Valčepo 16. kapitola

Ráno bylo pro Šimona přinejmenším zvláštní. Spal – tvrdě, dokonce tvrději než obvykle, ale kokrhání kohoutů přeslechnout nešlo. Přikryl se až po uši a chtěl znovu usnout, vtom ovšem zaregistroval něco nezvyklého – byl nahý. Naprosto. Proč?

A v ten moment se mu v hlavě vybavily všechny zážitky z noci, všechny polibky, přírazy a vzdechy. Jako na povel se urychleně posadil, to ale nebyl nejlepší nápad.

„Doprdele!" vyklouzlo mu. Svalil se zpět do peřin, oči pevně stiskl k sobě, jako by tím snad mohl zmírnit bolest, kterou si tím neuváženým pohybem způsobil. Naprázdno otevřel pusu, snad chtěl něco říct, slova se však zadrhla kdesi v jeho hrdle. Tohle byl jasný důkaz, že se to skutečně stalo, že nešlo jen o sen, i když pěkný. Opravdu se s ním vyspal…

Otočil hlavu ve snaze najít svého nočního milence, ten už byl ale pryč. Jeho boty, otisk jeho těla v matraci nebo alespoň vůně ulpívající ve vzduchu, nic takového brunet nezaregistroval.

Nebyl tam.

A to ho tak nějak podivně zabolelo. Proč? Proč čekal něco jiného, proč mu vadilo, že už s ním Olivier nebyl? Proč se najednou tak chtěl probudit do jeho objetí, ve kterém usnul, proč si přál, aby ho ráno políbil a aby se na něj usmál jako v noci? Sakra, vyspal se s ním. Tohle přece Šimon chtěl. Chtěl jeho tělo a to všechno kolem, všechny emoce a city byla jen touha po něm. A pak také jistá náklonnost ve formě přátelství. A to bylo celé.

Jenže tohle přátelé s výhodami nedělají – nebudí se spolu v náručí, aby se mohli dlouze líbat, netouží po ranním rozespalém úsměvu toho druhého. Tohle Šimon přece chtěl – vyspat se s ním a konec. O tomhle snil. Jenže teď, když tu ležel a vnímal to prázdno vedle sebe…

A v ten moment mu to konečně došlo. Až v ten hloupej moment, kdy ležel sám v posteli, najednou až podezřele velké, kdy se trápil s bolavým zadkem a tiše doufal, že se za ním černovlásek vrátí, až v ten moment to konečně pochopil. Konečně tomu rozuměl, konečně to bylo tak… tak kurva jasné.

Zamiloval se.

Vstal, rychle, i přes bolest v pozadí, a co nejrychleji se dobelhal do koupelny. Každý krok byl peklem, to se v ten moment však snažil neřešit. Zamkl za sebou dveře, otočil kohoutkem a chrstl si do obličeje plné dlaně ledové vody, nic se však nezměnilo. Jeho hlava nezačala myslet jinak, jeho srdce nepřestalo bušit jen a jen pro tu jednu jedinou osobu. Zamiloval se.

Ne, nezamiloval. Tak to už dávno nebylo. Tento zdánlivě nevinný cit měl v sobě už dlouho, zhruba ode dne, kdy ho Olivier našel na té cestě a on si myslel, že je jeho andělem. Kdy ho vzal domů a on mu hned nabídl tykání – tehdy se do něj zamiloval. To proto ho tak ranilo, že ho ráno vyhodil, proto kvůli tomu večer ztropil takovou scénu. Proto se s ním hádal, proto to všechno tak moc řešil! Sakra, on už dávno nebyl zamilovaný. Zkazili to koně a oheň, zkazila to jejich společná píseň a Olivierova starost, zkazilo to svěřování pod nočním nebem, světlušky, a to jeho hloupé oslovení princezno. Kruci, zkazil to Olivier! Jejich spaní v jedné posteli a debilní narážky, to všechno! Miloval ho, miloval a miloval, a teď, když tu stál, po obličeji mu stékaly kapky ledové vody, noha i zadek ho bolely a jeho černovlásek byl kdesi pryč od něj, to najednou všechno chápal, i když by nejraději dál zůstal v nevědomosti.

Miloval ho. Celým svým srdcem.

Musel za ním! Rychle se pokusil dát sám sebe do kupy a co nejrychleji se přes bolavou nohu i bolavé pozadí zkusil vykulhat ven. Musel ho najít, musel mu říct, že…

V ten moment se zarazil. Co mu musel říct? To, co sám zjistil teprve před chvílí? Ne, to nemohl. Vždyť by se mu Olivier tak akorát vysmál. Co že si myslel? Že by mohli být spolu? Že by tohle mohlo fungovat? Vyspat se spolu, proč ne, ale vztah? Láska? Každý z nich byl z jiného světa a on si až teď uvědomil, jak sakra špatný to bylo.

„Livi…," dostal ze sebe tiše, když k němu konečně došel. Stál od něj jen pár metrů, věděl, že ho slyší, ale černovlásek se neotočil. Nezareagoval.

„Livi, my dva, spolu… ehm…," vypadlo z něj nakonec a nervózně se podrbal na zátylku. Jistěže to věděl, jinak to, vzhledem k jeho pozadí, ani být nemohlo, on o tom však potřeboval začít mluvit, protože zkrátka musel znát Olivierův postoj…

„Uhm," Olivier jen nepatrně přikývl a letmo se na něj podíval, hned ale sklonil hlavu. Netušil, jak se zachovat. Neměl ani odvahu se mu podívat zpříma do očí.

