry, „v géčku, jo?“

Tentokrát se dívky nepřidaly. Jerry ještě pobídl toho uřvance, ať tedy zpívá. Sám si vzal klarinet. Když dohráli, Patrik se tvářil, jak kdyby ho bolely zuby, a Jerry se mírně zeptal, jestli je teď zas nechá hrát v klidu, ovšem až skutečně po té pauze.

„Jasný, mladej, co piješ?“ nabídl velkoryse.

„Díky, nic,“ usmál se Jerry, „promiňte.“

Opatrně odložil klarinet: „Páťo, pohlídej mi ho, ano? Musím se protáhnout…“ Rychlým krokem zamířil do tmy.

Tom se naklonil k Petrovi a provokativně mu řekl do ucha: „Nechceš se taky projít?“ Jeho mnohoslibný úsměv se Petrovi líbil. Vydali se trochu jiným směrem než Jerry, přímo ke břehu a k lodím. 

Netušili, že Jerry opsal chůzí oblouk, a jelikož mezi stany, u terasy i umýváren byla spousta lidí, jak se všichni všude při té pauze nahrnuli, a on potřeboval být na chvilku sám, dorazil k lodím o pár minut později. Pohled na to, jak se ti dva objímají a líbají, ho nijak nevyděsil. Ani neznechutil.

Zato hlas toho obra, který se patrně k pisoáru nevešel a musel si jít ulevit ke křoví, ho nejdřív vylekal, protože se mu ozval za zády, a pak i notně naštval. Ač nemluvil na něho, ale na ty dva.

„Nemůžete s tim oblizovánim dát pokoj aspoň před lidma?!“

S Petrem to škublo a doslova ho to přimrazilo na místě. Opravdu se nikdy nijak vyzývavě na veřejnosti nechoval, ale bylo to spíš vnitřním přesvědčením, že některé věci zkrátka patří do soukromí. Podobně to měla nastavené i jeho starší sestra.

Tom ho přestal líbat, zaregistroval burana, zaregistroval i Jerryho a probudila se v něm jeho drze pubertální stránka. Člověka tady vidím jenom jednoho, pomyslel si, v zorném poli pouze jeho a Jerryho, Petra za sebou.

Nadechl se a s ironickou pokorou řekl: „Omlouvám se, jestli tě to pobouřilo, Jerry.“

„To si piš, že pobouřilo,“ odpověděl Jerry a hlas se mu nepatrně zachvěl. Tom si všiml, jak ten kluk zatnul pěsti. Světlo z terasy sem zasahovalo jen málo, přesto bylo poznat, jak zblednul.

„Aspoň to děcko je normální,“ pochválil si buran.

Jerry si povzdychl a podíval se přímo na tu horu: „To se pleteš, nepobuřují mě oni, ale taková nesnášenlivá hovada, jako jsi ty.“

Na chvilku zmlknul, asi aby slova pronikla do toho primitivního mozku a pak pokračoval: „A když ti to tak vadí, tak doufám, že půjdeš někam do prdele a ne zpátky poslouchat,“ syčel zlostně, „aby ses dál nemusel koukat na jednoho buzíka, jak ti hraje a zpívá, kreténe.“

Buran na něj vypoulil oči, zalapal po vzduchu a dostal ze sebe jen výhružné, protáhlé: „Týýý…“ a „Buzeranti zasraný…“ Pohnul se blíž k Jerrymu.

„Hodláš zmlátit to dítě, nebo skutečně radši půjdeš do hajzlu?“ ozval se Tom a mírně nakročil dopředu, jako by chtěl Jerryho chránit vlastním tělem.

Seběhlo se to tak rychle, že po tom prvotním šoku Petr ani nestihl pořádně zareagovat, a teď si připadal jako srab, alespoň tedy udělal ten krok dopředu také.

Buran si je všechny tři přeměřoval, ale nakonec se dal na ústup. Nejspíš mu došlo, že jsou tři, a proto tedy až tak moc nezáleží na jejich sexuální orientaci. Slyšeli ho, jak na terase haleká na svou ženu, že jdou okamžitě domů.

