Tak nějak

DIAGONÁLY I/12

Poprvé ho uviděl na náměstí. Vytáhla ho tam kolegyně Olinka na Letní slavnosti. Šel, protože zrovna ten víkend nic jiného neměl v plánu. A s ní se dalo mluvit. Dovlekla ho až k pódiu, na kterém poskakovala tlupa mladých lidí do rytmu hip hopu, a ukázala mu jednu z dívek se slovy, že je to její mladší sestra. Vůbec ho nezajímala ani ona dívčina, ani nějaké vystoupení. Hip hop a tanec mu absolutně nic neříkaly.

Toho jediného kluka mezi jinak samými dívkami si všiml jen letmo. V plandavém oblečení a s kšiltovkou vypadal dost praštěně. Ale tak jistě, se všemi těmi kočkami kolem sebe nebudeš mít problém, kluku, pomyslel si přejícně. Dotančili a seskákali z pódia, kolegyně ho k nim dotáhla a svou sestřičku mu představila. Skončili u stánku, kde si dívky daly něco silnějšího a ten zrzavý kluk bezinkovou limonádu. Poslouchal jejich brebentění a pochopil z toho, že jsou spolužáci ze školy a tohle byl jejich zatím největší taneční kšeftík. Když toho kluka asi podvacáté nějaká oslovila ‚Tomíku‘, podíval se na něj a zeptal se: „Tak Tomíku, jo?“

Kluk jen pokrčil rameny a usmál se. Odhalil tak dokonale bílé zuby a veselé zablýsknutí v očích. Pozvání od jedné z dívek, aby se k nim s Olinkou přidali na pouť po okolních tanečních barech, Petr s díky odmítl. Proč se unavovat. Domů se vracel sám a bylo mu to úplně jedno. Rozhodně večer nechtěl trávit ani s kolegyní, ani její mladší sestřičkou.

Na podzim se začal plánovat vánoční večírek. Olinka jako jediná žena ve firmě dostala za úkol sehnat nějaký program. Seděla nad tím poměrně zkroušeně.

„Řekni mi, co mám sehnat za program pro bandu ajťáků, proboha! A měsíc před Vánoci. Tak je to vždycky, nejdřív nic, a pak všechno hned…,“ obrátila se na něj zoufale.

„Pozvi ségru s těma kočkama, na hezký mladý holky se rádi kouknou i ajťáci.“

Její cynickou poznámku, že tím si není tak jistá, ignoroval. I dlouhý, zvědavý pohled, který po něm vrhla.

Na večírku přetrpěl proslov majitele firmy. Nuda, vždyť ten chlap ani neví, o čem vlastně mluví. Podstatě naší práce rozumí asi jako poník letům na Mars, pomyslel si sarkasticky a uvažoval dál. Měl by se poohlédnout po něčem jiném. Po něčem, co by ho bavilo víc. Kde by možná nevydělával tolik, ale jsou i jiné benefity než firemní notebook, auto a mobil s neomezeným tarifem. Třeba pocit, že dělá něco… něco… užitečného? Nakonec byl rád, když jeho neveselé úvahy přerušil začátek tanečního vystoupení. Tentokrát to nebyla divočina hip hopu, ale něco naprosto jiného.

Dívky na sobě měly šaty snad z počátku třicátých let minulého století a onen mladík jen černé kalhoty a bílou košili. Mezi těmi pestrými barvami svých společnic vypadal trochu zvláštně. Ten nebarevný oděv o to víc přitahoval pohled k rusým, polodlouhým, zvlněným vlasům okolo bledé tváře. Bez kšiltovky vypadal mnohem lépe. Swing s prvky stepu – tehdy ještě netušil, na co se to vlastně dívá – sledoval radši než to letní poskakování. A zřejmě nejen on sám. I jeho kolegy to zaujalo. Napadlo ho, že ten, kdo dělal tuhle choreografii a rozhodoval o kostýmech, patrně věděl, co dělá.

Když se dívky po vystoupení vmísily mezi tu bandu, jen s údivem sledoval, jak i kolega, kterému nikdo neřekl jinak než Červ, protože byl odborník ve vyhledávání a likvidaci virů a nic jiného ho vcelku nezajímalo, otřel brýle a začal komunikovat jinak než v binární soustavě.

On sám si nechtěl povídat nijak a s nikým. Chtěl se zdržet na přesně tak dlouhou dobu, aby to bylo společensky přijatelné a nevzbuzovalo to dojem, že se sem přišel pouze najíst. Prohodil pár slov tu i onde, dal si dva panáky whisky, na prvního byl pozván, druhého ze zdvořilosti vrátil, a celou dobu měl neodbytný pocit, že sem vůbec neměl chodit. Kdyby se ho někdo zeptal, co by v ten večer dělal nejradši, pomyslel by si, že nejlepší by bylo něco naprosto jiného. Pěkného kluka a láhev do postele. Na hodinu nebo do rána, to by bylo jedno, hlavně jen do toho rána.

Tak dobře, najez se a vypadni, řekl si sám pro sebe. U rautu narazil na tanečníka Tomíka. Postával tam s prázdným talířkem a asi se rozhodoval, co si dát. Když viděl, co si on nabírá, jen tak zlehka prohodil: „Nezdá se ti, že většina těch věcí je vyloženě toxická?“

Aha, takže patrně budeš patřit mezi ty zapřisáhlé vegetariány nebo vegany, Bůh pomáhej té, se kterou jednou skončíš. Pokud nebude stejně pošahaná jako ty, pomyslel si a radši to nijak nekomentoval. Co je mu do toho, co on jí. A steak je steak. Aby ale nevypadal jako úplný idiot a morous, vymáčkl ze sebe alespoň neurčitou pochvalu na jejich vystoupení.

