• drsoul
Stylromantika
Datum publikace27. 3. 2013
Počet zobrazení5126×
Hodnocení4.62
Počet komentářů1

16

Pomalu mi docházelo, co se to vlastně stalo, uvědomoval jsem si, že nebudu muset na Jozífka čekat až někdy do Vánoc, za tři měsíce že už zase budeme moci být spolu. Přitiskl jsem se k Jozífkovi a začal mu šeptat do ucha, co všechno spolu budeme dělat, usínat a probouzet se vedle sebe, spolu snídat i večeřet, trávit společně volný čas

„A milovat se nebudeme?" vyděsil se Jozífek.

„Ale to víš, že budete šukat jak veverky, ale ne teď!" ozvalo se za našimi zády. No jistě, Filípek už zase měl uši jako netopýr.

„Máte dole hromadu hostů a klidně si tu smilníte. To jsou mi móresy!" napomínal nás Filip s výrazem faráře, který chytil kostelníka in flagranti se svým oblíbeným ministrantem.

„Kruciš, to je fakt, už jdeme dolů," slezl jsem Jozífkovi z klína.

„Ale Filípku, představ si, Jozífek bude zpátky už v létě, to"

„To už všichni víme, Věrka to dole rozhlásila. Profesor jí to řekl už cestou sem a stejně měla nějaké informace už před tím. Jenom prý nevěděla, jak to dopadne, a tak ti nechtěla nic říkat. Je to super, ale vážně už byste měli jít dolů," přerušil mě Filip.

„Ta zmije jedna jedovatá, nic mi neříct!" To mě dopálilo a hnal jsem se po schodech dolů, abych jí řádně vyčinil. Našel jsem ji samozřejmě u stolu s jídlem.

„Věro, ty můro, jak jsi mohla…," spustil jsem na ni.

„To je paráda, viď! Já věděla, jakou budeš mít radost!" nenechala mě domluvit, popadla mě do náruče a začala mě roztáčet v rytmu jakési bláznivé melodie, kterou právě hrála na klavíru Jitka. Na tu holku se prostě nedalo zlobit.

„To je super nápad, bude se tančit! Jíťo, hoď tam nějaký valčíček, a smím prosit?" zahalasil Tonda a dvorně se uklonil před paní Frelichovou.

„A ty si pojď pro tu svoji blondýnu," přistrčil jsem Věrku k Pavlíkovi. Jeho protažený obličej mi ještě trochu víc zvednul náladu, Pavel tancoval asi tak rád, jako já hraju fotbal a přibližně stejně dobře, takže jsem neodolal, abych chvíli s rozkoší nepozoroval, jak se snaží ty svoje dva metry rozpohybovat ve tříčtvrtečním taktu. Bavil jsem se tím opravdu dobře, zvláště proto, že se do tance pustil i Filip s Otakarem, a podávali výkon hodný finalistů Star dance. Dlouho mi to ale nevydrželo, Jitka vyskočila od klavíru s tím, že už musí jít, k ní se připojila i paní Frelichová a profesor Černý, který se už rozloučil, vyzval Věrku, ať se přestane „lepit na toho mládence" a zaveze ho domů, jak slíbila.

„A doprčic, už jsou skoro dvě, tak to musíme. Halóó, taxi je tady, nahlaste trasy!" vytrhla se Věra z Pavlova objetí, a rád bych se mýlil, ale v její tváři se objevily známky úlevy. On přece jen Pavlík váží úměrně své výšce a nechat si od něj šlapat na nohy, to je opravdová zkouška trpělivosti.

„Kluci, byla to paráda!" dostal jsem já i Jozífek od ní po puse na tvář a byla pryč. Tu holku zapřáhnout do turbíny, je problém atomových elektráren vyřešen. Poděkovali a rozloučili se i ostatní, Hanka se nabídla, že pomůže uklidit, ale to jsme s díky odmítli, tak popadla pod ramenem pana doktora Tondu, který si ještě dával posledního panáka s Otakarem a Jozífkem, a odvedla si ho domů.

„Páni, já jsem utahanej jako pes!" hodil sebou Filip do křesla.

