Proměny lásky, díl II, kapitoly 19-21

19

Zdřímli jsme si slabou hodinku a po probuzení se jen tak lehce pomuchlovali, já se chtěl co nejdřív pustit do těch bažantů, lákala mě nová zkušenost při vaření, ale Jozífek usoudil, že když už mě drží v náručí, bylo by škoda toho nevyužít, no, a já nijak neprotestoval.

Než jsem se dostal dolů do kuchyně, mamka s Františkem už byli zpátky. Měli očividně dobrou náladu, a když mi mamka pomáhala ty opeřence škubat a kuchat, povídala o tom, jakou má František radost, jeho dcera by se měla s podzimem přistěhovat do Prahy, usoudila totiž, že to s jejím talentem k herectví není až tak slavné, a tak se dohodli, že mu bude pomáhat s firmou.

„Už toho je na jednoho moc, František začíná nestíhat, snad se ukáže, že to bylo správné rozhodnutí," zamyslela se mamka.

„Ale víš, týká se to i vás s Josefem, Lenka by zatím bydlela v tom bytečku nad prodejnou na Starém Městě a my bychom s Františkem bydleli u nás. Snad se tam nějak srovnáme," podívala se trochu nejistě.

Rozesmálo mě to: „No ještě aby ne. Čím nás bude víc, tím větší bude sranda, ne? A František je fajn chlap … à propos František. Pořád mu tak říkáme, on není zvyklý na nějakou zdrobnělinu nebo zkratku jména?"

„Ne, stejně jako Josef nemá rád, když se mu říká Pepo, tak František snáší prostě jenom oslovení tímhle tvarem jména. Já to párkrát zkusila říct mu jinak, ale nijak ho to nenadchlo."

Zpracovat bažanty nám dalo hodně práce, oškubané, vykuchané a prošpikované jsme je s patřičným kořením strčili do trouby až po hodině a půl. Já se pustil do brambor, jako přílohu jsem chtěl udělat krokety, mamka zatím připravila svačinu pro naše dva chlapy, kteří ještě dodělávali to dřevo. Za chvíli vtrhli dovnitř, rozesmátí, voňaví dřevem a v podezřele dobré náladě. František chytil mamku kolem krku, dal jí pusu a hlasitě se dožadoval něčeho k jídlu. Jozífek na ně chvilinku koukal, potom objal úplně stejně mě a já dostal pusu taky. Zcela zjevně už se přestával ostýchat za takové projevy citů a já jsem tomu byl moc rád. Ani by mě nenapadlo se takhle projevovat někde na veřejnosti, ale tady jsme mezi lidmi, kteří nás znají a mají rádi.

„Když mě nepustíš, nedostaneš nic," bránila se mamka, „a vůbec, copak vás dva tak rozveselilo?"

„František má ve sklepě schovanou moc dobrou slivovici, museli jsme ochutnat," bezelstně prozradil Jozífek. Ostatně by to ani nemohl zapřít, z jeho dechu jsem opravdu odér toho valašského pití ucítil.

„No to je pěkné a my jsme tady na suchu," posteskl jsem si.

„I mlč, synáčku, předně nemusíme pořád pít a potom: bažanti už budou k podlití a čímpak jiným je podlít než červeným vínem. A musíme nejdřív ochutnat, zdali bude vhodné. Františku, prosím nějaké ostřejší s výraznou kyselinkou, našlo by se?"

Inu, moje zlatá maminka si ví vždycky rady. František tedy vykročil pro víno a Jozífek už se chystal za ním, ovšem mamka jim to zatrhla řkouc, že bychom se vína nedočkali, poslat tam ty dva, raději ať se jdou umýt, dolů že zajde sama.

Na chvíli jsem tedy v kuchyni osaměl, škrábal a krájel brambory a přitom přemýšlel. O tom, jak je teď, za dobu co je s Františkem, mamka šťastná a veselá, jak omládla o spoustu let, o tom, jaké já našel štěstí v Jozífkovi. Ale také jsem si uvědomil, že nám to za pár týdnů skončí a já budu zase sám. Až mi to vehnalo slzy do očí. A tak mě našla mamka, ubrečeného, stojícího u stolu, nůž v jedné a bramboru v druhé ruce.

„Copak je? Cibule? Nebo se něco stalo?" podivila se a utěrkou mi utírala slzy.

„Mami, já jsem teď tak šťastný a za dva měsíce všechno skončí, budu bez Jozífka, co si počnu?" vzlykal jsem dál.

