Valčepo 18. kapitola

„Oliviere… Livi!" získal pozornost Šimon. Konečně se na něj černovlasý alespoň podíval, v tom pohledu však bylo cosi, co se mu nelíbilo. Jakýsi stín, děsivý, prázdno…

Něco, co zakrývalo jiskry, které Olivier v očích míval, kdykoli se na něj podíval. Cosi ho trápilo…

„Co říkal? Co se děje?" zeptal se přímo. Nechápal to, nechápal nic. Proč se mu zase uzavíral, proč zase utíkal? Slíbil mu, že ho tu bude držet a stavět k problémům čelem, zejména když tím problémem bude on sám. Slíbil, že si pro něj vždy doběhne. Jenže co měl dělat, když byl Olivier vedle něj, a přitom tak daleko, že už vlastně nevěděl, kterým směrem se vydat?

Černovlasý však, ponořený v myšlenkách, odvětil cosi neurčitého, jako by mu snad Šimon mohl věřit, že ho tak trápilo nic nového ani zajímavého. Kdyby se byl podíval do Šimonových očí, třeba by zahlédl, jak zoufale mu chtěl pomoci. Upřímně, opravdově mu na něm záleželo. Jenže on to neudělal.

„Co se děje?" zeptal se tedy blonďáka německy.

„Já nevím, jen jsem mu přeložil náš rozhovor, ten, co jsme vedli u oběda. Ptal se, co všechno jsi říkal a tak," odpověděl Pierre s pokrčením ramen. Tušil, že právě na to se Olivier ptal Šimona – nerozuměl ani slovo, intuice mu však napovídala, že by černovlásek jen nerad zůstal neinformovaný. A výraz v Šimonově tváři mu jen potvrdil, že měl pravdu.

„Vážně? Ale proč…?" zeptal se, spíš pro sebe, než že by mluvil na Pierra, ten to však nemínil nechat jen tak.

„Olivier byl vždycky zvědavý, přirozeně nedůvěřivý. Když něčemu nerozuměl nebo se mu něco nezdálo, snažil se zjistit pravdu za každou cenu. Často se mne na něco zeptal, já mu odpověděl, po pravdě, a týden nato jsem zjistil, že tu samou otázku pak položil všem mým známým, protože mi zkrátka nevěřil. Nebylo to příjemné… Ale to je jedno, už jsou to všechno jen vzpomínky, nic aktuálního," nadhodil zamyšleně a usmál se, jako by skutečně o nic nešlo. A vzhledem k výrazu, který se v Šimonově tváři objevil, a zoufalému pohledu, který hodil po černovláskovi, leč ten si ho nevšiml, usoudil, že se hra rozvinula daleko lépe, než předpokládal.

Už z dálky uviděli stát u malé pastviny traktor a u něj stojícího Tomáše, který na ně mával.

Olivier se vzpamatoval a uvědomil si, že s ním byl domluvený hned po obědě.

„Šimone, nezlob se, slibuji, že si promluvíme později, ale já teď musím jet. Ty v pořádku doveď blondýna domů, postarej se o koně, pak uvař kafe, v lednici je vychlazená citronáda a sedněte si ven, já se k vám později připojím."

Nečekal na odpověď, už dávno věděl, že Šimon mu nebude dělat schválnosti a udělá všechno, co chce. Jen doufal, že když je nechá samotné, nepozabíjí se.

Po cestě však nadále přemýšlel nad slovy Pierra a také nad tím, že tentokrát už ti dva rozhodně mluvili o něm, zaslechl totiž opět několikrát své jméno.

Nasadil rychlý klus a příjemný vánek, který jej ovíval, mu čistil myšlenky. Teď se tím zabývat nechtěl, musel se s Tomem domluvit na příští týden a probrat s ním možnosti, jak dovést vodu na malou pastvinu, ale později – byl rozhodnutý, že tentokrát mlčet nebude, řekne všechny své nejistoty, do kterých ho Pierre uvrtal, a alespoň bude mít jasno.

Byl přesvědčený, že Šimon by nedokázal zahrát takové divadlo, aniž by na něm Olivier něco nepoznal. Věřil, že brunet nedokáže tak bravurně lhát a intrikařit jako Pierre, a také měl tušení, že tohle, co se mezi nimi dělo, byla nejspíš jen hra samotného Pierra. A on ho nemínil nechat mu zkazit vztah…

„Dobře…," zašeptal Šimon, to už ho však Olivier neslyšel. Zmizel mu bez jediného pohledu. Opět. A on za ním nemohl běžet, už zase mu nestačil… Co se to dělo? Proč se všechno rozpadalo pod rukama zrovna v momentě, kdy to mělo být nejkrásnější?

„Pojeď, máme na něj počkat v chalupě," řekl směrem k Pierrovi nezúčastněně a vyrazil. Slyšel, že ho jeho společník následuje, ačkoli nepromluvil jediné slovo, stejně jako brunet. V tichu odvedli koně do stáje, kde Šimon svou Lady očistil a co nečekal, i blonďák pomohl se svým koněm. Překvapilo ho to.

„Hotovo?" zeptal se Pierre a brunet kývl a nepatrně se usmál. Nejistě, netušil, co to všechno znamenalo, ale věděl, že pokud se ten muž koní bál, bylo to od něj pěkné.

Přesunuli se dovnitř a posadili se ke stolu naproti sobě. Šimon se však nedokázal soustředit, nedokázal přemýšlet nad ničím jiným než nad Olivierem. Něco se v něm změnilo. Co udělal špatně?

V hlavě se mu vybavilo jejich společné ráno. To se Olivier smál, líbal ho, miloval ho… Bylo to tak jiné, a přitom to stále byli oni dva, tak proč…? Vstal a němě přešel do ložnice, kde pořád stála nachystaná snídaně. Popadl tác s rohlíky se sladkou marmeládou a donesl si ho ke stolu. Ne že by měl hlad, spíš se potřeboval nějak zaměstnat a věděl, že mu cukr v marmeládě alespoň trochu upraví pocuchané nervy.