Včerejší noc byla nádherná, mnohem krásnější, než si představoval, ale co opravdu znamenala? Pro něj to bylo jasné, bylo to jen vyústění touhy a lásky, kterou k hnědovláskovi cítil, ale jak se k tomu stavěl on? Nepochyboval o tom, že se mu to líbilo, cítil, že ho uspokojil, ale co z toho plynulo? Zůstanou přátelé a sem tam, když Šimon pojede kolem, hupsnou spolu do postele?

Chtěl by to takhle vůbec? Ne, to by nezvládl, nedokázal by se tvářit, že je všechno fajn, že mu stačí jen vypustit páru a dál je všechno zalité sluncem a v pořádku.

Co měl dělat? Měl by se zeptat Šimona, jak to cítí on?

Hloupost! Olivier věděl, jak se k tomu brunet stavěl. Bylo by naivní doufat, že k němu také cítí něco víc. Možná ho měl rád, několikrát mu to dokázal, také se dost změnil v jeho přítomnosti, ale určitě v tomto jejich vztahu nehledal lásku. Věděl o něm, že je to racionálně uvažující člověk.

Jak by jejich vztah mohl dopadnout? Láska na dálku? Přes celou republiku? Ne, tohle by nikdy Šimon nepřipustil. I Olivier cítil, že je to nemožné. Ale copak šlo srdci poručit? Zpívalo si stále svou píseň a zdravý rozum odkazovalo do patřičných míst.

Měl by nad tímto přestat přemýšlet, cítil Šimonův pohled a věděl, že čekal na nějaká jeho slova, možná na nějaké vysvětlení, ale copak mu Olivier teď mohl něco vysvětlovat? Vždyť měl v krku knedlík a bál se mu jen podívat do očí.

„Šimone…," povzdychl si a donutil se zvednout hlavu, aby se mu podíval do tváře, „měli bychom se začít připravovat. Za hodinu musíme být před kostelem. Vyčistil jsem ti boty."

Podíval se na vyleštěné polobotky, protáhl se okolo Šimona a zmizel ve dveřích.

Utíkám jak malý ogar, přece nemožu byť taký zbabělec…

Jenže věděl, že kdyby se podíval Šimonovi do očí, asi by se zoufalstvím rozplakal. Miloval ho předtím, ale teď, po spojení jejich těl, vystoupala jeho láska na další příčku a on se děsil toho, kam až může zajít, aniž by se z pozdějšího odloučení zhroutil.

Připadal si tak slabý a hloupý! Copak bylo opravdu možné takto zblbnout v jeho letech? Měl dojem, že toto už má dávno za sebou, ale teď poznával, jak moc se mýlil. Láska je potvora a je jí úplně jedno, na koho skočí, věk není podstatný, a to, že už byla jednou prodělána, neznamená, že je proti ní člověk imunní, a tohle všechno Olivier dobře věděl.

Šimon jen stál, ústa mírně pootevřená. Tohle zabolelo snad ještě víc než ranní probuzení. Tehdy si mohl myslet, že je všechno jinak, ale teď?

Měli bychom se začít připravovat. Vyčistil jsem ti boty… 

To bylo vše, co mu na to černovlásek mohl říct? Sakra, on mu odevzdal své tělo, a to jediné, co mu po tom řekne, je, že se má chystat a že mu vyčistil boty?!

Do očí se mu začaly tlačit slzy. Štvalo ho to, protože nechtěl brečet jako mimino kvůli něčemu, co měl očekávat. Proč by to pro Oliviera mělo znamenat něco víc? Proč by o tom měl chtít mluvit? Takhle to mělo vypadat u přátel s výhodami, tohle bylo přesně ono, jenže tohle Šimon nechtěl…

Pomalu přešel k dokonale vyčištěným a vyleštěným botám a vzal je do ruky. Nedokázal se ale přimět vrátit se do domku, nedokázal víc, než dál stát a zírat před sebe.

Co měl dělat? Chtěl křičet a nadávat, chtěl ztropit scénu, ale teď, když věděl, z čeho to všechno pramení, odmítal se zachovat stejně. Na co by to bylo? Měl vztek na všechno a všechny, včetně svého hloupého srdce, které už jeho dávno nebylo. Připadal si tak hloupý, naivní…

Konečně se otočil a došel zpět do domku, ve tváři nečitelný výraz. Šlo by skoro říct, že Oliviera, kolem kterého prošel, ani nezavnímal, to by však zdaleka nebyla pravda. Tak dobře o něm věděl, tak moc ho bolelo, že se na něj ani nepodíval. Ne, nebylo na místě začít na něj křičet, protože za tohle nemohl – nebyl vinen, že se z něj vyklubal jiný princ, než o jakém Šimon snil. Protože princezna si nemůže vybírat, kdo za ní přijde a ukradne jí srdce. Nikdy nemohla.

Navlékl si kalhoty, košili, sako a lakýrky, zavázal kravatu a vytáhl gel a lak s hřebenem, aby si konečně upravil vlasy. Umyl si obličej, nastříkal se voňavkou a na chvíli ho napadlo, že když už byl v tom, mohl by si na obličej napatlat make-up. Připravoval se dlouho, jak holka…

I když, copak na tom záleželo? Mohl vypadat jakkoli, protože ten, koho by jediného chtěl zaujmout, se na něj ani nepodívá.

Ale vyčistil mu lakýrky. Ráno, po jejich společné noci bylo první, co udělal, že mu vyčistil boty.

Ze všech jeho myšlenek odkapával sarkasmus.

