Co jsem? Kdo jsem? 22

Jak to jen našim nadhodím?

Slyším z ložnice našich, že se probudili, a tak zapínám kávovar a programuji dvě double espressa, protože vím, že si je naši na snídani dávají.

Kuchyň se rozvoní kávou a já si říkám, že bych si také dal. Dvě tlačítka a už to kape do šálku.

Vytahuji pečivo, máslo, šunku, plátkový sýr, nakrájím trochu salátovky, paprik, rajčat, ředkviček a pokládám na stůl. Ještě džbán s vodou a skleničky na pití. A v tom se naši lejou z ložnice jako velká voda se slovy, že ta vůně kávy je nakopla hned při otevření dveří.

Přejeme si dobré ráno a naši v županech dokují u stolu na svá místa jako formule jedna s uznalými a pochvalnými pohledy, že se synek o ně tak dokonale postaral.

Sotva se zakousneme, rozčísne to tatík slovy:

„Tak copak máš na srdci, synku?“

Jak ten mě umí prokouknout, to se jen tak nevidí. Jestli já jednou budu tak empatický jako moji rodiče?

„Tak já vám to teda povím,“ udělám dramatickou pauzu, kousnu si do rohlíku se šunkou a sýrem, pomalu žvýkám, koukám z jednoho na druhého, polykám jako husa, kterou cpou masovýma šiškama, až mám prázdnou pusu. Pak to ještě zapiju lokem kávy a chystám se promluvit.

Divím se, že naše nevzal šlak, takhle je napínat… Ale oni se svým způsobem baví. Pokukují po sobě a koutky jim škubají. Mám pocit, že se fest drží, aby nevyprskli. Proto mají také dožvýkáno, zapito vodou, abych náhodou při jejich výbuchu smíchu nebyl ohozen zbytky snídaně.

„Tak to ze sebe vybal, ty tajnůstkáři,“ se smíchem pronáší tatík, „stejně víme, že jste měli s Robem před barákem poradu. Všiml jsem si vzkazu na stole, když jsem se šel napít.“

Rodiče jsou skvělí, sedí vedle sebe, opírají se o ramena, usrkávají kávu a visí na mě očima.

Stručně a rychle to na ně vybalím. Nejdříve mám pocit, že je budu muset křísit, ale oni se rozjásají, že takovouto šanci přece nezahodím, a jak mi to přejí a jak by byli šťastní, kdyby se jim v mém věku povedla jen taková čtvrtinová šance, a že…

Je toho moc a nejsme schopni se zastavit, až mamka prohlásí, že práce volá a oni se musí narychlo sebrat a vyrazit.

„Robíšku, uklidíš to tady, prosím? My nestíháme.“

„Jasně, mami, máte nad čím přemýšlet, stejně jako já. Pěkný den.“

„Doufám, že nás vezmete s sebou,“ culí se tatík a zaklapává za sebou vchodové dveře.

To je fofr. Tak rychle jsem naše ještě neviděl spěchat do práce. Pravda, trochu jsem je zdržel a oni sami se nechali unést představami.

Klapnou dveře a já jsem sám. Směju se jak dva měsíčci na třech hromadách hnoje, sklízím ze stolu, nesnězené věci jdou do lednice, nádobí do myčky. Není plná, tak ji nezapínám.

‚To zrovna, vezmeme vás s sebou a vy nám tam budete dělat křena,‘ uchechtávám se a vyvstává mi na mysli, co s načatým pondělním ránem?

***

Telefon, Olinka…

„Ahoj, neruším takhle brzy při pondělním ránu?“

„Vůbec ne, jsem vzhůru od třičtvrtě na pět.“

„Proboha proč a v tak nekřesťanskou dobu?“ ptá se nevěřícně.

„To ti řeknu až osobně a je to teda bomba. Co potřebuješ?“ vyzvídám.

„Co kdyby sis udělal malou brigošku u Martinky v cukrárně? Vypadla jí paní na točení zmrzliny. Je to teda trochu vopruz, pořád sedíš a točíš, ale zase jsi mezi lidmi a můžeš s nimi vtipkovat. To ti vždycky šlo.“

Pár mikrosekund přemýšlení a rozhodnutí:

„Jasně, proč ne, malá brigoška se mi právě teď hodí. Kdy mám nastoupit?“ vypadne ze mě.

