Bahenní lázně pro princeznu III.

DIAGONÁLY I/8

V hlavě měl guláš, u kterého si nebyl jistý, jestli mu bude chutnat, protože pro jednou zas nevěděl, jaké přísady do něj Tom hodlá přimíchat. Stále ještě se mu stávalo, že jeho reakce nedokázal odhadnout. Tom nevypadal, že by se nějak příliš zlobil. Ať už kvůli nechtěnému vykoupání, nebo tomu oslovení, které z něj spontánně vypadlo. Nikdy ho takhle nenazval, většinou mu říkal obyčejně jménem, alespoň si to myslel.

Objekt jeho zájmu v klidu ležel v lodi, pod mokrým trikem se mu rýsovaly vztyčené bradavky a mlčel. Netušil, jestli je to jeho obvyklé spokojené mlčení. Doufal, že ano. Mlčel tedy také a občas se pokochal tím pohledem. A byl rád, že jeho samotného v určitých partiích ty mokré kraťasy docela účinně chladí.

Tomáš ho měl ovšem dávno prokouknutého, a právě kvůli tomu oslovování velmi dobře dokázal poznat, co se mu asi tak honí hlavou a k čemu ho chce přimět.

‚Tome‘ bylo v pořádku.

‚Tomáši‘ používal jako jemné upozornění ‚Teď mě poslouchej, je to důležité‘. Nebo jako obranné ‚Trochu mě vyvádíš z míry‘.

‚Tomášku a miláčku‘ stálo za zamyšlení, kam že se mají dostat. Jestli do postele, nebo chce něco, o čem tuší, že se jemu moc líbit nebude.

‚Tomíku‘ by mu neříkal, ani kdyby mu za to platili. Ještě v dobách, kdy on studoval konzervatoř, se Petr jednou vyjádřil, že je to hodně praštěná zdrobnělina. A Tom věděl, že to není ani tak tím, jak to zní, ale proto, kdo mu tak říká.

Co na tom, že se leckdy v tom oslovení totálně spletl, protože podle jeho analytického vnímání světa, kdy hodně věcí dělil jednoduše na ano-ne, Tom nikdy neuvažoval. On měl mezi tím ‚ano nebo ne‘ ještě celou škálu možností. Možná, snad, nech mě o tom přemýšlet, počkej chvilku, uvidíme. Ale když už řekl rezolutní ne, taky to ne znamenalo. Často se v duchu bavil, když slyšel ono ‚Tomášku‘ v souvislosti s něčím tak banálním, že vůbec nechápal, proč zrovna v tomhle se vůči němu Petr cítí nejistě.

Po víc než pěti letech ho nijak nerozhodilo ani oslovení ‚princezno‘, ani ‚ty vole‘. Vola mu v pohodě vrátil, věděl, že už to samo o sobě jeho miláčka vyšokuje dostatečně, protože krom některých výrazů v souvislosti se sexem sprostě nikdy nemluvil. A to Petra rajcovalo, jak záhy pochopil.

A to další… Hodina možná bude stačit. Měla pravdu, Petrova máma, fakt je to paráda se v lodi takhle natáhnout. Nic nedělat, jenom se nechat unášet a kolébat a poslouchat to zpěvavé šumění vody. Vyhřívat se na sluníčku, které bylo po všech těch dnech deště jako zázrak od Pánaboha. I to nebe bez mraků. Je to krásný, Petr nelhal, uvědomil si. A zalila ho vlna ne studené vody, ale naprosté spokojenosti a uvolnění.

Vlastně mi báječně nahrál, protože udělat tohle jen tak, asi bych poslouchal, že je to nebezpečné a nezodpovědné a kdesi cosi. Mokří už jsme, přežili jsme, tak o co jde. Ale přehnat to nesmím, cítil by se provinile. A to přece nechci, kvůli takové blbosti. Jsme chlapi, žádné hysterky, ne?

