• drsoul
Stylromantika
Datum publikace25. 11. 2012
Počet zobrazení5022×
Hodnocení4.48
Počet komentářů1
Oceněnípovídka roku 2012

1

„Alors, mon ami Hastings, potřebuji s vámi probrat závažný případ," hupsnu na Jozífkův psací stůl a nakrucuji si imaginární knír.

„Rád vám poradím, milý Poirote, ale později," praví on rezolutně, „ale teď laskavě sundej svoji prdelku z těch sešitů, musím opravit úkoly," vezme mě do náruče a postaví na zem, „dej mi půl hodiny, a když připravíš čaj, můžeme to potom probrat, souhlasíš?"

„D'accord, mon capitain Hastings, udělám k čaji něco sladkého, aby naše malé šedé buňky měly dost energie pro svoji práci," přijmu porážku. Nakonec jsem přeci před více než měsícem slíbil, že budu Jozífka poslouchat. A musím to zaklepat, daří se mi to bez větších problémů. Mamka tvrdí, že už asi opravdu začínám dostávat rozum. A propò mamka. Jí se právě týká ten problém, o kterém chci s Jozífkem mluvit.

„Všiml sis, jak naše matička nápadně často tráví noci mimo domov?" začnu, když už sedíme u čaje a palačinek se šlehačkou a jahodami.

„Ale je už přece velká holka," zavrtí hlavou Jozífek, „a má spoustu práce, jezdí tlumočit, to je přece normální, že přespává jinde."

„Kdepak, vždycky když to jen sebeméně šlo, vracela se domů, ráda spí ve své posteli. A nezaregistroval jsi, že se zvlášť pečlivě strojí a líčí, když odchází?"

„Bobina je vždycky upravená a elegantní," namítne Jozífek, a protože je mi líto té šlehačky, která se mu zachytila na knírku, musím ji slíznout, což má za následek poměrně dlouhé přerušení vážné debaty.

„S tou upraveností máš pravdu," pokračuji v rozboru situace, když už zase popadnu dech a podaří se mi vyprostit z Jozífkovy náruče. „Ale teď je to opravdu mimořádné, věř mi, znám ji už skoro osmnáct a půl roku. Víš, co jsem vydedukoval?"

„Ven s tím, velký detektive, nemohu se dočkat, až z tebe vypadne, že ji podezříváš, že má nového přítele!" zašklebí se potměšile, „to by přece napadlo i slepého, ne?"

Trochu mi tím narušil scénář, měl počkat, co řeknu, a pak projevit patřičný úžas nad mojí dedukcí, ale protože má pravdu, pomstím se za to jen tím, že mu ukradnu před nosem poslední palačinku a s plnou pusou pokračuji:

„No tak to máš pravdu, ale co s tím budeme dělat? Musíme přece zjistit, zda je to pro ni vhodná partie, ne? Co když upadla do spárů nějakého sňatkového podvodníka?" tvářím se důležitě.

„Má víc rozumu a zkušeností než my oba dohromady, myslím, že se opravdu nemusíme ničeho obávat. Raději bychom měli řešit důležitější problémy!"

„A jaké, prosím tě?" namítnu překvapeně.

„Třeba co bude k večeři, budu mít hlad, když všechno sníš," dívá se smutně na poslední kousek palačinky na mém talířku.

„Jsem ještě ve vývinu, potřebuji hodně jíst," namítnu, ale nedá mi to a zbytek té dobroty napíchnu na vidličku a vmanévruji pod jeho knír. „Ale protože tě hodlám ještě dneska využít, tak se rozdělím." Dvakrát kousne, jednou polkne a oči se mu rozzáří:

„Už se nemůžu dočkat, včera jsme to dost odbyli, dnes si tedy dám opravdu záležet!" chlípně na mě mrkne.

„Ale tak jsem to vůbec nemyslel, ty smilníku nemravná," vypláznu jazyk. „Potřebuji poradit s matikou, já ty derivace nějak nemůžu skousnout!"

„Ale jdi ty, předně bych si vážně musel hodit korunou, kdo je tu větší nemrava, a potom, derivace jsou velice jednoduché a logické, to vezmeš"

„Zadrž, nešťastníku, chvíli s tím počkej, musím umýt nádobí a připravit maso na večeři. Dnes výjimečně bude s námi večeřet i mamka, volala, že toho mám udělat hodně, že má hlad."