„Tak to bychom měli,“ prohodil Tom.

„Hele, bylo to odvážný, Jerry,“ řekl Petr, který konečně našel hlas, „ale možná bys přece jen měl být trochu opatrnější, jestli je to pravda. My bychom to zvládli.“

Jerrymu se postupně do tváří vracela barva. Tom ho lehce poklepal po rameni: „To chce klid, nejspíš se ti něco takovýho taky párkrát stane. Na blbečky narazíš všude. S tím nic neuděláš.“

„Udělám,“ řekl tiše Jerry a zuřivost mu z hlasu stále ještě čišela, „právě že udělám. Je to pravda. A nechci a nebudu držet hubu.“

Petr v tu chvíli k tomu klukovi pocítil skoro obdiv. V sedmnácti, co bych dělal já? Já bych tu hubu držel. Tom, ten ne, ten by se nejspíš ozval i tehdy, stejně jako dneska.

„Tak jo, jdeme zpátky. Vypadá to, že si toho nikdo od vás ani nevšiml, tak se nemusíš bát.“

Jerry se na Petra ušklíbl: „Ty to nechápeš. Vždyť oni to všichni dávno vědí. Myslíš, že bych vydržel se třiceti holkami ve sboru, kdybych jim to neřekl? A věř mi, že povědět jim, co za kripla tu sedělo a poslouchalo, tak nikdo z nich nezahraje už ani notu. Bohužel jsme tady jediný tři buzny široko daleko.“

Teď už mu to bylo konečně jasné. To nebyla přetahovaná mezi Jerrym a Patrikem o Kláru, o tu Jerrymu vůbec nešlo. A Tom to celou dobu nejspíš tušil a mlčel, protože ani jemu nechtěl nic říkat. Byla to Jerryho věc, ne jejich.

Než došli k ostatním na terase, tvářil se Jerry zas už normálně, a když se znovu posadil ke klávesám, jen se na ně usmál a kývnul hlavou.

„Tak coming out v sebeobraně, to je taky dobrý,“ řekl zamyšleně Tomáš, „naprosto ho chápu.“

A pak už jen seděli a poslouchali, jak ta děcka hrají a zpívají dál. Asi by nikdy nedohráli a nešli spát, kdyby půlhodinu před půlnocí Dan nezavelel, že poslední písničku a: „… koukejte už jít chrnět, kdo vás má ráno tahat ze spacáků.“

Setkalo se to se silným nesouhlasem jak dívek s Patrikem, tak zbytku lidí sedících okolo na lavicích. Petr si všiml, jak se Jerry pousmál a vrhl na Dana rychlý pohled. Napadlo ho, že kdyby tenhle kluk řekl, že to nepřichází v úvahu, že prostě budou sedět a hrát dál, tak by měl Dan patrně hodně velkou smůlu. Ale Jerry přikývl: „Holky, Dan má pravdu. Tak kterou?“

Ozvala se Klára, že to je přece jasné, že Vodu a ostatní se přidaly: „Jo, dejte s Páťou Jeleny, Jerry.“ „Prosím, kluci…“ „No ták, nenechte se prosit…“ „Na dobrou noc…“

Jerry položil ruce na klávesy…

S Tomovou hlavou na rameni to bylo krásné. Klukům to ladilo, přestože originál není dvojhlas, a text se mu líbil. Chápal, že dívky jsou z téhle písničky nadšené, chápal Kláru, že tohle od Patrika slyšet chtěla, chápal i Patrika. Ale Jerryho mu bylo líto. A obdivoval jeho odvahu i sebeovládání, s jakými to nese. Protože muselo být zatraceně těžké sledovat nejlepšího kamaráda a první lásku zároveň, jak se zamilovává… do někoho úplně jiného. A jak je průzračné jasné, že nikdy nic víc než kamarádi nebudou, i kdyby se Patrik s Klárou hned po vodě rozešel. A přesto se chovat, jako by se vůbec nic nedělo.