A tak se po nějaké době bez odmlouvání po pobídnutí ochotně posadil a konečně vzal do ruky pádlo s úmyslem začít také něco dělat. Blížilo se poledne, pěkně už připalovalo, takže zvolna usychající tričko bylo veskrze příjemné. Svléknout si ho nemohl. Případné spálení riskovat nechtěl. To Petr si s tímhle moc starostí dělat nemusel. Už při tom víkendovém barvení lodi se opálil krásně dohněda, takže teď triko v pohodě odhodil, jak letmým pohledem dozadu zjistil.

„Za chvilku budeme na soutoku,“ upozornil ho Petr, „zkusím nás dostat do toho proudu. Je to docela hezký zhoupnutí.“

„Super, tak vyhoď kačenu z lodi, ať se taky zhoupne.“

Zaslechl polohlasné: „Bože, fakt jak cvoci,“ ale cítil, jak se za ním pohybuje, a patrně tedy jeho přání plní.

Po té počáteční estrádě kačenu zastrčil do zadní špice a možná jen díky tomu přežila bez úhony. Přivázaná na provazu, trošku přiškrcená, napůl utopená, ale stále živá. „Ty máš něco proti kachnám, lásko?“ zeptal se škádlivě.

„Ne, když jsou na talíři s červeným zelím a knedlíkama!“

A pak kdo z nás dvou myslí jenom na žrádlo, pomyslel si pobaveně. „Když nás dovezeš v pohodě až na konec, tak slibuju, že ti kachnu doma upeču. Všechny tři v pohodě, aby bylo jasný! A jinou kachnu, pochopitelně.“

Místo odpovědi slyšel jen zafunění. Co si v té chvíli myslí jeho miláček, mohl jen odhadovat, ale nejspíš by se poměrně trefil.

Petr vedl sám se sebou vnitřní monolog, který by se nahlas říct radši ani nepokoušel: ‚Asi přetrhnu nejdřív jeho a pak hned Agátu. Ne, nejdřív Agátu. A jeho, až když upeče tu kachnu. Ale zas když bude dobrá… A to ona bude… I ty knedle se zelím… Sakra!‘ Nahlas proto zavelel: „Radši zaber, potřebujeme napravo.“

Šumění Klabavy slyšel už zdálky. Petr mu ji vylíčil jako malý nevinný potok. To, co viděl přitékat, ale byla téměř řeka. Nijak široká, zato pěkně dravá. Dost na to, aby skutečně hezky pohoupala. A on tak mohl poprvé slyšet charakteristické šplouchání větších vln rozbíjených o příď lodě. A líbilo se mu to. Když se oba toky prolnuly natolik, aby se hladina zas trochu zklidnila, vyprávěl mu Petr dál. Jak i Klabavu kdysi sjel, když nahoře upouštěli přehradu.

„Je to docela divočina, místy sotva metr a půl šířka. A vlastně i tam mě překvapil kmen,“ krátce se zasmál, „jenže tam byl naopak tak metr nad hladinou. Takže jsem ho viděl a hlavně podjel.“

Bylo zvláštní takhle poslouchat a nevidět ho. Na okamžik ho zamrzelo, že nemůže sledovat, jak se při tom vyprávění tváří. Ale ten hlas zněl klidně a vyrovnaně.

„Dneska by možná ani tu přehradu upouštět nemuseli, ne?“

„Jo, dneska asi ne, je fakt hodně vody. Tenkrát jsem vjel na Berounku a připadala mi jako Mississippi, kolik to bylo najednou prostoru. Pořád jsem čekal, z jaký strany mě sejme kolesovej parník. A nepádluj tolik, není to třeba. Za chvilku jsme u jezu.“

„Jaký to bude?“

„Tome, popravdě, nevím. Ta řeka je trochu jiná, než si ji pamatuju. Ale neboj, to dáme.“

A to ‚dáme‘ ho pohladilo na duši. Ne ‚já to dám,‘ ale ‚my to dáme.‘ A nejlepší na tom je, že si nejspíš ani neuvědomil, co právě řekl. Protože on takové drobné rozdíly ve vyjadřování ani moc nevnímá, pomyslel si. A zas se nepletl. Ale tentokrát především proto, že jeho miláček už měl v hlavě jen ten jez. Přiblížili se k němu velice rychle.