„Taky toho mám dost, a to musíme ještě uklidit a dát se do pucu, večer jdeme do hospody!" složil jsem se vedle něj. 

„A co takhle se na to vykašlat? Teď uklidíme, pak si můžeme chvíli odpočinout, jídla tady zbyla spousta, z toho si uděláme něco k večeři a můžeme si užít večer v klidu a pohodlí," nadhodil Filip, „stejně máme ráno brzo vstávat, když jedeme pryč."

„No, nevím, co vy na to?" zeptal jsem se Otakara a Jozífka.

Neměli nic proti, a tak jsem nejdřív zrušil rezervaci v Nostress, potom jsme s Filipem přinutili ty dva ulejváky, aby přestali nasávat a pomohli nám uklidit, a všichni čtyři jsme skončili nahoře v hale, na chvíli si sedli, dali si posledního panáka toho odpoledne a šli si na chvíli lehnout. Byli jsme oba dost unavení a poněkud pod vlivem, přitulil jsem se k Jozífkovi, položil si hlavu na jeho rameno a skoro hned jsem usnul.  

Probudil mne dotyk Jozífkových rtů na mém čele. Opřený o loket se nade mnou nakláněl, ve tváři měl neuvěřitelně něžný a zamilovaný výraz.

„Promiň, nechtěl jsem tě probudit," zašeptal.

„Klidně ještě honem usnu a probouzej mne takhle znovu," přitáhl jsem si ho blíž a políbil. A ten polibek se prohluboval, Jozífek mi podepřel hlavu rukou a druhou sjížděl po mém těle, něžně a jemně se svými dotyky zastavoval na místech, o kterých věděl, že jejich laskání mi působí rozkoš. Objal jsem ho oběma rukama a přitiskl se k němu, naše vzrušené údy se o sebe začaly třít, dech se zrychloval a prohluboval, stáhl jsem z něj tričko a  ozvalo se rázné zabušení na dveře a Filipův hlas:

„Čaj je uvařený, vy ospalci, honem vstávat, nebo tam na vás vlítnu!"

„Musíme se začít zamykat, jinak to nevidím," zafňukal jsem, vytrhl se Jozífkovi a začal se honem oblékat.

„Já ho tím čajem poleju, to uvidí!" vrčel Jozífek a také se honem snažil najít části svého oblečení.

„Už jdeme," zavolal jsem tak, aby to bylo slyšet přes dveře a pokračoval už tiše:

„Nezlob se, on by sem nikdy nevešel, to jen tak vyhrožuje, je to blázen, ale slušně vychovaný, už ho přece znáš, ne? Je moc hodný. A na milování máme ještě spoustu času," už ustrojený jsem se pokoušel Jozífka ukonejšit.

„Ale jo, to vím, je to milej kluk. A Otakar je taky moc fajn chlap, dá se s ním mluvit o spoustě věcí," odpovídal mi Jozífek cestou dolů se schodů.

„To je fakt, Oťas se chová vážně a důstojně, ale najednou, z ničeho nic, udělá věc, která všechny kolem šokuje, že je to tak, Otakare?" to už jsme seděli u stolu, a Filip naléval čaj.

„Mé chování je vždycky přísně logické," odpověděl Otakar, „jen moje logika je někdy cizímu uvažování nepříliš jasná."

„Miluju tě i s tou logikou," sedl si Filip vedle něj.

A v podobném stylu, který by někomu, kdo není zamilovaný, připadal nesmyslný, se nesl rozhovor celou dobu, po kterou jsme pili čaj. My ale všichni čtyři zamilovaní byli, a tak nám tento způsob komunikace připadal nanejvýše smysluplný.

Když mne Filip zase oslovil „kocourku", vzpomněl si Oťas na jeden náš rozhovor z dob minulých a začal se dožadovat demonstrace mého kočičího, respektive štěněčího chování. Jozífek byl samozřejmě úplně mimo, ale když mu to Filip náležitě vysvětlil, naoko vážně začal rozumovat o tom, že na tom jistě něco bude, že už si toho taky všiml a honem si mě srovnal na klín, aby se o tom mohl přesvědčit. Filip ovšem nemohl zůstat pozadu a začal se tulit k Otakarovi, a protože u stolu to nešlo až tak dobře, přesunuli jsme se nahoru do křesel. A protože jsme byli čím dál tím víc rozpálení a naši společnost doplňovala i lahev armaňaku, vyvinula situace během večera velice zajímavě.

