Valčepo 17. kapitola

A až v ten moment se to konečně stalo. Konečně Šimon přepadl přes onen okraj a rozbrečel se jako želva. Jenže náruč, do které se s pláčem chtěl schovat, už tam nebyla.

Na malou chvíli mu blesklo hlavou, jak moc mu ta scéna připomínala minulou noc. Bylo to tak podobné a zároveň vlastně úplně jiné, protože tehdy mu Olivier řekl pouze, že se mu líbí muži. Teď se mu svěřil, že ho miluje.

Miluje, miluje, miluje…

Sakra! Konečně to Šimonovi došlo. Zorničky se mu rozšířily, srdce se rozbušilo, jako by snad chtělo vyletět z jeho hrudi. Sakra, zase mu utekl ve chvíli, kdy by ho nejraději políbil, kdy by mu toho potřeboval tolik říct, a přitom vlastně vůbec nic. Stačily by činy, stačilo by být spolu. Protože se milovali.

Všechno najednou začalo dávat smysl. Všechno do sebe zapadalo jako skládačka a on konečně všechno chápal a zároveň se v něm vzedmula vlna tak obrovského štěstí, že se mu podlamovaly nohy a do jeho očí se tlačily další a další slzy. Miloval ho, snad s ním Olivier vážně chtěl být. Ta noc… nelitoval jí. Miloval ho…

Otočil se na patě a vyběhl do tmy. Než se vzpamatoval, Olivier se mu stihl vzdálit, přesto však ve tmě zahlédl jeho postavu, a tak se za ním rozběhl, jak nejrychleji dokázal.

„Oliviere!" zavolal.

V hnědovláskově hlase však šedoočko neslyšel opovržení nebo výsměch, spíš naléhavost a jemnost, aby jej nevystrašil. Nemohl stále utíkat, před Šimonem by snad utéct mohl, ale sám před sebou? Před láskou, kterou k němu cítil? Dobře věděl, že tomuto nikdy nedokáže uniknout a bude se muset Šimonovi postavit tváří v tvář.

Olivier se náhle zastavil a otočil, to však Šimon, který už byl téměř u něho, nečekal, a tak do něj narazil a společně se svalili na zem. Opřel se dlaněmi okolo jeho hlavy, opatrně se zvedl a posadil se na paty, stejně jako se do sedu zvedl Olivier. Pak už ale brunet neodolal a konečně ho objal, vtiskl si ho do náruče s rukama kolem jeho beder a hlavou položenou na svých prsou, tam, kde měl srdce. Slyšel, jak bušilo, stejně splašeně jako to jeho.

Prudký náraz vysoké postavy a následný pád Olivierovi málem vyrazil dech. Ležel na voňavé trávě, oddechoval a nad sebou viděl jen ty smaragdové oči, které plavaly v slzách. Miloval je, stejně jako všechno na tom neuvěřitelném mladíkovi, který jej upřeně, ale s láskou a pochopením pozoroval. Nebyl schopný se ani pohnout, bál se, že pokud tak učiní, celý tento sen se rozplyne.

Šimon zavzlykal, po tváři mu stekly další slzy, ale nepouštěl a dál k sobě Oliviera tiskl, dokud mu i on opatrně neobmotal ruce kolem pasu. A pak se odtáhl a podíval se přímo do jeho očí, nádherných bouřkových studánek, které na něj hleděly se strachem, ale i láskou…

„Ty idiote… Už jsi někdy slyšel o princezně, která odmítla vlastního prince? Já tě miluju…," vzlykl a znovu se na něj natiskl. „Už mi neutíkej…"

Tohle Olivier však neměl v úmyslu, Šimon si jej přitáhl do náručí a tiskl jako největší svátost. Přes to všechno v něm hlodaly pochybnosti. Život přece není pohádka, tohle se nestává, připadal si vinou těch pochybností tak zranitelný. Nevěřil, že by jej něco takového mohlo potkat.

A ta dvě slova – miluji tě – byla vyslovena tak upřímně a s láskou, nedokázal si představit, že by jeho Malý princ mohl lhát, že by s ním dokázal hrát takové divadlo. Ne, toto byla opravdová něžná slova člověka, který miluje.

„Šimone, já…," najednou měl v ústech sucho. Musel něco říct… Jednou jedinkrát v životě tu chvíli nesměl promeškat a to, co začal, musel dokončit.

„Já jsem… šťastný. Zamilovaný. Úplně hloupý…, ale krásně hloupý, chápeš? Šimone, já zkrátka nedokážu mluvit o tom, co cítím, musíš to poznat sám… Budu se snažit ti to ukazovat, jak jen mi srdce přikáže, ale prosím, už nikdy mi neříkej, že jsem ledová socha bez citů," upřel na něj oči, v nichž se mu leskl odraz měsíce.

„Nemohu ti však slíbit, že ti neuteču," pousmál se na něj, „je to takový můj koníček, zdá se. Nemůžu za to. Když cítím problémy, se kterými se nedokážu vypořádat, prostě uteču. Jsem zbabělec, já vím. Promiň mi to, já už jiný nebudu a nejspíš bude jen na tobě vždycky mě chytit a donutit se postavit k problémům čelem."

