Princip Rakety I. – Akce

DIAGONÁLY I/17

Minuty před úplným probuzením si vychutnával. To pozvolné procitání vedle hřejivého těla. Za okny byla ještě skoro tma, ale blednoucí šeď dávala tušit, že další zimní rozednění na sebe nenechá dlouho čekat.

Poslední den v roce… Svádělo ho to vždycky k bilancování, jaký ten rok byl. Tom vedle něj klidně spal ve své oblíbené poloze na břiše, s jednou nohou pokrčenou, s obličejem otočeným k němu. Byl tu, takže ten rok navzdory všemu zas tak špatný nebyl. A když nad tím přemýšlel, nějak se mu ve všem tom zmatku okolo covidu, jeho práce, Tomova nuceného nicnedělání a pak letní pohody na vodě a Vánocemi s rodinou na chalupě podařilo konečně překonat nejistotu, jestli s ním tenhle báječný kluk doopravdy chce být. Věřil tomu, že ano. Měl pocit, že se doplňují, že už to není o rozdílech, ale naopak o tom, že když dva doopravdy chtějí, tak to zkrátka jde.

Uvažuju nad kravinama, pomyslel si. Jaký bilancování. Zkrátka je se mnou a tečka. Se svým smyslem pro humor, se svou chápavou citlivostí a někdy naopak totální neústupností ve věcech, na kterých mu záleží. Se všemi svými paradoxy i prostou logikou, když je to doopravdy potřeba. Se svým tělem, které je stále to jediné na světě, které chtěl. Se svou vlastní vůní, jak se v noci po bradu zakutaný pod dekou vždycky mírně zpotí. S tím perfektně tvarovaným svalnatým zadkem, jemuž neodolal ani teď. Jemně po něm přejel dlaní a Tom ze spánku zavrněl. Zmáčkl mu ten zadek silněji, aby se probral.

Minulý večer po příchodu z divadla se pomilovali úplně prostě, bez nějakých větších předeher a provokací. Tak prostě a jednoduše, jak se milují lidé, kteří se znají a ví, co ten druhý má rád a že to pokaždé nemusí být záležitost na celou noc.

Tom se zavrtěl, otevřel oči a zamžoural na něj: „To vážně? Je ještě noc, proboha!“ Na důkaz toho mohutně zívl… a pak se k Petrovi těsněji přitulil. Ranní milování úplně rád neměl, vždycky cítil nutkavou potřebu dát si nejdřív sprchu zvenku i zevnitř a nijak mu v tom nepomáhal Petrův přístup: Ty toho naděláš, lidi nesouloží jen vydrbaní Savem.

„Myslíš, že sex je nějak vymezený na určité denní hodiny?“ škádlil ho Petr a zadek mu dál hnětl pravidelnými stisky. „Navíc v noci jsme se, pokud vím, milovali už mnohokrát.“

„Naposledy včera, tak si to uvědom! A spi ještě, do večera daleko.“

Právě, miláčku, právě! Do večera daleko a večer… S tou myšlenkou ho rozhodně nehodlal nechat spát, protože ten večer…

„Máš čtvrt hodiny na sprchu. Pak mi bude úplně jedno, co si o tom myslíš,“ plácl Toma po zadku.

„Někdy tě vážně nesnáším,“ zamračil se na něj Tom, ale poslušně se zvedl. Cestou do koupelny se ovšem už sám pro sebe usmíval. A když se vrátil do ložnice, za třináct a půl minuty, a viděl, co si Petr připravil na noční stolek, usmál se i na něj.

„Víš, napadlo mě, že jsem ti ještě nevrátil toho Valentýna. Tak co kdyby sis nějak pohodlně lehnul?“

Toma vzrušil už jen tón hlasu, jakým to Petr řekl. Tak dobře, budeme si hrát. Pohodlně se cítil i v okamžiku, kdy dával ruce za hlavu.

„Tys mě vážně zničil tak, že snad až do večera zůstanu v posteli,“ povzdechl si Tom o dost později a těsněji se zavrtal Petrovi do náruče.

