Rozchod z neznámých důvodů

DIAGONÁLY I/15

„… Fajn, tak rozchod, ale po Snapchatu?!“

Tom se na něj díval a bylo mu ho líto. Nevěděl, jestli se ve svém odhadu nespletl. Jestli přece jenom nepřijde smutek a pláč, i když věřil, že ani jedno nenastane. Přece jen, ze všeho, co se doposud odehrálo, mu připadalo, že zamilovaní byli oba. A takových zážitků by člověk nikdy litovat neměl, i kdyby skončily sebehůř. 

Myslel si, že to bude krásná láska, možná ne napořád, ale alespoň na dlouho. Byl smutný z toho, že není, že to nedopadlo. Moc by jim ji přál. Hlavně by opravdovou lásku přál jemu, protože ho měl upřímně rád. 

Jenže v některých věcech jsme zkrátka bezmocní a nezbývá, než se situací smířit, i když někdy pořádně bolí. Řekl si, že na pocity se ho ptát nebude, počká, co řekne on sám, protože ani on nepokládal otázky vlezlé. Občas mu něco vyprávěl, někdy opatrně sondoval, jaké názory má na různé věci. Ale to bylo všechno. Nikdy mezi nimi nepřekročil určitou mez intimity, kdy k sobě dva lidi pojí něco víc. Alespoň tak to Tomovi připadalo. A doufal, že to stejně cítí i Petr.

Znali toho kluka necelého půl roku a čím dál víc bylo jasné, že se ho hned tak nezbaví. Toma by to ani nenapadlo. Když pojal někoho do okruhu přátel, neexistovalo téměř nic, co by ho donutilo názor změnit. Petr věděl, že Tomáš takový je, a sám jen postupně zjišťoval, že doopravdy jde mít společného kamaráda kluka a neužárlit se k smrti. Přesto ho ten rozchod v koutku duše zneklidnil.

Seděli v čajovně, kde se sešli, když Jerry poslal svoje SOS. Petrovi trochu zatrnulo, že Jerryho najdou napůl zhrouceného a v slzách, ale Tomáš ho ubezpečil, že ani náhodou.

„Neboj, utěšovat nebude potřebovat, on to bude chtít jenom pochopit.“

Nemluvil se stoprocentní jistotou – především nechtěl nějak znepokojovat Petra, dokázal odhadnout, co by se mu mohlo honit hlavou – ale jako vždycky, když šlo o nějaké vztahy mezi lidmi, se nakonec nemýlil. Jerry nebyl ani na zhroucení, ani v slzách. Jerry jenom nechápal, jak někomu může vadit, že ten druhý je hezký a chytrý. Doslova příliš hezký a příliš chytrý.

„Chápete to?“ zeptal se znovu Jerry a napil se čaje. 

Setkali se pohledem v tichém souznění, protože oni dva chápali docela dobře. Sice každý z jiného důvodu a ani jeden z nich takhle rozchod nikdy neřešil, ale Petr si říkal, že než bouřlivou scénu, radši tu zprávu. Tom si pomyslel, že pro někoho, kdo si vedle Jerryho přijde méněcenný, to možná je jediný způsob. A že právě to z obsahu té zprávy plynulo – pokud byla upřímná – mu bylo jasné. Řekl proto Jerrymu: „Pořád lepší, než kdyby ti napsal, že jsi blbej a hnusnej, nemyslíš?“

„Nebo že to neumíš a máš malý péro,“ uchechtl se Petr. Neskutečně se mu ulevilo, že je Jerry v pohodě, a po pár úvodních větách se cítil uvolněně a vlastně rád, že toho kluka zase vidí.

Jerry se v čaji málem utopil, jak vyprskl smíchy, a Tom na něj vrhl krátký tázavý pohled. Ale Petr se k nějakému rozvádění téhle svojí spontánní odpovědi dál neměl. Tomáš čekal, jestli se Jerry bude zajímat, jestli nechá svou zvědavost promluvit, ale i Jerry se ovládl a přešel to, jako by Petr nic neřekl. Tom si znovu uvědomil, jak je ten kluk vlastně zvláštní. Za pár týdnů mu mělo být osmnáct, hned po Novém roce, ale působil jako hotový, dospělý člověk. Během půl roku zažil rovnou dvě milostná zklamání. Přestože s Patrikem se dál kamarádili, jasně z Jerryho občasných poznámek zaznívalo, že při randění s Klárou je jaksi i nejlepší kamarád tak trochu na vedlejší koleji.

