Proměny lásky, díl II, kapitoly 16-18

16

Vrátil jsem se do třídy, a jen skončila hodina, vrhli se na mě všichni v čele samozřejmě s Jíťou, co že se to děje, nejdřív mě odvolají z hodiny a už se nevrátím, potom nepřijdu do školy celý den a teď zase u ředitele.

„Promiňte, mes amis," prohlásil jsem tajemným hlasem s výrazným belgickým přízvukem a zasunul si palce za imaginární průramky imaginární brokátové vesty.

„Má ústa zůstanou němá, záležitosti státního zájmu, comprenez vous?"

„Jdi mi na kolo s Poirotem, ty mrňousi, a koukej vyklopit, co se děje, můžeme ti přece pomoct, když to bude nutné," poněkud neurvale mě přerušil Pavlík.

„No dobře, povím vám tedy všechno," prohlásil jsem a do nastalého hrobového ticha jsem pokračoval:

„Ministr školství mě jako nejlepšího studenta včera zprostil povinnosti maturovat a udělil mi přímo titul doktora věd. Včera jsem to zapíjel a dnes vysvětloval řídícímu, stačí?"

„Tak to teda zdaleka ne!" vyjádřil Pavlík názor většiny, zvedl mě i s židlí a nesl k oknu.

„Buď kápneš božskou, nebo tě vyklopím," hulákal a celá třída začala skandovat:

„De-fe-ne-stra-ce! De-fe-ne-stra-ce! De-fe-ne-stra-ce!"

„Okamžitě Karla postav na zem i se židlí a všichni na místa, ale hned!" autoritativní a opravdu výhružný hlas všechny překvapil, Pavel se lekl, poněkud nešetrně mě i se židlí upustil na zem a otočil se. Já samozřejmě ze židle spadl a vykřikl bolestí, jak jsem si narazil kostrč. Pokusil jsem se ale okamžitě výkřik potlačit, protože ten příkaz vydal Jozífek, stojící ve dveřích a opět rudý vzteky. Spěchal ke mně, odstrkoval bezohledně spolužáky, kteří jen zírali.

„Co ti udělali, maličký?" šeptal úzkostlivě, když mě zvedal ze země a držel v náruči.

„Nic, to nic nebylo, Jozífku," zašeptal jsem a vytrhl se mu, vzpomněl jsem si, co jsem slíbil řediteli.

„To byla jen sranda, vážně," vysvětloval jsem už nahlas co nejpřesvědčivěji.

„Opravdu?" zatvářil se na mě nedůvěřivě, potom se otočil ke třídě a zavelel:

„Sednout, všichni. Profesor Šeda musel za ženou do nemocnice, supluji tedy jeho hodinu fyziky," sedl si za katedru.

„Nebyl jsem na tuto náhradní hodinu předem upozorněn, proto si budeme jen opakovat základní fyzikální zákony a pravidla. Vy," ukázal na Pavlíka, „pojďte sem, a spočítejte mi, prosím, jakou rychlostí by dopadlo těleso hozené z okna třídy. Výšku odhadneme na šest metrů. Odpor vzduchu nemusíte zohledňovat," zatvářil se pomstychtivě.

Pavel se postavil a chvíli nechápavě zíral.

„Mám vám snad poslat rytou pozvánku, abyste se dostavil k tabuli? Na to ale bohužel nemáme čas, takže se prosím spokojte jen s ústním pozváním."

Jozífek pokračoval tak kantorským a zlým tónem, že jsem ho opravdu nepoznával. Zřejmě se opravdu o mě bál, myslel si, že mi chtěl Pavlík ublížit. Ale co teď, vždyť to byla fakt jen sranda, nikdo mi nechtěl ublížit.

Zvedl jsem ruku a přihlásil se jako vzorný student.

„Copak je, Karle?" trochu polevil v přísném tónu Jozífek. Tak mi snad ještě nikdy neřekl: ,Karle´. No jasně, to jeho krásné ,maličký´ by se sem moc nehodilo.

Ale jak ho oslovit. Tykání se teď vážně nehodí. Co dělat? Ale Pavel je kámoš, musím se ho zastat. Polknu a spustím:

„Prosím, chtěl jsem jenom požádat, zdali by nebylo možné povědět nám o nejnovějších objevech v oblasti fyziky částic. V učebnicích o tom ještě nic není a nás by to zajímalo. Zadání výpočtu by mohl Pavel vypracovat písemně. Omlouvám se, ale byl by to pro nás i přínos k maturitě."

