Doučovací metody 3 – Nákup

Osmnáct minut po čtvrtý. A od Matese ani jedinej vzkaz, kde je nebo jestli hodlá ještě vůbec dorazit. Jakože jasně, vím, že hodlá. Dokonce jsem si jistej, že by si to ani náhodou nenechal ujít. Ale to, že mě provokuje až takhle okatě, mě teda fakticky vytáčí!

Na druhou stranu se nedivím, že si troufá! Minulej tejden jsme se totiž sešli jako už tradičně dvakrát – a taky přišel pokaždý o něco pozdějc. A i když jsem mu vyhrožoval, že si to vypije, tak bohužel zůstalo jenom u toho vyhrožování, protože moje mamka byla doma. Zase to ale bylo dobrý aspoň k tomu, že jsme víc pohnuli s tím doučováním, protože nás od toho nic nezdržovalo, že… Pokud teda nepočítám nějaký to líbání a ošmatlávání.

Dalších pět minut čekání zkusím využít konstruktivně: místo aby se mi hlavou honily všelijaký podrážděný nadávky, promýšlím, jak bych ho mohl tentokrát potrestat, až přijde. Protože dneska mám prázdnej byt. No, ono pro Matese by bylo největším trestem, kdybych mu vůbec neotevřel – a předstíral, že nejsem doma. A prostě to dnešní doučko zrušil. Jenže co si budem, to by byl trest i pro mě. A to teda ne. Já si chci dnešek setsakra užít!

Když se konečně ozve zvuk zvonku, mám už relativně jasno. Potutelně se pochechtávám, zatímco zvedám sluchátko od bzučáku. „Počkej na mě, hned jsem dole!“ pronesu, aniž bych mu otevřel dveře.

S nenuceným pohvizdováním seběhnu před barák – a tam na mě čeká Mates s luxusně překvapeným pohledem. „Stalo se něco?“ zeptá se bez pozdravu. „Máma je zase doma?“ zazní zklamaně. No neříkal jsem to?

„Nestarej se,“ setřu ho, pak k němu nastavím dlaň a přikážu mu: „Naval prachy za dnešní doučko. A rovnou i za to příští.“

„Cože? A proč…?“ nechápe. „Ty se na mě zlobíš, Ádo…? Že jsem přišel pozdě?“ vyzvídá, ale když nic neříkám, tak mýmu nesmlouvavýmu pohledu neodolá, sundá si ze zad batoh, vytáhne peněženku a ty bankovky vysolí.

„Fajn,“ uculím se spokojeně. „A teď jdeme.“

„Kam?“ zařadí se automaticky vedle mě.

„Uvidíš,“ mám co dělat, abych se pobaveně netlemil.

Po zbytek zhruba pětiminutový chůze nemluvíme – správně odhadl, že když vůbec netuší, která bije, bude lepší, když bude mlčet… Vydrží mu to ale jenom do tý doby, než před jedním relativně obyčejně vypadajícím vchodem zastavím a potutelně na Matese mrknu.

Chviličku mu není jasný, proč stojíme, pak se ale rozhlídne kolem – a očima zakotví na nijak řvavejch, přesto ale nepřehlídnutelnejch polepech na výloze.

Pak se znovu podívá na mě – a zrudne ve tvářích jako rajský jablíčko.

„No to snad nemyslíš vážně, Adámku!“ zhrozím se a kulím na něj oči.

Dovnitř se mi teda vůbec nechce. To jako vážně? Sexshop? No né, tam nejdu!

„To teda myslím, Matýsku. Mám už toho tvýho chození pozdě plný zuby,“ šklebí se na mě a pokračuje: „Takže teď pěkně půjdeme dovnitř a vybereme něco, čím tě budu trestat za pozdní příchody, aby sis to příště rozmyslel!“

„Já nikam nejdu!“ spustím na něj a nejradši bych se právě teď otočil a šel pryč, jenže to by se pak mohl skutečně naštvat a už by pak nic dneska nebylo a já prostě tak nějak chci, aby bylo, že… Navíc už teď napůl tvrdnu, jak mě neskutečně láká zjistit, co si na mě vymyslel.

Nedá mi ale stejně zrovna dvakrát na výběr a potměšile pronese: „No jak myslíš, ale pak si nestěžuj, když se ti to, co koupím, líbit nebude… Když to třeba bude moc malý – nebo velký! Haha…“

Baví se na můj účet a já sice nadávám, ale nechám se nakonec celkem dobrovolně postrkovat ke vchodu. Když tam jen o malou chvíli později vcházíme, stydím se úplně neskutečně a hlavou se mi honí snad všechny možný varianty toho jeho ‚trestání‘.

Sympatická prodavačka na nás hned hází úsměvy a ptá se, jestli nám může bejt nějak nápomocná – musím se kousnout do jazyka, abych Matěje nepřivedl do ještě větších rozpaků tím, že bych třeba řekl, že tadyhle kámoš by nějakou tu radu uvítal, hahaha…

Ale ne, to mu nemůžu udělat, a vlastně ani nechci, radši si tu následující debatu s ním užiju pěkně soukromě!

Nabízenou pomoc tedy odmítnu s tím, že se porozhlídneme sami, a nejen k Matesově, ale i k mý úlevě se prodavačka s chápavým úsměvem vzdálí na úplně druhou stranu prodejny, takže nám to soukromí fakt dopřeje. Hned očima spočinu na Matýskovi – pořád má rudý tváře i uši a vypadá, že by byl radši všude jinde, jenom ne tady, na druhou stranu se ale i přesto zvědavě rozhlíží kolem.

Já jsem tu teprve podruhý v životě, ale i ta první návštěva mi stačila k tomu, abych teď věděl, ke který vitríně se vydat.

„Takže,“ zahledím se na vystavený anální kolíky, vibrátory a dilda všeho druhu, „co myslíš? Kterej z nich bude tak akorát?“

Momentálně mi mozek studem úplně vypnul, takže i kdyby se mě zeptal třeba na moji oblíbenou barvu, pravděpodobně bych mu neřekl vůbec nic. Nechápu, že on není snad vůbec nervózní!

Ten předminulej týden do mě při druhým kole vzájemnýho ochmatlávání strčil pár prstů a líbilo se mi to, jenže na žádnou z těch různě tvarovaných umělých napodobenin pér se prostě necítím. Stočím pohled k tomu úplně nejmenšímu kolíku široko daleko a pak k Ádově volně visící ruce. No jeho prst a ten mini kolík mají tak stejný rozměr. Tak to by nejspíš šlo… ale stejně…

Kouknu na něj a zachytím jeho pobavenej výraz. Zjevně čeká nějakou odpověď. Ale to já fakt nedám, sesunu pohled do země a zakroutím hlavou. Jako že to vzdávám, protože jo. Neřeknu mu tady nejspíš nic, zmůžu se tak maximálně na to kývání a kroucení hlavou. Sakra. Musí mít nevýslovnou radost, že mě konečně dokázal umlčet!

Ale tohle mu vrátím, jen co budeme zas v bezpečí toho jeho pokoje.

Pozorovat Matese, jak se najednou z toho uřečněnýho frajera stal mlčenlivým stydlínkem, to mě teda šíleně baví!

Ale ještě mnohem víc mě bude bavit, až se zase přemístíme ke mně do pokoje – a já si s ním budu moct pohrát… Takže bysme to tu mohli trochu urychlit, ať tu nestrávíme úplně celý odpoledne.

„To jako znamená co?“ přeptám se a schválně zním malinko posměšně. „Že z celý týhle skříňky tě nezaujalo vůbec nic? Nebo že se se mnou o to svý zaujetí jenom nehodláš podělit? Protože jestli je to to druhý, tak si to bejt tebou ještě stokrát rozmyslím, jinak si domů fakt doneseme něco, čeho budeš litovat! No a pokud platí to první, tak v tom případě se můžeme přesunout kousek vedle…“

A popojdu k další vitríně. Tentokrát jsou za sklem schovaný takový specifičtější hračky. Já jim sám pro sebe říkám klícky na ocásek. Ehm… jenom si představím, jak některou z nich Matesovi nasazuju…, a musím si z toho nenápadně odkašlat, jak mnou prošlehne vlna vzrušení žhavá jako blesk…

V těsným závěsu za tou vzrušující šimravou vlnou mnou projede zabublání – od smíchu. To když mi dojde, že některá z těchto konkrétních hraček by navíc úplně luxusně vyřešila problém s Matýskovou nedochvilností. Jsem si jistej, že by za mnou spěchal rovnou ze školy, i oběd by možná vynechal, haha!

Zvednu pohled jenom na tak dlouhou dobu, abych zjistil, na co kouká. Ne, momentálně už je na mě moc i to kývání – teda vrtění hlavou. Krev v mozku prostě jaksi schází.