„Vážně se ti to líbilo? Rozumíš tomu?“

V té otázce cítil trochu ironii a poprvé se na toho kluka podíval pořádně a zblízka. Všiml si drobounkých, sotva znatelných zlatavých pih na nose, jemné linie hladké tváře, malinko pohrdlivého úsměvu a očí… Nebyl odborník na barevné spektrum, ale modrou a zelenou od sebe pochopitelně poznal. Jen u něj si vůbec nebyl jistý, jak by tu barvu vlastně měl popsat. Nejspíš je to modrá. Uhnul pohledem a odpověděl: „Tak lepší než na tom náměstí.“

Slyšel přitakání, že to odhadl správně, že tohle bylo rozhodně lepší i pro něho. Odhodlal se podívat znovu a tentokrát se mu zdály zelené. Možná to bylo proto, že se mezitím trochu změnil úhel jeho pohledu, jak udělal mimoděk krok blíž k němu.

„Víš, že máš naprosto fluorescenční oči?“ Sotva to vyhrkl, došlo mu, že to bylo dost pitomé a že není úplně normální říkat neznámému klukovi, kterého vidí podruhé v životě, něco takového. Ale jeho společníka to nijak nezarazilo. Jen se usmál a pokrčil rameny: „Bohužel vůbec nevím, jestli je to lichotka nebo naopak.“

Cítil potřebu to nějak vysvětlit: „Fluorescenční jsou takové látky, které mají jinou barvu, když na ně světlo dopadá, než když jimi prochází, takže…,“ mírně se zakoktal, „… takže nejspíš je to prostě konstatování, že…, no…, že jsou trochu divné.“

„Čím dál tím lepší,“ ušklíbl se mladík a odložil prázdný talířek. „Tak asi dobrou chuť a čau.“

Najednou měl pocit, že by ho neměl jen tak nechat odejít.

„Počkej, nechceš si přece jenom dát něco k večeři?“

„Tady? Fakt ne, promiň. Navíc stejně už musím jít, je pozdě.“

„A někde jinde?“

Zase ten malinko pohrdlivý výraz a mírně zvlněné rty v nepatrném úsměvu…

„Dobře, tak já dám vědět, až budu mít hlad. A teď už opravdu musím jít.“ Nechal ho stát s talířem, ze kterého stále nesnědl jediné sousto, v ruce, otočil se a odcházel.

V hlavě měl zmatek, co to vlastně mezi nimi proběhlo, a jen sledoval, jak se loučí s dívkami ze skupiny, bere si kabát a mizí jako Popelka. Jenže Popelka mizela před půlnocí a teď bylo sotva půl desáté. Až doma si uvědomil, že se zachoval stejně, jen s tím rozdílem, že on ten talíř odložil plný a s nikým v sále se nerozloučil. Také utekl. Jsi vůl, Petře, oslovil se v duchu. A pusť to z hlavy.

Na Vánoce odjel k rodičům a z hlavy to pustil dokonale. Ovšem jen do té chvíle, kdy se ho máti opatrně zeptala, jestli už si někoho našel. Myslí mu proběhl obraz rusých vlasů a těch zvláštních očí…

„Tak našel bych, kdybych hledal,“ odbyl to jednou větou. Nemusí být každý hned a napořád s prvním, koho potká, jako Markéta. Vzápětí si uvědomil, že by Markétě, své starší sestře, měl být spíš vděčný. A ani matce by tu otázku neměl mít za zlé, protože ji nevedla žádná zvědavost, ale nejspíš upřímná starost o to, aby nebyl sám. Ale přece jen jsou určité věci, jež se neříkají ani rodičům velmi tolerantním. Od jeho coming outu už dávno byli oba se situací naprosto vyrovnaní, přesto tušil, že by z jeho nestálého sexuálního života nebyli nadšení.

Dobře si pamatoval na ten večer, kdy přijel z internátu a měl v plánu celý víkend nic nedělat a nic neřešit. Ale sestřička mu udělala čáru přes rozpočet…

„Musíš mi pomoct, bráško.“

Naléhavost jejího hlasu ho zaskočila. Markéta na rozdíl od něho byla vždycky usměvavá, vyrovnaná, zkrátka v pohodě. Teď byla bledá, s kruhy pod očima a zjevně trochu mimo.

„Co se děje, pohádali jste se s Martinem?“ zeptal se na to první, co ho napadlo. Chodili spolu už téměř dva roky a jemu se nikdy nezdálo, že by jeho skoro švagr byl nějak konfliktní typ.

