Doučovací metody 4 – Ta VĚC

Nemohl jsem si pomoct, myslel jsem na Ádu celou noc. Nejen proto, jak moc jsem si to chtěl udělat a kvůli tý prokletý hračce nemohl. Nebo kvůli tomu, jak mě ta samá věc budila, kdykoliv mi ve spaní začal tvrdnout, a že tohle bylo obzvlášť nad ránem fakt peklo!

Jenže já bych na Adámka zjevně myslel tak jako tak, protože to všechno s ním bylo prostě šíleně intenzivní a úžasný – a já ho zas začínal mít pomalu plnou hlavu.

Hned jak jsem se ráno vzbudil, musel jsem mu napsat, aby věděl, jak moc naštvanej na něj za tenhle jeho ‚trest‘ jsem, protože sakra jsem, že jo?

M: tak za tohle tě skutečně nesnáším, Adámku! 🤬

A: Copak copak? Že by ses nevyspal do růžova??

M: tak to asi těžko, když jsem na TO musel pořád myslet! 😭 abys věděl, budeš mě mít na svědomí, až mi z toho hrábne! 😛

A: Když jsi to vydržel přes noc, tak teď už to těch pár hodin taky vydržíš.

M: budu muset, při filmu na to snad myslet nebudu 😌

A: Při jakým filmu…?

M: no ještě nevim jakým, musím něco vybrat, nějaký doporučení? 😋

A: Jdete dnes se třídou do kina, nebo co? To není fér, my se normálně učíme…

M: hmm… jsem teda myslel, že si pustím normálně něco na noťasu, ale ten tvůj návrh nezní špatně. tak se možná teda přemůžu a dohrabu se až do obýváku před domácí kino 😁

A: To jako že dnes hodláš zazdít školu…?

M: no tak takhle bych to úplně nenazval… prostě se budu radši věnovat něčemu zábavnějšímu 😉

A: A z jakýho jako důvodu? Máš dojem, že zrovna ty si můžeš dovolit takhle před maturou a přijímačkama nechodit do školy?

M: 🙄 no ten jeden den to určitě nevytrhne 😉

A: Mates, zkus si dneska do tý školy nepřijít, varuju tě!

M: 🤣 no když myslíš…

A: No, mně to právěže ještě myslí! Tobě očividně ne, jinak by sis přestal zahrávat. Nezapomeň, že mám KLÍČ…

M: KLÍČ se snad týká jen toho, že mám k tobě chodit včas, ne? a to já přijdu, se neboj… 😋

A: KLÍČ se týká toho, čeho já budu chtít, aby se týkal. Takže si to rozmysli fakt dobře.

Tak na tohle jsem mu už vůbec neodepisoval. Nad těma jeho výhružkama se musím fakt smát. Je to pěknej diktátor! Hrozí, ale tohle by mi neudělal, to mu nevěřím. Stojí si za svým slovem, a jednou řekl, že je to trest za to, že chodím pozdě, tak to určo dodrží.

To víš, že jo, určitě půjdu do školy, když při každým pohybu jsem myšlenkama úplně někde jinde. To bych tomu vyučování beztak zrovna moc nedal. Ne, pořád jsem si nezvykl, že mám mezi nohama něco navíc.

Včera jsem strávil pěkných pár hodin googlením a šmejděním po diskuzích, abych se o TOM něco dozvěděl. Šíleně mě bralo mít TO na sobě a myslet pořád na to, jak moc mě v tu chvíli Áda ovládá. Jenže to je přesně ono, bralo mě to, ale nemohl jsem, a to bylo děsný!

A to TO mám na sobě jenom půl dne, vůbec si nedokážu představit, jak moc šílený to musí být po delší době, jak psali v těch diskuzích. No to bych se fakt zbláznil!

Cestou do školy přemejšlím, jestli to Mates myslel vážně, že nehodlá dorazit do školy, nebo mě chtěl hned z rána jenom vydráždit… Takže před první vyučovací hodinou už to nestihnu, ale hned o další přestávce si jdu stoupnout před jejich třídu. Béčáci se zrovna pomalu courají ven, asi mají další hodinu v jiný učebně, ale ať se rozhlížím, jak chci, Matese tu fakt nikde nevidím!

„Tome?“ zavolám na kluka, se kterým se trochu známe z florbalu. „Čus, prosím tě, je dneska ve škole Mates?“

„Zdar, Adame… Ne, toho jsem tu zatím neviděl. Ale on občas přijde pozdějc, tak ještě vydrž,“ rozesměje se.

„Tak okej, dík,“ usměju se na něj, ale v duchu mě teda smích přejde. On občas sice přijde pozdějc, možná spíš častěji než občas, ale dneska to podle mě nebude ten případ! Tomu darebákovi se prostě mezi lidi nechce! Na jednu stranu se mu samozřejmě ani trochu nedivím, ale na druhou – o tom, že si ten svůj trest takhle zjednoduší, nebyla řeč!

Zatímco se pomalu loudám zpátky do svý třídy, prsty už mi kmitají po displeji mobilu.

A: Pošli mi svou adresu. Okamžitě.

M: copak? že by ses chtěl taky radši koukat na film? 🤗

A: Vlastně mi došlo, že to není tak blbej nápad. Akorát že si to radši sám rovnou i sehraju.

A: Tak tu adresu, nezdržuj.

M: a co si sehraješ?

Žádná odpověď. No pěkný… Nakonec mu tu adresu teda pošlu. Protože nooo… Tak trochu bych chtěl, aby přišel.

Jsem sám doma, brácha se ségrou jsou ve škole, její malej ve školce a rodiče v práci, tak proč ne? Chtěl bych si malinko pohrát, o tom žádná, od včera nemyslím na nic jinýho. Jenom aby ze mě tu proklatou VĚC konečně sundal! Stejně mi ale tělem proběhne malý zachvění, z toho jeho ‚varuju tě‘, co předtím napsal.

No nic, teď už je celkem pozdě zvažovat všechna pro a proti, zapadnu teda do koupelny, abych se trochu upravil, pokud hodlá přijít.

Poté, co se umeju a obleču do čistýho, začnu být docela nervózní, jestli fakt přijde. Kouknu u sebe po pokoji, no mám tu docela dost bordel, asi bych měl trochu uklidnit.

Hodím teprve dvě trika do skříně a už se ozve zvonek.

Hned po druhý vyučovací hodině vyrazím na tu adresu, kterou mi poslal, ze zbytku vyučování se omluvím. To má u mě Matýsek teda ale jako v úschovně, že kvůli němu zameškávám hodiny, haha.

Když mi otevře dveře do bytu, pokukuje po mně trochu nejistě, zatímco já ho přejedu od hlavy až k patě přísným pohledem. I když mi to teda dá práci, protože se ve mně to mý naštvání děsně rve s tím, že ho ve skutečnosti moc rád vidím…

„Máš velký štěstí, žes mi schválně neposlal nějakou špatnou adresu,“ sjedu ho místo pozdravu.