No ještě že se ta prodavačka drží v tak uctivý vzdálenosti! I když ta musí být určitě otrlá. Tu by nějakej nadrženej teenager… nebo dva… určitě nerozhodil.

Stočím pohled k Adamovu rozkroku. Hmm… taky má zřejmě hlavu plnou představ. Při letmým pohledu, kam kouká, je mi úplně jasný, že zrovna přemýšlí o tom, jak by to na mě nasadil a týral mě tím… Jako bych patřil jenom jemu…

Musím se kousnout do rtu, aby se mnou moje představivost nesekla. Né, tohle nedám. Kdyby hodlal skoupit třeba celej krám, i s tím nejtvrdším zbožím, co tu maj, zjevně bych mu v tom stejně vůbec nijak nezabránil! A tak udělám to jediný možný pro zachování mý příčetnosti.

Vymáčknu ze sebe: „Víš co, já přece jen počkám venku…“ A otočím se k odchodu.

Jakmile zaregistruju, že Mates míří k východu, okamžitě ho drapnu za loket.

„No tak na to teda zapomeň!“ syknu. „Ostatně, jsme tady kvůli tobě a tvýmu pozdnímu příchodu, dalšímu v řadě! Takže si to pěkně vyžereš! Kdybys přišel, jak jsme byli domluvený, tak jsme teď mohli dělat úplně jiný věci!“

Pak, protože nechci, aby to vyznělo zas tak zle, mu sjedu dlaní po paži níž, vklouznu do jeho dlaně a povzbudivě mu ji stisknu. Nechci, aby odsud utíkal. Tohle má bejt přece hra pro nás oba.

Z toho jeho stisknutí úplně roztaju. Jako je tu jen jedna ženská, která by to asi poznala i bez toho, ale stejně mě překvapí, že se ke mně hlásí takhle na veřejnosti. Já bych se samozřejmě nechal, ale on je takovej záhadnej, že pořád nevim, jak to přesně má…

Zvednu k němu pohled a pousměju se, aby věděl, jakou mám i z toho malého gesta radost. Hned jsem klidnější…

No tak fajn. Zdrhat už odsud snad nebude. Ani bych ho teda nenechal, že, ale i tak je mi příjemnější, když z toho jeho výrazu vyčtu, že ho ta chuť vzít do zaječích přešla. A úplně stejně mě potěší, že tu svou dlaň z tý mý nevytrhne.

Každopádně si teda můžeme odškrtnout jednu věc – a teď by to chtělo pohnout s tou další, zásadnější. Jenže jak z něj mám dostat, co by chtěl, nebo nechtěl? Přičemž to nechtěl se ještě dělí na jakože nechtěl, na doopravdy nechtěl, a asi i na fakticky hodně, hodně, hodně nechtěl…

Jako o jedný metodě bych věděl, ale na tu tady zas takový soukromí není… To bych si Matýska musel někam odtáhnout, svlíknout ho do naha – a zeptat se přímo jeho kámoše. Ten by mi to sdělil asi docela spolehlivě, co na který ty hračky říká. Hmmm…

No musím si nechat zajít chuť – a zjistit to prostě nějak tradičnějc.

Popojdu s Matějem k další zasklený skříňce, ta je tematicky věnovaná vyloženě BDSM hraní. Pouta a roubíky všeho druhu, masky na oči… Vpíjím se do těch jednotlivejch věciček očima, zatímco Matese potichu instruuju: „Mates, tak mi kruci aspoň řekni, z který tý vitríny mám vybírat. Z tý první, druhý… nebo týhle třetí?“

Sklopím znovu hlavu, panebože, on snad vážně chce odpověď!! No a co mu mám říct? Mě to bere momentálně snad skoro všechno, jenže taky vím, že představa a realita jsou často dost jiný, takže fakt nevím, co bych chtěl…

„Noo… tak z každý by šlo něco…,“ špitnu nakonec tak potichu, že vlastně nevím, zda mě slyšel.

Znovu mu stisknu dlaň: „Mates! Jindy nevíš, kdy máš bejt zticha – a teď abych z tebe každý slovo lámal! To mi děláš vyloženě naschvál! Fakticky to necháš úplně na mně? Příště už žádnou takovou šanci si něco vybrat nedostaneš!“

No, minimálně ne někdy brzo příště… Protože jak tak koukám na ty ceny, haha, tak nějak moc často sem asi chodit nebudeme…

Přemýšlím… No v podstatě nevěřím, že by vybral něco, co bych fakt hodně nechtěl. Nikdy nedělá nic, co už opravdu nechci, má mě dobře načtenýho… Teda až na ty zavázaný oči posledně! To mi fakt vadilo! Trochu jsem v tý chvíli začínal panikařit.

A popravdě mě tak trochu bere i ta představa, že vybere něco on a já s tím nebudu moct nic dělat. Tak maximálně si stěžovat, což teda rozhodně budu, ať vybere cokoliv. Protože to se ode mě tak trochu čeká, ne?

Sleduju ho, jak okukuje větší ceduli hlásající slevovou akci „2+1 zdarma“. No nevím, jestli se to vztahuje na všechno, ale určitě si teď říká, že i za dvě věci bude ta částka šílená. Těžko říct, jestli hodlá ještě něco přihodit, ale na tohle mu ty peníze z doučka stačit fakt nebudou.

A jo, pořád se šíleně stydím, ale zas by byla škoda něco nekoupit, když už mám teď těch fantazií plnou hlavu. A tak vytáhnu z peněženky tisícovku, co mi dala máma na nákup, a podám mu ji. Ten nákup domů pak zacvakám kartou, ale odtud bych byl fakt nerad, kdyby to náhodou viděla na výpise.

„Nechám to na tobě… já ti věřím, že to nepřeženeš…,“ povím nakonec tiše a fakt to tak najednou cítím.

To není kvůli studu, prostě se mu tím tak trochu odevzdávám. Užiju si ještě jednou stisk tý jeho ruky, jestlipak by mi dovolil tady i pusu? Hmm…

„Nechám se překvapit, jo? Tak už můžu ven?“

No pere se to ve mně solidně! Nejradši bych si ho přehodil přes rameno, odnesl někam do soukromí a tam mu dost jasně vysvětlil, že takhle jsem si to společný vybírání dárku za trest teda úplně nepředstavoval!

Ale pak si jenom povzdychnu, tu tisícovku si od něj vezmu a s těžko skrývaným úsměvem mu doporučím: „Jo, radši už zmiz…“

Sotva odsud vystřelí, pohledem do zadní části prodejny přilákám zpátky tu prodavačku. A zatímco jí ukazuju, co jsem si z těch tří vitrín vybral, aby mi to pak po kratší diskuzi mohla odněkud ze skladu donýst v originálních krabičkách, sám pro sebe se culím. To si piš, že to přeženu, Mates! Přeženu to úplně nejvíc a nejmaximálnějc – tak, abys co nejvíc litoval, ale aby se ti to zároveň co nejmaximálnějc líbilo!

A aby se to samozřejmě co nejmaximálnějc líbilo mně.

Čekám před obchodem, dokud nevyleze ven a nezamíříme spolu automaticky hned zpátky k němu domů.

„Tak vybrals něco?“ řeknu, ale odpověď ani nečekám, stačí sklouznout pohledem k nic neříkající papírový tašce v jeho ruce.

Sakra, není vůbec poznat, kolik tam toho má. Jestli třeba využil tý akce, nebo nakonec sklouznul jen k jedný věci. Hrozně bych chtěl vidět, CO tam má!! No nevím, zda by mi to ukázal, ale tady na ulici se to stejně nehodí, a tak mi nezbývá, než házet po tý tašce nervózní pohledy.

Řekl bych, že nasadil docela tempíčko, asi se už nemůže dočkat, až to na mě vybalí a vyzkouší, že… A tak se ani nenaděju a už otvírá dveře u nich do bytu.

„Švihej ke mně do pokoje a nachystej si tu anglinu, ať to máme co nejdřív za sebou,“ pobídnu ho poťouchle, sotva se oba zujeme; uvnitř sebe se dobře bavím tím, že stopro očekával úplně jinej příkaz… „Donesu nám zatím něco na pití.“ Protože mi malinko vyschlo v krku. Jsem děsně vzrušenej a je mi jasný, že on taky, jenže já si nejdřív potřebuju promyslet, co a jak.

