Kdo s koho – Diagonály II/5

„Pořád nevím, jestli je to úplně nejlepší nápad. Není to na víkend, je to pět dnů,“ pochybovačně pronesl Tom, zatímco pečlivě krájel okurku na přesně stejná kolečka.

„Nechápu, co je za problém. Jezdíme na svátky k našim na chalupu celou dobu, co jsme spolu. Až na ty první Vánoce.“

S tím Tomáš samozřejmě souhlasil, ale zatím šlo vždycky jen o ně dva. Jenže už několik měsíců nebyli sami. 

Třetí člen rodiny o sobě dával od prvního dne pořádně vědět. Tak moc, že by oba mohli přísahat, že ten pes se od nich celou dobu nevzdálil ani na krok, přestože se často nacházeli nejen v různých místnostech, ale i v rozdílných patrech svého domu. Tom měl pocit, že ať se hne, kam hne, všude ho kontroluje pozorný pár jantarových očí, a bylo jedno, zda vaří, uklízí, čte si, nebo poslouchá klasickou hudbu. Petr často prohlašoval, že z Rustyho bude stoprocentně hacker, protože veškerou jeho práci bedlivě sleduje a naprosto bravurně by se dokázal pohybovat v SharePointu, zatímco SQL dotazy už ho maličko nudí. A dokázal i nepozorovaně škodit, zatím pouze na hardwaru.

Petr měl stále v paměti šokovaný výraz svého šéfa, když se na jedné prezentaci vynořil s notebookem, jehož pravý spodní roh nesl zřetelné otisky malých psích zoubků. Naštěstí to na výsledek nemělo vliv, zakázku získali. A možná i díky tomu ožužlanému notebooku. Poslední věta, kterou jejich nový zákazník – majitel jisté firmy na poli gastronomie – pronesl, totiž zněla:

„Je vidět, že tu práci opravdu žerete.“

Pohledem sklouzl na onen zdeformovaný růžek a pousmál se. Petr si v tu chvíli oddechl, protože jestli s někým spolupracoval rád, pak to byli právě lidé, kteří dokázali projevit trochu humoru za všech okolností.

„Vlastně docela ano,“ souhlasně se proto usmál také a pak s povzdechem dodal, „ale náš pes patrně ještě mnohem víc. Naštěstí software sežrat nedokáže.“

„A co máte?“ padla další zvídavá otázka.

„Maďara.  Tedy ohaře.“

Úsměv muže naproti němu se prohloubil ještě víc: „Znám. Máme v rodině jednoho vášnivého nimroda. Tak ať se daří.“

Petr poděkoval, s poukázáním, že zatím je to jen štěně, a taktně pomlčel o tom, že jejich lovecký pes zřejmě do huby nevezme nikdy žádné ulovené zvíře, protože to by Tomáš nejspíš nevydýchal. 

„Ať tě to ani nenapadne!“

Tomův velitelský hlas vtáhl Petra od vzpomínky zpátky do reality. Musel se uchechtnout, když mu došlo, že tahle věta nepatří jemu, ale jejich čtyřnohému parťákovi, který se centimetr po centimetru z pelechu plíživě sunul blíž a blíž k Tomášovi do kuchyňského koutu. Vzápětí si uvědomil, že takhle by to Tomáš dělat neměl. Přece se domluvili, jaké povely budou používat.

„Tome, no tak. Nemluv s ním jako s člověkem.“ A hned předvedl, jak se podle jeho názoru mluví se psem: „Rusty, nesmíš! A ke mně. Nebo ho klepne a jsme bez oběda oba.“

Rezatec po něm vrhl jeden rychlý pohled, a aniž by dal jinak najevo, že by chtěl využít příležitosti vmezeřit se k Petrovi na gauč, usadil se přesně na hranici mezi kuchyňským koutem a obývací částí otevřeného prostoru přízemí.

„Hodnej kluk,“ podrbal ho Tom za uchem a nabídl mu plátek okurky za odměnu, protože přesně takhle si to představoval. Dívat se můžeš, ale neochomýtej se mi kolem nohou, ať se o tebe nepřerazím.

Měl jsem mu udělat samostatnou kuchyni, blesklo Petrovi hlavou, zavřel by se za dveře a neobtěžoval by ho u vaření nikdy nikdo. Jenže já se u toho na něj tak rád dívám. A Rustymu nezbyde nic jiného, než se to naučit taky.  