„No, to vůbec, spíš… naopak.“

„Tak se vymáčkni, Maky,“ bezděčně použil její přezdívku z dětství. Sám jí tak jméno zkomolil, když byl ještě prcek. „O co jde?“

„Je úplně pitomej. Martin. Chce se ženit, blbeček jeden.“

Přišlo mu to k smíchu a taky se rozesmál: „No a co je na tom tak hroznýho? Až doděláš školu, tak s tím snad počítáte, ne?“

„Právě. Jenže on chce hned a vlastně mi tak trochu dal nůž na krk. Vždyť víš, jak jsou jeho rodiče pobožný. Pokaždý trpí, když tam přijedu, že jsme spolu v hříchu.“

Přišlo mu to čím dál tím víc komické. V jednadvacátém století…

„Tak se vezměte, je to stejně jenom kus papíru. Pořád v tom nevidím žádný problém.“

„Ještě ti nedošlo, že naši mají názor naprosto opačný? Vzdělání především? Budou mít spoustu řečí, že máme ještě počkat, až odpromuju a tak dál.“

Pořád nechápal, jak by jí s tím zrovna on mohl pomoct, myslel si ostatně to samé, co táta s mámou. Tak co po něm chce? To se dozvěděl vzápětí a v první chvíli by ji nejradši přerazil, protože se nadechla a měkce pronesla: „Leda bys jim ty taky řekl nějakou jobovku…“

Mlčel a nevěděl, co na to odpovědět, protože jedinou jobovku, kterou by jim říct mohl, jim vůbec říkat nechtěl, přestože sám dost dobře nechápal proč.

„Peťko, no tak, neuleví se tak trochu i tobě?“

Ta otázka mezi nimi visela. Markéta se na něj dívala laskavým pohledem šedomodrých očí, očí, jaké měl i on, protože je oba zdědili po matce.

„Jak jsi to poznala, Maky? To je to tolik vidět?“ zeptal se tiše.

„Ne, to vůbec. Ale jsi přece můj malej bráška, navíc ten tvůj útěk studovat střední tak daleko, když jsi nemusel. A mám oči. A mám tě moc ráda.“

Malej, o hlavu větší než ty, ty velká, pitomá, moje… Objal ji a po dlouhé době mu bylo dobře, protože najednou měl pocit, že se vůbec ničeho nemusí bát. Nemusí nic tajit ani nikam utíkat. Protože když bude stát Maky při něm, a to zjevně bude, tak i kdyby se stalo cokoliv dalšího, ona pro něho bude vždycky. Ta velká, pitomá a jeho.

„Taky tě mám rád. Ale počkej s tím do zítra. Po obědě. Ať nás když tak aspoň vyrazí s plným žaludkem.“

Žádné vyhazování nikoho odnikud a po ničem se nekonalo. Dvojnásobnou jobovku v podobě informace, že jedno jejich dítko hodlá mít svatbu, přestože má před sebou ještě téměř tři ročníky vysokoškolského studia, a druhé dítko ji nebude mít patrně nikdy, ustáli manželé Stránští v klidu. Tak jako vždycky všechno za celou dobu svého manželství.

Svoje děti milovali, takže sice mamka prohlásila, že to tušila a nechápe, proč se Petr nesvěřil dřív, a táta zachmuřeně pronesl, že jen co Martin zase přijede, tak mu tu svatbu hodně rychle rozmluví a: „… jestli budeš těhotná, než dostuduješ, tak ho namouduši přerazím…,“ ale jinak se to obešlo bez slz a bez výčitek. Oboje. I bez toho přeražení o rok později.

Domů už se Petr sice nevrátil ani po maturitě, protože pokračoval ve studiích dál, ale rodiče od té doby navštěvoval nejen často, ale hlavně rád. Později se občas sám sebe ptal, čeho se to vlastně tak bál, když přece věděl, že máma s tátou jsou skvělí. Nikdy ho nenapadlo, že mu do života dali ten největší vklad. Ne to, že jeho orientaci přijali a mají ho rádi, protože je jejich syn, ale naučili ho, že lidi má i on sám vnímat na základě toho, jací jsou, a ne čím jsou.

Vánoční svátky tedy strávil v rodném městě, daleko od běžných dnů, do kterých se vrátil dravě nadržený. Ale poprvé ho napadlo, že jeho způsob života začíná podezřele sklouzávat do stereotypu, který si při prožívání své první lásky před několika lety rozhodně nepřál. Seznámení, ulovení, sex a sbohem. Možná by mohla tahle moje ‚studijní‘ fáze už skončit, pomyslel si ironicky. Svému tělu proto dopřál uvolnění sám, protože už to doopravdy bylo k nevydržení, a radši se zas zahrabal do práce. Po týdnu volna jí měl až až.

Na toho zrzavého kluka nezapomněl. Občas se přistihl, že přemýšlí, co to v něm vlastně bylo. Jistě, nevypadal špatně, ale úplně jeho typ nebyl a nepochyboval, že ani on jeho příliš nezajímal. To by přece tak rychle neodcházel, ne?

Tak co ho na tom klukovi tak zaujalo? Vybavil si tu chvíli u rautu, svoje koktání, jeho pohled těch zvláštních očí… V tom to bude. Nejen ta barva. Ten výraz… Mohlo mu být osmnáct, maximálně devatenáct, ale ty oči… Ty oči vypadaly mnohem starší. Už mi vážně hrabe, uzavřel svoje uvažování, co s takovým mládětem, i kdyby se díval jako Nelson Mandela křížený s Albertem Einsteinem. Navíc, kdo ví, jak to má.

Klišé, že všichni tanečníci kopou za jeho tým, bral jako nesmysl. Jeho kolegyně Olinka by mohla povyprávět, kolik zaškatulkovávajících tvrzení slyšela o holkách s matfyzem. A při tom nebyla žádná ošklivka ani pro běžný život nepoužitelná. Ani lesba, ani asexuálka. Jenom hezká holka, která čirou náhodou uměla matematiku a milovala algoritmy. Ale také byla zvědavá. A Petr se jí líbil. Nikdy ovšem nepřekročila hranice běžného přátelství dvou kolegů, které pracovně zajímají stejné věci. Její přátelství Petra nejen nijak neobtěžovalo, ale ani nenutilo říkat, jak to má on. Proč by to dělal, když jí se to netýká.

