Co jsem? Kdo jsem? 30

Ráno otevřu oko a…

… a koukám se opět do krásného obličeje mého miláčka. Uvědomuji si, kde mám levou ruku, a cítím, že objímám ptáčka a kuličky Roba. A Robova pravá ruka mě objímá přes rameno a záda. Kde je ale Noah?

Ach ten lumpíček. Využil našeho nejhlubšího spánku, vymanil se z našeho objetí, nasituoval nás k sobě a v tichosti vyklidil pole. Zůstala po něm jen vzpomínka a vůně těch hinduistických voňavých tyčinek, které nás asi uvedly do tvrdého spánku.

Je pravda, že jsem dokonale vyspaný a plný elánu, což dokazuji tím, že začínám Robovi masírovat ptáčka a pytlík. Stačí chvilka, hormony znovu pracují, Robovi se zachvívají víčka a teď na mě poulí krásné vyspané oči a jeho ústa se roztahují to toho jeho neodoletalného úsměvu, ve kterém se přímo blýskají jeho dokonale rostlé a bělostné zuby.

Rukou, kterou měl na mém rameni a zádech, si mě k sobě přitahuje, vlepí mi dlouhý polibek a přeje mi dobré ráno.

„Dobré ráno, miláčku,“ mrousknu, „a děkuji za nádherný narozeninový dáreček.“

„Nemáš za co. Koukal jsem, že sis dárek užíval. Doufám, že mi teď nedáš kopačky a já neodletím domů sám.“

Nadzvedávám se na lokti a s dosti zděšeným výrazem se dívám Robovi do očí.

„To jako myslíš vážně, že bych tě vyměnil? To si opravdu děláš prdel?!“ začínám se vztekat. „To máš o mně tak nízké mínění?“

Slzy mi hrknou do očí a já se otáčím, zabořuji hlavu do polštáře a regulérně se rozbulím. Ne bolestí, ne ublížením, ne pokořením, ne neštěstím. Moje nejněžnější city se prostě projevují tím, že řvu jak malá holka. Teda spíš jako stará Škopková, když sledovala Angeliku v trilogii Seno, slunce… Snažím se, ale tělo se mi otřásá vzlyky, které nedokážu ovládnout.

Cítím, jak se mých ramen a zad dotýkají horké rty mého zbožňovaného Roba. Přidává se hladká teplá dlaň, která mě hladí od ramen až po zadeček.

„Robinku, já to tak nemyslel, to měl být vtípek, ale asi se nepovedl. Promiň. Ale alespoň jsi mi asi posté dokázal, že se o tebe opravdu nemusím bát, že bys mi za někým utekl. A jsem za to neskonale rád.“

Utírám si do polštáře slzy, otáčím se k Robovu obličeji, rudýma očima nacházím ty jeho a kníknu:

„Ale já nebulím pro to, co jsi řekl, ale prostě mě to celé dojalo a já to v sobě neudržel. Nějak prostě mé city převálcovaly můj rozum.“

Pokládám si pravou tvář na Robova prsa a ještě to dopovídám.

„Jsi si se mnou opravdu jistý? Dokázal jsem ti to? Věříš mi? Já bych pro tebe přece dýchal a i umřel.“

„To poslední nedělej. Ano, jsem si tebou jistý. Vzpomínáš, jak jsme tvým rodičům říkali, že tato naše dovolená bude i zatěžkávací zkouškou, jestli to mezi námi je a jestli to mezi námi zůstane?“

„Ano, to si pamatuji naprosto přesně. Trochu mě to zaskočilo, ale musel jsem ti dát za pravdu,“ říkám už uklidněným hlasem.

„A já za sebe můžu se stoprocentní jistotou říct, že já osobně jsem ve své vlastní zkoušce obstál a chci s tebou být a chci pro tebe žít. Jak to máš ty?“

No, ten mi to zase podává. Co na to říct? Vždyť jsem mu to před chvílí říkal, že bych pro něj dýchal i umřel. Opakuji to tedy jinými slovy:

„Bertíku můj, já možná tu slíbenou zkoušku bral nalehko, ale poté, co jsme zde zažili, jak jsme se jeden k druhému chovali, jak jsme si dávali najevo, že nám na nás záleží, mi je naprosto jasné, že to mám jako ty a chci s tebou strávit zbytek života. Miluji tě, zbožňuji tě, jsi moje všechno.“

A jako stvrzení toho, co jsem řekl, se na Roba přisaju a tentokrát ho zamknu svýma nohama já a snažím se ho ulechtat. Jenže on mě vždy přepere, i když teď se staví do pozice toho slabšího a nechává mě vyhrávat. Nakonec se chichotáme oba jak malí kluci, válíme se po celé posteli a hledáme na tom druhém ta nejlechtivější místa.

