Kauza Eduard 48.

Eda se rozhlédl po nemocničním pokoji. Nedovolil by si byť jen pohledem vybízet lidi kolem sebe k odchodu, rozhodně to tak ale působilo – alespoň pro Viliama, který moc dobře viděl, že je jeho mladý přítel jako na jehlách. Objal kolem ramen drobnou pekařku a jemně ji nasměroval ke dveřím.

„Necháte mě koupit vám alespoň kávu? Hodně jste nám pomohla,“ nadhodil, její odpověď už ale neslyšeli. Zabouchly se za nimi dveře. A byli pryč. V místnosti zůstali jen oni dva.

Eda nejistě přešlápl. Nevěděl, jak moc se ke svému milému může přiblížit. Znovu ho obejmout by si rozhodně nedovolil, ani sednout si na jeho postel. Stejně tak už si ale nebyl moc jistý, jestli se může posadit do křesla, tak blízko jeho osoby. Chytit ho za ruku pravděpodobně bylo tabu jakbysmet. Rád by se zachoval tak, aby to Damianovi bylo příjemné. A od toho byl ústupek už to, že Edu chtěl ve stejném pokoji.

Damian se s lítostí díval, jak je jeho přítel nejistý. Nedivil se mu a v duchu si nadával, že všechna tahle nejistota a strach byly jen a jen jeho chyba. Kdyby nebyl tak tvrdohlavý a zbrklý. Kdyby si všechno nechal nejdřív vysvětlit, než někoho nařkne… A Edovi stále jen ubližoval. Měl by se možná více dívat okolo sebe. Sice pořád netušil, jak si má přebrat to nenávistné vyznání, co tenkrát na chodbě sdělil Heleně, ale to v jeho mysli stále víc a víc bledlo a nechalo se válcovat důkazy, které mu Eda svými slovy i činy předkládal. Ale čím víc nad tím přemýšlel, tím více mu přišlo nedůležité. Možná by to měl definitivně pustit z hlavy.

„Pojď ke mně blíž, Eddie. Neboj se, já ti nic neudělám…“

Eda se k posteli blížil trochu obezřetně a Damian snad i cítil, jak v tom klukovi roste naděje. Nechtěl ji zabít. Jakmile byl nadosah, chytil ho za ruku a velmi jemně – tak, aby mu dal na výběr, kdyby s jeho záměrem nesouhlasil – si ho stáhl do náručí.

„Omlouvám se,“ zašeptal mu do ohbí krku. „Omlouvám se za všechny ty dny, které jsem ti ubližoval. Omlouvám se, že jsem ti nevěřil. A i když mě ty nemáš rád, já tebe ano. Vážím si tě za všechno, co jsi se mnou musel přetrpět, a přesto tady stojíš a bojuješ. Jsi úžasný člověk a já jsem jen parchant. Měl by ses ode mě držet dál.“

Eda zarputile zakroutil hlavou, nos zabořený do měkké kůže. Hřála jej, voněla mu Damianovým parfémem, byť už byl z jeho pleti cítit jen slabě.

„Měl jsem strach,“ sdělil mu plačtivě a trhaně se nadechl, když cítil, jak ho Damian objímá o něco pevněji. Tohle chtěl, tohle celý den tolik potřeboval. Žádal si o to tou frází už potřetí a nyní to konečně dostal – ujištění, že už nemusí být silný. Všechno bude v pořádku. Úlevou se mu oči zalily slzami, které nenápadně otíral do Damianovy košile.

„Měl jsem strašný strach. Dusil jste se, nikdy jsem vás takhle neviděl. Ani jsem nevěděl… Nevěděl jsem, že jste alergický, a vy jste se najednou začal dusit a já vůbec nevěděl, co mám dělat,“ vyčítal mu polohlasně. Tak dlouho se potřeboval vypovídat, odplavit ze sebe stres těch pár minut.

„Promiň, měl jsem ti to říct. Nevěděl jsem, že to nevíš…,“ mumlal Damian omluvy, ale Eda pokračoval.

„A pak tam přišla Helen a Viliam i vaše babička, a všichni věděli, co mají dělat. A pak tam najednou byla záchranka. Mohl jsem vás zabít… Zabil bych vás, kdyby tam nebyli všichni ti lidé, chápete to? Všechny jsem je zdržoval, všechno jsem to dělal úplně špatně. Jenže jsem nedovedl přemýšlet, vůbec jsem na něco takového nebyl připravený. Pane Krausi, vy si vůbec nedovedete představit, jak to všechno bylo hrozné. Málem jsem se složil. I tady, v nemocnici, když jsme čekali, až se probudíte. Kdyby tu nebyl Viliam… Myslel jsem, že jsem vás ztratil.“

Objal jej tak pevně, až měl chvíli pocit, že mu tím jen ublíží. Trochu zvolnil. Ta myšlenka jej zasáhla, nyní stejně jako předtím.

Damian si povzdychl a pohladil mladíka po zádech.

„Eddie, omlouvám se. Neměl jsem ani tušení, že jsi o tom nevěděl,“ zopakoval. „Nejdřív jsem ti o tom nechtěl říct a pak, když jsme se více sblížili, jsem si byl jistý, že to víš. Je to moje chyba, všichni okolo mě to věděli, myslel jsem, že ty taky. Je to ale jedno. Stejně bys tomu dnes nedokázal zabránit. A všechno bude v pořádku, už jsem si to párkrát prožil. Zítra mě pustí, v nejbližší době vyřešíme tvůj podíl, Helen se jistě postarala o nový termín u soudu a pak budeš svobodný, bohatý mladý muž. Všechno dopadne dobře – všechno!“

Tím posledním slovem myslel i jeho test HIV. Zarputile věřil, že bude negativní. Pak bude šťastný. V to Damian doufal. Sám svou budoucnost tak zářnou neviděl. Neměl čas přemýšlet nad tím, jaké budou další jeho kroky. Avšak první myšlenka, která ho napadla, když zjistil, že za jeho anafylaxí stojí Magdalena, byla, že dál s ní nemůže spolupracovat. Teď ale takové úvahy zatlačil do pozadí. Bude mít celou noc na to, aby promyslel, jakým směrem se jeho život bude ubírat dál. Měl stále v náručí vyděšeného Oříška. Nechápal, že i po tom všem, co mu provedl, k němu stále tak tíhl. Ten kluk byl neponaučitelný. Ale Damian si slíbil, že už se nikdy nenechá strhnout svou agresí, a pokud by ještě vzniklo nějaké nedorozumění, rozhodně nebude reagovat jako sobecký maniak.

Eda se ho stále držel jak klíště a Damian přemýšlel, jestli mu nevzlyká do trička.

„Všechno bude v pořádku. Vynahradím ti to, hlavně neplač. Nestojím za tvé slzy. Pojedeš s Vilem domů. Nechci, abys byl sám. Zítra mě pravděpodobně pustí a pak si sedneme, dáme si zmrzlinu a domluvíme se, jak to bude dál. Hlavně kvůli mně nebuď smutný, vždyť víš, že jsem cholerický magor. Už bys na to měl být zvyklý.“

Odtáhl se od něj, ale stále ho držel za paže, aby mu neutekl. Potřeboval, aby se mu Eda podíval do tváře – aby viděl, že teď už je vůči němu upřímný. Že pochopil, jak byl celou dobu slepý a paranoidně opatrný. Chtěl, aby Eda věděl, že už prohlédl.

Modré studánky byly stále zastřené slzami. Damian mu sundal brýle a vysušil jeho smutné oči. Než mu brýle nasadil zpátky, políbil jej na čelo.

„Mám tě rád, Eddie. Budu klidně tvůj kamarád, pokud o to ještě stojíš.“

Tak tohle byla pro Edu dokonalá ledová sprcha. Překvapením pootevřel ústa a mírně se od Damiana odtáhl. Skoro si do té doby neuvědomil, že se k němu vlastně přibližuje. Chybělo tak málo, aby ho políbil. Damian jako by jej k tomu vyzval tím letmým kontaktem rtů s jeho čelem. Celý se u toho zachvěl a byl by přísahal, že mu musely zrudnout tváře, jakou horkost v nich cítil. Celé tělo měl v ten moment jako v ohni, rozvibrované, napjaté, nemohoucí se dočkat další sekundy. Hleděl mu do očí a ty tmavé hloubky mu pohled oplácely – něžné, milující, vášnivé. Mluvil s ním, jako by pro něj Eda byl výjimečný – víc výjimečný než výjimečný. Tak, jako byl on sám pro Edu. Jako by ho miloval.

Jasně, že chtěl být jeho kamarád. Ale tak před půl rokem!

„Uh. No…“ vypadlo z něj, jakmile se od černovláska odtáhl, krapet vyděšené oči zabodnuté do matrace. Panebože, on by ho snad vážně políbil. Co políbil, on by se mu vyznal, tentokrát napřímo. Mohl být sakra vděčný, že to neudělal, jenže… sakra!