Odjakživa, co si pamatoval, se mu říkalo Spáleňák, podle mlýna, u kterého byl. I když ve vodácké navigaci má jméno úplně jiné. Říkal to tak jeho táta a taky dodával, že je od řeky moc hezké, že vodáky vítá zrovna takhle. Jako by se měli teprve rozcvičit. Vlastně to není ani pořádný plnokrevný jez, jen takový vyšší schod z navalených obrovských kamenů, na několika místech narušený, a právě v těch místech se dá sjet. Záleží pouze na tom, kolik je vody. To teď řešit nemusel.

A tak se tedy drželi vpravo, Tomovi řekl, ať nic nedělá a jenom vyvažuje. Opatrně se v lodi postavil, chvilku se díval a pak si sám pro sebe řekl: Jasně, úplně těsně u ostrůvku. Posadil se a instruoval Toma: „Teď to rozjedem a přímo na hraně přestaň pádlovat. A dole houknu, ať zas zabereš, jo? Ať nás to nehodí na ty šutry.“

Před sebou měli volno, v dálce za nimi viděl několik raftů a dvě nebo tři kánoe. Když se cvakneme znovu, tak nás možná ani nikdo neuvidí, napadlo ho, ale hned si v duchu vynadal: I kdyby, ty pako, tak to holt tvoje hrdost přežije… Kdys to jel sám poprvé? V jedenácti, ve dvanácti? A stalo se něco? Tak vezeš jeho, a co…

Tyhle myšlenky a Tomovo rovnoměrné pádlování ho uklidnily. Navedl laminátku doprostřed jazyka. Podvědomé několikavteřinové zadržení dechu, než se na hraně jezu převážila a spadla špicí dolů. A spokojené vydechnutí. I přes ten menší šplíchanec, který na Toma cákl. Protože loď bez sebemenšího naklonění dosedla do vln pod hranou. Už věděl, že to bude v pohodě. A hlavou mu zaznělo úlevné ‚JO!‘. Tomáš hrábnul, on vzadu odkopl, kánoe se elegantním obloukem stočila a proplula peřejkou pod jezem na klidnější vodu. Po pár metrech si už mohl dovolit zvednout pádlo vítězoslavně nad hlavu a ono ‚JO!‘ nechat zaznít i nahlas.

Tom se na něj otočil a s úsměvem prohodil: „Bylo to super, lásko.“

„Bylo. A ten další bude ještě lepší.“ Pokud ho vůbec pojedeme, pomyslel si v duchu. Valenťák je vždycky o náhodě. Ale tahat se mi loď po břehu doopravdy nechce. Budu si to muset dobře prohlédnout. A dát si konečně pivo.

Nad jezem se u výstupu neobešli zas bez pořádné dávky bahna. Tomáš vypadal smířeně, hodil tedy veškeré pochybnosti a obavy konečně za hlavu. Kánoi kousek povytáhli, aby neblokovala ostatní, co ještě přijedou po nich.

„Všechno tu necháme?“ zeptal se Tom a on ho ujistil, že se mu za ty roky u všech možných vodních toků skutečně nikdy nic z lodi neztratilo.

„Jo, vezmu si akorát peněženku. Ty nic nepotřebuješ?“

Ale Tom jen zavrtěl hlavou. Čím později se to dozvíš, tím lépe, lásko.

Před stánkem byla fronta, ale stejně se do ní postavil. První pivo si vychutnávali u zábradlí, s výhledem na jez.

