Oliver – 17. kapitola

Říká se, že žít v pravdě je důležité. Co jsem však věděl pravdu, bytí se pro mě stalo mnohem náročnější. A obzvlášť bytí v Oliverově přítomnosti představovalo opravdovou výzvu.

Snažili jsme se oba.

On mi projevoval náklonnost mnohem více než předtím. Chytil mě za ruku v obchodě, políbil mě, když mě přišel vyzvednout ke škole, bral mě do kina na filmy, které jsem vybral (což ve výsledku nebyla taková oběť, jelikož jsme měli velmi podobný vkus na filmy i seriály), a vlastně dělal všechno pro to, abych se cítil šťastný a spokojený.

Já jsem ho stále tak šíleně miloval a snažil se tvářit, jako že nic. Jako že je všechno skvělý a vůbec mě každý den nesžírá zaživa fakt, že miluje někoho jiného. Vysávalo mě to. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Protože každý další den, kdy jsem se probudil s tím vědomím, mě ubíjel. Kdybych se to nikdy nedozvěděl, mohl jsem si do teď nerušeně užívat jeho náklonnost a žít ve sladké nevědomosti. Kdybych jen neměl potřebu říct mu to. Kdybych si prostě užíval jeho a nepotřeboval používat slova.

Kdyby.

Na "kdyby" se bohužel ale nehraje.

"Všechno dobrý? Můžeš hýbat prsty?" zeptal se a já souhlasně zamručel. Zahýbal jsem palci, abych doložil pravdivost svých slov, a Oliver vsunul dva prsty mezi mou paži a provaz. Jedním dlouhým pohybem ho narovnal v místě, kde byl překroucený, a poodstoupil ode mě. V závěsu jsem byl teprve podruhé, a i když šlo o poměrně bolestivý zážitek, dokázalo mi to spolehlivě vypnout hlavu. Alespoň na chvíli.

Visel jsem asi metr nad zemí hrudníkem dolů, nohy jsem měl pokrčené, lýtka připevněná ke stehnům a provazy vedoucí od stehen k závěsnému kruhu mě držely ve vzduchu spolu s úvazem na hrudníku. A v rozkroku, abych nezapomněl. To bylo něco, co Olivera muselo bavit snad nejvíc, utahovat provaz kolem mého pasu, následně mezi nohama, přes třísla a těsně pod půlkami, než ho upevnil na mých bocích. Poslední malý provázek jsem měl vpletený do vlasů a přichycený ke kruhu, a hlavu jsem tak musel držet zvednutou. Tedy… nemusel jsem. Ale ten bolestivý tah za vlasy mě nutil se snažit.

Místností se rozneslo hlasité plesknutí a já se s bolestným zasyčením zavrtěl. Jelikož jsem byl úplně nahý, cítil jsem každé zaříznutí provazu rovnou na holé kůži, stejně tak i každý jeho dotek, každou ránu.

"Nedám ti roubík," oznámil mi, "abych slyšel, kdyby něco bylo v nepořádku."

"Dobře," vydechl jsem. Oliver mě obešel, dlaní přitom obkresloval linie provazů, a zastavil se přímo přede mnou. Sklonil se, bříšky prstů mi přejel po hraně čelisti a zlehka mě políbil.

"Jak se cítíš?" zeptal se a rukou přitom sjel dolů přes krk, až se dostal k hrudníku. Stiskl mi bradavku a dráždivě ji promnul mezi prsty.

"Mhmm…," zakňoural jsem. Bolest tříštící se se vzrušením, stejně jako několik posledních týdnů. Psychicky i fyzicky. Oliver neměl nejmenší tušení, co se v mé hlavě odehrává. On nic špatně nedělal, právě naopak. A já se nesnášel za svou nejistotu. Za to, jak moc lpím na dvou prostých slovech. Na slovech.

"Používej slova!"

Ironie.

"Bolí to," šeptl jsem. "A líbí se mi to…"

Občas je člověk na bolesti tak trochu závislý.