17

Seděli jsme nahoře v hale a popíjeli, povídali si a řeč přišla i na loňský silvestr. Jozífek se mlsně olíznul při vzpomínce na moje a Filipovo vystoupení pod sprchou v sauně. Když se Otakar dožadoval bližšího vysvětlení, Filip vyskočil:

„Tak nám dejte dvacet minut a uvidíte to ještě jednou, a v daleko lepším provedení," se slibujícím úsměvem vstal a vzal mě za ruku.

„Pojď se mnou, Kájo, připravíme těm chlípníkům trochu zábavy!"

Podíval jsem se tázavě na Jozífka, a když jsem viděl jeho nadšené přikývnutí, tak jsem souhlasil, i když poněkud váhavě. Netušil jsem, co má Filip za lubem.

„Vy dva se zatím osprchujte a pěkně tu na nás počkejte," organizoval dál Filip. Kupodivu ho ti dva beze slova poslechli, jako jeden muž se zvedli a namířili do koupelen. Ano, každý jinam, Jozífek do té naší nahoře a Otakar se vydal ke schodům.

„Ne, oba dolů, tady je to teď naše!" zavelel znovu Filip. Jozífek zaváhal a já na chvíli vážně čekal, že to odmítne, vím přece, jak se stydí, ale potom klidně zašel do horní koupelny, vzal si ručník a šel s Otakarem dolů.

„To tedy zírám!" jen jsem překvapeně vydechl!

„To nic, jen počkej, jak budou zírat oni. Já si jen skočím dolů pro ten dlouhý hedvábný župan, ty si vezmi ten svůj. A máš nějaký sexy tanga? Nemáš, viď, přinesu jedny svoje. Tak šup šup, musíme ještě před tím proběhnout koupelnou – až nás uvidí, určitě nebudou chtít zůstat jenom u mazlení."

Nečekal na moji odpověď a seběhl dolů a hned byl zpět i s těmi věcmi. Založil do přehrávače nějaké cédéčko, odtáhl stolek a křesla postavil po jeho stranách, nalil dvě maxidávky do napoleonek, vrazil mi je do rukou, popadl věci, které přinesl a postrčil mě ke koupelně:

„No nekoukej jak tuleň na banán a pojď už!"

Pod sprchou mi vysvětlil, co ho to vlastně napadlo:

„Tak hele, mám tu CD Dalidy, je tam Salma ya salama, znáš to přece, jednou v úterý jsme na to Věrce dělali striptýz, no tak to teď zopakujeme, trochu přidáme a to by v tom byl čert, až si nakonec ty tanga stáhneme, aby se ti dva na nás nevrhli. Vždyť se koukni na tu krásu!" zatáhl mě před velké zrcadlo a já musel uznat, že nevypadáme právě nejhůř.

„Potřebuje to ještě něco. Máš tu nějaký olej, počkej, tady je opalovací, to bude stačit."

Namazali jsme se tedy ještě tak, aby se naše těla trochu leskla, já vytáhl flakon s rodinným parfémem a oba dva nás řádně a na správných místech navoněl, pak jsem se trochu začervenal, když jsem si natahoval lesklá zlatá tanga, ale byl jsem už od Filipa tak nabuzený, že mi to ani moc nevadilo. On měl podobná, ale tmavomodrá, a vzhledem k tomu, že jeho župan byl zlatý s modrými draky, a můj modrý se zlatými, vypadalo to velice zajímavě.

„Tý jo, ale že jsme frajeři, koukni!" znovu jsme stáli před zrcadlem.

„Jen se prosím pořádně odvaž, vždyť je to legrace a ti dva si zaslouží trochu zábavy!" vzal mne Filip kolem ramen.

„Já nevím, jen aby Jozífek…," přece jen jsem zaváhal, i když už jsem se docela těšil.

„Bude jenom kulit oči, a jestli mu do minuty nebude stát jako kolík, tak by musel být kapoun!" plácnul mě Filip přes zadek, dali jsme si pusu, utáhli župany páskem, dopili armaňak a vyrazili do haly.   