Nahlas uvažoval: „Tak jasně, že musíme vpravo, ale hlavně musíme trefit tu šupnu. Bude blbě vidět pod tou vodou. Jenom… no… je to hupanec, a co si pamatuju, tak dole se docela dělal válec. Teď to bude ještě mnohem silnější. Jestli nechceš, tak to přeneseme.“

Tázavě se na Toma podíval. Opravdu ho nechtěl k ničemu nutit.

„Tak chvilku počkáme a uvidíme, jak to někdo sjede, ne?“

Neměl důvod s tím nesouhlasit. Než dopili, skutečně několik lodí projelo. Skóre mluvilo pro sjezd. Šel si pro druhé pivo, Tomovi už jen pro kofolu, když před ním ve frontě zabrzdil o vteřinu rychlejší kluk. Trošku do něj při tom sprintu drcnul, ale hned se omluvil.

„Promiň, já nechtěl.“

Super, takže pořád mi teenageři tykají, pomyslel si, než mu došlo, že na vodě si tykají tak nějak všichni. Kluk byl ve věku, kdy ještě nebyl chlap, ale už dávno ne dítě. Kolik mu mohlo být? Sedmnáct osmnáct? Ohlédl se na Toma, který zůstal u zábradlí a sledoval vodu. Když se seznámili, nebyl Tom o moc starší než tenhle kluk. Ale byl hezčí, přestože tohle mládě rozhodně nevypadalo špatně. Špinavě blond, na krátko, vyšší, štíhlý, pod trikem náznak svalů a nejspíš se smyslem pro humor, protože když na něj přišla řada, pozdravil a zkusmo pronesl: „Pivo?“

Chlapík za pípou se ušklíbl a zeptal se: „Občanku?“

„V barelu?“

„Přinést?“

„Daleko?“

„Smůla?“

To už se kluk smál. A moc mu to slušelo.

„Dobře, jsem to jenom zkusil, no. Tak čtrnáct kofol, prosím.“

Zároveň s tím zahalekal na hlouček opodál stojících puberťáků: „Páťo, holky, pojďte si pro to, donáškovou službu nevedu.“

Půlka se jich nahrnula k okénku, druhá obsadila dlouhý volný stůl. Na pohled byli ještě o něco mladší, nijak výrazně, ale už chápal, proč to s tím pivem šel zkusit zrovna tenhle chlapec. Na jeho tváři bylo poznat, že holit se už dávno musí a zpod horního lemu trika vykukovalo pár chloupků. Je to pořád stejné, ušklíbl se sám pro sebe. Taky jsme to zkoušeli, v tomhle věku. Když se konečně dostal na řadu, zaslechl ještě jasný hlas toho komika: „A pijeme rychle, dámy, ať Dan s Marií nad tím jezem nekrouží moc dlouho.“ Sám si k nim nesedl, šel se také opřít o zábradlí, kousek od Toma. Upřeně sledoval jez a jich si absolutně nevšímal. Ovšem jen do té doby, než směrem k nim neurčitě prohodil: „Pojedete to?“

Tom se usmál a odpověděl taky otázkou: „Neměli bysme?“

Kluk se na ně podíval, očima je oba sjel od hlavy až k patám, pak se zakřenil a pronesl: „No, já nevím, jen že už jste docela uschli.“

Tomáš se rozesmál a Petr si v duchu pomyslel něco o spratcích. Než mu ale stačil odpovědět, Tom toho potměšilého hajzlíka ujistil, že se rád klidně vykoupe znovu, když je takové vedro.

„Tak to pak jo,“ ušklíbnul se kluk, „tak zatím ahoj.“

Odcházel a oni oba se dívali, jak svolává ostatní: „Dopít a nasedat. Patriku, Kláro, nechte si to na večer, jo? Která jedete se mnou? Ne, Patriku, slíbili jsme, že si každá něco sjede na kánoi.“

Vzdalovali se a nadšení a radost z léta z nich přímo vyzařovaly.