„Bez oběda nebudete,“ zakřenil se Tom, „ale občasná hladovka je vlastně moc zdravá.“

„Jak pro koho, miláčku, jak pro koho. Pořád vypadá, jako by ho právě pustili z koncentráku.“

„To už tu dlouho nebylo,“ ucedil Tom varovně, „vypadá naprosto přiměřeně a žere dost. Nebo si zas chceš švihnout noční směnu v roli uklízečky veřejných záchodků?! Nejlíp na chalupě, všichni budou jásat radostí.“

To Petr rozhodně nechtěl, ostatně od té události nejen přípravu, ale hlavně dávkování krmení dravé zvěře nechával výhradně na Tomovi…

Když si baculaté šestikilové štěně dovezli domů, snažil se, aby ho vychovávali hned od začátku tak, jak by se pes nejspíš vychovávat měl. Jednotné povely pro různé situace. Jeden pelíšek v obýváku, druhý u nich v ložnici, aby se přes noc ten drobek necítil sám. Žádný gauč, nebo snad dokonce jejich postel! Pravidelné krátké procházky, aby se trénoval v čistotnosti, což ho ani moc učit nemuseli, základ si přivezl od své psí mámy. Během dvou dnů pochopil, u jakých dveří zamručet, aby ho vzali ven a nemuseli utírat loužičku.  A samozřejmě krmení, na jaké byl prý zvyklý. To se ukázalo jako jediný problém.

Po měsíci totiž začal Rusty stávkovat, do misky vždycky jen čuchnul, užral několik granulí, pak ohrnul pysk a poskakoval okolo způsobem, až Tomáš prohlásil, že to není pes, ale pometlo. Po týdnu zkusili jiné granule – možná už mu nechutná kuře, co třeba jehněčí? Nebo losos, nebo hovězí, a co konzervy… Zas to několik týdnů bylo v pořádku, než se zrzoun vrátil ke svým poskokům rozverného kůzlete.

Tom se jen ironicky zeptal, kde že je ona ladná elegance pohybů, kterou mu ve spojení s tímhle plemenem Petr sliboval. Zatím to vypadalo spíš na pogo než balet pro čtyři tlapky.

Mezitím rezatec, ač se to zdálo vzhledem k jeho nežravosti absurdní, rostl, především do výšky. Stávalo se z něj vytáhlé nohaté stvoření se zřetelně vystupujícími žebry a se stále se zvyšující potřebou ne pouze běhat, ale uhánět, pádit a sprintovat. Až ho museli brzdit, aby si nenakládal víc kilometrů, než jeho vyvíjející se kostra dokázala zvládnout, aniž by si ublížil. Na tohle dbal především Tom, který nějaké zkušenosti na poli vývoje pohybového aparátu měl, a bylo přece jedno, jestli se jedná o dítě nebo psa, nic se nemá přehánět.

Veterinář je při očkování a celkové prohlídce sice ujišťoval, že štěněti nic není, roste dobře a že u plné misky žádný zdravý pes ještě nikdy neumřel. Ale kdo měl vydržet ten pohled! Když si sedali k jakémukoliv jídlu, jejich brouček je celou dobu hladově sledoval a simultánně s nimi polykal, o slině táhnoucí se od jeho tlamy pomalu k zemi nemluvě.

Bylo to na palici a nebýt Tomáše, který Petrovi vyhrožoval vším, hladovkou počínaje a sexuálním půstem konče, jestli tomu zmetkovi zrzavýmu dá byť jen sousto ze svého talíře, zřejmě by se Petr už dávno dožadoval dvojitých porcí oběda i večeře, jen aby se mohl rozdělit. Takhle, v nestřežených okamžicích, už pochopitelně nevydržel a pejsánkovi šoupnul buřty nebo kus šunky, takže zrzounek neměl proč vzdávat svoje úsilí a při jídle je přestat šmírovat. I když už mu docházelo, že je ten mladší z jeho páníčků pěkný škrt a nikdy mu nic ze svého nedá.