A na ta slova se Šimon usmál. Šťastně, krapet přiblble, ale zamilovaně…

„Pokud budeš chtít, doběhnu si pro tebe klidně tisíckrát," zasmál se uvolněně. Připadal si jako po nějaké hodně náročné práci, misi, psychicky vyčerpávající, která nyní skončila. Konečně se mohl volně nadechnout, otevřít oči a žít…

„Promiň, omlouvám se, že jsem ti řekl… no, to všechno. Já vím, že máš city, srdce, vždyť už jsi mi to tolikrát dokázal… Chtěl bych říct, že v tom všem nejsi sám a že si přijdu stejně – úplně hloupý, ale krásně hloupý… A jsem tu s tebou, nemusíš se schovávat. Jak bych se na tebe mohl zlobit nebo cokoli na ten způsob? Motám se v tom všem stejně jako ty, nejsi sám, jsme na to spolu…," zašeptal a natáhl se, aby opatrně položil dlaň na Olivierovu bledou líci. Ten však neucukl, naopak, opatrně se mu do ní opřel a Šimon se usmál ještě víc.

Ten moment byl nezapomenutelný a neopakovatelný. Dokonalý… Daleko lepší, než jak o něm kdy mohl snít.

Chytil černovláska za ruce a vytáhl ho na nohy. Začínala mu být zima, na dlouhé sezení venku nebyli moc příhodně oblečení. Olivier, zdálo se, souhlasil, a tak si s ním propletl prsty a pomalu ho vedl zpět do chalupy. Nechtěl ho pouštět, už nikdy. Nebál se, že by mu zmizel, jen měl konečně možnost chytit ho a dotknout se ho přesně, jak si přál. A nejen, když byli oba namol, ale i přes den, v normálním běžném životě.

„Livi?" oslovil ho, když se za nimi zavřely dveře do ložnice a oni se oba v rychlosti převlékli do něčeho vhodného na spaní. Bylo pozdě, oba byli unavení a na dlouhé složité konverzace neměli dostatek energie, tohle však potřeboval říct. Věděl, že by to Olivier měl vědět.

„Já s tou holkou nespal. Ani jsem se s ní nelíbal, ani nic podobného. Nebyla mi sympatická a rozhodně nebyla ani zlomkově tak pěkná jako ty."

***

„Šimone," zašeptal Olivier do ucha tvrdě spícího hnědovláska, „už je ráno, sluníčko vstalo, kohouti kokrhají a ty stále spíš."

Jemně jej pohladil po tváři a odhrnul střapaté prameny, které ho jistojistě musely šimrat na nose. Jeho sladký brunet se však ani nepohnul. Aby také ano, se svou láskou k rannímu spánku. Bylo něco po páté a Olivier už byl na nohou. Věděl, že v tuto hodinu by Šimona neprobudila ani rána z děla, zvlášť po tak náročném dni a noci, ale on přesto neodolal.

V tuto dobu byla příroda tak krásná… Ranní rosa se leskla jako diamanty na zeleném koberci a slunce těsně nad obzorem slibovalo krásný den.

Šedoočko se pousmál, políbil spánkem zrůžovělé líce své lásky a pískaje si, odešel nakrmit zvířata. Asi za dvě hodiny nesl připravenou snídani do ložnice, kde našel Šimona přesně tak, jak jej zanechal.

Svlékl si pracovní džíny, vklouzl pod peřinu a přitulil se k horkému tělu.

„Malý princi, je ráno… S takovou prospíš celý krásný den, který bude jenom náš," opět mu zašveholil do ucha.

Šimon se rozespale usmál a pootevřel oči. Tohle bylo tak nádherné… Nechtěl dál spát. Jeho tělo by to nejspíš dokázalo až do poledne, tohle byl však jeden z těch momentů, kdy sám nechtěl – protože realita byla daleko hezčí než všechny jeho sny.

„Jenom náš…," zopakoval, vlivem noci chraplavě, a natočil se k Olivierovi, aby ho objal nazpět. „Kdybych nebyl Malý princ, ale Šípková Růženka, dostal bych pusu?" zeptal se naoko nevinně a v rozespalých očích mu rošťácky zajiskřilo.

Olivierovi zněžněl pohled a pousmál se: „Já už asi nechci princeznu, chci svého Šípkového prince, protože zachraňovat princezny je hrozná dřina, zvlášť když samotný princ má co dělat sám se sebou."

Přitáhl si Šimona do náručí a políbil jej. Nejprve něžně, ale postupně se jejich polibky stávaly dravějšími.

„Šimone, Šimone, musíme přestat, jinak to nedopadne dobře…," šeptl udýchaně, když se téměř násilím oddělil od těch sladkých úst. „Chtěl bych si vyjet na koni, víš?" uculil se na něj a potutelně zamrkal. „Ach můj bože, strašně mě vzrušuješ, já musím odejít, promiň."

Začal se soukat z Šimonova náručí. Brunet ho však stihl chytit za předloktí a stáhnout zpět do postele, kde se na něj nalepil s úsměvem od ucha k uchu. Naklonil se k černovláskovým rtům, těsně před nimi se ovšem zastavil.

„Záleží, co bereš za nedopadne moc dobře," zaculil se a znovu ho políbil, rukou mu přitom zajel pod tričko a přejel po vypracované hrudi. „Koně počkají, nepoznají, jestli jsi přišel o půl hodinky dřív nebo později," šeptal mu do ucha a nepřestával ho hladit po kůži. Připadal si jako čertík stojící na jeho rameni a našeptávající mu nekalosti, což vlastně i dělal.