Olinka se nevtírala, jen jí hlavou, zvyklou na analýzy různého druhu, občas kmitla myšlenka, že by mohl být gay. Nikdy o svém soukromém životě moc nemluvil, nikdy ho nikde na jakékoliv akci neviděla s jinou dívkou. Když se jí mladší sestra o svátcích zeptala, jestli už nějak pohnula s tím svým fešným kolegou, probraly to velice zevrubně. A ta malá potvůrka se projevila dost poťouchle:

„Vezmi ho s sebou na naše absolventské představení, lístky jsem ti dala dva, ne? A pak ho zatáhni někam na večeři a konečně se trochu snaž.“

Olinka sehrála geniální etudu na téma: Jeden holomek mi na poslední chvíli odřekl doprovod do divadla. Nebuď zlý a pojď se mnou, oblek máš, ne? Petr v jádru zlý doopravdy nebyl. Olinčině přesvědčování neuměl říct ne. Nedokázal si narychlo vymyslet smysluplnou výmluvu. Když se zeptal, co je to vlastně za představení, souhlasil vcelku ochotně, protože by tam mohl být on. Tomík.

Řízením osudu – nebo obyčejným ženským spiknutím, se proto stalo, že jeden lednový čtvrteční večer seděl Petr v hledišti a sledoval absolventské představení posledního ročníku konzervatoře. A poprvé Tomáše uviděl při tanci jeho srdci nejbližšímu, při baletu. Co na tom, že baletu nerozuměl, co na tom, že ta hudba, která zněla, by mu připadala příšerná, kdyby ji slyšel jinde a jindy. On ji neslyšel. Neviděl tucet baletek okolo mužské postavy v přiléhavém trikotu tělové barvy, který jen zvýrazňoval každou křivku těla míhajícího se po jevišti. Neviděl nalíčenou tvář a vlasy sčesané dozadu, zafixované tužícím gelem, aby držely na místě. Neviděl ani oči, jež ho na Tomovi zaujaly jako první. Vnímal jenom to tělo se suspenzorem zvýrazněným rozkrokem, nic jiného. A potom svou vlastní palčivou touhu po tom těle, která se mu prudce nahrnula tamtéž. Byl snad slepý, že to pod tím oblečením předtím neviděl?

Nebylo v tom nic romantického, nic milostného. Byl to pouze prostý živočišný pud, kdy ho vůbec nezajímalo, jaký je majitel toho těla uvnitř. Byly to dlouhé minuty fyzické bolesti ztopořeného údu, kdy podvědomě ruce držel tak, aby to nebylo nápadné.

Probral se až při spuštění opony a následné děkovačce. Při potlesku si uvědomil přítomnost Olinky vedle sebe. Rozpačitě se na ni podíval a řekl, že to bylo moc hezké, děkuje za pozvání a odveze ji domů.

Její reakci nečekal. V první chvíli to vypadalo, že mu snad dá pár facek přímo v hledišti, ale naštěstí se ovládla a jen na něj vyprskla, že se nemusí obtěžovat.

„Jdu za ségrou k šatně. Ty si dělej, co chceš.“ A skutečně se otočila a odešla. A on tam stál, v hledišti, kde už potlesk dozněl, a diváci začali odcházet. Nechápal, co se to děje. Byl úplně zpitomělý, vykolejený, neschopný rozumně uvažovat.

V tu chvíli mu vůbec nedošlo, že vedle ní seděl celou dobu jako žok, téměř bez pohnutí a bez jediného projevu, že o ní vůbec ví. Jako by neexistovala. Olinka nebyla žádná hysterka, ale přece jen se jí dotklo, že ten chlap vedle ní nijak nereaguje na její jemné tělesné pokusy o kontakt. Její naklonění k němu, přitisknutí paže k jeho lokti, nenápadné šťouchnutí kolenem. Nic. Měla ho plné zuby. A když řekl, že ji pouze odveze domů, jakýkoliv návrh, že by mohli jít na večeři nebo kamkoliv jinam, z její strany už nepřicházel v úvahu. Vnucovat se nepotřebovala. Radši tedy vyklidila pole dřív, než by toho tupouna doopravdy fyzicky inzultovala.

Možná to byla chyba, protože vidět Olinku, jak se svými necelými sto šedesáti centimetry fackuje a titěrnou kabelkou mlátí Petra, kterému sahala sotva po ramena, by mohlo rozptýlit mnohého pána, jenž ten večer stejně jako on pouze dělal doprovod dámě, ač ho balet nijak nezajímal.

Ze sálu odcházel jako poslední. Pro kabát do houfu lidí u šatny se mu nechtělo, rozhodl se proto chvilku počkat. Prohlížel si velké plakáty umělců na stěnách, narazil i na plakát Tomášova ročníku v kostýmech. Kdybych nebyl úplný vůl, mohla mě vzít Olina s sebou do zázemí divadla a já bych se k němu aspoň trochu přiblížil, napadlo ho.

Netušil, že je jen dobře, že právě v tom okamžiku Tomášovi na blízku není. Protože ten vedl v jedné z pánských šaten poněkud trapný rozhovor: Ano, doopravdy budu včas doma. Ne, nejsem unavený a neboj, dám na sebe pozor. Všichni jdeme zapařit, nechci trhat partu. Jsem moc rád, že se ti to líbilo… V duchu si ovšem říkal, že je to už vážně nenormální a že mu není pět. A že by vlastně docela klidně domů šel, jen kdyby to po něm nebylo tak tvrdě vyžadováno a nebylo to tak pokrytecké.