Do sboru, který měl rád, už pravidelně nechodil. S nástupem do třetího ročníku gymnázia usoudil, že lepší bude začít se trochu víc učit. Obzvlášť když z druháku do školy prezenčně odchodil přesně sedm týdnů. A přece jen ho víc zajímala hra sólová i v orchestru než zpěv. Teď, pár týdnů před Vánoci, bylo už téměř jisté, že si zas nějakou dobu nezahraje nikdo, včetně něj. A Jerry vypadal klidně a vyrovnaně. Zřejmě ho nedokázal vykolejit nepochopitelný rozchod ani další postupné zavírání a rušení kde čeho. Tom mu ten nadhled záviděl. Sám začal pociťovat neklid, jak dlouho zas tohle všechno bude trvat. O kolik toho aktivního času, kdy může tančit před plným sálem, zase přijde. Jak vůbec on bude trávit svoje dny? Doufal, že znovu nebude viset na Petrovi, protože ho ten pocit závislosti štval už loni. Věděl sice, že Petr to takhle vůbec nebral, ale nebyl to pocit příjemný.

Nakonec vážně skončím u toho vybalování zboží někde v supermarketu, jak mi prorokovala máti, pomyslel si cynicky. A hned by si za tu myšlenku nafackoval, protože přece věděl, že něco takového by Petr nikdy nedopustil.

Jerryho další otázka ho vrátila z jeho neveselých úvah zpátky do reality: „Myslíte, že kdybych ho býval mohl vzít normálně přes noc k nám domů, tak by to bylo lepší?“

Tom se nad tím zamyslel, sám to neuměl posoudit, protože on nikdy takovou situaci nezažil, ale Petr odpověděl téměř okamžitě: „Ne, to s tím moc nesouvisí. Když opravdu chceš, nebo jsi zamilovaný, tak si vždycky cestu najdeš. Já když si přivedl prvního, tak ho sice naši nevítali se slavobránou, ale dali to. A stejně jsme se rozešli. Co vůbec tvoji rodiče?“

Jerry se usmál: „Už jsem říkal, že naši fajn. Jen by asi bylo blbý přivést si kluka do našeho dva plus jedna, kde mám pokoj společně s bráchou. A tomu je šest. Pomalu ještě věří na Ježíška, víš?“

„Jak jsi říkal, že se jmenuje?“ zeptal se Petr, šťastný, že může řeč stočit trochu jiným směrem. O sobě a svých láskách, rozchodech a aférách mluvit doopravdy nechtěl.

„Brácha? Bořivoj. Dodnes neumí vyslovit eř, takže to jméno vážně nemá rád. Ale říkáme mu Borku, což řekne v pohodě. Prima prcek. Vlastně je fajn, že mi dal kopačky ještě před Vánoci,“ zasmál se Jerry. Sice malinko nuceně, ale i tak ten trylek smíchu zněl upřímně.

„Proč?“

Petra to skutečně zajímalo a Tom se musel v duchu usmát. Protože se svou povahou Jerry vždycky bude hledat, jak ze všeho vytěžit něco pozitivního, i když ho to nejspíš občas taky semele, letělo mu hlavou, zatímco Jerry odpovídal.

„Ještě jsem mu nekoupil nic k Vánocům. Takže bráchovi v pohodě můžu koupit ten super auťák na ovládání, o kterém básní. Už jsem o tom řekl našim.“

A Petr si pomyslel, že v tom klukovi vážně něco je. Když Jerry ještě dodal, že tedy klíče a byt o zimních prázdninách půjčit nepotřebuje a že jim chtěl říct hlavně tohle a ještě je před svátky vidět, pochopil, že v rozhovoru o svém teď už expříteli, Jerry pokračovat nechce.

Dál už se bavili jen o příjemných věcech, které je čekaly. I v téhle době se najít daly a pro Petra Vánoce vždycky byly čas klidu, kdy vypnul a byl s lidmi, které měl rád. Až na ty první Vánoce s Tomem, které spolu strávili sami a které skončily trochu netradičně na pohotovosti ORL, to bývaly chvíle, na které rád vzpomínal.