Jozífek s Oťasem už seděli ukázněně v křeslech, a další překvapení, Jozífek neměl ani koupací plášť, byl jen zahalený osuškou. Pravda, pečlivě omotanou a na rozdíl od Otakara, který si s tím nedělal takové problémy, cudně zakrývající vše podstatné. Ale i to, co bylo vidět, bylo krásné a já cítil, jak moje vzrušení stoupá, navíc ten armaňak  prostě když Filip pustil přehrávač a ozvaly se první takty, hned jsem se chytil Filípkova pohybu, a když už potom Dalida spustila první slova refrénu, nemusel mě ani Filip skrytým pomrkáváním povzbuzovat. V tom vlnícím se rytmu jsme si navzájem svlékali župany, pomalu, naoko váhavě, smyslná melodie pomáhala rozhýbávat naše boky a ramena, sem tam jsme se lehce pohladili, naznačili polibek, nezapomněli se při tom vyzývavě usmát a mrknout na ty dva, kteří seděli, ani nedýchali a předkláněli se v křeslech tak, aby jim neunikl ani jeden pohyb každého z nás.

Při posledním refrénu jsme se už jen v tangách vlnili těsně před našimi milenci, otočení k nim zády. Filip, ten poťouchlík, zařídil, že já před Otakarem a on před Jozífkem. Předklonili jsme se a zároveň si při tom stáhli tanga, a jak ta píseň naráz končí, prudce se otočili, při obrátce si vyměnili místa a sedli si každý tomu svému obkročmo na klín.

Že naše vystoupení má úspěch, to jsem pozoroval už během tancování. Otakar, ten si vůbec nedělal starosti a nechal osušku spadnout, a tak bylo vidět, jak je vzrušený. Jozífek si tiskl obě ruce do klína, přece jen je stydlivější. Ale před tím, než jsem dosedl na jeho stehna, jsem mu prostě osušku strhnul, a tak jsem teď cítil jeho mohutnou erekci přitisknutou na břichu, jak mě k sobě tisknul a líbal. I já byl pěkně nažhavený, tak jsem jen zašeptal Jozífkovi do ucha:

„Pojď, honem!"

Vůbec jsem ho nemusel pobízet, zvedl se a se mnou v náruči zamířil do ložnice. Nevím, co mne to napadlo, zřejmě v částečném pominutí smyslů jsem přes jeho rameno pokynul Filipovi, aby šli za námi. Zahlédl jsem ještě nadšený pohled ve Filipových očích a pak už mne pokládal Jozífek na postel a skláněl se nade mnou. V jeho tváři se objevilo překvapení, když se na postel vedle mne vyhoupnul Filip a jeho objal rukou kolem ramen Otakar. Já už byl tak nadržený, že jsem sotva registroval Jozífkův tázavý pohled, jenom jsem krátce přikývl a strhnul ho na sebe. Objal jsem nohama jeho boky a líbali jsme se jako o život. Potom jsem si přitáhl Jozífka k sobě, přiměl ho, aby se na kolenou nade mnou rozkročil a vzal jsem ho do úst. Jenom vydechnul, podepřel mi záda polštářem, vzal moji hlavu do rukou a sám si řídil rytmus, v jakém se pohyboval v mých ústech.  

Najednou jsem ucítil dotek rtů na mém penisu, otevřel jsem oči a viděl Filipa, klečícího a opřeného o lokty, jak se nade mnou sklání, a za ním Otakara, jak si ho připravuje. Pak Filip jen vyjekl, na chvíli mě pustil z úst, aby mě vzápětí začal laskat prudčeji a v rytmu, jakým do něj pronikal Otakar. Jen krátce jsem pomyslel, jak se v této chvíli hodilo, že máme všechny potřebné věci pro bezpečné a čisté milování připravené na nočním stolku, sám jsem se pro jeden z kondomů natáhl a navlékl jej Jozífkovi. Otočil jsem se, lehl si na záda tak, abych měl hlavu pod Filipem. Mohl jsem mu teď oplatit jeho laskání, mazlil jsem se s jeho údem a při tom viděl ten Otakarův, jak do něj prudce přiráží. Při tom jsem jen vrněl blahem – jednak mě to příšerně rajcovalo a potom si mě už také Jozífek začal připravovat, pak už si zvedl moje nohy na ramena a vnikl do mě. Moje zvukové projevy nabývaly na intenzitě, ale ani ostatní nezůstávali pozadu, ložnicí se nesla kakofonie vzdechů, dušených výkřiků, potlačovaného supění. Po chvíli jsem ucítil, jak sebou Filipův úd zacukal, pevně jsem ho sevřel ruce jeho varlata a nechal ho vystříkat do svých nedočkavých úst. Hned potom zašeptal trhaně Jozífek:

