Kauza Eduard 41.

V pondělí ráno měl Damian schůzku v Domově, na niž málem zapomněl. Po vypjatém víkendu se cítil unavený a vycucaný jako citrón. Stále se s Karlem nedověděli, co dohnalo Juliána k tomu, aby udělal takovou nehoráznou hloupost a nastřelil se zlatou dávkou. Naštěstí nad ním stáli všichni svatí, podloudný dealer, který heroin naředil čímsi neškodným natolik, že nebyl tak silný, a hlavně Karlík, který ho našel v jeho apartmánu už téměř komatózního. Zachránili ho. Damian v to doufal. Když byli v nemocnici, doktor jim potvrdil, že je mimo ohrožení života. Stále byl ale v umělém spánku, a tak jeho přátelé nezjistili, proč si chtěl vzít život. Tohle Damian nikdy nechtěl. Nikomu by nepřál takovou smrt, a to ani v případě, když by mu neodpustil jeho neskutečně hulvátské provinění. Jenže Damian mu odpustil, vlastně už den před tím, než se dověděl, co se stalo. Měl o něj strach. V neděli odvolal babičku, i když si s ní chtěl docela palčivě promluvit o Eduardovi a jeho nároku na část firmy. Zůstal v Juliánově bytě a dělal společnost jeho třem perským kočkám. Nikdy nevěřil tomu, že kočka může být tak závislá na lidské společnosti, ale Venuše, Ištar a Afrodité byly intrikánky tak naprosto oddané člověku, že nebylo možné, aby zůstaly čtyřiadvacet hodin bez teplého lidského slova a něžné dlaně, která je laská v jejich huňaté srsti.

Odjel odtamtud pozdě a doma si ještě na dobrou noc nalil tři skleničky whisky. Měl dojem, že bez alkoholu snad ani nebude schopen usnout.

Ráno se tedy probudil s mírnou kocovinou a zmateností, co má vlastně dneska napsané v diáři.

Schůzka s ředitelem Domova dopadla více jak uspokojivě a jemu už chybělo jen poslední posvěcení od OSPODu. To už by měla být banalita. Když už byl na Chodově, nemohl se ubránit tomu, aby se stavil alespoň pozdravit děti. Pozdě si uvědomil, že jsou vlastně ve škole, která ale byla jen přes cestu. Na chvíli přemýšlel, ale nakonec do ní zašel, obě děti omluvil a vyrazili do blízké cukrárny. Doufal, že ho za toto sociálka neukamenuje, ale on opravdu v ten moment potřeboval spřízněné dětské dušičky, které by mu alespoň na chvíli daly zapomenout, jak se jeho svět hroutí.

Sotva dosedli do boxu a objednali velké poháry, vyloudil ze sebe široký bezstarostný úsměv.

„Jak se máte, koťata?“

Na otázku zareagovala jako první Eliška, která se rozzářila už ve chvíli, kdy jim jedna z asistentek oznámila, že si pro ně černovlásek přišel, a zářila prakticky až doteď. Ostatně, ještě před týdnem by toto pro ně byly v podstatě druhé Vánoce – jeden den přijel Eda a strávil s nimi celé odpoledne, teď měli k dispozici Damiana. Jenže Eliška nevěděla, co věděl Luis. A Luise nově nabyté informace nenechávaly poklidně si povídat.

Poslouchal, jak jeho copatá kamarádka vypráví o dnešní hodině matematiky, u čehož si v prstech pohrávala s řetízkem, který měla od Damiana. Mezitím jim přinesli jejich poháry, a tak přebral ten svůj, vzal si lžičku a začal se ve zmrzlině řádně nimrat. Měl pocit, že by měl něco udělat, něco pro Edu zjistit. Pochopil z jejich včerejšího rozhovoru, že se stalo víc než jen vyznání, které dost očividně nedopadlo podle Edových představ. Jenže na Damianovi neviděl nic, od čeho by se mohl odrazit – naopak, usmíval se, jako by se nic nestalo, a Luise ten rozpor mezi chováním Edy a Damiana zneklidňoval a rozčiloval.

Uvědomil si, že přišla řada na něj, až když se kolem něj rozhostilo trochu trapné ticho. Eliška do něj šťouchla. On nechal trápení zmrzliny, která vypadala trochu jako rozorané pole, a přemýšlivě se zadíval na jejich opatrovníka.

„Co jsi Edovi udělal?“

Damianovi jako na povel povadl úsměv a nahradila ho kamenná tvář. Velmi rychle si uvědomil, že není na místě před dětmi ukazovat jakoukoli nevoli a poslední, o co by stál, by bylo je nějak vyděsit. Ale nepopíral, že uvnitř něj se rozžehl oheň zlosti. Copak si neslíbili, že nebudou děti zatahovat do bahna, ve kterém se oba brodí?

Rysy mu změkly, chytil ho za ruku a zadíval se mu do očí.

„Luisi. Já netuším, co ti Eda vyprávěl, ale někdy se mezi dospělými zkrátka stane tak velké nedorozumění, že se jejich cesty musí rozejít. To ale neznamená, že za vámi nebude dál chodit. Má vás rád stejně jako já. Zařídí si, že vás bude moct brát ven a podívej se na to pozitivně. Budete mít dvě návštěvy místo jedné. On má mnohem více volna, bude s vámi častěji… než já.“ Po těch slovech ho bodla závist. Může s dětmi trávit klidně každé odpoledne, celé víkendy…

Luis se místo úsměvu nepatrně zamračil. Tohle všechno věděl, to mu řekl i Eda. Jenže to nebyla odpověď na jeho otázku.

„Proč nám lžeš?“ vypálil nelítostně. Eliška se na něj zadívala s překvapením a vyslovila jeho jméno, trochu jako by ho varovala. On se odmítl nechat.

„Eda mi pravdu řekl! Když jsem se ho zeptal, mluvil se mnou upřímně, odpovídal mi na otázky. Možná nelžeš, ale pravdu mi taky neříkáš,“ osočil Damiana s našpulenými rty. Vrátil se k rýpání do své zmrzliny. „Nechci slyšet, že to všechno není kvůli nám. Chci vědět, proč tě nemrzí, že on je smutný. Mělo by tě to mrzet, měl by ses ho zastávat. On se tebe zastává.“

„Luisi,“ vydechl potichu Damian. „Já jsem taky smutný, jen to prostě tak nedávám najevo. Nemysli si, že mě to nemrzí. Mrzí a hodně, já se ho ale nemůžu zastávat. V určitých věcech se zkrátka neshodneme. To se prostě stává. Žijeme v hloupém světě, ne v pohádce. Smiř se s tím. A Eda to jednou překoná a bude zase veselý kluk. Taky se někdy s někým pohádáš a pak jsi smutný. Ale časem to přejde. Rozumíš, co ti chci říct?“

Roztrhne ho jako hada, až mu přijde pod ruku!

„To teda ne,“ odtušil Luis tvrdohlavě a nacpal si do úst celou lžíci zmrzliny. Jeho mozek v tu chvíli okamžitě zamrzl a on to musel řádně rozdýchat, setrval ale ve svém veskrze seriózním postoji a dál Damiana zkoumal pohledem.

„Eda říká, že můžeme žít v pohádce, když ji kolem sebe budeme vytvářet. Eda by pro tebe vytvořil pohádku a tys mu ublížil! Měl jsi ho podpořit, i když jsi s ním nesouhlasil. Měl jsi mu říct, že ho budeš mít pořád rád. Měl jsi mu říct, že ho máš teď rád. Hodným lidem se neříká, že je rád nemáš. Edovi se to neříká. Nemáš právo k němu cítit něco špatného, nemáš právo o něm takhle mluvit!“

Damian se musel kousnout do vnitřní strany líce, aby na chlapce nevyštěkl.