„Chceš?" zeptal se bezděčně muže před sebou. Ten jen kývnutím přijal nabízený rohlík a převzal si ho, zakousl se a sdílel s Šimonem ticho. Byl to zvláštní, smutný moment a brunet sám nevěděl, zda mu v něm blonďákova přítomnost vadila, či nikoli. Jen tam byl. Netvářil se nijak pohrdavě nebo zle, jen tam seděl.

„Trápíš se?" zeptal se pak, čímž Šimona vytrhl z jeho vnitřního světa.

„Já? To je jedno," odvětil vyhýbavě.

„Není. Děje se něco? Neměl by ses trápit. Láska je něco krásného, povznášejícího a vy byste měli být šťastní a zamilovaní, ne utrápení. Třeba bych mohl pomoct, koneckonců jsem Oliviera nějakou dobu znal…," nadhodil takřka opatrně. Šimon moc nechápal, co to dělal, proč na něj byl tak nějak hodný, ale svým způsobem si toho vážil.

„Jak dlouho jste spolu byli? A jak jste se vlastně poznali?" zeptal se proto namísto odpovědi. Nechtěl popisovat své trápení, a jak blonďák slyšel tato slova, uvědomil si, že i pro něj to takto bude lepší.

„Čtyři roky. Studoval v Paříži, kousek od místa, kde jsem bydlel. Fascinoval mne, byl tam tak bezradný a já mu chtěl pomoct. Ukázal jsem mu své město, seznámili jsme se a padli si do oka. Zval jsem ho na rande, pak ho pozval k sobě do bytu, aby nemusel dál žít u matky. Platil jsem mu jídlo, vozil ho, kam jen chtěl. Byl jsem tak zamilovaný, miloval jsem ho, byl celý můj svět," pronesl Pierre zasněně.

„Vážně?" zeptal se Šimon. Připadal si tak nějak prázdný, vlastní hlas mu zněl prázdně, což se blonďákovi hodilo. Brunet se mu podvědomě otevřel dost na to, aby mu mohl říct, co chtěl, a přitom stále ne tolik, aby nad tím nějak hlouběji přemýšlel. Olivier mu zahrál do karet dokonale a ani o tom nevěděl.

„Samozřejmě. Miloval jsem ho jako nikoho jiného," řekl prvně.

„Proč jste se tedy rozešli? Když jste se tak moc milovali?" zeptal se Šimon nechápavě. Kdyby byl jen o maličko víc v reálném světě než ve vlastních myšlenkách, ten dotaz by nepoložil.

„Vážně to chceš vědět? Není to nijak srdcervoucí příběh a já tě nechci od Oliviera odrazovat," pronesl starostlivě a Šimon pokrčil rameny a kývl, že může spustit. Bylo mu to jedno a tón, kterým blonďák mluvil, byl tak nějak upřímný, upřímně starostlivý.

„Všechno se zdálo jako z pohádky. Vyznání lásky, spousta polibků, vodění se za ruce, no znáš to. Jenže pak zamilovanost postupně opadávala, já musel chodit do práce a Olivier… Náš vztah šel čím dál víc k ledu, a to všechno jen proto, že…," na chvíli se dramaticky odmlčel a smutně sklopil oči do stolu. „Že mi Olivier vlastně nikdy nevěřil. Prvně to vypadalo jako roztomilá žárlivost, pak to bylo odpustitelné, ale každé podezření bolelo čím dál víc. Bylo to jako nože zabodávající se do mého srdce. Netušíš, jak bolí, když ti někdo, koho miluješ nadevše, nevěří. Když se ti uzavírá a nemluví s tebou, když před tebou neustále utíká. Netušíš, jak bolí, když si myslí, že by ses hned den po vaší společné noci byl schopen vyspat s někým jiným… Když přijdeš domů a on se zlobí, nebo se naopak uzavírá a nepromluví s tebou a ty vlastně nevíš proč, protože jsi nic neudělal. Nemohli jsme to vést dál. Na to to všechno až moc bolelo. Každý podezřívavý pohled, každá pálivá otázka…," odmlčel se a v očích se mu bolestně zalesklo.

„Promiň, neměl jsem ti to říkat, jen tě zbytečně zatěžuji něčím, co už jsou stejně jen vzpomínky," řekl pak s pokusem o povzbudivý úsměv. A Šimon jen seděl, koukal na blonďáka před sebou a vnímal, jak mu buší srdce. Jak bije jen a jen pro Oliviera, který mu vlastně dělal přesně to, co blonďák popisoval…

Věřil mu? Miloval ho, říkal to… Ale to i Pierra. Co pro něj Šimon vlastně znamenal?

Olivier s obavami vstoupil do chaloupky a docela si oddechl, když je viděl oba živé a zdravé. Netušil, proč si myslel, že by si mohli vlítnout do vlasů. Stejně však něco bylo špatně. Cítil tu dusnou atmosféru a viděl v zelených očích nejistotu a strach.

„Co se tady stalo?" zeptal se česky. „Co jsi mu navykládal?" přepnul do francouzštiny a hodil po blondýnovi chladný pohled.

„Jen jsme si povídali, o starých časech, Šimon se mě ptal, tak jsem mu vykládal o naší lásce…," sladce se na něj usmál.

„Šimone, mohl bych tě poprosit? Musíme si promluvit, sami, bez něj! Je mi jedno, že nám nerozumí. Teď utíkat nebudu, teď chci mluvit!"

„Chvilku," poprosil Šimon Pierra a ten kývl, ačkoli se moc nadšený nezdál. Nemyslel si však, že by se ti dva byli schopni jakkoli domluvit. Na to byli oba dva až moc naivní.