„Už to bude, honem…," vystoupil ze mne, strhnul si kondom a já si mohl znovu užít tu rozkoš cítit v ruce pulsující penis a vychutnat si chuť jeho sperma. Ujistil jsem se, že jsem nezanechal ani kapku nazmar, a potom už se nechal položit na znak a Jozífkovi stačilo jen několikrát přejet rty po mém tolik už nedočkavém údu a i já se dočkal vyvrcholení.

Už zbýval jen Otakar, kterého se teď snažil dovést na vrchol rozkoše svojí pusou Filip.

„Pomůžeme mu?" mrkl na mě trochu už uklidněný Jozífek.

„Jasně, nenecháme ho v tom!" souhlasil jsem nadšeně a připojil jsem svoje rty k Filípkovým. Jozífek objal klečícího Otakara zezadu, zvrátil jeho hlavu a líbal ho. Utlumil tím hlasité neartikulované projevy souhlasu, které Oťas vydával, rukama při tom tisknul naše hlavy ke svému klínu a trvalo jen krátce a i on začal stříkat, a bylo toho opravdu požehnaně, o co jsme se mohli s Filípkem rovným dílem podělit.

Až potom všem, když už jsme všichni jen tak leželi a náš dech se pozvolna uklidňoval, jsem si s hlavou na Jozífkově rameni vlastně teprve pořádně uvědomil, co se stalo. Kupodivu jsem se vůbec nestyděl, bylo to všechno tak přirozené a spontánní, byl jsem neuvěřitelně vzrušený, ale byl to jen sex, vášnivý, naplno prožitý, ovšem byla to vlastně jen jakási maximalizace přátelství. Jako šimpanzi bonobo, když spolu souloží, aby utužili sociální vazby, napadlo mě a začal jsem se smát.

„Copak je? Poděl se s námi o svůj důvod k veselí!" vyzval mne Otakar. Tak jsem jim svoji teorii předložil. Filip se jen zasmál a odbyl to nějakou poznámkou, ale ti dva, Otakar s Jozífkem, to okamžitě začali rozebírat a celou tu věc řešili ještě u večeře a potom ve vířivce, kde jsme tenhle povedený den skončili. Šli jsme spát poměrně brzy, jednak jsme byli unaveni a potom nás čekalo brzké vstávání, museli jsme jet za maminou a Františkem.

18

V sobotu ráno se mi vůbec nechtělo z postele. Užíval jsem si Jozífkova objetí, ve kterém jsem usnul, když jsme před tím ještě dosti dlouho probírali to, co se stalo večer. Jozífek to bral poměrně s nadhledem, přece jen byl ve věcech sexu zkušenější a přiznal se, že když ještě chodil na vysokou a byl s Petrem, několikrát něco podobného zažil.

„Nikdy ale ne s někým, koho mám tak moc rád, a i ti ostatní jsou mi milí. Víš, to byly spíš takové náhodné známosti z klubu, se kterými jsem se už potom většinou ani nesetkal. Aby to všechno skončilo pohodovou večeří a společnou perličkovou lázní, tak to je i pro mě novinka," vyprávěl.

„A já to vlastně vyprovokoval. Vůbec nevím, co mě to napadlo," navázal jsem na jeho slova.

„A lituješ toho?" pohladil mě Jozífek po tváři, „vždyť to nebylo tak špatné, ne?"