„Vidíš, a v tomto ti třeba Eda lhal. Nechci ti brát iluze, ale myslím si, že už jsi dost velký, abych ti mohl sdělit, že pohádky opravdu nejsou. Život je boj, a ne vždycky všechno dopadne, jak si vysníme. Řeknu ti jedno, sni, udělej si svoje sny, ale pořád měj na paměti, že se můžeš zklamat. Sni o tom, že vystuduješ školu a budeš úspěšný, a pokud budeš pracovitý, vyjde ti to, ale mezi lidmi je to jinak. I když mnohdy hodně chceš, aby všechno bylo růžové, ve většině případů tě zklamou. Já jsem Edovi nikdy neřekl, že ho rád nemám. Smiř se s tím, že už za vámi nebudeme chodit společně.“

To bylo neuvěřitelné! Když ten kluk pochopil, že ho nezvládne ovlivnit svým štěněcím pohledem, poštve proti němu děti. Ničeho nedosáhne, to musel vědět, a ublíží tím jenom jim. Damian si svou pozici nakonec dokáže obhájit i před Luisem a rozhodně se nesníží k takovým prasárnám, aby ho před dětmi očerňoval. Čeho si, do prdele, myslel, že tímto dosáhne?!

Damian zuřil, příšerně! A nevěděl, jak dlouho se ještě udrží na uzdě, než vybuchne před Eli s Luisem.

Chlapec zatím pevně sevřel rty k sobě, zatímco na černovláska dál vzdorovitě hleděl. Z jeho očí ovšem bylo jasné, že dlouho svůj postoj neudrží. Zlost se mísila se zoufalstvím. Trhaně se nadechl.

„Lžeš. Pořád jenom lžeš, a lžeš o Edovi, a lžeš o všem. Nesnáším tě!“ S těmi slovy vstal tak prudce, že se mu nespolupracující pravá noha podlomila, a kdyby se nezachytil stolu, spadl by na zem a pravděpodobně by se taky prudce praštil do hlavy. Nenechal ale Damiana si pomoct, sebral svou berlu a vztekle si ji vrazil pod paži.

„Chci zpátky do školy. Nebudu tu s tebou!“

Eliška se jej pokusila zastavit a zavolala na něj, on na to ovšem nereagoval.

„Nesnášim tě, nesnášim, nesnášim!“

Udělal sotva pár vzteklých, nemotorných kroků, a jeho nešikovná noha se znovu začala podlamovat. Tentokrát kolem sebe neměl nic, čeho by se zachytil. Ale nebylo to nutné. Vedle něj se jako zázrakem objevila jedna z vychovatelek z jejich domova. Přitiskla jej k sobě. Nechal se.

„Chci zpátky do školy,“ řekl jí, podstatně klidněji. Tvářil se zarputile, oči se mu ovšem začínaly lesknout. Ona si k němu přiklekla.

„Jsi v pořádku, Lui?“ zkusila opatrně. Viděla, že nebyl. Slyšela posledních pár slov, která vyřkl, a ostatně, trochu věděla, co pro něj Damian a Eda znamenají. Překvapilo ji, jak plamenně od sebe černovláska odháněl. Jenže pokud mu chtěla pomoct, nebyl vhodný čas to všechno rozebírat, dokud chlapec sám nezačne. A on začít nechtěl.

„Chci zpátky do školy,“ zopakoval zatvrzele. Ještě chvíli ho proto nejistě pozorovala, než přikývla a vstala. Chytila ho za paži, pro jistotu, a zadívala se na černovláska, který pořád ještě stál u jejich stolu.

„Odvedu ho,“ navrhla a omluvně se usmála. Cítila, jak pevně ji chlapec svírá.

Damian beze slov přikývl a s bolestí v očích se díval, jak odcházejí. Tak tohle přesně nechtěl. Několikrát žádal Eduarda, aby děti nezatahoval do jejich pří, a on při první příležitosti Luise naočkoval proti němu. Bylo jasné, že mu chce zamezit, aby se s nimi vídal, a protože věděl, že Eli by se nedala tak snadno přesvědčit, šel na to přes Luise. Bral ho snad jako pojistku, pokud se mu nepovede očernit ho na OSPODu? Pokud dítě řekne, že se svým opatrovníkem být nechce, nikdo ho nemůže nutit. A budou se ptát i Elišky.

„Co ty, Eli? Ty si taky myslíš, že lžu?“ otočil se na ni, když ztratil Luise s vychovatelkou z dohledu.

„Nemyslím. Je mi to sice líto, ale chápu, že ne vždycky se lidé dokážou domluvit a někdy to prostě nevyjde. Je mi líto tebe, protože vím, že jsi ho měl rád. Nevím, co se mezi vámi stalo, ale třeba existuje možnost, že byste si to vyříkali, ne? A neboj se, nevím úplně jistě, na co Lui myslí, ale on to pak pochopí. Někdy se vzteká a… je prostě jiný. To bude dobré.“

„Elinko, jsi hodná. Snad mě Luis jednou pochopí. V případě Edy jsem si ale jistý, že naše kamarádství už nepůjde obnovit,“ povzdychl si a uvedl do pohybu invalidní vozík, aby i Elišku odvezl zpět do školy. On se musel vrátit do práce.

Cestou do firmy se ho zase zmocnil vztek. Ten kluk ho chce zničit. Nedivil by se, kdyby za ním přišel a vydíral ho tímto. Mělo toto být snad první upozornění, co chystá do budoucna? Až příliš to tak vypadalo.

Hlavou mu bleskla vzpomínka na to, jak si z něj dělal v Holandsku legraci, že se změní v noční můru. Tenkrát to nejspíš nebyla legrace. Myslel to vážně, nechával mu drobné stopy neustále a Damian je neviděl. Jak by taky mohl?

Když dorazil do budovy, měl nutkání vrazit do Karáskovy kanceláře, vytáhnout Eduarda a vyfackovat ho jako malého kluka. A taky mu připomenout, že pokud mu udělá ještě jednu takovouto podpásovku, zničí ho. Ovládl se však a zamířil přímo k sobě. Čekala ho hromada práce a nemínil dělat scény před podřízenými. Nechtěl, aby kdokoli věděl, jak moc se nepohodli.

Zapnul počítač, dvakrát se zhluboka nadechl a zapřísahal se, že musí konečně toho kluka pustit z hlavy, jinak zničí firmu jen on sám svou neschopností se soustředit. Notebook se mu ani nestihl nastartovat, když jeho dveře málem explodovaly divokým zaklepáním. Bez toho, aby kohokoli vyzval, dveře se rozlétly a do místnosti nakráčel nasupený Karásek.

Damian jen pozvedl obočí. Čekal to, ale raději vstal, aby měl výhodu, kdyby ho lítá saň, která se chystala chrlit výtky, chtěla nějak napadnout.

„Sedněte si,“ vyzval ho, aniž by mu dal šanci na něj hned spustit své výhrady.

„Ne, děkuji! Postojím,“ smetl Karásek nabídku ze stolu dost podobně, jako z něj smetl veškeré Edovy prosby a žádosti.

„Pane Krausi, vy jste moc dobře věděl, že k sobě potřebuji vystudovaného právníka. A pakliže ne právníka, tak alespoň schopného kluka. Tohle nemehlo, které jste mi s prominutím nastrčil do kanceláře, považujete za schopné?! Ten kluk neumí nic! A nejenže neumí nic, on je nevychovaný, prostořeký budižkničemu, který má pocit, že když chodí do práce o trochu dřív, než býval zvyklý, může si odcházet, jak chce! Promiňte, ale mám pocit, že jsem ve svých letech už moc starý, abych učil dospělého člověka, že jeho nálada není důvod jen tak se sbalit a odejít.

Druhá věc – copak on nerozumí česky? Co je u mě, neudělal skoro nic. Jen sedí v křesle a lelkuje. A když konečně dostane nějaký pokyn, jeden z prvních od doby, co je u mě, tedy předat jednoduchý vzkaz, jednu hloupou větu, vrátí se po čtvrt hodině a řekne mi, že vzkaz nevyřídil a že znovu už tam nejde? Tohle je mi k ničemu! Jestli vy jste ho nějak zaměstnat dovedl, budiž vám to k dobru, ale tohohle kluka nejde pustit mezi lidi, aniž by mi udělal ostudu, ze stejného důvodu ho nejde pustit mezi mé podřízené a nejde mu dát jakýkoli úkol, aniž by ho pokazil. Jestli máte nějaké rady, co mám dělat, abych ho přiměl konečně pohnout zadkem a začít pořádně pracovat, rád bych, abyste mi je sdělil, protože jinak je nepoužitelný!“

Damianovi cukly koutky úst. Málem by mu snad bylo Edy i líto, kdyby si ráno nezažil takové fiasko s Luisem. Posadil se, složil si ruce do stříšky a upřeně se na staršího muže zadíval.