A navíc nemám zatím ani nejmenší důvod, abych mu ten očekávanej odměnotrest naservíroval rovnou! Vždyť dneska neudělal v podstatě ještě ani jednu věc tak, jak měl, floutek nevychovanej. Jestli mu nepůjde aspoň ta anglina, tak se fakt neznám! A on… on ať si taky nepřeje moje naštvaný já s hračkama v ruce poznat, haha…

Chci mu říct, jestli se jako úplně nezbláznil, že přece jako teď, když vidím tu tašku, nemůže ode mě už vůbec žádný soustředění čekat! Ale jak myslí teda…

Dneska bych ho nejradši začal rovnou provokovat, ale moc dobře vím, že bude řádit i tak. Na tu anglinu by stejně dřív nebo později došlo a já se na ni od posledně ani nepodíval. Dokonce jsem si tentokrát nevytiskl ani ty jeho papíry! No ten mě přerazí…

Neřeknu teda nic a velmi neochotně jdu k němu do pokoje, kde si vyndám na stůl učebnici.

Když dojdu do pokoje, v jedný ruce tu tašku a v druhý dvě plechovky coly, hned mě uhodí do očí, že na stole leží jenom učebnice. A to má bejt jako co? Provokace? Nebo je vážně tak nemožnej, že si to zapomněl přinýst… nebo že to dokonce rovnou zapomněl vytisknout?!

„Ten zbytek máš kde?“ pronesu ledově, zatímco obě ty plechovky stavím na stůl… a tu tašku pro změnu pod stůl. I když začínám mít tušení, že dlouho se tam teda neohřeje.

Sesunu hlavu mezi ramena. Bože! Jako k tomu učení jsem se fakt nedostal, ale že jsem si to ani nevytiskl, to jsem si říkal už doma, že bude mít vztek. Jenže to jsem si ještě potutelně myslel, že ho to aspoň vyprovokuje.

To teď bych si ty papíry s radostí běžel vytisknout. No nic, no… Tak si to teď pěkně pokorně vyžeru…

Stoupnu si za něj a položím mu ruce na ramena. Skloním se k němu, dám mu pusu na krk… a pak se ho polohlasně zeptám: „Matýsku, všiml sis v tom obchodě ještě i dalších vystavenejch věcí? V tý čtvrtý a pátý skříňce? Protože nakonec jsem ten dáreček vybral tam, víš? Měli tam moc hezký pomůcky pro zlobivý kluky. Důtky, plácačky… a tak.“

Po těch jeho slovech mi po zádech úplně proběhne mráz. Takovej příjemnej mráz, provázanej se silnou vlnou vzrušení.

Naprázdno polknu a vůbec se mi nechce ho dneska víc provokovat, ne, dneska zatím nechci, aby chodil na hranu, chci, aby mě potrestal, ale byl pořád ještě hodnej.

„Mám si kleknout, Adame?“ zeptám se a užívám si ten jeho dech na mým krku.

Nedokážu se neusmát.

„Jo, Matýsku,“ zašeptám mu do ucha. „To bude to nejlepší, co teď můžeš udělat.“ Pak se narovnám v zádech – a naposledy ho pohladím po ramenou. „A samozřejmě se taky svlíkni. Ale že seš to ty, můžeš si nechat tričko.“

Vstanu a rozpačitě na něj při svlíkání kouknu. Nemůžu říct, že bych neměl radost, že na tu angličtinu nakonec vůbec nedošlo. Tohle je jaksi mnohem zábavnější, i když mi tělem právě teď projíždí i malý záchvěv strachu.

Svlíknu si rifle a ponožky a pak si rychle kleknu. Né že bych ho ohledně toho svlíkání nepochopil, ale i když jsem se rozhodl být dneska poslušnej, tak sundat si sám trenky se mi prostě nechce.

„Čemu jsi jako nerozuměl na větě, že si můžeš nechat tričko? Copak tohle je tričko?!“ rychlostí blesku si za něj kleknu – a plácnu ho přes zadek, kterej přede mnou momentálně schovává v trenýrkách.

Lehce nadskočím, protože jsem to čekal tak napůl. Kousnu se do rtu, tahle moje momentální poslušnost má prostě svý meze a ponížit se před ním svlíkáním, to už je tak někde na hraně.

Chvilku jsem potichu a porovnávám, co je menší zlo, jestli ta ponižující, nebo ta pravděpodobně bolestivá možnost. Rozhodnu se pro kompromis, natáhnu ruce dozadu a boxerky stáhnu těsně pod zadek.

Né, víc mu dneska fakt nedám, moji denní dávku pokory jsem právě vyčerpal.

Někdy se v něm vůbec nevyznám. Teď třeba vůbec nevím, jestli se bojí toho přislíbenýho výprasku, nebo jestli se pořád stydí se přede mnou svlíkat do naha… Anebo jestli mě jenom provokuje, ať jsem drsnější.

Na druhou stranu – nemůžu říct, že by mě nebavilo to zjišťovat.

Rukou mu zatlačím do beder, naštěstí mu rychle dojde, co se po něm chce – a aspoň tenhle můj pokyn splní bez remcání a položí se hrudníkem na postel. Okamžitě ho dlaní plácnu přes tentokrát nahej zadek, jen to pleskne. A znovu. A ještě jednou, na stejný místo. A ještě.

„Proč ti musím všechno říkat dvakrát? Nebo třikrát? A stejně neposlechneš?!“ doprovázím to vyplácení otázkama. „Co je krucinál tak těžkýho na tom, stáhnout si ty trenýrky úplně?“

Po každým tom jeho plácnutí sebou lehce škubnu a zavrtám hlavu do peřiny. Proč jen furt musí mít takovýhle otázky?!

Nesnáším je, nesnáším, když chce, abych mu říkal, proč dělám to a tamto. Copak je tak těžký pochopit, že to prostě nevím?! Nevím, jak popsat to, co při tomhle cítím, protože to sakra není tak jednoduchý… Takovýhle dotazy mi úplně ženou na rty to jím nenáviděný ‚Adámku‘ – protože je prostě snazší vytrpět si další lekci o oslovování, než se snažit popsat svý pocity.

A tak bořím hlavu do přikrývky a pomalu si zoufám. Tohle nebolí tolik, abych to vzdal a pokusil se přenýst tenhle svůj vnitřní monolog ven z hlavy, ale taky ho nechci vysloveně vytočit, a tak jen kroutím zadkem a mlčím, aby ze mě přecejen nějaká ta provokace nevypadla.

Tušil jsem, že ty otázky bude považovat za řečnický. No tak dobře. Jestli si ale myslí, že je v týhle místnosti jedinej, kdo umí bejt zaťatej…

Ještě několikrát ho plácnu přes zadek, když už ho na mě tak hezky vystrkuje, pak se k němu nakloním a syknu: „Ani se nehni!“

A s tímhle příkazem se vyšvihnu na nohy a zamířím ke skříni. Vytáhnu z ní tu svou kravatu, který s takovou budu moct za chvíli říkat spíš jeho kravata, haha, a s ní si kleknu zpátky za Matěje. Popadnu ho za lokty a zvednu ho taky do kleku, dalším pokynem ho ale nejspíš překvapím: „Zavři oči!“ A když se ujistím, že mě poslechl, začnu mu tu kravatu omotávat přes oči. „A bez komentářů!“ okřiknu ho, když ho slyším, jak se užuž nadechuje k protestu.

Tohle prostě bez komentářů vydržet nejde, a tak spustím, po malém zaváhání, téměř okamžitě.

„Ne, nechci! Ty víš, že nechci!! Adame!“ zamířím rukama k obličeji, ale včas se zastavím a tu kravatu si nestrhnu. Opřu si pěsti o zavázaný oči a na protest to ještě jednou zopakuju: „Nechci, Adame!“

Chytnu ho za zápěstí a pomalu mu ruce oddálím od toho šátku.

„Já třeba taky nechci, ať mlčíš, když se tě na něco zeptám! A taky to vypadá, že mám smůlu!“ vytknu mu schválně ostře.

Mates cukne rukama ve snaze se mi vytrhnout a znovu se nadechuje k nějakýmu proslovu, a tak mu do toho skočím – tentokrát o poznání mírnějším hlasem: „Klídek, Matýsku. Bude to jenom na chvilku, jo? Protože jsi v tom obchodě říkal, že se chceš nechat překvapit. Tak teď chci, aby ses ještě chvilku nedíval.“

Několikrát se nadechnu a vydechnu, abych se pomalu uklidnil. Pořád se mi to nelíbí, cítím se hrozně nesvůj, tělem mi při tomhle projíždí takovej neidentifikovatelnej strach a nejistota, ale vzdám to, abych mu udělal radost. Doufám, že to svý ‚na chvilku‘ teda fakt splní, a tak mu to taky řeknu: „Tak dobře, ale opravdu jenom chvilku!“

„Já svý slovo držím,“ upozorním ho. „Navíc, kdybys z toho obchodu tak za každou cenu nezdrhal a místo toho mi odpověděl na otázky, že, tak jsme si tohle mohli ušetřit. A vůbec, vylez si na postel a lehni si na záda. Nemám náladu se s tebou dohadovat.“ A pobídnu ho dalším plácnutím přes zadek.