„Přece bys mne tu nenechal, v tak velké posteli a úplně samotného, toužícího…," v momentě, kdy to černovlasý nečekal, mu zajel dlaní pod trenky a stiskl jeho polovzrušenou chloubu. „Přece by ses nevzdal možnosti zbavit se toho dozajista nepříjemného napětí a neutekl mi…," lákal dál a políbil ho těsně pod ucho.

Pod dotekem Šimonovy teplé dlaně chlouba ztvrdla ještě dřív, než Olivier stačil zalapat po dechu.

„Jsi zákeřný, víš to? Copak tohle se dělá?" podíval se na něj teatrálně ublíženě a vytáhl jeho ruku ze svých trenýrek, ale pouze proto, aby se jich mohl zbavit. Hned nato pomohl i Šimonovi a oba se lačně vrhli na zkoumání těla toho druhého.

Divoce vlnící se těla dávala zabrat dřevěné, ale přece už dost staré posteli, která nebyla na tyto pohyby moc zvyklá a skřípěla s každým prudkým pohybem, který dva vášniví muži předváděli. Šimon, držící se dřevěného čela postele, se zapíral pod divokými nárazy Olivierova údu do svých útrob, a oba vzdychajíce nepostřehli, že jejich lože už nejen skřípí, ale také pomalu, ale jistě praská. Sotva přepadli přes okraj a společně vstoupili do orgasmické říše, postel jejich počínání nevydržela.

Oba se začali hurónsky smát.

„Tak, a naše jediná postel je na třísky…," zděsil se naoko Olivier, „budem muset spát na seně!"

Šimon nejprve poděšeně vyvalil oči, pak ale pochopil a uraženě našpulil rty.

„Jsi neuvěřitelně zlý a krutý člověk, víš to?" podotkl naoko vážně, pak to ale nevydržel a znovu se rozesmál.

„Něco vymyslíme. Přinejhorším budeme stanovat tady, v ložnici. Přemýšlel jsi někdy, jak zajímavé musí být narvat se ve dvou do jednoho spacáku? I když, to by asi dopadl podobně jako tahle postel," zapřemýšlel pobaveně, v ten moment ale kdosi zaklepal na vstupní dveře, které se po chvíli otevřely.

„Kluci?" slyšel Šimon Lidunin hlas. Hodil po svém milenci zděšený pohled a ten mu ho opětoval s úplně stejnými obavami. Jako na povel vystřelili na nohy a co nejrychleji si na sebe oblékli spodní prádlo. Šimon rychle popadl kapesníčky a dostal ze sebe své vlastní sperma, to už u něj však byl Olivier a přetáhl přes něj jakousi látku, po chvíli zjistil, že tričko. Překvapivě i jemu bylo volnější, ač bylo černovláskovo. Na hrudi mělo jakýsi nápis – snad francouzsky, netušil.

I černovlásek si navlékl nějaké tričko, pak už však co nejrychleji vyšli ven z místnosti a zavřeli za sebou dveře. Kdyby je Liduna našla až vevnitř, ležící na posteli, zničené a místy od spermatu, nebylo by tak náročné pochopit.

Už už se Šimon nadechoval k pozdravu, v ten moment ale spatřil postavu vedle nižší zrzky. Nebyla sama. A ten chlap rozhodně nevypadal sympaticky. Jeho zářivé, světle modré oči propalovaly Šimona pohledem, mračil se a černovlásek po brunetově boku nápadně ztuhl, nemaje se k jedinému slovu. A tak se toho nakonec ujal sám.

„A vy jste kdo?!" zeptal se, odpovědi se mu však nedostalo. Nezdálo se ani, že by s mužem jeho slova jakkoli hnula. Jen lehce naklonil hlavu na stranu a povytáhl obočí.

„Neslyšels? Ptal jsem se, kdo jsi?!" zeptal se znovu, důrazněji. A muž se podíval do Olivierových očí, promlouvaje přitom naprosto plynnou francouzštinou, které Šimon nerozuměl jediné slovo: „Co ten spratek chce?"

Olivier nemohl být překvapenější. Dokázal by si mezi dveřmi představit kohokoliv jiného, nedivil by se, ani kdyby tam stála jeho matka, která se zapřísahala, že na tento konec světa už nikdy nepáchne, ale Pierre?

„Co tu děláš, Pierre?" vyjel na něj nepříjemně a těkal očima mezi ním, Šimonem a usmívající se Lidunou. Ta pochopila z jeho výrazu, že asi není rád, že vidí starého přítele ze studií, jak se jí Pierre po dlouhém boji rukama nohama představil. Nakonec našli společnou mluvu v němčině, kterou Liduna zvládala skvěle. Pierre dokázal být přesvědčivý a okouzlující, to Olivier dobře věděl, a nakonec, co jiného mohla Lída dělat.

„Tak vy už sa tu nějak domluvíte, já mám eště nějakú prácu, tož abych zasejc jela," začala couvat ze dveří. Olivier ji nijak nezdržoval, jen zamrmlal souhlas. Nemohla za to, věděl to, a proto se opět obrátil na zářivě usmívajícího se Pierra.