Po delší době ležíme oba na zádech nohama u hlavy toho druhého a držíme se za levé ruce.

„Večer odlétáme, navrhuji dát si sprchu, snídani, obejít naše nejmilejší místa, naobědvat se později odpoledne znovu v té mexické restauraci, sbalit se a vyrazit směr letiště, souhlasíš?“ ptá se Rob.

„Jojo, to je dobrý plán. Jdu do sprchy prvníííí,“ hulákám a ženu se do koupelny.

Jsem během pěti minut hotový, střídám se s Robem a opět trochu ustelu postel. Rob je hotový, scházíme po schodech a dostáváme naposledy lehkou snídani s patřičným širokým úsměvem domácího personálu.

***

Po snídani bereme nezbytný baťůžek s plavkami, ručníky, nějakou tou forsáží, vodou a vydáváme se na rozlučkovou procházku. Procházíme známé pláže, sem tam skočíme do vln a zase se posouváme. Kupujeme si u známých stánků nachlazené kokosové ořechy s brčkem a tajně do nich naléváme rum, co máme v baťůžku. Zabíráme si volná lehátka a střídáme grilovačku na sluníčku s blbnutím ve vždy přítomném příboji. Člověka to unaví, a navíc kokosové ledové mléko s rumem je fakt skvělá kombinace. Leze to do hlavy, ale co? Jít do letadla střízlivý? To může akorát lama.

Je hodně po poledni a my se vydáváme na tu naši rušnou ulici a zasedáme pod markýzu již jednou navštívené mexické taverny. Majitel, místní desperádo, se k nám hned hrne se slovy:

„Hola mis amigos checos, (Zdravím vás mí čeští přátelé),“ a lámanou angličtinou nás ujišťuje, jak nám bude vždy k službám. Kdyby věděl, že jsme tady naposledy, asi by tak vstřícný nebyl. Necháváme ho v bludu a nadšeně odpovídáme:

„Buenas tardes. ¿Cómo estás? (dobré odpoledne, jak se máte?).“

No a vzápětí nám přistávají dvě zlaté tequily se solí a pomerančem. Bože už zase. Tequilu fakt nemusím. Ale hecnu se z úcty k hostiteli a se zaťatými zuby to do sebe dostávám. Pomeranč si nechávám jako zapití té hrůzy.

Objednáváme si typické mexické jídlo, ke kterému je vždy přílohou tortilla. Kdo ví, co jsem tady v této taverně vlastně jedl. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byla nějaká koza, ovce, lama a možná i chřestýš. Musím ovšem uznat, že to bylo vždy dobré a špatně mi nebylo ani není. Dáváme si pivko a na závěr kávu.

Chci se také vytáhnout, proto na ochometající se servírku promluvím:

„Señorita camarera, tres rones cubanos, por favor (Slečno servírko, prosím tři kubánské rumy),“ a protože tady moje španělština končí, dodám anglicky:

„And could you call us boss?“

„Con alegría, será pronto! (S radostí, hned to bude)“ odpovídá se zářivým úsměvem a mizí za barem.

Rob se mnou navazuje oční kontakt se zvědavě zvednutým obočím a nevyřčenou otázkou.

„Rád bych mu za nás oba poděkoval za laskavost a vstřícnost. Taky do nás narval několik těch výluhů z kaktusů,“ vysvětluji a musím se uchechtnout nad tou mojí pitomou poznámkou.

Robovi cukají koutky, ale snaží se nevyprsknout, protože si právě nabral do úst pořádnou dávku piva.

Slečna pokládá tácek s rumy na stolek, k tomu decku koly pro každého, já se na ni zářivě usměju a poděkuji:

„Muchas gracias,“ a servírka se mým směrem s chlípným úsměvem uklání a odchází.