„Ne, to vůbec ne, a navíc mi to pomohlo ujistit se v jedné věci: tohle byl sex, dobrý a děsně vzrušující, ale jen sex. A já chci milování, ať už něžné nebo divoké, ale vždycky jenom s tebou, Jozífku," položil jsem si hlavu do důlku mezi jeho ramenem a klíční kostí, který jako by byl pro moji hlavu stvořený, „kdybys u toho nebyl ty, tak uteču."

Jozífkovy oči i v té tmě modře zableskly a pevně si mne k sobě přitiskl:

„My jsme asi chodícím důkazem pravdivosti Platona, viď, maličký?"

„Pokud nemyslíš spoutané v jeskyni, ale to rozdělení původních bytostí na dvě poloviny, které se hledají, tak určitě. Protože bez tebe mě je vážně jen půl, ale to zase vidím jasně, ne jenom jako stín skutečnosti!"

„A co kdybychom přestali filosofovat a raději spali, ty můj maličký mudrci, ráno musíme vstávat," odmítal dále rozvíjet moje filozofické teorie Jozífek a já ho docela rád poslechl, byl jsem už řádně unavený.

Teď už je ale ráno a já musel přestat myslet na to, co bylo, ale na to, co bude. A to je snídaně, kterou někdo musí udělat. A že to budu já, mi bylo celkem jasné, takže jsem se přinutil vymanévrovat z Jozífkova sevření, s lítostí opustit vyhřátou postel a studenou sprchou se přivést k životu.

Tajně jsem doufal, že třeba Filip nebo Oťas budou vzhůru a pomůžou mi, ovšem tyto naděje se ukázaly jako plané. Do čtyř zapékacích máslem vymazaných misek jsem nalil trochu smetany, položil po čtyřech malých párečcích, zalil rozšlehanými vejci se solí, paprikou a pažitkou a strčil zapékat do trouby. Opekl jsem topinky, uvařil kávu a čaj a se zlomyslnou radostí vyběhl po schodech nahoru a zabušil na dveře Filipova pokoje:

„Vstávat, vy ospalci, nebo tam vletím s kýblem studené vody!" vyhrožoval jsem přes zavřené dveře. Potom jsem přešel halu a opatrně otevřel dveře naší ložnice. Jozífek ještě ležel tak, jak jsem ho opustil, objímal moji přikrývku a klidně oddechoval. Potichu jsem k němu došel a lehkým pohlazením zkusil probudit. Zavrněl jako malé dítě, ústa se mu roztáhla v úsměvu, a aniž by otevřel oči, pokusil se mě stáhnout k sobě. Rád bych mu vyhověl, ale už bylo docela pozdě, tak jsem se přemohl a raději utekl do bezpečné vzdálenosti:

„Snídaně čeká, Jozífku, musíš vstávat!"

„Ale já už stojím, a jak!" odhodil pokrývku a já měl opravdu hodně práce s tím, abych odolal.

„To nic, to se starým pánům po ránu stává, honem si dej studenou sprchu, to přejde!" komentoval jsem ten pohled už ze dveří a raději utekl do kuchyně.

V osm jsme už byli po snídani. Filip mně pomohl umýt nádobí a šli jsme se připravit na cestu. Nikdo z nás se výslovně nezmínil o včerejším večeru, ale panovala zvláštní, družná atmosféra, ten zážitek nás všechny spojil.

Jeli jsme dvěma auty, mým a Otakarovým, protože Filip musel v pondělí ráno být zpátky v Praze. Cesta i se zastávkou na oběd ve Felicitě v Třebechovicích nám trvala skoro pět hodin, k Františkově chalupě jsme dorazili až po druhé hodině odpoledne. Už z Karlovy Studánky jsem zavolal mamině, takže nás čekali před domem, mamka, František, jeho dcera Lenka a s nimi nějaký mladý muž, kterého jsem neznal. Lenka sice bydlela v Praze a starala se o prodejnu na Starém městě, ale mimo mých návštěv v tom krámku jsem se s ní nijak nestýkal, neměli jsme ani čas nějak blíže se seznámit. Ostatně jsem měl dojem, že o to Lenka ani nijak moc nestojí.

„Tak nestůjte a pojďte dál!" hlaholil František, když jsme se přivítali, „máme pro vás velkou novinu."

Uvnitř už čekala, jak také jinak, jeho výborná slivovice.