Brunet vstal a následoval Oliviera do ložnice, kde se zavřeli a on nepatrně naklonil hlavu na stranu. Tušil, že to černovláskovi moc neulehčoval, věděl, že pro něj situace, v níž musí začít mluvit sám, nebyla nejjednodušší, jenže co měl říct? Potřeboval, aby začal Olivier. Potřeboval to, pro tenhle moment…

„Šimone, věř tomu, že cokoliv ti navykládal, nebude ani z poloviny pravda. On dokáže být velmi přesvědčivý, velmi… Dlouho jsem to netušil, a proto, pokud okolo sebe nechceme chodit v nejistotě, řeknu ti já, co mi o tobě navykládal, a tebe bych požádal o totéž. Já si totiž myslím… ne, já to vím, že nás chce rozeštvat… Netuším proč, protože on musí vědět, že já bych se k němu nikdy nevrátil. Nikdy! Můžeš mi prosím říct, co ti o mně řekl?" Olivier jej chytil za ruku a zadíval se mu s prosbou v očích do těch jeho. „A snažně tě prosím, buď upřímný."

Původně měl brunet v plánu nějak to všechno zamlčet, netušil proč, jen měl pocit, že se Olivier bude zlobit, že ho zraní, že nad tím vším Šimon přemýšlí. Jenže pak ho chytil za ruku a podíval se mu do očí, ten kontakt a pohled, to bylo to, co jej nakonec přesvědčilo. Nemohl mlčet! Sakra, mohl všechno, ale ne zamlčovat člověku, kterého miloval.

A tak pustil jeho ruku a vtiskl se mu do náručí, naprosto neplánovaně a spontánně. Chtěl cítit teplo jeho těla, slyšet bušit jeho srdce…

„Livi, věříš mi, že jo?" zeptal se pak konečně. Viděl v šedých očích otázku, nechápal ho, a tak Šimon pokračoval: „Totiž, říkal, že nevěříš, že ani jemu jsi nevěřil, že jsi ho hlídal a stále ho podezříval, že by ti mohl zahýbat a že… no, že to máš v povaze a prostě z toho vyplynulo… já… no prostě… prostě že bys to mohl udělat i mně…," zašeptal. Až když ta slova vyslovil, pochopil, jak absurdně to všechno najednou znělo. Ale na jinou stranu, potřeboval Olivierovo vyjádření, potřeboval vědět, že mu věří, že ho miluje…

„Říkal, že proto se rozpadl váš vztah. Že to takhle nešlo dál vést, že když ti něco řekl, ty sis u všech jeho známých zjišťoval, zda je to pravda… Zní to divně, já vím, ale tehdy když ses ho zeptal, o čem jsme se na tom obědě bavili, stejně, jako ses hned předtím zeptal mě, nějak to dávalo smysl…"

„To je zmetek…," zabručel si Olivier jen sám k sobě, ale Šimon ho samozřejmě slyšel.

„Možná to pro tebe nebude příjemné poslouchat, ale řeknu ti celý příběh, abys pochopil, co mě vedlo k tomu, že o mně tak mluví. Miloval jsem ho, Šimone, opravdu… bezmezně a upřímně, věřil jsem mu, jenže on mě celé ty roky podváděl. Zjistil jsem to náhodou a nechtěl jsem tomu věřit, byl celou tu dobu tak milý, tak přesvědčivý. Je pochopitelné, že jsem chtěl znát pravdu a pídil jsem se po ní. Jakmile jsem zjistil, že tomu tak je, žárlil jsem. Mluvil pravdu – hlídal jsem ho, podezříval, tropil směšné scény, protože jsem měl spoustu důkazů o tom, že mi lže a podvádí mě, ačkoliv mi sliboval lásku až za hrob. Miloval jsem ho, bylo to přirozené, nemohl jsem jen tak sedět a přecházet jeho aféry, to nebylo jen jednou, dvakrát, bylo to stále, po celé ty roky, ale já jsem pořád doufal, že to bude lepší, že mě má taky aspoň trochu rád a že mu na mně zaleží. Poslední kapka byla, když mi jeden den odpadla přednáška a já jsem přišel domů dřív…," polkl, ještě dneska se mu o tom špatně mluvilo a zanechávalo to v něm hořkost.

„Přišel jsem domů a našel jsem ho v naší posteli s kamarádem, kterého jsme znali oba dva. Nediv se mi, že jsem tohle všechno dělal…, když člověk miluje…," selhal mu hlas.

V tu chvíli ztratil slova i Šimon. Co měl říct? Co měl udělat, aby to všechno bylo dobrý? Cosi v něm se pohnulo. Sakra, jak jen mu mohl věřit? Byl přesvědčivý, to ano, ale jak mohl přijmout názory zmetka, který se mu od začátku nezdál, na úkor člověka, který pro něj znamenal celý svět? Jasně, že občas žárlil, vždyť miloval. On taky žárlil, a jak…

„Livi…," zašeptal jeho jméno a podíval se mu kamsi hluboko do očí. „Já… nebuď kvůli němu smutnej. On si to nezaslouží. Ani já…," řekl pak a opatrně se natáhl a bříšky prstů ho pohladil po boku tváře. Neměl by pro něj smutnit, měl by se smát, měl by být šťastný. Po tom všem na to měl právo.

„Prosím, řekneš mi, co řekl tobě?" zeptal se pak. Tušil, že tahle velká past nebyla nachystaná jen na něj. A taky chtěl vědět, zda by měl toho parchanta rozvaleného v Olivierově kuchyni přizabít, zabít, nebo jenom vykastrovat.

„Ano, samozřejmě. Pochopil jsem, že tu krátkou chvilku, co jsme se převlékali v ložnici, než jsme vyjeli na koně, si o tobě zjistil z internetu spoustu věcí. Vykládal mi, že našel hromadu fotek, na kterých jsi s dívkami, pokaždé s nějakou jinou, chtěl mě znejistit… Věřím ti, Šimone! Chci ti věřit! Na to konto mi řekl, že to vypadá, jako bys mě chtěl jen využít a pobavit se tak, jak v Praze nemůžeš. Nikdy jsi mi neřekl svou opravdovou orientaci, a hlavně ses nikdy nezmínil, jak to vlastně bude s námi dál…," povzdechl. „Ty odjedeš a co bude dál? Přemýšlel jsi o tom někdy?"

