Venkovský příběh – 15. Robin

„Robíku, miláčku, tak to mám za sebou a dopadlo to super, naši to vzali skvěle, jasně, mamka si poplakala, ale v pohodě. A táta? Ten byl vůbec skvělej, i když to nejdřív vypadalo, že to bude peklo,“ hlásal jsem hned ráno Robinovi a obejmul ho, jako by to bylo poprvé.

„Fílo, to je skvělý, ani nevíš, jakou mám radost,“ pošeptal mi Robin.

Vyrazili jsme opět do lesa, vše jsem mu vylíčil a na Robinovi bylo opravdu vidět, že má ze mě velkou radost. Zároveň však sdílel svoje obavy, ale také kuráž, kterou díky mně dostal. Jelikož se bál, aby se neprovalil náš vztah dříve, než to rodičům řekne Robin osobně, rozhodl se neotálet a říct jim to ještě dnes. Byl úžasný, oči mu hořely nadějí a očekáváním.

„Robíku, dobře to dopadne, přece tě vaši nehodí přes palubu, už jsi toho hodně dokázal a vaši tě mají rádi. Neboj, chceš, abych u toho byl s tebou?“

„Ne ne, Fildo, tohle bude lepší bez tebe, až to budu mít za sebou, tak pak tě představím, jakože ofiko. Tak se připrav, bude společenský večer,“ smál se Robin.

„No moc se nesměj, to samé čeká tebe, naši chtějí, abys co nejdříve dorazil na nějaký oběd,“ vrátil jsem mu posměšky.

Jeho pohled byl tak krásně bojovný a odhodlaný, že jsem ho popadl a shodil na louce do trávy. Díval jsem se do těch vzdorovitých očí, které mi zároveň říkaly, Fílo, ani nevíš, jak ti to sluší a jak tě mám rád. To už jsem se neudržel a začali jsme se líbat. Sundal jsem mu tričko a to samé udělal mně. Lehl jsem si na Robina a ucítil omamnou vůni jeho těla. Zcela mě okouzlila, takto ještě nikdy nevoněl, bylo to jiné, nebylo to umělé, ale takové živočišné.

„Miláčku, ty mi dneska hrozně voníš, vždycky jsi hrozně sexy, ale dneska teda… Asi jak jsi odhodlanej, máš takovej bojovnej pohled, jsi prostě celej k sežrání.“

„Fildo, ty jsi blázen, právě dneska je to dost trapný, jsem se zapomněl navonět, jenom jsem hodil sprchu, to je všechno,“ usmál se Robin a pohladil mě.

„No tak to znamená, že mi voníš ty, pěkně přírodní chemie. Úplně mě to dostává do transu.“

Leželi jsme tam, mazlili se, hladili, leželi na sobě, a ani nevím jak, najednou jsme byli nazí. Slunce pralo do našich mladých, zamilovaných těl. Oba jsme se trochu opotili, ale jak jsme po sobě toužili, bylo to jedno. Mokrá těla na sobě dostávala lesk, čímž se náš pot mísil a odtékal kamsi do trávy. Ani jeden jsme to nemohli vydržet, vzrušení bylo tak obrovské, že vrchol se dostavil u obou, aniž by došlo k jinému přičinění než vzájemným mazlením.

Oba jsme byli jak opilí, bylo už odpoledne, rozloučili jsme se na nádraží:

„Robíku, jsem myšlenkami s tebou pořád a dnes obzvlášť, to bude dobrý, uvidíš. A zítra už bez jakéhokoli břemene dokončíme to, co jsme dnes na tý louce začali,“ mrkl jsem lišácky na Robina.

Robin se sice usmál, ale byl vidět i jistý smutek, který vyvolávaly obavy z toho, co ho dnes čeká. Je to zvláštní, kdyby měl doma říct, že si našel slečnu, vůbec by se ničeho nebál. Prostě by to bylo v pohodě, ano, třeba by rodiče měli řeči typu ‚ta se k tobě nehodí, najdi si nějakou lepší‛, ale bylo by to prostě jiné. Jednodušší.

Robin přišel k nim do dvora, v dřevěném sezení seděla Evka, kupodivu sama.

„Čau, ségra, co že sama? Kde máš Vencu?“

„Ale maká až do večera, vůbec nevim, jestli se tady dneska ukáže.“

Robina napadlo, že svůj comming out začne u ségry, tohle bude nejjednodušší překážka.

„Hele, ségra, já bych chtěl s tebou něco pořešit.“ Robin hrozně znervózněl, začal se potit a očima v barvě moře těkal po celém dvorku.

