Gay povídky

Ale Damián nevydržel a dveře od ložnice otevřel. Pohledem přejel rozválenou postel, moje včerejší oblečení rozházené po zemi, nedopitou láhev Morgana a dvě sklenky na nočním stolku. Beze slova se otočil. Sakra, sakra a ještě jednou SAKRA!

Vnímám svůj zrychlený dech. Vždycky je to takhle, když se motá kolem mě s těmi lačnými pohledy. Nebudu kecat, prošukal bych se s ním klidně celým dnem. Ba co víc, nevadí mi ani trochu s ním trávit čas na rozdíl od dob minulých, kdy mě spíš sral, než vzrušoval. Jeho nenávist nebyla hraná, fakt mě neměl rád. Bohužel se to v něm bilo s čestným jednáním. Nemusel mě, ale nikdy nebyl křivák.

„Nevím, prostě to tak cítím, nejde to popsat slovy, nejsem žádný básník nebo slovní žonglér. Jen tě chci poprosit – zkus mi věřit a já ti to dokážu. Nezatracuj předem možnou lásku, která dva samotáře udělá šťastnými. Dej nám šanci, prosím!"

- Kdo že vás posílá? - prohlížím si ho od hlavy k patě. Módou zrovna nepohrdá. Má rád syté barvy. Jako já. Krásné oči. Štíhlé prsty. - Můj náčelník. A mám vám říct, abyste nejdřív zamknul, když budete tak hodnej, veliteli. - - A proč? - - No aby sem nikdo nelez, říkal náčelník. - Co by ještě nechtěl? Ale když je mladík od nás, z kroužku trhlých erotomanů… Podívám se za dveře, zda na chodbě někdo není, a potom zamykám. - A kdo je vůbec váš náčelník? -

Domů se mu nechtělo, bezcílně coural uličkami s vánoční výzdobou. Jedna ho dovedla na náměstí plné barevných stánků, vánoční trhy. Procházel mezi lidmi, na nabízené zboží se nepodíval. Skoro už byl mimo všechen ruch, když ucítil známou vůni. Spatřil stánek, kde nabízeli svařák a horkou medovinu. Dal si medovinu, dvojitou. Držel ji v dlaních, příjemně hřála, do srdce se to teplo nedostalo, ale alespoň něco. Loknul si horkého, moc dobrého nápoje, zavřel na chvilku oči. „Je moc dobrá, mám už druhou,“ ozvalo se mu za zády.

Dorazil do vsi, prošel přes náves se starými morušemi. Byl vcelku vděčný, že nikdo nebyl venku, neměl náladu na nějaké povídání. Dorazil domů, otevřel branku, došel ke vchodu, zabouchal a otevřel dveře: „Ahoj, jsem tady!“ Zul si za dveřmi boty a bundu pověsil na věšák. Ve dveřích od kuchyně se objevil otec: „Ahoj, přišel jsi do nejlepšího. Mámin každoroční blázinec, zase tvrdí, že nestíhá.“ Protočil oči vzhůru. Z kuchyně se ozvalo zasakrování: „Kruci, to jsou zase mizerný střívka…“

„Zamilovaný? Prečo sa pýtaš?“ Máriova obrázka ho popravde neprekvapila. Vždy hovoril to, na čo myslel…, a v jeho myšlienkach by sa človek nevyznal…, ani keby na to mal návod. „A nevolaj ma Timotej, vieš že to nemám rád“. „Sorry Tim. Tak bol? Na slovenčinu máme napísať sloh na tému Prečo je krásne byť zamilovaný a ja som zamilovaný ešte nebol, teda aspoň o tom neviem…“

Ze začátku to pro mě byl ve fabrice trochu kulturní šok, nebudu lhát. Fyzicky jsem sice zvládal, ale ta jednotvárnost a absolutní absence jakékoliv kreativity mě zabíjela. Navíc výroba, ve které pracuje pětaosmdesát procent opačného pohlaví, většinou čtyřicet plus. Pár chlapů, co se provozem občas mihnou, sedí nahoře v teplých kancelářích a zbytek jsou opraváři a údržbáři. Mají práce nad hlavu a radši flirtují s těmi několika mladými kočkami, co tu jsou, než by se vybavovali s brigádníkem. Ale zvykl jsem si já, zvykly si i moje kolegyně, a když jsme se trochu poznali, neměl jsem se mezi nimi vlastně vůbec špatně. Trošku se mnou flirtovaly, trošku si mě začaly hýčkat, a proč bych na to nepřistoupil? To, že se mi líbí víc svalnaté mužské zadky než vyplněné výstřihy, neznamená, že mám k ženám nějaký odpor.

Osud jen pozdvihne obočí. „Máme odlišný smysl pro humor.“ Zhluboka se nadechne a povytáhne bělostný rukáv u svého hábitu, aby se teatrálně zadíval na neexistující hodiny. „Kdy tohle skončí? Vydržíš to, aniž bys zasáhl?“ spustí rukáv a pohodlně se opře do plyšového gauče.

Hned v prvních momentech našeho soužití jsem ale poznal, jak moc jsem se mýlil. Z tohoto temného démona se stal anděl s neposkvrněným srdcem, ve kterém jsem uviděl bytost s duší stejně osamělou a tápající, jakou jsem měl i já. V té chvíli jsem pocítil lásku intenzivní a nezaměnitelnou, která mě obestřela a vloudila se do každé buňky mého těla a ovládla celou mou mysl až do posledního neuronu. Byl jsem lapen v síti neskutečné euforie opravdového života se vším, co může nabídnout. A křehká skořápka, kterou jsem se chránil před nelítostným osudem, praskla…

„Opatrne,“ zašepkal Erik a pritiahol si Adama do náručia. Erik si sadol na vaňu a Adama si o seba oprel. Adam sa párkrát zhlboka nadýchol. Závrat ho prešiel. V polosede na Erikovom stehne sa hlavou opieral o jeho hlavu a ruku mal prehodenú okolo jeho krku. V tej chvíli pocítil neskutočné vzrušenie. Na svojim stehne cítil, že nie je sám, čo je vzrušený. Erik ho začal jednou rukou jemne hladiť po chrbte a druhou zašiel rukou pod Adamove tričko.

Arkil se díval taky, oba hltali každý záběr. Předměty běžného života, každá maličkost byla fascinující, snad ani nemrkli. „Arkile…,“ vydechl prst namířený na světle oranžovou skvrnku. „To není možný. Ne, Friego, ne…,“ nedokázal ho zastavit. Muž vpadl do místnosti, ze které ten signál, tepelný signál pocházel. Dusil se, špatně se mu dýchalo, cítil čůrky potu stékající mu po zádech, srdce se mu mohlo rozskočit. Nic z toho nebylo projevem námahy, ale vzrušení. Je tu někdo živý, neuvěřitelné, nemožné. To všechno mu letělo hlavou a pak ho oblil chlad. Studený pot měl úplně všude, díval se na kapsli, na níž blikaly kontrolky

„Ano, já osobně, kámo. Když jsi mě tak solidárně přizval k tak milému setkání. Moc rád vás zase vidím, pane profesore. Vypadáte skvěle,“ usmívám se jako král všech bazilišků a bezostyšně si před ním hladím péro. Tady není co tajit, všichni tři víme, o co tady jde. „Nenechte se rušit, pánové. Dám si tady sprchu a potom se pokusím nabídnout vám svou společnost.“