„Tak to není, nikdy…, panebože, nikdy bych si nehrál s něčími city! Přiznávám, pár holek jsem měl, pár z nich byl spíš omyl, ale vždy jsme to chtěli oba a vždy jsme věděli, co od toho chceme a nechceme. Nemáš tu telefon?" zeptal se a Olivier mu ho podal. Spěšně se proklikal upozorněními, která Olivier svou neaktivitou na sociálních sítích nasbíral, až na svůj profil.

„Podívej, ukážu ti, co nejspíš našel. Spousta fotek je s Kristýnou, o té jsem ti říkal. Tohle je jedna z jejích kamarádek, potkali jsme ji na jednom rande, ony dvě se zakecaly, mne vtáhly do konverzace, nakonec jsme se i vyfotili, ale nic jsem s ní neměl. Mám dokonce dojem, že si doteď vykáme. Tahle hnědovlasá je moje sestřenice, s tou kdykoli jsem byl, neobešlo se to bez fotky. Mimochodem to ona mě v den, kdy jsme se potkali, nechala jet hromadnou dopravou, a i kvůli ní jsem pak byl maličko… nevrlejší, řekněme. Tady jsem s mamkou, tady s jednou její kamarádkou. Nemám ji rád, odmala mě vždycky chytala za tváře a z nepochopitelných důvodů jí bavilo zírat mi na zuby a kontrolovat, jak si je čistím. Síla… Tohle je s přáteli z kapely. Ta holka, co ji tam vidíš, chodila a snad i stále chodí s klukem, co mi stojí po levým boku. Vím, že to tak nevypadá, ale objímá ji tam on. Tady jsem s jednou kamarádkou ze střední. Jo, tu objímám já, pořádně, ale ta je lesba každým coulem. Kdyby nebyla, její přítelkyně mě za tu fotku asi vykastruje. A tohle je Michala. Byla to moje kamarádka ze základky a ze školky, spolu s Alexem, to je ten blonďáček. Vždycky se ke mně chovala jako matka, dokonce mě občas měla tendenci krmit. Nikdy se mi nelíbila, měl jsem ji rád, ale jen jako kamarádku. Poslední je tu tahle zrzka. Ano, s tou jsem chodil – bylo mi sedmnáct, byla to moje první holka a ani jeden z nás moc nevěděl, co přesně chceme, byli jsme mladý a blbý. Roky jsem ji neviděl, skončilo to zhruba po dvou letech," dořekl, vypnul telefon a položil ho zpět na stolek. A pak se opět podíval do černovláskových očí.

„Livi, nikdy bych tě nijak nevyužil. Nikdy! Nevím, co říct, abych tě přesvědčil, ale je to tak. Jsem bisexuál a neskutečně mě přitahuješ, ale taky mám srdce, kterým tě miluju jako nikoho. Jsi první, ke komu tohle všechno cítím, a občas to se mnou tak nějak mává, nikdo mi tohle ještě neudělal. Nevím, jak to bude dál, nevím, jak bude vypadat budoucnost, ale vím, že do ní chci jít s tebou a že ať už to bude stát cokoli, já se tě nevzdám, rozumíš?" zeptal se a vzal jednu černovláskovu ruku, kterou chytil do svých.

Olivier se zadíval do jeho tváře a viděl tam jen upřímnost. Viděl i popisky u těch fotek, neříkal žádné lži, jen si teď Olivier připadl jako blázen. Jak mu mohl nevěřit, jak mohl sednout na lep tomu proradnému nevěrníkovi? Cožpak ho neznal? Jak mohl být tak nejistý?

„Omlouvám se, Šimone, omlouvám se, že jsem pochyboval… Jsem někdy tak hloupý a naivní, ale pochop, že po zkušenostech s ním je má důvěra prostě mírně podrytá. Omlouvám se ještě jednou…"

Tolik ho zabolelo, že dokázal Šimonovi svou nedůvěrou ublížit. 

„Neomlouvej se, Livi, vždyť já udělal úplně to samé…," povzdychl si, pak se ale opatrně usmál. „Víš přece, že já občas nedůvěřuji a žárlím úplně stejně, důkazem je už jen to, že bych tě stále ještě úplně nejraději viděl v těch teplákách, co jsem ti ráno dával. Kouká mi na tebe… Ale my mu ukážeme, jak má vypadat správnej vztah plnej romantiky, co ty na to?" zeptal se s úsměvem, obmotal své paže kolem Olivierova pasu, natiskl se na něj a sklonil se k jeho rtům. „Zničíme ho jako tu postel…"

Olivier se jen pousmál. Nevěděl, co měl Šimon za plán, vlastně mu to v tuto chvíli vůbec nemyslelo. Byl opilý láskou a byl si jí jist. Byl přesvědčený o slovech svého přítele, že nějak vymyslí, jak udělat, aby byli spolu co nejvíce. Byl zkrátka šťastný a bylo mu úplně jedno, co dělal ten proradný hajzl vedle. Měl by se sebrat a jít ho vyhodit z baráku. Byl ale vyčerpaný, nechtěl se hádat, chtěl jen zůstat v náručí své lásky a vůbec nic neřešit. Ale Šimon chtěl pomstu – dobrá, v tomhle ho rozhodně musel podpořit.

„Miluju tě, Šimone, ať chceš teď udělat cokoliv, počítej se mnou."

A Šimon se jen šťastně a uvolněně zasmál.

„Já nemám v plánu vůbec nic, já ti jen chci dát pusu…," objasnil a konečně se natiskl na Olivierovy rty. Neměl žádný plán, jen si chtěl užívat, že byl tady, s ním, a že ho černovlasý miloval. A dobrá, možná to pak chtěl dokázat i Pierrovi. Ukázat mu, že byl ten úžasnej chlap jenom a jenom jeho. A že ho nikdy zpátky nedostane. Ukázat mu, že dokážou bejt tak sladký, až pukne žárlivostí a dostane z nich dvou cukrovku…

Zajel Olivierovi jazykem do úst a rukama ho hladil po zádech. Bylo to tak dokonalé. Byl jenom jeho. Miloval ho. Věřil mu. A Šimon mu to všechno oplácel…

Olivier se k němu přitiskl a projela jím touha. Někde v nitru mu blikalo varovné světýlko, že jestli jejich mazlení brzy neutne, neudrží se, vrhne se na Šimona a bude mu úplně jedno, že vedle sedí Pierre. Uznal, že by to bylo vtipné, kdyby ho nechali poslouchat jejich vzdechy, ale to až někdy jindy, a možná by bylo fajn si na tohle pořídit postel. Podíval se na kupu třísek a začal se chichotat.