Představa velkého tahu po barech se spolužačkami ho ve skutečnosti moc nelákala, ale pořád to byla ta lepší varianta večera. Když konečně osaměl, úlevně si vydechl, odlíčil obličej a rychle se vysprchoval a oblékl. Přes vlhké vlasy přehodil kapuci mikiny, nakoukl k holkám, jak jsou na tom ony. Zjistil, že zdaleka ještě nejsou hotové, proto i když by klidně mohl za nimi, rozhodl se, že to jejich věčné žvanění ještě chvilku poslouchat nemusí. Užije si ho až až. Měl je rád, ale právě v tu chvíli ho cokoliv ženského spíš rozčilovalo. Houkl tedy jen na Anetu, že na ně počká ve foyer a ať jim to netrvá věčnost.

Při sbíhání schodů pohledem přejel celý prostor a všiml si. A když už si všiml…

Jeho hlas i zjev Petra vyvedl z míry, protože to zas už byl jen kluk v trochu bláznivém oblečení, s kapucí na hlavě a bledou tváří. Ale už věděl, co se pod tím vším ukrývá a zas pocítil příval vzrušení. A zapálilo mu to tentokrát poměrně rychle: Všiml si mě a přišel sám. Pozdravil a zeptal se, jak se mi to líbilo. Ví, kdo jsem, takže na naše dvě předchozí setkání nezapomněl. Jo! JO!!! Nechci dneska spát sám… Tak jen opatrně, je to ještě mládě, ať to není tak okaté, že ho do té postele dostat chci.

„Pořád ještě nemáš hlad?“ zeptal se, aby navázal na jejich předchozí setkání. Tom se nezarazil ani na chvilku. Už když ho spatřil, jak stojí u jejich velké fotky, napadlo ho, že by se ten večer možná dal strávit příjemněji. A že víc než půlroční sexuální abstinence je už pro něj nesnesitelná. Po každém vystoupení byl nabitý adrenalinem ze všech diváků a potlesku, ani trochu unavený. A tak se jen usmál a odpověděl, že možná trochu ano.

To Petra uvedlo do stavu euforie, a kdyby si v tu chvíli Tomáš přál, ať ho vezme do té nejvíc vegan restaurace s nejodpornějším ekobio menu ve městě, odvezl by ho tam, a to jídlo by si dal s ním. Stejně by nevěděl, co žvýká, protože už si ho v myšlenkách svlékal. Vyzvedl si kabát a zamířili ven do tmy mrazivého večera. K jeho oktávce došli mlčky.

„Tak kam bys rád?“ zeptal se rozechvěle, když se Tom usadil na sedadlo spolujezdce a zapnul si pás. „Vyber si, zvu tě.“

„Kamkoliv, kde je klid a nejsou tam lidi.“

Pomyslel si, že to tak maximálně na hřbitov nebo za město do lesa a ani jedno z toho v lednu není úplně ideální. Podíval se na Tomáše, jak sedí s mírně zakloněnou hlavou a zavřenýma očima. Vypadal, jako by se mu chtělo hrozně spát. A on by se tomu nedivil, po tom výkonu na jevišti. Ale Tomovi se spát nechtělo. Věděl, kolik má času, než přijde jeho policejní hodina, a nehodlal se dál zdržovat nějakým kličkováním. Oči otevřel, Petrovi jeho upřený pohled oplatil a zcela klidně a nevzrušeně pronesl:

„Co kdybys mě prostě vzal k sobě a přiznal, že mě chceš ošukat?“

Ta věta, ač byla řečená velmi tiše, uzavřeným prostorem auta přímo třeskla. Petr by něco takového od takhle mladého kluka nikdy nečekal. Sám by to před osmi lety rozhodně neřekl. Tomáš nikdy předtím také ne. Ale měl už všeho, co se kolem něj děje, právě tak dost, a tohle byl jeden z mála večerů, kdy si mohl dovolit uniknout alespoň do té zpropadené půlnoci.

Petra zaznamenal už v létě na náměstí a před Vánoci mu tím svým prohlášením o jeho divných očích pěkně zamotal hlavu. Líbila se mu totiž zjevná nejistota, s jakou s ním těch pár vět prohodil. V kombinaci s Petrovým mužným vzhledem to pro Tomáše bylo téměř neodolatelné. Že ho nepřitahují kluci jeho věku, věděl, ostatně měl za sebou krátký bouřlivý vztah s někým mnohem starším. Vztah, ve kterém si dovolil trochu snít, aby pak dopadl celkem tvrdě na hubu. A nejen proto, že poznal, že pro toho druhého vlastně nic moc neznamená. Přesto se svou povahou snílka věřil, že láska existuje a ta jeho první velká opravdová někde teprve čeká. A třeba právě teď, když Petr jen beze slov nastartoval.

Ptát se na něco, na co? Lichotky, proč? Oba věděli, o co jde. Rozuměli si, aniž by řekli jedinou další větu. Nebo ne? A nebylo to jedno pro jeden večer?

Doma vzal Tomáše rovnou do ložnice, stačili se před tím pouze zout. Bundu, mikinu a triko už z něj stahoval vedle postele. Stejně rychle jako Tom z něho kabát, sako, košili. Ty dva urvané knoflíky našel až za pár dnů.