„Víte, pane Karásku, já jsem s panem Petiškou po pracovní stránce problém neměl, byl výkonný a plnil všechno, co jsem mu zadal – na sto procent. I jeho odbornost se v mnohém zlepšila a veškeré úkony, které spadají pod vaše oddělení, by měl jako asistent zvládat. Zbavil jsem se ho ne kvůli jeho pracovní morálce, ale z osobních důvodů, které s vámi nebo s prací nemají nic společného. Pokud nedokážete usměrnit jednoho mladého kluka, je to vaše vizitka. Žádám vás, abyste to s ním ještě zkusil, a pokud možno pokusil se vyhnout praktikám, které zavánějí šikanou. Jste u nás zaměstnaný už spoustu let, přijímal vás ještě můj děda a jste velmi schopný advokát, proto ještě tohle místo máte. Asistenti se u vás střídají jako ponožky, a přestože nevím úplně všechno, co se ve firmě šustne, tohle se ke mně doneslo. Přesto věřím, že pokud změníte svůj postoj ke svým přímým podřízeným, všichni nakonec budeme spokojeni. Na druhou stranu vím, že s mladým Petiškou je někdy těžké vyjít, a proto vás chápu, že jste rozlícený. Zkusím s ním promluvit a vy si k němu zkuste najít cestu. Věřte, že se nakonec spolu domluvíte. Bude to ku prospěchu vás obou.“

Damian si musel stát za svým, a udělit lekci tomu bručounovi taky nebylo na škodu. Měl už plné zuby toho, že musel poslouchat nářky jeho asistentek, které si častokrát přišly stěžovat až k panu řediteli. Damian ho nikdy nijak nepotrestal a mladá děvčata to mnohdy vzdávala už ve zkušební době. Ten chlap se stejně nepoučí. Byl zapšklý a nesnášenlivý, ale je ve svém oboru sakra dobrý. Pan Petiška, pokud bude chtít setrvat v Kraus Advocatus, si bude muset zvyknout.

Karásek zlostně přimhouřil oči, když si uvědomil, že u pana ředitele toho dne neuspěje. Neměl rád, když ho lidé neposlouchali, v prvé řadě pak mladí lidé. Damian Kraus byl toho dne druhý, kdo mu ukazoval, že ne každý bude plnit jeho pokyny s hlavou sklopenou.

„Jak myslíte. Pochopil jsem, že s vámi se nedomluvím. Až budu potřebovat, už za vámi nepůjdu,“ procedil mezi zuby, zatímco se otáčel k odchodu. U dveří se zastavil.

„Ten člověk, kterému měl mou zprávu doručit, byla vaše babička. Měl se zeptat, kdy bude mít čas. Podle toho, co jsem od ní slyšel, jí začal vykládat, že je určitě milující babička a zakončil svůj monolog tím, že jí začal nadávat do bestií. Teda, to jsem ještě neviděl. Kam tenhle svět spěje… Na shledanou!“

A byl pryč. Zpoza dveří bylo ještě chvíli slyšet jeho brblání, než se i to ztratilo v tichu.

Damian chvíli jen seděl a nehtem si hladil spodní ret. Přemýšlel. Petiška střílí na všech frontách. Byl si jistý, že ho Magdalena nevyhodí, protože kdyby to udělala, měl by Eduard v ruce další trumf. Ale zkoušet vykolejit majitelku Kraus Advocatus byl naprosto hloupý trik. Magdalena se nedá vyprovokovat, ne tímhle mladým usoplencem, který sahá na to, co je její. Měl by za ní zajít a zeptat se, jaké má v záloze další kroky.

Zvedl telefon, aby si s ní domluvil schůzku, když se ozvalo další, mnohem jemnější zaklepání.

„Vstupte.“

Dveře se otevřely. Dovnitř nakráčela Helen.

„Měli bychom si promluvit,“ začala, sotva se pohledem střetla s tmavýma očima svého nadřízeného. Mluvila jemně, ale přitom autoritativně – pravděpodobně tak, jak bývala zvyklá mluvit na svého syna, když byl ještě dítě. „Poslední dny nejsi ve své kůži, odnášíme to všichni, ale úplně nejvíc je za to bitý Eda. Takže bys mi měl říct, co se s tebou děje, a jdeme s tím teď hned něco dělat, než uděláš snad největší chybu svého života a toho kluka od sebe definitivně odstřihneš.“

Damian se ironicky uchechtl.

„Paní ochránkyně, výborně!“ odfrkl sarkasticky. „Tak poslouchejte, paní Svárovská, vy nemáte nejmenší ponětí, co je Petiška zač, a já to odmítám s vámi konzultovat. Jsem dokonale ve své kůži, ale jsem nucený se vypořádávat s krizí, kterou naše firma snad ještě nikdy nezažila. On v tom má prsty a zcela záměrně mi hází klacky pod nohy i v mém soukromém životě. Tak se nedivte, že jsem trochu nevrlý. I o vás jsem měl lepší mínění, ale s tím jsem se už srovnal. Přesto, a to mi věřte, mě to dost zasáhlo.“

Helena překvapeně pozvedla obočí.

„Nechápu, o čem to mluvíš, ale já se s tím asi smířím. Na rozdíl od Edy. Necháš ho pracovat s nejnerudnějším chlapem v celé firmě, odmítáš s ním mluvit! Měla jsem za to, že ti na něm záleží, že chceš vědět, proč se k tobě choval, jak se choval, a když to teď víš, vozíš se po něm. Omluvil se ti. Co po něm ještě chceš? To, jak tě vnímá, změnit nemůže, i když by to udělal rád, a je to jenom tvoje vina. Vždycky k tobě byl hodný. Snažil se, abys byl šťastný. Po pracovní stránce i po té soukromé. Nezaslouží si, abys s ním takhle nakládal.“

„Do prdele, Heleno! Kdyby šlo jen o to, jak mě vnímá, rozhodně bych na něj nebyl takový. Může si o mně myslet, co chce, já mu nemůžu vyčítat jeho pocity. Stejně jako tobě a další stovce v tomhle baráku. Kdybych požadoval, aby mě všichni zbožňovali, byl by to dům duchů. Nebyl se mnou schopen pracovat, musel jít jinam. Jednoduché a běžné, tak nad čím hloubáš? U Karáska bylo volno, tak co je za problém? Já chápu, že ti dva se musí spolu sžít, že asi jejich spolupráce první týdny nebude zářná, ale oni si zvyknou. Oba.“

„Co to povídáš?“ nechápala Helen. „Tohle si tvrdíš? Damiane! Promiň, ale opravdu ti nehodlám věřit, že ze stovky lidí v tomhle baráku bylo místo jen u jednoho jediného a zrovna to byl chlap, který má tendenci šikanovat kohokoli, kdo ještě neoslavil čtyřicet. A co to vykládáš, že s tebou nebyl schopen pracovat? Pracoval s tebou tři čtvrtě roku a nikdy sis nestěžoval. Problémy jsi s ním měl tři hloupé dny, po kterých se ti omluvil. Chápu, že to byly náročné tři dny, ale byly to tři dny! Takže tě buď žere něco, o čem nevím a s čím by ses měl vypořádat dřív, než nás vyházíš všechny, anebo ses rozhodl vybít si na Edovi celoživotní frustraci, protože jsi zhodnotil, že ti jako jeden z mála nebude bránit. Ale já ti bránit budu!"