"Tak je to správně. A co bys chtěl teď?"

Znamená to, že je zlomený?

"Ošukat."

Pochroumaný?

"Tak si o to řekni pořádně."

Znamená to, že není normální?

"Prosím…, ošukej mě, Olivere."

Bude se do konce života jen potápět hlouběji a hlouběji, dokud nezmizí veškeré světlo?

"Jak chceš, abych tě ošukal?"

A až ho zahalí tma… už tu bolest ani nepocítí.

"Tvrdě. Rychle. Vezmi si mě tak, jak chceš. Prosím."

Nepocítí nic. Tma. Ticho. Prázdnota.

Když do mě konečně zasunul, s výdechem jsem zavřel oči a vnímal jen jeho erekci, která mě vyplňovala, provazy zařezávající se mi do kůže a jeho pevný stisk, kterým mi svíral boky. Na nic jiného v mé hlavě nezbylo místo. Osvobození.

Příležitostně mě chytil za provazy, které jsem měl připevněné k rozkroku, čímž se do mě zařízly ještě více, a mnou zároveň projela vlna bolesti i vzrušení. Ostrými přírazy znásilňoval mou prostatu, občas mi na pozadí přistála jeho dlaň a štípavá bolest doprovodila všechny ostatní vjemy.

Hlasitě jsem zasténal a napnul se proti provazům, cítil jsem, jak mi ten nejtenčí tahá za vlasy a mé vzrušení tak jen umocňuje. Oliver si mě jednou rukou pevně chytil za provaz mezi lopatkami, čímž do mě mohl bez problémů dál přirážet, aniž bych se houpal na opačnou stranu, a druhou rukou stiskl mou bolestně tvrdou erekci. Začal ji rychlými pohyby zpracovávat, ve stejném tempu mě šukal a ani v nejmenším nepolevil, dokud jsme oba nedosáhli bouřlivého orgasmu.

Pokojem se rozléhalo naše zběsilé oddechování a já si s ustupující vlnou slasti uvědomoval, jak rozbolavělá mám ramena a jak nepříjemně se mi provaz zařezává do třísel. Zkusmo jsem pohnul palci, ale ty stále fungovaly bez problému, takže žádný nerv nebyl utlačený.

"V pořádku?" zeptal se, jakmile chytil dech.

"Bolí to…," vydechl jsem. "Trochu."

"Dá se to vydržet?"

"Asi… asi jo."

Pomalu ze mě vysunul své mužství a chvilku mě nechal jen tak viset v provazech, než se vrátil zpět přede mě. Jakmile jsem zahlédl červený kuličkový roubík v jeho ruce, nemusel mě ani pobízet. Automaticky jsem otevřel ústa, aby je jím mohl vyplnit. Věděl, jak moc se mi to líbí, a já zase věděl, jak rád mě umlčoval a dělal ještě bezmocnějším. Popleskal mě po tváři a uvolnil provaz, který mi za vlasy držel zvednutou hlavu. Poté začal postupně povolovat provazy poutající mě ke kruhu. Spouštěl mě pomalu na zem, a když jsem byl jen pár centimetrů nad podlahou, dřepl si ke mně a podepřel mi hrudník. Nejprve mi spustil nohy a pak horní část těla.

Posadil se na podlahu a začal mi jako první rozvazovat ruce, jelikož věděl, jak bolestivé pro mě je mít je dlouho spoutané za zády. Nenechal je ale dlouho volné. Přetočil mě na záda a svázal mi je místo toho před tělem.

"Aby sis na tu svobodu moc nezvykal," poznamenal.

Jen jsem skrze roubík rádoby nesouhlasně zamručel, ale ve skutečnosti mi to ani v nejmenším nevadilo. Jako další povolil provazy na stehnech, takže jsem mohl konečně natáhnout dlouho pokrčené nohy, které za tu dobu byly pěkně ztuhlé. Spokojeně jsem je narovnal a čekal, že mi uvolní i provaz uvázaný kolem pasu, třísel a rozkroku, ani v nejmenším se k tomu ale neměl. Místo toho mě chytil za penis a nasadil mi na něj kroužek, který ho pevně sevřel u kořene. Zalapal jsem po dechu a cítil podivný tlak. Ne vyloženě bolestivý, ale lehce nepříjemný.