„To taky bylo cílem, miláčku,“ broukl mu do ucha Petr a bylo mu skvěle. Jestli mu něco doopravdy dělalo dobře, tak vidět Tomáše, jak se svíjí a sténá v dlouho oddalovaném orgasmu. Sám se rozhodl počkat, až to Tom trochu rozdýchá. Vypadalo to na začátek nejlepšího posledního dne v roce, jaký si jen lze přát. Budou se válet, podřimovat a cítit při tom jeden druhého, milovat se. A Tomáš nebude mít potřebu cokoliv dělat. Navečer se oblečou do těch trochu bláznivých kostýmů ze třicátých let, ale udělá to rád. Nejen kvůli Tomovi…

Když jim na druhý svátek vánoční zavolal Jerry, jestli a jaké plány mají na Silvestra, Tom popravdě přiznal, že vlastně žádné. Po dnech na chalupě ve společnosti dalších lidí, byť je všechny oba měli rádi, si nic neplánovali záměrně. Chtěli být spolu sami, po tom sledu večerů, kdy nebyli, zakončeným Tomášovým letošním posledním představením.

Jerry na tenhle jejich plán odvětil, že sami spolu mohou být zbytek života, když si to tak hrozně přejí, ale tenhle Silvestr každopádně stráví s ním… „a v baru, kluci. Jestli ho neznáte, mrkněte na net. Nejvyšší čas ho poznat, je to rozloučení. Končí.“

Nadiktoval jim jméno baru, čas, kdy se mají dostavit, a dodal, že večer bude v duchu třicátých let, ale s tím že si Tomáš jistě poradí. Bavili se přes hlasitý odposlech všichni tři, respektive Tom a Jerry se bavili, protože Petr v první chvíli nebyl schopný slova nad tou suverénní drzostí, se kterou jim ten spratek diktoval program večera.

„… a než, Petře, začneš protestovat, tak to ber tak, že Tomáš si taky někdy zaslouží roli diváka a ne aby pořád jen on na jevišti bavil lidi,“ pokračoval Jerry a Petr si pomyslel, že s ním se snad Tomáš nebaví nebo jak, sakra?!

Tomáš naštěstí ten vodopád slov z mobilu přerušil a zeptal se, jak to Jerry myslí, že je sice rád, jak mu na srdci leží jejich zábava, ale že nudu ve svém životě skutečně nezná. A už vůbec ne s Petrem.

„Dobře, tak jinak, potřebuju vás tam. Děláme s Little Giants předskokany jednomu bandu, se kterým pak taky něco odehraju. Ale ostatní ne a potřebuju, aby na ně někdo dával trochu pozor. Patrik, Klára, Emča…, pamatujete si je z vody, ne? Sice tam bude Dan s Katkou, ale Katka hraje s tím bandem a Dan stejně bude čučet jenom na ni.“

„To vám jako máme dělat chůvy?“ zeptal se pobaveně Tom a mrkl na Petra. Ten rukama naznačil, že má chuť někoho zaškrtit. Jestli Tomáše nebo Jerryho nebylo na první pohled poznat, a proto Tom tázavě rozhodil rukama v gestu: Tak se vyžvejkni, lásko, je to jen na tobě. A Petr si v tu chvíli uvědomil, že mu díky těm mláďatům a Jerrymu v létě na vodě bylo tak prima. Hlavně díky Jerrymu a možná… možná mu to tak trochu dlužíme, protože i on byl bez říkání ochotný udělat něco pro nás.

„Dobře, přijdeme,“ odsouhlasil to tedy a nedalo mu to, aby si trochu nerýpnul, „doufám, že se to bude dát poslouchat.“

Jerry se zasmál a ujistil ho, že za Little Giants ručí osobně a „… na Katku a spol. budete zírat, jsem vážně rád, že si s nimi smít zahrát. Ale to si povíme až pak, letím na zkoušku. Čau a dík.“

Ten rozhovor proběhl před pěti dny a Petr sám sobě musel přiznat, že se docela těší, i když právě v tom okamžiku se mu nechtělo pohnout ani malíčkem. Ale to do večera přejde a bude to parádní zakončení tak zvláštního roku.

Tomáš se propadal do spánku a měl velice podobné myšlenky jako Petr. S tím rozdílem, že on žádné bilancování nepotřeboval. Dávno věděl, že tak jak to je, je ten jediný možný způsob života, kdy se on bude cítit dobře. Že něco třeba nikdy mít nebude, ale tak nějak to život už nese a není třeba nad tím moc přemýšlet. Jo, pořád mi stojí za to být tady a s ním, byla jeho poslední myšlenka, než znovu usnul.