Vyšel z ložnice. Hůl už nepotřeboval, i když stále kulhal a chůze nebyla moc příjemná, ačkoli nejen kvůli nateklé končetině.

„Můžem?" zeptal se tiše, bez výrazu.

Olivier jen beze slova přikývl a nasedl. Pořád měl dojem, že musí Šimonovi něco říct, že je na něj nějak naštvaný. Možná si připadal zneužitý. Měli by si o tom promluvit…

„Šimone," otočil se na něj a zadíval se do zelených studánek. Nedokázal v nich číst, a jestli něco málo poznal, tak to byla zloba s trochou smutku. Okamžitě ho opustila odvaha. „Sluší ti to."

Nastartoval a raději upřel oči na cestu, než jimi těkat všude jinde, jen aby se nemusel podívat na svého společníka.

Měli trochu zpoždění a Olivier nechtěl trávit v dusném prostředí auta více času, než bylo nezbytně nutné, a tak jel jako barbar. Po pár minutách tedy zastavili před dřevěným kostelíkem.

Vystoupili a v tu chvíli nabyl dojmu, že celebrity dnešního dne nejsou ženich a nevěsta, ale oni dva. Nikdy by nepřiznal, že tak rád uvidí tolik lidí.

„Éj, už sú tu, poďte je všici přivítať," hulákal strýc Jarkovský a už jim oběma cpal do rukou štamprle. „Už sme si mysléli, že sa ani neukážete."

Olivier slivovici bez reptání přijal a hrknul ji do sebe, i když si svatosvatě slíbil, že na svatbě nebude pít. Teď ale nějaké povzbuzení potřeboval a koutkem oka viděl, že ani Šimon se nebránil. Ba naopak, ten ji měl v sobě snad ještě dřív než jeho společník, a tak teď stál, vnímal uklidňující teplo a pocity, které v něm alkohol znovu a znovu vyvolával.

Nebýt tohoto, nestalo se to. Nevyspali by se spolu a on by si dál myslel, že je to všechno jen touha po Olivierově těle. Nepřišel by si tak… tak hloupý, naivní, zlobil se sám na sebe.

Proč nebyl šťastný, že se stalo alespoň tohle? Proč mu to nemohlo stačit? Nestačilo. Chtěl černovláska celého, se vším všudy. Chtěl jeho rty na líbání, oči, aby koukaly jen a jen na něj a na nikoho jiného, ruce, aby se ho dotýkaly, a hlavně jeho srdce. Tolik si přál, aby bušilo jen pro něj.

Sluší ti to…

To bylo to jediné, co mu Olivier při cestě autem řekl. Sluší, sluší, sluší… Líbil se mu? Asi ano, alespoň trochu, jinak by s ním nespal. Ačkoli, alkohol v krvi také dělal své. Jenže tohle bylo přesně to, co ho bolelo. Líbil se mu, snad, ale tím to končilo, a to brunetovi trhalo srdce z hrudi tak jako nic v dosavadním životě. Tolik to ještě nikdy nebolelo, ještě nikdy nikoho tolik nemiloval… Spíš vůbec. Až Oliviera. A on ho nechtěl.

Hned jak to šlo, zalezl kamsi do davu, aby se černovláskovi ztratil. Bylo mu jedno, že ho nejspíš někdo odchytne a bude mít spoustu otázek, v ten moment byl ochoten přetrpět i to, jen od něj potřeboval pryč.

Olivier dlouho pozoroval hemžící se hosty, ale za Šimonem si jít netroufal, ačkoliv by byl raději, kdyby jej měl pod kontrolou a mohl ho případně zachránit od slovních útoků. On však o to evidentně nestál. Sem tam jej uviděl, jak se směje se staršíma se štamprlkou v ruce, a nakonec si jej našli mladí a stáhli si ho do svého hloučku. Nepotřeboval pomoc a Olivier nepochyboval, že by jej Šimon v této chvíli spíš zabil pohledem, než by šel za ním, aby jej skryl pod svá křídla.

„Tož Oline, poď dovnitř, za chvílu to začne," vytrhl jej z rozjímání hlas Liduny, která mu do klopy připíchla myrtu.

Zůstal s ní a její rodinou po celou dobu obřadu a jen poočku pozoroval hnědovláska sedícího v druhé polovině kostela mezi mladými žábami. A rozhodně nevypadal, že by mu to bylo nepříjemné.

Po obřadu se všichni už pěšky přemístili do blízké hospody, ale i tam se brunet choval, jako by jej vůbec neznal.

„Ty, Oline, vy ste se nějak poštěkali?" zadívala se na něj Liduna, které to přece jen začalo být divné, když ani u oběda se hnědovlásek neměl k tomu, aby si sedl vedle svého kamaráda.

„Ne, enem… on je společenský člověk, chce sa baviť… a tak… no…, co já bysem si s těma snoplatama měl vykládať."

„No já nevim…," zadívala se zkoumavě k hloučku mladých, kterým Šimon zrovna vykládal nějakou vtipnou historku, protože každou chvíli odtamtud vyšel hlasitý smích.

I brunet se smál. Ale pokud by se někdo podíval pod pokličku, hluboko do jeho nitra, pochopil by, že do smíchu mu nebylo. Chtěl za Livim, chtěl se mu vtisknout do objetí a políbit ho, až by se jim zatočila hlava. Ale copak mohl? Ne, nesměl. Nebyli spolu, Olivier o něj beztak neměl zájem.