„Co je, brácha, jsi nějakej nervózní, nějakej průser, co?“

„No jak se to vezme, vlastně ne, no… jak začít… jako… asi takhle. Víš, jak sem teď furt jezdí Filip ze Záboří?“

„No jasně, však tady dneska byl, ne? Jste zase byli někde v lese.“

„Jojo… Tak tenhle Filip je… teda… není… teda je… jakože víš, my nejsme jenom kamarádi, jestli mě chápeš.“

Evka se zarazila a bylo vidět, že přemýšlí:

„Teda brácha, jako že spolu chodíte? Jako že jsi gay?“

Z Robina se řinul pot, jak kdyby byl v sauně:

„No je to tak, už se s tím peru jakou dobu a myslím, že je čas jít s tím na světlo.“

Evka chvilku přemýšlela, a ačkoli jí to k jejímu aktuálnímu gotickému stylu nesedělo, poposedla si vedle Robina a začala ho hladit po zádech:

„A máš ho fakt rád?“

„Tak Eviii…“

„Ne, brácha, nemyslím to blbě, Filip je dobrej kluk, mám ho ráda, sice by mohl bejt trochu divočejší, ale je fakt hodnej. Pro mě ideální švára. A ty jsi můj velkej bráška, co mě nenechá nikdy ve štychu. No a že se ti líběj péra… no co, já je mám taky ráda, tak ti nemám co vyčítat. Alespoň budu mít kolem sebe samý chlapy a ne nějakou disko fuchtli,“ smála se Eva.

„Ségra, ty umíš fakt potěšit,“ smál se Robin, „ale díky, jsi skvělá, jsi moje ségra a ve štychu tě nikdy nenechám, to se neboj. No já to chci říct dneska i našim a mám z toho fakt vítr.“

„Brácha, to bude v pohodě, jako co ti můžou říct? Leda tak prd, je to tvůj život. Chceš, abych byla s u toho s tebou?“

„A to by ti nevadilo? Asi by mi taková morální podpora bodla.“

„No tak ty za mě furt žehlíš nějaký průsery, tak aspoň jednou já.“

Doma jsem byl jak na trní. Co jsem přijel z Vojkova, jsem se na nic pořádně nesoustředil. Pořád jsem myslel na Robina, jak to tam asi probíhá. Chudák, musí mu být špatně, stejně jako včera mně. Anebo už to má za sebou a slaví? Rošťák, alespoň mohl napsat zprávu, že je OK. Ale chápu, včera jsem mu sotva napsal, bylo to tak spontánní, že jsem musel Robina na chvilku odsunout na druhou kolej, tak je jasné, že dnes jsem na druhé koleji já.

Večer se táhl jak zpomalený film, jak jsem byl nervózní. Když bylo devět hodin, konečně mi pípla zpráva. Byla velice strohá přesně tak, jak jsem očekával. Její text však nebyl takový, jaký jsem čekal:

Fílo, jedu do Záboří.

Ta zpráva mě zneklidnila, ačkoli vlak od Vojkova měl přijet až za hodinu, letěl jsem na nádraží a marně doufal, že vlak snad přijede dříve. Robinovi jsem psal zprávy, zkoušel volat, ale telefon byl hluchý a zprávy byly bez reakce.

Konečně vlak dorazil, Robin se vypotácel z vlaku. To, co jsem viděl, mi zlomilo srdce. Na oku rašící monokl, krvavé šrámy na tváři, roztržený ret, roztržené tričko od krve a k tomu zoufale nešťastný pohled.

„Proboha, Robinku, co se stalo?“ objal jsem ho. Robin jen syknul bolestí, okamžitě jsem ho pustil: „Tebe bolí i záda?“

„Bolí mě celý člověk, Filípku, pojď, sedneme si na chvilku.“

Robin mi začal vyprávět, co se stalo, vyprávěl o Evce, jak byla úžasná. Pak přišli na řadu rodiče. Jeho fotr byl zase pod parou, když Robin řekl, co má na srdci, jak to má a jak je teď se mnou šťastný, strhlo se peklo. Máma se nevzmohla na nic než na pláč, zato fotr na něj začal řvát něco ve smyslu, jak si to představuje, jak teď budou před lidma vypadat, co řekne chlapům, až se ho budou ptát, jestli už má Robin nějakou holku. Pak následovaly zákazy a příkazy, prý se se mnou už nesmí nikdy vidět, že vůbec s tou naší povedenou partičkou se nemá vídat, bůh ví, jak to mají ostatní. Vysvětlil mu, že tohle věděl už dávno předtím, než poznal kohokoli z nás, včetně Dominika. Začal mu vzdorovat, že se mě a ani naší party nevzdá, že je se mnou šťastný. Fotr po něm skočil a začal ho mlátit hlava nehlava, po ruce měl i ovladač od televize, kterým ho začal taky mlátit. Chtěl se mu postavit, ale bál se, že mu ublíží, přece jen byl fotr nalitej a pořád je to jeho fotr. Pak se s ním začal sice prát, ale jak byl vynervovanej, stejně dostal víc Robin než fotr.