Hurá, zvládl jsem to bez oslovení, čeština je vážně báječný jazyk. Spolužáci samozřejmě na mě zůstali koukat jako na zjevení. Všichni věděli, jaký je můj vztah k fyzice, a maturovat z ní měl snad jen jeden z nás. Ovšem nejdříve Pavlovi a potom i ostatním pomalu docházelo, co se stalo, a že se snažím Pavlíkovi zachránit kůži. Začalo se ozývat:

„Ano, pane, profesore … prosím ano, pane doktore … to by bylo moc fajn …"

Jozífkovi to samozřejmě došlo, bylo mu jasné, že bych Pavla nechránil, kdyby opravdu šlo o nějakou šikanu, jeho tvář ztratila výraz naštvaného kantora a objevilo se na ní nadšení jako vždycky, když mohl povídat o fyzice nebo matematice.

„Klid prosím, pokud vás to opravdu zajímá, můžeme si povědět něco o mezonech a posledních zjištěních o jejich chování."

Na Pavla v tu chvíli zapomněl, už jenom proto, že jsem ho hned stáhnul zpátky do lavice, a začal mluvit, oči mu zářily, mluvil o tom, co bylo jeho prací i koníčkem, snažil se všechno vysvětlit tak, abychom to pochopili. Já jsem si vzpomněl, jak ředitel říkal, že má dobré výsledky, a teď jsem viděl proč. Tohle nebyla suchá přednáška, to bylo zasvěcené a srozumitelné vyprávění, pozoroval naše reakce, zastavoval výklad, když viděl nějaký výraz nepochopení, to pak vyžadoval otázku o tom, co je nejasné. A já jen seděl a díval se na Jozífka, jakého jsem ještě nikdy neviděl. Na opravdového odborníka, který je zaujatý pro svoji vědu, který ani na vteřinu nepředpokládá, že by taková nádherná věc mohla někoho nezajímat, a proto také všechny i mě zajímala, chtěl jsem o tom najednou vědět víc, snažil jsem se pochopit a porozumět … a zazvonilo. Neozvalo se ale obvyklé odstrkování židlí a šum jako jindy. Jozífek ztichnul, do tváře se mu pomalu vrátil obvyklý výraz.

„Děkuji vám za pozornost," řekl a jako odpověď se mu ozval potlesk. Vážně to tak bylo, nevím, kdo začal, ale celá třída vstala a tleskala fenomenálnímu kantorovi. Náš říďa se prostě vyzná v lidech. A já jsem pyšný na to, že takový člověk mě miluje a já můžu milovat jeho.

Jozífek samozřejmě zrozpačitěl, podíval se na mě úpěnlivě, ale já tleskal jak o život. Nakonec zakoktal nějaká slova díků a utekl ze třídy. Já se musel otočit k oknu, aby nebylo vidět, že mám oči plné slz dojetí. Pavlík se na mě v lavici otočil:

„Prosím tě, proč na mě tak vystartoval? To nerozumí legraci?" nevěřícně kroutil hlavou.

„Ale ano, to víš, že rozumí, a jak, ale víš, on se bál, že mě šikanujete." Otřel jsem si nenápadně oči.

„Tebe a šikanovat! Taková blbost, ty tyranizuješ svými rozmary nás, tak je to," konstatoval Pavel.

„Nevrč, zachránil jsem ti přece kůži, ne?" pokusil jsem se o obranu.

„To je pravda, ale stejně měl vyjet po tobě, já v tom byl nevinně, nabízeli jsme ti pomoc a ty sis dělal srandičky," nedal se Pavel.

„Už se stalo," odpověděl jsem. Byl jsem tak hrdý na toho svého Jozífka, že jsem se prostě neudržel. „Vyjel po mně už letos na začátku června a od té doby spolu chodíme, tak je to. Proto se tolik bál, myslel, že je to šikana právě kvůli tomu."

Sledoval jsem Pavla, jak na mě zírá a ve tváři se mu zcela přesně odráželo, jak mu pomalu dochází, oč jde.

„Tý jo," vydechl, „to jako že spolu…?" zíral na mě nevěřícně.