Petr se pohroužil do hlubin internetu, aby zkusil najít odpověď, co sakra tomu hajzlíkovi naservírovat, aby to vzal na milost. Tom se ničím takovým nezdržoval a zavolal Jerrymu, jestli by se nemohl zeptat, co s tím. Odpověď ho příliš nepotěšila. Jerry se především smál, že sebou nechávají tak vorat a ujistil Tomáše, že i jeho táta vždycky říká, že žádné zvíře dobrovolně hlady nepojde. „… ale jestli mu fakt chceš dát něco spešl, tak ho začněte barfovat. Pošlu ti nějaký odkazy. A když to nezabere, tak se vám na něj táta koukne. Jinak je v pohodě?“

Na to Tom nemohl odpovědět jinak než kladně, protože ve všech ostatních ohledech Rusty fungoval přímo ukázkově a základní povely venku v necelých pěti měsících většinou zvládal s radostným nadšením. Petr si v duchu klepal na rameno, jak dobrý cvičitel psů je.

Psí bůh celou dobu sledoval počínání těch tří a ve skrytu duše se bavil a těšil se na jaro, až ten spratek přijde do puberty. Zatím je nechával žít v blažené nevědomosti a všechny srny a zajíce jim taktně uklízel z dohledu i dočuchu, protože dobře věděl, že ten malý pitomeček by kašlal na jakýkoliv správný růst. Kdyby mu zajíc vyskočil před čumákem, hnal by ho bez ohledu na kilometry i ty dva. Tak jim dám ještě nějaký čas k dobru, aby si uvědomili, co vlastně mají doma, rozhodl se rozšafně.

K žádné prohlídce ovšem už nedošlo. Syrové maso se zeleninou a rýží nebo vločkami zabralo, a když se Tom protrpěl prvními týdny, kdy mu vážně nebylo dobře ze všeho toho masa, vnitřností a kostí, konečně se mohl i on s Petrem najíst v klidu. Bez chtivého pohledu, protože servíroval zároveň jim i pesanovi a Rusty uznal, že přece jen maso je maso a chudák starší páníček, když musí jíst čočku, cizrnu, kuskus, nebo sice také rýži se zeleninou, ovšem bez masa. O tohle se vážně nevyplatilo žebrat, když měl v misce něco lepšího.

Nejednou Petra jeho vnitřní hlásek popíchl, že kdyby obsah psí misky hodil na pánev…

Tentokrát ale Petr závidět nemusel. Hovězí na česneku mu chutnalo, a kdyby byl méně vychovaný, možná by nad talířem mlaskal stejně jako Rusty nad svou miskou.

„Tak pojedeme?“ zeptal se znovu a Tomáš zachytil naléhavost jeho hlasu. Chápal, že Petr chce rodinnou tradici dodržet. Uvědomoval si, že od chvíle, kdy se přestěhovali, jim přibyla spousta práce a už za rodiči nejezdili tak často jako dřív. A Petr to nemá jako já, já když svou máti nevidím čtvrt roku, ani mi to nepřijde, nevadí mi, že ač ji zvu, aby se přijela podívat, jak jsme se zařídili, ještě tu za ten téměř rok nebyla ani jednou. Protože Petr. Drží ji to i po těch letech, co jsme spolu…

„Dobře, tak pojedeme. Ale děti si musí uvědomit, teda především Martin, že Rusty není Pirát, aby sežral cokoliv a nic se mu nestalo.“

„Fajn, já to všem vysvětlím, ale nemusím zabíhat do podrobností, že ne?“

„Ne, to fakt nemusíš,“ souhlasil Tom, protože na tu osudnou noc sám vzpomínal s rozporuplnými pocity, kdy měl chuť sbalit kufry, akorát nevěděl, čí kufry by to měly být.

Bylo to asi po dvou nebo třech týdnech, kdy Rusty začal žrát barf. Petr zkonstatoval, že ten kluk měl zas jednou pravdu, protože pes vypadal spokojeně a ani s trávením neměl sebemenší problém. V záchvatu radosti a úlevy proto nakoupil nejen spoustu masa, ale i hovězí drštky a játra, jak si tak odkazy od Jerryho pročetl také.

Tomáš příliš nejásal, protože ho čekala práce, kterou nemiloval ani trochu. Všechno to naporcovat, odvážit do úhledných balíčků a nacpat do mrazáku, ale když tohle ten psí pošuk konečně žere, tak se on zkrátka obětuje, protože pustit k tomu Petra, musel by pak celou kuchyňskou linku dekontaminovat, nejlíp dynamitem.