A aby toho nebylo málo, byl si téměř jistý, že ví, proč by s ním Damian nechtěl mít nic společného. Do hlavy se mu zase dostal ten mizerný pozitivní test, který ho týral už třetí den, a on se schoulil do sebe, náladu ze sekundy na sekundu kdesi u podlahy. Jistěže se s ním Damian líbat nechtěl. Kdo by taky chtěl.

Nestihl mu odpovědět. Ozvalo se totiž jemné, avšak důsledné zaklepání, po kterém do místnosti nakoukla mladičká pekařka. Nesla dva kelímky s kávou.

„Promiňte, pane Krausi. Neruším?“ zeptala se, stydlivá, ale krásná. Když se na ni Eda zahleděl, měl zvláštní pocit, že byla upravenější než předtím. „Váš bratr říkal, že by vám káva snad zlepšila náladu.“

Eda, stále sedící na jeho posteli, ji pozoroval se zaujetím. Snad se v jeho očích objevila i kapka ostražitosti, byť si uvědomoval, že by nic takového cítit neměl. Dívka nebyla jeho konkurence. Nemohl mít žádnou konkurenci, Damian nebyl jeho. Přesto když pozoroval, jak se snaží – jak se jemně usmívá, jak jí na něm naprosto očividně záleží – nebylo mu to úplně příjemné.

Ona sama byla z jeho přítomnosti také trochu v rozpacích. Když viděla, že se k ničemu nemá, požádala jej napřímo:

„Myslíte, že bych s panem Krausem mohla mluvit?“

Pochopil.

Cosi v něm se na to konto začalo stavět na zadní, rozhodně ho nechtěl opouštět! Jenže ona byla tak odhodlaná, a ostatně, byla to ona, kdo muže před babičkou zachránil. Nebýt téhle slečny, Damian by jí dál věřil. Eda by ji měl nechat popovídat si s ním. Také měla právo být s ním chvíli slabá, ačkoli se přes to přenášel jen velmi těžce.

Když se za Edou zabouchly dveře, dívka viditelně znervózněla. Na tváři jí bylo vidět odhodlání, které však nebylo dostačující, aby zamaskovalo strach a pochybnost. Netušila, jestli zůstat stát, nebo se posadit. Pak dlouze vydechla, pravděpodobně aby se uklidnila, a usadila se do křesla vedle postele. Působila v něm ještě drobnější, než skutečně byla.

„Jak se cítíte?“ zeptala se a podala mu kelímek.

Damian poděkoval a napil se kávy. Málem zasténal blahem, ač nápoj z automatu chutnal příšerně. Pořád to ale byla dávka kofeinu, kterého se mu už v tu chvíli nedostávalo.

„Upřímně?“ naklonil hlavu na stranu a narovnal si za sebou polštář. „Mizerně. Právě jsem se dozvěděl, že žena, kterou jsem bral jako matku a bezmezně jí důvěřoval, mě přiotrávila. Úmyslně. Vám mohu jen poděkovat, že jste mi otevřela oči. Vážím si toho, že jste sebrala odvahu a všechno mi řekla. Děkuji i za pana Petišku, protože i jeho jste zachránila od mého hněvu a ten si ho zaslouží nejmíň. A v neposlední řadě jste mě zachránila od příšerného bolehlavu, když jste mi donesla kávu. Tu kytici vám dlužím já…,“ pousmál se na ni, ale když viděl, že se napjala, jako by se jí chystal dát políček, zvážněl.

„Děje se něco? Řekl jsem něco špatně? Urazil jsem vás?“

„Ne, to ne,“ vyvedla jej dívka z omylu rychle, „jste milý. Vždycky jste byl.“

Po těch slovech se odmlčela, pohled upřený na své dlaně, které měla složené v klíně. Dýchala ztěžka a rychleji, než bylo běžné. Srdce jí v hrudi tlouklo hlasitě a prudce. Když toho dne viděla muže na nemocniční posteli, cosi v ní se pohnulo. Pracovala v pekárně naproti jeho firmě už dva dobré roky a pokukovala po tom černovláskovi téměř odjakživa – dokonce i v době, kdy neměla nejmenší tušení, co přesně je jeho profesí. Zkrátka ji zaujal. A to už prvního dne.

Byla tehdy v pekárně úplně nová. A on byl její první zákazník. Pamatovala si všechnu tu nervozitu – byla odjakživa velmi introvertní, zvyklá, kdykoli má mluvit s lidmi, pečlivě si v hlavě všechno nachystat. Zvládla by to i tehdy, to jistě, jenže pak vešel tento člověk a ona zjistila, že si jej prohlíží, zcela jím okouzlená. Ne že by se to stalo prvně v jejím životě, to ne. Jenže tentokrát po ní ten člověk něco chtěl – přesně v momentě, kdy ho absolutně nevnímala.

To se pak ukázalo, když mu podala něco úplně jiného, než chtěl.

Omlouvala se mu, celá v rozpacích. Ztrapnit se před prvním hezkým chlapem, kterého v práci potká, to bylo to poslední, co chtěla. Jenže on byl milý a pozorný. Nezlobil se, naopak – usmál se na ni oslnivě, pravděpodobně naučeně, ale na ni to působilo přirozeně a uvolněně.

Zakoukala se do jeho vzhledu, ale zakoukala se i do jeho povahy. Do toho úsměvu, kterým ji tehdy ujišťoval, že všechno bude v pořádku.

Nikdy neměla v plánu mu o tom říct. Pozorovala ho zpovzdálí, usmívala se, když se mu mohla dívat do očí, avšak velmi dobře si uvědomovala, že muž jako on rozhodně nemá o partnerky nouzi. Nechtěla působit pateticky. Jenže když ho toho dne viděla, její vlastní obavy ji svým způsobem zaskočily. Přišly jí zbytečné.

On byl člověk jako každý jiný. A ona chtěla vědět, na čem je. Chtěla to alespoň zkusit. Aby si to nemusela vyčítat.

Zvedla k němu oči. Byla tak křehká, tak vyděšená. A také odhodlaná. Dodávalo jí sílu uvědomění, že skutečně dělá, nad čím už nějakou dobu přemýšlela.

„Myslím…“ na chvíli se zarazila, „tedy, nemyslím. Naprosto určitě jsem se do vás zamilovala.“

Všechno se v ní sevřelo – a zároveň jí ze srdce spadl těžký kámen. Byl to tak strašně zvláštní pocit. Celá se chvěla. Kdyby jí to bylo umožněno, zhroutila by se mu do náručí. Slíbila si, že nebude doufat – a přesto zjišťovala, že na něj hledí s nadějí a špetkou bolesti způsobené naučenou tendencí předem předpokládat, že věci nedopadnou tak, jak by si přála. Kdyby jí dal tu šanci – kdyby to jen vyzkoušel. Ach, jak šťastná by byla. Jak strašně šťastní by spolu dovedli být. Srdce se jí sevřelo. Dovedla by ho milovat.

Jestli si Damian myslel, že po měsících socializace s Edou ho už nic nemůže překvapit, tak téhle dívce se to rozhodně povedlo.

Jako na povel zvážněl a vydechl vzduch z plic. Absolutně netušil, jak by měl tu dívku odmítnout, aniž by jí ublížil. Usoudil, že ať řekne cokoli, nikdy to nebude citlivé. A tuhle drobounkou dívku, tolik podobnou Edovi svou citlivou duší, rozhodně nemínil necitelně odpálkovat, jako to dělával s umělými blondýnami, které se ho snažily uhnat na večírcích. Věděl, že nebude prskat ani se nějak mstít jako ony. Rozhodně neudělá žádný skandál a pravděpodobně se stáhne, pár večerů si popláče a zase bude dobře. Nemohl jí ale dát naději. Možná by byla chvíli šťastná, když by ji pozval na večeři, ale pak by bylo odmítnutí o to horší. Musí to utnout teď a tady.

„Já… jsem opravdu potěšený vaší přízní, ale musím vás odmítnout. Jste krásná a opravdu milá, ale já neznám ani vaše jméno. Ačkoli o to by nešlo, jenže víte, moje láska patří někomu jinému, a přestože on o mě nejspíš nestojí, nedokázal bych si z vás udělat náhradu. Nebylo by to fér. Vy si zasloužíte prince, který vás bude milovat. Já bych vás jen stáhl do temnoty.“

Vzal její drobnou ruku do své a políbil ji na klouby. „Nezlobte se na mě za to odmítnutí. Vždycky budete má nejoblíbenější pekařka, to vám slibuji.“

Srdce mladičké dívky sevřela ledová ruka. Byl to pocit velmi známý, prožívaný po celém světě den co den, a přesto bylo až zarážející, jak moc člověka pokaždé překvapil. Dech se jí zadrhl, atmosféra dělala divy a ona cítila, že pokud tam bude sedět ještě chvíli, rozpláče se. Ruka jí brněla tím vytouženým dotykem měkkých rtů.