„Jak jsi mě našel a proč tu jsi?" Olivier se snažil zůstat klidný, ačkoliv to v něm vřelo. Nechtěl jej vidět, už nikdy, tolik mu ublížil a teď se tady jen tak zjeví a usmívá se, jako by se nic nestalo? O co mu šlo a proč si dal tolik práce, aby ho našel v tom nejposlednějším koutku světa? Nikdy se mu nesvěřil, kde žil před tím, než se odstěhoval do Paříže, a potom, co se rozešli, prosil matku, aby jeho adresu Pierrovi nesdělovala. Věděl, že v tomto se na ni může spolehnout, protože po jejich rozchodu paní Renardová nemohla podlému blonďákovi přijít na jméno. Dávala mu za vinu, že se Olivier zase rozhodl odjet.

„Ale Oli, jen jsem tě chtěl vidět a přijel jsem na dovolenou. Copak se nemůžu stavit za starým přítelem? Chyběl jsi mi, víš? Ale nic po tobě nechci, neboj se, jsem ženatý, prostě jsem tě chtěl jen vidět a taky jsem byl zvědavý, kde žiješ… Ale je tady krásně… Potřeboval jsem dovolenou, uklidnit si nervy… Ale Oli, žít tady? To ses musel zbláznit! Jako poustevník. Nikde nic… To ti nechybí město? Vždyť tady nic není… Hele, a kdo je tohle? Nějak si tě nárokuje, ne?" Pierre počítal s tím, že ten střapatý kluk podle toho, jak se zmateně tvářil, nerozuměl ani slovo, a tak se na něj zářivě usmál.

„Je to můj přítel, Šimon Lovec," vydechl Olivier, „pochopitelně, že si mě nárokuje a já jsem rád, že tady teď je a já nemusím čelit tvé odporné povaze sám."

„Olivier! Prosím, nebuď zlý, já přece takový nejsem, to mě vážně tak nenávidíš? Já vím, že jsem to posral, a omlouvám se ti. Narazil jsem na tvou adresu úplnou náhodou, tak jsem si řekl, že tě jen navštívím, pozdravím, podívám se, jak žiješ, zkrátka jsem tě chtěl vidět. A hlavně se ti omluvit, jak jsem se k tobě choval. Olivier, byli jsme spolu skoro pět let, to nejde zapomenout… Prosím, dovol mi s tebou strávit jedno odpoledne, jen pokecáme, zavzpomínáme. Změnil jsem se, vážně, jsem ženatý, mám dítě…," prosil očima.

„Dobře, pojď dál," rezignoval Olivier. Pořád mu nevěřil, že neměl nějaké špatné úmysly, znal ho, věděl, jak dokázal být manipulativní, ale uklidnila ho poznámka, že je ženatý. Pak se otočil na zmateného hnědovláska.

„Šimone, to je Pierre, můj bývalý přítel, přijel jen na návštěvu…"

Byla to jen malá chvíle mezi momentem, kdy Olivierova slova dozněla, a momentem, kdy to Šimonovi došlo. Střelil po blonďákovi pohledem, rychle si ho prohlédl a pak se podíval znovu na Liviho.

„To je ten parchant! Ten, kterej ti ublížil!" řekl šokovaně, pak se ale vzpamatoval. „Na jakou návštěvu? Co tě on má co navštěvovat? Chci ho zabít! Můžu ho zabít?! Sakra, a proč mluvíte zrovna francouzsky, neumí třeba anglicky?"

V ten moment mu došla ještě jedna věc. Oba dva tu pořád stáli jen v trenkách a tričku a Šimon moc dobře viděl, jak se blonďák zálibně koukal na Olivierovy odhalené svalnaté nohy a snažil se z něj pohledem svléknout spodní prádlo. Nevěřil mu ani nos mezi očima, ale nyní bylo jeho povinností uchránit si přítele před těma prasáckýma očima.

„Minutku!" řekl směrem k Pierrovi, ačkoli mu nemohl rozumět, a zčásti odvedl a zčásti dostrkal překvapeného Oliviera zpět do ložnice, kde mu vrazil do rukou jedny opravdu volné tepláky. Takové, které neodhalovaly a neobtahovaly vůbec nic, ani za pomoci fantazie. Byl se svým výběrem spokojen.

„Co to je?" zadíval se na tepláky Olivier. „Šimone… nemusíš žárlit. Já už ho nemám rád a on… sdělil mi, že je ženatý, opravdu přijel jen na návštěvu."

Kroutil hlavou a pousmál se.

„Anglicky neumí ani slovo, mluví jen francouzsky a německy, to zase neumím já. Taky mi neudělal radost, chtěl jsem dneska být jen s tebou, ale vyhazovat ho nebudu, takový já nejsem, a hezký společný den si uděláme jindy. On není špatný člověk, zažili jsme spoustu krásných chvil, než… prostě ho respektuj, prosím…"

Původně chtěl Šimon dál namítat, něco, cokoli, ale Olivierovy prosebné oči ho zastavily. Teatrálně si povzdychl.

„Dobře, nezabiju ho," uvolil se, pak si však přitáhl černovláska do objetí a rychle ho políbil do vlasů, snad aby sám sobě dokázal, že je jen jeho. Chtěl, aby byl jen jeho. A ten chlap se mu nezdál… Ne, nezabije ho. Slíbil to. Ale kdo ví, nehody se stávají a pokud ten chlap nakonec odejde přizabitej, bude to jeho chyba.