Nemůžu si pomoct se na něj nezakřenit. „Tak né, že bych nad tím neuvažoval,“ prohodím, zatímco se zouvá, a zamířím rovnou k sobě do pokoje. Kecám, tohle by mě samozřejmě ani nenapadlo, chtěl jsem ho vidět, i když mi bylo jasný, že bude trochu řádit, že jsem ho neposlechl… A taky, takhle moc bych ho naštvat nechtěl, mám ho vlastně docela rád.

Nechám ho, aby mě následoval, a zády k němu pokračuju: „Tak ale nechtěl jsem riskovat, že bych tě měl na svědomí, až by ti od vzteku rupla cévka, Adámku. Přece jen máš ten klíč, že… A já bych nechtěl shánět zámečníka.“

To už dojdeme ke mně, a tak se na něj otočím a zašklebím se.

Ušklíbnu se na něj.

„No, ještě bych na tvým místě tu variantu s tím zámečníkem úplně neodpískával. Momentálně totiž nemám ani trochu náladu ten klíč použít, víme? A vůbec,“ shodím si batoh ze zad a pohodlně se uvelebím na Matesově posteli, zády se opřu o stěnu, „cos nám teda nakonec vybral za ten film?“

Hmm… No tenhle vývoj situace jsem popravdě fakt neočekával, ale né že by mě netěšil. Mám radost, že mi to vyhnutí se škole prošlo bez ztráty kytičky. A taky bych s ním vážně chtěl mít i nějaký jiný, normální zážitky, kromě toho učení.

Je to prostě takovej divnej pocit, jak jsem zamčenej. Cítím se pořád děsně nadrženej, jak se mi to připomíná, ale zároveň mě to trochu brzdí. Protože jestli mi to nehodlá sundat, tak se k němu radši budu tulit během filmu, než si s TÍMHLE na sobě vychutnávat to jeho rozčilení.

Chvilku si ho měřím pohledem, jestli to nemá být nějaká léčka, nakonec se na něj ale usměju a vezmu ze stolu noťas k němu na postel. Sednu si vedle něj a rovnou se k němu bokem přitisknu.

„Vidíš, já ti říkal, že je ten film lepší nápad než škola! Ale já ještě nic nevybral… Jsem se zatím koukal jen na díl novýho seriálu, co vyšel. Tak co kdybysme vybrali něco spolu?“ zavrním a dám mu rychlou pusu na tvář.

Překvapeně nadzdvihnu obočí. No tohle…? A kde jsou nějaký jeho protesty, že to přece nemyslím vážně, že ho nejdřív neosvobodím a že se se mnou jinak na nic koukat nebude? Hm, že by šel trochu do sebe a rozhodl se neprovokovat? Nebo se mu to celý dokonce až tak zalíbilo, že se tý klícky ani zbavovat nechce?

Nejradši bych se ho zeptal rovnou, ale zase mrknout se spolu na nějakej film, to mě taky láká… Pokud teda vůbec najdeme něco, na co se oba budeme chtít podívat – vlastně vůbec nevím, jakej má vkus…

Obtočím mu ruku kolem pasu a přivinu ho k sobě ještě o kousek blíž. „Tak ukaž, co tu máš na výběr,“ skloním se k tomu notebooku. „A co je to vůbec za seroš? Ten, co máš rozkoukanej?“ zapátrám, zatímco očima už sjíždím seznam filmů.

A tak si chvilku povídáme. O filmech a seriálech, a já mám fakt radost, protože to vypadá, že se nám líbí podobný věci a taky že mi to všechno tak prošlo, s tím jsem fakt nepočítal.

Nakonec vybereme jeden film, kterej jsme ještě neviděli ani jeden. Nechám Ádu, aby k němu ještě stáhl titulky, a zatím se vypravím do kuchyně pro nějaký občerstvení. Kdybych věděl, že přijde, tak jsem koupil colu, tu vždycky při doučku pije.

My doma ale takovýhle věci obyčejně nemáme, leda tak na Vánoce, a tak dlouho tu nejspíš nebude, což? Tak mu bude muset stačit obyčejná limča nebo ochucený nealko, no vemu oboje. Přihodím k tomu balíček chipsů a vydám se zpátky do pokoje.

Chipsy skřoupeme hned v prvních deseti minutách filmu, haha, kdybych tušil, že se budeme na něco koukat, tak jsem se cestou sem ještě stavil v nějakým obchodě. Každopádně film je zábavnej a zároveň napínavej, přesně takový mám rád – jenže stejně se nedokážu soustředit úplně na sto procent. Protože Mates se co chvíli nějak zavrtí – a já se musím pokaždý kousnout do jazyka, abych se ho škodolibě nezeptal, jak pohodlně se mu sedí… Je mi ale jasný, že jakmile na to jednou zavedu řeč, tak už se k filmu znovu nevrátíme, takže to vydržím až do závěrečnejch titulků.

Pak už ale noťas zavřu, odnesu ho na stůl – a sotva se otočím zpátky na Matěje, přimhouřím na něj oči, založím si ruce na hrudníku a přikážu mu: „Tak, a teď už se konečně hezky svlíkni. Máme toho ještě spoustu k dořešení.“

Naprázdno polknu, jsem tak trochu doufal, že se na to zapomnělo.

„No a nechceš si radši ještě něco pustit?“ zkusím to na něj, sundat oblečení se mi zrovna moc nechce.

„Nechci a tobě doporučuju se svlíknout hodně rychle, protože každou další minutu prodlení mám v plánu ti pěkně připočítat.“

Kousnu se do rtu, ještě je moc brzo, abych se začal vymlouvat, že může někdo přijít domů. Radši se neptám, co všechno si mám svlíct, přetáhnu tričko přes hlavu a stáhnu kraťasy i ponožky. Dál se mi nechce, a tak se zastavím, ale sjede mě přísným pohledem a poznamená: „Fajn, tak už ti počítám jednu minutu. Chceš víc? Nepřestanu, dokud nebudou dole i ty trenky.“

Zčervenám a s povzdychnutím ty boxerky nakonec sundám, i když se zakryju rukou, protože být před ním takhle napřímo odhalenej je prostě hrozně trapný, i když mě viděl už několikrát. Zajímalo by mě, jestli si na to vůbec někdy zvyknu.

Když je konečně nahej, lačně ho sjedu očima – a zastavím se u jeho rozkroku, kterej si přede mnou pořád schovává rukou. Znovu hlavu zvednu a zadívám se mu do očí. „Matýsku,“ přistoupím až těsně k němu a ruce mu položím na ramena, „je ti jasný, že jestli se přede mnou budeš pořád takhle zakrejvat, tak ti budu muset pokaždý svázat ruce za zádama?“ A s těma slovama mu dlaněma pomalu přejíždím po pažích dolů, přes lokty, k zápěstím… a za ně ho stisknu, s použitím mírnýho tlaku mu oddálím ruce od těla a složím mu je za zády. Celou dobu se očima vpíjím do těch jeho.