Nedovedla souhlasit. Nedovedla mu odkývat, že by jí ublížil, protože ho znala, protože si pamatovala jeho gesta a výrazy tváře. Přitahoval ji snad jako nikdo, alespoň si to v ten moment myslela, a on to najednou věděl. Pouto mezi nimi se tím vyznáním podstatně prohloubilo, poprvé jej viděla zabývat se její osobou a ničím jiným, a bylo to zrovna v momentě, kdy jí dával košem. Byl tak krásný. Hrálo jí to v hlavě, jako by to tam bylo zaseknuté. Byl krásný. Byl milý, hodný, speciální. Tím víc ji mrzelo, že o ni neměl zájem, že ji nechtěl, že o něj přišla. Protože ona by s ním byla šťastná, v tu chvíli si tím byla jistá, přestože o něm vlastně nic moc nevěděla. City byly tak zrádná záležitost.

Smutně se na černovláska pousmála. Chápala, jistěže chápala. Tolik ji to mrzelo.

Omluvila se. Opustila místnost. A zapadla na místní záchody. Cítila, jak se jí po tvářích koulí veliké slzy. Možná, napadlo ji, si to měla nechat pro sebe. Měla to vydržet o něco déle, ukázat mu, jaká je. Více ho poznat. Třeba by pak jeho odpověď byla jiná. Měla mu to možná naopak říct dřív. Anebo později.

Trhaně se nadechla. Její srdce se uklidňovalo jen velmi pomalu a postupně. Lítost neutichala, ani trošku, avšak přece jen se odkudsi z koutku její duše ozvalo, že možná, úplně maličko možná, se vůbec špatně nerozhodla.

Byly to hezké měsíce. Pokukovat po někom takovém, přemýšlet nad ním, snít. Ale pakliže skutečně neměli budoucnost, nyní věděla, na čem byla.

Vzpomněla si na pohádku Na vlásku. Znovu zavzlykala, avšak rty se jí stočily ve smutný úsměv.

Teď přijde ta lepší část. Bude si hledat nový sen.

V Damianově pokoji bylo tou dobou už zase rušno. Eda tam ale nebyl. Společnost dělal černovláskovi jeho bratr. Koneckonců, jak prohlásil, teď byla řada na něm. Byla tedy pravda, že Eda sám se do pokoje nijak zvlášť nehrnul. Naštěstí si toho Viliam nevšiml. Asi by je oba zaškrtil.

„Dame, brácho můj nejmilovanější,“ zahalekal, hned jak vstoupil. Byl čas se rozloučit, věděli to všichni. Za chvíli je přijde vyhodit ten mladý doktor, který je už tak neměl rád.

„Středobode mýho světa, náš nejuctívanější, nejschopnější, bla bla bla, ty naše sluníčko, prosím tě, moc tu bez nás nesmutni, dobře? Plakat můžeš, pochopíme, nechávám ti tu balíček kapesníků, ale snaž se mezi vším tím smutkem i trochu spát, ať tě zítra můžeme pěkně vyzvednout a za ruku odvést domů. Budeme se o tebe krásně starat, máš dokonalý vyhlídky. Já a Eda, tvoje nejmilejší chůvy. Tak ať nám do dalšího dne nevstáváš, jaksi, zadkem napřed. Znáš se, slunce naše jasné,“ zakřenil se na něj. Popíchnutí bylo naprostá nutnost. „Tvoje chůvy tě bezmezně milují.“

„Svatá nebesa, co jsem komu udělal, že mě obdařil takovýmto bratrem?“ zakoulel očima Damian, ale smál se spolu s Viliamem. Pořád plně nevěřil tomu, že jsou zase parťáci, ale Damian se svou nedůvěru snažil potlačovat. V tuto chvíli mu věřil jako nikomu dalšímu. Byl to osvobozující pocit. Takový, jaký nezažil už dlouhé roky. Přestože byl jeho bratr šílený a měl naprosto odlišnou povahu – anebo právě proto, měl Damian dojem, že je konečně ‚celistvý‘. Vesmír fungoval dokonale a měl by v něj zase najít víru. Co jednomu chybělo, toho měl ten druhý na rozdávání a celek pak byl dokonalý. Bratři Krausovi vždycky byli společně silní. A Damian cítil, že ta doba se vrátila. Ostatně neměl moc jiných možností. Zůstat na všechno sám? Na to neměl sílu.

Zvážněl.

„Postarej se dnes prosím o Edu. On… teď nemá zrovna dobré období, a ne za všechno, co ho trápí, můžu jen já. Uznávám, že jsem nepomohl jeho psychické pohodě a mrzí mě to – opravdu. Neptej se mě, co se děje a netahej to ani z něj. Pokud ti to bude chtít říct, svěří se ti. Udělej všechno pro to, aby nezůstal sám se svými myšlenkami…,“ odmlčel se. Pak si vzpomněl, že dnes ublížil ještě někomu dalšímu.

„Vile, a ještě něco. Mluvil jsem s tou dívkou z pekárny. Taky jsem jí způsobil bolest, ale přísahám, že za toto opravdu nemohu. Pokud je ještě v nemocnici, odvez ji domů. Mám dojem, že jsem jí zlomil srdce, což jsem vážně nechtěl. Přísahám, že jsem té pekařince nikdy nedal žádnou záminku, aby si myslela, že bych snad o ni měl zájem. Prostě utekla z pokoje a nedivil bych se, kdyby někde v koutku plakala.“

Viliam se na ta slova pousmál.

„To víš,“ nahodil, „Nekouká se na tebe špatně. Co víc, troufám si tvrdit, že seš skoro tak neodolatelnej jako já.“

Ano, bylo mu té dívky líto. Jistěže si to nezasloužila. Ale nedovedl si pomoct, chtěl trochu odlehčit situaci. Jeho bratr teď potřeboval klid a pohodu. Špatné věci se děly dnes a denně. Nemohl sám sobě vyčítat úplně všechno.

„Eda bude v dobrých rukách, nemusíš mít strach. Budu ho rozmazlovat. Stejně má u mě už jakou dobu slíbenou přespávačku. Mohli bychom se projít po Praze, pak něco uvařit…“ na chvíli se zarazil. „Možná bychom se teda měli stavit pro toho jeho psa. Jestli říkáš, že na tom není nejlíp… Hodně na něm lpí. Pořád mám v živý paměti, jak jsem byl chudák odstrčenej, to bylo pořád Oskar to, Oskar tamto, a nebožák Viliam nic. Drž mi palce, ať mě Eda neukecává, že ani ty tvoje telata nemůžou zůstat osamocený. Nemám zahradu, v pěti bychom se tam pozabíjeli.“

Celou tu situaci si představil. Tak nějak tušil, že kdyby došlo na nejhorší, Edovi by to povolil. Ten kluk měl na ně oba šílený vliv.

„Hele, když teď nad tim přemejšlim – vadilo by, kdybysme zůstali u tebe? Ta vila je jeho komfortní zóna. Jestli mu není úplně dobře, nechat ho ve vlastním pokoji je asi to nejlepší, co pro něho můžem udělat.“

Damian chtěl v první moment odmítnout, ale pak nad tím začal uvažovat. Pro Edu by opravdu bylo nejlepší zůstat tam, kde se cítí nejvíc doma. Vycítil to už ve chvíli, kdy ho poprosil o azyl, když odjížděli z těch zatracených testů. Měl tam svůj pokoj, své knihy, a hlavně svého psa. A nepřemítal před chvílí o tom, že je bratr snad jediný, komu v tuto chvíli věří? Věřil i Edovi, jen bylo potřeba jim dát jasné instrukce, aby jeho dům nelehl popelem i s jeho nejbližšími.

„Asi to bude nejlepší, aspoň nakrmíte psy a necháte je proběhnout. Ale prosím, nepokoušejte se vařit, něco si objednejte a zkuste udržet ten dům v takovém stavu, v jakém jsem ho opustil. Edovi věřím, ten je puntičkář na všechno včetně úklidu. Bude tě peskovat, přesto nevěřím jeho schopnostem udržet tebe, abys mi z vily neudělal kůlničku na dříví.“

Viliam nasadil ten nejublíženější výraz, jaký dovedl vytvořit.

„Ale noták,“ protáhl ztýraně, „to bys nám neudělal. Dovedeme vařit! Následuješ recept, to je jako lego. Toho kluka by to bavilo, a nádobí pak dáme do myčky. Vůbec nepoznáš, že se tam něco dělo. Na nás se můžeš spolehnout.“

Několikrát na Damiana velmi okatě zamrkal.