„Jo, spolu bydlíme, jíme a taky spíme. Prostě a jednoduše je to tak. Můžeš se mi smát, můžeš ke mně mít odpor, můžeš mě za to třeba nenávidět, ale je to tak a nic s tím neuděláš." Pokračoval jsem zdánlivě klidně, ale přece jen by mě moc mrzelo přijít o jeho přátelství. Byl to tak trochu test, uvidím, jak se zachová Pavel, a můžu potom předpokládat, jak se zachovají ostatní.

„Proč to tak dramatizuješ, ty blázne. Myslíš, že jsem si to o tobě dávno nemyslel? A nejen já – no a vadilo to někomu? Z toho Vondry jsem teda trochu v šoku, je to takovej chlapák a přitom…"

„A přitom co? Koukej si rozmyslet, co řekneš!" ulevilo se mi.

„Víš co? Raději už neřeknu nic. A vůbec, teď je děják, kdyby mě carevna vytáhla k tabuli, tak koukej něco nahodit. Já byl včera na tréninku a jsem dutej jako bambus," ukončil Pavlík diskuzi a hned potom zvonek přestávku.

17

Zbytek dopoledne jsem musel pořád myslet jenom na Jozífka. Nikdy před tím jsem si neuvědomil, že miluju nejen krásného a hodného člověka, ale taky vynikajícího odborníka. Hned mě napadlo, že už vím, proč profesor Černý tolik stál o to, aby Jozífek svoje znalosti ještě prohluboval. Pochopil jsem i ředitele naší školy, pokud viděl Jozífka učit, a vím, že na násleších na jeho hodinách byl, pak mu muselo být líto ztratit takového učitele. A přitom je Jozífek tak skromný, že nikoho ani nenapadne, jak vynikající vědec to je.

A začal jsem pociťovat něco jako ostych, zpětně jsem si promítal, jak se chová k nám, obyčejným lidem, nikdy ani mrknutím nedal najevo, že jsme všichni co do vzdělání tak hluboko pod jeho úrovní. Já, hloupý a bláznivý kluk, si dělám legraci z toho, že nerozpozná vůně – ve víně nebo parfémech, to je jedno, vždyť se mi mohl vysmát a on ještě trpělivě poslouchá moje výklady a jen se usmívá. Páni, tak s tím musím něco udělat.

Poslední dopolední hodinu jsem poslal Jozífkovi esemesku, že nepůjdeme na oběd do školní jídelny, ale že někam zajdeme, abych mu všechno vysvětlil. Sešli jsme se před školou a společně zašli do bistra Na rohu. Objednali jsme si oběd a já mu pověděl, jak to všechno bylo. Poslouchal pozorně, potom zase on vyprávěl, že ho ředitel zavolal hned po mně a kladl mu na srdce to stejné jako mně a navíc prý mu mluvil do duše, že na mě musí být hodný, že jsem sice citově velmi labilní, jinak ale prý slušný kluk, i když někdy pěkný prevít. Ano, tak doslova prý to řekl.

„Jako bych to už dávno nevěděl, jaký jsi," ukončil vyprávění.

„Prevít?" mrknul jsem na něj.

„Ale ne, víš dobře, jak to myslím, maličký. Vysvětlil jsem mu, že tě mám doopravdy rád a že bych ti nikdy nedokázal ublížit…," zarazil se, zřejmě si vzpomněl na některé okamžiky našeho soužití a doplnil větu:

„Tedy vědomě ublížit." A, samozřejmě, pohladil mě po tváři.

„To já vím, můj milý, ale s tím prevítem měl ředitel úplnou pravdu. Víš, já trouba si až dnes, když jsi nám vykládal o těch částicích, uvědomil, že jsi opravdu kapacita a já se k tobě chovám jako k sobě rovnému a vůbec celá rodina…"

„Sklapni, Kájo," dost zostra mě Jozífek přerušil. „Ano, je pravda, o fyzice a matematice toho vím hodně, ale co jsem věděl o tom, jak žít, jak se bavit před tím, než jsem poznal tebe a tvoji rodinu? Jednou do roka jsem si vyjel s kamarády na kolo, to bylo všechno. Uměl jsem vypočítat dobu rozpadu mezonu, ale jak chutná armaňak ve vířivce s někým milým po boku, to jsem neměl ani zdání."

„No dobře, ale přece to není nijak důležité, ty a tvoje znalosti dokážou přinést třeba mnoho užitečného," namítal jsem.