„Ty jo, máš pěkně nastartováno. Ta po tobě jede jako slepice po flusu,“ směje se mi Rob. „Běž za ní, udělá ti potěšení. Kdo může říct, že měl něco s Mexičankou?“ a tlemí se na celé kolo.

Že on si dal po cestě na WC nějakého panáka u baru, a když šel zpátky, tak ještě jednoho? Je celkem rozpustilý. Seřvávám ho pohledem a tím ho ještě víc rozesmívám.

Líder caballero k nám se širokým úsměvem a rukama rozpaženým v rytmu španělské písně přitančí a snaží se být hodně vlezlý. Rob mu vysvětluje, že mu já za nás oba děkuji za vstřícnost, prostředí, jídlo, ochotu a ještě všechny další věci, protože je boss evidentně ješitný a hrdý na svůj podnik. Možná mu vychválil i záchody.

Když se zvedáme k odchodu, bos podniku se s námi loučí, jako bychom měli přijít zítra znovu. Necháváme ho v tom a rychle se sbíráme, protože nás začíná tlačit čas.

Tequila a ‚chodníčková‘ mi lezou do hlavy, ale poměrně svižná chůze mě dostává zpátky do formy. Jdeme ruku v ruce a já se občas opírám o Robovo rameno. Chci se k němu tulit a rozdat si to s ním klidně uprostřed této méně rušné cestičky. Jsem dole tvrdý a jen moje pevné spodní prádlo to nedává znát. Rob mě ale uklidňuje a směruje k cíli.

Ve vile už jen dobalujeme to, co jsme nestihli, převlékáme se do cestovního, necháváme tučnou odměnu pokojské na posteli, loučíme se s domácími, vyrovnáváme účet a opět necháváme slušné spropitné. Před vilou už nás čeká Uber a mažeme směr letiště.

Odbavení probíhá bez problémů, sedíme před gate a Rob se vytasí s třetinkou whisky.

„Musíme to mlasknout tady, do letadla nás s tím nepustí. Důležité projít bránou, najít místo v letadle a pak se děj vůle boží.“

Rob je nějaký rozpustilý, dokonce se o mě otírá a nejraději by mě tady asi ojel. Je to s podivem, ale tentokrát Roba trochu usměrňuji sám. Znovu mám podezření, že když šel platit u toho Mexikánce, dal si s ním ještě tuplovanou tequillu u pultu. A proč ne? Vždy se o mě tak skvěle postaral, postarám se tentokrát já o něj.

Nastupujeme do letadla a letušky nás nasměrují na místa. Rob je vláčný, a tak ho v podstatě dovleču k naší uličce a shodím na sedadlo u okénka. Já vedle něj a místo vedle mě zůstává prázdné. Rob se opírá o stranu letadla a v tu chvíli je po něm. Snažím se zpod jeho těžkého těla vytáhnout konce bezpečnostního pásu, zapínám mu jej a pořádně utahuji.

***

Z Denpasaru odlétáme něco po půl sedmé večer. Slunce již zapadlo, jak je na rovníku zvykem, ale při vystoupání do výše deseti kilometrů se znovu slunce na západě vyhupuje nad moře. Země se však otáčí rychleji, než postupuje naše letadlo, tak za několik minut mizí. Navíc letíme na sever opět do Honkongu. Můj ojíněný Bertíček se probírá, kouká nevěřícně okolo sebe, ale to už zahajujeme přistávací manévr a za chvíli drncáme po ranveji.

V Honkongu asi dvě hodinky na přestup, což je akorát na to najít gate, dojít si na wécko, opláchnout se, něco zobnout a tentokrát neletíme do Milána, ale do německého Düsseldorfu.

V letadle dostáváme večeři, okénka se povinně zatahují, světlo v kabině potemňuje, my přes sebe přehazujeme ty krátké dečky a můžeme se pod nimi nenápadně muchlovat. Je to tak vzrušivé, když kolem nás je přes šest set lidí. Chvilkama pospáváme, chvilkama sledujeme nějaké filmy, chvilkama překlikáváme na mapu našeho letu. Je zajímavé, jak na ploché mapě vypadají dráhy letu nesmyslně. Míříme opět na sever, oblétáváme Himaláje z východu, míříme na Moskvu, přelétáme Baltské moře a ze severovýchodu přistáváme v Düsseldorfu. Kdo se dívá na glóbus, vidí, že tato dráha je nejkratší.