„No, a to byl tak nějak důvod, proč s námi naše třídní šla do centra Prahy jednou a naposledy," dokončil Šimon a dívky se opět rozesmály. Nepřipadal si vtipný. Možná to i byl zajímavý příběh, jenže hluboko v jeho očích, v hlasu, v něm se skrývaly stopy smutku, který nešel zahnat. Takové věci chtěl vyprávět jen jednomu člověku. A ten stál tak daleko…

Den se postupem času změnil ve večer, místnost se změnila v taneční parket a hudba začala hrát. První tanec měl ženich s nevěstou, která i přes bříško působila ladně jako víla. Doopravdy jí to slušelo. Pak se začali přidávat i další lidé, tančilo se a pilo a jen Šimon stál, koukal před sebe a neměl se k pohybu.

„Zatančil by sis?" přišla k němu jedna z dívek a rozverně se usmála. Chtěl odmítnout, v ten moment mu ovšem pohled padl na Oliviera, který ho upřeně pozoroval, a cosi v něm se pohnulo. To on s ním měl tančit, to on tu měl být. To on měl Šimona chtít dostat do postele, ne tahle žába. To on, jen a jen on… A on zatím koukal, jako by viděl ducha. Tak ať kouká! A tak kývl, popadl dívku za ruku a zamířil mezi tančící. Věděl, že ho Olivier pozoroval, cítil na sobě jeho pohled. Tak moc si přál, aby přišel, dívku od něj odtrhl a začal s ním tančit sám…

Znal kroky všeho možného, do tanečních chodil dlouho a byl tam skutečně dobrý. Chytil dívku kolem pasu, propletl si s ní prsty a začali se ladně pohybovat do rytmu, tančil, jak nejlépe uměl, i když kvůli jeho partnerce to rozhodně nebylo. Viděl, jak kolem nich lidi nepatrně ustupují a pozorují je.

„Teď já, teď já!" doběhla k nim jiná dívka, když hudba dohrála, a tak ji Šimon vzal a šel tančit s ní. S jinou si pak dal drink, s další poklábosili a s další opět tančil…

A přitom ani netušil, co vlastně říkal, co vlastně dělal. Byl… prázdný. Vše dělal automaticky, strojeně, i když to tak rozhodně nevypadalo, usmíval se a bavil se, ale ve své hlavě si přišel tak sám, až to bolelo. Neměl jeho. Oliviera. A bez něj jeho svět ztrácel barvy. Bez něj to nemělo smysl.

Olivier seděl u stolu s dalšími, dobře se bavícími kamarády sousedy. Nikdo se nedivil jeho zachmuřené tváři. Znali ho, věděli, že netečný, smutný výraz a tichá společnost k němu patří. Nikdo z nich však nepoznal, že tentokrát to neplynulo z jeho samotářství, ale bylo v tom něco úplně jiného. Jednou za čas ho zkoušela nějaká z dam a dívek vytrhnout z jeho uzavřenosti žádostí o tanec, ale on vždy odmítl. Zrak měl neustále upnutý na elegantním hnědovláskovi, který v kole protočil snad každou sukni, která v sále byla.

Rychlá hudba se změnila na pomalou a ani tentokrát Šimon z parketu neodešel. Jen přijal nějakou skleničku, rychle ji vypil a nechal se odvést na taneční plac další mladou žábou. Přitiskl se k ní a oba se svůdně vlnili tělo na tělo v rytmu pomalého sladkého ploužáku. Ona, s podpatky stejně vysoká jako Šimon, mu cosi šeptala do ucha a hnědovlásek stejně intimně odpovídal.

Olivier se musel zvednout a odejít ven. Už se na to dál nemohl dívat. Žárlivost ho sžírala jako kyselina a celým tělem mu probíjela zlost. Zlost na sebe.

Trápil se, že se nechal převálcovat tím titěrným citem a že se nedokázal natolik ovládat, aby svou žárlivost ukočíroval.

S očima upřenýma do temné noci a se zaťatými pěstmi jej našel Jaryn, manžel Liduny.

„Oline, co tu tak sám? Proč sa nejdeš baviť? Všim sem si, že celú dobu's tam seděl jak kakabus. Šak co sa děje? Ulétly ti fčely?" ptal se starostlivě a položil mu ruku na rameno.

Jaryn ho dobře znal a viděl, že není všechno v pořádku, ale Olivier se mu nemohl svěřit. Nikomu se nemohl vypovídat. S tímto se zkrátka musel vypořádat sám. Něco mu však říct musel.

„Fčely ne, ale ovce mi rdousí vlci, na farmě se tež všecko sere. Oharky aji papriky dostaly plíseň, všecko šlo do kela, tož mám starosti," nelhal, ale toto nebylo zrovna to, co ho trápilo aktuálně.

„To sa spraví, uvidíš, slyšel sem, že příští týdeň budeš natahovať nový plot, pomožu ti a chlapi taky, teď sa netráp a daj si se mňú po kalíšku," poplácal ho po zádech a odkudsi vyčaroval dvě štamprle a flašku slivky.

„Tož dám si."

Hudba v sále zatím dohrála a Šimon vyřízeně opustil parket. Se svou poslední tanečnicí už trávil zhruba patnáct minut, nikdo ji nechtěl vystřídat a jemu to vlastně bylo úplně jedno. Hýbal se, usmíval, ona byla spokojená.

Šedé oči a nižší postava černovláska mu však v sále chyběly tak moc, že to slovy ani nedokázal popsat. Postřehl moment, kdy odešel, a stejně dobře pak vnímal všechen ten čas, kdy byl pryč. Viděl jakéhosi muže odcházet za ním, a to se mu také moc nelíbilo. Zkrátka – bál se. Znělo to absurdně, to Olivier ho vždy zachraňoval, to Olivier byl princ, ale teď se dlouho nevracel a on o něj začínal mít opravdový strach. I přes všechny pocity, i přes vztek.