„Je to hrozně zvláštní kluk,“ pronesl tiše Tom, „a hodně dobrej muzikant. Třeba jednou bude Patrik litovat. Já bych si tou jeho železnou heterosexualitou vůbec nebyl tak jistý.“

Tak hlavně že já jsem si jistý tvou orientací, miláčku, prolétlo mu hlavou. Vzpomněl si, jak pekelně ho ze začátku štvaly všechny ty baletky a tanečnice kolem, jak žárlil někdy úplně nesmyslně a jak to Tom vždycky dokázal ustát, když byl kvůli tomu občas protivný.

Dohráno, dozpíváno, poslední potlesk. Mládež balila nástroje do pouzder, neobešlo se to bez smíchu a vtípků, ale nakonec všichni odnosili svoje poklady do úschovy k sympatickému majiteli kempu a rozcházeli se ke stanům. Jen Dan zůstal. Přisedl si k nim a úlevně vydechl: „Konečně zalezou. Někdy je to s nimi vážně o nervy. Až jim zítra budu říkat, že balíme a jedeme domů, tak mě sežerou.“

„A opravdu musíte domů?“ zeptal se Tom a Petr zaznamenal zvláštní podtón jeho hlasu.

Poslouchali Danovo vysvětlování, že sám to s těmi puberťáky vážně nezvládne, i kdyby mu Jerry pomohl sebevíc. Že si na to netroufne a že je zatracená smůla, co se stalo Marii, protože ona je z nich dvou ten vůdčí typ, který když houkne, tak všichni stojí v pozoru. Kromě Jerryho, pochopitelně. Na toho nikdy nikdo houkat nemusel a nemusí.

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, každý si přemýšlel sám pro sebe. Nejspíš všichni o tom samém, až už to Petrovi nedalo a promluvit musel, protože… Moc nechápal proč, ale věděl, že on sám by zkrátka na místě těch děcek hrozně moc rád jel dál.

„Jestli nás zas vezmeš do party, tak ti je zpovzdálí můžeme pomoct trochu ohlídat. Jednu kánoi necháte tady a můžeš jet s Jerrym. Vy vepředu, my vzadu a na suchu se už bát nemusíš. Tam je ten kluk ošéfuje stejně jako ta tvoje kolegyně.“ Když to říkal, cítil, jak mu Tomáš pevně stiskl ruku. A když se na něj podíval a viděl jeho souhlasný úsměv, pochopil, že kdyby to neřekl sám, řekl by to Tom.

„Kdo může jet se mnou?“ ozvalo se za nimi. Jerry. O kom se mluvívá… „Všichni už jsou ve stanech, Dane.“

Naprosto suverénně si k nim přisedl a na Danův dotaz, jestli by náhodou taky neměl jít spát, odpověděl jediným slovem: „Neměl.“ A pak zopakoval svou otázku, s kým že by to tedy měl jet v lodi, když je přece jasné, že zítra balí a jedou domů.

„Vlastně už dneska,“ opravil se.

„S nikým, Jerry, máš pravdu, balíme a jedeme domů,“ odpověděl mu Dan.

„Hm…, jak kdo. Já tu řeku sjedu. S vámi nebo bez vás.“

„Počkej, tohle přece nemůžeš,“ vložil se toho Tom, „taky mám skupinu, sice taneční, ale když jedeme někam na vystoupení nebo závody, taky ručíme za všechny.“

„Ale můžu, že ano, Dane?“

„Bohužel i v tomhle má pravdu,“ neochotně přiznal Dan, „už není člen souboru. Jede s námi sám za sebe. Jednoduše řečeno, na něj papír nemám,“ a čert vezmi tvou matku, že ti tak věří, dodal si sám pro sebe v duchu.