„Však si poradíš, neboj se, budeme přece spolu. Čeká tě maturita, přijímačky, prázdniny a potom universita, budeš toho mít tolik, že ti to uteče jako voda, dej si říct, synku," hladila mě po vlasech a přitom utírala slzy.

„Já vím a prosím tě nic neříkej Jozífkovi, on by to měl ještě těžší. Ještě jsem ti nepověděl, co se stalo. To budeš koukat!" Opláchl jsem si obličej, mamka otevřela víno, ochutnali jsme jej a schválili, podlili bažanty a já jí líčil všechny ty věci, které se sběhly v tomhle týdnu. Chvíli se smála, chvíli jen nevěřícně vrtěla hlavou, a když jsem jí líčil ten závěr u ředitele a ve třídě, zvážněla:

„Tak o řediteli Veverkovi vím, že je to dobrý člověk, ale že by měl až takové pochopení, to mě překvapuje. A co ve třídě, nebylo z toho pozdvižení?"

„No, oficiálně o tom ví jen Jitka s Marií a Pavlík, ovšem jsem přesvědčen, že se to stejně roznese. Nicméně z toho nemám strach. Jozífka mají všichni rádi a o mně vědí, že jsem trochu jiný, tak si myslím, že to nebude ani žádné překvapení. A neboj, s tím si hravě poradím. Ale na život bez Jozífka si budu jen těžko zvykat. Asi budu pěkně protivný a uvědom si, že to nejvíc odneseš ty, už předem tě lituju," trochu se mi vrátila dobrá nálada.

„Ale hochu, už jsem si poradila s jinými problémy, tohle zvládnu levou zadní. A nebudu na to sama, víš, František vždycky toužil mít syna. Nedávno jsme o tom mluvili. Vyptával se, jestli ti náš vztah nevadí, jaký na něj máš názor. Je úplně nadšený, že se s tebou může bavit o kumštu. Bojí se, abys nebral jeho chování jako příliš familiérní, že se jako vtírá do rodiny."

„No doufám, že jsi mu to řádně vysvětlila. František je fajn a já ho mám rád. A na to, že jsem gay, na to si už zvyknul?" vzpomněl jsem si, že s tím měl zpočátku problém.

„Ale ano, víš, on se jen bál, že budeš takový ten … no víš, takový jako z některých těch filmů … Ale přesvědčil se, že je to jinak. Směje se, že kdyby měl syna, chtěl by teď, aby byl jako ty. Že umíš vařit, jsi pořádný, čistotný…," zasmála se nakonec mamina.

„Jo, prostě zimmerrein, že?" zasmál jsem se taky.

„Jen toho nech, synáčku, měla jsem strach a on nakonec taky. Co kdybyste si nepadli do oka, co by bylo potom?"

„No, ale dopadlo to dobře, ne? Pro pána, že se to připaluje!" zdálo se mi, že něco cítím.

Naštěstí se mi to opravdu jen zdálo, bažanti se upekli do zlatova a byli výborní, maso vonělo špekem, jalovcem a vínem, do kroket jsem dal trochu muškátu, byly navrchu křupavé a uvnitř jemné a šťavnaté, takže když za večeří udělaly tečku hrušky s brusinkovým kompotem, zavládla všeobecná spokojenost. Mamka s Františkem se k sobě tiskli na dvojkřesle u krbu, ve kterém plápolal oheň, Jozífek seděl v křesle naproti nim a já si sedl k jeho nohám, v jedné ruce jsem držel sklenku s vínem a druhou byl opřený o jeho pevné stehno, povídali jsme, popíjeli a bylo nám dobře.

20

Ale pohoda se měla už brzy pokazit. Ve středu brzy odpoledne mi volal Jozífek a v jeho hlase bylo znát značné obavy:

„Jedou k nám moji rodiče! Mamka je nervózní, že jsem o víkendu nepřijel, a tak se vypravili na inspekci. Každou chvíli tam budou!"

„Ale copak oni vědí, kde bydlíme?" už jsem začínal pomalu vyšilovat také.

„Vědí, byli se podívat, ještě když jsi byl ve Francii, když jsme to s Bobinou plánovali. Máme poradu, já se vymluvím a uteču, ale stejně nemůžu být doma dřív, než tak za tři čtvrtě hodiny. Prosím tě, nějak to zatím vydrž a hlavně: nic jim neříkej o nás dvou, nech to na mně, ano?"

„Tak to neměj strach. To by mě ani nenapadlo. A přijeď prosím co nejdřív, ahoj."