„Ale něco si vezmi, alespoň džíny," určil si, ne zrovna dvakrát nadšeně, když viděl, jak se černovlásek natahuje pro jedny, které jeho představy rozhodně nesplňovaly. Spíš naopak, i když vyzývavé taky nebyly.

„Samozřejmě, že se obleču a ty taky. Tvrdil, že chce poznat kraj, ve kterém žiju… A nejlépe lze poznat okolí ze hřbetu koně. Vyjedeme si tak, jak jsme měli naplánováno. A tím ho trochu potrápíme. Vím totiž, že on na koni jezdit neumí, pokud se to nenaučil za ta léta, co jsem z Paříže pryč. A o tom vážně pochybuji, protože když jsem ho kdysi vzal do jízdárny, viděl jsem, že se koní bojí, ačkoliv by mi to nikdy nepřiznal. Ani se k nim nepřiblížil, jen čekal na mě, až si zajezdím, a pak mi v autě vyčetl, že smrdím. Nu, tak dneska na něj bude muset vylézt, jestli chce s námi trávit čas," usmíval se potutelně Olivier.

„Ty ses taky musel přizpůsobit, ačkoliv ty kolikrát vypadáš, jako bys tu žil odjakživa. Na rozdíl od něj, který viděl les tak možná v dokumentu v televizi. Pojď, jdeme za ním, a neboj se, budu se snažit ti všechno překládat."

Šimon si na sebe v rychlosti natáhl džíny stejně jako Olivier, pak mu ovšem došel i zbytek jeho slov.

„Počkej, my… na koni? Já?" zděsil se. Nedokázal si představit, jak se posadí do sedla a bude dělat, že s ním ten skvělý zážitek, který jim mimochodem zničil postel, vůbec nic neudělal. Vždyť byl rád, že chodil…!

„Jo takhle jsi to myslel…," podotkl pak, když pochopil. Olivier nechtěl jet sám, chtěl jet s ním. „Taky jsi mohl objasnit, co přesně znamená nedopadne to dobře… No vy dva sami nepojedete, to vás nenechám," brblal si a rukou si prohrábl rozčepýřené vlasy. Bude to muset vydržet, jinou možnost ani neměl. Popadl Oliviera za ruku a i s ním se vydal za nezvaným hostem, ke kterému už teď cítil odpor, ač se ho snažil skrývat. Neslíbil sice, že ho bude respektovat, jen že ho nezabije, ale nechtěl Oliviera podrazit. Když si to tak přál, byl pro něj ochoten hrát ukázkové divadlo…

„Počkej," chytil jej za ruku Olivier, „ublížil jsem ti? To jsem nechtěl. Pokud se na koně necítíš, nepojedeme! Nechtěl jsem ti způsobit bolest, byl jsem hrubý, že? Já… slibuju, že se příště budu krotit. Pokusím se… Je mi to líto. Vím, že bych měl víc mluvit, ale mě nenapadlo, že si budeš myslet, že tě dnes opustím a půjdu na koně sám. To jeho chci potrestat, ne tebe…"

Olivier věděl, že Pierre jim nerozuměl ani slovo, a tak klidně a v podstatě nevzrušeně vedl rozhovor před ním, jako by v místnosti ani nebyl. Totiž jediné, co se za ta léta byl schopen naučit česky, byl pozdrav. Neměl zájem se učit jazyk člověka, se kterým, podle jeho vlastních slov, chtěl strávit celý život. Už tenkrát to černovláskovi mělo dojít, že to s ním nemyslel tak vážně, jak tvrdil.

„Nerozumí?" zeptal se Šimon krátce pro ujištění a Olivier zavrtěl hlavou v nesouhlasu. A tak se brunet nepatrně uvolnil, stiskl černovláskovu ruku a usmál se.

„V tom případě na tohle ani nemysli. Bylo to dokonalý, chápeš? Perfektní, úžasný. Opovaž se sám sebe v tomhle směru mírnit nebo krotit," napomenul ho, ale vzápětí se usmál, aby potvrdil, že svá slova nemyslel zle.

„Pojedeme, to zvládnu. Jen mne to překvapilo, to bylo celé. Budu v pohodě. Chce poznávat, má to mít," podotkl se značnou škodolibostí v hlase a následně se na jejich společníka otočil a zářivě se zazubil. Tušil, že mu toto musí být nepříjemné, stejně jako jemu, když ti dva mluvili francouzsky.

Olivierovi se rozšířil úsměv, přitáhl si Šimona do objetí a lehce přejel jeho rty krátkým polibkem.

„Ale no tak, Oli, buďte tak hodní a nechte si to na večer…," zazněl pokojem hluboký hlas blonďáka. Olivier se na něj otočil a nasadil svou kamennou tvář.

„On je můj přítel, můžu si ho líbat, kdy chci a jak chci, a ty s tím nic nenaděláš! Já jsem tady doma a ty mé romantické výlevy budeš muset respektovat, pokud s námi chceš trávit svou dovolenou. Kromě toho, co ti na tom vadí? Určitě nežárlíš, proč bys měl? Spíš bych od tebe, jako od starého kamaráda, čekal, že mi to budeš přát," zašklebil se a vzápětí, aniž by očekával Pierrovu odpověď, celý krátký rozhovor Šimonovi přeložil.