Netušil, že Petr se na něj dívá a v hlavě mu jako ve filmu běží sled různých obrázků z toho posledního roku, protože sám podivně rozjitřený usnout nemohl. A už vůbec ani jeden z nich netušil, že v jedné malé vesničce, o dvacet kilometrů dál, jedna mladá žena právě nakládá do černého tourana čtyř a půlletého Fandu a o tři roky mladšího Tondu, zapaluje si poslední cigaretu z krabičky a pak sedá za volant a míří na benzinovou pumpu, aby tím trochu oddálila okamžik, kdy v té samé vsi zazvoní u jednoho rodinného domu.

Dvakrát cestou zastaví, protože ví, že v záchvatu pláče by řídit neměla. Ví, že před svými syny by se měla ovládnout, ale mladší to snad ještě příliš nechápe a starší už ji několikrát brečet viděl. Ví, že si musí zajet na benzínku pro další krabičku cigaret, protože se toho zlozvyku posledních vypjatých měsíců nemůže zbavit. Co neví, je to, co vlastně bude dělat. Je jí čím dál víc jasné, že jediné místo, kam teď může jít, aby nebyla sama, je k jejím rodičům. A tohle se jí vůbec nechce.

Přijede na benzínku, zaparkuje, vezme mobil, peněženku a vejde dovnitř ke kase. Řekne si o jedny Winston XSpression. Při otázce, jestli i tankovala a jak bude platit, vyndá platební kartu… a vzpomene si.

Někdy stačí málo a někdy to chce pořádný kus odvahy nebo možná spíš drzosti, vzít mobil a zavolat někomu, koho jsme kdysi nechali plavat jen proto, že jsme byli tak trochu hloupí a naivní. A když po dlouhém zvonění ten mobil na druhé straně někdo zvedne a řekne prosím, roztřeseně pozdraví: „Ahoj, tady Bára, máš chvilku čas?“ V mobilu se rozhostí ticho a potom uslyší dost odměřený hlas: „Tomáš spí, tady Petr. Co potřebuješ?“

Od rána to byl shon a zmatek. Před třemi dny Barbora Burešová konečně dostala smlouvu a klíče od bytu, který jí obec přidělila. Zoufale se na tu chvíli těšila, protože po té, co s definitivní platností ze svého života ještě těhotná vykopla otce svého syna Františka, se to postupně pro ni u rodičů stávalo víc a víc nesnesitelné. Věděla dobře, že její otec na starostu obce zatlačil, aby jako svobodná matka onen byt dostala, a to byla věc, za kterou mu byla vděčná. Ale taky věděla, že se jí hlavně chce on a matka zbavit, i za tu cenu, že by jí měli platit nájem. Tak to čekejte, pomyslela si zlostně. Nějak se s Fanoušem protlučeme.

Bára vůbec nebyla hloupá v praktickém životě. Se svou trochu divokou minulostí si v mnoha situacích poradit uměla. Lehce si tedy spočítala, že s mateřskou, alimenty na sebe i Fanouška, které z toho pitomce nekompromisně vysoudila, a s částečnou brigádou na recepci jednoho obchodního domu, kdy jí Fandu pohlídá kamarádka, toho času taky na mateřské, a občas i její máti, to zkrátka jít musí. Nebude to na vyskakování, ale hlavně bude mít klid. A toho vola, který se domáhal sexu, i když jí vůbec v těhotenství nebylo dobře, a komentoval to perlami typu: ‚Tak na co mám ženskou, když si ani nezašukam, to jsem se na to měl radši vysrat‘, už nejspíš nikdy neuvidí.

U soudu ho do běla rozpálilo, že se má se synem vídat pouze v její přítomnosti. A jak asi jinak, ty trotle, myslela si tehdy, když ho kojím. Prsa ti fakt nenarostou. Se zaťatou zuřivostí si na tomhle trvala a někde v podvědomí ji možná i napadlo, že třeba, až malého uvidí, tak… Viděl ho jedinkrát, těsně po tom, co je pustili z porodnice. Prohlásil, že ‚to dítě má nějak divnou hlavu‘ a ona měla chuť poslat ho do prdele. A jak tak nikdy neměla od myšlenek daleko ke slovům a činům, poslala ho tam a přidala, že ‚po dvaadvacetihodinovým porodu to mohlo dopadnout i hůř, debile, tys jenom neuměl vytáhnout ptáka včas‘.