Ten jeho pohled mnou projede jako vlna elektřiny. On celej mě bere úplně neskutečně a dneska si s ním chci hrát fakt hodně. Přejede mi očima po těle a já ještě víc zčervenám. Kdykoliv trochu ustoupím, tak si pak hrozně věří! Ale kdepak, takhle lehký to mít teda nebudeš, ani náhodou.

„No to bych nechtěl, Adámku, bych se ti pak nemohl vytrhávat,“ ušklíbnu se a rychle škubnu rukama. Nečeká to, takže mu ze sevření úspěšně zdrhnu a rozběhnu se pryč z pokoje.

Mám co dělat, abych nevybuchl smíchy. Že tu jako hodlá pobíhat nahej po bytě. No jak myslí, já už si ho zpacifikuju po svým…

Nejdřív otevřu jednu jeho skříň, ve který najdu hadry… Pak ještě tu vedlejší – a super, vedle kalhot tu má pohozený i dva pásky. Jeden popadnu – a pak teprve vyběhnu za ním.

Mates postává v obýváku za gaučem, a když mě spatří, zaběhne za křeslo, abych na něj nemohl.

„Mates, když sem do tří vteřin přijdeš a klekneš si, tak na to, že ses mi vytrhl, zapomenu. Slibuju.“

Schovávám se tak, abych před ním nebyl tak odhalenej, a jen těžko přemáhám smích. Kdepak, včera jsem se trochu sesypal a on je od tý doby na mě pořád tak děsně opatrnej, cítím to z něj. Jenže to já nechci, protože mě to prostě takhle nebaví. Neumím být pokornej a poslušnej a hodlám mu to jasně říct, i když to možná olituju. Na tom ale nesejde…

„Ani mě nehne, Adámku, poslechl jsem tě už s tím svlíkáním, abys nemohl říct, že neposlouchám. Jenže teď bych docela rád viděl, jestli ty svý výhružky dokážeš taky splnit… Jestli to nejsou jen takový silácký řeči…“

„To se neboj,“ zakřením se na něj, „rozhodně svý výhružky splnit dokážu.“ Pak rychle očima přejedu celej obývák, rozmístění nábytku, vzdálenosti a podobně, vytvořím si v hlavě co nejlepší plán, jak ho chytit bez ztráty jedinýho bodu – a vyrazím za ním.

Mates samozřejmě zkusí uhnout a oběhnout křeslo z druhý strany, s čímž počítám – a než se naděje, už ho držím za loket. A rozhodně se s ním nepářu. Popadnu ho i za druhou ruku a tu mu zkroutím za zádama takovým způsobem, až vyjekne.

„Varoval jsem tě,“ pronesu jenom chladně. Pak mu podtrhnu nohy, trochu ho přidržím, aby nedopadl na kolena moc tvrdě – ale hned vzápětí se do něj prudce opřu a povalím ho na břicho. Ruce mu tím páskem spoutám hbitě za zádama, a to i přesto, že se mi zkouší vytrhnout – podruhý už mu to ale nedovolím, to je jasný… Teprve když už je jistý, že se mi nebude moct bránit, dlaní ho několikrát hodně silně plesknu přes zadek.

„A to je teprve začátek,“ ucedím, když sebou nesouhlasně zamele.

Potom ho vytáhnu na nohy, hodím si ho přes rameno jako pytel brambor a dojdu s ním zpátky do jeho pokoje. Radši. To by tak scházelo, aby nás v tom obýváku ještě někdo načapal!

Shodí mě ze sebe na postel docela opatrně, ale stejně zasténám, když si vlastní vahou přimáčknu ruce. Začínám mít trochu strach, že jsem to možná přestřelil a že to teď pěkně schytám, ale co už, teď už ustoupit zpátky nemůžu.

„Né, Áďo, né, já nechci!“ spustím, aniž bych věděl, co má v plánu, když si mě za nohy začne přitahovat k sobě.

„To je dobře, že nechceš. Kdybys chtěl, tak by mě to tak nebavilo,“ řeknu mu škodolibě. Jasně, že to není tak úplně pravda, ale to on nemusí vědět.

Očima mu sklouznu do rozkroku – pohled na ten jeho uvězněnej ocásek mě okamžitě dokonale vyrajcuje! Nejradši bych se mu začal věnovat hned, ale ne, nejdřív práce, potom zábava! Šikovným chvatem si Matěje přetočím na břicho, zakleknu mu nohy – a dlaní ho začnu vyplácet. A rovnou pěkně zostra, žádný mazlení. „A moc dobře víš, za co všechno to je,“ ucedím.

Tak nebavilo, jo? V duchu se stihnu usmát, protože noo… Mě by to vlastně taky nebavilo. S Adamem si postupně víc a víc uvědomuju, co se mi líbí a co ne. Jako třeba i ty zavázaný oči. Nevěděl jsem, že z toho začnu panikařit. Prostě takovýhle představy jsem měl v hlavě asi vždycky, jenže to byly vážně povětšinu času jen představy. Něco je naživo lepší, něco horší, ale hrozně mě to baví s ním zjišťovat.

Jo, moc dobře vím, čím vším jsem si to právě teď vysloužil a že mi nezbývá, než si to teď vyžrat až do konce. A přesně tohle se mi líbí moc, ten pocit, že nemám na výběr, že udělá to, co chce a co si podle něj zasloužím, ať chci nebo ne. A i to, když zajde o krůček dál, než bych skutečně chtěl.

Kroutím se, občas tiše zakňourám nebo syknu, přece jen každá ta rána pořádně štípne a půlky mě po chvíli už začínají docela pálit. Ale dá se to vydržet a taky mi tělem i přes to zamčení prostupuje silný vzrušení, takže nijak zvlášť neprotestuju.

Když už mi přijde, že mu zadek svítí jak rudá zář nad Kladnem, nadlehčím se, roztáhnu mu nohy a kleknu si mezi ně. Hned mu pravačkou hrábnu do rozkroku a začnu mu, zatím jenom zlehka, promačkávat ty jeho příkladně naplněný koule, zatímco prstem druhý ruky mu ledabyle přejíždím v těsným okolí jeho dírky.

„Ještě jsi mi vlastně ani nepovyprávěl, jak se ti spinkalo,“ vybídnu ho.

Lehce zasténám. Bože! Tyhle jeho doteky jsou tak příjemný a přitom tak…! Já nevím… frustrující?

Prostě je to šílený, tak strašně bych hned chtěl, aby mi péro osvobodil. Jo, i takhle mě to bere, ale tak nějak napůl, a přitom vlastně víc.

