Venkovský příběh – 14. Tak, a je to venku

Uběhlo pár dní a Pucek se s námi skutečně přestal stýkat, začal se nám úplně vyhýbat, nikomu nezavolal, nenapsal. Mně a Robinovi z toho nebylo úplně dobře, ale Dominik nás klidnil:

„Hele, nikdo ho nevyštípal, vyštípal se sám. Když bude chtít zase mezi nás přijít, má dveře otevřený. Ale omluvit by se vám měl.“

„Dome, já vím, že to myslíš dobře, ale to je zbytečný ponižování, my budeme naprosto v pohodě, když nás bude brát tak jako dřív a bude tolerovat, že jsme s Robinem spolu. Vždyť jeho se to nijak netýká, nikdo po něm nic nechce, teploušstvím ho nenakazíme. Nevím, proč má někdo s tímhle takovej problém.“

„Já vím, Fílo, jako máš asi pravdu, dožadovat se omluvy by bylo asi pro všechny strany trapný, ale jak říkáš, musí vás brát takový, jaký jste, a to je jeho hlavní problém.“

Toho rána jsem mazal nakoupit do krámu nějaké věci, co mamka chtěla přinést, aby mohla uvařit. Vykračoval jsem si zákoutími Záboří, kde jsem se kochal letními zahrádkami místních i lufťáků. Rád takhle očumuji příbytky ostatních, jak je mají nazdobené, co kde opravili, aby měli zase o něco hezčí bydlení, a vlastně mám radost, že je naše víska zase o něco hezčí jako celek. Hlavou mi také projížděla radost z Dominika a Kaká, jsou opravdu skvělí. Dominik holt nebyl šéfem naší party náhodou, nejenže si umí sjednat pořádek, ale umí podržet ochrannou ruku nad ostatními. Jo kdyby takoví byli všichni, byl by svět bezproblémový. A Kaká? Ten mě překvapil možná ještě víc, takový typický kohout na hřišti, asi docela šovinista, fotbalista, pro tyhle lidi je teplej svět tabu a spíše důvod někoho zmlátit. Tak tenhle kluk nás vzal s vtipem jeho vlastním, a dokonce to vypadá, že má opravdovou radost, že jsem k sobě někoho našel.

Takhle zasněný jsem si kráčel, když se za mnou ozval dívčí hlas:

„Fíílo, počkej na mě!“

Byla to Petra, byl jsem překvapený, protože od toho nešťastného pokusu o intimní sblížení a scény v hospodě na mě nepromluvila a stále se mi vyhýbala. Tentokrát jí ale na tváři hrál úsměv a celé to vypadalo, že má ze setkání radost.

„Fílo, to jsem ráda, že tě vidím. Ty trdlo, proč jsi mi to tehdy neřekl?“

„Co? Co jsem ti měl říct?“

„No tak, Fílo, nedělej blbýho, já už to vím. A jsem moc ráda, že se to všechno vysvětlilo, ten tvůj pokus se mnou něco mít a tak. Víš, já si myslela, že jsem ti nějak odporná a že ti šlo jen o to mě dostat do postele, aby ses mohl pochlubit klukům, a celkově jsem tomu prostě nerozuměla. Přišel jsi mi jako zrádce. A promiň, chovala jsem se k tobě jako kráva. Štve mě to, ale budu ráda, když budeme zase kámoši. Pochopím, jestli jsi nade mnou zlomil hůl, ale prosím, Fílo, zkus se nad to povznést. A mezi námi, ty s Robinem jste fakt sexy pár, sice jsem vás spolu dohromady ještě neviděla, ale ten Robin je tak hezkej…“

„Ah… eh… eh… no, takhle, já ti samozřejmě nemám co odpouštět a budu rád, když budeme kámoši jako dřív. Ale teď jsem upřímně zaskočenej, jak to víš?“

„Hubert mi to říkal, že vás nachytal na zastávce, že jste oba gayové, teda on nepoužil tohle slovo. Tvářil se, jako by to byla přírodní katastrofa. Představ si, ani Monika to nevěděla, Dominik jí nic neřekl, tak mu to pěkně vytmavila.“

„Ježiš, no… já… my, hele ať se Monča na Dominika nezlobí, my jsme zatím nechtěli, aby to někdo věděl, tak prosím tě nikde to neroznášej dál. Pucek mě začíná fakt srát, asi se nám chce nějak pomstít nebo co a roznáší drby. To je fakt skvělý.“ A začalo mi být docela špatně, jelikož jsem ztratil kontrolu nad tím, kdo to ví a kdo ne.