Poslechnu, ostatně co mi zbývá.

Poslepu se opatrně postavím na nohy a vydrápu na tu postel. Napůl svlečený boxerky se mi při tom přesunu trochu sesunuly, a tak si lehnu tak, jak chtěl, ale s rukama schovávajícíma klín. Ta představa, že se na mě bude koukat, zatímco je sám oblečenej, je prostě děsná. Neodpustím si ale aspoň poznámku, tohle je pro mě už moc dlouhý a jsem z celé té situace dost nervózní.

„Tak ale dělej, už mě ty oči fakt nebaví…“

Postávám vedle postele a s rukama založenýma na hrudníku ho pozoruju.

„Zvykej si,“ ucedím. „Na všecko. Na to, že občas budeš mít zavázaný oči. Protože ti nevěřím, že bys je neotevřel. Nebo na to, že přede mnou budeš nahej. Protože co si budeme povídat, i kvůli tomu jsi sem dneska, stejně jako posledně nebo předposledně, přišel. Abysme si hráli. A netvrď mi, že to tak není. Na angličtinu sis ani nevzpomněl! Takže teď pěkně zvedni ty ruce nad hlavu.“

To ‚nevěřím ti‘ mě zabolí. Ani nevím, proč. Dal jsem mu několikrát jasně najevo, že ho poslouchat nebudu, tak proč by mi měl v tomhle věřit? Neměl. Ale stejně to zní hrozně tvrdě a já se z toho celej rozhodím.

A to pak ještě došel k tomu nejlepšímu, k tomu jeho, že jsem přišel, abysme si hráli! Vlastně skoro řekl, že jsem přišel JENOM kvůli tomu. Jako chtěl jsem si hrát, ne že ne. Ale co třeba to, že jsem přišel kvůli němu, že jsem teď KVŮLI NĚMU pokornej a poslušnej, protože jsem si sakra myslel, že to mezi náma něco znamenalo, že to nebylo jen tak.

A protože by mě teď nejspíš jakýkoliv můj pokus o mluvu rozbrečel, udělám rezignovaně to, co chce. Pevně semknu rty, dám ruce nahoru, ale odvrátím od něj hlavu. I když mi stejně nemůže do těch očí vidět, tak jako já nevidím jeho. Protože trvá na týhle stupidní kravatě přes oči, která se mi sakra nelíbí, a stejně jsem se KVŮLI NĚMU nechal…

Když vidím, že mě sice poslechl, ale schválně otočil hlavu ke zdi, a dokonce to všecko udělal doopravdy bez jakejchkoliv průpovídek, je mi jasný, že jsem přestřelil. Něčím. Nějak.

Vlezu si k němu na postel, stáhnu mu z nohou ty trenýrky… a pak si lehnu vedle něj, natáhnu se k němu a lípnu mu pusu na tvář.

Zlomí se to ve mně, ta pusa je na mě moc, jenom mi víc připomene, že to zjevně bereme každej jinak, a tak přejdu do útoku.

„Víš co, nech mě být! Už si nechci hrát, Adame,“ ucedím, sednu si na posteli, a než stihne cokoliv udělat, strhnu si tu kravatu z očí a začnu si právě sundaný trencle zas oblíkat.

Zůstanu na posteli napůl ležet, napůl se opírám o lokty – a znejistěle Matese pozoruju, jak se oblíká. Nechce si hrát…? Pusu taky nechtěl… Jenže o nějaký doučování mu nešlo už tuplem… Takže – o co tady sakra jde?!

„Hm, no tak přemlouvat tě nebudu. A nutit už vůbec ne. Ven trefíš sám, že.“

Vyhrabu se do sedu, natáhnu se ke stolu, popadnu mobil a začnu si jenom tak zbůhdarma projíždět nejnovější příspěvky na Instáči.

Mrsknu po něm pohledem, jak si tam sedí a je mu to úplně jedno! Popadá mě šílenej vztek a taky bolest, kterou už nedokážu zastavit. Slezu z tý postele a navlíknu na sebe rychle ponožky i kalhoty.

„To si piš, že trefím…,“ prskám a vlastně sám už nevím, proč.

Popadnu učebnici, a než ji hodím do baťohu, neodpustím si ještě jeden naštvanej pohled a kousavou poznámku: „Já nejsem hračka, Adame!“

Zvedne ke mně oči. „A to mi jako říkáš proč? Máš dojem, že tě tak beru?“

„To teda mám!“ vztekám se a tu učebnici do baťohu mrsknu. „Protože já si prostě jako blbec myslel, že… já nevím! Prostě že to mezi náma nebylo ten předchozí týden jen tak a že prostě víš, že jsem přišel kvůli tobě… a taky… a…“ zajíknu se. „Prostě jsem si myslel, že když budu poslouchat, udělám ti radost… Jenže pro tebe to byla jen další hra!“ Ne, v tuhle chvíli už ani sám nevím, jak jsem k tomu došel.

Konsternovaně na něj hledím. „A jak jsi na to do prdele přišel?“

Tuším, že mi opět neodpoví, podobně jako mi dnes neodpověděl ještě skoro na nic… Jenže nevím, co můžu dělat dalšího, než s ním mluvit! Když nic jinýho taky dělat nechce!

Roztržitě si prohrábnu rukou vlasy. Takhle se mnou už teda dlouho nikdo nemával.

Pořád mnou proudí zlost, ale najednou už nevím, co mám říct. Jak jsem na to vlastně přišel? Otočím se k němu zády a pohled zabořím do desky stolu. Vlastně mi úplně sebral vítr z plachet, najednou totiž nevím…

A tak to řeknu i nahlas…

„Nevím… asi… asi že jsi řekl, že mi nevěříš…,“ vzpomenu si.

Ještě na něj chvilku koukám a čekám, co z něj vypadne dalšího – než mi dojde, že to bylo všechno. Že už nic dalšího v rukávu nemá.

„Ty seš ale… pako,“ ujede mi. „Řekl jsem, že ti nevěřím, že bys neotevřel oči. To přece neznamená, že ti nevěřím vůbec.“

A natáhnu k němu ruku – a zlehka mu přejedu dlaní po paži. Nic víc si momentálně netroufnu.

Pod dotekem tý jeho ruky měknu. Vážně už se v sobě vůbec nevyznám… Snažím se ty pocity překonat, ale nakonec stejně spustím pár slz. Otřu si rychle oči, než se po něm otočím, a připadám si najednou šíleně hloupě.

Chci se k němu přitisknout a přitulit, a protože najednou nevím, jestli můžu, udělám to, u čeho jsem si jistej, že mě neodmítne. Sesunu se do kleku na zem, pomalu se k němu přisunu a opřu si svou hlavu o jeho kolena s pohledem na koberec.

Vůbec se v něm nevyznám, vůbec! Ale vím dvě věci: jsem fakt rád, že neodešel…, a rozhodně nechci, aby přede mnou teď klečel.

Sesunu se na kolena k němu, obejmu ho – a přisaju rty na jeho tvář mokrou od slz.

Úlevně vydechnu, jsem rád, že se nezlobí. Pořád mnou zmítají vlny všech možných pocitů. Vůbec nevím, co si mám myslet, nevím, proč to dělá. Jestli to třeba není jen proto, abych zas nezkusil zdrhnout. Nebo mi třeba chce prostě vyjít vstříc, jako takovej ústupek, že ho nechávám, aby si se mnou hrál… Nevím…

Chtěl bych, aby to dělal kvůli sobě, protože jinak to jaksi postrádá smysl… Ale teď to radši nechci slyšet, chci si chvilku užít ty jeho polibky. A tak se mu v objetí úplně scvrknu, nechám ho, aby mě objímal a trochu mačkal ve svý náruči a zahrnoval mě pusama, protože ty se mi teda líbí moc.

Matěj se v mým objetí uvolní, což beru jako dobrý znamení. Osušuju mu svýma rtama ty vlhký stopy po slzách – a k mý úlevě už mu tam žádný nový nepřibývají… I tak by mě ale zajímal důvod těch původních! Vím, že umím lidi nasírat a vytáčet, to jo, a pár dnes už bývalejch známejch se mě i bojí, s tím vším jsem smířenej… Ale že bych někoho rozbrečel? To se mi asi ještě nikdy nestalo.

A tak se od Matěje trošku odtáhnu a počkám si, až ke mně zvedne ten svůj zvědavej, teď navíc ale i trošku vyplašenej pohled.

„Mates,“ zeptám se, „co jsem udělal blbě?“

Musím polknout, abych se ještě trochu vyklidnil. Cítím se hrozně a je mi šíleně trapně, že jsem se před ním takhle shodil. Mlčím a přemýšlím, jak ze sebe ten vtíravej pocit dostat pryč.