„Nepovyprávěl,“ zasténám a propnu se, když mě malinko stiskne. „To je asi dost nepopsatelný, to by sis musel vyzkoušet, Adámku…“

Nejdřív ho několikrát plácnu po zadku za toho Adámka, pak ho opravím: „Právě že nemusel, od toho tu mám tebe!“

Pak, aniž bych mu přestal tisknout varlata, si nasliním ukazováček a začnu ho do tý jeho vyzývavý dírky pomalu strkat. Zatím jenom centimetr, dva – a zase zpátky. A zase kousíček dovnitř… a ven. „Hm? Tak co bude? Spal jsi dneska vůbec, nebo ti to moc nešlo?“ vyzvídám.

Zakňourám, nemůžu se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo ne. Protože mě to prostě vzrušuje tak neskutečně moc, až mám pocit, že mi v tom sevření, v jakém je, pták snad praskne.

„Ádo, dost…,“ vzdychnu, protože je to vážně tak nějak na hraně, kroutím zadkem, ale on pořád s tím mým drážděním pokračuje, a tak zkusím pokračovat taky: „Sundej to ze mě, já už to nevydržím… vážně! Ach… Já nevím… Přes den je to v pohodě, ale v noci děsný… Hrozně mě budilo, jak jsem byl nadrženej, a musel jsem se zklidnit klikama, aby mi vůbec opadl, bych jinak fakt znovu neusnul… No tak, Ádo!“

No vida, jak se najednou rozmluvil!

„Takže tys dělal uprostřed noci kliky?“ vyberu si to, co mě nejvíc zaujme. Vytáhnu prst z jeho dírky, ale koule mu mačkám pořád. „A zabralo to, jo? Tak v tom případě mi to teď můžeš ukázat. Jednak to bude luxusní podívaná, a navíc to určitě zase zabere – a tím pádem to vydržíš a nebudu z tebe muset nic sundávat,“ provokuju ho.

Zabručím do peřiny. Nejsem si úplně jistej, jak moc vážně to myslí, ale do tohohle se mi nechce fakt vůbec, dělat něco pro jeho pobavení. A že by se nad tím bavil, to je mi jasný už teď! Kdepak, chlapečku, tohle si dělej sám.

„Ty nevíš, jak vypadaj kliky, Adámku…? Navíc teď by to určitě nezabralo, když jsi tady…“

Bylo mi jasný, že to neprojde, ale zkusit jsem to musel.

Skloním se níž a do tý jeho červený prdelky ho zlehka kousnu. „To bylo náhodou milý, ta druhá část,“ zamrmlám. Pak ho přes to samý místo hned třikrát pořádně plesknu dlaní: „A tohle je za tu první část!“ neodpustím si. Jinak se to svý Adámkování nikdy neodnaučí!

„Každopádně,“ pokračuju, aniž bych mu dal šanci něco říct, „s tím sundáváním tý tvý slušivý klícky to zatím nevidím… Takže pokud nechceš dělat kliky, budeš muset asi přijít na jinej způsob, jak si od tý tvý nadrženosti pomoct. A zatím bys mi mohl povykládat, proč jsi dneska zazdil tu školu,“ začnu mu koule dlaní mačkat o poznání víc.

Tlumeně zasténám, ne, zrovna teď mi to vůbec nemyslí, a tak mi chvilku v tom mým rozpoložení trvá, než si ten jeho monolog přerovnám a vyberu, na co se mi zrovna chce odpovídat.

„A co… Co ti vadí na tý první časti… eh…, Adámku? Jsi přece říkal, že kdekoliv jinde než u tebe doma ti můžu říkat, jak chci! A my nejsme u tebe…,“ dostanu ze sebe docela namáhavě, protože mi celou dobu svírá koule poměrně pevně a do toho mi čas od času stiskne i citlivej zadek.

To jeho provokování mě fakt baví, zvlášť když mu to tak jde! Protože na to, že jsem tuhle větu řekl, jsem už skoro zapomněl, ale on si to nejenom pamatuje, ale ještě to umí i tak šikovně využít, darebák.

„Dobře, tak jak chceš, Matýsku,“ prohodím posměšně. „Tak mi teda říkej Adámku. Obzvlášť se těším na to, až to budeš za chviličku vyhekávat, nebo v tvým případě možná spíš vykňourávat!“

Naposledy ho plácnu přes zadek, vyskočím z postele na nohy, rychle se svlíknu do naha a pak si šáhnu do batohu pro jeden z několika kondomů a pro lubrikant, který jsem si ráno ještě honem předvídavě vzal s sebou.

Otočím po něm hlavou a okamžitě vykulím oči, když vidím, co vytahuje. Teda já s ním spát chci, vážně moc to chci. Prohání se mi to představama už dost dlouho. Dokonce ještě dýl, než na mě vůbec poprvý šáhnul…, než jsem vůbec začal tušit, že by ty sny mohly být třeba i realitou. Jenže noo… S tou věcí na sobě to nechci, i ten jeden jeho prst mě málem zničil.

„Ale… no… tohle mi s tou nadrbaností určitě nepomůže, Adámku…,“ řeknu trochu znejistěle a nevím, jak se k tomu postavit.

Ušklíbnu se. „To je mi momentálně úplně víš kde, že?“ informuju ho. „Navrhl jsem ti jedno řešení, s tím jsi mě poslal do háje,“ pronáším, zatímco si zase klekám mezi jeho nohy a ty přinesený věci si odkládám vedle sebe. „Pak jsem chtěl, ať mi něco odvyprávíš, na to jsi nezareagoval vůbec,“ pokračuju. U toho ho pevně chytím za boky a vytáhnu ho taky na kolena tak, aby ale hrudníkem dál ležel hezky na posteli. „A o tom tvým věčným Adámkování ani nemluvím,“ plácnu ho přes zadek, jenom nadskočí. „Takže tím sis všechny možnosti k tomu, abych na tebe bral nějaký ohledy, vyčerpal, Matýsku.“

Pak popadnu ten lubrikační gel, otevřu ho – a začnu ho kapat přímo do tý jeho momentálně moc hezky vyšpulený dírky.

Týjo, tohle se ve mně pere, fakt hodně se to pere. Mezi tím, jak moc mě přesně takovýhle jeho chování bere a jak moc nechci, aby to naše… moje… poprvý bylo takový napůl. S tím, že budu mít péro zamčený a budu se moct uzoufat z toho pocitu, kterej mi už teď projíždí páteří, to intenzivní vzrušení smíchaný s trochu nepříjemným pocitem nenaplnění.