„Nic si na něm nevybíjím. Karáska jsem seřval a dal jsem mu najevo, že dlouho už jeho chování, které hraničí s šikanou, tolerovat nebudu. Můžeš s Petiškou soucítit, můžeš ho podporovat, pokud to nebude zasahovat do tvé práce, dokonce mě můžete klidně pomlouvat, jsem na to zvyklý. Možná byste se však mohli s vašimi dýchánky přesunout z chodeb někam mimo firmu, nejsem na ty vaše drby zvědavý. A milá zlatá, já se ti hlavně nemusím z ničeho zpovídat, takže se seber, jdi do své kanceláře a začni pracovat!“

„Nejlepší obrana je útok, vidím. Dýchánky mimo firmu pro tvou informaci skutečně děláme, protože se den co den najde něco, co ty jsi Edovi udělal a jeho to mrzí. Damiane, já tě nepoznávám. Pracuju s tebou už tolik let, a nikdy se mi nezdálo, že bys byl schopen být takhle sobecký a nespravedlivý vůči klukovi, který už se pro tebe několikrát přizabil. Eda měl pocit, že ti na něm záleží. Buď se pletl, anebo není o co stát…

Mimochodem, pracovat v tuhle chvíli nemůžu, protože na tom, co mám rozdělané a co nejvíc hoří, mi sedí tvůj asistent. Jsou u něj všechny smlouvy, na kterých bych ještě potřebovala pracovat. Poslala jsem ho na úřad. Eda by byl zpátky před hodinou.“

Damian zaskřípal zuby. Ano, možná byl Filip flákač, ale aspoň nebyl falešný jak papírová pětikoruna.

„Za hodinu budeš mít ty smlouvy na stole. Teď běž na oběd a pokus se Petišku sehnat, než Karásek dostane infarkt. A nemusíš se strachovat, svému novému asistentovi důrazně připomenu, jaké jsou jeho povinnosti.“

Zvedl se a otevřel dveře, čímž ji vyzval, aby odešla. Nemínil už o Petiškovi slyšet ani slovo. Na malý moment mu proběhlo hlavou, že by jí možná měl o něm říct pravdu, ale pak ten nápad potlačil. Je tím klukem příliš ovlivněná a jenom by se dál hádali. Nikam by to nevedlo. Naštěstí, jako inteligentní zaměstnanec jeho firmy pochopila a odkráčela směrem ke své kanceláři.

Damian pak vklouzl vedle, našel příslušné složky a přeposlal si z Filipova počítače vše, co Helena poslala elektronicky. Překvapeně se zadíval na otevřená okna. Discord, YouTube, Spotify, a nekonečně mnoho oken vyhledávání na Google. Idiot! Ani natolik chytrý nebyl, aby to všechno zavřel a své záležitosti si prohlížel v anonymním okně. Co oproti tomu byla jedna kniha, za kterou Eduarda plísnil ten první týden, kdy nastoupil?

Za hodinu, kterou se měl věnovat své práci, zvládl zredigovat Heleniny smlouvy, které potřebovala nejdříve. Když měl konečně hotovo, do jeho kanceláře vplul Filip se dvěma šálky kávy. Sedl si, aniž by ho Damian vyzval, a napil se. Zašklebil se a přisunul hrníček blíž k Damianovi a vzal si tu, kterou už držel jeho nadřízený v ruce. Damian jen stiskl čelist, ale neřekl nic. Jen ho upřeně pozoroval.

„Pane řediteli, potřeboval bych nutně zítra volno,“ řekl Filip sebejistě.

Damianovi se na moment rozšířily oči překvapením a hned nato je stáhl do úzkých linek. Míra vzteku právě dosáhla své hranice a pohár jeho trpělivosti tímto definitivně přetekl.

Začal mu velmi potichu a výhružně vyčítat jeho pracovní morálku, postupně však zlost podryla jeho sebeovládání a na konci toho monologu už na něj ječel, že ho muselo jít slyšet až v suterénu. Filip na něj jen nehnutě zíral s trochou nevíry v očích a poraženecky zdviženými rameny, jako by se bál, že ho Damian uhodí. Uhodil, ale rukou o svůj stůl z masivu a přešel opět do výhružného tichého šepotu: „Takže si to volno zítra vezmi, ale v tom případě už nechoď, a pokud se nedáš dohromady a nezačneš opravdu makat, nemáš u nás co dělat. Rozuměli jsme si?“

Filip jen rychle přikývl a už se bral, aby byl co nejdříve pryč.

„Počkej! Tohle je tvoje práce, kterou jsem začal dělat za tebe. Nemám na to celý den, a proto zbytek doděláš – dneska! Je mi jedno, jak dlouho nad tím budeš sedět, a je mi jedno, že nespěchají. Dneska to chci vidět hotové, a pokud se paní Svárovská jen zmíní, že jsi něco odflákl, tak se opravdu budeme muset rozloučit. Neříkal jsem ti nadarmo, když jsi nastupoval na tuto pozici, že u nás se nelelkuje, a pokud máš dojem, že je to nad tvoje síly, můžeš odejít. Jinde ti to třeba tolerovat budou. U nás ne!“

§§§

Filipův předchůdce, strůjce vzteku Jaroslava Karáska, který byl ale vzteklý poměrně často, a obav Heleny Svárovské, která se naopak strachovala víc, než bylo nezbytně nutné, tou dobou seděl na lavičce v blízkém parku a krapet tupě hleděl před sebe. Zamířil sem takřka hned po znovushledání se svou snídaní. Potřeboval si vyčistit hlavu. A to se mu zoufale nedařilo.

Jeho první myšlenka poté, co s Magdalenou Krausovou domluvil, byla – panebože. A ta tam stále přetrvávala. Měl tendenci přecházet z místa na místo, a tak i nyní vstal a začal kroužit kolem lavičky, zatímco se rozhlížel kolem sebe a hledal nějaké znamení. Rád by zjistil, že se v ní spletl, jenže on ji viděl. Viděl, jak se nepatrně usmála, tak nějak zle, výhružně. Tuhle jistotu on poznával, i kdyby byl úplně mimo ve všem ostatním. A taky si pamatoval na její odpovědi, vyřčené zvláštně klidným, trochu nadřazeným hlasem. Jako by jí bylo jedno, co Eda udělá, jako by to měla sledovat odněkud shora a pozorovat, jak on se potí a naříká, a jen pár slovy jeho počínání okomentovat, než se zase vrátí k lepším věcem na práci. Svým způsobem mu tím brala dech.

Jak mohla být tak sobecká? Tohle si Damian nezasloužil, tohle si nikdo nezasloužil. Ta žena manipulovala všemi kolem sebe, donutila Edu samotného myslet si, že je hodná a starostlivá. Jistě, Eda byl zvláštní případ a naletěl by každému, jenže věděl, že zrovna u ní nebyl jediný. Oblbla Damiana. Oblbla Viliama. Všechny…

Vzpomněl si, jak mu Damian nadával. Jak ho nazýval manipulantem po tom, co se ho Eda snažil přesvědčit, že z Magdaleny mohou vysoudit tu část firmy, která měla být už nějaké ty roky jeho. Ani to nezvážil.

Ona ho na to připravila, uvědomil si. Ona mu nasadila do hlavy tyhle myšlenky, ona jej dost možná postavila proti Edovi. Ona jej přiměla myslet si, že tohle celé byl nějaký šílený plán. A on se nechával, protože to byla jeho babička, a protože ji miloval.

Co když se jí svěřil i s Edovou láskou k němu? Vyděsilo ho to. Na chvíli se dokonce zastavil, oči vykulené před sebe. Magdalena se tvářila, jako by věděla. Co když opravdu věděla? Co když jí bylo jasné, že by Eda pro Damiana udělal cokoli, a nebyla jeho návrhy nijak překvapená, protože on jí všechno řekl?

Tak proto ta náhlá změna! Proto tolik vzteku, ty pohrdavé oči, odmítání, všechny urážky. Mlhavě si pamatoval, jak mu Damian vyprávěl o Markovi. Toho mu tehdy prarodiče zakazovali, podle všeho. A nyní mu byl zakázán i Eda. A on poslechl, protože se nechal přesvědčit… o čem vlastně? Sakra, copak na tom záleželo?

Jeho prvotní instinkt byl hned v tu chvíli začít věci nějak řešit, přestože neměl ponětí jak. Zavolat Damianovi, říct mu, co si uvědomil. A hned nato pochopil, jak hloupá ta myšlenka byla.