„Pojď, jdeme za ním," řekl s úsměvem. Byl tak šťastný, že si to vyjasnili, že jeho obličej jen zářil, stejně jako Šimonův.

Brunet si s ním propletl prsty a usmál se. Všiml si Olivierova pohledu, který jejich společnému dílu z rána věnoval. A to mu chtěl říct, že jeho nápad na pořízení nové postele, který navrhl předevčírem, mohou odložit na neurčito.

No, alespoň budou mít víc místa.

Společně se přesunuli zpět k Pierrovi. Ten už stihl přejít do obývacího pokoje a rozvalit se do jednoho z křesel, tak se posadili na pohovku naproti němu, kde se Šimon okamžitě nasáčkoval na Olivierův bok, tak, aby mezi nimi nezbyl kousíček místa, a jednou rukou si ho chytil kolem pasu. Viděl, jak je blonďák pozoroval, a tak se zářivě usmál.

„Měl jsi pravdu," přešel do němčiny, „ať už se mezi vámi stalo cokoli, skutečně to jsou jen vzpomínky. Olivier je úžasnej člověk, nemyslíš? Inteligentní a rozumnej, ale taky tak sexy a naprosto pomilováníhodnej…," říkal, pěkně s hlavou vzhůru, tak, že i na jinak vyššího Pierra shlížel dolů, na tváři samozřejmý a jistý úsměv.

„Předtím, když ještě studoval, určitě neměl tak dokonalý svaly způsobený prací tady. A je jenom můj… Páni, nikdy ti nepřestanu být vděčnej, že ses tenkrát nezachoval líp. Jinak by s tebou možná zůstal a já bych nezjistil, jak dokonalej je," rýpal si spokojeně a pozoroval jiskřičky vzteku v očích svého společníka. Tohle se mu zamlouvalo… Naklonil se k Olivierovi a políbil ho kamsi na krk, načež mu zkráceně přeložil, co říkal. Ne doslovně, spíš obsahově…

Olivier se nebránil, ba naopak, ještě více se k Šimonovi přitiskl. Ten ani nemusel překládat, černovlásek vycítil z jeho slov, co se snažil Pierrovi sdělit.

Hned poté zúžil oči a zadíval se na sedícího blonďáka, který nevypadal zdaleka tak v pohodě, jako ještě před pár chvílemi.

„Chci ti jen říct, že už nejsem ten naivní a uzavřený trouba, kterým jsem býval, udělil jsi mi další lekci z tvého nekonečného sobectví a nesnášenlivosti. Za to ti děkuji, nenechám se už nikdy zviklat ani tebou, ani nikým jiným tobě podobným. Nevím, co tě vedlo k cestě za mnou, ale pokud to měl být pokus, abych se k tobě vrátil, tak jsi víc naivní než já. Nikdy bych se k tobě nevrátil, ani kdyby tady Šimon nebyl, a svoje lži si můžeš schovat pro svou imaginární manželku. Já jenom pevně doufám, že sis ji opravdu jen vymyslel, protože jinak by mně jí bylo neskutečně líto. Jsi sobecký, sebestředný parchant, který nakonec zůstane úplně sám, protože každý dřív nebo později pozná tvé nechutné praktiky, kterými manipuluješ s lidmi. Teď ti zavolám taxíka a pojedeš tam, odkud jsi přišel. Nechci tě tady, už se k mému pozemku nikdy nepřibližuj a nikdy mě nekontaktuj. Nechci tě už nikdy vidět," vstal, aby našel svůj telefon, ale pak si řekl, že mu musí říct ještě jednu dost podstatnou věc.

„A ještě něco. Tvé výkony v posteli s tím tvým malým ptáčkem, to byla jedna velká katastrofa," pokrčil rameny a rádoby omluvně se na něj usmál.

Slova Šimona a jeho povýšený úsměv, to by Pierre nejspíš přežil, ač ho ten kluk vytáčel. Přežil by také, jak se na Oliviera tiskl a okatě mu dával najevo, že tenhle boj vyhrál. A přežil by i první Olivierova slova, ale ten dovětek už na něj byl moc. Ti parchanti si zasloužili lekci – oba dva!

Zatnul zuby, ruce sbalil v pěsti a vstal, přecházeje směrem k černovláskovi, v jehož očích se na malou chvíli objevil šok. V tomto svou výšku miloval – vždycky na Oliviera shlížel shora, vždycky byl tak nějak silnější, děsivější…

Napřáhl se. Nevnímal, neuvažoval, všechno kolem, a zejména pak Olivierovy snad na chvíli i vyděšené oči, působilo na něj jako rudá zástava na býka.

Chtěl ho uhodit, pořádně, jenže v ten moment ho cosi chytlo za límec trička a strhlo k sobě. Ne cosi – Šimon, jemuž nyní zíral přímo do vztekem překypujících zelených očí.

„Dotkneš se jej a o tu ruku přijdeš," procedil mezi zuby, pro vyhrožování dokonale uzpůsobenou němčinou. Viděl rudě, stejně jako blonďák před ním – jak jen si mohl dovolit chtít ublížit jeho Livimu?! Dobře, možná ho občas taky chtěl praštit, možná ho občas dost vytáčel, ale nikdy by to neudělal! Nikdy by mu fyzicky neublížil, nikdy…

V modrých očích se zlostně zalesklo, nic však neříkal, a tak ho Šimon pustil, v momentě, kdy to nečekal, se však blonďák pohnul a vší silou do něj strčil, až spadl na zem.

„Kurva…," uniklo mu a nedokázal se ubránit bolestné grimase. Ráno bylo pro Šimona nádherné, zadek ho ale stále pobolíval a tenhle pád byl pro něj příliš. A v ten moment to došlo i Pierrovi. Zalapal po dechu, pak se ale rozesmál.