Uvědomila si, že ne, že vážně ne, a že než tohle individuum, to radši kámen na krk a do řeky. Co na něm, sakra, kdy viděla – postavu, celkem ucházející ksicht a velký péro?! Jenže měla Fanouška, a jestli někdy pocítila lásku na první pohled, tak k tomuhle bezbrannému uzlíku, který bude jenom její. Však to spolu zvládneme, chlape. O deset měsíců později si řekla totéž na prahu rozbordeleného bytu uprostřed stěhování. Zajisté, že něco jí pořídili rodiče a ona si to vzala, neměla moc jiných možností. Někdy jde zkrátka hrdost stranou. Ale dál už to bude jenom na ní, jak už mnohokrát slibovala sama sobě.

„Tak Fany, dáme oběd a půjdeš spinkat. A potom s mámou na plavání, co ty na to?“ usmála se na dítě a to jí úsměv oplatilo a natáhlo k ní ruce.

Když Fanoušek usnul, prošla zásoby v lednici, sesumírovala si, že je to vcelku v pohodě, ty tři dny, než jí přijdou alimenty, vydrží, takže těch posledních pět set na kartě může dát za naftu. Auta se nechtěla vzdát, s malým dítětem v zakopané řiti, jak říkala oné vesnici, kde bydlela, ho brala jako jediné pojítko s civilizací a prací.

Pečlivě odkapávala naftu do nádrže, sledovala stojan s poskakující cenou, když jí začal zvonit mobil v kapse. Škubla sebou, prst na klapce pistole přitlačil, a než si to stačila uvědomit, na stojanu naskočilo 515,50. Do hajzlu…, tak snad to nějak půjde. S tím vykročila zaplatit a ani si nevšimla, že za ní zastavilo černé audi se dvěma mladými muži.

Osud nebo náhoda, že Tom s Petrem zrovna ten pátek z opačného směru mířili na chalupu a zrovna na téhle malé benzínce chtěl Petr natankovat z jediného stojanu, u kterého se nafta natankovat dala? Ať už to bylo čímkoliv, po pár minutách čekání Petr začal ztrácet trpělivost s tou káčou blonďatou, které si oba všimli. Aby taky ne, když auto tu nechala i s děckem a uvnitř storu dělá bůhvíco.

Zkusil krátce zatroubit, a když se ani po dalších čtyřech minutách nikdo nevynořil, rozhodl se, že si pro tu blonďatou blbku zajde. Tomáš vystoupil s ním, aby jeho rozmrzelost případně krotil, věděl, že v jistých situacích Petr dokáže být pěkně nepříjemný. Cestou mrkl na zadní sedačku tourana. Dítko spokojeně žužlalo rohlík a nezdálo se, že by nepřítomností té holky mohlo být nějak znepokojené.

Vešli do prodejny a Tomův pocit, že to přece nemůže být matka toho prcka, zesílil. Vypadala na šestnáct sedmnáct, i když se to příčilo skutečnosti, že přijela autem. Vyšší štíhlá postava s plně žensky vyvinutými prsy, ty jediné nasvědčovaly její dospělosti, a s dlouhýma nohama. Tričko a kraťasy, na nohou žabky. Nedbalý drdol přirozeně medově plavých dlouhých vlasů a něžná tvář bez jediné poskvrnky, tvář právě v tu chvíli připomínající obličej udiveného dítěte. Tahle holka by byla krásná i v pytli od uhlí, napadlo Toma, jak už tak byl estét a bylo mu jedno, jestli se dívá na věc, zvíře nebo člověka.

„Znovu vám říkám, že na té kartě je pět set osm sedmdesát, tak to nějak odražte nebo udělejte a já ten zbytek možná v autě nějak vyštrachám. Nebo vám tu nechám občanku, nebo auto, a holt těch šest kiláků domů na Mýtiny doběhnu. Ale auto pouze s dítětem, to pěšky nepotáhnu…“

Starší žena za kasou zřejmě už poněkolikáté rozšafně vysvětlila, že to nejde a že má ona dívka zavolat někomu, kdo jí naftu přijede zaplatit, ale do té doby benzínku neopustí.