„Aha, tak to promiň, to jsem nevěděla, Hubert je teda docela debil. Ale Fílo, nebuď z toho smutnej, naopak, já když jsem se to dozvěděla, tak od té chvíle vás chci vidět spolu. Pssst, já myslím, že musí bejt strašně sexy, když jste spolu, vidět dva kluky spolu je taková moje divoká představa.“

Zrudnul jsem:

„Peťo, ty jsi crazy, co to máš za nápady?“

„Sama nevím, já jsem nikdy žádný klučičí pár nepoznala, a když jsem zjistila, že je mám skoro za sousedy, hrozně jsem zatoužila vás vidět vést se za ruku nebo si klidně dát i pusu.“

Petra byla fajn a já byl rád, že se vše vysvětlilo. Jak to tak bývá, šlo o malichernost, ale ty dokážou udělat nejvíc zlou krev. Tak snad to opravdu znamená zakopání válečné sekery. Co mě však zneklidnilo a opravdu dost, bylo to, že Pucek rozhlašuje po lidech, co viděl a co ví. Z Pucka se stal neskutečný sráč. O co mu jde? A do hajzlu, to taky znamená, že je jen otázka času, a asi velmi krátkého, než se to donese našim. Ty vole, co teď, co mám dělat? Mám dělat blbýho a říkat, že jde o nějaké drby? Mám počkat, až se jim to donese, a pak jim to potvrdit? Budou mě nesnášet? Vyhodí mě z domova? Kam půjdu? Jak dodělám školu?

Přišel jsem domů z nákupu a hned zalezl do pokoje. Bylo mi špatně a pořádně se ani nenajedl. Po obědě jsem byl domluvený s Robinem, že pojedu k němu, snad něco vymyslíme.

Hned na nádraží Robin poznal, že je něco špatně:

„Filípku, co se stalo?“

„Robe, dneska jsem se potkal s Petrou, víš, jak jsem ti o ní říkal, jak jsem se pokoušel o techtle mechtle a nic. Tak ona o nás dvou ví.“

„A tys jí to řekl?“

„Právě že ne, má to od Pucka, ten kokot po Záboří roznáší o nás drby.“

Robin zbělal, jeho pohled najednou začal být nepřítomný:

„Ty vole, to je v hajzlu, to je kretén, já mu snad pojedu rozbít hubu. Fílo, co budeme dělat?“

„Robinku, já to probíral ze všech stran, je jen otázka času, než se to donese našim a o něco později i sem do Vojkova. Nechci, aby se to naši dozvěděli od nějaký drbny. Já jim to řeknu, asi ještě dneska.“

„Fílo, asi bych měl taky, když já mám fakt strach. Máma má nervy v kýblu z fotra, kterej jenom chlastá, a vůbec nevím, co ta vejpitka na to bude říkat.“

„Robe, já taky vůbec nevím, jak budou naši reagovat, něco jsem si četl, někoho rodiče třeba vyhodí z domova, já nevím, co bych pak dělal, asi bych musel někam zdrhnout, vykašlat se na školu a jít někam pracovat nebo já nevím. Jako byl bych úplně v hajzlu, ale zase podívej se na Vaška, začíná od nuly, nikoho neměl a taky to dává.“

„Asi máš pravdu, zase to budeme mít za sebou a budeme vědět, na čem jsme, ale Fílo, asi potřebuji pár dní se na to připravit, než to našim řeknu.“

„To je jasný, ty máš ještě čas, než se drby dostanou sem, tak to pár dní potrvá, ale já jsem se rozhodl do toho jít dneska večer, podívej, co to se mnou dělá.“ A dal jsem před sebe ruce, které se třásly, jak kdybych měl abstinenční příznaky.