Někdy to byl trochu nápor na nervy, protože Tomovy představy, jak by měl vypadat vánočně uklizený byt, poněkud kolidovaly s těmi Petrovými. Ale pak z toho super naklizeného bytu odjížděli za jeho rodinou na chalupu a tam nikoho nějak vyšilovat ani nenapadlo. Tam byl jen chaos a psina. A Tom to bral a nic neřešil. Nebyla to jeho domácnost. Petr s odstupem rád vzpomínal i na ten první společný Štědrý večer. Tom už si z toho dávno dělal jen legraci. Jako z mnohého dalšího. Se svým smyslem pro komično vylíčil celé jeho rodině, jak onen večer probíhal okamžitě, jak se po svátcích poprvé viděli.

„… Takže takhle to bylo. Dárky jsme si dali druhý den ráno. A když jsem si chtěl vzít ten salát znovu, protože tentokrát bych vážně koukal, co vlastně jím, tak mi Petr nedovolil spolknout ani lžíci. Škoda, byl vážně dobrej. Tak dobrej, že jsem ho málem další rok nechal, aby ho udělal zase on…“

„Naštěstí jenom málem,“ uzavřel kauzu bramborového salátu Petr a Jerry se mohl uřehtat.

Tak snad, kluku, snad se nebudeš moc trápit, pomyslel si Petr, když viděl jeho rozesmátou tvář. Pohledem pohladil Toma a s mírným úsměvem kývnul. Takové malé ujištění: Vím, proč jsi mu tohle vyprávěl. Nechceš mě shazovat. A stejně tak si umíš udělat legraci i sám ze sebe…

Loučili se s tím, že si zavolají a napíšou, a kdyby se neviděli do svátků, tak „šťastný a veselý“. A jejich objetí na rozloučenou už Petrovi přišlo naprosto přirozené.

Doma po sprše a večeři se Tom nevinně zeptal, jestli si uvědomuje, že za pár dnů odjedou, „… a budeme mít zas tak trochu půst, viď?“ A Petrovi bylo jasné, že tím nemyslí půst v jídle. Přitáhl si ho k sobě rovnou od kuchyňské linky. Ne, tu myčku může klidně naplnit a zapnout za hodinu. Nebo ráno.

Dvě ruce vjely Tomovi pod triko a pomalu ho hrnuly vzhůru přes pevné břicho a vystouplé prsní svalstvo. Šel jim tělem naproti. Cítil, jak mu pod těmi pátravými prsty tvrdnou bradavky. Ruce nad hlavu zvedl bez pobízení. Sledoval, jak se mu ten kousek oděvu snesl k nohám a slyšel Petrovo pobavené zabručení: „Ať tě to ani nenapadne…“ Usmál se a zvedl hlavu, aby ho mohl políbit. Samozřejmě, že mě to napadlo, lásko, a ty to dobře víš. Ale ne, nezvednu ho, právě teď je mi to úplně jedno. Hlavně mě líbej a hlaď, dneska to vážně potřebuju nějak víc…

A Petr, jako by nějak mimosmyslově vycítil jeho přání, ho líbal dlouho.

Položil mu paže kolem krku a poddal se vlhkému jazyku dobývajícímu se do úst, i jemnému sání a okusování rtů. Vnímal dlaně laskající jeho záda a pod domácími kraťasy probouzející se život. Cítil, že i Petr topoří, jak si ho tak k sobě majetnicky tiskl. Naznačil, že ho chce podebrat pod koleny a zvednout. Tom se k němu přimkl a zaklesl nohy kolem Petrových boků. Nenesl ho nikam daleko, jen pár kroků od linky k pohovce, kde ho posadil na její zadní opěradlo. S polibky se přesunul na Tomův krk a pokračoval dál na hruď, kde jeden po druhém polaskal i drobné růžové hroty ztvrdlých bradavek. Líbilo se mu, jak se Tom pod jeho dotyky začíná mírně chvět, a když poprvé potichu zasténal a zaklonil hlavu, dráždit ho přestal.

„Stoupni si…,“ rozkázal mu tiše ale rozhodně.

Tom poslechl, sesunul se, nechal si stáhnout kraťasy a vystoupil z nich. Všiml si Petrova potěšeného úsměvu, když zjistil, že je na ostro. Někdy se po sprše natahováním boxerek nezdržoval, obzvlášť když chtěl, aby ho Petr co nejdřív ze všeho svlékl. Teď před ním vyčkávavě stál nahý v osvětlené místnosti a čekal, co si bude přát dál. Že Petr sám se svléct nechystá, bylo téměř jisté.