Už jsem nechtěl zdržovat, jen ať je tady Jozífek co nejrychleji. V panice jsem začal nejdřív uklízet – ale prakticky nebylo co. Nakonec jsem si sednul, dal si panáka armaňaku, a když jsem se rozhodoval, zdali si dát ještě jednoho, ozval se zvonek. Že jsem byl mírně rozechvělý, to je slabé slovo. Rozklepal jsem se jak šílený ratlík, nakonec jsem se ale přinutil jít otevřít.

„Dobrý den … vítám vás … Josef není doma, ale přijede…," koktal jsem, zatímco jsem návštěvu usazoval v kuchyni. Snad se mi podaří je zdržet, než Jozífek přijede. Nakonec jsem jim nabídl kávu a zaradoval se, když přijali. Moje radost ale měla jen krátké trvání.

„Zatímco kafe vystydne, mohla bych uložit Jozífkovo prádlo? Něco jsem přivezla," nechtěla ztrácet čas paní Vondrová. No co, prádlo ještě rozdýchám, zavedl jsem je nahoru do šatny a ukázal na jednu, naštěstí prázdnou, poličku. Vondra otevřel velkou kabelu, kterou s sebou vláčeli, a paní Vondrová začala vyrovnávat sloupky prádla.

„Mám tu také nové povlečení, kdepak má Jozífek ložnici, já mu zrovna převléknu postel," skončila s rovnáním.

„T…t… to nebude nutné, Josef si pere a nedávno právě…," koktal jsem. Tak společnou ložnici se mi asi vysvětlit jinak než přiznáním pravdy o nás dvou nepodaří.

„To bude jistě tady!" vedena neomylným instinktem hospodyně zamířila paní Vondrová do správných dveří s manželem v závěsu. Já se loudal za nimi a přemýšlel, co dál.

„Ale tady spí dva," otočila se na mě s údivem v očích, „on tady Jozífek s někým bydlí?"

„Ano, se mnou, spíme tu spolu." Co jiného říct?

„Ale proč, vždyť tu přece máte tolik místa…," nechápala.

Zato pan Vondra pochopil rychleji: „To jako chceš říct, že tu chrápeš s mým synem, jo? Že je to stejnej buzerant jako ty? Ani mě neser, o tobě se to ví už dávno, ale můj kluk není žádnej teplouš, ty hajzle!" na konci už řval jako tur.

„Já sám dávám přednost výrazu gay nebo homosexuál, pane Vondro," cítil jsem, že už začínám blednout vzteky, „a neurážejte mě prosím v mém vlastním bytě."

„Já tě urážet nebudu, ty… já ti…!" A bác! Podařilo se mi přece jen trochu uhnout, ale koupil jsem parádní ránu pěstí přímo do obličeje. Spadl jsem naznak, naštěstí na postel.

„Ale táto, to jsi snad nemusel…," zapípala paní Vondrová.

„Co se tady děje?" ozval se Jozífek, který se objevil ve dveřích. Jako vždycky přišel v pravý čas.

„Co se ti stalo?" odstrčil tátu a opatrně mě posadil na posteli. Až teď mě začal trochu brnět nos, ozývala se bolest a cítil jsem teplo, jak mi z nosu tekla krev.

„Co by se mu stalo, dostal, co si zaslouží!" zavrčel Vondra, „okamžitě se sbal a jedeme domů," pokračoval.

„Sbalíš se a pojedeš ty, a to fofrem! Já jsem doma tady!" vztyčil se Jozífek a já viděl, jak začíná rudnout.

„To přece nemyslíš vážně?" zašeptala paní Vondrová, ale v tichu, které nastalo, to znělo, jako kdyby křičela.

„To víš, že nemyslí, přece není…," už zdaleka ne tak jistě jí odpověděl Vondra.

„Ale myslím a jsem přesně to, co se bojíš říct, to jsem. Homouš, buzerant, teplouš… jak chceš, ale to jsem já, ať se ti líbí nebo ne. A toho kluka, kterého jsi zmlátil, miluju. Buď se s tím smíříš a pak si můžeme pokračovat tím, že se mu omluvíš, nebo ne a pak můžeš jít. A to co nejdřív, nebo za sebe neručím!" místo aby se uklidňoval, byl Jozífek čím dál zuřivější. „Celý život mi přikazuješ, co mám a nemám dělat, a já už toho mám dost. Seber se a vypadni!" o dobré půl hlavy vyšší se výhružně postavil proti tátovi, pěsti zaťaté.

„Jak chceš, ale uvědom si, že to je konec. Buď já, nebo on! Mámo, jdeme!" couval před Jozífkem jeho otec.

„Já si dávno vybral, můžeš tudy, bude to kratší!" nasměroval ho Jozífek k hornímu vchodu.