Sleduju kameru na břichu letadla, jak se blížíme k přistávací dráze a pak jen lehké drcnutí a jsme na zemi. Lidi jsou zase jako ovce. Sotva se letadlo zastaví, většina si stoupne do uličky, sundává zavazadla, přitom do sebe vráží a žduchají se. Čekají dobrých deset minut, než se k letadlu přisune turniket pro výstup cestujících, otevřou se dveře a stejně ti vzadu čekají, protože se přední řady derou do uličky a vždy někdo zdržuje, protože neví, kam si dal příruční zavazadlo, nebo se mu v té zběsilosti nějak zasekne.

A personál trpělivě a s úsměvem stojí ve výstupu a s každým se loučí. Já bych ty lidi mlátil basketbalovou holí po těch dutých hlavách. Ale já se jen opřu o Robovo rameno a s úsměvem sleduji to nesmyslné počínání.

Něco se vzadu zadrhlo a v uličce nastala mezera. Rob jediným plavným pohybem vstane, vysune mě do uličky, bravurně vytahuje naše dva příručáky a už mažeme k východu v podstatě bez zdržení. Asi hodinka na přestup a pak turbovrtulákem do Prahy. Zvláštní, všechna letadla měla křídla pod kabinou pasažérů, toto letadlo má křídla nad jejich hlavami. Neletíme v takové výšce jako proudová letadla a za chvilku zřetelně rozeznáváme Krušné hory, řeku Ohře a zahajujeme sestup k Ruzyni. Pasovka žádná, páč jsme ji absolvovali v Německu a tady jsme v rámci EU. Zavazadla máme poměrně rychle a opouštíme termnál 2.

***

Nasedáme do Robova auta a tady Rob sahá do přihrádky a vytahuje alkohol testr. Fouká a k mému překvapení má 00:00. Startuje a míříme směr domov. Opírám si hlavu o Robovo pravé rameno a mám neskutečně dobrý a příjemný pocit. Stejně mi to nedá a ptám se:

„Co kdybys nadýchal?“

„Tak bys řídl ty,“ prohlašuje se stoickým klidem, „však máš řidičák, ne?“

„No mám,“ odpovídám, ale vidina, že bych řídil tohle SUVéčko mě trochu irituje, „ale co kdybych nadýchal i já?“

„Tak to by byl problém, museli bychom si sednout někde na lavičku a čekat, až to vydýcháme,“ prohlašuje smrtelně vážně, koukne po straně na mě, a když vidí můj zděšený výraz, začíná se nekontrolovaně smát, že raději zpomaluje.

„Kdyby ses viděl, ty moje trdýlko, to tvé zděšení v očích,“ postupně se uklidňuje a pokračuje, „samozřejmě bychom si vzali taxíka. Je jich tady mraky a taxikáři se jen třepou, jak by oškubali cestující, hlavně cizince. A mladé kluky by určitě taky ošukali,“ ještě si přisere a sáhne mi pravou rukou mezi nohy.

Automat mu to dovoluje a tak mi regulérně zajede rukou pod kraťasy i boxerky a nahmatává moje polotuhé pérko a kuličky. Stačí ten dotek a jsem tvrdý jako skála.

‚Ať mi to nedělá, ať mi to teď nedělá,‘ říká můj mozek, ale mé tělo se nadzvedává a přiráží do Robovy dlaně.

„Stáhni si oblečení pod kolena,“ zní téměř rozkaz.

Poslušně to dělám a penis mi pleskne o břicho, jak přes něj stáhnu boxerky.

„Sleduj provoz a cestu!“ zní další Robův rozkaz, zatímco mi masíruje kuličky a trochu je mačká. Teda trochu moc a já kňučím slastí.

Aby mě vyhonil řidič v autě, takovou představu jsem ještě nikdy neměl. A že jsem těch představ už měl. Je to tak rajcovní, že se za chvíli asi udělám. A je to tady! Robík mi přetahuje předkožku po celé délce a má, co chtěl. Stříkám jako nikdy, protože je to zase v jiném prostředí a v jiné situaci. V poslední chvíli se svezu kolenama až k palubní desce, vyhrnuji si tričko až po bradu a už to ze mě stříká. Vzpouzím se, co mi pás dovolí, hekám jak nějaká fňukna, ale úžasně si to užívám.