„Včera bylo pozdě. Seber se a upaluj. Víš, kde má cukrárnu, že jo? Hned ji volám, že si na cestě. Děkuji,“ pípne mi telefon a já se hned deru ze dveří.

O deset minut později jsem v cukrárně, kde potkávám totálně splavenou Martinku. Já teda jsem splavený také, protože jsem to dost hnal a venku je pěkná prádelna.

„Hlásím se do služby,“ zahlaholím.

Martinka už mě netrpělivě vyhlíží, podává mi cukrářskou zástěru a ukazuje mi, jaké porce a za kolik se podávají. Klasická točená vanilková do kornoutku ve třech velikostech. Jednou obkroužit a vytáhnout špičku, dvakrát obkroužit se špičkou za dvojnásobnou cenu, třikrát obkroužit se špičkou za trojnásobnou cenu.

Chvilku mě sleduje, jestli to dělám dobře, a pak mě tam nechá. Valím jednu zmrzku za druhou, drobáky se kutálí, větší množství stahuji do šuplíčku, drobné mám na tácku, aby se mi lépe vydávalo.

Klientela je různorodá, od malých dětí, holčičky, které na mě zbožně koukají jako na Supermana, přes maminky s kočárky, důchodkyně až po slečny, které se se mnou snaží laškovat, vyzývavě se na mě dívají, a kdyby mohly, tak po mě hážou rodidlama. Smyslně olizují naplněné kornouty a jazykem a rty vydávají jednoznačné smyslné signály, z kterých by si spousta kluků sedla na prdel. Ale u mě to má zcela opačný účinek. Na mě si určitě přijdete, krasavice. Jóooo, kdyby to na mě takhle hrál můj Rob, to by byla jiná. A tak s nima laškuju a děsně se bavím.

Asi za hodinu přibíhá Martinka s kyblíkem nějaké nažloutlé žbryndy. Vysvětluje, že je to základ zmrzliny, odklápí poklop na vrcholku mašiny a nalévá ten lektvar do jejich útrob.

„Hlídej si počitadlo tady na boku. Jak se začne blížit k deseti procentům, je nutno dodat další šťávu. Ta je ve skladu v chlaďáku. Každej ti to ukáže. Kdyby to kleslo pod pět procent, začne to řvát jako kráva a další nachlazení pak trvá deset minut a to je ztráta muflonů, tedy zákazníků,“ prohodí s úsměvem a s prázdným kbelíkem mizí někde v útrobách cukrárny.

Muflonů… Co mi to připomíná? Už vím. Film: ‚Poslední aristokratka‘. Pobavil jsem se u obou dílů. Hlavně u paní Tiché a její ořechovce. Tam hlavní správce nazýval návštěvníky ‚Muflony‘. Jak příhodné. Ha ha a a.

Točím, točím a točím vanilkovou a vzpomínám si, jak mamka povídala, že v jejím městě na náměstí jedna postarší paní točila vanilkovou zmrzlinu a měla největší fronty. Posléze prý zjistili proč. Ona totiž do té směsi, která se nalévala do zmrzlinového stroje, přidávala rumovou tresť. A proto ta zmrzlina byla nejlepší daleko široko.

Tak co kdybych to prubnul i já?

V jednu hodinu přiběhla nějaká mladá učnice z kuchyně se slovy, že mě má na půl hodiny vystřídat, abych si skočil někam na oběd. To se mi náramně hodí. Hlad velký nemám, tak zapluju do obchůdku, koupím si rybí salát s rohlíkem, k tomu malou kofolu a najdu i rumovou tresť.

Na lavičce pod lípami zbouchávám ten energeticky vydatný oběd a písnu Robovi, že mám neskutečný týdenní kšeft.

Odpovídá mi obratem, že je to fajn, že je na mě hrdý a že se to vlastně hodí, protože od úterka do neděle nebude doma a že by byl rád, kdybych mu zalil flóru v bytě a na terase. Klíče mi dodá. Zase nějaká ta jeho utajená akce. Ještě si písneme, že si dáme průběžně vědět, a já mažu na druhou část šichty.