Oliver mě zkontroloval pohledem a poté se natáhl pro další z připravených pomůcek, rozporku, ke které mi připevnil kotníky. Mezi vnitřními volnými očky, jež byly původně určeny na pouta na ruce, protáhl provaz a zvedl mé nohy do vzduchu. Provazy připevnil k závěsnému kruhu, tudíž jsem měl nohy zvednuté nahoru, úplně natažené a zároveň i roztažené.

Tiskl jsem svázané ruce k hrudníku a cítil, jak pozvolna tvrdnu jen z té odhalující pozice. Čím víc jsem však tvrdl, tím byl tlak větší, a zároveň to celé intenzivnější.

A to jsem ještě netušil, co dalšího si pro mě přichystal.

Naklonil se nade mě a chytil mě za svázané ruce. Pomalu mi je zvedl nad hlavu a přitiskl k podlaze, abych se mu ještě více odhalil. Díval se mi do očí, což mě nutilo dělat totéž, takže jsem si vůbec nevšímal jeho druhé ruky. Náhle jsem ale kousek od levé bradavky pocítil pichlavou bolest, jako by mě v rychlém sledu lehce bodala jedna jehlička za druhou. Nebo možná spíš hrot párátka. Skrze roubík jsem vyjekl a sklonil hlavu, abych si viděl na hrudník.

Oliver mi po kůži přejížděl jakýmsi ozubeným kovovým kolečkem a postupně se od bradavky přesouval dolů k pupíku. Šokovaně jsem na něj vykulil oči. Ne že by to vyloženě bolelo, ale jehly jsem nikdy neměl rád. Tohle sice byly jen kovové ostny, pocit to ale musel být velmi podobný.

"Seznam se s Wartenbergovým kolečkem," řekl klidně a znovu se vrátil nahoru, tentokrát však ke druhé bradavce. Pohledem jsem neustále těkal dolů, byl jsem si jistý, že mi ty ostny musely poškozovat kůži. Hledal jsem krev, ale žádnou jsem neviděl. Ani kapičku. Zakňoural jsem do roubíku a zavrtěl se, když mi přejel přímo přes bradavku, a pak podél ramene a krku, až se dostal na hranu čelisti. Znovu jím putoval dolů, přejížděl kolem bradavek a já se ze všech sil snažil nekroutit se pod ním.

Sklonil se ke mně ještě blíže a zašeptal mi do ucha: "Je na tebe krásný pohled, když trpíš a zároveň jsi u toho jako nadržený králíček." Poté mi přitiskl rty pod ucho, sklouzl na krk a dráždivě mou citlivou kůži nasával mezi rty. Ve spojitosti s kolečkem, kterým mi stále přejížděl po hrudníku a břiše, to byla doslova smršť vjemů tak intenzivních, že jsem se pod ním celý chvěl, tlumeně sténal a vzrušení v mém podbřišku se rychle hromadilo. A tlak se stále zvyšoval.

Po chvilce se ode mě oddálil a posunul se k mým nohám. Chytil mě za stehno a kolečkem začal pomalu přejíždět po třísle. Pocítil jsem ostrou bodavou bolest, sice snesitelnou, ale o mnoho intenzivnější než předtím. Hlasitě jsem vyjekl do roubíku a Oliver se na mě s úšklebkem podíval. A poté přejel kolečkem po stejném místě znovu. A znovu. Putoval jím nahoru, až se dostal k podkolenní jamce, tam se samozřejmě zdržel, a pokračoval výš až ke kotníku. Zvedl se do kleku, pevně chytil rozporku a hroty přejížděl přes chodidlo. Znovu jsem vyjekl a začal jsem se cukat, protože na tom místě jsem byl nesnesitelně lechtivý, stejně jako v oblasti žeber a podpaží.