„No, a copak bude?" olízne se mlsně Jozífek, jako by právě nesnědl tři a půl palačinky. Kam to do toho svého dokonale plochého bříška klade, to nepochopím.

„Kuřecí na čínský způsob s rýží, jdu to nakrájet a naložit." Uklidním ho, je mi jasné, že měl strach, že bude muset škrábat brambory.

„Tak já to nádobí umyju, ať to je dřív, potom se koukneme na tu matiku a můžeš se pustit do vaření. Uděláš to trochu pálivé, že jo?" zaprosí.

„Trochu ano, to víš, ale ne moc, to se pak ztratí všechny ostatní chutě. Tak pojď, když se do toho dáme, třeba zbude chvilka na to, aby ses se mnou pomazlil, v poslední době máme tak málo času" Je to pravda, Jozífek toho má ještě víc než já, nepřipravoval se na kantořinu a jeho povaha mu nedovoluje cokoliv odbývat, takže mu to dává zabrat. Já toho mám taky dost a dost, učím se nejen do školy, ale připravuji se i na přijímačky na universitu. A tak se stává, že večer padneme do postele, sotva si dáme pusu, Jozífek si mě k sobě přitáhne a už spíme. Pravda, není to zase tak často, nesmím přehánět, ale tak jednou do týdne se to stane.

„Myslíš, že tě zanedbávám, maličký?" vyděsí se Jozífek, „to snad ne, to by mne mrzelo!"

„Ale to víš že ne, ty můj veliký," na jeho oslovení ,maličký´ jsem si už dávno zvykl a mám to rád. „Je to oboustranné zanedbávání milostných povinností a každý den nemůže být svátek."

„Dobrá, dnešní den si ale svátek uděláme, ano?" pohladí mě po tváři, tak to umí jenom on, a jeho pohlazení ve mně vzbudí vzpomínky na to červencové dopoledne, kdy jsme se poprvé setkali. Políbím tu velkou krásnou ruku, posadím se mu do klína a líbáme se a mazlíme tak dlouho, dokud neuslyším, jak hodiny odbíjejí šestou.

„Je nejvyšší čas, už ani tu matiku nestihnu," zašeptám Jozífkovi do ucha, „musíme to nechat až na večer."

„No jo, ale jak já teď mám chodit?" potutelně se usměje Jozífek a já zcela zřetelně cítím, kde spočívá, ne to není správný výraz, správněji, kde se zvedá jeho problém.

„Copak já jsem na tom líp?" zasměju se také a raději mu uteču dolů do kuchyně, když se jeho slídivá ruka snaží přesvědčit, zdali mluvím pravdu.

„Jen také vstaň a pojď mi pomoci, však to rozchodíme," volám na něj ještě ze schodů.

„Zrádče," bručí Jozífek, ale jde za mnou, chystá se navléknout si svoji zástěru, kterou si bere vždycky, když se rozhodne účinně mi překážet při vaření.

„Tu zástěru nech, posaď se a něco mi povídej, bude to rychlejší." Je to nepříliš taktní, ale nutné, opravdu už máme zpoždění.

„Ale já bych ti opravdu rád pomohl," naoko se brání Jozífek, ale zástěru odloží velice rychle.

„Tak já ti třeba povím, jak jsme pekli slepici v jílu, když jsme byli na kolech, ano?" posadí se na židli tak, aby mi mohl pod rukama krást kousky nakrájené mrkve a kedlubny, kterou používám místo bambusových výhonků.  Ty jsou dobré jenom čerstvé a já je nesehnal.

„Jednou ti uříznu prst, uvidíš!" zlobím se, ale on dobře ví, že dávám pozor, jen se tomu směje a vesele loupí dál.

„To jsme prostě koupili od jedné selky ve Finsku slepici, že si ji upečeme. No, a někoho napadlo, že slyšel, že když se ten pták zabalí do mazlavé hlíny, může se péct i s peřím, to se pak sloupne s vypálenou hlínou a zůstane jen dobré a šťavnaté maso. Tož jsme to tak udělali, tu hroudu hlíny se slepicí uvnitř jsme zahrabali do popela a dobou hodinku nad ní pečlivě udržovali oheň. Potom jsme ji vyhrabali, hlína byla jako kámen, tak jsme kus urazili, trochu nás zarazil pach spáleného peří, ale měli jsme hlad, tak jsme pokračovali a nakonec se podařilo ji rozlomit na dva kusy. S nimi se samozřejmě roztrhla i slepice a vyvalil se takový puch, že slabší povahy omdlévaly. My ji totiž zapomněli i vykuchat, a tak si umíš představit, jak to asi vypadalo. Byli jsme bez večeře, ale ani to moc nevadilo, protože z té odpornosti nás stejně přešel hlad."