Ten zvrátil oči ke stropu a zatvářil se útrpně. „Ježíši Kriste, za co mě trestáš? Víš, že doktor říkal, ať se nerozrušuji. Jak mám odpočívat a léčit se, když budu celou noc trnout hrůzou, co v mém domě provádíte? Vždyť vy dva dohromady jste jako malé děti, které dostanou do rukou sirky. Možná bych měl svůj souhlas s pobytem u mě přehodnotit.“

Viliamův výraz se změnil na ublížený. A zkoušel udělat zrovna takové psí oči jako Eduard. Damianovi blesklo hlavou, že k těm Edovým má Viliam daleko, ale přece jen na tváři tolik podobné té jeho vypadaly poměrně věrohodně. Jestlipak by to taky dokázal…

„Zavolej mi Edu,“ přikázal, ale dotyčný už vstupoval do místnosti s úsměvem od ucha k uchu. Damian nepochyboval, že si pootevřenými dveřmi vyslechl jejich rozhovor.

„Eddie, dáš na něj pozor, nespustíš ho z očí a nenech ho vařit. Na večeři si snad můžete namazat chleba. Nehledě na to, že ty jsi odborník na přípravu báječných toustů. Ty budou Vilovi chutnat. Taky ho kroť, ať mi z domu neudělá kůlničku na dříví,“ prosil ho Damian a pokoušel se o ty psí oči. Tušil, že se mu nijak zvlášť nedaří, ale co tak věděl, na Edu to stejně zkoušet nemusel. Ten se vždycky snažil udělat co nejlépe to, o co jej žádal. To, že se to mnohdy nevyvedlo, už nebyla tak úplně jeho chyba. Damian věděl, že dělá, co může. Ale v souvislosti s jeho bratrem měl dojem, že Edova urputná touha uspokojit jeho požadavky žalostně selhává.

Eda na ta slova přikývl. Viliam souhlas vyjádřil také, ovšem nikoli přikývnutím, ale útrpným zavytím, u kterého na Damiana hleděl jako na vyvrhele.

„No jo, mami,“ zakoulel pak očima. „Počkej, až zase budeš někdy něco potřebovat. Budeš si říkat – dobrák Vil, ten pomůže. Ale dobrák Vil ti ukáže záda stejně jako ty jemu, nemysli si.“

Do pokoje mezitím vstoupil doktor. Oba věděli, co to znamená. Eda černovláska krátce objal, aby se s ním tak rozloučil, a jemně se na něj usmál. Viliam byl těžce uražený.

„Budeš mě prosit, budeš mi říkat, že jsem přece vždycky byl tak hodnej, a co že teď najednou jsem zchladl. A já ti řeknu, to víš, pamatuješ na ten jeden večer, kdy jsi mi nevěřil ani dost na to, abys mě nechal vařit ve svojí kuchyni? Zasáhlo mě to. Měl jsem za to, že jsme rodina, spoléhal jsem na tebe, a tys mi vrazil nůž do zad.“

V průběhu svého monologu se stihl otočit a shrbený se šourat směrem ke dveřím. Eda jej se zájmem pozoroval.

„Ale víš, co je nejhorší? Pak budu mít děti a rodinu, a ty děti se mě budou ptát – můžeme si hrát se strejdou Damianem? A já jim to budu chtít povolit, ale pak si vzpomenu na tenhle moment a řeknu si Viliame, copak ty děti můžeš tomuhle vystavit? Poslat je vstříc stejnému zklamání, jaký jsi zažil sám? A budu jim to muset zakázat, přestože mi to bude trhat srdce. Možná i pár slz padne.“

Zastavil se těsně u dveří. Otočil hlavu směrem k Damianovi.

„Alespoň palačinky?“

Damian zakoulel očima a zhrzeně se sesunul na polštář.

„Běž už! A co se týče tvých dětí, budou se mnou samozřejmě ve větším bezpečí než s tebou. Alespoň je naučím vařit, aby jejich otec nezemřel hlady, když jeho nebohá manželka nebude zrovna doma. Palačinky ala trhance Eda umí. Ale až je bude připravovat, nebudeš ho rozrušovat. Potřebuje nejvyšší soustředění a pomoz mu rozklepnout vejce, v tom ještě trochu pokulhává.“

Viliam se na svého bratra zakřenil. Doktor je oba vyhazoval pohledem.

„Na mě se můžeš spolehnout,“ prohlásil a hravě zasalutoval. „Zejtra si tě vyzvednem, buď tu hodnej!“

A byli pryč. Oba dva. Dveře se za nimi zavřely a do dalšího dne už se otevřít neměly. Čekala je celá dlouhá noc bez Damiana.

Eda by možná smutnil – kdyby mu k tomu Viliam dal prostor.

Pravdou bylo, že následující hodiny byly jízda. Ta začala už v autě, ve kterém se Eda sblížil s mladičkou pekařkou. Netušil, co přesně se jí stalo, věděl jen, že jí bylo ublíženo. A že si to nezasloužila. A tak s ní mluvil, snažil se rozveselit ji, a i když byly její oči pořád ještě růžové pláčem, malinko se přece jen usmívaly.

Noc samotnou by si pak nejspíš za současných podmínek lépe nepředstavil. Nečekal by to přitom ani v nejdivočejších snech. Poslední dny byl neustále na jehlách, co hodinu měl tendenci kontrolovat mail, jestli tam náhodou už nenajde výsledky svých testů, a vždy když se tak nestalo, přineslo mu to hromadu smíšených pocitů, které mu pak zaboha nešlo rozklíčovat. Už neměl tak šílený strach o Damiana, pořád mu ale nebylo dvakrát po chuti, že je jeho milovaný černovlásek v nemocnici. Jenže Viliam byl Viliam. Kdykoli s ním Eda byl, přemýšlel, jak může někdo přežít bez takového přítele.

Byli se projít. Vytáhli psy na dlouhou procházku do Šárky, která zahrnovala válení sudů na louce – Edovy první sudy nebyly úplně úmyslné, další půlhodina blbnutí ovšem úmyslná byla víc než dost, a to i přes to, že se z jejich psích kusů mohli Max, Bella i Oskar zbláznit. První začal štěkat Oskar, kterého, jak jinak, zvláštní pánovo počínání rozčilovalo. Netušil, jestli jej zachraňovat, a od čeho vlastně, chvíli se řítil neznámo kam a chvíli zase ležel a smál se. A když už štěkal on, zkrátka museli i jeho společníci.

Nutno podotknout, Eda toho večera přišel o svou oblíbenou košili. Ukázalo se, že zelené skvrny od trávy pračka jen tak nevypere. Nicméně stálo to za to.

Jídlo si nakonec objednali, jak si Damian původně přál. Ovšem bylo to jen proto, že neměli nic, z čeho by případně uvařit mohli. Aby toto bylo vysvětleno – v domě bylo surovin až až. A původním plánem bylo udělat si palačinky, přesně jak měli od Damiana povoleno. Rozklepli tedy všechna vajíčka – Viliamovi se podařilo rozklepnout jedno Edovi o čelo, aniž by mu ho dostal do očí, což byl skupinový úspěch. Postavili je do mísy na jídelní stůl, u kterého pracovali, aby mohli u práce sedět, protože jak Viliam prohlásil, na stará kolena už se přece nebude zbytečně namáhat.

Do další mísy nasypali mouku. Do sklenice nalili mléko. Nádoby jim sloužily jako odměrky. Eda se pak vydal pro další mísu, finální, do které by mohli všechno přesypat. Viliam mezitím přešel kousek stranou, aby mohl jejich snahu vyfotit pro Damiana. Přece jen, bylo na místě mu ukázat, že nebyli zas tak marní. Všechno měli nachystané naprosto luxusně, nerozlili ani kapku mléka.

Spolu s videem, kde Eda sviští z kopce přímo do bláta, u čehož kolem něj pobíhají rozčilení psi, tedy Damian ten večer dostal nádhernou fotku, nad kterou se pak Viliam smál dobrou půlhodinu, protože jak prohlásil, dokonale shrnovala jejich přátelství. Vpředu byl Viliam, který si obrázek fotil jako selfie. Zářivě se usmíval do objektivu. Za ním pak byl stůl s mísami. Těsně nad deskou stolu byl zachycený Eda, letící vzduchem. Na tváři měl komicky vyděšený výraz. Momentce dal název „Vteřiny před katastrofou.“

Poslední fotku obdržel Damian až pozdě v noci. Dávno už nejspíš spal. Měli za sebou poměrně zdlouhavý úklid, na kterém Eda pro Viliamovu smůlu trval, konečně se však dostali do postele – konkrétně do té Damianovy. Viliam prohlásil, že vzhledem k tomu, že vypadá stejně, na to má v podstatě právo, a Edu si pozval k sobě, aby si mohli do noci vykládat. Blonďákovi to přílišný smysl nedávalo, což o to, ale kdo byl, aby odporoval?