Rusty tu silnou koncentraci pachu syrového masa přivítal s nadšením. Poskakoval víc než obvykle, dorážel na Tomášovy nohy a snažil se po nich vydrápat nahoru na pracovní desku tak vehementně, až Tom nevydržel a poprvé za celou dobu na něj promluvil přísným hlasem:

„Padej odtud, než tě říznu!“ Zároveň s tím se sklonil a za plece psa odstrkal do vzdálenosti, která mu připadala přiměřená, aby mohl v klidu pokračovat v započatém díle. „Tady si dřepni a zůstaň!“

Rezatec to pojal jako zahájení hry Kdo s koho. Tehdy na sebe poprvé narazily dvě vůle. Vůle hravá, rozverná, živelná, štěněčí a vůle lidská. Vůle ukázněná, organizovaná, důkladná a trpělivá. Zejména s tím posledním měl Tom bohaté zkušenosti nejenom díky své profesi. Tucetkrát se pes pokusil dosáhnout své mety nejvyšší, tucetkrát byl vrácen, aby ho potřinácté Tomáš popadl do náruče a vyšoupl za dveře do chodby. Petr jejich celé, asi čtvrthodinové, představení vyjeveně sledoval a neodvážil se zasáhnout, aby se náhodou za těmi dveřmi neocitl i on sám. V téhle poloze Toma ještě neznal.

Až když byl Rusty za dveřmi a výskoky na ně dával najevo svou nelibost, pronesl směrem k Tomovým zádům: „Ty toho psa vůbec nemáš rád!“

Tom se zhluboka nadechl a v duchu napočítal do deseti. Jasně, nemám ho rád, a proto se tu hrabu v krvavých játrech a smradlavých kravských žaludcích! Aby nevyjel, napočítal pro jistotu do deseti ještě jednou, než odpověděl:

„Já toho psa miluju! Ale některý věci prostě dělat nebude. Jestli ty toužíš po tom, aby na tebe za rok skákal třicetikilovej pes, tak klidně. Ale mně by to vadilo, takže čím dřív pochopí, že něco nesmí, tím líp pro něho. Pro nás všechny! Extra pro Tondu.“

„Náhodou jsou z něho kluci nadšení a on z nich taky,“ ohradil se Petr.

To byla pravda, pokaždé když se Raketa stavila s dětmi na návštěvu, v podstatě mohla zapomenout na to, že je má. Oba kluci se s pesanem buď honili, přetahovali o hračky, nebo se váleli v nerozpletitelném klubku tělíček a různých končetin.

„No právě! Ke každýmu se hrne a každej je z něj nadšenej, každej se nechá poskákat a volízat, protože je to přece tak ňuňu štěňátko. Jenže vono to nebude furt roztomilý štěňátko. Tonda za ten rok přibere tak dvě tři kila. Rusty dvacet. Tak si udělej nějakej vývojovej graf a prezentaci, jak to bude vypadat potom!“

„Hrne se k lidem, protože má prostě lidi rád!“

„Jo, a my teda co? Budeme doufat, že ho nikdo nikdy nenakopne, až se k němu přiřítí s tím maniakálně vytlemeným, nadšeným výrazem?“

„To bych nikomu neradil, měl by co dělat se mnou.“

„Výborně, takže nejdřív nějakýho chudáka vyděsí náš pejsánek, a když se náhodou bude bránit, tak ho dorazíš ty. Skvělá perspektiva!“

Tom s třísknutím odložil nůž, umyl si ruce a otočil se na Petra. Měl toho dost. Zdálo se mu, že tohle je okamžik, který se nebezpečně začíná podobat hádce, a jemu připadalo absurdní, aby se dohadovali kvůli někomu, koho oba mají tak rádi. Odborník na problematiku manželských a partnerských vztahů by mu v tu chvíli nejspíš vysvětlil, že nejvíc se lidé hádají právě v situacích, kdy narazí na rozdílnost postojů ve výchově dětí nebo třeba i psů. Doposud se jejich názory většinou moc nerozcházely, svou odlišnost dokázali navzájem pochopit a respektovat, jenže teď mezi ně vstoupil někdo třetí.