Do dalšího kyblíčku té šlichty nalévám jen polovinu skleničky s trestí. Nevím, jaké to bude mít grády. Nalévám do zásobníku a je mi jasné, že to bude chvilku trvat, než to projde chladícím šnekem a tryskou.

Až po hodině se odhodlám a ochutnám. Nóóó, je to tam cítit, ale jen tak nenápadně. Zkusím připepřit. Otvírám zásobník, nalévám tam zbytek tresti a důkladně promíchám. Bude to zase chvilku trvat. Snad jsem to nepřehnal. Za další hodinu znovu olíznu a zdá se mi to perfektní. Skoro, jako bych měl zmrzlinu z vaječného koňaku. Doufám, že mě Martinka nezabije a nevyhodí ještě před první výplatou.

Hrabu se zrovna v krabici s kornouty, které se vkládají do takového zásobníku, z kterého se to rychle bere, když se ozve hlas jako od černokněžníka:

„Dobrý den, můžu dostat dvě turbovelké?“

Vystřeluji ze židličky a třískám se hlavou do poličky nad sebou. Naštěstí se z ní nic nesesypalo. Vyvaluji oči na zákazníka, kterým není nikdo jiný než to moje milované monstrum. Ústa od ucha k uchu, nádherné bílé zuby, vějířky kolem očí.

„Překvapení,“ kření se jako nikdy.

„Co, co tady děláš?“ křením se taky.

„Když jsi psal, že tady v cukrárně tak těžce hákuješ, tak mi to nedalo a musel jsem se na tebe jet podívat, aby tě ta vykořisťovatelka nestrhla. Kdy končíš?“

Mrknu na hodinky a vidím, že asi za půl hodiny. To to uběhlo. Točím dvě zmrzliny. Podávám je Robovi a on si bere jen jednu.

„Ta je pro tebe, ty moje sladká zmrzlinko,“ zaševelí a s chutí oblízne natočenou hromádku. Významně zvedne obočí, když zjistí, že ta chuť je mírně jiná než obvykle.

„Co je to za chuť?“

„Moje specialita, ale paní šéfová o ní ještě neví. Snad mě nezabije. Počkáš na mě?“ ptám se.

„Jasně, budu támhle na lavičce.“

„Martinka mě ale ještě musí zaučit, jak se ta mašina po šichtě čistí,“ povídám to Robovi a on na to, že se rád rozhlédne po té mé rodné vesničce.

Čištění stroje není až taková věda. Vypne se chlazení, mezitím se otře mašina zvenku, vypere odkapávací mřížka a pak se spustí samočistící proces. Něco na způsob samočištění pračky nebo kávovaru.

Pak se to jen zkontroluje, eventuálně otře do sucha, vše se nechá otevřené, aby to uschlo, a finíto.

Před čištěním se zbytek vytočí do plastové vaničky, jsou toho tak tři porce, a to se nese personálu do kuchyně. Tam se na zmrzlinu všichni vrhají a vzápětí strnou.

Sakra, co se stalo?

Všichni se na sebe strnule dívají a pak stáčí pohled na moji postavu. Jsem snad nahej, že mě všichni takto přísně skenují?

„Co si to s tou zmrzlinou udělal?“ ptá se přísně Martinka.

„Já, já já… se ji pokusil trochu vylepšit,“ pípám a tvářím se jako spráskaný pes.

„No to vidím, teda cítím. A nejsem sama, že?“ ohlídne se po ostatních a ti horlivě přikyvují.

Tak a teď bude následovat ortel, který mě pošle k čertu, přemítám, rozvazuji zástěru, pokládám ji na stůl, a beru se ke spráskanému odchodu.

„A musíme tě za to pochválit. Dokonce víc než pochválit. Dokonce vychválit,“ pokrčuje Martinka ve svém hodnocení.

A následně se na to ozve sborové vískání ostatních zaměstnanců a brigádníků, kteří se ke mně rozbíhají a plácají mě po ramenou a zádech. To je teda obrat.

Ještě nějaké ovace, ale já se rychle dekuji, protože na lavičce pod lípou na mě čeká moje tajemství.

„Mám tady v autě kolo, nechceš tak na hodinku do přírody?“ ptá se to moje zlato.