„Nechtěla bys na chvilku ven?" zeptal se s úsměvem a ona okamžitě kývla, v očích jí u toho zajiskřilo. Hodila po žárlivých dívkách kolem vítězoslavný obličej. Řešil ji však Šimon? Ne. Bylo mu to jedno, nezáleželo mu na tom. Mohla si myslet, co chtěla, on tam šel jen z jednoho jediného důvodu. A ji potřeboval, aby to ten důvod nepochopil. Copak mu teď mohl otevřeně ukázat, že se o něj bál?

„Jistě, moc ráda," zapředla mu do ucha. Jen okrajově zavnímal, jak nepříjemná mu byla tato její blízkost. V ruce měl flašku jakéhosi alkoholu – bez toho by tento večer nepřežil. Ve druhé ruce měl dívčinu, prsty měli propletené. Ne že by tušil, kdy to stihla provést.

Vyšli spolu do tmy. Periferním viděním kontroloval černovláska, který je, zdálo se, neviděl, a usoudil, že byl v pořádku. Snad. Přesto však chtěl zůstat venku, dokud tam byl on, pro jistotu. A pokud by se to podařilo takhle v utajení…

„Zlato!" vykřikla ta dívka a zakopla – čirou náhodou zrovna tak, že mu spadla přímo do náručí. Cítil, jak se na něj černovlásek podíval, a on tak pochopil, že byl prozrazen.

„Děkuji ti, jsi skvělý," zapředla a zářivě se usmála. Ruce mu obmotala kolem krku a nalepila se na něj tak, že bylo jasné, že postavena zpět na zem být nechce. „Ty jsi tak silný! Držet mne takhle dlouho… nejsem těžká?" zamrkala nevinně.

„Ne, nejsi," odvětil bez obalu. Tohle musela vědět. Byla štíhlejší než Christa, a ta byla skutečně drobná.

„Och, děkuji ti. Ty víš, jak lichotit," usmívala se na něj rozverně. Tohle mu bylo nepříjemné. Fyzicky nepříjemné. Podobně jako celá její přítomnost. Proč nemohla být tišší, skromnější, milejší, upřímnější… zarazil se. Věděl, na co myslí. Proč nemohla být jako Olivier? Proč teď v jeho náručí neležel Olivier?

Posadil dívku na lavičku, jelikož už ji nechtěl držet, a posadil se vedle ní. Moc si však nepomohl – ona se k němu okamžitě přisunula, hlavu mu pokládajíc na rameno.

Olivier rychle odvrátil zrak od toho výjevu. Nemohl se na ně dívat, nechtěl… Bolelo ho to. Nicméně odvrácení zraku nestačilo, pořád slyšel švitoření Jany, té dívky, která se snažila dostat Šimona do postele. A Olivier nepochyboval, že bude-li ještě chvíli hnědovláska provokovat, on podlehne. Proč by ne? Jana byla půvabná, tvářičky jak růžičky a dokonalé tělo, ačkoliv o jejím intelektu se dalo polemizovat. Olivier věděl, že je blbá jak troky. Nicméně mozek do postele nepotřebovala.

Jaryn na něj ještě mluvil, ale Olivier ho nevnímal. Potřeboval odejít, nemohl zůstat poblíž, poslouchat jejich tokání… Nechtěl se dál mučit, už tak toho mělo jeho zkoušené srdce za dnešek hodně. Byl už opilý, cítil to a věděl, že působením alkoholu byl schopný vyvolat nějaký skandál, který si nemohl dovolit. Ne tady – mezi lidmi.

Musel jet domů, hned…

„Ty, Jaryne, je tu někdo, do by mňa dovez dom?" přerušil monolog svého kamaráda, který do něj pořád něco hučel, a nejen to, neustále sobě i jemu nalíval, a když Olivier zaostřil na láhev, zjistil, že původně plná půllitrovka byla téměř prázdná.

„Jó, Joža jezdí, on ťa veme."

„Kerý Joža?" zapřemýšlel Olivier, protože Josefů bylo na svatbě asi deset.

„Tož Joža, tata od Janiny, tamtéj, co sa plází po tom tvojem lufťákovi."

„Hmm," hlesl, s problémy se zvedl a kolébavě odcházel do nitra hospody, aby našel Josefa.

Shodou okolností se s ním a ještě se dvěma sousedy potkal mezi dveřmi.

„Jožo, prosím ťa, hodil bys mňa dom?" prosil Olivier a musel se podržet stěny, protože ztrácel balanc.

„Jasné, Oline, jedem na tvoju stranu, sedaj. A teho svojeho pražského ogara tu necháš? U mňa spať nemože, šak aby mi děcko do iného stavu nedostal… Ale ináč je fajný, dyby chtěl s Janinou randiť, ani bych proti temu nic moc neměl, ale ve fšeckej počestnosti."

„Jožo, prosím ťa, mňe je to fuk, já ho nestrážim, je mi jedno, s kým randí, a včil už jeď… Až bude chceť jet Šimon dom, dovez ho pak…"

Tato slova Šimon neslyšel, kvůli dívce, která mu cosi šeptala do ucha. Jen seděl, mlčel a dělal, že ji poslouchá… Ovšem pak postřehl nastartování motoru. Rychle se otočil, srdce se mu rozbušilo a pak ještě víc, když zjistil, že černovlásek už tam nestál. Mohl jen odhadovat, že zmizel v odjíždějícím autě.