Mám pěknou nadílku na prsou a břiše a Rob si o moje bříško ještě utírá ruku, na které mu něco zbylo. Vydýchávám se a přemýšlím, kam s tím nadělením, než to začne vodnatět a stékat z mého těla.

„V přihrádce jsou kapesníky, tak se obsluž, holátko,“ říká měkce Rob a mžikem se na mě usměje. Opět naráží na to, že jsem hladce oholený, a opět mi dokazuje, že se mu to na mně líbí.

Jako v mátohách se posunuji zadkem trochu zpět do sedadla, natahuji se do kastlíku a vypotřebuji velké množství kapesníků, než tu nadílku uklidím. Nakonec mi pod nohama končí poměrně velká koule nasáklých a sbalených kapesníčků. Nechci to dávat do žádných přihrádek, hned při příjezdu to skončí v popelnici.

Když se posbírám a trochu upravím, opírám se Robovi opět o jeho rameno, natočím se k němu bokem a pravou ruku mu pokládám na pravé holé stehno. Chvilku jen tak hladím a potom zamiřuji výš. Rob se najednou celý napíná a já vím, že hraji na nebezpečnou strunu.

„Už tě někdy někdo vyhonil nebo vykouřil při řízení?“ šeptám mu do ucha.

Celý se otřepává a moji ruku mi stahuje ze svého klína. Sleduji, jak začíná zhluboka dýchat, a když se podívám pozorně, začíná být v rozkroku trochu plnější. Spíš ale rozdýchává to, kam jsem ho dostal.

„Ještě ne, ovšem nebránil bych se tomu. Teď ale ne, už jsme skoro doma, štěně,“ povídá a loví dálkový ovladač od garáže.

***

U Roba se hned svlékáme a po krátké sprše na terase, abychom ze sebe smyli pot a prach, pádáme do bazénu. Je to příjemné osvěžení po těch nekonečných hodinách letu. Chvilku se jen tak necháváme oplachovat proudící vodou, potom se postavíme a já se Robertíčkovi věším kolem krku a nohama ho obejmu kolem pasu. Tisknu se mu ptáčkem na břicho a cítím, že ten jeho, jak je vodou nadnášen mě šimrá na zadečku. Přitisknu si svoji tvář na jeho a šeptám mu do ucha:

„Děkuji ti, zlato, za ty nádherné dny strávené spolu a na takovém fantastickém místě. Moc jsem si to užil a hlavně tebe. Miluji tě a nerad bych o tebe přišel.“

„Ty moje holátko, mně se to také moc líbilo, byl jsem za tvoji přítomnost neskonale šťastný, i za ty něžnosti, kterými si mě častoval. V práci je to někdy hodně vypjaté a s tebou jsem totálně vypnul. Od počátku jsem po tobě toužil a časem jsem zjišťoval, že to není jen tělesná záležitost, ale hlavně citová a srdeční. Také tě miluji a chci s tebou žít.“

Vida, to je snad poprvé, co mi o své práci něco říká. Nekomentuji to však, protože vím, že nic víc neřekne a zbytečně bych z něj něco páčil. Raději se ještě více přitisknu na to jeho pevné tělo.

Chvilku takto setrváváme, mazlíme se a já cítím, jak se mi zadečku dotýká něco pevného. Můj Rob je zase připraven na zteč a jeho penis chce do mě vniknout. Vzhledem k tomu, že mám stále nohy obtočené kolem Robových boků a za jeho zády zaháknuté do sebe, mám prdelku poměrně hodně roztaženou a připravenou něco do ní pojmout.

A taky že ano. Jednou rukou se pouštím Robova krku, pod prdelkou nahmatám ten skvělý Robův kyj, několikrát jej protáhnu, čímž ještě víc ztvrdne a už si ho situuji na dírku. Jsme ve vodě, takže klouzání je trochu složitější, ale já už umím přijmout to jeho potěšení kdekoliv a jakkoliv. Stáhnu mu předkožku hodně přes žalud a takto upravenou špičku si nasadím na dírku. Když zatlačím, Robův žalud se z předkožky dostává rovnou do mého análku a pak už to jde jedno za druhým.