A tak Viliam odeslal druhou momentku toho večera – obrázek, na kterém Eda poklidně spal, objímaje jeden z malých polštářků, co Damian měl. Připojil pod ni popisek:

»Úkol – dostat Edu do tvojí postele. Současné skóre 1:0 pro mě.«

Chvíli na tu zprávu hleděl. Pak připojil další.

»Původně byl úkol jenom dostat ho do postele, ale tam jsem tě porážel tak moc, že už to bylo trapný. Tak jsem si to udělal těžší. Jsem nejlepší brácha.«

§§§

Damian si prožil poměrně neklidnou noc. Špatné spaní mu způsobily nejen fotky jeho bratra, ale i zdlouhavé přemýšlení o dalších krocích svého života. Čím víc nad tím vším přemýšlel, tím si byl jistější, že pokud zůstane Magdalena prezidentkou společnosti a tím i jeho nadřízená, nebude schopen tam dál zůstat. Miloval svou práci, přestože na ni často nadával. Mnohokrát o ní v duchu přemýšlel jako o svém smyslu života, zvlášť poté co zjistil, že nemůže mít děti. Udělal si to dítě ze své firmy a byl ochoten jí věnovat všechen čas. Ale nemohl zůstat někde, kde jde téměř o život. A že se k tomu byl schopen snížit i člověk, kterému bezmezně věřil, bylo na tom to nejhorší. Stejná krev.

Nemohl…

Do brzkých ranních hodin přemýšlel, kdo je natolik schopný, aby dokázal snést nátlak, který se pojí s pozicí výkonného ředitele takové korporace, jako je Kraus Advocatus. Měl obavy, že nikoho takového nezná, a přece bude muset někoho vybrat. Nemohl to, co celý život budoval, jen tak s lehkým srdcem opustit a pak se dívat, jak firma upadá. Nevěřil tomu, že by ho Magdalena vydědila. Mínil se do své společnosti po její smrti vrátit a rád by ji měl v jednom kuse… Možná by své rozhodnutí měl ještě přehodnotit.

Probudila ho sestra, když mu měnila poslední kapačku. Měl dojem, že spal jen pár minut. Říká se, že ráno je moudřejší večera? Tak jeho ráno bylo stejně nejisté jako večer. Se slunečními paprsky měl ale stále větší nutkání nechat Kraus Advocatus osudu. Odejít, odříznout se a založit vlastní společnost, mnohem menší, jen s pár zaměstnanci, a plně se věnovat případům, na které byl specialista. Získal by tak mnohem víc času na odpočinek, cestování, relax, mohl by se více věnovat svým psům i zahradě. Znělo to opojně, ale stažený žaludek a zodpovědnost za desítky zaměstnanců nejen těch pražských, ale i ve všech dceřiných společnostech ho držely zpátky.

Bylo stále brzy, a tak ještě upadl do neklidného spánku.

§§§

Něco málo před polednem nakoukl do jeho pokoje zubící se Viliam se stejně rozzářeným Edou. Jeho spokojený výraz byl to jediné, co Damiana udrželo od toho, aby svého bratra roztrhl jako hada hned mezi dveřmi. Pevně doufal, že katastrofy, které způsobili včerejším blbnutím, už uklidili, a dost možná to Damian po příchodu domů ani nepozná. Ale Vil ho chtěl naštvat a Damian se zatvrdil, že mu tu radost vidět ho zuřícího už neudělá.

„Ujisti mě, že nepřijedu domů a nebude to tam vypadat jako v kozím chlívku!“ promluvil chladně a přimhouřil oči, když viděl, jak se Vil rozesmál.

Eda jej za to sjel káravým pohledem. Co víc – nahodil výraz, který využíval, když se snažil přimět Damiana starat se o sebe. Založil si paže na hrudi a našpulil rty. To Viliama rozesmálo ještě daleko víc, přestože se snažil silou vůle udržet klid a dopřát Edovi pocit, že ten jeho pohled má své účinky. Zoufale se mu to nedařilo.

„Viluno! Víš, že Damian musí odpočívat. Doktor říkal, že se nemá přepínat,“ snažil se mu vysvětlit. Černovlásek mezitím zvedl ruce nahoru, dlaněmi vzhůru.

„Vždyť já nic nedělám,“ obhajoval se. „Jsem v tom zcela nevinně. Chtěl jsem svýmu milovanýmu bráchovi jenom dát najevo, jak moc mi v průběhu noci chyběl.“

Eda se otočil na Damiana. Neodolal. Posadil se k němu a zvolna jej objal, nos zabořený do kůže mezi krkem a ramenem.

„Odvezeme si vás domů,“ sliboval. „Budeme se o vás starat. Pustíme si nějaký film, který máte rád, a budeme vám nosit kávu a spoustu vody a přikrývat vás. Budete v klidu a doma. Půjčím vám k sobě Oskara, bude vám dělat osobní radiátor. A nebudete pracovat! Ani trošku. Budeme vás mít jenom pro sebe. Dovedete si představit, jak to bude úžasné?“

Oči mu zazářily. Viliam se mezitím už zase začal pochechtávat.

„Je to tak, Dame. Prozatím si zabírám koupat tě a nosit tě na záchod. Kterýkoli stížnosti směřuj na personál nemocnice, jinak na ně nebude brán zřetel…“

Damian tentokrát neodolal a protočil oči. Ti dva ho jednou doženou do hrobu. Každý jiným způsobem. A oba dohromady byli naprosto výbušná kombinace. A přece vnímal, že jim na něm záleží. A to bylo pro jeho rozběsněné nitro pohlazení. Uvědomil si, že takovýto byl Eduard vždycky, to jen Damian přes své vystavěné pevné hradby a ledové srdce neměl šanci to vycítit. Uvědomil si také, že byl příliš dlouho manipulovaný oběma svými prarodiči, aniž by si to vůbec uvědomil. Byl hloupý, že to nepoznal, ale sám sebe omlouval. Komu jinému měl věřit než své vlastní krvi? Zase důvěřoval, ale tentokrát tomu pravému člověku, který mu byl celou dobu blíž, než si vůbec uvědomoval.

Povzdychl si a s nepatrným úsměvem vzal tašku do rukou a následoval své dva věznitele. Potřeboval druhý den do práce a pochyboval, že by ho jen tak s klidem Eda pustil. Vždyť on mu dokonce zakázal pracovat i doma! Nejenže se ukouše nudou, protože účastnit se jejich blbinek rozhodně nehodlal, ale také musel jednat. Velmi rychle. Potřeboval sepsat rezignaci i výpověď, v rychlosti svolat schůzi, kde se rozhodne, kdo přijme místo ředitele po něm. A to všechno nejlépe ještě dřív, než se Magdalena vrátí. Kdo ví, kde byla… Mnohdy se ani nezmiňovala, kam odjíždí, a on by se nedivil, kdyby měla zabookovaný nějaký ozdravný pobyt v lázních. Co na tom, že málem poslala jednoho z vnuků do věčných lovišť. Uvědomoval si, že přehání, přesto se takto milující člověk rozhodně nechová, když má někoho v nemocnici. Naposledy ji viděl včera, když se pohádali, a v nemocnici strávila několik minut snad jen proto, aby byla ujištěna, že se z toho Damian dostane. Ani nepočkala, až se probudí, prostě se odjela bavit.

Sakra! Tohle bolelo.

Damian nastoupil dozadu do Viliamova auta a pevně doufal, že se Eda posadí na sedadlo spolujezdce a nějak se ti dva spolu zabaví. Bůhví, že jsou v tom dokonalí. Ti dva se hledali, až se našli. A přitom jsou každý úplně jiný. Chtěl být zkrátka sám se svými myšlenkami a odmítal se účastnit nějakého jejich popichování.

Nicméně klid mu nebyl dopřán. Eda se natlačil na zadní sedačky z druhé strany a zářivě se na něj zazubil. Damian měl moc rád jeho úsměv a docela by ho zajímalo, jestli nepramení z výsledků testu, který mu měl dnes přijít na mail. Ptát se ale nechtěl. Ne před Viliamem, který nejspíš o ničem neví.

Usoudil, že si ho při nejbližší příležitosti odchytí. Zoufale potřeboval, aby temnotu, která se okolo něj zradou jeho nejbližší rozprostřela, prosvítilo Edovo štěstí. Vstřebával by ho všemi póry.

„Jeane, jedeme domů!“ houkl na bratra, který se na ně vzápětí otočil a poslal mu stejně široký úsměv, který ale brzy proměnil v laškovný úšklebek.