Zaznamenal Petrův nasupený výraz a lehce ho zamrazilo. On je taky naštvaný, stejně jako já… Okamžitě mu v hlavě zablikala červená kontrolka, že to už stačilo, přeladil proto tón svého hlasu do smířliva:

„Petře, neblázni, přece víš, že nějakou výchovu mít musí a nejde jenom o ‚sedni, lehni, ke mně‘. Sám jsi říkal, že mám radši vychovávat psa, než tebe.“

Tohle Petra nejen odzbrojilo – pamatoval si ten den, kdy právě o tomhle s Tomášem žertoval – ale také ho pobavilo, jak už zas Tom volí smírnou taktiku, aby měli doma klid a pohodu.

„Fajn, ale nemusíme ho vychovávat tím, že ho strčíme na hanbu, ne? Taky by ty dveře mohl vyvrátit, až bude mít těch třicet kilo.“

Vyčkávavě se na Tomáše zadíval a popošel ke dveřím. Natáhl ruku ke klice, aby dal najevo, že teď je to jen a pouze na Tomovi, i když…

„Ach jo, no jo, tak ho sem pusť.“

Petr se na něj vítězoslavně usmál a dveře otevřel. Štěně se radostně vřítilo dovnitř. Prolétlo celou místností, ryclo čumákem Petrovi do lýtka, asi jako výraz díků, než se k němu vůbec stačil sklonit a podrbat ho. Doletělo i k Tomášovi, před kterým si na asi dvě vteřiny rádoby sedlo, než ho také obšťastnilo svou čumáčkovou přízní. Chvilku mezi nimi poletovalo, až Petr došel k Tomovi a objal ho, protože už věděl, že tohle je spolehlivá metoda, jak se ten blázen zastaví v letu a svou pozornost upne k jedinému cíli: dostat se mezi ty dva dvounožce, protože co se mají co tulit bez něho. Což také Rusty okamžitě splnil. Vyskakoval jim až k pasu.

„Tak pojď, ty blbounku,“ oslovil ho Petr něžně, „podíváme se, co ti to ten necita vlastně krájel.“

Paráda, takže mu naloží plnou misku, patrně jako omluvu, že z něj nechci mít nevycválanýho spratka, pomyslel si rezignovaně Tomáš, ale přece jen se o odpor pokusil:

„Neměl bys mu to dávat bez příloh takhle čistý, navíc ty játra by neměl žrát úplně syrový…“

„Ale no tak, dej už pokoj, podívej, jak dlabe. A jak je hubenej.“

Asi aby Rusty potvrdil Petrova slova, slupl ten večer nadstandardní porci kuřecí a hovězí svaloviny, ale především těch zpropadených drštěk a jater. Bez mrkve, petržele a vloček to bylo ještě lepší.  Všechno bylo v naprostém pořádku. Ještě u rychlého posledního vyvenčení pejsek na louce vyprodukoval úhledný, přiměřený bobek. Doma se nalemtal vody, a protože to byl den docela únavný, ani nečekal na ty dva a rovnou se šel svalit do ložnice do pelechu. Však oni přijdou za ním.

Když ho Tom viděl, jak rozvalený na zádech zhluboka odfukuje a občas spokojeně zamručí, pomyslel si, že tak hrozné to s ním vlastně není. Taky by se mohl cpát k nim do postele, a tam chtěl Tom cítit jiné věci než psí kožich a čumák. Petr nebyl proti mu jeho přání vyplnit. I on se ten večer potřeboval ujistit, že po té podvečerní výměně názorů je u nich zase všechno ve vzájemné symbióze. Všichni tři usínali fyzicky i psychicky s nebeským pocitem klidu a uspokojení.

Peklo začalo o půldruhé hodiny později…

Tomáš zjistil, jak zvláštně fungují lidské smysly, jak se do vnímání reality zapojují postupně. On měl ze všeho nejdřív pocit, že se brodí hustou bažinou s tlejícími kusy uhynulé zvěře, zlatý bahno na Berounce. Pak postřehl zběsilé cupitání psích tlapek s chvilkovými přestávkami, při kterých se ozývaly charakteristické zvuky škrundajícího žaludku i ucházení jednoho otvoru psa, a tlama to nebyla. Nahmatal vypínač lampičky. Něžné světlo zalilo pokoj a dílo zkázy, aby si i zrak přišel na své. První myšlenka byla: Jak tohle tak relativně malej pes může vyprodukovat?! Druhá: Jsem idiot, měl jsem se s ním klidně znovu štěknout.