„Počkáme, jak to sjedou?“ zeptal se Tom a on jen přikývl, protože ho to zajímalo také. Ne, nepřál tomu spratkovi, aby se na jezu vyklopil, to doopravdy ne, jen… no nechtěl, aby se tam udělali oni a tenhle dav mláďat je sledoval.

Žádné velké divadlo se nekonalo. Všechny tři rafty i plasťák pro dva s tím klukem a jednou z holek zamířily kus proti proudu, kde se setkaly s druhým plasťákem, s mužem a ženou. Na tu dálku se dalo poznat pouze to, že jsou rozhodně dospělejší než tahle partička. A pak to už nabralo rychlý spád. Nejdřív obě kánoe, jejichž posádky dole najely na břeh, aby počkaly, jak to zvládnou rafťáci, a když se všichni bezpečně dostali dolů, vyrazili i oni čtyři.

„Dobrá organizace, ne?“

„Jo, Tome, ty dva šílence, který s sebou berou takovýhle hejno, bych fakt chtěl poznat.“

Tom se na něj chvilku zamyšleně díval, ale neřekl už ani slovo.

Na jezu zažili mírné vzrušení, protože to netrefil úplně tak, jak si přál, ale zvládli to. Jak se, sakra, mám soustředit, když za sebou táhneme tu pitomou kachnu a já myslím jen na to, abychom se s ní někde nezahákli?! Ale kačeně to bylo jedno, plula si spokojeně mírně na boku za nimi, a kdyby uměla mluvit, patrně by mu řekla, že není žádná trubka, která neví, jak se na vodě chovat.

A byl zas klid a pohoda. Břehy kolem nich se mírně sestoupily a Berounka běžela dál svým, pro ni nezvykle rychlým, tempem.

„Nepádluj, Tome, času dost, za hodinu jsme na Darový. Tam se nadřeme.“

A tam ho také čekalo překvapení, při kterém zas jednou myslel, že se z Tomáše zblázní. Protože když dojeli a vylezli z lodě, aby ji kus po souši přetáhli – Darovou by v laminátce sjížděl jen opravdu nerad, na to si jí cenil příliš – na břehu se Toma zeptal: „Můžeš se kouknout, kolik je hodin?“

Tomáš se podíval na nebe a přesvědčivě prohlásil: „Tipuju tak dvě, maximálně půl třetí.“

„Ohromně vtipný,“ ucedil, „můžeš vyndat mobil a podívat se? Taky bych rád zavolal našim, ať mě nenahání zbytečně, a do práce. Dát šéfovi tvoje číslo, kdyby něco.“

„Tak to těžko,“ zase tak klidně odpověděl Tom.

„Jak těžko, nedělej si srandu, kams dal tu tašku s tvýma dokladama? Ke spaní?“

„Jo.“

„Fajn, tak si ji holt najdu sám.“

„No to můžeš, ale…“

Větu nedokončil, protože Petr už vytahoval jeden z pytlů. V příštích minutách Tomáš litoval jediné věci. Že s sebou nemá kameru. Zachytit Petrův výraz, když pytel otevřel a pravačkou začal šátrat v jeho útrobách, by bylo názornou ukázkou toho, jak předvést známé rčení: Jak když do něho hrom uhodí. Výraz v obličeji se mu z nevěřícného pomalu měnil na chápající, aby přešel do strnule zdrceného.

Tom si vzpomněl na hodinu herectví, kdy na něj profesor Smrček ječel, ať zapomene na balet a kouká, sakra, předvést zoufalý výraz. A on to zaboha nedokázal, protože na divadle by vždycky hrál role spíš komické než tragické. A Smrček ječel dál: ‚Tak si představ, jak si sáhneš do trenek a zjistíš, že nemáš kulky!‘ A on se rozřehtal a bylo po hraní čehokoliv. Přesně tak se ovšem teď tvářil jeho miláček.