„Já už budu hodnej, Ádo…,“ zkusím to opatrně, zatímco cítím, jak ten gel rukou pomalu roztírá mezi mý půlky. „Provokoval jsem, já to vím, tak mě za to potrestej…, zasloužím si to… Ale sundej mi to už…“

Už to nevydržím a rozesměju se nahlas. „No však tě trestám, Matýsku. Přesně tak, jak si zasloužíš. Tak přestaň remcat, nebo ti ještě navíc ucpu pusu.“ Což teda jednou udělám tak jako tak, ale dneska, napoprvý, určitě ne. Ale to on vědět nemusí… Ostatně, stačí, že mý péro se z tý představy může zbláznit!

Nagelovaným prstem mu začnu zlehka zajíždět do dírky, tentokrát rozhodně hloubějc než ty dva centimetry.

Opět se rozkňourám, ne, tohle je moc, hrozně to se mnou hází. Nejen po tý fyzický, ale i emoční stránce. Strašně si užívám, když se takhle chová a nebere si servítky, a zároveň ve mně roste semínko obav, jestli to fakt udělá. Při tomhle fakt mlčet nedokážu.

„Adameee,“ protáhnu a zoufale zakňučím, tohle je ponižující. Úplně vidím sám sebe, v poloze s vystrčeným zadkem, jak v podstatě žadoním, a úplně se za ten ústupek předem nenávidím.

„Já to napoprvý takhle nechci… Líbí se mi, když jsi takhle drsnej, ale nechci být zamčenej…“

No a máme to tady zase. Pokaždý nakonec narazím na nějakou jeho hranici. Sám pro sebe ušklíbnu: tohle kolo jsem vyhrál, Matýsku! Vždycky nad tebou budu mít navrch, smiř se s tím!

Ale tohle vítězoslavný konstatování si nechám pro sebe, místo toho se na něj rádoby naštvaně obořím: „Mates!“ plácnu ho znovu přes zadek. „Proč, do kelu, nepřemejšlíš trochu dopředu? Myslíš, že mě to baví? Jak mě pořád provokuješ, vytáčíš mě totálně na maximum a pak to najednou začneš brát zpátky a čekáš, že pokaždý uhnu? Co když jednou prostě fakticky neuhnu?“

Kousnu se do rtu a přemýšlím. Snažím se představit tu situaci a noo… I když se mi zrovna nelíbí mluvit o tom teď, asi budu muset.

„Já nevím… Stopnu to? Přeci lidi mívají nějakou stopku, ne…? Pro mě to tvý jméno není stopka… Je to jen too… no na hraně. Kdybys neuhnul, tak to přežiju.“

Začnu mu rukama hladivě přejíždět po těch jeho červenejch půlkách. „No, to říkáš přesně. Lidi mívají nějakou stopku. Ale my žádnou domluvenou nemáme, pokud vím. A za druhý – to je jasný, že to přežiješ. Přežiješ všechno, protože nejsem žádnej vrah, haha. Ale je otázka, jestli my to přežijeme, víš?“

A pak už to nevydržím – a znovu zajedu prstem do tý jeho nagelovaný dírky. Užívám si to, dokud můžu, dokud tu přede mnou takhle zdánlivě bezmocně klečí. Protože je mi jasný, že za chvilku uhnu znovu – právě proto, aby my jsme to přežili.

Jak do mě zas zajede, zavzdychám, dráždí mě to fakt moc. I přes tu hračku, která mýmu péru brání v plným výkonu, ze mě šíleně teče. Začínám silně přemýšlet, jestli je možný se s tím na sobě udělat, protože já k tomu mám fakt blízko.

Musím mluvit, vím, že musím, protože víc šancí už nedostanu. „Ale já bych někdy chtěl, abys od toho mýho ‚Adama‘ šel ještě kousek dál… Což vlastně teď tak trochu děláš,“ uvědomím si a zavrtím se. „Tak co mám říct, když budu chtít ale skutečně přestat? Stop?“

To jeho vzdychání mě šíleně rajcuje, takže aniž bych přestal s drážděním jeho promazaný dírky, začnu přemýšlet nahlas: „Hm, asi jo. To bude asi nejjistější. Nedá se to ani při nejlepší vůli pochopit nějak jinak, haha.“

Pak mu druhou rukou začnu zase intenzivně mačkat koule: „Každopádně, dneska sis to u mě tím svým záškoláctvím a následným zlehčováním dost pohnojil, takže máš na výběr: buď osvobodím tvý péro…, nebo ti uvolním ruce. Ale úplně podle tvejch představ to dneska prostě nebude.“

A jsem fakt zvědavej, jestli se s tím smíří, nebo jestli to zkusí ještě nějak usmlouvat, frajer.

Tiše skučím, protože ten jeho stisk už docela dost bolí, ale u tohohle vůbec není o čem přemýšlet, to JE totiž přesně podle mých představ. Mám na mysli tu variantu, kdy mě zbaví té ‚klícky‘, jak říká on, a nechá mi svázaný ruce. I když už mám paže celý napjatý, tohle je pro mě prostě ono. To, když mi dává pocit, že nemám na výběr. A tak ze sebe odpověď vyklopím dost rychle.

„Hlavně už mě odemkni!“ kňourám a vrtím zadkem, co jen můžu a co mi ta jeho ruka na varlatech dovolí.

Pousměju se. To by se ti líbilo, abych skákal, jak pískáš, co?

Dál ho tedy jakoby nic dráždím v rozkroku. „No a co kdybych byl taková svině, že udělám přesnej opak toho, co chceš? Za to tvý dnešní provokování by sis to zasloužil! Doufám, že to aspoň uznáš!“

„Né, Adame, né!“ zasténám, protože dostanu strach, že to fakt udělá. Tak to by bylo strašný!

Chvilku neodpovídá nic, jen pokračuje v tom mým ošmatlávání. Koule mi stiskne o něco silněji, až zakňourám, a jeden prst ve mně nahradí dva. Bože! Jestli mě rychle neosvobodí, tak snad zešílím!

„Vždyť já to uznávám, že tě provokuju! Ale tohle je fakt hodně přísná lekce… To se nedá vydržet! Adame!“ vzdávám to a poníženě kňučím, protože tohle je za mě fakt ten nejhorší možnej trest z těch, který dokáže má fantazie vymyslet.

Škoda, že nevidí, jak se za jeho zády spokojeně uculuju. To jeho Adame mi zní jako rajská hudba! A kdo ví, možná by časem došlo i na prosím, haha…

Ještě chvilku ho dráždím, aniž bych pronesl jediný slovo, protože se mi děsně líbí, jak se pode mnou vzrušeně kroutí, a pak s tím přestanu – a natáhnu se k jeho rukám, abych mu je mohl konečně rozvázat. Vždyť už je musí mít úplně znecitlivělý…

Ta úleva spojená s uvolněním rukou je u mě tentokrát provázaná se záchvěvem zoufalství. Ach ne, on to fakt udělá! No jako tušil jsem, že ty provokace olituju, ale né, že tolik.

Zatímco si protahuju svaly a přemísťuju osvobozené ruce dopředu před hlavu, zaskučím opět do peřiny to jeho jméno.