„Otoč se…,“ zazněl další vemlouvavý klidný rozkaz.

Poslušně se tedy otočil. Poskytl mu tím výhled na svá záda, na ramena posetá drobnými pihami, tuhý zadek a dlouhé vypracované nohy. Petr ho pravačkou objal kolem pasu a druhou rukou ho pevně stiskl pod kolenem. Tahem ho přiměl zvednout levou nohu tak vysoko, až ji chodidlem zapřel o opěradlo gauče. Ta vypjatá poloha ho nutila nadlehčit se na špičce stojné nohy, ale nebyla nijak zvlášť nepohodlná. Pro něj ne. Aby si dopřál ještě víc pohodlí, zapřel se rukou o pokrčené koleno a trochu vystrčil zadek. Druhou ruku nechal volně viset podél těla. Petr ho pustil a zároveň s tím cítil, jak ustupuje. Tichounké vydechnutí: „Jo, to je přesně ono.“

Vzrušilo ho to ještě víc. Vědomí, že teď se na něj Petr bude dívat. Jedna z věcí, ke které se po čase trochu stydlivě přiznal. Že se na něj v různých lascivních polohách hrozně rád dívá, než se s ním začne milovat.

Stále si pamatoval jeho poznámku, jak lituje toho, že neumí malovat, a také prudké nesouhlasné zavrtění hlavou, když podotkl, že má známého od kumštu, pro kterého by takový obrázek nebyl problém. Tehdy se tomu trochu smál a upozorňoval Petra, že na jevišti je na něm často vidět téměř všechno, jako by skoro nahý byl, ale Petr tu poznámku odbyl slovy, že to je něco jiného. A jemu došlo, že by Petr nestál o to, aby si ho někdo jiný takhle prohlížel. Byla to jen jeho výsada.

Slyšel, jak se za jeho zády Petr pohnul a trhnutím hlavy naznačil, že se chce obrátit.

„Ne! Zůstaň tak, hned jsem zpátky…“

Po chvilce se pokojem rozlila známá vůně kokosu a obratné prsty si ho jemně začaly připravovat na vpád. Co nejvíc se uvolnil, aby mu přístup do sebe usnadnil. Těšil se, až v sobě ucítí Petrův tvrdý úd. Ale ten dotyk, který následoval, byl jiný. Zklamaně zasténal, když cítil, jak mu konečník roztahuje jeden z jejich análních kolíků.

„Já chci tebe…“

„Neboj se, i na to dojde…,“ pošeptal mu Petr do ucha škádlivě, znovu ho v pase objal a vzápětí se kolem jeho penisu sevřela pevná ruka pokrytá gelem. A jemu nezbylo nic jiného, než ustoupit a vyhovět, nechat se laskat a dráždit až ke křeči orgasmu, kdy se kolem kolíku ve svém zadku v záškubech svíral a stříkal semeno do Petrovy dlaně. Naštěstí ho tentokrát netrápil nijak dlouho. Zemdleně se pak zády opíral o ten široký hrudník, porostlý krátkými jemnými chloupky. Ani nepostřehl, kdy přesně si Petr sundal triko.

„A teď můžeme do postele a konečně pořádně začít,“ řekl Petr a na znamení toho, že i on má svá práva, mu na zadek přitiskl vlastní, stále tvrdé mužství. Do ložnice ho odnesl. Tom byl rád, že nechce, aby šel před ním, s tím umělým pomocníkem stále v sobě.

Opatrně ho položil na postel a svlékl se. Podíval se na Tomáše, jak odevzdaně leží a čeká, co si on bude přát. Po nedávném vystříkání ochabující péro přímo vybízelo, aby ho donutil zas ztvrdnout a povstat. A přesně to měl v plánu. Klekl si Tomovi mezi stehna, ještě víc je od sebe oddálil, než se k němu sklonil ústy.

Na svoje vlastní vzrušení se snažil nemyslet, tohle měla být především Tomova rozkoš, jeho uspokojení, když si o to tak hezky řekl a taky… taky malinko potřeboval ujistit sám sebe, že dokáže, aby mu pořád ještě Tom v posteli bláznil slastí.

Vsál ho do pusy, obkroužil žalud. Cítil, jak reaguje, jak tvrdne, a kdyby tu pusu neměl plnou, musel by se usmát. Pevně ho chytl u kořene a ve stejném tempu ho honil a kouřil, dokud svou slast Tom nezačal projevovat škubavými přírazy a hlasitým vzdycháním. Jazykem zakmital po uzdičce a stiskl mu koule. Nechal ho, aby s přicházející rozkoší napnul tělo do oblouku, než stisk zase povolil.