Ten se usmál a zabalil si Oliviera do objetí tak, aby mu nemohl vidět do obličeje, a pak se podíval přímo do Pierrových očí. Byl jako ukázkový kohout ze smetiště, který si ohlídal své teritorium a nyní se vítězně promenádoval mezi slepicemi.

Neodolal. Na to to bylo až moc lákavé. Pořádně obmotal paže kolem Olivierova těla, aby ho na sebe natiskl ještě víc, a vyplázl na blonďáka jazyk. Ten se však, k jeho překvapení, nenaštval, jen se zašklebil a v očích se mu zalesklo něco, co tam Šimon viděl jen nerad. Kdyby to měl popsat slovy, asi nejlépe by se hodilo spojení výzva přijata. To nebylo dobré. Ale měl Šimon čas nad tím přemýšlet? Oliviera držel on. Byl s ním. Jen s ním. Miloval jen jeho…

„Jistěže ti to přeju, Olivier. Každý by měl mít někoho, koho bude milovat a kdo bude milovat jeho. A jestli ty to nacházíš v tomhle studentíkovi, je to jen tvá volba. Jen, jak na něj tak koukám, vypadá jako přesně ten typ přelétavých, názory rychle měnících…," zamyslel se Pierre, zatímco se Šimon upřeně koukal kamsi za něj a čekal, zda mu jeho slova Olivier přeloží, ten však zatím pouze poslouchal.

„Bohatý a mladý, dokonce i hezký, to je vražedná kombinace a tihle mladíci pak přesně vědí, jak svých kvalit využít. A pak je někde vidíš s jednou dívkou, pak s jinou, s jinou a s jinou… Všechny štíhlé, dlouhonohé, nižší než on. Fascinující, vidět ho najednou s chlapem. Řekl ti, že je gay? Máš to potvrzené? Nechci strašit ani nic takového, jen bych byl nerad, kdybys byl později smutný, že tě ve skutečnosti buď vnímá jako holku, vzhledem k tomu, že tě tak i objímá, nebo něco horšího…"

Olivier se odtáhl od Šimona a zadíval se do Pierrových modrých očí, jako by tam chtěl vyčíst, jak moc s ním chce opět manipulovat. Přimhouřil oči a vydechl. Ignoroval i Šimonovu otázku – Co říkal? 

Jen jej chytil za ruku, zamumlal neurčitou odpověď, ale pak zavelel: „My s Šimonem se jedeme projet na koni. Měli jsme to naplánované a měnit to nebudeme. Byl bych rád, když už chceš poznat kraj, ve kterém bydlím, abys jel s námi," řekl možná tvrději, než zamýšlel, ale byl na něj naštvaný za jeho předešlá slova. Věděl o něm dávno, že co slovo, to jed…

Ale přesto – měl v jednom pravdu – Šimon mu nikdy nepřiznal, že by byl gay nebo bisexuál. Nikdy to nevyslovil, a když už na to přišla řeč, snad možná tehdy, jak se opili, všechno bylo řečeno v hádankách. Co když měl Pierre pravdu?

Ne! Byl hloupý. Kdyby byl jeho hnědovlásek čistý hetero, nikdy by nedovolil, aby byl dole, a on měl tuto polohu evidentně rád. Olivier si nevšiml, že by o pozici být ten nahoře jakkoliv bojoval. Toto pro něj bylo přirozené, proto nemohl být čistý heterák.

Ruku v ruce došli do stájí, kde Olivier s Šimonem vzali sedla. Jedno z nich dali i Pierrovi, který se téměř otřásl, když měl vzít do svých pěstěných rukou těžké sedlo z voňavé kůže, a po chvíli už u ohrady Šimon i Olivier své koně sedlali.

„Já teda chci tamtoho bílého," vymýšlel si Pierre. Olivier se na něj podíval jako na malomocného.

„To, že vypadá jak kůň z pohádky, ještě neznamená, že tě na sebe nechá nasednout – Rozina je divoká, ty hňupe."

„Tak toho černého… a neříkej mi hňupe," zkoušel.

„Ne! Ten je Šimonův!"

Ignoroval Olivierovu hrubost a nechal si s útrpným výrazem pomoct do sedla hnědé kobylky, která byla snad ještě krotší než Šimonova Lady. Uvědomil si, že o tom koni už uvažuje jako o Šimonově.

O hnědovláskovi věděl, že to zvládne sám, a byl na něj hrdý. Pořád mu ale v hlavě svítila kontrolka, že se jej musí zeptat… Musel znát, jak se sám Šimon stavěl ke své orientaci… Jak se stavěl k němu…

Brunet se vyšvihl do sedla, i když mu pozadí zaprotestovalo. Měl štěstí, že byla jeho Lady klidné zvíře ochotné moc s ním neházet. Láskyplně klisnu pohladil po krku a chytil její otěže. Počkal, až nasedne i Olivier, a pak dojel k jednomu jeho boku, ke druhému se nasáčkoval Pierre.

Šimon netušil, co ten chlap řekl, ale mraky v Olivierových očích mu potvrdily, že nic tak zajímavého, jak černovlásek tvrdil, to rozhodně nebylo. Dělo se něco? Sakra, co mu ten idiot řekl, že mu teď připadal tak nějak… uzavřenější?