Tato poloha je také zvláštní, trochu podobná té v moři, ale skoro celý den na cestách nás nabudilo tak, že jsme v extázi společně během několika minut. Užíváme si to, vzdycháme a hekáme, že by si někdo mohl myslet, že se tady děje nějaké násilí. Naštěstí jsme totálně odhlučnění tímto skvěle situovaným bytem.

Po chvíli naše objetí povoluje a my si užíváme několik bazénových délek vody, utíráme se a jsme natolik malátní, že dáváme ‚chodníčkovou‘ a zasouváme se do postýlky. Jedna pusa na dobrou noc a jsme v limbu oba.

***

Časový posun je ‚sFiňa‘, tak se budím až v devět. A sám. Teda budím se sám, ale vstáváme dva. Já a ten můj. Hihi. V kolik asi vstávalo moje zlatíčko? Snažím se myslet na něco jiného, aby mi penísek trochu ochabnul, procházím ložnicí, halou, nakouknu do kuchyně, která je prázdná, a šmáruju si to na terasu.

Zde ve stínu slunečníku sedí Rob s osuškou kolem pasu. Asi už má bazén za sebou. Na stolečku má před sebou nějakou otevřenou složku a u ucha telefon. Mluví neskonale klidným a tím svým temným hlasem, který mi vždy rozvibruje celý hrudník. Jak se dostávám do jeho zorného pole, obrací ke mně hlavu, vykouzlí neodolatelný úsměv na tváři, volnou rukou shrnuje papíry a zavírá je do složky. Naznačuje, že mám být potichu, a posílá mě do bazénu. Okukuje moje ještě napolo ztopořené přirození a smyslně si olízne rty. Potvora jeden.

Skáču po hlavě do skvělé vody a snažím se pod hladinou vydržet co nejdéle. Vypouštím bubliny z nosu i pusy, ale stejně mě voda nadnáší a za chvilku jsem na hladině. Prudkým pohybem hlavy ze strany na stranu odstřikuju z vlasů vodu tak, že se kolem mě dělá kruhový gejzírek. Dvě tři délky bazénu a vystupuji po schůdkách. Rob na mě čeká se sněhobílou osuškou a na stole mezitím přistály dvě sklenice s pomerančovým džusem a ledem. Skvělé ranní osvěžení.

„Dobré ráno, my lorde, dal byste si lehkou anglickou snídani na vidličku?“ úlisně se tváří a klaní se přede mnou.

„Kdyby sis nehrál na sluhu, ale moje zlato, řekl bych, že rád. Avšak dám si ji i tak a rád, přestože budeš lokaj,“ směju se a přisaju se na jeho ústa, „pomůžu ti?“

„Ne, ne, nech se rozmazlovat. Mám vymyšlenou specialitku,“ pronese a mizí přes halu v kuchyni.

Když jsem mu dával pusu, všiml jsem si, že je hladce oholený, a tak zaplouvám do koupelny a holím si těch pár chlupů na ksichtíku a poměrně důkladně se věnuji kuličkám, ptáčkovi, podbřišku a také prdelce.

Rob má snídani asi již rozchystanou, protože se vrací do deseti minut s dvěma talíři, na každém hemendex ze tří vajec, obloha z kyselých okurek, cherry rajčátka, kolečka fialové cibulky, na každém žloutku tři až čtyři zrníčka kmínu. Voní to, vypadá to a chutná to skvěle. Chvilku před tím jsem zaběhl do šatny, která je v ložnici za hlavou postele a vstupuje se do ní ze dvou stran vedle nočních stolků, abych odtud donesl dvě volná trička bez rukávů. Mimochodem ta šatna se rovná jedné rovnocenné místnosti v klasickém paneláku.

Oba jsme decenti, nebo alespoň slušně vychovaní, a tak k jídlu nikdy nesedáme odhalení. Pokud se tedy nejedná o svačinu někde u vody na dece. Stejně je na nás pohled. Trička bez rukávů a pod nimi obtočené osušky. Ale dekórum je dekórum…

Jak jsem řekl, jídlo voní, vypadá a chutná luxusně. Kdy jsem takovou baštu měl naposledy? Mamka hemendex nebo backendex, což je česká slátanina, která zaměňuje šunku za anglickou slaninu, ale postup je stejný, občas dělá, ale jen málokdy. Já s tatíkem si na tom vždy smlsneme.