Jeho náruč mi moc nepomáhá, protože mě v ní pořád bodá ta otázka, co pro něj znamenám. Pořád se pro něj trochu cítím jak hračka.

Minule jsem mu řekl, že hra není to jediný, co chci, že chci i jeho, ale on mi neřekl, že by to tak měl stejně, a kromě pár zpráv se se mnou mezi těma doučováníma vůbec nebavil. A já se zlobil. Přišel jsem schválně pozdě, protože mě štval a chtěl jsem ty pocity rovnou přebít. Chtěl jsem, aby je ze mě radši hned vymlátil, protože je nesnáším. Ty pocity, že to na rozdíl od něj neumím takhle dělit, že to pro mě není hra, kterou bych chtěl hrát s kde kým. Ale jak mu mám tohle vysvětlit, aniž by se naštval a pohrdavě mě vyhodil?

Svěsím hlavu a špitnu: „Asi nic…“

No tak to je výborný. Neudělal jsem nic blbě, asi, ale přesto jsem ho tak rozhodil?

Na druhou stranu, to jeho asi může znamenat i to, že sám neví. Že se v něčem plácá – a neví si s tím rady.

Ale neměli by právě na takový zmatkování bejt dva? K čemu jako bude dobrý, že on si bude zmatkovat sám v sobě – a já vůbec nebudu vědět, o co go?

Sednu si, zády se opřu o postel a stáhnu si ho k sobě do náručí.

„Asi by sis měl rozmyslet, co vlastně chceš,“ ponouknu ho polohlasně, zatímco mu rukou mimoděk přejíždím po zádech. „A začít se mnou o tom víc mluvit. Jestli ti jde jenom o doučování, tak se mnou budeš muset začít mluvit anglicky, jinak to nemá smysl. A jestli ti jde o něco víc, tak se mnou budeš muset začít mluvit česky, protože jinak to taky nemá smysl. Já ti do hlavy očividně nevidím. Myslel jsem, že si chceš hrát. Když jsi mi v tom obchodě dal tu tisícovku, ať něco vyberu. A když si teda chci hrát taky, tak mi najednou řekneš, že tě štve, že pro mě je tohle všechno jenom další hra? Jak jako – další hra? To si jako myslíš, že kromě tebe takhle to, no, doučuju ještě někoho jinýho?“

„No a né snad?“ vyjedu na něj zas, protože to ve mně očividně lítá a mám problém udržet se v klidu. A taky chci být kousavej a zase ho nechat, ať ty emoce ze mě vytluče, jenom už je nechci cítit.

„Jak mám jako vědět, jestli nemáš deset takových, Adámku…? Jak mám vědět, že to pro tebe nekončí, jakmile za mnou klapnou dveře?! … To JÁ TOBĚ do hlavy nevidím!“ vrčím a už je mi to jedno, ať si o mně myslí, co chce.

Sice se mi vůbec nelíbí, jak po mně vyjíždí, a za běžnejch okolností bych mu řekl, že si tenhle jeho tón vyprošuju, ale teď právěže běžný okolnosti nejsou – a o tom to celý je…

Jenže na druhou stranu – úplně jak mílius na něj bejt taky nedokážu, na to mě to jeho vrčení až příliš dráždí. A hlavně ve mně znovu probouzí reflex, a sice ohnout si ho přes postel a dát mu co proto… Ostatně, v něm se to asi probouzí taky. Jinak by si toho Adámka odpustil. Očividně už mu otrnulo!

„Ne, nemám takovejch deset, Matýsku. Protože ty mi teda stačíš bohatě. Neumím si představit, že bych se dobrovolně nechal takhle vytáčet ještě někým dalším! A jenom aby mezi náma bylo jasno – tobě to taky nebudu tolerovat, to za prvý. A za další – jestli něco potřebuješ vědět, tak se mě na to zeptej. Já s odpovídáním problém nemám. Já ne,“ zdůrazním.

Přimhouřím na něj oči a spustím: „Fajn, tak když nemáš, tak mi teda řekni, jak to mezi náma teda je, Adámku? Chceš se mnou chodit, chceš se mnou spát…? Jsi vůbec na kluky?“

Chrlím to na něj, protože jestli se zastavím, už se znovu nezeptám, a vím, že ho zároveň dráždím, protože už mě to nebaví. Mám radost z toho, co zatím řekl, ale štve mě, že se tak snadno sesypu, a nesnáším, že jsem tak slabej a nedokážu se kontrolovat…

Nedokážu to ovládnout, zacukají mi prostě koutky. Protože už jsem pár vztahů měl, ale nikdo se mě nikdy takhle napřímo nezeptal: Chceš se mnou chodit, chceš se mnou spát? Haha…

Vší silou ten smích ale opanuju, protože je mi jasný, že to by Mates neustál. Uraženě by odsud vystřelil a už nikdy by se nevrátil – a to nechci.

„Asi jo, určitě jo a pravděpodobně jo. A ty mi odpověz na to samý, bez vytáček.“

Na chviličku se zarazím, vlastně už nevím, v jakým pořadí jsem to ze sebe vychrlil. Pak mi dojde, že je to nejspíš jedno, když to byl v podstatě třikrát souhlas. Zaculím se, páč mi docvakne ta nejdůležitější část. Řekl ‚jo‘ na otázku, jestli se mnou chce chodit.

Jestli se mnou doteď cloumala jedna vlna emocí za druhou, tak tahle poslední je tolik hřejivá, že na všechny ty předtím dočista zapomenu.

Nahnu se a políbím ho, dlouze a pomalu. Zajedu mu rukou do vlasů a užívám si chviličku ten pocit. Ten skvělej pocit, že je vlastně teď tak trochu můj, a né jen já jeho.

„Vždyť ty tu odpověď přeci znáš, u mě je to samej souhlas, Adámku…“

Usměju se na něj, protože jsem doufal, že něco takovýho odpoví. Potěšeně ho políbím, užívám si, jak se ke mně tiskne a jak mě hladí ve vlasech…

Pak se od něj ale odtáhnu – a můj pohled zpřísní. „V tom případě bysme měli vyřešit další věc. Třeba kdo ti dovolil mi zase z ničeho nic říkat Adámku.“

Nevydržím to a zakřením se. Provokuju ho prostě rád a teď, když mě nesžírají ty kousavý otázky, bude to o level lepší.

„No přece já jsem to sobě dovolil, Adámku,“ řeknu poťouchle.

To zakřenění mu oplatím. „Mám trochu obavu, že takovýhle věci nejsou ve tvý kompetenci.“

A když ho tak držím v náručí, sundám si z ramen jeho ruce – a pomalu je přesunu za jeho záda, kde mu je pevně přidržím.

Projede mi tělem vlna vzrušení. To je tak snadný ho k něčemu dotlačit!

Ušklíbnu se: „A co je teda v mý kompetenci, Adámku?“

„Momentálně nic moc. Jenom sedět,“ informuju ho, zatímco mu volnou rukou přejíždím přes stehno… ke koleni… a zpátky. Pak mu prudším pohybem oddálím nohy od sebe, a než na to stihne nějak zareagovat, vjedu mu rukou do rozkroku… a začnu ho tam, přes kalhoty samozřejmě, hladit.

Nevydržím to a zavzdychám. Jó, tohle je pěkný, takový majetnický… Nechám se takhle dráždit pěknou chvíli, ale mozkem mi víří zas ty představy, co jsem měl při tom dnešním nákupu, a už vážně chci vědět, co koupil. Takže mu to nenápadně připomenu.

„A co takhle právo chodit pozdě, Adámku…“

„No, to samozřejmě taky nemáš. Ale to si vyřídíme pozdějc. Až si sundáš ty kalhoty a trenýrky, znovu. No a do tý doby,“ přestanu ho hladit, pustím jeho ruce a kousek ho od sebe odsunu, abych se mohl zvednout na nohy, „se budeme doučovat tu anglinu. Ostatně, už jsi mi za dnešní doučko zaplatil,“ zašťuřím se na něj poťouchle.

Jen si nemysli, Matýsku. Provokovat tě můžu stejně dobře, jako ty mě!

„Ale to je hrozná nuda, Áďo!“ začnu vstávat, ale dost neochotně.

„Ty to říkáš, jak kdyby to celý byl můj výmysl,“ odpoví mi. „Znovu ti připomínám, že to ty sis to doučování vyprosil u mě. No, kdo ví. Třeba si u mě můžeš místo toho zkusit vyprosit náhradní program, haha.“

Přimhouřím na něj oči: „To by se ti líbilo, Adámku!“ A jdu si radši sednout ke stolu.