Smál jsem se tomu tak, že jsem se řízl do prstu. Zaklel jsem a pustil si na to vodu. Jozífek zděšeně vyskočil a snažil se mi pomoci, ale v tu chvíli se ozval můj mobil, tak jej musel vzít.

„Ahoj," slyšel jsem, „tady Josef, Kája nemůže, řízl se do prstu  ano, já vím, ale on za to nemůže, to já  ne, opravdu je to tak  vaří večeři  prosím?!  dobře, pro čtyři, v osm večer  taky tak, ahoj!"

„Co se děje?" saju si krev z prstu a sleduji Jozífkův překvapený výraz.

„Mamka ti vzkazuje, ať si dáš záležet, neuřízneš si ještě další prsty a že přijdou v osm."

„Přijdou?" divím se.

„Jo, přijdou, přivede prý hosta," zamyšleně odpoví, „a nedal bych nic za to, že to bude ten její přítel."

2

Jozífek měl pravdu. Krátce před osmou hodinou klaply hlavní dveře a bylo slyšet mamčin hlas:

„Kluci, už jsme doma a máme hlad!" Mluvila zdánlivě klidným a obvyklým hlasem, ale já ji znám, a tak jsem ihned vycítil její nejistotu. „Pojď dál, Františku," pokračovala a za ruku vedla do jídelny vyššího statného muže, asi tak pětačtyřicátníka, s tmavými, mírně prošedivělými vlasy, dokonale oblečeného do na první pohled na míru šitého šedého obleku s jemným proužkem. Zřejmě také ručně šité černé boty, košile světle modré barvy, tmavomodrá kravata s šedým decentním vzorem, prostě gentleman každým coulem.

To všechno jsem si prohlédl, zatímco nás mamka představovala:

„Tak to je můj syn Karel a to je jeho partner, doktor Josef Vondra. A tohle je František Hrdlička, pán, na kterém mi hodně záleží."

Tak František, hleďme, pomyslel jsem si. Má pevný stisk, není to, jako když člověk uchopí leklou rybu. A oči má šedé a jasné, trochu nejisté, ale to se dá pochopit. Když se obrátí k Jozífkovi, aby mu také podal ruku, všimnu si, že oblek je sice velmi dobře ušitý, ale přece jen nezamaskuje mírný náznak bříška, spíše jenom uvolněné svaly než tuk. Měl by asi začít cvičit.

„Pojď dál, Františku, a posaď se," vede ho mamka ke stolu. „Kdy bude večeře, synku?"

Jo jo, je nervózní, maminka moje, říká mi synku.

„Všechno je připravené, rýže je hotová, maso bude trvat tak patnáct minut," odpovídám jako poslušný synáček, „Jozífek otevřel víno už před půl hodinou, je to rulandské šedé, snad se bude hodit."

„Tak ho zatím ochutnáme, ne? Josefe, prosím nalijte," posazuje mamka Františka ke stolu, „potřebuješ s něčím pomoct, Karle?"

„Ne, mami, to zvládnu, jen ať mně Jozífek přinese trochu vína, podliju s tím maso."

Jozífek se ke mně hrne, ale mamka ho zadrží:

„Jen se posaďte, Josefe, já Kájovi pomůžu," nese mi láhev s vínem. Jídelna a kuchyň jsou oddělené jen velkými zasouvacími dveřmi, nyní pootevřenými, tak mi nalévá víno do džbánku na podlévání a nakloněná ke mně šeptá:

„Tak co, co říkáš na Františka?"

„Vypadá moc dobře, víc toho zatím těžko můžu říct," také nenápadně šeptám, „skvěle se obléká, to mu vybíráš ty, nebo on sám?"

„Má výborný vkus, proto jsem si ho vlastně poprvé všimla, potom ti všechno povím," mrkne na mě spiklenecky.