Ve vile bylo vzorně uklizeno. Pravda, když dorazili, jako první jejich pozornost nepřitáhla všechna práce, kterou do domu Eda s Viliamem dali, ale tři psi, kteří se mohli zbláznit, že mají konečně doma oba své pány i Viliama jako bonus. Oskar udělal všechno pro to, aby Damianovi alespoň jednou olízl obličej, u čehož se Viliam mohl smíchy potrhat, protože na Damianovi viděl, že kdyby neměl zakázané se zbytečně rozčilovat, začne na psa nadávat. Dokonce i Max a Bella se nechávali strhnout nadšením svého společníka a hravě do něj šťouchali čumáky.

Zmiňovaný pořádek ve všech místnostech, o které se Damian nejvíc strachoval, jej pak, co tak Eda viděl, slušně uklidnil. Dům dokonce vypadal spořádaněji, než když ho Damian předtím opouštěl, alespoň dle Viliamova názoru. Aby taky ne, když byl nucený tím blonďatým terorizátorem přesouvat jeden hloupý stolek asi osmnáctkrát pokaždé o milimetr někam, jen aby on zhodnotil, že už to není tak do očí bijící katastrofa.

Jak Eda původně sliboval, tak dělal. Oba bratři seděli na gauči a Eda okolo Damiana tancoval tak urputně, že se Viliam bratrovi začal smát. Eda jej přikryl, zkontroloval, že má načechrané polštáře, chyběla tomu už jen pusa na čelo. Pak se Viliam začal ptát, jestli by náhodou neměl dostat stejný servis, a že je to od Edy dost nefér, takhle výrazně preferovat jedno dvojče před druhým. Že je to ponouká k sourozenecké rivalitě. Nějakou dobu pak předstíral, že Damiana ignoruje, aby zjistil, co to s Edou udělá. Ukázalo se, že nic moc, což jej přimělo začít si stěžovat, avšak pokusů sebrat Damianovi břímě opečovávaného se pak vzdal.

Z rodinné idylky je vytrhl telefon. Viliamův. Zbytek osazenstva pak zaskočil černovláskův vážný výraz. Z jeho hovoru nevyplynulo moc jasně, co a s kým přesně řeší. Pouze, že se na to něco musí zeptat Damiana. To pak udělal.

„Volali rodiče,“ vysvětlil. Rozhodl se nechodit kolem horké kaše. Bylo mu jasné, jak se Damian zatváří, a ono se to i stalo. Přesto pokračoval. „Znovu mě prosili, abychom se s nimi sešli. Chtěli by s náma mluvit. Teď prosili, abych přesvědčil i tebe, prý je to důležité.“

Damian se zamračil a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Co pořád, do prdele, chtějí? Sednout si na kafíčko a popovídat si, jak jsme se měli posledních třicet let? Nemám zájem. Ty jsi s nimi vždycky vycházel lépe…,“ polknul. I tohle byla v dětství jedna bolest, která ho pálila dodnes. Pokaždé, když za nimi přijeli, byl Viliam v centru jejich pozornosti. To on dostával dárky, ze kterých měl radost. Damian je dostával taky, ale byly pro něj bezcenné. K čemu by mu byly mandaly na vymalování a luxusní sada pastelek. Měli dojem, že když rád maluje Vil, Damian na tom bude stejně. Nic o něm nevěděli a ani se nějaké informace nesnažili získat. Dnes, když se na to podíval zpětně, věděl, že za to Viliam nemohl. To Damian byl natolik ublížený, že se jim vyhýbal a stejně vyhýbavě odpovídal i na jejich otázky. Možná by jim měl dát šanci a na tu večeři je pozvat. Přežije těch pár hodin. Vždyť už dávno nebyl ten malý ublížený kluk…

„Prý jsou tu jen do pátku a táta měl opravdu naléhavý hlas, tak jsem ho ještě nikdy neslyšel,“ přemlouval Damiana jemně Viliam.

„Tak jo. Zavolej jim. Zarezervuji stůl v restauraci na Rozhraní na pět hodin. Dáme si večeři a vyslechneme nářky a pojedeme domů. Zítra musím být definitivně v práci.“

Poslední hodiny, kdy byl odříznutý od jakékoli činnosti a byl nucený setrvat jen se svými myšlenkami, pomalu své rozhodnutí přehodnocoval. Nejenže neměl za sebe schopnou náhradu, ale děsilo ho pomyšlení, že by měl opustit něco, co naplňovalo jeho dny od dětství. Nebál se nových začátků, věřil, že by pro něj nebyl problém si založit malou kancelář. Nicméně si byl nucený přiznat, že je na Kraus Advocatus závislý. Magdalenu nemusí ani potkat, pokud se bude snažit se s ní nehádat. A tím pádem potřeboval hasit, co ona rozžehla.

Všechno se mu začalo sypat na hlavu a ten zatracený starostlivý Petiška mu zabavil telefon i notebook. Další dny tam nejspíš bude do noci.

Zatracený starostlivý Petiška si na to konto založil paže na hrudi, našpulil rty a přejel Damiana nespokojeným pohledem.

„Pane Krausi! Včera jste málem umřel, nemůžete do práce! Doktor říkal, že máte odpočívat. A vy sám jste slíbil, že odpočívat budete. Vůbec by vás nepustil, kdyby věděl, že se budete snažit už další den utéct do asi nejvíc stresového prostředí, jaké kolem sebe můžete vytvořit. Kladl nám na srdce, že za vás máme zodpovědnost, děláte nám to těžké. Nejen že nepijete, nejen že se neustále odkrýváte… Uznávám, že máte právo na pár nespokojených výrazů, protože vás Viliam provokuje.“ U těch slov hodil zlým pohledem po druhém černovláskovi, který okamžitě zvedl dlaně vzhůru. „Ale tohle přece nemůžete!“

Damian nasál vzduch do plic, snaže se tím uklidnit.

„Edo! Nejsem malé dítě! Vypil jsem všechno, co jsi mi donesl, ne? Odkrývám se, protože jste rozdělali oheň v krbu. Podívej, i ten had se pomalu začíná potit!“ poukázal na velké terárium, ve kterém se Magdalena ladně obtáčela okolo větve. „Budu pracovat, když je potřeba, pokud mi chceš asistovat, můžeš jet se mnou. Ale musím tam jet vyřídit nezbytnosti, což zabere pár hodin. Cítím se báječně, tedy cítil bych se, kdybych nebyl pod tou dekou jako v sauně. Vážně jste se zbláznili. Je skoro léto a vy zatápíte v krbu. Není mi zima, jsem v pořádku a nemusím pořád ležet! A právě teď jsem se rozhodl, že půjdu vařit, protože mám hlad! A potom chci počítač. Slibuji, že u toho nebudu běhat ani posilovat. Jen vyřídím pár mailů.“

Eda jako na povel povolil i přísnou masku, i svaly a spustil paže volně podél těla. Jeho tvář celá zněžněla, když se zvolna posadil vedle Damiana. Vtiskl se mu do náruče, objal jej pevně a láskyplně, s hlavou položenou na jeho rameni – tak, jak to udělal v minulosti tolikrát.

„Promiňte,“ omlouval se kajícně. Tiše si povzdychl. „Nechci vám přitěžovat, opravdu ne. Jen… Pochopte prosím, že mám o vás strach. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se vám něco stalo. Mám pocit, že se kolem mě všechno hroutí. Potřebuju, abyste byl zdravý alespoň vy. Musíte být. Vy prostě musíte být v pořádku.“

Stiskl jej o něco pevněji. Věděl, že Damian pochopil. Pak se od něj odtáhl, byť jen maličko. Dlaně měl stále ještě položené na jeho ramenou.

„Vím, že dovedu být trochu silné kafe. Jenže víte, vy jste se o mě vždycky staral, vždycky jste mě přišel zachránit, když jsem vás potřeboval. Jste tak trochu můj hrdina. A teď mám najednou možnost chvíli sám dělat, co vám na očích uvidím. Nedovedete si představit, jakou radost mi to dělá. Je to jako nejhezčí vánoční dárek – i bez Vánoc.“ Aniž by to plánoval, vlastní rty se mu roztáhly do širokého, něžného úsměvu. A natáhl se, aby mohl pohlazením snědé tváře odhrnout do ní spadající tmavé kudrny.

Damian miloval jeho úsměv. A jako na povel zjihl, přivřel oči a nechal se unášet jemným dotykem. Věřil mu, že jej má rád. Viděl jeho náklonnost v očích, cítil horké tělo, které se k němu tisklo. To nemohla být hra. Začínal uvažovat, že všechna ta nedorozumění, která okolo nich neustále vznikala, byla jen manipulace Magdaleny. Možná i Eduardovy matky. Nevěřil ani jedné, zato si byl jistý, že jsou obě slizké jako klubko hadů. Ačkoli tohle přirovnání mu bylo proti srsti. Jeho korálovka byla hebká jako nejjemnější samet. Stejně jako hebká pokožka toho človíčka, který se na něj díval jako na anděla. To on byl jeho anděl.