Musí být první polibek něžný? Jejich nebyl. Zaútočil mu na rty dobyvačně, s rukou v jeho stále ještě vlhkých vlasech, aby nemohl ucuknout. Přestal by, kdyby se o to Tom pokusil? Nejspíš ne. Asi by se zastavil až těsně před znásilněním. Možná. Ale Tom se nebránil. Podvoloval se jeho líbání, sám se k němu tiskl, a když mu Petr přejel druhou dlaní po nahých zádech až na zadek, uteklo mu ze rtů první zasténání.

Už se ničím nezdržoval. Svlékl z kalhot Toma, svlékl sebe. Na pár vteřin přemohl své vzrušení a Toma si prohlédl. Nahý a na dosah, s tím svým krásným tělem – k zešílení. Kdo by tomu odolal? V hlavě jediný cíl, jediné přání. Zanořit se do toho těla, co nejvíc to půjde. Ani v tomhle Tom neprotestoval, když ho zatlačil k posteli a donutil kleknout na její kraj. A ani později, když ho vybídl: „Lehni si na záda.“ Jediná věta za celou dobu jejich prvního milování.

Znovu mu zajel do těla a položil se na něj. Ústy tlumil Tomovo vzdychání, vychutnával si jeho ruce na svém zadku. Dávaly jasně najevo, že ho chce víc a hloub a rychleji. A on to rád udělal.

Vyvrcholili skoro současně. Tomův penis se mu ještě cukal v dlani a pevné svaly jeho nitra se svíraly kolem, když to na něj přišlo. Napětí, stažení a pak postupné uvolnění až do slastného konce poslední kapky. Polibek místo díků, než se z něj sesunul na záda.

Uspokojení se mu šířilo tělem, zklidňoval dech, se zavřenými víčky vychutnával tu postkoitální chvíli rozumové prázdnoty, kdy neexistuje nic, jen ukojené tělo. Často v těchto chvílích pociťoval skoro až nechuť k druhému tělu, které se k němu potom tisklo. Občas ho to natolik otrávilo, že se místo toho vychutnávání dozvuků orgasmu radši zvedl a odešel do koupelny nebo pro něco k pití. Ale teď to bylo jiné. Toužil se Tomova těla dotýkat. Dalo mu tolik rozkoše, bez jakýchkoliv podmínek se jen podvolilo.

Pocítil určitý zákmit provinění, že si na tom on sám nedal víc záležet. Delší předehru, lepší přípravu, muselo ho to bolet, sakra! A proto se ze zad přetočil na bok, aby byl něžný alespoň teď, kdy se k němu ten kluk určitě bude chtít trochu dotěrně přitulit, jenže…, jenže žádné dotírání se nekonalo. Tom se posadil, natáhl ruku pro balíček papírových kapesníků na nočním stolku a pečlivě setřel z břicha svoje sperma.

„Budu muset jít,“ začal se zvedat.

To jako myslí vážně?! Chytl ho za zápěstí a stáhl zpátky k sobě. Zas to podvolení bez odporu, vleže na zádech se mu Tom díval do očí. Skláněl se nad ním, ukazovákem jemně obkreslil obrys jeho tváře a rtů, které políbil. Tentokrát dlouze a něžně, bez své předchozí dobyvačnosti.

„Zůstaň do rána, třeba se ti to napodruhý bude líbit trochu víc,“ zašeptal. Sledoval, jak se Tom pousmál a zavrtěl hlavou.

„Neboj, mně se to líbilo. Příště ti po tom klidně i zatleskám, jo?“ Vypadal, že se docela dobře baví, a on poprvé poznal ten pocit, který ho nejspíš neopustí už nikdy. Že má chuť občas toho kluka roztrhnout. A zároveň si všiml toho příště a… měl z toho v koutku duše radost, protože to znamenalo, že Tom chce příště a on to fascinující tělo bude mít znovu.

„Tleskat nemusíš,“ odpověděl příkřeji, než chtěl, a už mírněji dodal: „Chci, abys tu zůstal.“

Tomáš zvážněl: „Petře, to není, že nechci, já vážně nemůžu. Víš, těžko se to vysvětluje, ale do matury to překlepu a pak snad…,“ zmlknul a rozpačitě odvrátil hlavu.

„Nějaký problémy doma?“ Popravdě, moc ho to nezajímalo, nechtěl se dělat nějak hezkým a chápavým ani před ním, ani sám před sebou. Nechtěl poslouchat nějaké problémy, chtěl večer a noc plné sexu. Ale ta otázka byla celkem logická a vypadla z něj úplně bezděčně.

„Jo i ne, to se vážně špatně vysvětluje,“ povzdychl si.

Položil mu dlaň na tvář a jemně zatlačil, aby se na něj Tom znovu podíval. Ten výraz v jeho obličeji a v očích. Nebyl to ani strach, ani smutek, ani bolest. Nejvíc ze všeho mu na mysli vytanulo slovo clona. Jako by Tom ani náznakem nechtěl dát najevo, co cítí. Jeho oči vypadaly zas starší než před chvílí, kdy se do nich vpíjel při jejich prvním chvatném milování. Nečitelně, neproniknutelně. A on si uvědomil, že to, co se děje za těmi zrcadly do Tomovy duše, vlastně poznat chce. Ne z lásky, ale z pouhé zvědavosti, protože nikdy předtím nepotkal takového kluka, jako byl Tom. A že ho musí pochopit. Dá se vůbec někdy pochopit, co se děje za zrcadlem?

„Co se stane, když teď neodejdeš?“ zeptal se, teď už s opravdovým zájmem.