„Přesně tak,“ zaculil se Jerry, „a proto jedu až do Nižboru.“

Panebože! Jestli odjedou a tenhle dáreček zůstane, ke komu se asi tak přifaří? A já budu mít o zábavu postaráno, protože kombinaci Tom a Jerry, tu fakt nedám, to je na oběšení, když má Tomáš svoje pubertální nápady, letělo Petrovi horečnatě hlavou. Sakra, kolikrát jsem ho viděl vyvádět s Agátou a Martinem nebo Ankou a Jankou od Ivany, jeho kolegyně z divadla. Jako malého haranta. Kolikrát jsem zašel na jejich vystoupení s tou hopsa skupinou podobně bláznivých puberťáků, jako je tahle banda, a viděl ho, jak se s nimi baví a směje. S tímhle chlapečkem dneska předvedl, že se pořád umí chovat, jako by nebyl ani o den starší, než když jsme se potkali. S tím přepadením a s kachnou, s tím pitomcem nebo nepříjemnou kempařkou ráno. Oni dva pohromadě, ne, to nikdy… to bude…

„Musíte jet dál všichni,“ vyhrkl tak zoufale, až to i jemu přišlo k smíchu a taky se trochu hystericky rozesmál.

Ti tři na něj koukali a první zareagoval Jerry: „Tak asi je rozhodnuto, ne? Nebo ty si snad vezmeš na svědomí, že mě s nimi pustíš samotného, Dane?“

„Ty jsi vážně spratek k pohledání,“ rozesmál se Tomáš a konsternovaný Dan se nezmohl ani na slovo. Po chvíli prohlásil, že si to do rána nechá projít hlavou.

„Jdu spát. A ty, Jeronýme, se třeba zblázni. Jak už jsem řekl, na tebe papír nemám.“

Při tom oslovení se Jerry trochu zaškaredil, ale nakonec Danovi dobrou noc popřál s úsměvem. Zůstali sedět, před sebou poslední pivo a kofolu. Kemp už byl klidný a ztichlý, na celé terase svítilo jen jediné světlo. Pomalu k nim začala promlouvat noc. To zvláštní intimní ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, prolomil Tomáš: „Myslíš, že pojede?“ zeptal se Jerryho.

„Ale jo, určitě. Taky by ho to štvalo, kdyby o to holky připravil. Když jsem končil já a přemýšleli jsme, jaký udělat rozlučák, tak to bylo pořádné haló, že chceme na vodu a jen s Danem a Marií. Dan s námi tehdy byl teprve dva roky. On i Marie za to dost bojovali. Naštěstí je ředitelka docela v pohodě. S rodiči to bylo trochu těžší, ale měli jsme tenkrát svoje postupy, jak je přesvědčit. No a už jedeme potřetí. Letos se nás po tom roce doma zbavovali docela ochotně aspoň na těch pár dnů,“ uchechtl se.

„Ty přesvědčovací postupy by mě zajímaly…,“ pronesl zamyšleně Tomáš a Petr si v duchu povzdechl, že přesně to potřebuje ke spokojenému životu. Aby Tom zdokonalil svoje umění, jak dosáhnout toho, co chce, i kdyby to byla sebevětší pitomost.

„Taky by mě zajímala jedna věc…,“ podíval se na ně Jerry a jeho hlas zněl najednou úplně jinak, trochu nejistě a váhavě, vážně a naléhavě.

„Zeptej se na cokoliv,“ odpověděl jemně Tom, kterému už dávno bylo jasné, na co se tenhle kluk asi tak může chtít zeptat zrovna jich dvou. A byl odhodlaný mluvit s ním naprosto na rovinu. Petrovi ze stejného důvodu trochu zatrnulo, protože sice nikdy neměl takovou dávku empatie jako jeho miláček, ale úplný tupec také nebyl.

„Jak se dá…, jak jste se vy dva vlastně dali dohromady?“

„Víš, tak nějak…,“ začal Tom, ale pak se otočil na Petra a zeptal se, jestli to radši nechce říct on, přece jen je starší a chytřejší. Snažil se udržet vážnou tvář, ale oči ho prozradily. A Petr měl zas jednou chuť ho roztrhnout, než si uvědomil, že mu tímhle Tomáš nabízí šanci říct jenom to, co on sám bude chtít. A zároveň mu došlo, že tenhle kluk se neptá ze zvědavosti nebo lačnosti po nějakých pikantních detailech, ale čistě jen pro to, že zřejmě nemá koho jiného se zeptat a některé odpovědi by slyšet chtěl a potřeboval.