„On šuká tebe?!" dostal ze sebe výsměšně. Šimon jen přivřel oči, rty pevně stiskl k sobě. Slíbil, že ho nezabije, nezabije, nezabije…

„To si budu pamatovat! Už chápu, proč s tebou tak chce bejt," rýpal blonďák dál. „To jsi fakt tak zženštilej? Vždyť je nižší, ani tak si nedokážeš ubránit postavení? To se mu jen tak dáváš? Panebože, kam jsem se to dostal!"

Nezabíjej, Šimone, nezabíjej, nezabíjej, nezabíjej…

„Když byl se mnou, byl to on, kdo byl dole. Byl moje dokonalá kurva," zasyčel. A to byl tak nějak ten moment, kdy to brunet nezvládl.

Vymrštil se na nohy tak rychle, že to ani Pierre nečekal. Počítal s reakcí, jenže tohle bylo jen pár sekund z momentu, kdy Šimon klečel na zemi, do chvíle, kdy najednou stál a jeho pěst se setkala s obličejem blonďáka tak silně, až se zapotácel.

„Tohle už nikdy neřekneš!" vyštěkl Šimon, další slova už mezi nimi ale nepadla. Pierre nezůstal pozadu, napřáhl se a praštil, Šimon se však vyhnul a tuto ránu neschytal – skrčený ale dostal blonďákovým kolenem do obličeje, až se mu z nosu spustila krev. Rychle ji otřel hřbetem ruky a znovu se vrhl na svého soka, oba se zapotáceli a spadli na zem, kde Šimon několikrát udeřil, ačkoli si ani blonďák nedával s ranami načas. Po chvíli měl monokl a krev mu tekla z nosu stejně jako Šimonovi, kterému k tomu roztrhl ret. Po těle se jim rýsovalo pár modřin, ty však zatím chtěly čas, aby se mohly pořádně vybarvit.

„Tak a dost!" zaburácel francouzsky do momentálního ticha Olivier. Vždycky mluvil tiše, i když se s Šimonem nebo Pierrem hádal, nezvyšoval nijak očividně hlas. Proto to oba překvapilo a udiveně na něj pohlédli.

Když černovlásek viděl, že si zjednal pozornost, chytil udiveného blonďáka za paži a vyvlekl ho ven. Pierre nepředpokládal, že ten křehký černovlásek, jak si jej pamatoval, bude disponovat takovou silou, a v hlavě mu problesklo, že měl nakonec ještě štěstí, že ho neuhodil on. Na druhou stranu věděl, že Olivier na bitky a rvačky nikdy nebyl. Nicméně teď za nízkým a na pohled drobným černovláskem vlál jako hadr v průvanu.

„Seber se a zapomeň na mě. Nechci ti ničím vyhrožovat, ale dobře víš, že i já mám na tebe páku a je úplně jedno, že už nebydlím v Paříži. Tys dobře věděl, že bych se nikdy nesnížil tě udat, ale jestli mi nedáš pokoj, udělám to a nebudu mít vůbec žádné výčitky. Přijíždí taxík, takže teď odjedeš a tuhle adresu zapomeneš," syčel na něj a z očí mu šlehaly blesky.

Pierre sebral tašku, kterou měl položenou u dveří, beze slova nasedl do auta, chvíli se rukama nohama domlouval s chlapíkem za volantem, a nakonec k velké úlevě Oliviera auto odjelo. Ještě se díval, dokud nezmizelo za zatáčkou, a pak rychle spěchal za Šimonem.

Ten seděl na židli, mraženou zeleninu přitištěnou na tváři, ale v očích mu svítily jiskřičky pobavení. Neodolal a usmál se, i když hned nato zalitoval kvůli roztrženému bolavému rtu.

Když byl Olivier pryč, stihl si z obličeje smýt většinu krve a bohudík už mu z nosu žádná další netekla. Tělo ho bolelo, utržil snad stejně ran jako rozdal, a že jich nebylo málo, ale připadal si tak nějak… šťastně.

„Kolik to bude let, co jsem se naposledy rval? Nevypadl jsem ze cviku?" zažertoval naoko zamyšleně. Ulevilo se mu. Pořádně. Bylo to tak osvobozující, celým tělem mu proudil pocit zadostiučinění. Celkem se zřídil, ale blonďák na tom byl podobně, a ať už pracoval jakkoli, vrátit se takhle do města a pak do kanceláře, to byla přinejmenším zajímavá představa. Byl rád, že to udělal. Možná to bylo zvláštní, možná kruté, ale byl rád, že se to stalo, protože on urážel jeho lásku. Ublížil a chtěl ublížit jeho Olivierovi. A Šimon si ho ubránil… A v tom případě byl ochoten nechat se zbít klidně třikrát tolik. Připadal si skvěle.

„Je mi to líto, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Měl jsem tušit, že přijel prudit a že to skončí katastrofou, ale takovouto agresivitu jsem opravdu nečekal. Omlouvám se… Neublížil ti moc?" Olivier ho pohladil po vlasech a láskyplně se na něj zadíval. „Ukaž, ošetřím ti to pořádně," zkoumal ránu, „a nebolí tě ještě něco?"

Pořád na něj starostlivě hleděl – kdyby bylo na něm, nejraději by ho posadil do auta a dovezl k doktorovi, ale věděl, že s tímto by ho Šimon poslal do háje, a tak raději ani nic takového nenavrhoval.

„Nebuď jak baba a necukej se," vyčítal mu Olivier, když mu slivovicí čistil rány a hnědovlásek sykal a uhýbal. „Teď by sis měl trochu odpočinout…," řekl a přemýšlel, co by ještě pro něj mohl udělat.