Sakra! V tu chvíli jeho babičku nenáviděl. Opravdu to všechno měla nachystané. Damian ho neposlechne, ať už řekne cokoli. Dokonce by mu telefon položil ještě dřív, než by ho stihl pozdravit, pakliže by ho vůbec přijal. Doprčic, zaplavilo ho takové zoufalství, když si uvědomil, že kdyby té ženy nebylo, dost možná s ním mohl být. Mohl se mu dvořit…, dělalo se to ještě? Nebo to bylo jen v pohádkách? K čertu s tím, on by to dělal i tak! Nosil by mu květiny a psaníčka a házel mu do schránky srdíčka, což by bylo totálně hloupé, protože by bydleli ve stejném domě, ale on by to stejně dělal. A neustále by mu opakoval, jak je hezký, a kupoval by mu tunu dárků a tunu zmrzliny a sehnal by pro něj nějakou hodně příjemnou mikinu, aby si na něj Damian vzpomněl, kdykoli se do ní zabalí. A vzal by ho na všechna místa, která má černovlásek rád, aby na něj myslel, když na ně znovu půjde, a líbal by ho úplně všude a úplně vždycky a úplně přede všemi. Do háje…

On se ho nechtěl vzdát! A už zase si bolestně, se sevřenými rty a zaťatými pěstmi uvědomil, jak moc na něj nechce zapomenout. K čertu s bolestí, k čertu s výčitkami, on se přece nechtěl vyléčit. On chtěl jeho, chtěl být s ním, chtěl vědět, že skutečně byli tady na Zemi, aby mohli být spolu. Copak to bylo tak hloupé? Vždyť on by se změnil, on by udělal cokoli, aby byl jako pro něj stvořený. A to samo o sobě něco znamenalo. Muselo znamenat.

Bojoval sám se sebou, s vlastním vědomím, že když se od Damiana bude držet dál, uleví se mu. Pakliže by se s ním znovu zaplétal, pakliže by v sobě začal živit přesvědčení, že všechno špatné mezi nimi bylo přičinění nějaké třetí strany, sakra by se spálil a on to věděl. Ta bolest, kterou cítil nyní, by trvala týdny, měsíce. Jenže zároveň ho to bolelo teď, v tento moment, a tohle bylo záchranné lano, i kdyby se mu mělo v blízké době vypařit v rukách. Tak strašně moc si chtěl myslet, že mají ještě šanci.

Uvědomil si, jak málo vlastně myslel na Damiana samotného. Přišlo mu to do hlavy, když byl na cestě k tramvajovým zastávkám. Opět se zastavil v pohybu a skousl si ret. Jestliže byl opravdu zamilovaný, neměl by jeho prvotní instinkt být snažit se podporovat Damiana, ať ho to bude stát cokoli?

Uvědomil si, že si zarývá nehty do dlaní. Měl by, věděl to. Jenže stavět se za něj znamenalo tu variantu, kde všechno bude bolet a kde třeba ani ničeho nedosáhne. Variantu, která jej zničí, rozcupuje na kousíčky.

Zavřel oči, až se mu kolem nich udělalo pár vrásek, jak pevně víčka svíral. Proč se sakra cítil tak špatně? Neměl by se cítit špatně, však on měl právo sám sebe chránit. Přece to bylo jeho rozhodnutí, bylo na něm, kterou cestu si vybere. Byl nešťastný už od čtvrtka, tolik toho naplakal. Copak neměl právo vybrat si sebe? On si sebe vybrat chtěl! A Damian jej stejně nechtěl poslouchat, chtěl žít svůj život, ve kterém měl rád svou babičku a ona měla ráda jeho. Edovi mohlo být jedno, že to tak nebylo, protože ho Damian nesnášel, i když on ho miloval.

Sakra, zoufale v tom milování selhával. No a co! Damian o to stejně nestál, tak proč by měl být dobrý? Proč by měl být starostlivý, proč by se pro něj měl obětovat? Kdyby řekl, že chce, Eda by si pro něj uřízl ruku, ale on ho od sebe odstrkoval, a to přece bolelo samo o sobě dost. Eda svou lásku vykoupil.

Znovu se rozešel. Naproti jela tramvaj a on, po rychlé kontrole, do ní vběhl. Posadil se. A přišpendlil oči na mizející krajinu. Jeho myšlenky se jej ovšem odmítaly pustit, neustále se mezi sebou praly.

Už přece udělal dost. Už se za Damiana rvát zkusil. Pohádal se s jeho babičkou. Proč to nemohlo stačit?

Nic. Žádná odpověď. Dokonce se mu vlastní hlava ani nesmála, a to mu vadilo, protože by chtěl alespoň nějakou reakci, cokoli, co by trochu přehlušilo špatný pocit, který se v něm rozprostíral.

Konečně tramvaj dorazila do jeho cílové stanice. Vystoupil a rozešel se směrem k velkému domu, v kapse hledaje náhradní klíče, které mu matka ráno dala. Vstoupil. A vzpomněl si na rozhovor, který vedli.

Na chvíli se ve dveřích zastavil, kdesi v podvědomí vděčný, že byl sám a nikdo neviděl, jak se mu rozšířily zornice, obočí vylétlo vzhůru a tělo zmrzlo v pohybu. Jejich rozhovor. Část firmy, na kterou měl nárok. Možná nepřesvědčí Damianovi babičku, aby svému vnukovi firmu předala, ani pokud on jí slíbí, že jí pak dá svá procenta. Ale mohl by svá procenta získat. A pak je dát Damianovi sám.

Tohle ho nenapadlo! Po celou dobu to bylo tak blízko a on na to ani nepomyslel. Jasně, že by mohl! Matka by se do toho tak nehrnula, kdyby to bylo nemožné. Ona viděla cestu, takže cesta existovala. A kdyby mu Damian dokonce pomohl, Magdalena by se musela vzdát! Nikdo už by se po Damianovi nevozil, ani ona.

Kruci, jenže on s Damianem tak zoufale nechtěl mluvit. Stál už ve svém pokoji a nervózně si kousal už tak rozkousané rty. Měl strach a ten strach jím kolovat nepřestal, jenže zároveň, tohle pro Damiana nemůže udělat nikdo jiný. I když ho muž odstrkoval, i když s ním nechtěl být, Eda nemůže doufat, že po něm přijde někdo další a udělá, co by Edu až moc bolelo. Pokud se rozhodne, že Damiana ponechá osudu, on bude dalších klidně dvacet let pracovat tak, jak je zvyklý. A pak už tu firmu třeba ani nebude chtít.

Eda se zajíkl. Nemohl mu tohle udělat. Copak ho nemiloval? Sakra, proč láska nutně musela znamenat tolik obětí? On se nechtěl obětovat, on chtěl konečně klid a bezpečí. Chtěl obejmout, chtěl si lehnout, chtěl spát. Ale zároveň věděl, že neusne, rozhodně ne teď a dost možná ani v noci, a tu další noc.

Posadil se. Pohled mu padl na malého pejska, kterého si od Damiana naštěstí zvládl přinést a nyní na něj mohl hledět, vzpomínat na Lotte i její slova a snažit se udělat si v hlavě alespoň nějaký pořádek.

Die mij bemint, bemint ook mijn hond.

On by ho tak rád měl rád i se všemi jeho nešvary! Jenže Damian o to nestál…

Sebral pejska do rukou. Korálkové oči mu pohled vracely. Pevně sevřel rty k sobě a pak je zase povolil, vydechl a znovu vstal.

Co když i to bylo… no, jako pes z toho přísloví? To, že ho Damian nemá rád… co jiného to bylo než jeho vlastnost, něco, co se s mužem zkrátka pojilo? Jestliže ho měl rád, jestliže chtěl volně říkat, že ho má rád, nemohl ho nechat se trápit. Prostě nemohl! Protože on ho měl rád a hodlal si za tím stát. A hodlal pro něj trpět, protože to taky znamenalo trpět pro sebe a pro svoje hodnoty.