„Jasně,“ přilísnu se a hned skáčeme do auta, které mě během dvou minut přiváží před dům.

„Chceš se převlíknout u mě?“ ptám se.

„Nene, mám to na sobě, jen stáhnu horní vrstvu. Pospěš.“

Takový fofr dvakrát denně, to je výkon. Pět minut, porovnat nádobíčko v cyklokraťasech, po třech schodech do sklepa pro kolo a jsem ready.

Vyjíždíme volně s nadcházejícím večerem do lesoparku, který se pomalu mění v les. Tady je chladněji, ale o to větší romantika. Dáváme se do mírného kopečku, kde je potřeba už řádně přeřadit a trochu máknout. Asi po dvou kilometrech dorážíme ke kapličce, nad kterou se jako ochranné ruce sklánějí dlouhé a těžké větve staletých dubů. Je to poutní místo a jednou za rok se z naší vesničky sem vypravuje procesí. Dnes je tady ale ticho a boží klid.

Opíráme kola zadní pneumatikou o zeď kapličky a sedáme si na schůdek před vchodem. Rob vezme z kola láhev s vodou a já se vytasím se dvěma energetickýma tyčinkama.

Sedíme a opíráme se bokem o sebe.

„Kde se to tady vzalo?“ ptá se Rob.

Teď mám příležitost zamachrovat. Pouštím se do vyprávění, ale dost ho zkracuji, protože se mi nechce se vykecávat, ale užít si Roba.

„Naše vesnička byla od samopočátku dosti bohatá. Bylo tady pár statkářů a také řemeslům se zde dařilo. O historii ti ale povím někdy jindy.

Prostě tady byl jeden bohatý statkář jménem Hans Ditrych a ten měl manželku a malou holčičku. Jeho statek a polnosti byly rozsáhlé a zaměstnával spoustu čeledínů a děveček. Kromě toho dával sezonní práce i ostatním místním lidem. Byl přísný, ale i spravedlivý a nikdo si na něj nemohl stěžovat. Jeho žena byla milá, vážená a hlavně v kostele velmi oblíbená. Ani jeden z nich se nevyvyšoval nad ostatní.

Jednoho dne mu dcerka Johanka spadla pod kola kočáru a byla zle pochroumaná. Lékaři jí nedávali moc nadějí.

A tak se Hans vypravil na tento vršek a plný zoufalství padl na kolena, slzy se mu kutálely z očí a prosil panenku Marii, aby mu jeho dceru nebrala. Co se tady dělo, nikdo neví, ale statkář přišel domů sice zachmuřený, ale s nadějí v očích. Celou noc strávil u postele Johanky a ráno ho našli téměř bez života u její postele.

Byl jako v tranzu a stále blábolil něco o tom, že do smrti bude vděčný a nezůstane nic dlužný.

Johance se ulevilo, začala se uzdravovat, zato statkář byl málem na umření. Ale i on se vzchopil a oba se uzdravili a těšili se dlouhému zdraví.

Jestli zasáhla panenka Marie, to nikdo neví. Co se dělo na kopci a následnou noc v Johančině pokoji, také ne.

Když se Johan dostal do formy, přikázal vystavět tady na kopci kapličku Panence Marii, kterou následně kněz posvětil. Místní se sem naučili chodit a prosit Panenku Marii o pomoc při malých i velkých trápeních. Nikdy tady nechyběly čerstvé květiny a před vchodem byla malá opečovávaná zahrádka s nízkým bíle natřeným plůtkem. Dnes už to tak moc v kurzu není, ale jednou do roka se tady děje malé posvícení se smažením vajíček. Kousíček odtud vyvěrá ze skály malý pramen, který je také zasvěcený Panence Marii a má snad léčebné účinky. Prý je mírně radioaktivní, což může být blahodárné pro zdraví. Co je na tom pravdy, nevím. Lidé ho opečovávaní a nabírají si z něj vodu, kterou si nosí domů. Prý tak dobré kafe se z žádné jiné vody udělat nedá. A to je ve zkratce vše.“

„To je tak romantické. Jsi skvělý vypravěč,“ pochválí mě Rob a zasněně se dívá do větví stromů.