„Ty nemáš ani tucha o tom, co by se mi líbilo,“ zamručím polohlasně – a sednu si ke stolu vedle něj. Vytrhnu mu z ruky tu učebnici, kterou už si zase vytáhl z batohu, a nalistuju příslušnou stránku. „No tak nic,“ komentuju to, „když s sebou nemáš žádný jiný materiály, tak rovnou přejdeme k další lekci. Budu to brát tak, že tu předchozí už dokonale zvládáš.“

„Jak myslíš, Adámku,“ neodpustím si, ale jinak ho poslouchám a koukám do knížky, jak si přeje.

Rozhodnu se, že na ty jeho Adámky nebudu reagovat. Ať přijde s něčím novým. Jednoznačnějším. Ať se v tom taky trochu vyznám – v tom, kdy provokuje, protože nic jinýho ani neumí, nebo kdy provokuje, protože mě chce dostat do mý přísný, neústupný a trochu i pomstychtivý role…

Natočím si tu učebnici k sobě, abych omrkl, co je vlastně tématem kapitoly, pak mu v rychlosti shrnu ten aktuální gramatickej jev a vybídnu ho, ať si přečte zadání prvního cvičení.

To, že na ta má oslovení ani po delší chvíli nereaguje, mě kompletně rozhodí. Čekal bych, že mě aspoň okřikne, když už nic jinýho, ale on ne! Vykolejí mě dokonce natolik, že se příštích dvacet minut, teda až na to občasný ‚Adámkování‘, poctivě učím.

Vlastně se mi líbí, že mu tak můžu na moment říkat, jenže ta jeho nečinnost mě začíná po další chvilce pěkně vytáčet. Sakra! Co s tím mám dělat? Ne, opravdu nejsem pilnej student, neumím se soustředit, a tak brzy sekám jednu chybu za druhou, i když mi problematický pasáže několikrát opakuje.

A už mě to zrovna dvakrát nebaví, a tak se nakonec jednoduše nakloním a kousnu ho do ucha.

S usyknutím se od něj odtáhnu, chytnu ho za bradu a zpod přimhouřených víček se mu zadívám do očí:

„To bylo jako co?! A vůbec, co to tady poslední čtvrthodinu předvádíš? To tam ty chyby sekáš naschvál, nebo se fakticky nedokážeš soustředit dýl než pár minut v kuse?“

Čekám na jeho odpověď – a hlavně doufám, že ji pochopím. Že ji pochopím dobře.

„Hmm… Od obojího trochu? Adámku?“ zaculím se a pod tím jeho pohledem a dotekem se mi už zas žene krev do slabin.

„No jak teda myslíš,“ usměju se na něj chápavě.

Skloním se k němu a políbím ho – jednak těm jeho provokativně pootevřenejm rtům nejde odolat, a druhak si ho potřebuju už dopředu trošku naladit a uklidnit. Protože je mi jasný, že s tím, co po něm teď budu chtít, bude mít zase problém.

„Jenže tím se teda dostáváme k tomu, co už tu dneska bylo, Mates,“ řeknu mu a kousek si od něj odsednu, abych si mohl založit paže na hrudníku a zatvářit se o to přísnějc. „Potřebuju, abys mi dovolil zavázat ti oči.“

A tentokrát nejlíp bez toho, aby to u tebe vyvolalo záchvat paniky.

Kousnu se do rtu, né, už se mi nechce být poslušnej a pokornej. To jsem dělal pro něj a možná to zas někdy udělám, ale ne teď.

Teď to chci tak, jak to mám rád já, s tím jak se mnou mává, i když ‚nechci‘. A taky s tím, jak je třeba trochu drsnější, ale to je cena za to.

A ty oči, no, vím, že to chtěl kvůli těm věcem, co koupil, tak teda budiž, no, i když nadšenej z toho zrovna nejsem, což on ostatně ví. A protože jsme si dneska najeli na takovou vlnu upřímnosti, tak mu to teda řeknu: „Adámku, dnešní dávku mý poslušnosti jsi dávno vyčerpal, ale dobře, ty oči mi teda na chvilku zavázat můžeš…“

Pěkně nahlas se rozesměju. „Tvou dnešní dávku poslušnosti? Myslíš těch asi pět minut, když to posčítám dohromady? Hahaha! Tak to ne, Mates, na to pěkně rychle zapomeň. Takhle by nám to teda nefungovalo,“ upozorním ho. „Budeš poslušnej, kdykoliv uznám za vhodný, že je to potřeba. Protože rozhodně nedoufej, že se nechám celý odpoledne provokovat – a pak ti za to nedám co proto.“

Ale prozatím to svý co proto ještě odložím. Není kam spěchat.

Zvednu se ze židle a napřáhnu k němu ruku. Jakmile jeho dlaň vklouzne do tý mý, vytáhnu ho na nohy – a rychlým pohybem si ho přehodím přes rameno. Odnesu si ho těch pár kroků k posteli, na kterou si ho položím, a rovnou si k němu lehnu. Teda spíš na něj. Hrozně se mi totiž líbí cítit jeho tělo pod tím mým. Ještě se na něj stihnu spokojeně pousmát – a pak už zavřu oči a skloním se k němu pro polibek.

Mám chuť začít se mu zas zmítat, ale jak mě políbí, změknu a nechám se. Jo, tohle mu taky jde moc dobře.

Mám radost, že mi ten polibek dychtivě oplácí. Chvilku si to jenom tak užívám, ale pak už to nevydržím a začnu mu rukama bloudit po těle. A při tý příležitosti mu pomalu začnu vyhrnovat triko ke krku.

Inu, vede to nejspíš trochu jinam, než jsem původně při těch svých provokacích chtěl, ale nevadí, tohle je taky pěkný. Nechám si svlíct tričko a rád bych mu to oplatil, ale s rukama na jeho lemu se zastavím: „Můžu?“

„Zatím jo,“ zakřením se na něj a dovolím mu, ať mi triko přetáhne přes hlavu.

Hned vzápětí se k němu skloním, líbnu ho naposledy na rty a pak se posunu trochu níž, abych mohl ochutnat jeho nádherně ztvrdlý bradavky.

Musím se fakt držet, abych nezasténal, když mě trochu skousne. No dokáže mě vydrandit úplně neskutečně, né že ne, ale čím jsem nadrženější, tím víc chci, aby něžnej být přestal.

Když se mi pokusí stáhnout i kalhoty s trenkama, nevydržím to, tu ruku mu chytnu a zazmítám se. Je to tak napůl automaticky a napůl, abych ho pozlobil.

„Né, Adámku, nechciii,“ trochu přehnaně zakňourám.

Uchechtnu se, vytrhnu svou ruku z tý jeho a přes kalhoty zmáčknu tu vybouleninu v jeho rozkroku. „Nevypadá to, že by s tebou tvůj kámoš tady dole tak úplně souhlasil!“

Mates zčervená, ale asi aby to zamaskoval, zašklebí se na mě: „No, ale hlavní slovo mám já… A já říkám, že na ty tvý perverzní choutky nejsme zvědaví, Adámku.“

Chvilku si vyměňujeme upřenej pohled, pak trhnu rameny: „No tak ne, no.“

Naposledy letmo pohladím ten jeho nadrženej rozkrok a schválně nahlas šeptnu: „Někdy příště, kámo. Sorry, ale musíš si nechat zajít chuť!“

Pak Matese líbnu na tvář… a znovu se skloním níž, k těm jeho bradavkám. Prve to vypadalo, že tohle se mu líbilo…

Né, tohle se prostě nedá vydržet, přemýšlím, jestli to dělá schválně, aby mě dráždil, nebo mi to dneska fakt tak moc nejde.

To jeho dráždění na prsou mě bere tak moc, že to nakonec nevydržím a zasténám: „Sakra, Adame! Bože… Já už nevím, jak tě vyprovokovat, aby sis mě prostě vzal, seřezal mě nebo cokoliv… Tohle já nevydržím! Nemyslí mi to dneska.“

Sám pro sebe se ušklíbnu. Tak vida ho!

Naposledy ho dráždivě kousnu do tý tvrdý bradavky – a pak k němu zvednu hlavu. „Ale myslí ti to, Matýsku, myslí ti to… Protože za dnešek už jsi mě vyprovokoval aspoň stokrát! Jenže já nechci už znovu zažít to tvý slzavý údolí, víš? Tak jsem si řekl, že na to tvý provokování prostě reagovat nebudu…“

„Ty jsi děsnej, Adámku! Ty nemáš co mě chránit, já přece nejsem z cukru,“ přimhouřím na něj oči. Štve mě, ale vlastně ho i chápu a jsem fakt rád, že je kvůli mně takovej opatrnej, hřeje mě to. Vážně moc.