Sebral tašku, do které naházel nejnutnější věci – mobil, klíče, peněženku, ale také toho plyšového pejska – a spěšně dům opustil. Potřeboval být rychlý. Rozmyslet si své kroky v tramvaji bylo o něco méně vratné, než rozmyslet si je ve vlastním pokoji. Měl štěstí, jeden vůz zrovna přijížděl do zastávky, když k ní dorazil, a tak do něj vběhl a už potřetí toho dne se usadil, přestože věděl, že na sedačce bude skoro tancovat nervozitou. Tašku i s plyšákem si tiskl k hrudi.

Bude se soudit, blesklo mu hlavou. S tou myšlenkou mu tělem projel adrenalin a slabý závan nervozity, netušil, jestli té dobré, nebo té špatné. Bylo na tom cosi nadějného. Celý jeho život se točil kolem práv, jeho láska taky, a teď i jeho boj za ni. Netušil, co cítit dřív.

Vytáhl telefon, aby se nějak zaměstnal – všiml si, že se mu v tašce několikrát rozsvítil příchozími zprávami. Psala Helena. Ptala se, kde je, a jestli je v pořádku. V rychlosti jí tedy vysvětlil, že se mu udělalo špatně – detaily o Magdaleně Krausové v tu chvíli vypustil – a že šel domů. Ale že teď už doma není.

„Kde jsi? Jsi v pořádku?“ zeptala se jej v další zprávě. Pousmál se. Byl jí vděčný, za všechno.

„Jedu za Damianem,“ odepsal. „Potřebuju s ním mluvit. Je to složitější, vysvětlím ti to potom. Snad mě vyslechne.“

Budu se soudit, prolétlo mu hlavou znovu, když telefon uložil zpět do tašky. Byl rozhodnutý. Vlastně jej až překvapilo, jak jistý byl. Čekal, že než tramvaj dojede do cíle, on stokrát změní názor, a nakonec se k chůzi k vile, která byla měsíce jeho domovem, bude muset skoro nutit. Jenže on to udělat chtěl.

Pravda, jakmile vystoupil a skutečně se měl rozejít, v hrdle se mu začal formovat knedlík, začal se trochu potit, po čemž jej začala svědit znovu se tvořící vyrážka v loketních jamkách, a nohy jej poslouchaly tak nějak napůl, takže kdyby spadl a celý se odřel, nedivil by se. Ale rozhodnutí nesláblo, ač muselo bojovat s nervozitou a nejistotou. Ani jednou se nezastavil.

Damian byl doma. Věděl to, protože kolem domu pobíhala jen Bella, která byla v tu chvíli navolno. Začala štěkat, když slyšela kroky, ale jakmile Edu poznala, štěkot ustal a ona jej přišla přivítat, vrtící ocasem a olizující jej, jako by neublížil jejímu pánovi i oběma jejím chlupatým společníkům.

Bodlo jej u srdce. Musel si připomenout, proč přišel.

Došel až ke dveřím. Zazvonil a skousl si ret. Doufal, že věci nepokazí ještě víc. Kdyby jej tak ta jistota dělala o něco šikovnějším…

Damian vyřizoval maily, když se do ticha rozezněl zvonek. Zamračil se. Nechtěl nikoho vidět, potřeboval být sám, pokoušet se pracovat a mezitím se soustředit na to, aby se zbavil toho nutkání stále myslet na Eduarda. Když do něj zrovna nešťouchal jeho otravný vnitřní hlas, který mu systematicky neustále a tvrdohlavě našeptával, že se v něm mýlí a ta blonďatá osoba s nevinnou tváří je opravdu anděl, druhá jeho část analyzovala další kroky. Udělal mu ze života peklo. Celá jeho tvrz poskládaná z emoční stability – dobrá, možná i sterility, z kamenů striktně promyšlených rozhodnutí a se základy vytvořenými z oddanosti své práci i své rodině, se začala hroutit. Kolik opravdu pevných valů, kterými si byl jist, mu zůstalo?

Vstal a přešel ke dveřím, u kterých už s nadšením mával ocasem Oskar, a otevřel je. Nebylo pro něj žádné překvapení, že za nimi spatřil Eduarda. Ten pes byl lepší než kukátko. Proto se jeho výraz nezměnil, byl chladný a odmítavý. Přesto mu otevřel dveře dokořán, aby mohl vejít. Oskar se mohl zbláznit, a tak je nechal být a beze slov odešel zpět ke svému počítači.

Eda si zatím klekl, aby psa přivítal. Oskar kolem něj pobíhal a poskakoval, olizoval jej a kňučel. Dokonce párkrát zaštěkal, v čemž jej Eda krotil, jelikož když Oskar štěkal, štěkali i Max s Bellou a celý dům pak ožil a trvalo, než se zase ponořil do klidu. Sám byl však ze psa nadšený, a alespoň část té tíhy na jeho hrudi trochu polevila.

Taky tě zbožňuju. Mám tě rád, moc rád. Chyběl jsi mi. Promiň, promiň, promiň!

Všiml si, že mu Damian odchází. To jej přinutilo nechat dokonce i Oskara Oskarem.

„Pane Krausi, počkejte,“ oslovil jej, zatímco znovu vstával. Zavřel za sebou dveře a přešel za ním do pracovny. Pes se mu proplétal pod nohama, Eda byl ovšem zvyklý. Soustředil se jen na vlastní hlas. Bál se, že se mu zlomí. „Musíme si promluvit.“

Bum bum. Bum bum. Bum bum. Opravdu to mizerné srdce slyšel a cítil až v uších, nebo se mu to jen zdálo? Zpocené dlaně si musel otřít do kalhot, a hned co to udělal, začal si drbat předloktí a loket.

„Chci se soudit.“

Damian se na něj zadíval jako na nesvéprávného.

„Jistě,“ odvětil chladně. „To není žádné překvapení. Chceš se snad domluvit na mimosoudním vyrovnání? Mám tady připravenou předběžnou smlouvu, pokud bys do ní chtěl nahlédnout.“

Damian seděl rovně, jako by spolkl pravítko, a v obličeji měl výraz skrytého predátora. Vytáhl složku zpod své nedokončené práce a podával mu ji.

Eda zakroutil hlavou.

„Takhle jsem to nemyslel. Totiž, mluvil jsem dnes ráno s vaší babičkou. Vy si možná myslíte, že se o vás přestanu zajímat, protože jste mě vyhodil z domu a kanceláře, ale tak to nefunguje. Záleží mi na vás, záleží mi na tom, jestli budete šťastný! Chtěl jsem, aby vám tu firmu předala, jenže ona nechce, což vy už víte. Ale mohli bychom se soudit o tu moji část,“ navrhl. Nervozita zvolna ustupovala adrenalinu, zatímco on začal gestikulovat do prostoru, jak býval zvyklý. „Předtím mě to nenapadlo, byl jsem hloupý! Nechci, aby ta moje procenta spolkla firma. Můžu je z ní vysoudit, mám na ně právo. A kdybyste mi pomohl, určitě byste v těch smlouvách našel nějaké kličky, které by fungovaly pro mě lépe, než co tam najdu já. Mohl byste žalobu sestavit se mnou. Rozumíte tomu všemu lépe než já, jste nejlepší advokát, jakého znám. A o firmě víte první poslední. Měli bychom to v podstatě v kapse! Já tu firmu nechci, vy ji chcete a babička je proti tomu. Tohle je možnost, jak to obejít.“

Mluvil a oči mu zářily. Opravdu měl tendenci zlobit se na sebe, že ho to nenapadlo dřív.

Damian netušil, jestli se má začít smát, nebo plakat. Dal přednost tomu prvnímu, protože naivita toho kluka byla ještě větší, než si původně myslel. Naivita nebo drzost, bylo to jedno.

Jeho smích byl cynický a zlý. Eda se při něm instinktivně přikrčil.