Máma jen hystericky křičela a Eva mu řekla, že je to totální kretén a spoustu dalších nadávek, takže měl co dělat, aby před tou zlitou nulou ochránil alespoň Evu. Nakonec ho vyhodil z domu, že žádnýho zasranýho kuřbuřta v domě nechce a ať táhne, kam chce.

Začal jsem plakat, měli jsme být nyní šťastni, Robin měl jásat, že už se nemusí před nikým skrývat, a narazí u svých nejbližších, svých rodičů. Spíše tedy u táty, máma, ta je asi v pohodě, jen tátovi nedokáže odporovat. Chtěl jsem Robina hrozně obejmout, ale zároveň jsem se bál, že mu ublížím, dostal rány i do těla. Chytl jsem ho alespoň za ruku a mnul mu ji, aby cítil blízkost alespoň někoho, snad v tuto chvíli toho nejbližšího.

„Lásko, můžu dneska spát u vás? Já se nechci před Dominikem takhle ukazovat.“

„To je jasný, proto jsi i přijel!“

Odvedl jsem ho domů, nakoukl jsem za našima do obýváku a jen řekl:

„Hele, Robin by dneska přespal u nás, jo?“

Mamka nadšeně vyskočila:

„Jéé, Robin je tady?“ A běžela ho pozdravit.

Jak viděla toho mého nešťastného oukropečka, zděsila se:

„Proboha, co se ti stalo?“ Naklonila se zpátky do obýváku: „Pepo, pojď se na něco podívat!“

Taťka, když to viděl, měl úplně stejnou reakci. Robin jim ve zkrácené verzi řekl, co se stalo.

Šli jsme ke mně do pokoje a naši nás následovali. Mamka přinesla lékárničku, začala Robinovi ošetřovat roztržený ret.

„Jak tohle může někdo udělat? Zvlášť svýmu synovi?“ čílil se taťka. „Robine, pravda, že první oficiální setkání s tebou jsme si představovali trochu slavnostnější, ale co se dá dělat. Samozřejmě budeš bydlet teď tady s Filipem. Myslím, že ve finále budete oba rádi.“ Mrknul na nás.

„A ty nekoukej jak vyvoraná myš a pojď mi pomoct sem nastěhovat postel, nebo snad chceš Robina nechat spát na zemi?“ zahřměl na mě táta. Bylo to důrazné, ale takové laskavé, ihned jsem vyběhl pomáhat. I když se s postelí v jednom manipulovalo hrozně blbě, tehdy bych ji odstěhoval sám, i kdyby mi to mělo trvat celou noc.

„Paní Machová, jste hrozně moc hodní, ale přece tu nemůžu zůstat, jako na jednu noc to asi není problém, ale nemůžu vás tady votravovat,“ řekl sklesle Robin.

„Jakýpak votravovat, Robine? Jednou se máte s Filipem rádi, tak přece nemůžeš votravovat, a co bys dělal? Spal každý den někde po kamarádech nebo šel rovnou do lesa? Blázníš? Máme velkej dům a je nás tu jak do mariáše.“

„Když já nemám žádný peníze, abych vám nějak přispěl, teda mám asi tři tisíce, to bych vám mohl zatím dát. Holt nastoupím do práce co nejdříve, abych vám mohl něco dát.“

„Robine, ty mě ale trochu zlobíš, přece nechceme po tobě žádný peníze, svítíme tak jako tak, trochu té vody na umytí, to není žádný náklad a jeden hladový krk navíc nás fakt nic stát nebude.“

To už jsme přicházeli s taťkou s postelí v rukou:

„Zdeňka má pravdu, Robine, tímhle se vůbec netrap, náš mladej toho stejně sežere za tři, takže to se ztratí. A neboj, dávám tomu tak tři čtyři dny, zase se to uklidní a půjdeš bydlet normálně k sobě. Tu postel asi vedle Filipovy, co?“

S Robinem jsme se na sebe tázavě podívali, jasně že vedle sebe, ale oba jsme se styděli to před našima vyslovit.

Taťka zavrtěl hlavou:

„No z vás toho dostanu teda, jasně že nechcete spát každej v jinym koutě.“ A začal postel rychtovat vedle mé.