"Ale, ale," prohodil, "chceš ještě? Tak dobře." Nepřestával mě na chodidle dráždit, z paty pokračoval až na bříška jednotlivých prstů a já se mohl zbláznit všemi pocity, které se ve mně praly. Až po několika úmorných minutách se rozhodl, že přestane, ale jen proto, aby se přesunul na druhou nohu.

"Tak kde začneme?" zeptal se. "U chodidel? Nebo stehen?"

Zoufale jsem zakňoural a znovu se zavrtěl. Oliver znovu chytil tyč rozpěrky a pokrčil rameny: "Když jinak nedáš…" A mně v tu chvíli už bylo jasné, že je zle. Začal mi kolečkem zlehka přejíždět po plosce, občas zatlačil nebo vklouzl mezi prsty, což bylo naprosto nesnesitelné. Celým bytem se muselo rozléhat mé zmučené skučení jen stěží tlumené roubíkem.

Naprosto jsem ztratil pojem o čase i prostoru, zbyl jen on, já a ten nejintenzivnější dráždivý pocit, jaký jsem kdy zažil. Vrátil se kolečkem dolů přes lýtko a stehno, až jím znovu rejdil kolem klína. Mé tělo bylo napětím prohnuté jako luk, chvělo se a srdce bušilo jako splašené. Břicho jsem měl mokré od preejakulátu a erekce se zoufale hlásila o pozornost. Stejně tak mokré byly i mé tváře, ani jsem si neuvědomil, kdy mi ta nesnesitelně intenzivní stimulace vehnala slzy do očí.

Odložil kolečko stranou a nezvykle rychle odvázal rozporku. Položil mi nohy na zem a odpoutal je, to vše během minuty, možná i méně. Když jsem ale spatřil jeho bolestně tvrdý penis, pochopil jsem. Vkleče hmátl na stůl pro další kondom, roztrhl obal a nasadil si ho, vzápětí už mě za ramena zvedal do sedu a poté si mě vyzvedl tak, abych se mu nohama zaklestil kolem pasu. I se mnou se zvedl, udělal čtyři kroky ke gauči a položil mě na záda. Bez váhání na mě nalehl, na jeden příraz do mě vklouzl a volnou rukou, kterou se nezapíral vedle mé hlavy, mi povolil roubík. Polkl jsem sliny a vzápětí se s hlasitým stenem prohnul v zádech, když do mě znovu přirazil. Svázanýma rukama jsem ho objal kolem krku a paty jsem mu zarýval do beder, napjatý ve vlnách neustále se valícího vzrušení.

Přitáhl jsem si ho za krk blíž, abych ho mohl políbit, a cítil jsem, jak mi ve stejnou chvíli začal zpracovávat erekci. Polibek mi oplácel se stejnou vervou, uspokojoval mě a zároveň do mě bez ustání přirážel.

"Udělej se pro mě," zamumlal mi do úst a své pohyby ještě zrychlil. A já nepotřeboval víc. Prudce jsem se prohnul v zádech a se zasténáním dosáhl jednoho z nejintenzivnějších orgasmů vůbec. Oliver mě následoval a vzápětí se na mě celou vahou položil. Poslepu mi sundal erekční kroužek, já úlevně vydechl a objímal jsem ho jako klíště, rukama, nohama, celým svým tělem. Nechal jsem ho ještě, aby ze mě vyklouzl, sundal si kondom, ale poté jsem si ho na sebe opět natiskl a spokojeně zamručel.

Leželi jsme tak dobrých patnáct minut, než mi ruce pomalu rozvázal a promnul mi bolavá zápěstí. Na obě jsem dostal konejšivý polibek a vzápětí i jeden na rty.

"Co bys řekl na vanu?" zeptal se.

"Ta by byla skvělá," broukl jsem. Byla sobota večer a nebylo kam pospíchat, takže jsme se ještě pár minut váleli, líbali a mazlili, než mi Oliver oznámil, že půjde vanu nachystat.