Kruci! 

V hlavě se mu takřka okamžitě začaly vytvářet ty nejděsivější scénáře. Mohl ho někdo unést? Panebože, co když byl tak opilý, že se nedokázal bránit a ženich ho odvezl někam, kde si to s ním chtěl vyřídit? Sakra, sakra, sakra! Oba byli namol, tohle mohlo dopadnout tak špatně, až se mu strachem zatmělo před očima.

Dívka se k němu natáhla a políbila ho kamsi na krk. Až nyní postřehl, že mu stihla rozepnout horní knoflík košile.

Vystřelil na nohy, otočil se, auto už však bylo pryč. Kruci…

„Děje se něco?" zeptala se nevinně.

„Jo, to děje. Já… Promiň, nechci tě tu nechávat," zašeptal, ač to byla jedna z největších lží jeho života, „ale tohle musím vyřešit."

„Jasně. Ještě se uvidíme, hrdino," řekla rádoby svůdně a poslala mu vzdušný polibek. To už se ale otočil a běžel na místo, kde původně stál Olivier, srdce až v krku.

„Kde je?" vyštěkl okamžitě na muže, který s ním předtím byl.

„Cože?" dostal ze sebe nechápavě. Alkohol mu krapet zamotal hlavu a Šimon byl nějaký rozmazaný… Co chtěl?

„Kde je Olivier?!" zopakoval svůj dotaz naléhavěji, než plánoval.

„Jel domů," odvětil pouze a Šimon tlumeně zaklel. Sakra, on se bál, opravdu bál, a černovláskovi se přitom vůbec nic nestalo. Hůř, zmizel domů a jeho tu nechal! Jak… jak mohl?! Rty pevně semkl k sobě, ruce sbalil do pěstí. Ten mizera! Alkohol v něm vzedmul vlnu vzteku. Takhle si to představoval? Ošukal ho a teď si odjede, jako by se neznali?!

„Kam jdeš?" houkl na něj Jaryn, to už ho však odcházející Šimon neslyšel. Šel za Olivierem. Ano, opravdu – bez auta, bez doprovodu, skrz les, s bolavou nohou a namol – šel za Olivierem. Na všechno kašlal.

Kurva! Měl chuť nadávat a křičet, vypustit ze sebe úplně všechno. Za to ráno, za pohled, který mu nedokázal věnovat, a vlastně i za chybějící reakci na všechny jeho podvědomé provokace. Že mu odjel, že se to všechno tak moc posralo…

Procházel křovím, loužemi, neměl tušení, jak musel vypadat a v ten moment mu to bylo jedno. V botách měl vodu, za jednu větev se zachytila jeho kravata a povolila se. Jiná větev mu málem roztrhla košili a dokonale odkryla stopu po rtěnce na jeho krku, kterou zavinila dívka a on ji zapomněl setřít. Kalhoty měl na sobě pomuchlané, sako také. Vlasy opět v jednom hnízdě, v němž dokonce dlelo pár větviček, a v očích něco nepopsatelného, děsivého. Bouři…

Cesta trvala dlouho. Bohudík nepřestal svítit měsíc a on tak alespoň trochu viděl, přesto však byla hluboká noc, možná velmi brzké ráno, když se před ním konečně objevila Olivierova chalupa. A svítilo se v ní.

Ještě v autě Oliviera přepadly výčitky. Měl mu jít říct, že se chystá domů. Co na tom, že by jej odpálkoval, že se baví. Aspoň by teď věděl jistě, na čem je.

Hloupost – nepotřeboval se ujišťovat o tom, co viděl na vlastní oči. Šimon jet ještě nechtěl, tím si byl jistý, a pochyboval, že vůbec dorazí domů. Přes to všechno nedokázal jen tak v klidu ulehnout a jít spát, ačkoliv hladina alkoholu v jeho krvi by k tomu vybízela, kdyby bylo všechno jinak. Adrenalin, který mu způsoboval žárlivost, by jej stejně nenechal usnout.

Sedl si na zápraží a zadíval se na nebe. Dnes nebylo vidět tolik hvězd, na to bylo moc osvětlené svitem měsíce, přesto jich však bylo dost na to, aby mu připomněly jejich noc, kdy pozorovali to úžasné nebeské divadlo.

Tolik to bolelo – to, jak jej ignoroval. Uvědomil si však, že si za to mohl sám. Měl se ráno chovat přirozeně, měl s ním mluvit, bylo jedno o čem, prostě dělat, jako by se nic nestalo. Tak se spolu vyspali, to ale ještě neznamenalo, že se jako idiot měl stáhnout do své ulity a nechtít vystrčit nos. Co měl Šimon dělat? Jasně, že si našel jinou zábavu.

Uvědomil si, jak moc mají místní pravdu. On se nedokázal bavit, ani když se v jeho duši neodehrávalo peklo.

I kdyby všechno bylo jinak, kdyby Šimon byl někdo jiný, i kdyby jej miloval, stejně by to nefungovalo. Jednou už to hnědovlásek řekl – S tebou nikdo nevydrží! Měl pravdu. Ale stejně mu to přišlo sprosté. Včera se spolu vyspali a dnes už lovil v jiných vodách? Sám ho však svým chováním odvrhl.

Ne, na tohle by neměl myslet! Byla to jeho věc a Olivier mu nemohl nic vyčítat, nic si neslíbili, neměli vůči sobě žádné závazky, Šimon byl svobodný člověk a mohl si dělat, co chtěl.