„Možná ano, možná ne, to je ve hvězdách, ale žít tak, aby člověk měl ze života radost, ovládat savoir vivre, to přináší užitek zaručeně a hned. Já už takové řeči prostě od tebe nechci slyšet," prohlásil rezolutně a nakonec se pokusil, a docela úspěšně, napodobit moji matku. Natočil dlaně rukou nahoru s lokty u těla a pronesl: „C'est tout!"

Při tom ovšem převrátil láhev s minerálkou a polil si kalhoty. Vyskočil ze židle a zcela zřejmé bylo, že má moji matičku dokonale nastudovanou, protože jeho okamžitá reakce byla:

„No, vidíš co děláš!" Ale já už pro samé slzy od smíchu neviděl nic. Přispěchal číšník a vrhl se s utěrkou ne na stůl, nýbrž nejdříve na Jozífkův mokrý klín. Jozífek, rudý studem jako rak, ho ovšem poněkud nešetrně odstrčil a důstojným krokem odkráčel na WC. Pikolík, zcela zjevně dopálený tím, že si nemohl užít Jozífkova rozkroku, se zeptal, zdali tedy může uklidit stůl, což jsem mu rád dovolil, stejně už jsme byli po jídle. Také byl nejvyšší čas vrátit do školy, takže jsem zaplatil a čekal na Jozífka. Pomyslel jsem i na to jít mu pomoci, ale bylo už opravdu dost pozdě a já tušil, jak by to dopadlo. Naštěstí to dlouho netrvalo a ten můj nešika vyšel ze záchodu a na jeho tmavošedých kalhotách nebylo skoro nic vidět. Tvářil se dost naštvaně, takže jsem si odpustil všechny poznámky, které se mi líhly v hlavě. S výrazem pokory jsem tiše řekl:

„Nezlob se na mě, prosím, Jozífku, já už to nikdy neudělám!"

„To bych také prosil … Cože? Co jsi zase provedl? Jen tě nechám chvíli o samotě…," byl poněkud zmatený a zapomněl, že mě chtěl ještě kárat.

„Nic, nic jsem neprovedl, jenom zaplatil a už musíme jít, přijdeme pozdě," pokračoval jsem zkroušeným tónem.

„Jednou z tebe budu mít smrt," konstatoval Jozífek a v příkrém rozporu se svými slovy mě znova pohladil. Udržel jsem se a neskočil mu kolem krku, jen jsem letmo a nenápadně tu ruku políbil a raději vykročil, nechtěl jsem přijít pozdě.

I ze školy jsme šli spolu, tedy spíše jeli. Už jsme byli skoro doma, když mě napadlo:

„Pojeďme někam ven – projedeme se po dálnici, natankujeme a někde se zastavíme na večeři, co ty na to?" Věděl jsem, že je to otázka čistě řečnická, Jozífek řídí velice rád a já mu chtěl udělat radost. A přesně podle předpokladu, Jozífek jenom kývl, krátce se na mě podíval rozzářenýma očima a vyrazil nejkratší cestou na okruh a ven z města.

Užili jsme si krásné odpoledne a podvečer, přijeli jsme necelé dvě hodiny před půlnocí unavení, ale šťastní, proběhli jsme koupelnou a skončili den tím nejkrásnějším způsobem, jaký jsem si dovedl představit: milováním.

18

To, čemu František a mamka říkají chalupa, je ve skutečnosti nádherný velký dům v blízkosti lázní Karlova Studánka. Před domem je po celé jeho délce zahrada s několika velkými i menšími kamennými plastikami, celkem by se dalo říci trochu v japonském stylu. Mírně se zvedá k průčelí provedenému ve dřevě v příjemném červenohnědém odstínu modřínu. Ze strany je vjezd do garáže pro dvě auta v suterénu, kde je také technická místnost a vinotéka s příjemným posezením u malého krbu. Větší, ba přímo obrovský krb je v centrální obytné hale, která slouží jako společenské centrum domu a spolu s kuchyní a malou pracovnou zabírá celé přízemí domu. Jedna stěna haly je prosklená a dá se celá otevřít do zadní části zahrady, kde jsou travnaté plochy se solitérními keři a květinovými záhony, po straně krytý bazén a malý domek se saunou. Sadem s několika ovocnými stromy navazuje zahrada na les. V patře jsou čtyři ložnice a dvě koupelny a pod střechou je velký skoro prázdný prostor, jen v jednom rohu je malá posilovna a v druhém půlkruhový bar s několika židličkami a podél stěn dřevěné lavice.