Pohled, kterým blonďák jeho přítele pozoroval, se mu zamlouval snad ještě méně. Nevěřil mu ani nos mezi očima – byl ženatý? Tak proč jezdil navštěvovat svého bývalého, extra na takovou dálku? Tohle byla naprostá kravina. Tak, jak na Oliviera koukal, na něj pár dní zpět koukal i on, ten pohled moc dobře znal…

„Cos mu řekl?" zeptal se Šimon plynnou němčinou, když měl pocit, že už to asi nevydrží. Překvapený pohled, který mu Olivier věnoval, se prozatím rozhodl neřešit – vše mu vysvětlí potom.

„Já? Jen pravdu, drahý příteli. Tu by lidé říkat měli," odtušil blonďák nezaujatě, na očích mu však bylo poznat, že zas tak nezaujatý nebyl. Tenhle tah vyhrál – opět. A i když jedna vlaštovka jaro nedělá, tušil, že na začátek to nebylo úplně špatné…

„O čem se to bavíte?" Teď zase Olivier pochopil, jak nepříjemné je, když nerozumí. Protože se však ani jeden neměl k tomu, aby mu jejich krátký rozhovor přeložil, soustředil se na výrazy jejich tváří.

Šimon nevypadal, že by se dozvěděl to, na co se zeptal, naproti tomu Pierre se tvářil spokojeně, ačkoliv jeho prkenná jízda ukazovala, že měl co dělat, aby se na koni udržel.

Možná to nebyl dobrý nápad, že ho na koně posadil. Jestli spadne a poláme se, černovlasý nepochyboval o tom, že by se s ním blonďák byl schopný i soudit o výdaje na léčbu a jiné nesmysly, které by si jeho proradný právník vymyslel.

Pomalým krokem přijeli k prázdné pastvině a ploužili se kolem ní dál polní cestou k sousedovi, u kterého měl zamluvené dva bílé ochránce jeho ovcí.

Ještě nebyli ani u plotu a psi už zalarmovali hospodáře štěkotem a poté s kňučením přiběhli vítat budoucího majitele, kterého dobře znali. Ke hnědovláskovi jen přičichli a ihned mu dali najevo svou přízeň vrtícími ocasy. Pierre zůstal sedět na koni jednak proto, že se z vysokého hřbetu bál seskočit, a potom bylo vidět, že má strach i z velkých psů. Ti rychle rozpoznali jeho obavy i to, že nebyl zrovna milovníkem zvířat, a vrčeli na něj.

„Nazdar súsede, přišel sem si pro ta psiska. Donés sem ti aji ty prachy v hotovosti, jaks chtěl."

„Zdravím ťa, Oline, tož jak vidím, vy sa množíte nebo co? A ty si ogare skama? Tebe sem tu eště neviděl," obrátil se na osobu stále sedící na koni.

„S ním sa netráp, on ti nerozumí ani slovo, je z Paříža, přijel sa podívat na čistú přírodu," smál se Olivier a trošku poupraveně to Pierrovi přeložil.

„Tož ogaři, dyž už ste tu, poďte na oběd, matka teho zasejc navařila jak pro regiment."

Olivier se podíval na Šimona a ten přikývl. Hodilo se jim to, aspoň nemusí nic vařit doma.

Černovlásek ještě pomohl Pierrovi z koně a postavil jej před hotovou věc – sdělil mu, ať rozhodně nečeká, že mu doma bude vyvařovat jeho oblíbená jídla, ale bude se muset spokojit se silným hovězím vývarem a kančím gulášem, jak se muži později dověděli.

Oběd proběhl v docela poklidné atmosféře, Olivier občas něco Pierrovi přeložil, ale ten jinak seděl jak oukropek, nejspíš proto, že celou dobu se od něj psi nehnuli a dávali mu jasně najevo, že mu nedůvěřují.

„Psi jsou fascinující zvířata, že?" neodpustil si rýpnutí Šimon. Opět přešel do němčiny, ač v Olivierových očích spatřil mírnou výtku. Stále ještě mu nepřeložil jejich první rozhovor, ale copak mohl? Olivier mu to sám prozradit nechtěl. Mohl se přiznat, že chtěl ve skutečnosti vyzvídat? Vypadalo by to, že mu nevěří…

Zapletl prsty do srsti jednoho psa a ten se mu na dlaň důvěrně natiskl, stále však z Pierra nespouštěl oči. Byl připraven kdykoli jednat. A Šimon moc dobře viděl, jak to blonďáka znervózňovalo.

„Vycítí, jakou má člověk povahu. Jeho strach, ale taky jeho náklonnost k nim a k jejich drahým. Dokáží poznat, zda jde o člověka dobrého, či zlého. Je to fascinující, stačilo jedenkrát se na tebe podívat a moc dobře vědí, že ty pro jejich pána, tedy Oliviera, nepředstavuješ nic dobrého," podotkl s lehce přimhouřenýma očima.

Blonďák se však nenaštval. Ba naopak – na tvář se mu vkradl manipulativní úsměv.