„Co se děje, lásko?“ zeptal se, i když už mu to bylo vcelku jasné. Asi ten pytel nezavřel úplně dokonale a ta koupel mu rozhodně nepřidala.

Petr ze sebe nedokázal vypravit ani slovo a tvářil se tak, že ho Tomovi bylo až líto.

„Je to mokrý, viď. Tak tím líp, že jsem si mobil… no… tak trošku nevzal.“

A zas by měl nejradši v ruce kameru, protože tentokrát by to byla profesionální studie na téma: Čumí jak tele na nová vrata. Nicméně po pár desítkách vteřin se Petr probral a nechápavě se zeptal: „Jak trošku?“

„Tak ne trošku, ale úplně.“

„Jak můžeš někam odjet bez mobilu? Tos ho zapomněl, nebo co?“

„Nezapomněl.“

„Tak co tedy, do háje?!“

„No, když někdo něco nezapomene a nemá to, tak to většinou znamená, že si to nevzal schválně, víš?“

„Jak nevzal schválně?“

Nechápal stále, než mu konečně začalo svítat. Tomáš a jeho praštěnost ve věcech elektronických. Jejich rozmluva, kdy se zeptal, jestli má vzít svůj nový foťák a on ho upozornil, že to není nejlepší nápad, pokud o něj nechce přijít. A zároveň ho ujišťoval, že přece i na jeho mobilu udělá docela hezké fotky, když o to bude stát. ‚Kdykoliv ti ho půjčím. Nebo ti taky koupím nějaký, se kterým si vyhraješ.‘ A Tomova záporná odpověď, že nový mobil rozhodně nepotřebuje, když mu k narozeninám pořídil na focení takové dělo.

A Tom mu vzápětí dalšími větami dal za pravdu: „Co bych ho tahal, máme přece ten tvůj. Pardon, měli jsme. A komu bych já asi tak volal. S máti jsem mluvil ve čtvrtek, takže bohatě stačí, až se vrátíme. A já nejsem ten, co pořád musí být online, já ne.“

Vycítil v tom malinký osten ironie a uvědomil si, že Tom má pravdu. Poslední dobou to skutečně někdy přeháněl. Hlavou mu proběhlo několik nedávných událostí, kdy na poslední chvíli změnil jejich plány a zůstal trčet u kompu nad prací, místo aby s ním někam šel, jak byli domluvení.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Toma bezradně.

„Tak mohli bysme si zoufat,“ parafrázoval nějakou hlášku, kterou kdysi zaslechl, nebo četl. A když se na tu odpověď Petr zašklebil, dodal: „Nebo třeba rýži.“

A tím už Petra odzbrojil totálně, protože tahle věta mu zněla velice známě, a dobře si pamatoval, kdy ji Tom řekl poprvé. Stáli naproti sobě, on pořád s pravačkou v pytli s mokrými věcmi na spaní, a smáli se… no jak dva cvoci. Kačena na ně koukala usazená na špici zelené kánoe a sama pro sebe si povzdechla, že radši měla zůstat doma s Agátou, kde by tu vodu měla teplou a ‚svý jistý.‘

Ale po chvíli se o slovo přihlásila jeho obvyklá věcnost: „Dobrý, takže buď zůstaneme a usušíme to tady, nebo dojedeme do Planý. To by bylo lepší. Je to tak tři kiláky, takže pořád času dost. A je to tam trochu civilizovanější.“ Myslel především na Toma, protože když už to tak debilně hned na začátku pokazil, asi by nebylo úplně nejrozumnější nakládat mu ještě se spaním na nouzovém tábořišti, kde není nic, jen stánek s pivem a jeden chemický záchod pro všechny. Jemu by to nevadilo, ale… Ty tam byly doby, kdy měla na Darové malý kemp Jitka, kamarádka jeho otce, a on se tam s Markétou vždycky přecpal nanuky a sladkostmi.