„A můžeš mi říct, proč bych ti měl věřit? Opravdu si myslíš, že jsem tak hloupý, abych ti tuhle absurditu sežral? Je to zoufalý pokus, ale budiž ti k dobru, že jsi mě pobavil. Na rozdíl od jiných věcí, které nemůžu ignorovat. Pokud se nechceš domluvit, pak jednej, jak myslíš. Podej žalobu a já ji rozmetu, a i kdyby se náhodou stal zázrak a ty bys něco vysoudil, měl bys tady těžký život. K čemu potřebuješ kus firmy, když právničinu nesnášíš? Jsem ochoten ti dát jako vyrovnání spoustu peněz. Pokud budeš alespoň trochu skromný, nebudeš muset celý život hnout ani prstem. Tak o co ti jde? Co jsem ti tak strašného udělal, že mě na každém kroku ničíš? Já už toho začínám mít dost, a jestli s tím nepřestaneš, tak mé výhružky začnou být pravdivé a začnu ničit já tebe. Oba ztratíme, ale já už dlouho nevydržím, abys po mně takto šlapal a dělal mi ze života peklo.“

Na ta slova se Eda napřímil, v očích nepochopení a špetku ublížení, které však adrenalin odbourával, jak jen uměl.

„Nešlapu po vás, nechci vám ze života dělat peklo. Nechci ani peníze. Já chci chodit pracovat, dělám to rád. Pane, tohle nejsou vaše názory, copak to nevidíte? Věřil jste mi, důvěřoval jste mi, že bych vás nepodrazil a pak přišla vaše babička a všechno je to pryč. Vím, že je to její práce! Ale mně nevadí vám to dokázat, budu vám dokazovat, cokoli budete chtít. Klidně i svoje úmysly, nemusíte jim věřit. Napíšu vám smlouvu. Můžete ji klidně napsat vy, nemám s tím problém. Nebo někdo z vaší firmy. Bude to neprůstřelné, nemám ani dostudovanou školu, jak bych v tom pak mohl něco hledat? Napíšete tam, že až tu firmu získám, bude vaše. Sám to říkáte, kus firmy je mi k ničemu. Není pravda, že bych právničinu nesnášel… Tedy, bývala to pravda, ale už nějakou dobu není. No, to je jedno. Chápete, co chci říct? Můžete udělat jakákoli opatření chcete, mně je to jedno. Copak nevidíte, jakou bychom společně měli šanci? Tohle jste přece vždycky chtěl. Svou firmu. Moct o ní rozhodovat. S tím, co už máte a co můžete mít, už se po vás nikdo vozit nebude, ani vaše babička.“

„Můj bože, Edvarde! Řekni mi jeden jediný důvod, proč bys to dělal?“

Damianovi unikaly souvislosti. Byl unavený, vystresovaný a teď ještě musel poslouchat pošetilé filantropické hlouposti. Nikdo nikomu nic nedá zadarmo. Kam ten kluk tímto chtěl dojít? Aby mu byl vděčný, na chvíli, než se vytasí s nějakou další podpásovkou? Chtěl ho trápit nesmyslnými vizemi. Opravdu si o něm myslel, že je tak naivní, aby mu tyhle žvásty sežral?

Zakroutil hlavou a posunul po stole předběžnou smlouvu, kterou měl pro něj vypracovanou.

„Nevím, kam tím míříte, ale berte nebo nechte být. Pakliže se chcete soudit, připravím se na to.“ A taky se chystal velmi dobře připravit na to, že s největší pravděpodobností bude dál proti němu popuzovat děti. Zoufale je nechtěl do jejich sporu zatahovat, ale jestli je dál bude proti němu očerňovat, znemožní mu k nim přístup.

Tohle byla ruská ruleta. Tancoval na hraně, co se týkalo schválení hostitelství, a stačila jen jediná trochu uvěřitelná pomluva a už by ho do Domova nepustili ani na návštěvu. Ale Eduard by se svezl s ním, to už by dokázal zařídit.

„Ještě k té firmě – řekněte mi vy jediný důvod, proč bych to pro vás neudělal? Mám něco, co vy chcete. Pro mě samotného to v podstatě nemá hodnotu. Proč bych vám to nedal? Je to jako poslední palačinka, když už nemám hlad, nebo svetr, který už je mi malý… ne že byste byl zas tak malý, abyste nosil moje malé svetry, ačkoli, jste docela prcek, to jo. Eh, to byl blbý příklad. Prostě něco, co já nechci. Knížka, kterou už nechci číst. Je to přece rozumné. Vy jste ve své pozici úžasný! Obdivuju vás, od začátku, vždycky vás obdivovat budu. Nechtěl bych být na stejné pozici jako vy, vy jste tam nejlepší a byla by škoda, kdyby to nedělal ten nejlepší. Mám možnost vám pomoct, chci ji využít. Mohl bych využít matku, ta se soudit chce. Mohla by sehnat i nějaké další dobré právníky. Má spoustu peněz, i moje dědictví ještě od otce. To by bylo na vás, řekl byste si, co potřebujete.“

Udělal krok směrem k němu. Natáhl ruce. Chtěl chytit jeho dlaně do svých. Damian mu ucukl, a tak je Eda vrátil k tělu. Zvedl pohled k tmavým očím.

„Přestaň mě, sakra, krmit takovými absurditami, kdybys tohle řekl své matce, tak se potrhá smíchy a zavře tě do blázince. Tvoje srovnání je naprosto směšné.“

„Pane Krausi, prosím, musíte mi věřit. Jsem na vaší straně. Vždycky jsem na ní byl, jsem na ní i teď. Já…“ na chvíli se odmlčel. V očích se mu objevilo odhodlání. „Já se budu soudit tak jak tak. I bez vás. Udělám to pro vás, a pak vám tu firmu dám, i kdybych ji měl získávat přes váš odpor. Dokážu vám, že to opravdu dovedu udělat jen tak, protože mi na vás záleží. Nenechám vás vaší babičkou sežrat.“

Uvědomil si, jak hodně ta slova připomínala, co mu Damian řekl tehdy po noci s Juliánem.

„Ale kdybyste mi pomohl, kdybyste se přece jen rozhodl mi důvěřovat… Pane Krausi, mohli bychom si ušetřit mnohé trápení. S vámi na svojí straně jsem byl vždycky silnější. Doufal bych, že i vy byste byl trochu silnější se mnou. Třeba by to vaše babička rovnou vzdala. Proti vám by neměla šanci. A třeba by vám pak přenechala i ten kus, který vám má náležet od dědy. Už žádné nože na krk. V ničem.“

„Jasně,“ prohodil Damian silně sarkasticky. „Eduarde, jsem unavený na takovéto nesmyslné rozhovory. Sbal si, pro co sis sem přišel, a běž domů, za maminkou bych předpokládal… Za tou, která tě tak okradla. Bože!“ zakroutil sám nad sebou hlavou, jak příšerně byl důvěřivý, že mu jeho pohádku o vykradeném účtu matkou uvěřil. Mělo mu být jasné, že pokud by ta situace byla reálná, soudil by se. Pěknou komedii společně s matkou vymysleli. Nu, alespoň je jasné, že chudák mladý Petiška byl jen herec. Scénář nejspíš napsala vykutálená matinka.

Když se Eda neměl k odchodu, Damian se na něj ledově zadíval: „Běž domů si odpočinout a doporučuji nabrat psychické síly. Doktor Karásek za mnou dneska byl. Kdybych řekl, že zuřil, lhal bych. Byl rozlícený tak, že jsem měl strach o jeho srdce. Dej se dohromady a pokus se ho nerozrušovat. Taky bych ti doporučoval, abys slovně nenapadal mou babičku. Ona vydrží hodně, ale je mnohem méně trpělivá, než jsem já. Mohl bys přijít o místo, ani bys nemrkl.“

Eda se na něj zadíval s kapkou smutku, kterou nedovedl zamaskovat. Přestože si připomínal, že vinu za podobné projevy měla Magdalena Krausová, stejně jej zasáhlo, jak s ním Damian mluvil. Copak nevěděl, jak se k Edovi Karásek choval? Proč ho nezajímal jeho pohled?

„Nemám ji rád,“ odtušil Eda krapet vzdáleně, avšak hleděl přímo na muže před sebou. „Je to mrcha.“

Nepamatoval se, kdy naposledy řekl o někom něco podobného. Snad o Danielovi, Helenině manželovi. Jenže ani tehdy to nebylo tak prosté a uzavřené. Byla mrcha. Nebylo co víc k tomu říct.