„Říkám, že nemám komu. Majda má taky před mateřskou, Bobi s Léňou jsou švorc víc než já, a když zavolám otci a matce, tak na mě poštvou leda psychiatra anebo sociálku, že tři dny před výplatou nemám ani floka.“ Sladká trpělivost z hlasu té dívky přímo odkapávala, když se na paní za kasou mile usmála. Ani v nejmenším nedala najevo, že vnímá i okolí, třebaže bylo velmi zřetelně slyšitelné, jak za ní Petr zlostně zafuněl. „A navíc ještě zmeškám lekci plavání s Fanoušem,“ povzdychla si vzápětí.

„Myslíš, že tu lekci plavání zaplacenou má?“ šeptl směrem k Petrovi Tom tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Na rozdíl od Petra se tím výjevem docela bavil. Nepochyboval, že nějak by to určitě udělat šlo, jenže to by nejspíš tahle holka nesměla vypadat takhle a ta paní za pokladnou úplně… jinak.

„Jestli je Fanouš to dítě v autě, tak by potřeboval spíš mámu místo nezodpovědnýho telete než lekci plavání,“ zavrčel potichu Petr.

„Co já budu dělat? Co třeba zavolat policii? Tady na okrese mě znají docela dobře, ti vám řeknou, že jsem vás nechtěla okrást…“ Její dívčí hlas zněl tak upřímně a nevinně vzhledem k obsahu, že tím tomu nasadila korunu. Paní za kasou oněměla, Petr jen vyvalil oči a Tom se začal smát.

„Mladá paní, jestli nevadí, já to tady za slečnu zaplatím,“ řekl lehce a už vytahoval mobil. 

Něžná blondýnka je konečně zaregistrovala, otočila se na ně a andělsky se na Toma usmála: „Jsi zlatej, dík moc.“

Petr ji v tom okamžiku měl chuť roztrhnout, jak se na jeho Toma culí, protože ještě nevěděl, že takhle by se usmála na kohokoliv v jakékoliv situaci. Jinak se ani usmívat neuměla. Často byl úsměv to jediné, co měla. Roztrhnout Toma měl chuť taky, ale z úplně jiných důvodů.

Když si Tom s tou blonďatou blbkou, zkráceně Bíbí, jak si Petr Barboru v duchu pojmenoval, vyměnil telefonní číslo, jenom Tomáše upozornil, že tu bláznivou raketu už v životě neuvidí. A tím pádem právě odepsal pětikilo. Až později mu došlo, jak příhodné to pojmenování ve skutečnosti vzhledem k jejím iniciálům B. B. je. Nemusel tedy ani Báře, ani Tomovi vysvětlovat, proč jí nikdy jinak než Bíbí nebo Raketo neřekne.

„Pět set patnáct padesát, Petře, a ona nám to vrátí. Umíráme snad hlady?“

Tak neumírali, ale stejně měl trochu vztek, jak je Tom vždycky ochotný pomoct. Naštěstí nás to nestálo tolik, jako když jsme posledně jeli kolem psího útulku, uzavřel si optimisticky kauzu té bláznivky.

Víkend strávili v poklidu na chalupě a při vzpomínce na tu holku se mu Agáta zdála jako hodné, milé a vychované děvče.

A dny plynuly… Po dvou týdnech se Toma nevinně zeptal, jestli už se Bíbí ozvala a navalila Němcovou.

„Měl jsem se s tebou o další vsadit,“ utahoval si z Toma a ten jen mávl rukou. V životě se dá přijít i o víc, pomyslel si.

Po víc než měsíci se Bára konečně ozvala a se svou typickou přímočarostí Tomášovi rovnou vynadala, proč se jako kvůli těm prachům neozval, že ona má tak akorát čas myslet na takový kraviny, a kdy že si pro to hodlá přijet. Na jeho nesmělý návrh, ať mu ty peníze pošle, že jí dá číslo účtu, zvesela odpověděla, že to má smůlu: „Na účtu mám dvě stě třicet šest osmdesát a doporučuju, aby sis pro to přijel ještě dneska, jinak to utratim za mlíko, jogurty a jiný zbytečnosti. V Lidlu jsou lipánky v akci.“

Řekl to Petrovi a ten jen mávl rukou, ať se na to vykašle. Dvacet kiláků tam, dvacet zpátky, ztracený čas, to za ty prachy fakt nestojí. Ale Tom nesouhlasil: „Říkal jsi, že nám to nevrátí. Vidíš, vrátit to chce, takže zaklapni noťas a jedem, nebo pojedu sám.“ Argument nebo výhružka? A tak tedy jeli. Cestou ho ještě odnavigoval k Lidlu, a když Petr viděl, jak vláčí plato nějakých jogurtů a balík plnotučného, v tichém zoufalství, že ten cvok se mu vážně zdá, znovu nastartoval. Mlčel, což Tomáše trochu znervózňovalo, a tak jen prohodil, že na návštěvu se přece chodí s nějakým dárkem.