Robin mě objal:

„Filípku, ty jsi tak statečnej, spolu to zvládneme, uvidíš. Miluju tě, na to mysli především, určitě to dobře dopadne.“

„Robíku, jsi moje zlatíčko, miluju tě a díky tobě jsem tak šťastnej, tohle je ten poslední krok, který musíme zvládnout, a pak už to bude všechno dobrý.“

Ještě nějakou dobu jsme se procházeli, lehli si na louku, koukali na sebe a drželi se za ruce. Na nic víc nebyla nálada, stejně by to asi pokazilo intenzitu pocitu naší sounáležitosti, kterou jsme v tu chvíli oba tak potřebovali. Nasedl jsem na vlak, jak kdyby mě měl odvézt na vlastní popravu.

Doma jsem seděl v pokoji a bylo mi fyzicky špatně, hlava se mi točila, celý jsem se třásl, žaludek volal hlady, ale zároveň bych do sebe nedostal ani sousto. Mamka nakoukla do pokoje a ptala se, co bych si dal k večeři. Zalhal jsem jí, že nemám hlad. Vlezla tedy do pokoje celá a snažila se mi něco nabídnout i tak. Povídala, co všechno mi může připravit, dokonce i nějaký salát, který je lehký. Koukal jsem na ni smutně a vnímal, jak je krásně laskavá a ustaraná, jak se pořád snaží mi dopřát, i když už jsem dospělý a žádnou péči vlastně nepotřebuji. Byla to péče, která mi jindy přišla tak všední a někdy až otravná, ale dnes, dnes má cenu zlata. Celé mi to přišlo jako falešná hra z mé strany. Mamka si myslí, že je běžný den, který se ničemu nevymyká, a přitom já před ní skrývám tajemství, které možná rozbije celou naši rodinu. Chtělo se mi strašně plakat, jak jsem koukal do jejího laskavého obličeje. Obličeje ženy, která byla, je a bude už navždy tou nejdůležitější v mém životě.

Přesvědčil jsem ji, že opravdu nemám hlad. Odešla do obýváku, kde s taťkou zasedli k televizi a dívali se na nějaký trapný seriál. Rodinná večerní pohoda, kterou mám za chvíli rozbít. Zvládnu to? Nesložím se? Budu mít dnes kde spát? Posledních pár minut bezstarostného života.

Vstal jsem a šel do obýváku. Teď už není cesty zpět. Vstoupil jsem do místnosti a rodiče se na mě podívali jen úsečně a věnovali se dál televizi. Stál jsem tam, bílý jako stěna, celé tělo se třáslo:

„Prosím vás, mohli byste na chvilku tu televizi vypnout?“

Oba se na mě podívali, mamka, jak mě viděla, okamžitě také celá zbělala. Po paměti nahmatala ovladač a televizi vypla:

„Proboha, Filipe, co se stalo?“

Sedl jsem si naproti nim a spustil:

„Já… jáá… no víte, no… já chci asi na úvod říct, že vás mám oba hrozně rád a ať se teď stane cokoli, měli byste vědět, že to tak bude i dál. Jde mi o to, že vás nechci v žádným případě ztratit.“

Mamce se začala třást ruka a oči zesklovatěly, taťka se koukal spíše přísně a bylo vidět, že s hrůzou očekává slova, která zazní.

„Víte… no ono je to tak… jakože…, no prostě věc se má tak, že jsem na kluky.“ A schoulil jsem se do klubíčka a snažil se užít poslední vteřiny rodinného pouta.

Mamka začala plakat, taťka zrudnul a vypadal, jako když mu má hlava každou vteřinu vybouchnout. Po několika vteřinách strašného ticha, které trvaly snad pět let, začal mluvit táta:

„A ty chodíš s tím Robinem?“

Vyvalil jsem uslzené oči:

„On ti to někdo řekl?“

„Ne, neřekl, ale jen mě to teď napadlo, že se s ním kamarádíš víc než s Dominikem.“

„Ano, je to tak, Robin je teď můj partner.“

Taťka na to navázal:

„Filipe, asi je ti jasný, že každý rodič si svoje dítě představuje trochu jinak, než jaký ve skutečnosti je. Jsem rád, že z tebe roste poctivej a svědomitej kluk a nikdy jsi nás s mámou nezklamal. Dalo by se říct, že do dokonalosti ti bude v budoucnu chybět jen nějakej ten capart. Ale co? Tolik lidí je štastnejch i bez dětí a to, co já s mámou chceme, je, aby tvůj život byl šťastnej a hlavně abys nebyl sám, což teď nejsi, a to je moc dobře. Teď asi čekáš, že vytáhnu pásek a zmaluju ti prdel nebo tak něco. To ale nečekej, je dobře, že jsi se k tomu kroku rozhodl, asi to nebudeš mít jednoduchý tady na vesnici, ale jsem si jistej, že se s tím popereš a k tomu ti s mámou ještě pár let, doufám, budeme pomáhat.“