Vcelku tedy krásný víkendový dům s vnitřním zařízením, které samozřejmě odpovídá Františkovu vkusu. Byl jsem trochu zklamán zjevným nedostatkem cennějších artefaktů, které jsem vzhledem k majitelově profesi očekával. Ale to trvalo jen do té doby, než mně hlupákovi František vysvětlil, že už byl několikrát vykraden, ale protože nebylo celkem co ukrást, nijak zvlášť ho to nepoškodilo. Omlouval se dokonce, že tam nemá ani televizi, což mě docela pobavilo.

„Tak ta mně tedy opravdu chybět nebude," zasmál jsem se, „naposledy jsem se díval na přenos novoročního koncertu z Vídně a to ještě jen proto, že tam měl být strejda Martin se ženou. Ale stejně jsem je v těch stovkách lidí ani nezahlédl."

Jozífek zatím vynesl tašky do ložnice nám určené a mamina nás potom provedla domem. Skončili jsme nakonec všichni v kuchyni a mělo to svůj důvod. Byli tam totiž připraveni dva bažanti, které jsme měli zítra mít k večeři, a museli jsme se tedy poradit, jak na ně. Nikdy jsem ještě bažanta nepekl, mamina taky ne, ale kupodivu Jozífek nám dal zcela přesný návod, jak to udělat. Vyprávěl, že když ještě bydleli v Jeseníku, jeho děda byl nimrod a zvěřina se u nich často dělala. Prošli jsme tedy Františkovy zásoby a zjistili, co ještě chybí. Samozřejmě to nejdůležitější, jalovec, tam neměl. Hned ale zařídil nápravu a zavolal své dcerce, Lence, která byla v Brně se svým přítelem a zítra odpoledne měla přijet, co má koupit. Docela jsem se těšil, až ji poznám. V naději na zítřejší hody jsme večeři trochu odbyli, co jsme však nezanedbali, byly dvě lahve červeného vína, které František otevřel dole ve vinotéce. Měly sice nalepené papírové etikety, ale ty už byly tak zašlé, že jsme z nich ani nepoznali, co tam je napsáno. Mělo údajně jít o nějaké víno z rakouských vinic staré asi deset let. Po otevření sice poněkud dýchly stařinkou, ale po hodince už voněly zcela jinak, ve sklence bylo víno po okraji trochu nahnědlé, jinak ale krásně tmavorudé a mělo nádhernou sametovou, kulatou chuť. Hodnotili jsme jeho vůně a chutě a předháněli se v tom, kdo vymyslí, tedy pardon, samozřejmě najde, další valéry. Ono to je tak trochu snobské a stejně záleží na chuti každého pijícího, jeden cítí vůni kopřiv, jiný zase objeví nenápadný dozvuk čokolády na patře, hlavní ale je, že je to víno plné a výborně chutnající.

Přesně tak to bral Jozífek, který, zatím co my váleli víno na jazyku, nadechovali se skrze doušek a vůbec si hráli na superznalce, klidně popíjel, usmíval se pod tím svým knírkem a občas jen tak jako mimochodem mě vzal za ruku, pohladil a po první lahvi už si mne přitáhl k sobě s rukou za mými zády. Ještě před pár týdny by tohle nikdy ani před mamkou a natož před Františkem neudělal. Uvědomoval jsem si, jak se změnil. Ostatně ti dva sedící proti nám, mamka i František, se chovali podobně. Druhá láhev ještě ani nebyla dopitá a František nás poslal spát, zítra prý čeká práce, musíme mu pomoci se dřevem.

Bylo dobře, že naše ložnice byla ta nejdál od té, kde spali oni, protože ten večer jsme se milovali tak, že jsem rozhodně byl hodně, ale hodně hlasitý v projevech toho, jak se mi to líbí. Možná to bylo tím vínem, možná, že tím čerstvým horským vzduchem, ale ze všeho nejspíš tím, že jsem Jozífka tolik miloval, že každé další milování bylo pro mě krásnější.