„Mami, mrzí mě to, ale já opravdu nemůžu jinak," o poznání klidněji se obrátil na paní Vondrovou.

„Já nevím, Jozífku, měl bys přece jen…," nejistě na něj pohlédla, „taťka to myslí dobře."

„Já opravdu už nemám čas, mami, musím se postarat o výsledky jeho dobré vůle, vidíš?" ukázal na můj zkrvavený obličej. „Až dostanete rozum, tak se ozvi, rád všechno v klidu vysvětlím, ale teď už jděte, prosím."

Zaklapl za rodiči dveře, vzal mě do náruče a nesl do koupelny.

„Moc se ti omlouvám, maličký, nemohl jsem to stihnout rychleji. Bolí to moc?" posadil mě v koupelně na stoličku a začal mokrou žínkou jemně omývat můj obličej.

„Ani ne, spíš jenom tak brní. Au!" vyjekl jsem v rozporu s předchozí větou. Jeho ruka zavadila o můj nos, a to zabolelo.

„Promiň, promiň, já nechtěl! Ten táta je takový surovec, já mu…!" nedokončil větu a už zase začínal rudnout.

„Ty mu nic, jen ho nech vychladnout. Tohle se dalo čekat. Raději mi pomoz do postele, nějak mě to opravdu začíná bolet, prosím," zkusil jsem ho uklidnit. Odnesl mě do ložnice, pomohl svléknout, uložil mě a seděl na kraji postele a držel mě za ruku, dokud jsem neusnul.

21

Probudil jsem se asi za hodinu. Jozífek už u mě neseděl, ale jak jsem se pohnul, hned přiběhl a přinesl ledový obklad. Bolest neustupovala, takže jsem se vypravil do prvního patra, kde bydlí MUDr. Dvořák, všeobecně nazývaný Tonda. Ordinaci má v přízemí našeho domu naproti květinářství, takže často žertuje o tom, že si jeho pacienti po návštěvě u něj mohou zrovna objednat věnec. Ale může si ty šprýmy dovolit, protože je to opravdu dobrý doktor. V ordinaci se střídá se svojí ženou Hankou, která je dětská lékařka. Vzhledem k tomu, že léčí celou naši rodinu, dokonce i Martin se ženou a dětmi za nimi sem jezdí, také platí podstatně nižší nájem, než by měl jinde, takže spokojenost je na obou stranách.

Už bylo po ordinačních hodinách, tak jsem zazvonil u dveří jejich bytu. Otevřela Hanka, a když viděla moje už krásně fialovomodře se zbarvující oko, spráskla ruce:

„No že ty se budeš někde prát, tak to bych nikdy neřekla. Tonda není doma, ukaž, podívám se ti na to."

Zakroutila mi nosem, zasmála se tomu, jak mi vyhrkly bolestí slzy do očí, a pravila:

„Dobrý, zlomený to není. Oko máš také celé, dávej si na to led. Máš nějaké prášky proti bolesti? Tak si jeden nebo dva vezmi a lehni si. Do týdne se ti modřina ztratí. Kdybys měl potíže s dýcháním, tak přijď."

„Děkuju, Hanko, vezmu si ibalgin, víte, ono to bolí jako čert," zaskuhral jsem.

„No ona to taky musela být rána jako z děla, prosím tě, chceš mi říct, kdo ti to udělal? A nezkoušej na mě, že jsi někde zakopl a spadl," zkoumavě se na mě Hanka zahleděla.

„Ale, to je na dlouhé vyprávění. Zajděte někdy s Tondou na skleničku a já vám to všechno povím. Jen ve zkratce: Josefův otec mě takhle odmítl přijmout do rodiny," zkusil jsem se zasmát, ale bolelo to tak, že jsem toho hned nechal.

„Aha, inu, hochu, lidé jsou různí, a některý pěkní blbouni. Posudek asi tedy nebudeš chtít, viď?"

„Tak to určitě ne, žaloba tu nehrozí. Tak díky, pozdravujte Tondu a brzy přijďte posedět," rozloučil jsem se.

„To víš, že přijdem. Vždyť ani toho tvýho pořádně neznáme, ať vidím, pro koho tak trpíš," už zase se smála Hanka, když mě vyprovázela.

Zařídil jsem se podle její rady a ještě navíc jsem si vzal z mamčiny lékárničky jeden prášek na spaní, takže mě probudil až ve čtvrtek ráno Jozífek, když vstával.

„Lež klidně, nebo chceš jít do školy?" pohladil mě opatrně po nezraněné tváři.