Stáhlo se mu hrdlo úzkostí, když si vzpomněl, kolikrát mu ublížil. Jak moc byl hloupý, když neposlouchal cit, který ho celou dobu nabádal, že tento mladík by mu nikdy neublížil. Tentokrát to byl Damian, jenž si ho přitáhl do náručí a pevně jej objal.

„Promiň, promiň, promiň,“ mumlal snad jen sám pro sebe, kamsi do jeho ramena.

„Ale no tak!“ zahudroval Viliam. „Jste jako dvě hrdličky… Jako – přeju vám vaši nehynoucí lásku a nemám nic proti tomu, abyste se muchlovali, ale berte v potaz, že jsem opuštěný a sám. Rozhodně neříkám, že žárlim, jen bych nerad, abych to měl v přímém přenosu, když byste se začali natvrdo muchlovat. Ono to k tomu docela spěje.“

Ušklíbal se na mračícího Damiana.

„Máš pravdu, měl bych jít vařit. Volal jsi těm rodičům? Rád bych co nejdřív zarezervoval stůl. Je sice všední den, ale na to se tak úplně nedá spoléhat.“ Lehce odsunul Oříška a rychle vstal, aby neměl šanci protestovat. Trochu se mu zatočila hlava, ale usoudil, že je to jen nízký tlak. Byl čas na dopolední kávu.

Eda odolal touze také se na Viliama naštvaně podívat. Přece jen, nechat se objímat Damianem, to bylo jako pár kapek vody po dlouhých dnech v poušti. Byl najednou tak šťastný, byl s ním, byl… zase sám. Protože je Viliam přiměl se od sebe oddělit. Měl tendence po něm hodit polštář. A vykázat ho z vily. V tu chvíli by mu to jistě přineslo výsostné uspokojení.

Nyní ty myšlenky zcela pustil a spěšně vstal, aby vyběhl do kuchyně za Damianem, jako starostlivá kvočna. Mohl slyšet, jak se tomu Viliam za jeho zády už zase pochechtává.

„Vážně mi to děláte těžké, pane Krausi. Je nemožné vás uhlídat,“ postěžoval si, avšak nebránil mu v tom, co dělal. Naopak, zaujatě si prohlížel svalnatá záda. Přepadla ho nečekaná, spalující potřeba se jej znovu nějak dotknout. Jako by objímání na gauči rozžehlo plamen, jako by v sobě Eda skladoval víc a víc dříví a teď najednou všechno chytlo, a bože – on tak moc nechtěl, aby to přestalo. Viděl ta záda a strašně moc je chtěl obejmout, nalepit se na ně svým trupem. Svůj rozkrok přilepit k jeho pozadí. Když si uvědomil i tuhle část, raději pohled odvrátil, aby mu nezrůžověly tváře. Překvapilo ho, jak strašně rád by s tím chlapem spal. Bez ohledu na trauma. Kdyby mohl, dal by za to duši.

Z myšlenek jej naštěstí zachránil Viliam. Aniž by to Eda zaregistroval, vešel do místnosti. Jeho hluboký hlas se Edovi ozval jen asi půl metru od ucha.

„Hele, brácha, a nechtěl bys je spíš pozvat sem? Všechno by to bylo takový víc v klidu.“

Tak toho nápadu se Eda musel chytit.

„To je dobrý nápad,“ okamžitě přitakal. Rozsvítily se mu oči. „Nemusel byste odcházet z tepla. Mohli bychom něco objednat, cokoli, co vám bude chutnat.“

Damian se na bratra podíval, jako by mu přeskočilo. Pak ale začal uvažovat pragmaticky. Všechno by to bylo jednodušší, nikam by nemusel. A v případě, že by se pohádali, s čímž Damian počítal, bylo by to bez ostudy a mohl by svou frustraci klidně vykřičet, aniž by na něj někdo zavolal policii.

„Možná to není hloupý nápad. Popravdě se mi nikam nechce. Rychle si vyslechneme jejich lkaní, vy si pak s nimi můžete zahrát monopoly a já se uklidím k sobě, abych mohl konečně odpovědět na maily pár panikařících manažerů. Jen tak mimochodem, mohl by mi někdo sdělit, jak se informace, že mně ty cupcaky podstrčila Magdalena, dostala do práce? Tohle je jeden z průserů, který musím vyžehlit. Budu jim muset lhát…“

Oba se tvářili odmítavě a Damian jim věřil. Musela se přeřeknout Helena, bylo to teď jedno. Zoufale potřeboval kávu, která se rozvoněla kuchyní. S výrazem gurmána ji obrátil do sebe a zasmušile se zahleděl do lednice. Zjistil, že tam má ingredience tak akorát na těstoviny. Objednávat si nechtěl, podvědomá paranoia by ho nenechala se s chutí najíst. Raději si jídlo připraví sám.

„Eddie, pomůžeš mi nakrájet zeleninu na salát? A ty, drahý bratře, jdi prostřít, vezmi si nějakou knihu nebo si pusť oblíbený pořád, hlavně se nám tady nemotej. My se koneckonců spolu rádi muchlujeme a kdoví kam by to mohlo zajít… Tak abys to neměl v přímém přenosu.“

Eda raději sklopil pohled k zelenině. Nechtěl, aby mu bylo vidět do tváře. Na jednu stranu ho bolelo, že Damian zmiňuje muchlování vzhledem k tomu, že to pro něj pravděpodobně byla jen prázdná slova. Na tu druhou ho to vzrušovalo. Nedovedl si pomoct, ta druhá dost silně převažovala. Raději nemyslet.

A stejně tak nesměl myslet na důvod, proč to pro Damiana prázdná slova budou. Eda byl dost možná nemocný. Veškeré vzrušení s touhle myšlenkou odplulo.

Zeleninu krájel mlčky, za doprovodu Viliamova zvučného hlasu. Stál jen o místnost vedle a opět rozmlouval s rodiči, tentokrát však o něco veselejším hlasem. Bylo z něj znát, že pro něj nejsou tak blízcí, jak by nejspíš měli být. Alespoň podle ostatních lidí. Eda nedovedl soudit. Za celou dobu, co byl u Damiana, jej nenapadlo jedinkrát své matce zavolat. Zato ona mu volala – v den soudu. Nezvedl jí to, a tak mu napsala několik poměrně mírných zpráv, ze kterých ale vycítil, že je žena rozlícená. Jenže on v tuhle chvíli její hněv řešit nemínil. Věděl, že by ho nepochopila. A taky věděl, že se rozhodl správně. Chtěl se soustředit na Damiana.

Svým způsobem jej nyní překvapilo, jak samozřejmé ty myšlenky na matku byly. S jakým klidem mu pluly hlavou. Kdy přesně přišel ten zlom? Kdy vzdal snahu vidět v ní alespoň částečně spřízněnou duši? Uvědomil si, že už dávno. Snad ještě před tím, než se přestěhovali do Prahy.

S fascinací si uvědomil, že co se soudu týkalo, v podstatě ji využil. On. Eda, do kterého by to v Holandsku nikdo v životě neřekl. Změnil se, v něčem k nepoznání.

Damian pracoval mlčky a soustředěně. Po očku však sledoval Edu, který vypadal, že je ztracený v myšlenkách.

„Ještě nic nepřišlo?“ zeptal se Damian potichu. Slíbili mu výsledky co nejdříve, ale chápal, že v tomto jeho jméno nehraje žádnou roli.

Eda jen neznatelně zakroutil hlavou a dál se soustředil na práci. Damian si otřel ruce do utěrky, vzal mu z rukou nůž a přivinul si jej do náruče.

„Všechno bude v pořádku, Oříšku. Netrap se tolik. Vím, že mi nechceš přidělávat starosti, ale já už tě trochu znám. Všechen strach a obavy jsi uzamknul v sobě a ty tě užírají. Pokud si o tom chceš promluvit, jsem tu pro tebe. A jestli dnes ty výsledky nepřijdou, zůstanu s tebou i zítra. Já tě chápu, že to nechceš říct Vilovi…,“ odmlčel se, ale nepustil ho z objetí. Byl tak poddajný, křehký. Horké tělo se zatřáslo, jako by vzlykl, ale když se mu Damian podíval do očí, byly suché. Plné bolesti a ještě něčeho, co Damian nedokázal rozklíčovat. Jen Eduard Petiška uměl plakat bez slz. Byla to ta nejmučivější bolest bez možnosti ji dostat ven. Damian jen pevně doufal, že jeho trápení už brzy skončí. Anebo taky nastane peklo. Zapudil tu myšlenku ihned a odmítl nad ní přemýšlet.