„Adameee…“

Nic jiného už ani říkat nemá cenu, jsem tak krůček od toho, abych spustil prosby, ale pořád se držím. Ne, takovou radost mu neudělám!

Oběma dlaněma ho plácnu do půlek, jenom usykne.

„Přestaň skučet ­a lehni si na záda!“ poručím mu.

Škoda, že teď nevidím jeho tvář. Jestli se zatvářil úlevně, nebo zatím ne…

Nečekám ale, jak se s mým příkazem popasuje, protože se přesunu k batohu, abych z něj konečně vylovil klíč k tý Matýskem tak nenáviděný klícce.

Když vidím, že popolízá, tak vážně zadoufám. Pták už mě šíleně bolí a tlačí, jak se snaží osvobodit z toho svýho vězení. Mám pocit, že jestli mě okamžitě nedodělá, tak se snad zblázním.

Otočím se na záda, co nejrychleji mi to stále trochu ztuhlý svaly dovolí. Přesune se zpátky ke mně a já ho sjedu pohledem od hlavy až k patě, ještě jsem si ho dneska nahýho pořádně neprohlídl a vypadá jednoduše úžasně, můžu na něm pokaždý oči nechat.

Když se setkáme pohledem, nasadím nevinnej výraz, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.

Chviličku se propalujeme očima a snažím se tvářit přísně, ale pak už mi to prostě nejde – a usměju se na něj. Svý už si dneska užil, i když jak ho tak znám, tak se z toho beztak nepoučí a příště bude provokovat zase, dost možná ještě víc. Ale to budu řešit potom.

Vlezu si mezi jeho mírně pokrčený nohy, kolena mu odtáhnu ještě kousek od sebe, ať mám víc prostoru. Pak se skloním a konečně ten jeho k uzoufání nadrženej ocásek osvobodím z jeho vězení. Dočasně. Nedokážu odolat, abych se rovnou nesehnul ještě víc – a rovnou ho neolízl a neochutnal…

Nemůžu si pomoct a naplno se rozvzdychám. Párkrát mě olízne tam dole, ale bohužel se hned přesune výš. Přitom mně by stačilo možná tak deset sekund jeho péče, abych cákal.

Přejíždí mi pusou po těle a dráždí jazykem všechna možná místa. Do bradavky mě lehce kousne, než se přesune na krk, kterej taky obšťastní svou pozorností. Můžu se ukňourat, jak bych chtěl, aby na mě už konečně šáhnul.

To jeho vzdychání a občasný zasténání mě tak rajcuje, že se snad udělám ještě dřív, než na nějaký poprvý vůbec stihne dojít! Radši se nakloním nad jeho rty a začnu ho líbat, abych ho aspoň trochu umlčel.

„S tím tvým zvukovým doprovodem budeme muset příště něco udělat,“ zašeptám mu do pusy – a tělem mi projede další ostrá vlna vzrušení, když si představím, co by se s tím asi tak dalo udělat. Teda, co s tím udělám.

Pak, aniž bych se odtrhl od jeho rtů, mu rukou zajedu do rozkroku a jemňounce ho tam pohladím.

Vzdychám mu bez přestání do pusy a nedokážu to ani trochu zadržet. Ty jeho letmý doteky mě přivádějí doslova k šílenství. Už to prostě nemůžu vydržet, moje mysl už mi pluje někde ve vzduchu a tělo se mi chvěje, jak kdyby bylo celý z rosolu.

„Adame…, já už to nevydržím…, prosííím!“

Sice mi dělá děsně dobře, jak s ním mý dotyky mávají a jak se pode mnou už doslova třese, a to jeho protáhlý prosím mi způsobí slastný zamrazení až kdesi v páteři, ale radši ho už hladit a dráždit přestanu.

„No to teda ještě chvilku vydržíš!“ vymíním si, zatímco se přesunuju do kleku. Honem hmátnu vedle sebe, roztrhnu lesklej obal a vytáhnu z něj kondom, kterej navlíknu na svý už dokonale rozhicovaný péro. Ještě ho ani nemám pořádně dorolovanej a už se druhou rukou natahuju pro ten lubrikant. Sice jsem si Matýska tam uvnitř promazal perfektně, ale stejně radši ještě rozetřu štědrou dávku po tom svým momentálně v latexu uvězněným nadržencovi. Mates mě upřeně pozoruje, a když si všimne, že ho sleduju, zakotví pohledem v tom mým.

Koukám mu do očí a musím si skousnout rty. Chci, strašně ho chci, ale to neznamená, že bych nebyl nervózní. Protože to taky jsem totálně strašně.

Vlastně ani sám nedokážu říct, co přesně mě rozechvívá, protože vím, že bolesti se nebojím, nebo jo? Já nevím, prostě asi moc chci, aby se mi to poprvé líbilo a aby se to líbilo jemu.

Cítím, že díky tý nejistotě, která mnou teď proudí ve vlnách, malinko chladnu, a to je vlastně dobře, protože mi to díky tomu zase trochu myslí.

„Adame, já… já to nikdy nedělal, víš to?“

Oplácím mu ten jeho upřenej pohled. Sice jsem to tak nějak tušil, ale jistej jsem si tím nebyl…, každopádně… teď najednou nevím, co si s tou informací mám počít.

„A chceš…?“ zeptám se ho nakonec potichu. Protože jeho tělo na mě sice křičí, že chce, ale tohle potřebuju vědět jistě… A když měl Mates potřebu mi to oznámit, tak to asi nějakej důvod mělo. Možná mi tím chce naznačit, že si svý poprvý představoval trochu jinak…

„Vždyť už včera jsem ti řekl, že chci, Ad —“ přeruším sám sebe a naprázdno polknu, protože v tuhle chvíli bych mu zaručeně řekl ‚Adámku‘.

Ne jako provokaci, ale protože se mi líbí ho tak v duchu oslovovat. Líbí se mi to, ale nechci ho nazlobit, a tak chvilku mlčím. Užívám si ten jeho upřenej pohled, kterej je pro mě tentokrát úplně jinej, když jsme nazí oba, nestydím se pod ním tak.

„Já jen chtěl, abys to věděl…, že tohle s tebou pro mě znamená víc, že bych to nechtěl jen tak s někým…,“ dořeknu nakonec a semknu rty.

Nemůžu si pomoct, ale po tomhle jeho přiznání se nad něj prostě musím naklonit – a políbit ho. Pořádně. I když ho tím pádem upatlám v rozkroku od toho gelu… a vlastně ho upatlám i v těch jeho zelenejch vlasech, protože mu je prohrábnu rukou, na který mi trochu toho gelu taky zůstalo.