Mamka se znovu podívala na Robina a nyní si všimla trička:

„Robine, dej mi to tričko, já ti ho přes noc namočím a zítra vyperu a zkusím zašít.“

„Když já zdrhnul tak rychle, že jsem si ani nic nevzal, takže musím zůstat v tomhle.“

Já jen stál, koukal jsem na Robíka, byl jsem nešťastný z toho, jak dopadl, ale trochu i sobecky šťastný, že teď budeme, alespoň pár nocí, spolu, jako kdybychom spolu už bydleli. Z tohoto zasnění mě probudila mamka:

„No tak, Filipe, to Robinovi nemůžeš půjčit nějaký svoje tričko? To jsi jeho přítel a necháš ho tady ve špinavym, roztrhanym triku?“

„Co? Ne… jasně, že půjčim, počkej.“ A začal jsem se hrabat v prádelníku.

Mamka se podívala na Robina:

„Ty sis teda vybral partii, ty musíš mít svatou trpělivost, on je Filip prostě někdy hrozně natvrdlej,“ smála se.

Robin se konečně trochu pousmál:

„To nevadí, paní Machová, třeba to je to, co mě na Filipovi tak zaujalo.“

Svlíknul si svoje tričko, aby si vzal moje. Otočil se k nám zády a my uviděli tu paseku, na zádech měl pod lopatkou obrovskou krvavou modřinu a na pažích ještě nějaké krvavé šrámy.

Taťka přistoupil blíž a na modřinu mu sáhl. Robin jen trochu syknul a poodskočil.

„Teda to snad není možný, podívejte se, Robine, nechceš to řešit s policajtama? Tohle přece nemůžeš takhle nechat.“

„Pane Machu, já bych to nechal bejt, ještě policajty do toho tahat, rány se zahojí a bude zase dobře.“

„No dobře, chápu tě, ale tohle si k tobě nikdo nemůže dovolit, i když je to tvůj táta.“

Mamka skočila ještě pro nějaké patlání, které chtěla Robinovi namazat na jelita. To už jsem přiskočil:

„Mami, to už udělám já, děkujeme za všechno.“

Mamka se podívala významně na taťku.

„No jo, my už vás necháme, a hlavně moc neponocujte, Robin se potřebuje pořádně vyspat. A ty, Robine, neboj, jsi tu vítán a uvidíš, že se to za pár dní spraví,“ řekla dobrácky a pohladila Robina takovou polopěstičkou po tváři.

„Ti tvoji rodiče jsou tak hodní,“ posteskl si Robin, na jeho tváři se zračil takový smutek, až mě píchlo u srdce.

„Robinku, já ti teď sundám tričko a namažu ti to jelítko na zádech, a pak taky pod tím tvým očíčkem smutným.“

Robin seděl tak nějak odevzdaně, namazal jsem mu krémem tu šílenou modřinu a chvilku jemně škrabkal po zádech. Chtěl jsem mu navodit příjemně alespoň takto, vůbec jsem nevěděl, jestli je to to, co mu alespoň trochu spraví náladu, ale zdálo se, že vypadá klidně. Tak alespoň tak, má za sebou strašný den a kdo ví, jak to bude ještě dlouho trvat. Doufejme, že to bude opravdu jen těch pár dní, jak prorokuje můj taťka.

Otočili jsme se proti sobě a koukali na sebe. Já ho hladil po vlasech a tvářích, Robin seděl nepřítomně a jen se mě držel za nohy. Z Robinova pohledu na mě skočila neskutečná tíseň, nyní bych ho měl povzbudit, ale místo toho jsem měl podobnou náladu jako on. Co jsem to za přítele, když ho neumím nijak povzbudit? Ale zase co mám dělat? Dávat do placu nějaké frky? To by asi nebylo vhodné. Seděli jsme takhle snad ještě hodinu, pak jsem se naklonil a políbil ho.

„Počkej, Filípku, co blbneš, vždyť mi ze rtu ještě trochu teče krev.“

„To nevadí, Robinku, tvoje krev je moje krev.“

Robin mě objal, co to šlo, a jen mi pošeptal do ucha:

„Filípku, děkuju ti, za to, že tě mám.“

To bylo tak krásné, že jsem mu dal čelo na čelo, hladil ho po vlasech a koukal hluboko do jeho očí. Pak už jsme se svlékli do trenek a zalehli. Přitulil jsem se k Robinovi zezadu, objal rukou a pomalu jsme usnuli. Naštěstí byl Robin tak unavený, že usnul skoro hned. Spánek mu snad pomůže a ráno bude už trochu lépe.