„Připijeme si na zdraví novomanželů, co vy na to?" smál se František a rozdával panáky.

„Tohle je Ruda Komínek, už tři hodiny manžel mé dcery, a tohle je Teodora, už tři hodiny manželka toho nejšťastnějšího chlapa na světě, totiž mě!"

Slivovice mi zaskočila v krku. Mamka se vdala! A já o tom nic nevěděl, ani jsem při tom nebyl. Rozkašlal jsem se a bylo to dobře, protože jsem mohl slzy, které mi vyhrkly do očí, svést právě na to zakuckání. Jozífka jsem ale neoklamal a obávám se, že ani maminu. Zatímco Filip s Otakarem nadšeně blahopřáli, Jozífek mě vzal starostlivě kolem ramen, a na očích jsem mu viděl, že ho to také hodně překvapilo. Rychle jsem se ale vzpamatoval a popřál hodně štěstí Lence i tomu jejímu, potom Františkovi. Když jsem objal mamku a dal jí pusu, odtáhla mne od sebe a zkoumavě se mi podívala do očí:

„Copak je, myslela jsem, že budeš mít radost?" zašeptala mi potom do ucha.

„Ale mám radost, to víš, že mám, to jenom že je to takové překvapení, ještě jsem to nepobral," bránil jsem se.

„Tak ještě jednoho panáka, potom si vybalíte a večer jdeme Pod věž, bude večeře!" halasil radostně František, „Karel s Josefem budou nahoře a vám dvěma, Filípku, jsme ustlali v domku u sauny."

„Víš co, Františku, my si vezmeme věci k nim, aby jim nebylo smutno." Nějak se mi najednou nechtělo být v domě s těmi dvěma šťastnými páry.

Přenesli jsme si tedy pokrývky a polštáře do domku na zahradě a vybalili jsme si věci. Filip s Otakarem se taktně vytratili, když viděli, že mi není do řeči, a Jozífek si sedl ke mně na lehátko a vzal mě kolem ramen:

„Copak je s tebou, maličký? Tobě ta svatba vadí? Vždyť máš Františka rád, ne? Jsou oba tak šťastní, přece bys jim to nechtěl zkazit?"

„Já vůbec nevím, co mně vadí, Jozífku. Snad to, že nic neřekli, že tak důležitou věc mamina odbyla beze mne, vždycky jsme všechno rozhodovali spolu, ona byla první, kdo se o tobě dozvěděl, a teď Já vím, že bych to měl brát normálně, že bych měl mít radost, ale prostě a třeba je to fakt jen tím překvapením. A neboj, já se vzpamatuju a už na mně nikdo nic nepozná. Nechci kazit náladu…," položil jsem si hlavu na jeho rameno a v přímém rozporu se svým tvrzení jsem se rozbrečel. 

„Nejraději bych jel hned pryč, co to se mnou je, Jozífku? Vždyť je mám rád oba, a teď mi připadá, že mě zradili, jsem takový sobec, nebo žárlím?" vzlykal jsem.

„Já si myslím, že se tě dotklo, že už nejsi pro maminku středem světa. Má tě přece pořád ráda, ale jsi už velký a navíc: máš přece mě, teď jsi zase pro mne to nejhlavnější na světě…," uvažoval nahlas Jozífek.

„Jo, asi je to tak. Už zase ty víš, co je správné, a já se chovám jako rozmazlený spratek. Máš to se mnou pořád ještě těžké, viď?"

Nechal jsem se ukolébat Jozífkovým objetím a jako vždycky jsem po prožitém rozrušení tvrdě usnul.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)

Komentáře  

+2 #1 PěknýAmater 2013-05-19 10:44
odvaz, což o to, ale přebila to ta svatba. myslím, že mu tolik ani envadilo, že nebyl u toho, ajeko to, že to netušil. Musím říct, že by mě to taky vadilo a dost. Možná časem bych to překousla, ale v té člověk se cítí, jako by nebyl důležitý. Lituji ho. :sad: Jinak co se týče čtyřky, nevím proč jsem si myslela, že půjde o trojku, výborné a pěkně přirozené. Jo to se mi líbilo. I potom vlastně vysvtělení. hezké. :D
Citovat