„Pan Karásek taky není dobrý člověk.“ Když to řekl, vzpomněl si na své myšlenky ještě z rána. Tohle byla šikana, a on by si měl stěžovat. Tehdy to zavrhl. Nyní měl pocit, že už není co dál ztratit. „Vy jste na jeho straně? Chci říct… on se nechová spravedlivě k nikomu z nás. Myslím, že to víte. Mám práci u vás rád, moc rád. Jenže s ním tohle kouzlo zkrátka mizí.“

Na chvíli jej napadlo, že by se zeptal, jestli by jej Damian opravdu nevzal zpátky k sobě. Nakonec to neudělal. Věděl, že by neměl šanci. Sklopil hlavu.

„Měl jste pravdu, možná to je i tím, že obecně nemám blízko k právničině. Ale bavilo mě trávit čas s vámi. Jste strašně fajn člověk, je radost s vámi jednat, nosit vám snídani a kávu a chodit s vámi na oběd. A taky jsem pro vás rád překládal, a ještě radši byl s vámi a dělal vám tlumočníka naživo, protože jste byl vždycky úžasně ve svém živlu. A taky jsem rád, že jsem s vámi mohl jet do své rodné země. Že jste mě tam vzal. Bylo to od vás všechno moc hezké a opravdu mě to bavilo.“ Cítil, že by dál mluvit neměl. Hlas měl nakřáplý, bylo z něj znát, že má v krku knedlík, který se tam tvořil, kdykoli na tyhle momenty vzpomínal, a když měl jejich tvůrce blízko sebe, všechno bylo ještě daleko těžší. Vzpomněl si, jak seděli v loďce ten poslední večer a jemu bylo do pláče, ale zároveň byl tak strašně šťastný, protože jej Damian zvolna tiskl k sobě. Chybělo mu toho daleko víc než jen práce. Chybělo mu úplně všechno. Znovu mu žaludek sevřela žárlivost, když si uvědomil, že někdo jiný může dělat všechno to, co dělal Eda. Někdo vzhledově mu podobný, koho Damian upřednostnil do postele a teď i pracovně.

„Vím, že jsem řekl, že můžu dělat, cokoli vy potřebujete, ale když nemůžu dělat s vámi, asi bych se v té pozici trápil. Zítra už tam nepřijdu. Nemusíte se bát, nenechal jsem po sobě žádné resty. A na mojí pozici nikdo chybět nebude. Pan Karásek nepotřebuje asistenta, pokud bude sám pracovat.“ Na chvíli zaváhal. „Půjdu si pro ty věci. Já… mám vás rád. Chtěl bych, abyste byl spokojený. Udělám, co můžu, abych pro vás získal tu firmu. Třeba mi pak budete věřit. Omluvte mě.“

Otočil se. I kdyby na něj Damian v tu chvíli začal mluvit, on by se už nevrátil. Nemohl. Už zase měl pocit, že bude plakat. Jeho slova nebyla pro něj o nic jiná než vyznání, protože Damian o jeho citech věděl, a cokoli, co je byť naznačovalo, tedy bylo mezi nimi v podstatě jasné. Srdce ho bolelo, trápilo ho, že to říkal zrovna nyní, Damianovi, který byl tak vzdálený od toho Damiana, do kterého se zamiloval. Jenže pokud měl rád jeho, musel mít rád i jeho psa, tedy každou jeho tvář, a to mohlo bolet, jak chtělo, on byl odhodlaný to dodržet. Byl odhodlaný slovně tohohle Damiana objímat, kdykoli se naskytne možnost, pomyslně ho hladit pochvalami.

V pokoji toho mnoho nebalil. Sebral ze stolu svůj deník, protože tušil, že ho bude potřebovat, a ze země pak sportovní tašku plnou knih a oblečení, kterou předtím nesl od matky. Přinese si ty věci zpět.

Pod nohama se mu stále proplétal Oskar, a tak Eda nevydržel, klekl si k němu a pevně na sebe psa natiskl. Vlk dýchal rychle, ač pravidelně, jazyk vyplazený, a tím Edu paradoxně uklidňoval, přestože se mladík nepatrně třásl a srdce měl těžké a bolavé. Nechtěl odcházet. Nechtěl odcházet od nikoho z nich. Nechtěl opouštět ten dům, zoufale nechtěl znovu opouštět psy a hlavně Damiana. Panebože, stačilo na to pomyslet a dýchal přerývavě, pohled se mu mlžil a sliny měl hutné a těžko spolknutelné. Věděl, že to tak bude pokaždé, když přijde a bude odcházet.

Oskar olizoval jeho tvář.

„Bude to dobrý. Bude to dobrý, uvidíš. Budu se soudit,“ říkal Oskarovi šeptem, zatímco pes dál vrtěl ocasem. Vůbec mu nerozuměl. „Znovu si Damiana získám. Uvěří mi, až mu dám tu firmu, a pak bude všechno znovu lepší. A pak mu slíbím, že už nikdy nezmíním, co k němu cítím. Že už ho nikdy nebudu nutit trávit se mnou čas. Jenom ho chci čas od času vidět.“

Sám sobě zněl zoufale. Pokusil se usmát, vznikl z toho však jen škleb.

„Oskare…“

Zadíval se do důvěřivých psích očí. Nechtěl tu nechávat ani jeho. Nemohl.

Už nebyl malé dítě. Jeho matka to vydrží. Oskar byl šikovný pes, učil se rychle a Edu poslouchal. Nebylo nic, čím by ženě mohl vadit.

Sebral tašku a spolu s ní i Oskarovo vodítko. Pes byl nadšený, když předmět viděl, a zařadil se po jeho bok, zatímco vrtěl ocasem ještě náruživěji.

Sešli dolů, a když Eda zjistil, že je hala prázdná, vyšel do zahrady. Damian seděl před domem, vedle sebe Maxe, který ležel na boku, tlapky stále ovázané. Když viděl Edu, začal vrtět ocasem a chtěl se k němu dostat. Eda si klekl, aby ho párkrát pohladil. Pak se zase postavil. Damian si taky stoupl. Eda viděl, jak se jeho pohled stočil k vodítku v blonďákových rukou.

„Chtěl bych…“ začal Eda. Chtěl mu říct, že by si Oskara rád vzal. Možná se mu chtěl omluvit, jenže tu myšlenku nedokončil. Pes se kolem nich protáhl a zmizel za Bellou, nadšeně štěkající, což donutilo rozštěkat se i Maxe. Všichni tři psi vrtěli ocasy, nadšení z prostorné zahrady i sebe navzájem. Eda ten výjev hodnou chvíli sledoval a cítil, že se mu oči už zase plní slzami, když pochopil, že prohrál. Rychle se je snažil zamrkat. Když cítil, že se mu to nepodaří, co nejvíc nenápadně si pár kapek z tváře setřel. Bylo pozdě. Věděl, že mu oči rudnou, stejně jako tváře, a Damian to všechno viděl.

Prostě ses před ním rozbulel. Mohls to čekat. Seš strašně slabej.

Nekomentoval to. Vlastně nedovedl říct jediné slovo, jen natáhl ruku a vrazil vodítko Damianovi do dlaně. Nic mu v tomhle domě nepatřilo, muž měl pravdu, když to řekl. Nic, o co skutečně stál. Ani Max s Bellou, ale ani Oskar, ani nádherná atmosféra krbového ohně sdíleného dvěma těly, a ani srdce pána domu. Co na tom, že tu měl své knihy? Když přišlo na to, na čem opravdu záleželo, jeho ruce byly prázdné.

Na příjezdové cestě zaparkovalo auto. Eda se tím směrem překvapeně otočil, protože co s Damianem bydlel, nebýval zvyklý na návštěvy mimo neděle, kdy přijížděla Magdalena, a Viliama, který byl nyní v cizině. Auto, které viděl, navíc nepoznával. Ovšem muže, který z něj vystoupil, poznával víc než dost.

Pozn. - Další kapitoly budou vycházet co dva týdny. Nestíháme psát. A protože teď nevychází tolik povídek, možná vytáhnu nějakou šuplíkovku, abych nějaký ten pátek vyplnil. Děkuji za pochopení.