Když jsem s Robem, mám pusu proříznutou, ale teď ji mám plnou té božské chuti a s čerstvým rohlíkem máznutým máslem nemůžu jinak, než jen žvýkat, rozmělňovat tu směs chutí a míchat ji v jednu jedinečnou. Člověku se to nechce ani polknout, jak se to v ústech rozlévá.

Rob s rozvahou spořádává svoji porci a s pobavením kouká, jak si tu lahodu užívám. Když jsem za polovinou, začnu vnímat okolí. Rob to vycítí a pomalu prohodí:

„Měli bychom navštívit vaše. Je sobota a to budou určitě doma. Tys‘ jim sice včera volal, že jsme v pořádku, ale jaksi si zapomněl se zeptat, jestli budou o víkendu doma.“

Ztěžka polykám, protože se mi nechce tu chuť přesunout do žaludku, a zmohu se jen na:

„Nó, jó, to máš pravdu…,“ a znovu si cpu pusu.

„No s tebou je dnes řeč,“ uchechtne se Rob a spořádává poslední sousto, protože se s tím jezením zas tak moc nemazlí. Natahuje se pro telefon a vytáčí naše:

„Dobré ráno, neruším?“ ptá se Rob. Naši mají jeho číslo uloženo, tak ví, kdo jim volá a nemusí se představovat.

„Chtěli jsme se zeptat, jestli jste a budete doma, rádi bychom se zastavili a poreferovali o našem výletu. Také pro vás máme nějaké dárečky…,  …no to víte, že jo…, …ten? …ten ještě spí…, …ale ne, má plnou pusu a nemůže mluvit, jen na mě kývá, abych vás pozdravil…, …tak platí, do hoďky jsme u vás na kávu. Zatím se mějte.“

„Mrskej sebou, za chvilku vyrážíme a měli bychom se zušlechtit,“ popohání mě.

Tím zušlechtěním míní obléct se slušně, nepojedeme přece nazí, vyčistit si zuby, navonět se, přičísnout se, trochu vosku do vlasů, pohledat dárečky a vyrazit.

„Hele, můžeme také podarovat ty moje holky, ať to máme z jedné vody najednou?“ ptám se opatrně. „Mohly by tě koneckonců konečně poznat, co?“

„Proč ne,“ odpovídá Robertík, „jsem na ně docela zvědavý.“

Jsme domluveni, volám Olince a domlouváme se pod kaštany k našemu oblíbenému stolu na čtyři odpoledne.

***

„Vstup pouze pro bílé,“ zarazí nás tatík u vchodových dveří. Koukneme s Robem nechápavě na sebe a pak nám to dochází. Oproti ostatním českým domorodcům jsme hodně, ale hodně opálení. Vždyť jsme skoro celých čtrnáct dnů byli na sluníčku a bronzu jsme nachytali opravdu hodně. Začínáme se smát a tatínek nám otvírá dveře dokořán. Vítá nás s otevřenou náručí a hned za ním stojí maminka a objímá nás o něco déle. Přitom každému vlepí pořádnou pusu na tvář.

Taťulda má už nastartovaný kávovar, a tak má během několika minut každý kávu podle svého gusta na stolku.

Tasíme své dárky a rozdáváme je. Oba jsme se s dárky trefili a rodiče mají neskutečnou radost. Referujeme o zážitcích z naší dovolené a pak je řada na našich, jak si užili zbytek dovolené na chalupě. Čas u vyprávění plyne a mamka se nenápadně vytrácí do kuchyně. Za chvilku nakoukne do obývačky a oznamuje, že za čtvrt hodiny bude oběd s tím, že mě žádá, abych jí pomohl s prostíráním. Nechávám Roba s tatíkem samotné, určitě si mají co říct.

My zatím s mamkou drbeme u kuchyňské linky. Mamina samozřejmě vyzvídá, co a jak, protože je jí jasné, že ty neutrální řečičky o tom, co jsme viděli a zažili, ji samozřejmě zajímají, ale chce vědět něco víc. Ujišťuji ji, že všechno, co proběhlo mezi námi s Robertíkem, bylo nadmíru slunečné a vybarvené nejlepšími barvami. Sblížili jsme se, v naší zkoušce jsme uspěli a rádi bychom se nadále ubírali společnou cestou. Je mi jasné, že moje oči září a maminka v nich umí velmi dobře číst.