„Do hajzlu! Tak proč to tak strašně bolí?" zařval do tichého lesa. Potřeboval si ulevit, ale zjistil, že to stejně nepomohlo. Pořád tam byl ten osten žárlivosti, ta nejistota a hloupá fantazie, která mu předhazovala, že zrovna teď, v tuto chvíli, se Šimon miloval s Janou.

Vložil hlavu do dlaní a zatnul zuby.

Ne, nemiloval, jen s ní měl sex, stejně jako noc předtím s ním. Nemělo se to stát, všechno bolelo tím víc.

Seděl na schodech před roubenkou a civěl do dálky, psi se stočili okolo něj a on začal usínat neklidným plytkým spánkem.

Z divokého snu jej vytrhli Verne s Julesem, kteří prudce vyskočili a zběsile štěkající vyrazili k příjezdové cestě. Zmatený Olivier se okamžitě probral a vyskočil, až zavrávoral, ta chvíle spánku jej rozhodně nemohla zbavit veškerého alkoholu, který za večer vypil. Zato mu však přivodila bolest hlavy a ještě větší depresi, když zjistil, že jeho společník stále nebyl doma.

Zůstal s ní, teď už si tím byl opravdu jistý.

Rozsvítil venkovní světlo, aby viděl, na co psi tak štěkali. Kdyby to bylo auto, které by mu přivezlo Šimona, slyšel by ho.

Po chvíli se chlupáči objevili a za nimi se vláčel Šimon, opilý a velice zajímavě ustrojený.

„Šimone? Jak to vypadáš? Proč jsi přišel pěšky?" podíval se na něj udiveně.

Brunet se zastavil, zatnul zuby a sbalil ruce v pěsti.

On se o něj bojí? To snad nemyslí vážně, že ne?! 

Ne, nemohl! Musel to být hodně debilní vtip! Ten chlap mu ujel, sprostě mu zmizel a teď dělal, že o něj měl strach?! 

Zase se rozešel a bez jediného slova zalezl kolem černovláska dovnitř do chalupy. Slyšel, jak Olivier zavřel dveře a šel tiše za ním, vyčkávaje odpověď, a tak se zastavil a znovu otočil. Z očí mu nejspíš šlehaly blesky.

„Tak my dva spolu mluvíme, jo?!" ta slova vyplivl tak zvláštně vražedným tónem, až se sám zalekl. Ale nekřičel. Poprvé za celé ty roky, kdy se s někým hádal, nekřičel. V tomhle byl čistý a nefalšovaný jed, plynoucí z krvácejícího srdce.

„Bál ses o mě?!" Znělo to tak ironicky, tak hnusně. Sarkasticky. Zašklebil se, když si uvědomil, že se z jeho tónu a intonace zdála tato slova spíš jako urážka než cokoli jiného. „Něco ti řeknu. Tuhle falešnou starost si můžeš strčit do prdele…"

Olivier jen zamrkal, Šimonova slova ho dokonale probrala.

„Nechtěl jsem ti ujet! Bavil ses! Promiň teda, že jsem ti nechtěl zasahovat do vašeho tokání. Celou dobu jsem pro tebe byl vzduch, ani jednou jsi na mě nepromluvil, tak co jsem měl dělat? Přijít za tebou a uhánět tě jako malého ogara, že už je jedenáct a že jedeme domů? Jsi dospělý! Odvoz byl pro tebe zařízený, stačilo jen říct. Jenomže ty… ty ses šel někde do lesa pelešit s Janou, že?" řekl ublíženě, a když se podíval zblízka na světle na jeho neupravený vzhled, stopu od rtěnky na jeho krku, bylo mu jasné, že jinak to být ani nemohlo.

„Cože?!" dostal ze sebe Šimon napruženě, ale i zaskočeně. Pak mu teprve došlo, koho měl černovlásek na mysli. Dívčino jméno za celou tu dobu nepostřehl a už vůbec si ho nezapamatoval, ostatně jako zbytek jejích slov.

„Oh, to ti děkuji, že jsi mi zařídil odvoz! Kdyby mi o něm tak někdo řekl, třeba bych ho i využil!" vyštěkl, pak si ale uvědomil i zbytek Olivierových slov a zamračil se. „Počkej. Já že nemluvil s tebou? Tak to nebylo! Já mluvit chtěl, ty ses mi nebyl schopen ani podívat do očí! A pak si jen tak ujedeš bez jediného slova, protože jsem si našel společnost, nebo protože —" a v ten moment se zarazil. Konečně mu došlo, co to znamenalo, jakým tónem Olivier ta slova řekl.

„Ty žárlíš!" dostal ze sebe fascinovaně. „Nezapírej! Žárlíš, protože jsem s ní byl…," pak se ale zamračil. „Vadí ti to? Vadí ti ta představa?!" přešel blízko k Olivierovi, opravdu blízko. „Koukej mi do očí!" přikázal a on to kupodivu udělal. „Vadí ti ta představa, že s ní šukám někde v trávě? Že si beru její tělo se vším všudy? Vadí ti to?!" viděl, že ta slova černovláskovi ubližují. Poznal mu to na očích. Jenže jeho tohle bolelo taky.