Po chvilce tu ruku pomalu přesunu po jeho rozžhaveným těle níž, abych mohl v dlani znovu trochu promačkat ten jeho natěšenej ocásek. Pak se znovu narovnám v zádech, chytím Matěje pod koleny a trochu si ho nadzdvihnu, aby se pro změnu můj nadrženej ocas snáz dostal do toho jeho promazanýho otvůrku…

Ještě párkrát mě pohladí po těle, než do mě pomalu zajede. Nemůžu si pomoct, abych nevytřeštil oči a nezalapal po dechu. Protože je to prostě šíleně intenzivní, dělat to takhle naplno ‚naživo‘. Snad stokrát jsem zkusil do sebe něco strčit sám a měl ve mně prsty i on, ale nikdy to nebylo takovýhle.

Jak ve mně postupuje hlouběji, nemůžu si pomoct, abych trochu nefňuknul. Jo, je to malinko zvláštní, nový a bolavý, ale ve výsledku je to fakt dobrý. Jsem tak strašně nadrženej, že mi vzrušení úplně zastiňuje mozek, a na to jeho nářadí ve mně si díky tomu docela rychle zvykám.

Když se už podruhý žádný zakňourání neozve, začnu se v něm pohybovat trošku rychlejc. Mates vzrušeně vydechne a přivře oči a v tu chvíli přestanu jeho tvář tak pátravě pozorovat a oddám se svýmu vlastnímu vzrušení, který se mi ve slastnejch vlnách převaluje v podbřišku. Po pár dalších přírazech si Matesovu levou nohu opřu o rameno a pravačkou vezmu do ruky ten jeho ze zajetí na chvilku propuštěnej ocásek.

Postupně zvedá tempo a já se pod ním úplně rozpouštím. Nevydržím mít ruce v klidu a napůl si ho přitáhnu za krk. Znovu trochu přidá a já nahlas zahekám, jak do mě zajede ještě hloubš a mým tělem se rozlije nová vlna vzrušení.

Na chviličku přehmátne a stáhne mý ruce ze svýho krku, aby je jednou dlaní přišpendlil za zápěstí k posteli nad mou hlavou. On prostě vždycky ví, co má se mnou dělat, abych z něj byl úplně hotovej!

Skoro se mi druhou rukou nestihne péra ani dotknout a už stříkám. Tahle hra byla pro mě prostě až příliš dlouhá a po té jednodenní abstinenci je to celé pro mě ještě mnohem intenzivnější.

Bože, jak ho vidím se pode mnou tak rajcovně svíjet a kroutit, jak cítím, že se rukama zkouší bezděčně vytrhnout z mýho sevření, a hlavně jak cítím, že se tam uvnitř začne křečovitě stahovat – tohle všechno udělá svý: začnu stříkat taky. Slastná, mohutná křeč prohne mý tělo do luku a z hrdla se mi derou dost hlasitý zvuky, musím se jednou rukou zapřít o matraci, ale v druhý dál drtím Matesova zápěstí… Teprve až v mým vycukaným péru nezbyde ani kapka, vyklouznu z něj a pustím mu ruce – ale jenom proto, abych se mohl svalit na postel vedle něj a obejmout ho kolem pasu.

Zavrním a schoulím mu hlavu do hrudníku. To jeho objetí je úžasný! Nejradši bych mu v něm usnul, ale jsem celej ulepenej, a později už by cesta do koupelny přes byt nemusela být úplně nenápadná.

Doma o mně sice samozřejmě ví, že jsem gay, ale nemusí nikdo vědět, že jsem dopoledne místo školy šukal. A že to fakt stálo za to! Vlastně taky ani nevím, co by takovýmu setkání řekl Áda, protože zatímco na mně je to docela dost vidět a netajím se tím, u něj jsem fakt dřív neměl tušení, že by mohl být na kluky.

Ještě chvilku spokojeně mručím, než zvednu hlavu, líbnu ho na rty a potichu se zeptám: „Půjdeš se mnou do sprchy, Ádo?“

Jeho hlas mě v podstatě vytrhne z takovýho příjemnýho pospávání, zmínka o sprše mě ale okamžitě probere.

„Ne,“ řeknu mu přísně, „ty půjdeš do sprchy se mnou!“

A s tím se zvednu z postele, stáhnu si z už taky příjemně odpočívajícího péra ten kondom, do druhý ruky popadnu tu Matýskovu klícku – a vyrazím přes byt ke dveřím, o kterejch jsem si ráno udělal obrázek, že by za nima mohla být koupelna. „Nějakej ručník tam je?“ houknu na Matěje, kterej za mnou jde v těsným závěsu, přes rameno.

Sleduju jeho záda a přestávám mít z tý návštěvy koupelny dobrej pocit.

„Jo, ručníky jsou tam, ve skříni… Proč tu VĚC bereš s sebou…? Já už to nechci, Adame!“ zpozorním hned, a když vejde do koupelny, zastavím se před dveřma.

Sám pro sebe se ušklíbnu. Jak zase znervózněl… A právem!

„Hele, přestaň postávat ve dveřích a mazej do tý sprchy!“ napomenu ho, zatímco kondom zabalím do papírový utěrky a odhodím do koše, pak si stoupnu k umyvadlu a začnu tu věc oplachovat. „A nezkoušej na mě ani Adama, ani Adámka, ani nic! O tomhle sis rozhodl sám – tím, že sis dneska udělal volnej den, i když jsem tě varoval, ať to neděláš!“

Poslechnu, zalezu do koutu a spustím na sebe vodu, ale po očku ho pořád sleduju. Tak takhle jsem si tu společnou sprchu teda nepředstavoval!

Z toho, jak jsem nervní, se mi už zase trochu staví, ale meju se docela rychle, jako bych snad mohl před ním utéct. Aspoň se o to teda pokusím.

Vyklouznu ze sprchy a couvám zabalený napůl v ručníku rychle pryč, zatímco začnu naříkat: „Ale ty jsi včera říkal, že je to jen za to, že chodím pozdě! A to já už fakt nebudu, Adame!“

Natáhnu k němu ruku, popadnu ho za paži a vtáhnu ho zpátky do koupelny.

„Když to teda chceš brát takhle doslovně, tak dneska jsi do tý školy taky přišel pozdě, že? Dokonce tak pozdě, až se z toho stalo vůbec. Čekal jsem tam na tebe – a čekal jsem tam zbytečně,“ informuju ho. Pak z něj stáhnu ručník a prudce mu ho vytrhnu z rukou, kterýma si ho pořád zkouší přidržovat. Pousměju se, když si všimnu, jak už zase začíná bejt nadrženej. „Vrať se zpátky do tý sprchy!“ poručím mu přísně. „Očividně potřebuješ ještě jednu – a studenou!“

Nechce se mi zas pod sprchu, a ještě míň se mi chce, aby TO na mě znovu dával. Ty pocity s TÍM byly úplně neskutečný, ale jednou mi to stačilo, abych věděl, jak bude další taková noc příšerná, a to ani nemluvím o tom, že nemám žádnou jistotu, že to fakt bude jenom jedna noc!

