Gay povídky

„Bože! Tady nic slyšet nepotřebuju," řekl, oči upřené na malinkého Davida sedícího na jakési plastové židličce. Byl nacpaný do příšerného pleteného svetru, v ruce chrastítko, v puse dudlíka a do toho se tvářil jako bůh pomsty. Spolu s tím červeným plastovým trůnem to působilo naprosto dokonale. „Tohle je přesně výraz Jmenuji se David Richter a budu vás tento rok učit český jazyk. Akorát to chrastítko a dudana jsi do školy zapomněl…," říkal, nemohl se ale přestat uculovat. Snažil se to měnit na svůj běžný úšklebek, v tuhle chvíli to ale bylo nemožné. Byl šťastný, úplně obyčejně.

Když jsme vešli do umývárny, tak nás udeřila do nosů příjemná vůně. Prdelky kluků nádherně zářily jasnou červení. „Muśel som to tu postrikac deodorantom, bo tu bul smrud jak v žumpe.“ „A co by śi od takých sračoch čekal?“ uculili jsme se. „Chcel by śi sebe zajebac do dachtorej?“ ukázal jsem na řadu vystrčených prdelek. Rozzářily se mu očka, uculil se. „Su šumne, vybral by som sebe.“

Tomáš k němu došel a objal ho. Rusty do té doby jejich konverzaci jen bedlivě sledoval z pelechu. Teď se okamžitě zvedl a šel obejmout je oba. „Je skvělá, protože ho naopak do jedný postele dneska večer vlézt nenechá.“ Mnohoslibně se na Petra usmál a políbil ho současně s jedním podrbáním za psím uchem.

Michel začal líbat Fredericovu ruku. Viděl, jak se znovu začal zvedat pánův penis. Jeho rty se pomalu přesouvaly k němu. Objal ho a zasouval dál do úst. Cítil zrychlený dech. Hned nato ho uchopily svalnaté paže. Frederic se otočil, aby se jeho ústa zmocnila už stejně tvrdého penisu svého protějšku. Zcela propadl iluzi Pascala. Kolik takových nocí probděli v hrátkách s nikdy nekončící chutí po životadárné tekutině.

„Neboj, princezno,“ pohladil ho páskem po tváři, pak si ho na sebe posadil a pevně mu chytil ruce. „Co děláš, to bolí!“ „Ne-ne, to teprve bolet bude,“ řekl se vší vážností a stáhl mu ruce páskem. Konec pásku zavázal k posteli. Jeho rty se přiblížily k Benově hrudi. Začal ho kousat do bradavek. „Prosím,“ vydechl. „O co pak prosíš?“ zašeptal mu Matt do ucha. „Buď jemný,“ v tom Mattovi došlo, že když se se svým bratrem chtěl bavit o sexu, vždy z tématu vycouval. Byl ještě panic.

Teď, teď byl pro něj jako flákota masa. Ale bože, ten hladový pohled, po němž se mu ježily skoro neviditelné chloupky po celém těle, ta bezmoc, to, jak byl Davidovi odevzdaný ve všech možných směrech, to jej donutilo nepatrně naklonit hlavu na stranu, aby mu lépe vystavil svůj krk, začít dýchat o něco víc ztěžka a zhluboka, a roztáhnout nohy ještě dál od sebe, jako by jej tím zval a přemlouval opět proniknout do jeho těla. Vzrušení mu tančilo po kůži jako elektřina, cítil ho úplně všude a neměl jedinou šanci ho ze sebe setřást.

Natáhl jsem se na postel a vzal do ruky angličtinu. Ten provokatér si nahý lehl vedle mne, otočený hlavou k nohám a špulil na mne prdelku, copak za takové situace se dá učit? To bych musel být z kamene, a já byl jak máslo až na jedinou část mého těla, ta byla asi ze žuly. Zahodil jsem učebnici a vrhl se na tu vyšpulenou prdelku.

Místnost byla ještě útulnější, než se zdála být, a Luca? Ten patřil mezi ty nejkrásnější muže, jaké kdy spatřil. Chlapec měl zvláštní pocit, snad že vedle něj někdo leží, ale Luca seděl, spíše klečel. Podíval se na jeho nohy – zarostené chlupy. Proboha jako koza! Ne! Jako kůň! A… a kopyta! Dvě kopyta! Antoniovi se hlavou mísily myšlenky, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Úlekem se odsunul a spatřil druhou polovinu jeho těla, chtělo se mu brečet. Ne dvě kopyta, čtyři! Slzy měl na krajíčku. Jestli se předtím cítil zranitelný, teď se cítil doslova v nebezpečí. Byl to kentaur, takový, jakého znal ze svého dětství z bájí a pověstí, z eposů a legend.

„Jsem rád, že se dobře bavíš," podotkl David vážným tónem, přesně tím, kterým tuto větu často pronášel ve třídě. „Toto ale není vtip, to je prostý fakt, a protože jsem se chtěl vyvarovat toho, že bych ve svém jménu viděl hrubku, tak mi toho profesora nevyčítej, buď tak hodný! Jak nade mnou v duchu uvažuješ, raději ani nechci vědět, ačkoliv to není tak těžké uhodnout. Už jsem se s tím smířil. Tedy většinou."

Zírám na kluka ve sportovním oblečení s kšiltovkou na hlavě. Má čerstvě osmnáct, je trochu menší než já. Nemůžu odtrhnout zrak od jeho souměrné nádherné tváře a pohled jeho očí mi zastavuje dech. Tahle nádherná bytost.

„Dobrej večer! Kontrola plynu, pustíte mě dál?“ zvedne ke mně oči od desek s papírama kluk plus mínus v mým věku. „J-jasně, dobrej! Teda jako jasně, pojďte…,“ přizpůsobím se automaticky jeho vykání a otevřu dveře dokořán, aby mohl vejít do předsíně. To mý zakoktání ovšem není způsobený jenom tím, že mi to vykání při pohledu na kluka o půl hlavy nižšího a dost možná i mladšího nejde moc přes pusu, ale i proto, že zrovna jeho jsem tady nečekal!

„Pamatuješ, jak jsi mě prvně vezl autem? V tom dešti jsem byl asi dvě hodiny, možná tři. Lepší než se hádat s matkou. Pak jsi mě půl hodiny vezl… To bylo fajn, vypadals, že mě zabiješ," říkal skoro šeptem, jak slabý hlas v tu chvíli měl. Bylo vidět, že to z něj leze dost s těžkostmi, byť se snažil, seč mohl, o svůj úplně běžný tón. Neměl sílu pokoušet se i o úsměv, což bylo dobře, stejně by jej dělat nemohl. Bylo vidět, že na ty momenty paradoxně vzpomíná rád.

„Prostě seš nudnej.“ „Nudnej…?“ „Jo. Prostě to, že seš hezkej a milej, mi jednoduše nestačí. Ty prostě nemáš odvahu k nějakýmu experimentu, ty se bojíš nějakýho většího vzrušení. Stáhnul by sis kalhoty a zašukal by sis tady a teď?“