Zkrátka a dobře, než Tom stačil plně procitnout, sice dříve než Petr, nicméně stejně pozdě, Rusty stihl zesrat v pravidelných odstupech takřka celou podlahu jejich ne zrovna malé ložnice a vypadalo to, že ještě zdaleka neskončil. Závěrečnou tečku umístil těsně vedle postele na Petrově straně, zřejmě jako vyznamenání. Zchváceně se pak schoulil do rohu místnosti s provinilým výrazem. Tomovi se nad ním sevřelo srdce. On to ví, on ví, že tady nesmí, je moc chytrej a inteligentní a teď se stydí, přitom za to on vlastně ani nemůže.

Za tohle může ten lidumil, tedy spíš v tomhle případě psomil, vedle mě, co snad furt ještě chrápe!

„Vstávej,“ nevybíravě do Petra šťouchl.

„Co… co…?“

„Inu hovno,“ odtušil Tom, což Petra okamžitě probralo.

Rozhlédl se po pokoji. „Ty vole… Teda Rusty!“

„Vopovaž se mu nadávat! Blbej jsi ty. Takže kýbl a hadry jsou v technický, ať tě ani nenapadne na tohle vzít mop nebo robota. Absolutně všechno, co použiješ, včetně jeho pelechu, půjde rovnou do popelnice. A bude se to tu blejskat.“

S těmi slovy Tom vylezl z postele, na odpověď nečekal. Hodil na sebe župan a opatrně vzal Rustyho do náruče. Na odchodu dal ještě Petrovi jednu dobrou radu: „A bacha, až budeš vylejzat.“ Škoda, že ta rada přišla poněkud pozdě…

Klení a nadávky už Tomáš slyšel za zavřenými dveřmi.

„Tak co s tebou, drobku?“ promluvil k Rustymu, „už je to všechno, nebo budeš pokračovat?“

Pes v jeho náruči se zavrtěl a olízl mu tvář.

„Ale no tak, ty čuně,“ napomenul ho Tom. Ale vážně to tentokrát nemyslel. Sešel dolů po schodech, přes obývák na verandu a dál do sadu, kde Rustyho postavil do stále zelené trávy.

„Tak pojď, zkusíme, jak na tom jsi.“

Štěně popošlo pár váhavých krůčků, zastavilo se, zavětřilo a rozběhlo se směrem k zadní brance.

„Takže na umření to s tebou asi nebude,“ zasmál se Tomáš, a především se mu ulevilo.

Venku zůstali jen chvilku. Sotva se vrátili do domu, letěl se Rusty napít a to Toma uklidnilo skoro úplně. Bude v pohodě. Uvelebili se spolu na gauči v obýváku. Pod jednu deku. Pro jistotu a jen pro tentokrát, ujišťoval sám sebe Tom. Kdyby se mu zas chtělo, tak ať mě radši vzbudí pohybem než smradem. Přitisklo se k němu hebce chlupaté, hřejivé tělíčko. Ten dotyk rozhodně nebyl fyzicky nepříjemný. Ani čumák, který se se spokojeným mručením zabořil do ohbí Tomovy paže. Než oba usnuli, zaslechl Tom ještě rachot a splachování z horní koupelny. A bylo mu to jedno. Ať si to pěkně vyžere.

Ráno pak, když se s Rustym vrátil z časné procházky, promluvil s Petrem řečí jasnou a nesmlouvavou: „Tohle bylo poprvý a naposledy, jestli ho tedy máš doopravdy rád.“

S tím Petr souhlasil. Už nikdy nechtěl zažít vytírání sraček, při kterém se mu neskutečně zvedal žaludek a měl celou dobu co dělat, aby k nim nepřidal i svou večeři. Naštěstí napětí mezi nimi vyvanulo stejně rychle, jako zápach z jejich ložnice. Faktickým vítězem byl ale rezatec. Od té noci totiž mohl v obýváku na gauč, protože když si ho tam sám páníček vzal, tak by byl hodně velký pokrytec, kdyby mu to dál zakazoval…

Uklízel ze stolu a sledoval Petra, jak s mobilem u ucha sděluje mámě, že tedy super a fajn, třiadvacátého přijedou všichni tři, co nejdříve to půjde, a že už se moc těší.

Ale to víš, že ano, mám taky radost, pomyslel si, jen to letos bude trochu jiné, protože i když je Dominik velice tolerantní a možná by nebyl proti, Rusty je stále ještě poděs. Ale nějak to už vymyslím, protože vidět ho chci taky, stejně jako Petr…