„Zato ty jsi jeho spása. Mladý podnikatel, který ho zachraňuje ze samoty mezi stromy. Poslyš, nechci se hádat, nemá to smysl. My dva si asi stejně rozumět nebudeme, miluješ ho a mě tu nechceš, chápu to," pronesl a Šimon se až zalekl, jak upřímně to znělo. Měl… pravdu. Oni si rozumět nebudou. Znělo to tak diplomaticky.

„Svým způsobem je pro Oliviera dobře, že někoho sehnal. Že není sám. Nevím tedy, kde tě ulovil, co tak vím, moc společenský nebýval. Jsi místní?" zeptal se, zdálo se, že se zájmem. Brunet se podivil, nečekal, že by se tenhle chlap mohl chovat… takhle.

„Vlastně… vlastně ne, jsem z Prahy," odvětil překvapeně. Chtěl by něco odseknout, jenže blonďák se jen ptal. Neútočil. A to Šimonovi podkopávalo nohy.

„Přistěhoval ses sem? Za Olivierem? To je pěkné, takové romantické. Přeji vám to," usmál se Pierre, zatímco Šimon jen nechápavě seděl.

„No… to taky úplně ne. Vlastně jsme se potkali nedávno, Olivier mi tu nabídl azyl," přiznal brunet. Toto Pierrovi stačilo. Něco o Šimonovi věděl, díky internetu a fotkám na něm. Teď už i věděl, že se s Olivierem neznali zas tak dlouho a že se Šimon Prahy tak úplně nevzdal. A dle jeho překvapení a váhání soudil, že rozhodnut nebyl, ani o tom ti dva zatím nemluvili. A tak se na něj usmál – co jiného mohl udělat? Ten kluk mu toho řekl ještě víc, než si přál…

„Mohl bys mi, prosím, přeložit, o čem jste se na tom obědě bavili?" zeptal se důrazně Olivier, když se šnečím krokem ploužili k domovu.

„Nic důležitého, jen o psech a o nás dvou. Ptal se mě, odkud jsem a tak, neboj se, o tobě jsme se nebavili, není zase tak špatný…," řekl. Úplně jistý si svými slovy však nebyl, stále mu něco nesedělo, snad ten jeho úsměv, který se mu neustále zdál falešný. Ale neznal ho, neznal jeho řeč těla, věděl jen to málo, co mu Olivier řekl.

Ten jen pokýval hlavou a myslel si své, věřil Šimonovi, přestože v rozhovoru párkrát zaslechl své jméno, ale tušil, že Pierre svými otázkami na Šimonovu osobu někam mířil. Jeho lidé nezajímali, ani informace o nich, pokud mu z toho něco nekáplo.

„Proč se zajímáš o Šimona?" vyjel francouzsky na Pierra. Ten se jen pousmál.

„Žárlíš snad? Já ti ho přece nechci vzít! Vždyť je to mladý spratek, co já bych s ním dělal? Jen mě překvapilo, jak rychle se tu zabydlel. Víš, Oli, mám o tebe strach, možná mi to nebudeš věřit, ale já ti tu lásku upřímně přeju, ale uvažoval jsi nad tím, co bude dál? Můj chabý odhad je vzdálenost skoro čtyři sta kilometrů. Podle toho, co říkal, řídí firmu – velkou. Jak to chcete vyřešit? Navrhl ti už nějakou možnost vašeho soužití?" otočil se na něj se starostlivým výrazem.

„Ne," hlesl.

„Mám o tebe starost, Oli. Zjistil sis o něm vůbec něco, než sis ho pozval do postele? Já totiž ano! A teď mi to nevyčítej, udělal jsem to pro tebe, abys nakonec nebyl překvapený. Ty fotky na sociálních sítích… Je ho všude plno, což by nebylo tak neobvyklé, protože je to fakt zvíře mezi podnikateli, aspoň tedy v Praze, ale ty fotky – jednou je s blondýnkou, pak s hnědovláskou, jinde zase se zrzkou, prostě střídá holky jako ponožky – Olivier – holky! Nikde jsem ho nenašel, že by objímal muže. Já tě nechci od ničeho odrazovat, jen bych byl nerad, abys nakonec skončil nešťastný a sám jen se psy a ovcemi."

„Hm," potichu přikývl Olivier. Nevěřil Pierrovi, znal jeho proradnou povahu, jenže tohle byly silné argumenty k zamyšlení. Byla pravda, že Šimon se nikdy nezmínil o tom, co s nimi bude dál, až jeho telefon bude opravený.

Co když měl Pierre tentokrát pravdu? Prostě si v Olivierovi našel povyražení, jen zábavu, kterou si třeba v Praze nemohl dovolit.

Tvrdil, že ho miluje, ale to Pierre tvrdil bez mrknutí oka tenkrát taky, a přesto ho měl jenom do postele, byl pro něj jen taková jistota, že se vrátí domů a nebude sám, že bude mít navařeno, protože on nedokázal uvařit snad ani čaj…

I Šimon mohl být takový, měl by si už zvyknout, že jsou lidé, kteří dokáží manipulovat a bez mrknutí oka a uzardění lhát. A Šimon byl svým způsobem Pierrovi dost podobný. Oba rozmazlení synáčci bohatých rodičů…

Ne, ne, ne, Šimon je úplně jiný. 

Byl tak utopený ve svých myšlenkách, že musel Šimon až zvednout hlas, aby Olivier zaregistroval, že na něj mluví.