Vstal, zvedl mě ze židle, objal:

„Filipe, udělal jsi obrovskej krok a fakt se neboj, nás neztratíš a ani my tebe nesmíme ztratit. Furt jsi náš klacek.“ Mamka pořád seděla, plakala a koukala na nás. „No tak, mámo, ty tomu našemu klukovi nic neřekneš?“

Vstala, také mě objala:

„Promiň, Filipe, máme tě moc rádi, já jenom teď přemýšlím, jestli jsme někde neudělali nějakou chybu ve výchově nebo tak.“

„Ale mami, co to říkáš, vy jste neudělali sebemenší chybu, prostě to tak je, to zařídila příroda sama. A navíc zařídila, že mám ty nejlepší rodiče na celým světě.“ A už jsem se neudržel a propukl naplno v pláč.

Taťka nás oba chytil za ramena:

„No tak, nedělejte mi tady z toho uplakaný údolí, víte co? V lednici chladím výborný víno, myslím, že nastala ta správná chvíle ho otevřít.“

Mamka se trochu zklidnila:

„Filipe a jak dlouho se takhle trápíš? To je ten důvod, proč jsi byl takovou dobu jak vyměněnej?“

„Ano, mami, to je ten důvod, nedařilo se mi s holkama, všichni už nějakou měli, jen já nic. Asi jsem si to ani pořádně neuvědomil, všechno se potom změnilo, když jsem poznal Robina.“

Pohladila mě po ruce:

„Zlatíčko moje, to jsi nám klidně mohl říct už dávno a zbytečně se netrápit. Vždyť ten Robin mi přijde jako hodný a milý kluk. Nechceš ho k nám pozvat v neděli na oběd? Nebo jindy, ale rádi ho poznáme blíž.“

„To má máma pravdu,“ vložil se do toho táta. „Koukej ho pozvat, ať si toho našeho budoucího zeťáka pořádně proklepneme,“ řekl jakože přísně, a ještě přitom poklepal prstem do stolu, ale z tónu bylo slyšet, že to myslí s humorem.

„Jen nevím, jak to budou brát lidi ve vsi,“ zarazila se mamka. „Asi byste měli bejt opatrný, když si budete chtít dát najevo náklonnost, jestli mi rozumíš.“

„Zdeni, na druhou stranu, co je lidem do toho. Ale Filipe, v tomhle má máma taky pravdu, lidi jsou idioti, buďte opatrný. Hele a kluci už to o vás ví? Jako Dominik a spol?“

„Jojo, ono to trochu prasklo, Dominik s Danem z toho mají radost a máme jejich velkou podporu, akorát Hubert nás odsoudil a vůbec se teď s nikým nebaví.“

„Tak to je na hovno kamarád, vlastně to není ani kamarád. Kamarád je ten, kterýmu je jedno, co jsi zač,“ pronesl rezolutně taťka.

Celý večer jsme seděli a bavili se hodně o mně a Robinovi, ale zazněla i spousta historek z mládí mých rodičů. Některé jsem slyšel už po padesáté, některé poprvé, ale to mi nevadilo, i kdyby to byla jediná historka stále dokola, poslouchal bych ji třeba do rána. Znamenalo to totiž, že rodina vydržela i tak a drží při sobě i ve chvíli, kdy je jasné, že jí nemohu dát to, po čem většina touží. Naštěstí brácha Radek děti má, a tak naši o radost z vnoučat nepřišli.

Byl to jeden z těch večerů, na které jsem v životě nezapomněl. Den to byl zásadní pro mě, mé rodiče i mou lásku. Dnes jsem se bál, že můj starý život končí, vlastně skončil a začal nový, jen ne v takovém bahně, kterého jsem se bál. Život, který už nebude ve lži, život, který bude, snad jednou provždy, znamenat, že po mém boku bude ještě jedna osoba. Osoba, která ve mně vzbudila něco dosud nevídaného, která mi vstoupila do života ve chvíli, kdy jsem se jím tak divně plácal.