Přivine si mě na svou hruď a, i když jsem o dobrých dvacet centimetrů vyšší, má mě ve své teplé, mateřské náručí. Tvář má na mém rameni a tiskne mě tou svojí láskou, která může být jen a pouze mateřská. Šeptem mi povídá:

„Mám tě ráda, Robíšku, a přeji ti, abys byl šťastný.“

Skláním hlavu a dávám jí pusu do vlasů se slovy:

„Já tebe taky, maminko. A věř, že šťastný jsem a snad i v budoucnu budu. A kdybych snad někdy nebyl, vím, kde štěstí hledat.“

Maminka se ode mě odtahuje, trochu se odvrací a určitě si utírá vlhké oči.

„Pojď, jdeme podávat oběd,“ řekne směrem ke mně a do obýváku zavelí:

„Pánové, konec hospodských řečí a nástup ke stolu.“

„Jaké hospodské řeči?“ slyším, jak tatík utrousí směrem k Robovi, ale nahlas odpovídá:

„Ano, maminko, už jdeme. A víme, napřed umýt ruce.“

Dovedu si tatíka představit, jak se na sebe s Robem šklebí, ale spěchají do koupelny a vzorně zasedají ke stolu.

Já s mamkou si umýváme ruce ve dřezu v kuchyni a nosíme na stůl. Mamka se zase vytáhla. Ty její holanďani jsou luxusní a bramborová kaše politá máslem k tomu skvěle pasuje. Rajčatový salát je tečka k té skvělé baště.

Konverzace už je jen taková nezávazná, já sděluji, že se mi naskýtá skvělá brigáda v restauračce, kterou bych mohl dělat celé září a o semestru ve volných odpolednách nebo o víkendech. Rodiče pochvalně pokyvují hlavou a pak se jen okrajově zmiňují, že si budeme muset jednou sednout a vyřešit moje financování, aby nebyl Rob jen mým mecenášem, ale aby rodiče a samozřejmě i já jsme přispěli na mé studentské žití.

Domlouváme se, že si to každá strana nechá projít hlavou, zjistí možné příjmy a výdaje a za týden, dříve než začne semestr, to dáme dohromady.

Chvilku odpolední siesty, pak další kávička s dezertíčkem a musíme mazat za těma dvěma lesbičkama. Loučíme se s našema, kvituji, že tatík opravdu vřele tiskne Robovu ruku a maminka jej objímá o něco delší chvilku než mě. Měl bych začít žárlit? Určitě ne. Je to pro mě důkaz, že se mí rodiče napevno smířili s tím, jak to mám, jsou za Roba rádi a přijali ho do rodiny.

***

Holky na nás mávají už z dálky. Sešly se o něco dříve, aby se na nás určitě mohly domluvit. Představuji jim Roba a ony na něm můžou oči nechat.

„Hele, kdybych nebyla na holky, tak ti ho přeberu,“ povídá Olinka a chichotá se do dlaně.

„Já bych se s tebou asi o toho fešáka poprala,“ kontruje Martinka se smíchem a společně si sedáme ke stolu.

Nějaké to nezávazné a poznávací klábosení a je čas vytasit se s těmi malými dřevěnými pinďoury na klíče. Sdílíme nadšené pochvaly a přitroublé komentáře, jestli to jsou naše odlitky.

Na to reaguje Rob, jestli si holky přejí porovnat dárečky s našimi ozdobami a jestli to budeme dělat tady u stolu. Následuje další várka smíchu a prej by to mohlo být docela zajímavý.

Upíjíme pivko, které máme všichni objednané, a Martinka sahá do kapsy pro svazek klíčů, ke kterému připíná toho malého ptáčka. To jsem zvědavý, až bude mít v kanclu ten svazek hozený na stole a přijde k ní nějaký zaměstnanec nebo dodavatel. Určitě si s tím Marťa nedělá a ani nebude dělat hlavu.

Stále cítím nedostatek spánku, a tak na Roba hážu psí oči. On hned chápe a směřuje hovor ke konci a rozlučce. Holky se na nás lepí, ocucávají nás, Roba teda o něco déle, a následuje rychlé loučení.

Doma, myslím tím u Roba, probíhám sprchou, rychle se tam vevnitř pro jistotu vypláchnu, plácám sebou do postele a s mírným trnutím tam dole čekám, na Roba, aby…

aby…, kdyby…, coby…, kéž by…