Nikdy o tom nemluvil rád, zastával názor, co je komu do toho, ale teď a tady to bylo něco naprosto jiného. Proto se nadechl a začal stejně jako Tom: „Víš, Jerry, tak nějak…“

Seděli pak dlouho, skoro do rána, a povídali si i o dalších věcech, než se rozešli spát. Ve stanu si k sobě Tomáše přitáhl. Věděl, že milovat se nebudou, ale chtěl ho mít u sebe po tom tak zvláštním dnu.

„Mám tě hrozně moc rád, lásko,“ řekl Tom vřele, „a děkuju, žes mě sem vzal.“ Zvedl se na lokti a Petra něžně políbil. Cítil, že to zdaleka není všechno, co mu Tomáš chce říct, a tak chvilku čekal, co ještě přijde. Ale asi se jeho milý rozhodl, že pro dnešek už je těch emocí dost. Však on to časem dopoví i bez pobízení.

Ráno se ukázalo, že to Jerry odhadl naprosto správně. Jelo se dál a oni jeli s nimi. A bylo to sice rozdílné, než kdyby spolu byli sami, ale krásné zas jiným způsobem. Na ty tři zbývající dny byli parta lidí, která se sešla naprosto náhodně ve správný čas na správném místě.

Bylo to sluníčko a koupání. Radost z léta a pohoda. Jezy a peřeje, i zklidnění na volejích, které jako by ani neexistovaly. Nádherná příroda podél Berounky. Týřov a Čertova skála, Nezabudice, Roztoky, majestátní Křivoklát. Jez na Čilé, kde Petr Toma nechal, aby si opravdový plnokrevný jez poprvé sjel úplně sám, ač se o něho hrozně moc bál a stál dole v řece. Připravený, kdyby se cokoliv dělo…

Večery u ohně se zpěvem a zpívat se přece dá i bez nástrojů. Jerryho a Tomovo šaškování, kdy docela vážně pobízeli kachnu, aby něco zazpívala. Jerryho imitace kachního kvákání při známé odrhovačce Když jsem já sloužil.

Rána, kdy se Tom drbal v odrůstajících vouscích a brblal, že tohle Petrovi nedaruje, než se začali oba smát. A spousta dalších skopičin, až to i Petra strhlo a připadal si zas jako kluk v dobách, kdy podobně jezdil s tou svou, jen o málo starší bandou. Loučil se s řekou a všemi těmi puberťáky a Danem nakonec nerad a s trochou dojetí. Protože těmhle slečnám i Patrikovi bylo naprosto ukradené, kdo s kým a jak. Nepochybně proto, že mezi sebou měli Jerryho…, a Jerry byl přece úplně normální fajn kluk.

A byla to samozřejmě řeka sama. Laskavá i poťouchlá, trpělivě plynoucí i spěchající z jezů zas dál. Řeka hravá, věčně živá a nestárnoucí, milovaná. Se svým zpěvavým šuměním vypráví spoustu příběhů, pokud člověk umí naslouchat. Nebo nechá vyprávět kohokoliv, koho potká. Protože voda, to není jen o tom sjezdu. Ta je především o lidech na ní. A někdy na ní vznikají přátelství na celý život. Nebo alespoň na dlouho.

Hned po příjezdu domů Tomáš nesměle prohodil, že příští rok by si to mohli zopakovat. Pochopitelně jen když on také bude chtít, jasně že to záleží pouze na něm, ale Dan i Jerry jsou pro. V první chvíli měl v sobě totální zmatek, ale pak se slyšel, jak odpovídá: „Tak když je i Jerry pro, tak to se nedá odmítnout,“ a rozchechtal se.