„Odpočinout? Proč? Vždyť mi nic není," podotkl brunet a přikrčil se, aby mu Olivier nedosáhl na jednu z ranek, za což si vysloužil káravý, i když starostlivý pohled. Nakonec se dezinfikování stejně neubránil. „On dopadl hůř. A neomlouvej se, vzpomínáš, jak jsem ti předevčírem slíbil, že jestli ji potkám, asi ji přetrhnu? Kdybych věděl, že je to chlap, slíbil bych rovnou, že neodejde ve stejném stavu, v jakém přijde. Zasloužil si to. Nelituju toho a udělal bych to znovu," pokrčil rameny, pousmál se a naposledy se vystavil pálivé dezinfekci, než ji Olivier konečně uklidil.

Prohlédl si své oblečení. Džíny, které nosil na koně, byly v pořádku, jen trochu zaprášené. Olivierovo tričko už to však zas tak moc nevyhrálo. Přes nápis na hrudi se táhly krvavé skvrny, u nichž brunet netušil, jestli byly jeho nebo Pierrovy. U pasu bylo roztržené a na pár dalších místech taky.

„Zničil jsem ti tričko…," posteskl si a omluvně se na černovláska zadíval.

Olivier se potutelně pousmál.

„Věř tomu, že to vůbec nevadí. Pravda, bylo památeční, až do dnešního dne… I kdyby náhodou neskončilo na cucky, stejně bych ho vyhodil. Ještě do včerejška jsem si ho hýčkal, protože jsem měl přece jenom za ta léta i hodně pěkných vzpomínek na náš vztah, ale po dnešku už nechci mít doma od něj vůbec nic. Bylo Pierrovo, takovou velikost bych já měl jako noční košili. A taky to bylo první oblečení po ruce, o kterém jsem věděl, že v něm nebudeš vypadat jako přerostlý student. Tedy – kromě toho, žes celý den nechodil nahatý, to mělo ještě jeden skvělý důsledek. Všiml jsem si, jak Pierre zuřil, když viděl, že jeho triko máš na sobě ty," mrknul na něj a doufal, že se nebude zlobit.

Šimon na něj vytřeštil oči a hned vzápětí chytil lem trička a natáhl ho, aby si své dílo prohlédl. Zdevastoval ho slušně.

Proč jen mu nedošlo, jak moc je oblečení s francouzským nápisem, a na Oliviera až příliš velké, podezřelá kombinace? Na jednu stranu to bylo celkem vtipné. Dokázal si představit, jak moc tím blonďáka musel vytáčet. Kdyby viděl nějaké své oblečení, které by dal Olivierovi, na někom jiném, asi by se vztekal daleko dřív než Pierre. A taky byl docela rád, že mu černovlásek duchapřítomně navlékl alespoň něco, jelikož si nedokázal představit, jak trapně by se cítil, kdyby před ty dva vylezl jen ve spodním prádle. Zároveň bylo dobře, že nezničil nějaké Olivierovo oblečení, poněvadž takto ho to nemuselo mrzet. Ale to neznamenalo, že to v tenhle moment nechtěl vzít a slavnostně spálit, možná to navléci na nějakou dřevěnou upalovanou čarodějnici…

Jedním plynulým pohybem si tričko svlékl. Bez okolků, bez většího přemýšlení, a znovu se na něj podíval. Ne, pálení nebylo třeba. Stačilo, co si udělali s bývalým majitelem této látky, a dál by ho měl pustit z hlavy. Byl pryč…

„To, že já nejsem nahej, je skvělej důsledek, jo?" zeptal se a teatrálně si povzdychl, načež se ale neubránil úsměvu a v očích mu zajiskřilo. Tušil, že všechnu původní vážnost poslal do kytek – nezvládl se zlobit. Ne zrovna na Oliviera, zrovna v tenhle moment. Ale pošťuchovat ho, to dokázal kdykoli…

„Olinku, nemysli si, že tu nahej můžeš chodit jenom ty," podotkl s dětsky našpulenými rty, narážeje na moment, kdy se před ním černovlásek vysvlékl u pumpy. Potutelně se smál – povedlo se mu použít jednu z přezdívek, které ten den vymýšlel, použít k tomu Olivierova vlastní slova, a ještě to říct tak dokonale afektovaně, že na sebe nemohl nebýt pyšný.

„Provokatére!" ušklíbl se Olivier, neodolal a dvěma kroky byl u něj a nechal své ruce bloudit po dokonalém hrudníku svého milence. „Chceš být nahatý? Je ti horko? Tak šupaj pod pumpu, ta už tě zchladí," mumlal, ale mnohem víc než na svá slova soustředil se na krásné tělo, které se vystavovalo před ním.

„Šimone," zaúpěl, „to není možné! Tohle mi nemůžeš dělat. Podívej se, co jsi způsobil." Vzal jeho ruku, položil si ji do rozkroku a přitlačil. Jeho už nadmíru tvrdé mužství sebou cuklo a vyboulilo kalhoty ještě víc, než byly před chvílí.

„Myslím, že teď budu potřebovat tu pumpu spíš já," zašeptal potichu, promnul si tvář a odvrátil se. Chvilkami měl pocit, že je neustále nadržený. Chtěl by být králíkem! Ale nemohl – s takovou by Šimona zničil a sebe taky. Už teď jeho srdce bláznivě bilo a všechna krev se stěhovala na jedno jediné místo. Nemohl – protože Šimon rád jezdil na koni a tyto dvě aktivity se zkrátka vylučovaly.

Šimon vstal, přešel k Olivierovi a zezadu se na něj natiskl. Několikrát ho políbil kamsi na krk a jednu svou ruku umístil pod jeho tričko, kde mu prsty přejížděl po bříšku, a druhou mu vsunul do kalhot. Pohled, který Olivier jeho odhalené hrudi věnoval, byl sám o sobě vzrušující, jeho dotyky s ním dělaly své a možnost dotknout se jeho tvrdé chlouby a zjistit, co všechno s ním dělá, to všechno už nešlo vydržet.