Navíc když si představím, že bych s TÍM snad měl zítra do tý školy fakt jít, tak to je děs! Včera jsem s tou věcí na sobě absolvoval nákup a pak cestu domů a bylo to šílený. Jsem měl pořád pocit, že to na mně musí všichni vidět.

„Adame, ne! Já už nebudu, vážně… Tak mi za to nařež, ale tu VĚC mi už nedávej!“ snažím se mu trochu vzpírat a přehnaně fňukám, jenom aby mě nechal. Přitom jsem sám na sebe děsně naštvanej, protože mě to samozřejmě zároveň děsně bere a on to musí vidět.

„Přestaň pořád skučet!“ plesknu ho přes zadek a do tý sprchy ho nastrkám. Musím to teď vydržet a být fakt přísnej, jinak by mě zase obměkčil! Zatlačím ho do kouta, aby kolem mě už znovu nemohl proklouznout, popadnu sprchu, pustím vodu a nejdřív teda nastavím vlažnější teplotu a osprchuju nás tak nějak oba. Během toho se k němu nevydržím nenaklonit a líbnu ho přes ty nakvašeně vyšpulený rty. Pak navolím studenou vodu a tu sprchovou hadici natočím přímo na něj. „Jenom pěkně drž,“ napomínám ho, když sebou začne cukat a zkouší mi tu hlavici vytrhnout z ruky.

Jaaj, ta sprcha je pěkně ledová! Skučím a snažím se bránit, ale nemám moc šancí, má daleko víc síly než já. Drží mě jednou nataženou rukou namáčknutýho na stěně a druhou mi směřuje tu bodavou spršku po těle.

Chladí mě krátce po celém těle a pak zaměří svou pozornost přímo na mýho kámoše, kterej se okamžitě zřítí do bezvědomí. I přes mý nářky nechá vodu ještě chvilku proudit, než si je jistej, že už mi znovu hnedka nestoupne, a začne mě z toho koutu tahat mokrýho ven.

Na veškerý jeho pofňukávání kašlu, a zatímco z nás nechám vodu odkapávat na zem, přidřepnu si k němu – a hezky toho jeho (a ve svý podstatě vlastně i mýho) ptáčka uvězním do tý klícky.

„No co na mě tak koukáš?“ zvednu k Matesovi oči. „To sis jako myslel co? Že koupím nějakou hračku, kterou potom použiju jenom jednou jedinkrát?“ A s tím se natáhnu po ručníku, zvednu se na nohy, a aby neřekl, tak nejdřív začnu dosucha otírat jeho.

Klopím oči a už se mu nevzpírám ani nekňourám, jelikož to zjevně nemá vůbec cenu. Nechám se od něj pěkně sušit a opečovávat, jak malej. Líbí se mi to. Přejede mi pomalu ručníkem celý tělo a přejde na vlasy, který mi vysuší a rukou rozčepýří.

„Já si nemyslel, že už TO nepoužiješ nikdy… Ale né dva dny za sebou!“ zavrčím trochu, když mi přizvedne bradu, aby mi koukl do očí.

„Pf,“ odfrknu a přestanu mu svírat bradu, abych mohl utřít i sebe, „o tom ty nerozhoduješ, jak často a kdy to použiju nebo nepoužiju. A pokud to nebudeš chtít mít tři dny za sebou, tak ti radím, ať zítra dokráčíš do školy. A ať si moc dobře rozmyslíš, jak moc budeš nebo nebudeš drzej.“

„A sundáš mi to zítra, když budu hodnej?“ ověřuju si, zatímco se na něj patřičně mračím. Jsem pěkně rozmrzelej, že tu věc na mě zas vrátil, a začíná mnou projíždět zas drobné mravenčení z toho pocitu, že jsem jeho.

„Jistě,“ uculím se na něj. „Když budeš hodnej, tak jo. A pak to budu mít každej další den v pohotovosti pro případ, až zase jednou hodnej nebudeš,“ mrknu na něj a pomalu vyrazím pryč z koupelny zpátky do jeho pokoje, abych se oblíkl. „Mimochodem, jak jsi na tom dneska s obědem? Máš tu něco? Já si musím někam zajít, už začínám mít dost hlad, tak jestli se nechceš přidat…“

Jsem vlastně trochu rád, že mi momentálně nedává moc prostoru pro moje protesty, ještě bych plácnul nějakou kravinu a on by si to jistě zařadil do kategorie ‚drzosti‘ a to teď opravdu nemůžu potřebovat.

Zadívám se na to, jak si natahuje triko, a nemůžu se neusmát. Tak oběd, jo? No to je vlastně tak trochu rande, co? A tak přejdu k němu a jen co vymotá hlavu z toho pitomýho trička, trochu si ho za něj přitáhnu a políbím ho. Překvapeně na mě vykulí oči a pousměje se zpátky.

„Tak dobře, zajdeme na oběd a pak bychom si klidně mohli dát, místo odpoledky, ještě jeden film. Ale v pět už mám domluvený doučování a víš jak, tam bych neměl přijít pozdě, páč ten můj učitel je fakt děsnej pedant,“ odvážím se nakonec a zavrním mu do ucha, zatímco se o něj párkrát otřu nosem.

„Tak děsnej pedant!“ pozdvihnu pobaveně obočí. „Radši ani nechtěj vědět, co si on myslí o tom svým příšerně nespolehlivým a ukňouraným studentíkovi!“ Pak se mu zahledím do očí: „Hele, Mates, ale dneska to bude jenom o tý angličtině, jasný? A rozhodně nepočítej s tím, že nějak uhnu nebo že mě nějak vyprovokuješ! Jestli máš v plánu to zkoušet, tak to můžeme odpískat rovnou a ušetříme si nervy!“

Kousnu se do rtu, nakloním se mu zas k uchu a pošeptám: „Tak ale to ti slíbit nemůžu… Já si vedle tebe prostě hrozně nemůžu pomoct, Adámku…“

Zakřením se na něj: „No, dneska na mě to tvý Adámkování fakticky fungovat nebude. A vlastně ani nemusíme chodit tam a zpátky, to doučování dneska bude probíhat tady ­– a když se nebudeš dost snažit, tak se prostě seberu a půjdu. Matýsku. A teď už teda razíme na ten oběd, mám fakt děsnej hlad!“

Tak to abysme se učili radši s otevřenejma dveřma… Anebo v kuchyni, že? No to bude mít máma radost, že jí tam budem oxidovat!

Úplně vidím to vysvětlování: ‚To víš, mami, ten kluk je tak strašně sexy, že není vůbec bezpečný mě s ním nechávat samotnýho! Protože já se s ním vůbec neumím ovládat a chci, aby mi patřil, kompletně a napořád… Tak jako patřím já jemu.‘