„Fajn, když to chceš slyšet,“ řekl úsečně Tomáš, znovu se odvrátil a monotónně začal odříkávat: „Nejdřív to budou otázky, kde a s kým jsem byl. Potom výčitky, že s tebou, respektive s nějakým klukem. Lhát nebudu. Následovat budou výhružky, že když se chci flákat a dělat bůhví co, tak se rovnou můžu sbalit a vypadnout. Pak bude tak dva dny ticho. A pak pláč a další výčitky a vynucování slibů, že už to nikdy neudělám a budu jenom doma nebo na baletu, ten je přece to nejdůležitější. V tom jediným to bude pravda. Je pro mě nejdůležitější, vždycky byl.“

Víc říkat nechtěl. Přiznat, že nejvíc pokořující je pro něj fakt, že tohle matka nedělá z nějaké starostlivosti o něj, ale jen proto, že podle ní zahodil největší šanci života, když poslal do háje jednoho… Ale co! Proč by mu to říkal. Ještě párkrát si s Petrem zašuká, když se mu povede občas najít nějakou skulinu, kudy vyklouznout, aniž by pak slyšel ty scény. A on je slyšet nechtěl. Chtěl jenom vydržet, odmaturovat a vypadnout, až bude schopný se sám uživit. Zatím si nemohl najít ani pitomou brigádu. Prý aby ho to neodvádělo od jeho umění. O tom, že občas se spolužačkami vystupuje i jinak, se nesměl zmínit ani slovem. A holky ho kryly, jak jen mohly. Jenže on měl těch lží a přetvářek dost. 

Podíval se znovu na Petra. Vypadal zamyšleně, a taky byl, protože si tu Tomovu řeč přemílal v hlavě a moc jí nerozuměl, ale cítil v tom všem opravdovost toho, že ten kluk v životě má asi pořádný problém a vůbec mu nejspíš není dobře. A zalila ho vlna soucitu a pak vděčnosti k vlastním rodičům, kteří s ním nikdy takhle nejednali. Nikdy nevyčítali, nevydírali… a hlavně nevyhazovali. On odešel sám a kvůli ničemu, snad jenom kvůli svému vlastnímu strachu.

„Vadí jim, že jsi gay?“ Řekl ‚jim‘, protože tehdy ještě nevěděl, že Tomáš žije jenom s matkou.

„Ne, to máti nevadí, spíš naopak. Aspoň mě neodvede nějaká coura.“

„Cože?!“ zeptal se nechápavě a skutečně nechápal.

„No nejspíš si myslí, že takhle budu mít jen balet a ji.“ A maximálně budu chrápat s někým, kdo mi pomůže v kariéře, protože ten můj svět je buzíků přece plný, dodal si hořce už jen sám pro sebe.

Přisunul se blíž a položil hlavu Petrovi na hrudník. Nechtěl, aby viděl, že se mu do očí derou slzy. Cítil, jak ho hladí ve vlasech, na tváři ho lechtaly jemné chloupky, vnímal vůni Petrova potu a kolínské a nechtěl odcházet ani trochu.

Kdy se rodí nápady, které mohou ovlivnit celý život? A musí nutně být myšleny úplně vážně? Nad tímhle zřejmě Petr bude uvažovat do konce života. Jestli to myslel vážně, nebo jen chtěl, aby Tom nikam neodcházel pro ten jediný večer. Zatoužil po něm totiž znovu a jeho tělo to vážně myslelo, když opět hnalo krev do topořivých tělísek v jeho údu. Nadechl se a zeptal se: „A myslíš, že se ke mně jeden kluk nevejde, když ti zas řekne, že se máš sbalit a vypadnout?“

Tom zvedl hlavu a zíral na něj několik vteřin. Co přesně si myslel, se Petr nedozvěděl ještě hodně dlouho potom. V tu chvíli bylo dobře, že to neví, protože Tomáš, ač snílek, si zcela pragmaticky pomyslel, že tohle by jeho problém samozřejmě vyřešit mohlo a po maturitě se uvidí. A to milování, které se mu mimochodem líbilo hodně, k tomu bude mít jako bonus. Teď hned, a ne až kdoví kdy.

„Tak asi vejde,“ připustil, „já ti to ráno připomenu.“

Přitiskl se k Petrovi celým tělem a políbil ho.

„Jak mě vojedeš napodruhý?“

Trochu jinak, pomyslel si Petr. A bylo to jiné, pomalejší a něžnější, a Toma napadlo, že si nejspíš Petr chce napravit reputaci po tom překotném začátku. Budu mu muset říct, že mi vůbec nevadí, když to trochu bolí, uvědomil si, ale teď ne. Teď je to zrovna takhle příjemné, jak mě hladí a dráždí.

Poddal se té něze stejně ochotně jako předchozí vášni.

A pak mu usnul v náruči a Petr si ho k sobě i ve spánku podvědomě tiskl. Pro Toma to byla první noc, kdy takhle s někým spal. Kdy takhle někomu usnul v objetí pevných paží a vůně mužského těla.