„No a proč jsi ho před námi tajila? Nemusíš se přece za něj vůbec stydět," zeptám se na to, co mi už dlouho vrtá hlavou.

„Nebyla jsem si nějaký čas jistá tím vztahem, no, a potom jsi přišel ty s Josefem a víš, co s tebou bylo za starosti"

„Abych nevěděl," pokusím se o ruměnec, „ale běž už zpátky, víš, jaký je Jozífek nemluva, budou tam sedět a koukat a nudit se."

„Pro pána, to je pravda. Ty si tu poradíš, že ano?" podívá se mě a já najednou nevidím krásnou ženu na počátku středních let, ale mladou rozdychtěnou dívku. Neudržím se a dám jí pusu:

„Tak už běž, nebo nebudeme večeřet ani v devět," vyženu ji nakonec z kuchyně a připadám si ohromně dospěle a důležitě.

Nevím, jak a o čem se bavili těch slabých dvacet minut, co jsem připravoval maso, ale když jsem byl hotov a nesl na stůl mísy s masovou směsí a rýží, docela živě se smáli, usmívali se a vůbec jevili všechny příznaky dobré nálady. První sedmička vína ale ještě nebyla vůbec prázdná, takže ta nálada asi opravdu vyplývala z toho, že se spolu nenudili.

„Proč jsi nezavolal, pomohl bych ti," licoměrně se na mě Jozífek usmíval, ale ani při tom nevstal ze židle.

„Jak vidíš, poradil jsem si, tak si naberte a jezte, dobrou chuť," velkoryse jsem nezvýrazňoval svoje zásluhy, „kdo chce, může hůlkami, já si ale vezmu příbor." Nejdříve jsem si ovšem nalil víno a napil se, byl jsem přece jen trochu nejistý. Co když to Františkovi nebude chutnat, mámě na něm zjevně záleží, abych něco nepokazil.

Naštěstí mu zřejmě chutnalo, dokonce si dvakrát přidal, bylo toho ze dvou kuřat, takže i pro Jozífka zbylo dost. Opakovala se trochu situace z naší první večeře s mamkou a Jozífkem, ovšem tentokrát jsem byl v roli vyslýchajícího já. Během večeře jsem se dozvěděl, že pan Hrdlička obchoduje s uměním, je vlastníkem sítě prodejních galerií DoveArt. Jednu z nich dobře znám, je na Starém Městě a tam já dost často chodím. Úplně jsem zapomněl na všechnu nejistotu a povídali jsme si o obrazech, sochách a hlavně o skle a porcelánu, to já prostě miluju, a jak se ukázalo, František také. Ano, František, během večeře mi nabídl tykání a já jej po mamčině souhlasném kývnutí přijal. Při dopíjení druhé lahvinky si konečně potykali i Jozífek s mamkou, a tak při kávě a armaňaku, které jsme si vychutnávali nahoře v naší obytné hale, už panovala naprostá pohoda.

My jsme s Františkem nadšeně hodnotili nově se rozjíždějící sklárnu v Novém Boru nad jejím katalogem, který jsem přinesl. Jozífek, pohodlně usazený v křesle, upíjel ze své sklenky a nad jejím okrajem na mě vrhal zamilované pohledy, mamka se šťastně usmívala, občas se naklonila k Františkovi, když se přidala se svým názorem k naší diskuzi, a mně neušly jejich letmé dotyky, při kterých to vždycky skoro viditelně zajiskřilo.

Byl ale všední den, ráno jsme všichni museli vstávat do práce, a tak úderem půlnoci tu pohodu mamka přerušila. Všichni čtyři jsme společně uklidili, dole v kuchyni si popřáli dobrou noc a šli spát.

3

Když mi budík v sedm ráno začal houkat do uší, honem jsem se snažil ho vypnout, abych neprobudil Jozífka. Samozřejmě jsem to nestihl, než jsem se vymotal z jeho objetí, tak se probudil také.

„Ještě spi, já musím do školy, ty máš až třetí hodinu, máš dvě hodiny času," zatlačil jsem ho zpátky do postele, „já hned vypadnu."

Zavrčel, napolo probuzený, a snažil se mne zase přitáhnout k sobě. Ale já to už měl nacvičené, podstrčil jsem mu svoji deku, on si ji k sobě přitiskl, spokojeně zabroukal a spal dál.