To už Petr nevydržel a naštvaně odsekl: „Ty cvoku, nejedeme na návštěvu. Jedeme vybírat dluhy!“

„Vlastně máš pravdu, jedeme za hezkou mladou holkou, která nám radši vrátí dluh, než by do zásoby nakoupila zasraný lipánky.“

To Petra zarazilo, Tom málokdy mluvil vulgárně. Ale než něco stačil říct, Tomáš docela prostě dodal: „Uvědomuješ si, že jsou i lidi, který na tom třeba nejsou tak jako my dva? Samozřejmě, že především díky tobě, ale…, ale jestli je tohle až takovej problém, tak já na ten víkend do wellnesu fakt nemusím. Ušetříš.“

Na to Petr neměl, co by řekl. Jak se bránit specifičnostem Tomášovy duše?

Celý zbytek cesty Petr bojoval s myšlenkou, co je vlastně čeká a jak se asi taková holka může starat o děcko. Když Tom překvapené Báře podával svůj ‚dárek‘, spontánně ho objala, málem mu ty lipánky vyrazila z rukou, vlepila mu pusu na tvář a oba je pozvala dál. Až na místě si Petr uvědomil, že Bíbí přece jen křivdil. Byt ve starším domě byl zařízený sice ne úplně novým nábytkem, ale účelně a čistě. A malý Fanouš na vratkých nohách obcházející kolem stolku u gauče, rozhodně v čistém triku a tepláčcích nevypadal jako zanedbané dítě.

Po pěti minutách bylo Petrovi jasné, že ta návštěva se protáhne, protože jednak Bára mluvila a mluvila a za druhé Fany objevil člověka, který mu neúnavně dával kostku ze stavebnice na stůl, aby ji mohl shodit, sebrat a tomu rusovlasému usměvavému strejdovi zase vnutit.

Odcházeli po dvou hodinách, konvici čaje a půl pekáči domácí bublaniny s třešněmi, kterou jen tak mimochodem Bára vykouzlila.

„Petře, jsem si zapomněl říct o to…“

„Kašli na to, Tomáši, tak příště.“

Takhle se seznámili s Bárou neboli s Bíbí. A přátelili se celou dobu, než se Bára znovu zamilovala a znovu otěhotněla. Nebylo to nijak časté přátelství, na to měli všichni málo času, za to bylo intenzivnější a Petr si právě v přítomnosti Báry a hlavně Fanouše uvědomil, jak moc to Tomáš umí s dětmi. Přátelili by se jistě i dál, kdyby ten její nový chlap nebyl zabedněný idiot, kterému vadilo, že malý Fanouš říká strejdo dvěma buznám. Petr dobře věděl, že Tomovi vůbec nebylo dobře, když se Bára přestala po půldruhém roce ozývat a na zprávy odpovídala jen sporadicky.

A tahle, teď už pětadvacetiletá, nešťastná a stále medově blond dívka vezme do ruky mobil, a přestože s Tomem nemluvila déle než dva roky, bude on tím člověkem, kterého bude chtít slyšet, když řekne svoje: „Ahoj, tady Bára, máš chvilku čas?“

Petr zamyšleně odložil Tomův mobil zpátky na stolek v obýváku. Tak to aby ho šel vzbudit. Protože kdyby mu o tomhle neřekl a on se to dozvěděl, nebo kdyby Bíbí odbyl a ona se Tomášovi ozvala znovu, asi by to nebyl dobrý start do nového roku. A s tou celoroční bilancí vážně radši počkat až na půlnoc, protože kdo ví, co se k čertu dneska ještě může stát!

„Tome, vstávej,“ pohladil ho po rameni a vtiskl polibek na spánkem zrůžovělou tvář, „žene se k nám blonďatá Raketa…“