Ráno ho Petr ani nevzbudil, takže mu Tomáš nic připomenout nemohl. Spal jak zabitý skoro do desíti. Vstal, sebral a vyhodil použité kapesníky i prázdnou krabičku od kondomů. Aspoň že ty šprcky vyhodil sám ještě v noci, pomyslel si na adresu Petra. Místo školy – stejně měli ten den jen čtyři hodiny – se trochu porozhlédl po bytě, v němž strávil noc. Ten minimalistický styl se mu líbil. Dalo se na něm stavět. Kolik toho člověk k životu vlastně potřebuje? Mít se kde vyspat a najíst. Kdyby ovšem bylo čeho. Naposledy jedl den předtím lehký oběd, jak se před vystoupením nikdy necpal. Na večeři nedošlo a ke snídani si mohl vybrat mezi čínskou polévkou a hnusy v mrazáku. Rozhodl se dál hladovět, a až bude nejhůř, radši tu zpropadenou instantku.

V kolik hodin vlastně chodívá z práce? Nají se cestou, nebo si domů něco nosí? Nebo žije ze vzduchu, když doma skoro nic nemá? A nevyhodí ho rovnou, sotva vejde do dveří? Nevysměje se jeho bláznivé důvěřivosti, s níž doufal, že ho u sebe doopravdy nechá?

Z kapsy bundy vytáhl mobil. Tušil, že bude natřískaný nepřijatými hovory a zprávami. Ale zkontrolovat ho nemohl. Zřejmě ta intenzita sháňky po jeho osobě byla tak vysoká, že jeho přenosného nepřítele naprosto vyčerpala. A on byl za ten vybitý mobil rád. Věděl, že to je jen oddalování nepříjemné situace, které stejně neujde, ale nejdřív chtěl vidět Petra.

Namátkou vybral jednu z knížek na polici nad postelí, pohodlně se uvelebil a začetl se. Však ono to tak nějak dopadne samo… Bylo to poprvé a naposledy v jeho životě, kdy udělal něco totálně nezodpovědného. Ne bláznivého, to dělal často a rád. Nezodpovědného v tom smyslu, že mu bylo naprosto jedno, že i když s matkou nemá ty nejlepší vztahy, tak přece jen se o něj může i docela obyčejně opravdově bát. Za čas se za to začal malinko stydět, ale po některých jejích dalších reakcích přestal. Nikdy pak nezalitoval toho rozhodnutí zůstat nejen přes noc, ale i druhý den.

Petr přišel z práce brzy, utekl už krátce po poledni, protože chtěl vědět, jestli u něj Tom zůstal. Neměl na něj ani pitomé číslo na mobil, aby mu zavolal. Když u sebe doma našel Tomáše, jak si v posteli spokojeně čte jednu z jeho detektivek, zažil okamžik tak intenzivní radosti, jako snad nikdy předtím.

Slyšel jeho plaché ahoj, viděl nejistý úsměv a rozzářené oči… Kde je ten včerejší kluk, který mu tak suverénně nabídl sám sebe? Která z těch podob je ta opravdová? Časem zjistil, že obě, jak kdy a jak v čem.

„Co budeme dělat?“ zeptal se, protože potřeboval vědět, jestli alespoň ten kluk v jeho posteli má nějakou představu, co dál, protože on neměl. Zatím nevěděl absolutně nic jiného, než že je rád, že Toma vidí.

Tom se usmál svým typickým, mírně ironickým úsměvem a odpověděl: „Sex? Nebo třeba rýži, když ji skočíš koupit. Mám hroznej hlad.“ A úlevně se rozesmál, protože pochopil, že Petr se v tom okamžiku cítí stejně nejistě jako on sám. A taky to, že přestože ani jeden z nich netuší, co bude dál, tak i Petr rád vidí jeho.

Ten den došlo nejen na tu rýži a sex, ale i na Tomovu cestu domů. A pak zas zpátky k Petrovi. S batohem s věcmi do školy a sportovní taškou s pár nejosobnějšími kousky oblečení. A s několika hodně ošklivými větami, které nezapomene nikdy.

Před domem mu Petr batoh i tašku vzal z rukou a dal je do kufru auta. Byl to hodně zvláštní pocit pro ně oba. Viděli se dvakrát na chvilku. Prohodili mezi sebou stěží dva tucty vět. Strávili společně jednu noc a půl odpoledne. Prožili spolu několik orgasmů. A vůbec nic dalšího. Znali sotva svoje jména. Jak se asi tak mohli cítit? Tak jistě, nadrženě, protože jejich těla si rozuměla od prvního okamžiku. Ale ani jeden z nich si vůbec nebyl jistý, jestli to bude stačit.

Když se jich někdo později zeptá, jak se dali dohromady, budou oba začínat stejně: Tak nějak. Jen Petr bude říkat, že Tom tak nějak přišel na sex a zapomněl odejít. Tom bude říkat, že se tak nějak zamiloval, samozřejmě hned na první pohled. Jinak by k Petrovi nikdy nešel, přece!

A podívají se na sebe a rozesmějí se. A dál už budou radši mlčet. Protože kdo by tomu věřil?

Jen oni dva budou vědět, že ten druhý kecá. Protože to, co je mezi nimi, od toho dne po první noci, kdy spolu začali žít, aniž by se znali, až do chvíle, kdy se píše háček ve slově teď, to nikdy nepotřebovali pojmenovávat. Začalo to jediným bláznivým, spontánním rozhodnutím a vznikalo to velice zvolna, kvůli mnoha okolnostem, které si začali uvědomovat a objevovat postupně a spolu. V těch všedních maličkostech obyčejného života. A ani zdaleka to nedokáže obsáhnout to prosté slovo na L. Je to totiž jen slovo, když se řekne nahlas.

Slovo, které tak rádi slyšíme a někdy i s různými, ne vždycky nejčistšími, záměry říkáme. Ale mnohem, mnohem radši jednoduše prožíváme.