Nepochopím, jak spával před tím, než jsme se spolu sešli v jedné posteli. Tvrdil mi vždycky, že nikdy před tím neměl potřebu k sobě ve spaní někoho tisknout, dokud nepoznal mne. Malou chvilku jsem pozoroval, jak spokojeně objímá modrý satén, ale pak jsem už musel do koupelny.

Byl jsem dost nevyspalý, do postele jsme se dostali až po půlnoci a potom ještě dlouho neusnuli – Jozífek splnil slib a naše milování bylo opravdu výjimečné. Od té noci, která byla před mým odjezdem do Francie, jsme se už nikdy k tomu, že bych dovolil, aby mě měl opravdu celého, aby do mě směl proniknout, nevrátili. Já si dobře pamatuji Jeannotovy rady a připravuji se k tomu, ale nemohu se pořád odhodlat. Mívám často při tom, když naše milování vrcholí, touhu to udělat, ale zatím jsem to vždycky zvládl. Sám sobě jsem dal termín do mého svátku, který je za měsíc. Prostě k mým jmeninám ode mne dostane Jozífek dárek, po kterém tolik touží. Nikdy to neřekl nahlas, ale já to vím. A těším se na to a zároveň se toho bojím.

O tom všem jsem přemýšlel, zatímco jsem se sprchoval a vůbec uváděl do použitelného stavu. Potom jsem tiše sešel do kuchyně a překvapeně zíral na mamku, která už tam seděla nad šálkem kávy. Ve tváři měla zvláštní směsici únavy a štěstí. Zdá se, že jsme v tu chvíli oba dva měli úplně identické pocity, protože když jsem ji pozdravil, vstala a objala mě. Chvíli jsme se k sobě beze slova tiskli, pak mě od sebe odtáhla a podívala se mi do očí:

„Myslím, že teď už nám opravdu ke štěstí nic nechybí, co?" usmála se a zase měla ten výraz mladé a dychtivé dívky.

„Mně tedy určitě ne a myslím, že ty sis také dobře vybrala, pokud smím hodnotit," odpověděl jsem popravdě, „František už je pryč?"

„Před chvílí pro něj přijel taxík, musel někam odjet. Nechtělo se mu, byl ze včerejšího večera nadšený, moc se mu u nás líbilo."

„Musím si fofrem udělat něco k snídani, chceš taky? A povídej, jak jste se seznámili, jak dlouho to trvá a  co říkal na mě a Jozífka? To ho vůbec nezarazilo, že spolu žijeme?" otočil jsem se do kuchyně a začal si chystat snídani.

„Ne, už jsem jedla. Seznámili jsme se na mém kurzu franštiny. Přihlásil se na začátku roku k intensivní výuce, vysvětloval mi, že nakupuje a prodává i v Paříži a Lyonu, tak potřebuje umět jazyk. Na první pohled se mi zalíbil, ale choval se tak divně, chladně, odtažitě, že jsem se ani nesnažila o nějaké sbližování. Až někdy v dubnu jednou nepřišel na hodinu, pak mi volal, omluvil se a nabídl mi pozvání na večeři jako satisfakci. Při večeři se mi přiznal, že se mu od začátku moc líbím, ale že nenašel odvahu dát mi to najevo. Měl taky obavy z navázání nového vztahu, byl už jednou ženatý a nepochodil moc dobře, vzal si takovou potvoru, která měla zájem jenom o prachy, a když se jednu dobu dostal do dost velké finanční tísně, tak mu prostě a jednoduše utekla s nějakým bohatým Němcem. No, a slovo dalo slovo, já mu také přiznala svoje sympatie a začali jsme spolu chodit. Stačí ti to?"

„Jsem plně uspokojen s tvým referátem," zasmál jsem se s plnou pusou, „ale vážně nijak nekomentoval, že tvůj syn se miluje s mužem?"

„Já mu samozřejmě o vás všechno řekla a povím ti, ze začátku se tvářil všelijak. Ale když jsem líčila ty různé vaše příhody a peripetie vašeho vztahu, začal to vnímat jinak. Ale stejně byl včera večer nejvíc nervózní z toho, jak na vás bude reagovat. On je zvyklý na gaye ze své branže, ale blízký kontakt s nikým takovým prý nikdy neměl. No a potom, když jsme se rozešli, tak se divil, jak mohl mít takový pocit. Prý jste docela normální. Byl překvapený, jaký je Josef vážný a seriózní člověk, no a z tebe byl na větvi, co toho víš o skle a kumštu vůbec. Prý si už dlouho takhle neužil večer. Kdyby chudák věděl, jací dovedete být blázni" zavrtěla nakonec hlavou mamka.