Tomáš se rozhlédl po divoce vypadající louce a přikývl: „To zní jako dobrej plán. Tady se mi fakt moc zůstávat nechce.“

Za necelou hodinku už v Plané zjišťovali rozsah mokré pohromy v jednom z pytlů. Ten druhý naštěstí vydržel. Nebylo to tak hrozné, věci byly spíš navlhlé, než úplně mokré a vodácký Bůh se nad nimi slitoval a přinutil sluníčko pálit o sto šest. Nakonec to nebyla až taková katastrofa, jak si představoval. Většina ostatních vodáků jen projela kolem, i po té partičce puberťáků na raftech nebylo ani stopy. Patrně mířili na Liblín, kam chtěl ten první den dojet i on. Do starého kempu, protože ten druhý byl pokaždé na jeho vkus příliš přecpaný, i když ho jeho bývalá parta preferovala.

Teď byl sám s Tomem, věci se sušily rozložené na sluníčku a oni vleže ve stínu pod stromem vychutnávali vychlazené pivo. Prazdroj to nebyl, ale on to přežije a Tomášovi na tom nezáleželo ani v nejmenším.

„Nejsou tu sprchy, miláčku,“ pronesl jen tak zlehka a modlil se, aby to Tom rozdýchal.

„Hm, řekni mi, jak to s váma dělala máma, když jste byli malí? Pochybuju, že před pětadvaceti rokama tu byly.“

Zasmál se a Tomovi to objasnil: „No jak, táta nás zahnal do řeky a máti za náma hodila mejdlo. A jak vidíš, přežili jsme.“

„Myslíš, že já to těch pár dnů nepřežiju?“

Jak to tak vypadá, tak ty nejspíš přežiješ všechno. A nepřestáváš mě i po těch letech překvapovat…

Navečer postavili stan a naštěstí už suché spacáky a karimatky našťouchali dovnitř. S ulehčením zjistil, že tady k jídlu nedělají jen obvyklé langoše, klobásy, hranolky a podobné jedy, kterých by se Tom nedotkl, ale i kuřecí a vepřové steaky přímo na grilu a také kukuřičné klasy, nad kterými Tomáš upřímně zajásal. Poněkud méně zajásal po posledním vyráchání v řece, tentokrát s mýdlem, když zjistil zmizení svých dvou bílých triček.

„Chtěl jsem v nich spát, ty pako!“

„Věř mi, že bez něj ti speciálně v tomhle bude ještě tepleji.“

„Tak co mi zbejvá, že jo,“ slyšel jeho odevzdaný hlas a pozoroval ho, jak se souká do spacáku. Zakutal se do něj až po bradu a ještě si kuklu utáhl pevně kolem hlavy.

Vypadal jako mimino v zavinovačce, až se mu nad tím chtělo smát. Ještě chvilku ho pozoroval, než Tom prohlásil: „Ne, zapomeň na to, Petře. A dobrou noc.“

Za pár minut už slyšel jen jeho pravidelné oddechování. Jemu se spát nechtělo vůbec. Vylezl proto ze stanu ven do rychle padající tmy. Před stánkem to žilo, u vody hořel menší oheň s několika lidmi okolo, z druhého konce kempu krátce štěkl pes. Ale nic z toho ho nezajímalo. Šel zkontrolovat vytaženou loď a pak se posadil na břeh řeky.

Díval se na ubíhající vodu, poslouchal jemné šplouchání a bylo mu dobře. Všechno sice bylo úplně jinak, než si to představoval a plánoval, ale byl tam, kde to měl nejradši. A s tím, koho měl nejradši.

‚Tak ahoj, ty potvůrko jedna zrádná, a všechno dobrý, jo?‘ pozdravil v duchu řeku, jedinou milenku, kterou kdy v životě měl…