„No a můžeme vzít Agátu a možná taky ty starší ode mě ze skupiny, to by přece šlo zařídit, ne? Obvolám pár lidí a zkusím na to sehnat nějaký prachy a…“

Vnímal ho, jak povídá a plánuje a zřetelně cítil, že se jim to přece jen podařilo. Přece jen se podařilo, že se jim konečně ty jejich oddělené světy prolnuly a spojily, stejně jako se prolínali oni dva. A věděl, že mu to nedokáže odmítnout, protože poprvé za ty roky si Tomáš něco doopravdy přál. A vlastně proč ne, proč by měli žít jen sami pro sebe. Tom to tak přece už dávno nedělá…

„Tak určitě to nějak zařídit půjde, máme na to rok času, miláčku,“ řekl a pak, protože na některé věci skutečně rok čekat nechtěl, se s trochou ironie, aby jeho drahý viděl, že to také umí, zeptal: „A pomiluješ se teď se mnou dobrovolně, nebo mám zavolat Jerrymu, aby mi poradil nějaký ty svoje přesvědčovací fígle?“

„Tak to asi nebude třeba. Stejně nemáš z čeho zavolat,“ usmál se Tom.

Reportkáč II.

Konečně zpátky v civilizaci! Alespoň doufám, že jsou civilizovaní, mají doma teplou vodu, klid a sem tam něco na zub. Tedy do zobáku. Asi bych měla říct, proč jsem se nakonec k Agátě nevrátila, když přijela s rodinou vyzvednout loď a ty dva.

Vzala by si mě zpátky, ale ten starší ji poprosil, jestli bych nemohla zůstat s nimi. Překvapilo mě to, protože vždycky se mnou do té doby mluvil pouze ten mladší. A teď se ten starší zeptal nejen Agáty, jestli si mě smí nechat, ale zeptal se i mě, jestli chci. Doslova řekl: „Tak jak, kačko, nechtěla bys zůstat s námi?“ Tvářil se u toho vážně a nenápadně sledoval toho mladšího, jak se na to bude tvářit on. Já se na něho podívala také. V očích měl tolik něhy, když nás tak oba sledoval, až se mi stáhlo hrdlo a kvákla jsem jenom obyčejné „chci“. Protože…, protože se mi od nich najednou hrozně moc nechtělo. Sice ty druhé tři dny byly pořádný adrenalin se spoustou dalších lidí, ale takhle snad nežijí pořád. Agáta souhlasila, a tak jsem se ocitla u nich.

Jejich byt budu muset prozkoumat podrobněji, ale na to budu mít ještě dost času. Na první pohled je jasné, že jsem se dostala někam, kde není to hrozné bahno, díkybohu! A konečně jsem si mohla pořádně odkváknout. Položili mě totiž hned po příjezdu domů do takového malého košíčku na poličku vedle mikrovlnky. Mohla jsem dopadnout hůř, že ano, mohli mě dát do té mikrovlnky, když jsem si poslední noc stěžovala, že je mi trošku zima.

Pokud mám v tom košíčku bydlet, budou si z něj muset vyndat ty mince a bankovky, které se v něm povalují. Já chápu, že proto ho tady asi měli, ještě než se mě ujali, ale nějaký standard mi zajistit musí. Koneckonců, oni mě chtěli, musí se postarat.

Ale povykvávat jsem jim o tom mohla až ráno, protože na zbytek dne a celou noc se zavřeli v ložnici. Nezlobila jsem se, že mě nechali samotnou, chápala jsem je. Celé ty tři zbývající dny vody se totiž už nic takového jako za té bouřky ve stanu nekonalo. Jednou mě sice svěřili nějakému klukovi, se kterým byla dost legrace, a na chvíli se vypařili neznámo kam, ale bylo mi jasné, že se na to, až spolu budou zas sami, docela dost těšili. Je to na nich totiž hrozně poznat. Že se mají rádi. A s lidmi, kteří se mají tak moc rádi, bude určitě šťastná i jedna malá kačenka.

Tak kvák a ahoj, jak se zdraví vodáci. Příští rok prý pojedeme všichni znovu.

*Velký dík Adušce, že mě neposlala do háje, ale zhostila se nakreslení nejdůležitější postavy tohoto příběhu.