„To víš, že půjdu, už jsem zameškal dost a doma bych se beztak nudil. Jak vypadám?" zeptal jsem se, když jsem mu dával pusu.

„No, není to tak hrozné…," vzal Jozífek moji hlavu do dlaní, „ten táta je ale surovec, já si to s ním vyřídím," opatrně mi vracel polibek.

„Nech to být, prosím. Hlavně ho nech trochu vychladnout, času je dost. Říkal jsi o tom mamině a Františkovi?"

„Ano. Bylo mi hrozně trapně, že jsem tě v tom nechal, kdybych přijel včas, mohlo být všechno jinak. Nedovolil bych mu tě napadnout. Tolik mě to mrzí…," tvářil se Jozífek provinile.

„Nakonec to tak bylo lepší. Představ si, že byste se třeba s tátou poprali, to by bylo opravdu zlé. Takhle ho možná přece jen bude trošku trápit pocit viny a o to bude přístupnější nějakému kompromisu," uklidňoval jsem ho.

„No tak to nevím, možná ano, ale je to paličák."

„Uvidíme," uzavřel jsem debatu. „A ted mě pěkně odnes do koupelny, jsem přece raněný bojovník za práva gayů, tak si to zasloužím." Už jsem se mohl usmívat celkem bez bolesti.

Ve škole jsem si to opravdu užil. Schovával jsem parádní modrofialový monokl za tmavými brýlemi, ale ty zase soustřeďovaly pozornost na můj poněkud nápadně oteklý a zarudlý nos. První komentáře se samozřejmě vztahovaly na to, kterého detektiva jsem si to zase vybral, Hercule Poirot přece nikdy sluneční brýle nenosil. Po podrobnějším prozkoumání mé fyziologie mi zase bylo doporučováno, abych si nezkoušel hrát na tvrďáka, když na to nemám. Musím přiznat, že tentokrát moje slovní obrana poněkud selhávala, jednak proto, že jsem opravdu nevěděl, co říct, a potom také proto, že mě to zamodralé oko i naražený nos už zase dost bolely.

Samozřejmě, že Pavlík, Jitka a Marie si tyto komentáře odpustili, ovšem na druhou stranu se tvářili tak zasvěceně a soustrastně, že jsem to nevydržel:

„Máš-li škodu, o posměch se nestarej. Vy jste toho důkazem, roto nezdárná," odbyl jsem ostatní spolužáky a sedl si na místo. Pavel se okamžitě ohnul do oblouku, aby mohl šeptat a vyptával se:

„Já myslel, že vy se neperete…," šklebil se.

„Tím ,vy´myslíš jako koho?" zarazil jsem ho hned na začátku.

„No přece tep…, teda jako gayové," opravil se.

„Tak to já nevím, vlastně jich znám jen málo, zdá se, že máš daleko víc zkušeností, jak to vypadá," odsekl jsem jedovatě, dnes opravdu nemám náladu na žertování.

„Prosím tě, nevztekej se, já to myslel dobře. Tak co se vlastně stalo?"

To už u nás stály Jitka s Marií, celé napnuté. Utvořily tak nenápadnou hradbu, která nás oddělila od ostatních, takže jsem mohl polohlasem celou věc objasnit. Věděl jsem, že by stejně nedali pokoj, tak jsem jim začal vyprávět:

„No děcka, to byl mazec. Starej Vondra se domákl, že jsem připravil jeho syna o poctivost, a tak chtěl, abych si ho vzal. Já odmítl, no tak mě praštil," lhal jsem polohlasem.

„Nekecej, že takovej fešák by ještě byl panic…," začala o Jozífkově bezúhonnosti pochybovat Jíťa, ale potom jí to došlo, možná i proto, že Pavel s Marií se začali chechtat hned.

„Seš teda pěknej podvraťák, koukej vysypat, co se stalo!" zaútočila honem, aby její nechápavost ti dva nezačali rozebírat.

„Ale tak jo, nakonec, je to drama, které vy nikdy nezažijete, heč! Láska s překážkami. Praštil mě fakt starej Vondra…" stačil jsem jim v krátkosti vylíčit, co se stalo.

Každý z mých kamarádů reagoval po svém. Pavlík prohlásil, že by mu to teda vrátil, Jitka se zajímala, co paní Vondrová, jen Marie měla konstruktivní připomínku:

„No jo, ale co budete dělat dál? Takhle by to přece nemělo zůstat!"

A měla samozřejmě pravdu – tahle situace se bude muset nějak vyřešit. Ale to chce čas a bude to především Jozífkova starost.