Přestal, aby to neuspěchal, i když už se mu chtělo jen vrazit vlastní péro do toho lákavého otvůrku až na doraz. Pomalu z něj vytáhl anální kolík a nahradil ho prsty. Vyhmátl prostatu a znovu vzal Tomáše do pusy. Na jazyku cítil mírně slanou chuť preejakulátu, jak už nezadržitelně tekl. Sám se na hraně stěží ovládal.

V poslední příčetné minutě si nanesl na penis trochu gelu a pak už se vrhl do toho pružného tepla Tomášova těla. Tom mu položil jedno lýtko na rameno a druhou nohu si přitáhl kolenem skoro až ke spánku. Doširoka roztažený a zvoucí.

Bral si ho rychlými úspornými pohyby. Mířil přímo na rozdrážděnou prostatu, protože věděl, že už dlouho nevydrží ani jeden z nich. Tom se k němu vypínal, sám zadkem přirážel a svíral se okolo něj.

"Jo, šukej mě víc…," vyrážel mezi steny Tom a to Petra pohánělo k prudším přírazům.

Zapřel se dlaněmi o jeho hrudník pod sebou a vpil se pohledem do zelenomodré hlubiny. Táhla ho dovnitř a hloub, díky ní se v Tomášovi dokonale ztratil i se vším, co kdy bylo špatně. Odfoukl spadlou kadeř z Tomovy tváře a sklonil se pro polibek…

Tom tou dobou nemyslel už vůbec na nic. Vnímal jen pomalu přicházející nirvánu, způsobenou tou slastí a bolestí uvnitř sebe. Oba vjemy přelévající se přes sebe, aby se nakonec smísily v jeden společný unikátní, stále stejně silný a přece pokaždé malinko jiný. Poslední vzepětí, zavzdychání do líbajících úst a už stříkal další dávku na své i Petrovo břicho. Petr ho trochu dohonil, aby ze sebe dostal všechno, a potom už ho v několika mohutných výstřicích sám naplnil. Klesl na Toma a chvíli tak zůstal, než si uvědomil, že je o pár kilo těžší a na Tomášovi leží celou vahou. Sesunul se z něj neochotně a nerad.

Leželi vedle sebe, oddechovali, jak kdyby právě zdolali Sněžku pěšky, a bylo jim skvěle. Sáhl po Tomášovi, aby mu nechtěl utéct do sprchy. Chtěl si tu jeho přítomnost těsně po milování ještě užít. A taky… vážně jsi cvok, pošeptal mu jeho vnitřní hlásek, taky se zkrátka potřeboval zeptat a ujistit…

„Líbilo se ti to?“

Nevinná otázka, ale Toma už mnohokrát za ty roky napadlo, že ujištění Petr občas slyšet potřebuje, i když bylo přece jasné, že se mu to líbilo a hodně. Dvakrát se vystříkal jen díky tomu, jak si s ním hrál a jak ho šukal, to snad byl dostatečný důkaz spokojenosti. Ale až při dnešním rozhovoru s Jerrym ho poprvé napadlo, že to nemusí být jen určitou Petrovou ješitností nad výkonem.

„Jo, líbilo,“ řekl proto prostě a potom dodal: „A nemáš ani malý péro a dokonce to umíš dost dobře.“

Cítil, jak Petr malinko ztuhl, ale pak se uvolnil a uchechtl: „No jo no, jsem vůl. Dneska jsem si zas po čase vzpomněl, jak mi jeden kdysi řekl přesný opak. A já si pak roky dokazoval, že to není pravda. Vlastně dokud jsem nepotkal tebe.“

„Chodili jste spolu?“ Opatrná otázka, skoro neškodná. Byl připravený se dál neptat, kdyby narazil na obvyklou hradbu mlčení, kterou Petr odděloval minulost bez něj od přítomnosti s ním. Ale zdálo se, že nastala jedna ze zřídkavých chvilek, kdy ho Petr nechá za tu hradbu nahlédnout.