„Ale mami, vždyť ty taky někdy máš docela ulítlé nápady, to jsi mu ještě nepředvedla?" To nemůžu nechat jen tak, přece nejsme blázni jen my s Jozífkem!

„Ale to, čemu ty říkáš ,ulítlé nápady´, to ode mne bere František jako roztomilé pošetilosti," zasměje se mamka.

Pokračoval bych v rozhovoru, je toho ještě hodně, co bych chtěl o svém zřejmě nastávajícím macechovi vědět, ale už mám nejvyšší čas do školy. Musel jsem na tramvaj, Jíťa měla auto v servisu, a tak mě nemohla vozit. Stihnul jsem všechno akorát, a dokonce jsem měl ještě čas před školou pokecat s Jitkou, Márií a přidal se i Pavlík. Každý mu říká zdrobnělinou jména, asi proto, že měří přesně jeden centimetr nad dva metry. Jinak je ale normální a kromě nekritického zaujetí pro basketbal je schopen i inteligentní konverzace.

„Karle," oslovil mě právě on, „ségra mi říkala, že všechny holky z nižších ročníků jsou zamilované do toho doktora Vondry. Je to prý přímo posedlost. On bydlí u vás, že? Dostal jsem za úkol zjistit, jestli má nějakou známost. Jsem jí říkal, puberťačce, že na takové nedorostlé křoví určitě nebude mít náladu, ale otravuje mě s tím pořád!"

Jitka s Maruškou se v tu chvíli začaly přímo nezřízeně chechtat, slzy jim tekly po tvářích a nedokázaly ze sebe dostat slovo. Naštěstí. Nejsem si jist, zdali by, a Jitka zvláště, v tu chvíli všechno nevykecaly. Já svoji orientaci nikdy nezatajoval, ale ani nijak nedemonstroval, takže spolužáci něco tušili, nicméně se to neřešilo, sem tam nějaká poznámka i padla, ale bylo to v pohodě.

„Ty slípky se pominuly, nebo co?" nechápavě se na mě podíval Pavlík.

„Ne, neboj, jsou tak normální, jak to jen u ženských osob jejich věku je možné, ale náhodou vědí, že Vondra má známost, velice vážnou a velice žárlivou známost, laskavě sestru a ty její potrhlé kamarádky varuj, mohly by ošklivě narazit," pokouším se o co nejvážnější tón. Jinak mne to vůbec nebere, v tomto směru jsem si Jozífkem zcela jistý. A je mi ho docela líto, umím si představit, co ty uječené, uhihňané zárodky ženských asi vyvádějí. Budu se na to toho mého chudáčka milovaného muset zeptat. Ale to až doma, ve škole se snažíme jeden druhému vyhnout, když se náhodou potkáme, jen si řekneme ahoj a spěcháme raději od sebe. Stalo se totiž jednou, hned první týden, že jsem ho potkal na prázdné chodbě, on se neudržel a pohladil mě, tak jako vždycky, po tváři a už mě měl kolem krku. Ještě že jsem si všiml otvírajících dveří a hned z něj zase seskočil. Ze dveří se vybatolil sám náš pan řídící a to by byl pěkný mazec, kdyby viděl, jak se mu na chodbě líbá člen sboru se studentem. Jinak se ale naše společné působení v jedné škole ukázalo jako docela snesitelné, moje obavy se projevily jako neoprávněné, už nejméně stokrát jsem si v duchu vynadal za ty moje hysterické záchvaty. Jozífek se tomu zpětně už smál, další moje omluvy odmítal, že se nic nestalo, ale já dobře vím, že mu v té chvíli nebylo vůbec dobře a že mu do smrti nejdelší musím být vděčný, že to se mnou vydržel.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Komentáře  

+1 #1 tedyAmater 2012-12-04 23:09
maminečka se nezdá. Jak tak koukám, rozjiždíš další díly ve velkém stylu, ale zajímalo by mě, co se pokazí. Nějak nemám důvěru v takový happyend hned na začátku. Už se těším na další pokračování, ale to až zítra. Hezky se to čte, jako báseň.
Citovat