Eda setrvával v objetí, ruce volně položené na pevném těle. Ukolébávalo jej, přestože měl pocit, že už nikdy nebude úplně klidný. Jak toho v sobě mohl mít tolik? Měl pocit, že do té doby nikdy necítil tolik emocí, natož najednou. Nebyl na ně připravený. Po celou dobu byl jeho život jako zaseknutá deska a teď se najednou rozjel tak rychle, že mu podrazil nohy.

„Chtěl bych mu to říct,“ přiznal tiše Eda. „Moc rád bych mu to řekl. A moc rád bych to řekl i Heleně. Jenže nechci, aby mě litovali. Mám pocit, že když jim to řeknu, v jejich očích už nemocný budu. Chci, aby mě ještě chvíli brali jako normálního člověka. Chtěl bych… Pane Krausi, je to strašně těžké.“

Po těch slovech jej objal podstatně pevněji. Hlas mu zakolísal, a tak mluvit přestal a zabořil mu místo toho tvář do kůže na krku, rty pevně stisknuté k sobě. S těžkým knedlíkem, který se mu tvořil v krku, to moc nepomáhalo. Dýchal ztěžka, celým tělem zabořený do toho, jež mu bylo téměř vždy oporou. Byl za Damiana v tu chvíli tak šíleně vděčný.

„Chápu tě. Ale má nabídla platí, klidně večer, až se mí rodiče vypoklonkují, pošleme Viliama vyvenčit psy. Moje rameno ti bude k dispozici na vyplakání. Přesto bych byl raději, kdybys mi věřil… A Eddie, přestaň mi už vykat. Nabídl jsem ti přátelství, ne? Ty ho nechceš přijmout?“

Přátelství. Už zase Eda nevěděl, jak se cítit – a způsobilo to tohle jedno jediné, tolikrát na světě skloňované slovo. Před dvěma lety by dal cokoli, aby získal kamaráda. Dnes? Život ho rozmazlil. Teď už stál o daleko víc…

Nejistě se odtáhl z teplé náruče, aby se na svého společníka podíval. Potřeboval vědět, jak se tváří. Příliš mu ty oči nenapověděly. Měl by odpovědět, ty temné hloubky čekaly na nějaká jeho slova. No tak. Copak nechtěl přijmout jeho přátelství?

„Já nevím,“ vypadlo z Edy konečně. Sám sebe tím částečně zaskočil. Jenže musel pokračovat. „Já vám vůbec nerozumím. Chci říct, jste pro mě tak strašně složitý. Nejdřív se se mnou přátelit nechcete. Pak se najednou usmíváte, a dokonce i smějete. Pak zase nechcete. Jednou mě chytíte za ruku a jindy vás nesmím obejmout. Někdy mě posloucháte rád a někdy se vám zdám patetický. Nevím, co vám odpovědět, pane Krausi. Mám strach. Jestli mě necháte nazývat se vaším kamarádem, pak souhlasíte se strašně moc věcmi, které vám někdy nevadí a někdy ano. Já nevím, jak ty momenty rozeznat. Co když pak udělám něco, co vám bude vadit? Pane, vy nechápete… Já mám strach. Mám strašný strach, co bude zítra, a ten den potom, a pak. Když přijdu o vás, přijdu o všechno, co ještě mám. Nemůžu si dovolit ztratit vás. Smířím se s tím, že je to pro vás nepříjemné, smířím se se vším, ale nemůžete mi to jen tak nabízet, to není spravedlivé.“

Nešťastně po těch slovech zamrkal. Rukama se ochranitelsky objal kolem břicha.

„Oříšku, tohle mi nedělej…,“ zašeptal zoufale a promnul si tvář. „Já vím, že jsem tě mnohokrát zklamal, ublížil ti, vyhodil tě z domu. Nic z toho jsem nechtěl, ale stejně jako ty máš strach, i já jsem měl obavy. Já vím, že nejsem příliš dobrý člověk. Často se nedokážu ovládat a jsem velmi nedůvěřivý. Strašně rád bych ti slíbil, že už ti nikdy neublížím, ale nemohu, znám se. Co ti však mohu slíbit – budu se snažit, abys byl spokojený, ať už se bude dít cokoli. Nepřijdeš o mě, pokud sám nebudeš chtít odejít z mého života. Věřím ti a byl jsem hloupý, když jsem ti nedůvěřoval v minulosti. Tolikrát jsi mi dal najevo, jak nevinný a čistý jsi, a já jsem to ignoroval. Už nebudu. Mám tě rád a budu se snažit vždycky přijímat tvou náklonnost, ačkoli i ty sám víš, že někdy potřebuji prostor. Je jen na tobě, jakým směrem se bude tvůj život ubírat dál, ale byl bych rád, kdybychom zůstali v kontaktu. Jsi jako živá voda, kterou zoufale potřebuji,“ zakroutil hlavou nad svým blábolením. Netušil, jak ho přesvědčit, aby mu věřil. Vždyť po tom všem, co si s ním Eda zažil, by si taky nevěřil. Když se znovu podíval do jeho obličeje, přistoupil k němu a znovu ho objal.

„Nemůžeš mě opustit,“ zašeptal do jeho vlasů a přitiskl si ho k sobě silněji, jako by to snad mělo být naposledy.

Eda cítil, jak se mu do očí už zase hrnou slzy. A než si to uvědomil, nahlas zavzlykal. A pak najednou pevně objímal muže před sebou, tak pevně, jak snad nedržel nikdy nikoho, a už zase se hroutil, avšak tentokrát protože jej ten člověk měl rád, protože mu na Edovi záleželo. Přišel si v ten jediný moment tak slabý a vyčerpaný, tak zoufale nejistý, se srdcem těžkým láskou, kterou cítil tak intenzivně jako nikdy.

„Vy nesmíte opustit mě,“ snažil se dostat ze sebe. Mluvil tiše a lámaně, Damian mu dost dobře nemusel rozumět. Huhlal navíc kamsi do jeho trička. Avšak každé jediné slovo bylo naléhavé.

„Vyhrožoval jste mi zákazem přiblížení.“ Zajíkl se, když si na to vzpomněl. Tváře už měl v tu dobu bezpochyby celé růžové a pomalu mu otékaly. „Víte vy vůbec, jak strašně nespravedlivé by to bylo?“

Srdce mu poskočilo. Nádech, výdech. Nedostávalo se mu kyslíku.

„Co bych pak asi tak dělal? Pane, vy moc dobře víte, jak sakra jste pro mě podstatný, tohle prostě nebylo fér. Myslel jsem, že si vás nějak udobřím, měl jsem o vás strach, šílený strach, a pak jste najednou přišel s tímhle. Zbláznil bych se, ubrečel bych se a nemohl bych se na vás ani podívat, natož vás obejmout. Máte vůbec tušení, jak by to bylo náročné? Já bych to nepřežil!“ Všechno mu to vyčítal s vervou, se zápalem, který se vynořil, ani nevěděl odkud. Měl najednou strašnou potřebu to všechno povědět. Ovládaly ho city. „Nesmíte mi zakazovat se o vás starat, prostě nesmíte. Nesmíte mi dávat naději a pak ji všechnu brát, je to od vás tak strašně ošklivé. Mám pocit, že se bez vás nemůžu ani pořádně nadechnout a vy mi to vůbec neulehčujete. Měl jsem pocit, že mi umíráte před očima, byl jste šíleně bledý a já se vás nemohl ani zeptat, jestli jste v pořádku. Jak mi můžete tvrdit, že je to patetické? To teda rozhodně není patetické, chápete to? To je normální, to má být normální, a já si nezasloužil, neměl… Co bych si bez vás asi tak počal?“

Znovu zavzlykal. A pak, než stačil pochopit, k čemu přesně jej zápal pocitů žene, prudce zvedl hlavu a nešikovně přitiskl svoje rty na ty Damianovy. Silou, kterou nečekal, že v sobě najde, jej u toho přitiskl na kuchyňskou linku tak, že jej její okraj musel nepříjemně tlačit. Nebylo by divu, kdyby tam měl modřinu. Přirozeně zavřel oči. Pořád ještě plakal. A jeho srdce se rozbušilo jako na poplach.

Damianovo tělo se jako na povel napjalo, mozek zamrznul. Předpokládal, že Edův monolog bude mít nějakou dohru, ale ten neumělý, vlahý a naprosto sladký polibek by neočekával ani ve snu. Než se stihl z toho ochromení vzpamatovat a nějak zareagovat, Eda se odtáhl a šokovaně na něj vykulil oči. V tu chvíli připadal Damianovi jako nejkrásnější stvoření…

„Ach můj bože!“ vydechl a celý se uvolnil. Přejel si konečky prstů rty, na kterých stále cítil dotyk těch Edových. Ještě nikdy v sobě necítil takovou bouři emocí, a tak se jen nejistě pousmál. Neměl tušení, co by v ten moment měl udělat, ale všechno v něm zpívalo štěstím. Jeho Oříšek k němu cítil lásku. Políbil ho.