"Nikam nechoď," kňourl jsem a znovu obemkl nohy kolem jeho pasu.

"Nechceš vanu?" zasmál se.

"Chci. Ale taky chci, abys byl pořád tady," vysvětlil jsem.

"A jak to tedy uděláme?"

"Pořídíme si služebnictvo, co to bude dělat za nás."

"A proč? Ty jsi na povel moje služebnictvo. A ještě zadara. Fakt nechápu, proč bych za to měl někomu platit."

"No to je úžasný," odfrkl jsem si pobaveně. "Ale teď tu vanu jdeš stejně připravit ty, tak nevím, kdo tady je služebnictvo. Tak dělej, sluho, šup šup, neflákej se."

"Tys dneska nedostal přes zadek, co?" ušklíbl se, jednou rukou mi sevřel obě zápěstí a druhou mě začal vyplácet přes zadek, jak jen mu to daná pozice dovolovala.

"Hej, ne! Jau!" vyjekl jsem a se smíchem se snažil uhýbat před jeho ránami, což se mi ani v nejmenším nedařilo. Dostal jsem poctivých dvacet ran, Oliver několik kopanců a na závěr jednu pořádnou pusu, kterou jsme si oba opravdu zasloužili.

"Takže… jdu napustit tu vanu a ty tu buď laskavě hodný," řekl a poplácal mě po stehnu, načež se zvedl a vydal se do koupelny.

"Hotový andělíček," zavolal jsem za ním a on jen ledabyle mávl rukou.

"Tak určitě."

Jakmile zmizel za dveřmi koupelny, zvedl jsem se a začal smotávat tu hromadu provazů, kterou na mě použil, abych mu o něco ulehčil práci. Smotané provazy jsem vyskládal vedle sebe a vedle nich poté rozpěrku a kolečko. Sebral jsem ze stolu roubík, otřel desku stolu ubrouskem a přešel jsem ke kuchyňskému koutu, abych mohl kuličku roubíku umýt.

"Teda, tady je někdo obzvlášť hodný," ozvalo se za mnou. Cítil jsem, jak mi ovinul ruku kolem pasu a začal mě mazlivě líbat na krku.

"Já vždycky," podotkl jsem a zazubil se na něj.

"Tak máš za odměnu přichystanou tu vanu."

Odložil jsem čistý roubík na linku, chytil jsem se ho za ruku a nechal se dovést až do koupelny. Pomohl mi vlézt do té příjemně horké vody a poté zhasl velké světlo, aby svítilo jen tlumené osvětlení nad zrcadlem. Opatrně si vlezl za mě, a když si mě za pas přitáhl blíže, se zamručením jsem se mu položil do náruče. 

Koupelna se ponořila do ticha přerušovaného jen občasným šplouchnutím vody nebo mlaskavým polibkem. Horká voda mě konejšila, tlumené světlo zase uspávalo. A jeho náruč mě dělala neskutečně šťastným. Až jsem na chvíli skoro zapomněl, že nejsme ten slepě zamilovaný pár. Skoro jsem zapomněl, že nejsme v pohádce. Leda tak v pohádce pro dospělé. 

"Olivere?" oslovil jsem ho tiše. 

"Mhmm?"

"Jsi šťastný?"

"No… jo," odpověděl váhavě. "A ty?"

"Jo," broukl jsem. Poté jsme se oba opět odmlčeli a já sbíral odvahu na to, co jsem se chystal říct. Nebyl jsem připravený. A asi ani nikdy nebudu.

"Pověz mi… všechno. Pověz mi o něm."

"Eriku…, nekažme si tak pěkný večer."

"Prosím."

Tiše si povzdechl a i se mnou v náruči se pomalu posadil. Cítil jsem, jak se mi nervozitou zhoupl žaludek, když Oliver odfoukl pěnu z mého ramene a poté váhavě pronesl: "Tak dobře."