„Hmm… Tak co kdybych odešel a přišel znovu?“ rozesměju se nad tou představou.

K jeho smíchu se hned přidám. „To víš, že jo! A já tu budu čekat dalších pětadvacet minut, protože si to střihneš i s tím svým obvyklým zpožděním, co? Žádný takový! A vůbec, tím jsi mi to dnešní zpoždění pěkně připomněl…“

A sice konkrétně to, že jsem si to s ním ještě pořád nevyřídil! Natáhnu se pro tu kravatu, co tu prve pohodil, rozsukuju suk, kterej na ní zůstal, a pak ji uvážu okolo jeho levýho zápěstí. Bohužel na tohle hraní nemám vhodnou postel – k polstrovanýmu čelu mu ty ruce prostě nepřivážu, škoda, ale tak poradím si jinak: kravatu mu jenom tak navolno omotám kolem krku – a volnej konec potom utáhnu kolem jeho pravýho zápěstí. Tak. A teď nemůže dát ruce dolů, takže když si ho svlíknu donaha, nic s tím nenadělá.

Tahle situace ve mně vyvolá střípek strachu – je to prostě divnej pocit, když vím, že mě každej pohyb přiškrtí. Lehounce natáhnu jednu ruku a vyzkouším, jaký by to bylo. Projede mi tělem nový poryv vzrušení, zamručím, ale svá zápěstí položím zpátky, až těsně ke krku. Věřím mu, že mě ohlídá, ale stejně nechci nic riskovat.

Uvědomuju si, jak jsem před ním odhalenej a nahej, a tak zas celej zrudnu, ale to je tak to jediný, co s tím můžu dělat, a tak už držím pusu zavřenou.

Konečně mám před sebou jeho tělo tak krásně odhalený a přístupný. A taky konečně jsem mu zavřel aspoň na chvilku pusu, haha.

Znovu si na něj lehnu, jen tak zlehka, opatrně, přesunu se tak, abych ležel spíš vedle něj, ale stejně pod sebou to jeho tělo aspoň zčásti cítil… A zase mu začnu lízat a sát bradavky. Tentokrát mu ale rukou zajedu i do rozkroku – a vedu tam soukromej dialog s Matesovým kamarádíčkem. Když nám do toho Mates neremcá, dost si rozumíme.

Pod těma jeho dotekama se rozvzdychám. Tak jestli tohle má být trest za pozdní příchod, tak to už zřejmě fakt nikdy nepřijdu včas!

Jo, chtěl jsem ho sice ještě před momentem vyprovokovat k něčemu drsnějšímu, ale pomalu mě to nutkání opouští. Tohle jeho dráždění spolu s tou bezmocí svázaných rukou je všechno, co potřebuju k tomu, abych se za chvíli udělal. Když mi bradavku po chvilce stiskne tak, až syknu, už jsem skoro na hraně.

Pořád přemýšlím, jestli k němu mám dneska být tak krutej a nenechat ho udělat se ani jednou. A za normálních okolností bych do toho šel! Však jsem to původně v plánu měl, že. Ale ta scéna potom… prostě… trochu mě to znejistilo. Možná bych na něj mohl jít trošku mírnějc. On možná fakticky nebude takovej frajer, jak se dělá…

A s touhle myšlenkou ho začnu tam dole pumpovat rychleji a rychleji… a šíleně moc si užívám, že když začne o chviličku pozdějc vzrušeně křičet, zkouším ho umlčet polibkem, zatímco cítím, jak mu to v péru cuká a jak hýbe pánví, aby tý mý ruce vyšel vstříc.

Bože! Jakmile dosáhne dlaní dostatečnýho tempa, vycákám se skoro okamžitě. S ním je to prostě tak skvělý, že ani nemám slov.

Dokáže mi úplně vybílit mozek, a tak pod ním pak docela dlouho ležím a těžce oddechuju. Když se pak ode mě konečně odtáhne, zůstanu odpočívat se zavřenýma očima až do chvíle, než na svým těle ucítím něco mokrýho. Otevřu oči a spatřím, jak ze mě obsah mých koulí pečlivě otírá vlhčeným ubrouskem. Nevydržím to, zaculím se a optám: „Tak tohle měl být trest? No to si teda nechám líbit…“

„Uvidíme,“ mrknu na něj. „Tohle byla teprve příprava na trest. A tohle,“ vyskočím na nohy a rychle ze sebe shodím zbytek oblečení, „je odměna za to, že ti ta přípravná fáze tak šla, haha!“

A zvědavě se mu zahledím do očí, co na tu mnou navrhovanou odměnu říká. Protože má poslední možnost něco říct, za chvilku už mluvit moct nebude…

Usměju se na něj. Jo, tohle je odměna! Líbí se mi to, jaký reakce v něm dokážu vyvolat – a v takovýhle ‚nedobrovolný‘ pozici se mi to určitě bude líbit ještě mnohem víc.

Což si ověřím hned, jakmile se nade mě vyhoupne a pomalu mi to svý nářadí vsune do pusy. Kvůli přivázaným rukám je můj pohyb dost omezenej, takže ho po chvíli vylepší mírnými přírazy svou pánví. Pořád si v týhle činnosti nejsem úplně jistej, ale to, jak tu situaci ve svý pozici řídí, mě už zas dostává.

Chvilku se koušu do rtu, abych nevzdychal tak nahlas, ale pak už to nejde vydržet, tak se přestanu hlídat. Mates je v tom, co dělá, úplně skvělej, někdy se ho budu muset pořádně vyptat, kde všechny ty zkušenosti získal! Ale pro dnešek je mi to ukradený. Ještě chvilku se do něj vpíjím očima, popravdě to, že je u týhle činnosti svázanej, mě úplně neskutečně rajcuje, ale po chvíli už nejsem schopnej ani udržet oči otevřený. Zavřou se mi tak nějak samy, stejně jako se ze mě samy derou ty hlasitý steny… Hýbu pánví a vzdychám a kroutím se… a cítím, že už mi zbývá jenom kousíček, abych se udělal.

Cítím a vlastně i slyším, že se už blíží, a tak se pokusím v těch mých omezených pohybech trochu přidat. Vychází mi vstříc a přestává se kontrolovat, takže mi párkrát zajede do krku, až mi z toho reflexivně jdou do očí slzy.

A to je pro mě fakt šílenej pocit, napůl nepříjemnej a napůl se mi to vlastně neskutečně líbí. Ta skutečnost, že jsem jeho, a že si mě bere bez omezení tak, jak on chce, mě jednoduše dráždí.

Když se mi o malou chvilku později do pusy vystříká, nemám vlastně ani moc možnost uhnout, a tak to chtě nechtě polknu. A u toho jsou ty pocity zas dočista stejný.

Musím se rukama přidržovat toho za jinejch okolností nepraktickýho, v tuhle chvíli ale příhodnýho čela mý postele, abych se vůbec udržel vzpřímenej – tak moc se mnou ten orgasmus zamával! Sotva ale popadnu dech, hned se nadzvednu a vytáhnu svý nádobíčko z Matesovy pusy. Všimnu si, že už má zase v koutcích očí slzy, takže se k němu hned skloním, políbím ho – a pak se zeptám: „Seš v pohodě?“

Zažulím se na něj: „No neříkal jsem ti dneska už jednou, že nejsem z cukru? Neboj, já se jen tak nerozpadnu.“ Usměju se, a zatímco mi rozvazuje ruce, nadhodím: „A ukážeš mi konečně, co jsi dneska koupil v tom obchodě?“

„No neukážu!“ zavrtí hlavou. „Na to ti právěže musím zavázat oči.“

Nespokojeně zabručím, ale to už bere tu právě osvobozenou kravatu a omotá mi ji přes oči. Chvilku mě chlácholivě hladí po těle, než vstane, dojde k té tašce a podle šramotu poznám, že se v ní hrabe.

Vytáhnu pořád ještě originálně zabalenou krabičku a rychle z ní tu folii strhnu. Mrknutím překontroluju Matese, jestli třeba nepodvádí, když nemá svázaný ruce a mohl by si zase tu kravatu z očí sundat, ale ne, je hodnej, leží na posteli a ani nedutá. No, to už mu teď ale od jeho trestu nepomůže, hihi…

Vytáhnu tu věcičku z krabičky na světlo a pořádně zblízka si ji prohlídnu, potěžkám ji v rukách… Týjo, a mý péro už mi zase začíná tvrdnout, sotva si i jenom představím, že za chviličku…

Pomalým krokem se vrátím k Matějovi, rázným pohybem mu roztáhnu nohy od sebe a do vzniklýho prostoru si sednu na paty. Nejradši bych se zase sklonil a začal ho mezi nohama dráždit, protože když je má takhle roztažený, šíleně mě to bere, a navíc vidím, že i on už je ze všeho zase docela vzrušenej…

Což v tuto chvíli ale vůbec nemůžu potřebovat! Chvilku přemejšlím, než mu řeknu: „Vydrž vteřinku, jo?“ A s tím znovu vyskočím na nohy a odběhnu do kuchyně, kde si do skleničky přesypu z mrazáku pár ledovejch kostek.