„Myslíš, že by se Panenka Marie nebo Bůh zlobil, kdybychom znesvětili toto posvátné místo?“ zeptám se trochu provinile a zespoda koukám Robovi do obličeje.

„Já myslím, že Bůh je všemocný a všeodpouštějící. A také přeje zamilovaným,“ filozofuje Rob, „a stejně rodička Panenka Marie.“

V tu chvíli mu skáču na klín obkročmo a přisávám se na jeho ústa. Moje ruce mu zajíždějí pod paže na záda, vykasávají trikot a masírují mu holá záda. Stejně tak cítím ruce na svém holém těle a oba se snažíme dobýt se pod ty úzké cyklokraťasy.

„Tady to nepůjde, pojďme kousek vedle,“ povídám, protože to tady znám a vím, že kousek je super palouček s tou dlouhou hebkou trávou.

Konečně přebírám jednou iniciativu já a také se snažím ukázat, že makám na tom svým ušlápnutí. Beru Roba za ruku, je to pár kroků, a leháme si do té trávy jako do peřin. Každý sám si sundáváme oblečení, protože druhému se ta elasticita těžko stahuje. Leháme si do trávy nahatí a vzápětí rozjíždíme známou a excelentní hru.

Netrvá to dlouho, leháme si vedle sebe na záda a zíráme skrze pohybující se klenbu dubových větví na opět blankytnou oblohu. Ještě mě šimrá ten super pocit, kdy mi holý zadek ovíval střídavě vánek a střídavě chladila lesní tráva. Miluji mimování v přírodě. Robovi se toto dění evidentně také líbilo, protože prohlašuje:

„Takovýchto akcí víc a víc,“ tajemně se usmívá.

Rychlý polibek a oblékáme se. Teda to mělo rychlý spád, libuju si.

Zpátky to bereme trochu oklikou a nakonec je z toho dobrých dvanáct kilometrů. Zastavujeme před naším domem a slézáme z kola. Rob to svoje nakládá do auta a pak se ke mně otáčí.

„Doufám, že sis to Bali nerozmyslel. Přemýšlel si o tom?“

„Jasně, že přemýšlel, dokonce jsem to už našim oznámil a oni souhlasili. Dokonce s nadšením. Jestli by to šlo, tak bych teď byl v té cukrárně, abych si trochu přivydělal, a jak se vrátíš, mohli bychom našim helfnout na chalupě a pak tradá pod rovník. Mohlo by to tak být?“ pokládám otázku, na kterou vlastně ani nepotřebuji odpověď, protože to tak zkrátka bude.

„Koukám, že se lepšíš, a dokonce plánuješ celkem logisticky. Nedá se tomu nic vytknout. Takže platí. Ještě mi pošli číslo pasu a rodné číslo pro letenky.“

Jak jsme se naučili, rychlé loučení je lepší než držet kliku od vchodových dveří, jako to dělají ženské, které si nedovedly všechno pokvokat při návštěvě a pak to musí dohnat v otevřených dveřích a přitom všem ostatním táhne na nohy.

Když dorazím domů, jsou rodiče na balkóně a vychutnávají si odpolední kávu. Sakryš, mohl jsem jim donést kousek zmrzky do toho kafe. Tak snad zítra.

„Kdepak ses coural?“ ptá se mamka.

„Byste nevěřili, ale naskytla se mi brigoška přímo na návsi. Točím zmrzlinu a mám největší fronty, protože jsem si vzpomněl na tvoje zážitky z vysoké,“ usmívám se na maminu. „Rumová trest je boží. A nějaká koruna na to Bali se hodí.“

„Právě jsme to s tatínkem probírali, že by sis zasloužil ke kapesnému ještě bonus, když si tak skvělý synátor.“

Když mi sdělují částku, padá mi čelist až někam k rozkroku. Vrhám se mezi rodiče, objímám je kolem krku a každému lepím několik pus na tvář. Jsou dokonalí.

Chvilku poklábosíme, já si beru rohlík s tvrdým sýrem a zaplouvám do pokojíku.

Dnešní den byl dlouhý a setsakra výživný.

Rob se má vrátit v neděli, to bychom mohli vyrazit za našimi na chatu. Pokud se do toho zase něco nenamotá.

A samozřejmě namotalo…