„Teď mě poslouchej, ty jeden sprostej… Vadí ti, že jsem s někým jiným než s tebou! Tobě vadí, že bych měl sex s dalším člověkem! Ne, nevymlouvej mi to, já to vidím! Ty jsi takovej neskutečnej…," rty stiskl k sobě, v očích se mu promítla další divoká bouře. „Takovej debil! Co je ti vůbec do toho? Co s tím máš co dělat? Myslíš si, že proto, že jsi mě ošukal, navíc pod vlivem, nemůžu já jít za někým jiným?!" viděl, jak se Olivier nepatrně přikrčil. Poznal, že mu ta slova vadila. Znamenalo to tedy, že měl pravdu?

„Nemám to říkat? Nemám to opakovat?! Jenže já chci, můžu a budu! Kruci, nejsem jako ty! Mlčet a mlčet, dělat, že se nic nestalo! Řeknu to znova, třeba to pak pochopíš! Prostě jsme spolu šukali, já a ty, měl jsem tvůj penis hluboko v prdeli! Šukali, šukali a šukali!" křičel. Viděl, že ho Olivier chtěl zastavit, teď už to však nešlo.

„Vzal sis mě! Vadí ti to poslouchat? Doprdele, já ti odevzdal svoje tělo, ošukals mě a to jediný, co jsi mi po tom všem řekl, bylo, žes mi vyčistil posraný boty! Dokážeš si vůbec představit, jak mi bylo? Jak mi je teď? Dokážeš si představit, jaký to je probudit se v prázdný posteli, vykulhat ven a chtít něco slyšet, cokoli – klidně i tu posranou otřepanou větu bylo to pěkný, a ty se na mě ani nepodíváš, ty jsi mi nebyl schopen říct nic krom těch blbejch bot. Víš, jak se cítím? Jako nějaká děvka, kterou jsi ošukal a byl bys rád, kdyby ráno vypadla z postele a domu a už jsi ji nikdy neviděl! Asi mě tak i vidíš, viď?" dostal ze sebe. Už nekřičel. Hlas se mu začínal lámat, dostával se na okraj, za kterým byla touha schoulit se do Olivierovy náruče a rozbrečet se. Další svá slova už říkal tiše, takřka bojácně. Ublíženě.

„Víš, mně nevadí, že moc nemluvíš. Že jsi často zalezlý ve vlastních myšlenkách, že jsi občas krapet morous. Mně nevadí, že máš občas poznámky, za který bych tě chtěl zabít, nevadí mi, že jsi takový uzavřený, že nerad důvěřuješ lidem. Mně nevadí tvoje povaha, Oliviere. Ale víš, co mi vadí? Že jsi jako dokonalá socha z ledu. Že v sobě nemáš žádný city…"

Olivier stál jako opařený a nechal na sebe valit tunu výčitek. Byl si vědom, že v mnohých z nich měl Šimon pravdu. Měl pravdu v tom, že s ním nebyl schopen ráno mluvit.

Nebyl, protože se bál. Přesto věděl, že má pravdu. Měl se alespoň chovat nenuceně, usmát se na něj, popřát mu dobré ráno, letmo jej obejmout jako poděkování za úžasnou noc. Jenže to nedokázal…

Ano, to, jak se k tomu postavil, nebylo zrovna chytré, ale strach byl silnější. Nebyl schopen jen tak ráno před něj předstoupit a říct, jak moc fajn to bylo. Hnědovlásek by poznal z prvního jeho slova, co k němu cítí, a to si nemohl dovolit.

Jeho slova tolik bolela. Olivier tušil, že tak na ostatní působí. Ten, který je nespolečenský, chladný, uzavřený… Jenže to byla jen zástěrka, nedokázal vyjadřovat city jako jiní, a když se o to jednou za čas pokusil, dopadlo to většinou katastrofálně. Proto mu vyhovovalo zůstávat tady.

Jenže teď bylo všechno jinak. Tím, že se nedokázal aspoň trochu otevřít, ublížil tomu, jehož miloval.

Otevřít se…

Mluvit…

Být upřímný…

Obhájit se…

Říct pravdu, ať už to dopadne jakkoliv…

Olivierovi v jeho utrápené mysli běhaly myšlenky jedna za druhou a jediné východisko z toho, aby Šimonovi ukázal, že neměl pravdu, bylo svěřit se. Bylo mu už jedno, jak na to bude reagovat, ať se mu klidně vysměje do očí, jen už nikdy od něj nechtěl slyšet, že je kus ledu. Chtěl, aby hnědovlásek věděl, co ho k tomu všemu vedlo.

„Šimone, nechtěl jsem ti ublížit – nikdy a ničím – vím, že ve spoustě věcí máš pravdu, já… neumím jednat s lidmi, neumím ukazovat city, ale to neznamená, že je nemám. Sám sobě ubližuju tím, že je v sobě dusím, ale dosud jsem se z toho nemusel nikomu zpovídat, až teď tobě. Omlouvám se ti, že ti ubližuju, ale bojím se… Ne, bál jsem se ti říct, jak moc mi na tobě záleží. Stačilo jen pár dní s tebou a já jsem poznal, co pro mě znamenáš. Vím, že se mi vysměješ, že mě budeš po zbytek života brát jako naivního baču, který se asi zbláznil… Měl jsi pravdu, žárlil jsem, šíleně, a víš proč? Protože tě miluju… Nejsem ledová socha, jsem jen zamilovaný blázen, který to chtěl mermomocí utajit, protože…," selhal mu hlas. Díval se do zelených očí, ale dlouho jejich pohled nevydržel. Otočil se a rychle odcházel, ba skoro utíkal ven.

Jen potřeboval být sám, utřídit si myšlenky, nevidět pohrdavý pohled, který se ukáže ve chvíli, kdy z Šimonovy strany odejde šok z toho, co si právě vyslechl.