Jakmile ucítím mezi nohama studené bodnutí, vyjeknu a vymrštím jednu ruku, abych Adama zastavil. Věnuje mi jen podrážděný zamlaskání, sevře mi pevně zápěstí a přišpendlí ho do matrace.

„Ádo, to hrozně studí!“ kňournu a pokusím se mu vymanit alespoň kroucením pánve. Neřekne nic, jen mě krátce políbí, ale nenechá mě uhnout ani o píď. Obalí mi snad celýho kámoše ledem a já mám pocit, že mi snad upadne.

Když ta ledovací procedura na to jeho hebký péro zabere, zbylý kostky ledu odhodím na prostěradlo, vem to čert – a opatrně na toho malýho kamarádíčka začnu nasazovat tu krásnou, průhlednou, dobře padnoucí klícku.

Vím moc dobře, z jakých hraček v tom krámě vybíral, takže mi dojde docela rychle, co tam dole dělá. Při tý představě mi, i přes chlad v rozkroku, zacloumá tělem vlna vzrušení spojená se zcela novými pocity.

„Bože…,“ vydechnu nahlas, protože mě nenapadá žádná jiná, lepší reakce na to, jak se to ve mně pere. Jak mi tělo cloumá mezi vzrušením, maličko nepříjemným pocitem mezi nohama, dalším vzrušením z toho pocitu a obavou, že to na mně možná nechá.

Zvědavě k němu zvednu oči. „Bože?“ zopakuju po něm. „Hele, mně bude stačit, když zatím zůstaneš u toho Adama, Matýsku,“ bavím se.

Pak znovu sklopím zrak k jeho rozkroku a konečně na té věcičce zamknu ten prťavej zámeček. Klíčky samozřejmě zůstanou v mým opatrovnictví, na to Matějovi nepomůže ani milion Adamů, aby se k nim dostal!

Chviličku si ho jenom potěšeně (a taky pěkně rozhicovaně) prohlížím, pak ho chytnu pod koleny, skloním se k němu… a začnu ho lízat po vnitřní straně stehen… a na koulích… A děsně moc se mi líbí sledovat, jak sebou ten jeho momentálně uvězněnej ocásek zkouší cukat, ale moc možností pohybu teda vážně nemá.

„Adameee…,“ zasténám a vlastně ani nevím proč. Před chvilinkou jsem cákal a stejně to se mnou zas cloumá znovu. Stačí už jen ta představa, jak moc mě momentálně ovládá. Hned bych si dal říct… Kdyby… No kdyby to ze mě sundal, že? Což teda pořád doufám, že má v plánu, ale u něj člověk nikdy neví.

„Copak, Matýsku?“ přeptám se dráždivě, a zatímco mu začnu olizovat to vrstvou umělý hmoty obalený péro, koule mu zlehka prohmatávám dlaní. Nemůžu se nabažit toho pocitu, jak se pode mnou bezmocně svíjí… a jak momentálně neexistuje vůbec nic, co by mohl udělat nebo říct, abych se nad ním slitoval. Samozřejmě v rámci týhle hry. Mimo ni mi může kdykoliv říct, že už je to pro něj za hranou, a já ten jeho ocásek zase osvobodím…

„Adame, nech toho…,“ zakňourám. „Už jsem to pochopil, jo? Budu hodnej, tak už mě z toho pusť!“

Kroutím se a vlastně mi ty jeho doteky přestávají být pomalu příjemný, jak bych chtěl, aby mi ho vyndal a udělal mě.

Mám co dělat, abych nevybuchl smíchy. Pustit ho z toho? To si myslí, že jsem to kupoval kvůli pěti minutám?

Popolezu po jeho těle nahoru, nezapomenu mu u toho jazykem podráždit bradavky, pak si k němu zase lehnu, a zatímco si hlavu podpírám na lokti, druhou rukou mu sundám z očí tu kravatu. „Fajn, tak jsem toho nechal, když chceš,“ oznámím mu s poťouchlým úsměvem. „A hodnej budeš, tím jsem si taky jistej. Ale nepustím tě z toho. Pěkně až zítra. Až přijdeš přesně v pět na další doučování.“

„To v tom mám jako zůstat i přes noc?“ vykulím na něj oči nejistě. „A zítra celej den? No ty ses zbláznil! To přece nemůže jít vydržet!“

Určitě né, když už teď mám pocit, že mi snad bouchne, jak rád bych si to udělal! Navíc si nevzpomínám, že bych snad někdy v životě usnul bez vyhonění. Minimálně posledních pár let určitě ne, to už musím být fakt na umření, abych odpadnul bez toho. A po těchhle doučováních s Adamem jsem vždycky mnohem nadrženější!

„To může jít vydržet – a taky půjde!“ opravím ho. „Nebo sis vážně pod pojmem trest představoval, že si to navzájem uděláme ­– a ty odsud spokojeně odejdeš?“ rýpu. Zároveň ho ale zkoumavě pozoruju, abych poznal, jestli ty svý protesty myslí opravdově a tuhle hru hrát fakticky nechce, nebo jestli protestuje čistě jenom proto, že je to pro něj nový a nečekaný…

„Ale já jsem fakt nadrbanej, Adame!“ kňourám. Ten pocit, jak mě to napůl nepříjemně tlačí a svírá, je úplně neskutečnej. Už se mi znovu staví a tentokrát mě to teda vůbec netěší. Kéž by se aspoň zas ten můj kámoš uklidnil, ale kdepak, v týhle situaci je to bez šance.

„A nešlo by třeba, že bys mi to aspoň ještě jednou udělal? A teprve pak mi to nasadil?“ zkouším to na něj.

Chviličku, ale opravdu jenom chviličku o tom jeho návrhu uvažuju. Pak na něj ale odmítavě nakrčím čelo: „Mates, dneska už jsem na tebe byl hodnej až moc! Původně jsem tě nechtěl udělat vůbec, abys věděl! Takže už v tom jsem uhnul! A taky jsem tě vzal s sebou do toho obchodu a mohl sis sám vybrat, co pro tebe koupím. Což jsi nevyužil, ale za to já jaksi nemůžu… Takže konec smlouvání!“

S tím se začnu zvedat z postele, zatímco Mates za mými zády spustí: „A jak si jako myslíš, že to mám vydržet? Vždyť v tom ani neusnu!“

„Ale usneš, Matýsku,“ prohodím přes rameno nevzrušeně a začnu se oblíkat. „A navíc tě to naučí bejt dochvilnej, haha. Protože jestli zítra přijdeš i jenom o blbou minutu pozdějc, tak na to, že bych tě z toho pustil, rovnou zapomeň!“

Otočím se opatrně na břicho. Snažím se zvyknout na ten pocit, že něco mezi nohama mám.

Zvedat se mi vůbec nechce, pořád doufám, že si to rozmyslí, a tak mu zabořím frustrovaně hlavu do polštáře a spustím pořádnou dávku kňučení, aby věděl, jak trpím!

Nevydržím to, přiskočím k němu a několikrát ho pořádně plácnu dlaní přes zadek.

„Abys měl proč kňourat!“

Zavyju o poznání hlasitěji a dám si ruce přes tu ublíženou část těla. S tím dramatickým kňučením ale raději rychle skončím.  

„Tak šup, zvedej se!“ popadnu toho kňouravce za ruce a začnu ho tahat do sedu. „A jen tak mimochodem, na břiše bys dneska spát neměl. Aspoň jsem to kdysi četl, osobní zkušenost s tím nemám, haha… Ale už se těším, až mi zítra povyprávíš, jak se ti s tím spinkalo,“ dobírám si ho.

„Nenávidím tě!“ metám po něm očima blesky, zatímco se oblíkám.

U trenýrek se na chvíli zastavím a pořádně si tu novou ozdobu prohlídnu. No tohle fakt nevím, jak to dám.

„To je vzájemný, neboj,“ šklebím se na něj, ale pak to stejně nevydržím, nakloním se k němu a aspoň mu líbnu pusu někam nad ucho. Aby se tak nemračil.

Trochu pod tím jeho políbením změknu a líbnu ho na oplátku na tvář, ale nepřestanu po něm házet vražedný pohledy.

No dobře, no, tak možná, že mu to prominu, ale dnes né, až zítra! Zítra, až to ze mě sundá. Budu tu klidně hodinu předem, jenom ať si to vezme zas zpátky. Protože už teď je mi jasný, že tohle bude peklo!