„Chodili, myslím, že jsme se i milovali. Jenže asi po roce jsme si trochu zaexperimentovali s jedním kámošem ve trojce a nějak se nám to vymklo. Oba žárliví jako psi, skoro se mi pak ulevilo, když jsme se rozešli. Jenom ty moje přednosti a dovednosti mi vrtaly dost dlouho hlavou.“

A kdyby jenom vrtaly, já si to musel dokazovat v praxi, dodal si pro sebe v duchu. Dneska na to nejsem zrovna pyšný, ale nelituju. Bez toho bych si nejspíš nikdy neuvědomil, že je něco víc, než jenom to hekání a stříkání.

Tom se málem rozesmál. Jeho Petr, jeho někdy až přehnaně morální miláček, a ve trojce? Ale ano, to by vlastně i dávalo smysl, pomyslel si. A já můžu být leda rád, že takovou zkušenost s takovými následky má, protože mně by se o něj taky dělit nechtělo. Ta jeho žárlivost není nijak výbušná, a čím déle spolu jsme, tím víc ji dokáže krotit. Jerry je toho důkazem. Přesto mu nedalo, aby se nezeptal ještě na jednu věc: „Takže znovu bys do toho už nešel? Víš přece, že já nežárlím…“

„Ale já jo,“ odsekl Petr, „a jestli budeš chtít někdy pořádně seřezat, tak to navrhni!“

A to je přesně ten rozdíl mezi námi, lásko. Dokud si budeš myslet, že já jsem daleko svobodomyslnější než ty, do té doby si ty budeš hlídat mě, přestože mě by nic takového ani nenapadlo. A sám se s něčím takovým přijít neodvážíš, protože se bojíš toho, že bych klidně souhlasil, že bych se toho nebál. A přitom jediné, čeho se bojím, je to, že bych o tebe přišel. Protože ty jsi moje jistota, moje skála, i to tvoje úplně obyčejné jméno se k tomu dokonale hodí.

Ale nechci tě trápit…

„Nikdy to chtít nebudu, protože tě miluju.“

„Super,“ řekl Petr a začal se zvedat do sedu.

„Ses naštval, nebo kam jdeš?“ zeptal se vyjeveně.

„Jen pro noťas, potřebuju si něco napsat.“

„Teď?!“

Tom viděl, jak se Petr pomalu začíná usmívat. Při úsměvu se mu vždycky v levé tváři dělal malý ďolíček, zatímco na pravé ne, a ta jemná asymetrie se mu líbila.

„Mám tam takový speciální soubor, do kterého si píšu datum a čas, kdys mi řekl, že mě miluješ,“ pokrčil Petr rameny.

„A kdy jsme šukali, to si píšeš taky nebo co?“

„Ne, to by za ty roky zabíralo moc místa, tohle je texťák odhadem tak se stovkou znaků.“

A to fakt není moc, prolétlo Petrovi hlavou, ale lepší, než kdybys to do mě hustil denně. S tím tamtím jsme tokali sladce jak hrdličky pořád a jak to dopadlo. To radši lásku s tebou, i když mi nikdy neříkáš, proč mě miluješ.

Nejspíš asi ze stejných důvodů, pro které se všichni lidé schází a rozchází. Ze stejných, z jakých ti je někdo sympatický a jiného nemůžeš vystát. Z důvodů tak osobních, že druhému mohou připadat banální, nesmyslné, nepředstavitelné a jinému naprosto průzračně jednoduché.

Ne, Jerry, někdy se to vysvětlit a pochopit nedá, protože někdy láska vzniká a zaniká i z neznámých důvodů. A neporadí ti s tím nikdo. Ani ten sebelepší kámoš, ani rodiče, ani Bůh nebo ďábel, pokud někdo z nich existuje. Jsou věci, na které si doopravdy musíš přijít sám. A my tady tak maximálně můžeme být, kdyby ses potřeboval vypovídat, anebo třeba i vybrečet. Tohle jsem tomu klukovi měl říct, uvědomil si, tak zas někdy, však jsme se určitě neviděli naposledy. A asi by neměl v posteli myslet na to, co řekne a neřekne jednomu puberťákovi. Právě mu ten jeho zrzavý zázrak řekl, že ho miluje.

Tom se na něj vyčkávavě díval. S mírným úsměvem k němu vztáhl ruku.

„Nechceš se na to radši vykašlat a ukázat mi potřetí, jak to umíš?“

Tak mohl by. Notebook i texťák pro tentokrát vypustil z hlavy. Stejně je to blbost, pomyslel si, když Toma znovu líbal. Stačí, že to konečně taky jednou řekl…