Moc jsme toho tedy nenaspali, ale přesto jsem se ráno probudil v Jozífkově náruči odpočatý a svěží, můj milý na tom byl stejně, a proto nám nic nebránilo, abychom znovu podlehli té závislosti na ranním pomilování se, které bylo vždycky kratší, ale velice intensivní. Potom jsme se ještě chvíli vzpamatovávali a dávali do pořádku v koupelně, takže nebylo divu, že když jsme přišli dolů, byla už snídaně na stole.

„Tak honem, dnes jíme po dřevorubecku," hlaholil František a před každého z nás postavil talíř opečené slaniny se sázeným vejcem. A měl věru pravdu, když připravil hned po ránu tak vydatné jídlo. Za domem už byla obrovská hromada dřeva, kterou bylo potřeba rozřezat, rozštípat a složit. Zůstal jsem jen zírat, když jsem viděl, jak se Jozífek postavil k té práci. Řezal klády na polena motorovou pilou a šlo mu to, jako když si jen hraje.

„Víš, co jsem se toho nařezal u dědy a babičky a potom i u tety?" smál se, když viděl můj úžas. František ta polena štípal na takovém zvláštním stroji a my s maminou dřevo vozili a skládali podél domku se saunou. Kolem jedenácté jsme si dali pauzu a popíjeli studené pivo, byl sice konec listopadu, ale počasí nám přálo, svítilo slunce a na tuto roční dobu bylo docela teplo.

A právě v tu chvíli přijela Lenka, Františkova dcera, se svým přítelem. Byla to středně vysoká, štíhlá dívka, po tátovi měla vlnité tmavě hnědé vlasy a šedé oči i rysy obličeje měla po něm. Vypadala starší, než by odpovídalo jejím sedmnácti rokům. S Františkem se objali, s mamkou si dali pusu a pak se obrátila na nás:

„Ty Karel jsi, oder? Já jsem Lenka, ahoj," podala mně ruku a obrátila se na Jozífka:

„A vy doktor Vondra jste, dobrý den." Podala ruku jemu a pokračovala hned:

„A tohle je Pete, Peter Luef, můj spolužák, ale on na režiséra studuje". Představila středně vysokého, velice štíhlého, spíše hubeného světlovlasého mladíka, asi tak dvacetiletého.

Ten podal každému z nás ruku a na svoji postavu poměrně hlubokým hlasem opakoval:

„Es freut mich."

„On jen německy nebo anglicky hovoří, že to nevadí, doufám," omlouvala ho Lenka. Ona sama mluvila docela správnou češtinou, jen občas bylo znát, z přízvuku, slovosledu, výslovnosti souhlásek, že čeština už jí není mateřským jazykem.

No, tak to si moc nepopovídáme, napadlo mě, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Protože prý museli být v neděli ráno už zpátky v Německu, omluvil se František a spolu s mamkou se převlékli a jeli s nimi na oběd do Karlovy Studánky. Měli jsme tam jet všichni, ale Jozífek nabídl, že můžu udělat k obědu něco malého a raději že budeme pokračovat v práci. Mně by se víc líbilo jet s nimi, už proto, že mi Lenka byla moc sympatická a chtěl bych si s ní popovídat, ale samozřejmě, že jsem se k Jozífkovi přidal. Ani nás moc nepřemlouvali a jeli. Později mi mamka vysvětlila, že to docela uvítali, protože museli s Lenkou probrat nějaké důležité věci, chtěla se totiž vrátit zpátky k tátovi, žít v Česku.

Jen odjeli, pustil se Jozífek zase do práce, před tím mě jen pohladil a poslal udělat něco k obědu:

„Já vím, maličký, že tě to už nebaví, ale já si tohle fakt užívám. Utíkej udělat něco k obědu, za chvilku jsem hotov. A budu mít hlad jako dřevorubec!" zasmál se, dal mi pusu a plácnutím přes zadek mě poslal do domu.

Našel jsem velkou plechovku červených fazolí a kus uzeného, tak jsem z toho udělal správné kovbojské fazole, po té práci mně i to prosté jídlo docela chutnalo a Jozífek snědl dvě plné misky a jen se olizoval.

A když jsem umyl nádobí a přišel nahoru, byl už Jozífek vykoupaný a … spal. Spal jako to dřevo, se kterým celý den zápasil. Tak jsem se taky osprchoval, vlezl si k němu do postele, nechal se spoutat jeho objetím a usnul taky.

C'est tout!