Tohle s ním nikdy nikdo nedělal! Kristýna se mu líbila, jistě, že s ní i spal, jenže to bylo tak jednou za čtyři dny, kdy se konečně oba sešli doma a ani jeden z nich nebyl tak unavený, aby se zmohl sotva na pozdrav. Pak to bylo jednou do týdne, pak jednou do dvou, občas vynechali, protože se Kristě zkrátka nechtělo, a po nějaké době už se přestávalo chtít přesvědčovat ji i jemu. Ale tohle? S Livim chtěl spát prakticky neustále a on mu to oplácel, Šimon ho vzrušoval a chtěl ho, stejně jako po Olivierově těle prahl sám. To bylo nové, zvláštní, ale dokonalé… A hlavně sakra vzrušující.

„Pod pumpu? Tam se mi nechce. A tobě taky ne, jak tak vidím…," podotkl. Podobně jako předtím Olivier moc svá slova nevnímal. Jediné, na co se dokázal soustředit, bylo horké tělo v jeho pažích, které na sebe tiskl a které se kroutilo pod každým jeho dotykem. Miloval ho, každý kousek kůže, každý sval, každou oblinu. Chtěl ho líbat všude, kam by dosáhl.

Políbil ho na krk, pod ucho i na něj. Olivier k němu nepatrně natočil hlavu, čehož využil a políbil ho i na bok tváře, rukama mu přitom nepřestával bloudit po podbřišku a občas se letmo dotkl žhnoucí erekce, která ho v ten moment potřebovala úplně stejně jako on ji.

„Doprdele! Šimone! Co to se mnou provádíš? Vždyť… vždyť už ráno… ach, do hajzlu, Šimone! Tohle mi nedělej!" vzdychal Olivier, a přestože se slovně bránil, bylo to velmi, velmi chabé. On sám i jeho tělo ukazovali, jak moc prahne po tom se znovu spojit se svým hnědovlasým přítelem. Bylo mu jedno kde, potřeboval se rychle otírat svým tělem o to jeho, a zatím, na rozdíl od polonahého milence, on byl plně oblečený.

„Sakra!" rozhlédl se okolo a odkrveným mozkem přemýšlel, kam povalí Šimona, aby to bylo alespoň trochu pohodlné a kde by nebylo složité si ho bezostyšně vzít.

Vysvlékl si triko a lehce popostrčil hnědovláska ke kuchyňskému stolu. Komfortní to určitě nebude, ale postel není k dispozici a pevnému dubovému stolu věřil. Ten by se pod nimi rozsypat nemusel.

Šimon mu spěšně vysvlékl kalhoty i s boxerkami, aby osvobodil jeho horký, tepající penis. Ten pohled byl dokonalý, tak moc po něm toužil! Už jen malou chvíli a přesně tohle bude mít tak hluboko v sobě, jak to potřeboval…

Ta představa ho vzrušila ještě víc, ač měl dojem, že už to snad ani nešlo. Olivier si ho zase vezme, zase ho ošuká, bez zábran tak, jak to miloval! I ze sebe takřka serval kalhoty s trenkami a jen okrajově zavnímal, že, bohudík, obojí jeho hrubé zacházení přežilo. Nebyl na tom o nic lépe než Olivier, možná dokonce naopak. Nebyl schopen uvažovat, přemýšlet. Že by se ještě mohl chtít posadit? V ten moment to bylo jedno. Že to dělali ráno? To bylo tak dávno.

Popadl Oliviera za ruku a lačně se mu přisál ke rtům. Jazykem mu zajel skoro až k mandlím, stejně jako on jemu, a pak se od něj odtáhl a i s ním spěšně zamířil ke stolu, ke kterému ho předtím popostrkoval. Bez okolků se na něj položil, zapřel se o předloktí, pozadí vystrčené směrem k černovláskovi. Z klacku mu odkapával preejakulát, bolel ho touhou. Ještě víc se prohnul v zádech, aby měl Olivier lepší přístup, a provokativně zavrtěl zadkem. Tak moc ho chtěl…

Tuhle výzvu Olivier přijal a prudce vydechl přebytečný vzduch z plic. Z toho pohledu, kterak Šimon ležel, dokonale naservírovaný na jeho stole, se mu až hlava zatočila.

Chytil jej za stehna a neodolal pokušení. Nemohl si nevšimnout Šimonovy chlouby, která čněla a třásla se. Aniž si to stihl hnědovlásek uvědomit, už ji měl v ústech a vysával sladkou šťávu řinoucí se z ústí jeho penisu.

„Uh, kurva…," vydechl pro změnu brunet. Olivier ho tak trápil! Sál ho, dělal mu sakra dobře, jenže ještě chvíli a bude stříkat. Ještě nemohl, ještě musel vydržet…

Sakra!

Zbýval mu už jen kousek, věděl to. A právě v ten moment se Olivier postavil zpět na nohy a v očích se mu rošťácky zalesklo. Byla tohle odplata za to, jak ho Šimon neustále trápil? Jak před ním chodil bez trička a nonstop ho pokoušel a sváděl? Asi ano. Jenže copak to mohl nechat bez odezvy?

Natiskl se na něj a svým ztopořeným klínem se několikrát otřel o ten jeho. Pak se natáhl a stiskl obě jejich chlouby dohromady, tak, že celou délkou té své cítil tu Olivierovu, stejně horkou a žádostivou. Zalapal po dechu a nalepil se na jeho rty. Chytil jednu černovláskovu ruku za zápěstí a přesunul ji na své pozadí, načež mu táhle zakňučel do polibku. Neřekl sice jediné slovo, tušil však, že se vyjádřil více než skvěle.

„Ach, Šimone, já… já už to dál nevydržím," hlesl potichu Olivier a s pocitem, že snad příprava není nutná, na jeden zátah vsunul svou tvrdou chloubou řádně lubrikovanou svým preejakulátem do horkého Šimonova nitra.

„Můj Bože, Šimone, doufám, že jsem ti neublížil," vyhrkl zděšeně, když si uvědomil, že se zase nekontroloval. Ten se na něj však podíval očima plnýma touhy, takže se upokojil a nechal se znovu unést svou dravostí. Bylo to perfektní, zapadali do sebe jak nejúžasnější hlavolam, který oni dva svými těly dokázali rozřešit. Nevěděl, jak dlouho si užívali dokonalého spojení, jedno však bylo jisté. Jeho konec si prožili společně, držíce se v těsném objetí.