Proměny lásky, díl I, kapitoly 19-21

19

Ošetření těch dvou tuctů bergamotových stromků nám nakonec trvalo celé dopoledne. Každou chvíli jsme totiž přestávali pracovat, protože jsme museli snížit hlas do šepotu. Jeannot mi líčil své plány do budoucna. Jeho milý pan profesor dostal místo na lyceu v Paříži a protože Jeannot bude studovat na Université Paris VI biologii a ochranu životního prostředí, budou tam, ve velkém městě, žít spolu. Alain bude vydělávat tolik, že je to skromně sice, ale přece jen uživí. Teprve potom hodlají oba o svém vztahu informovat rodiny. Bojí se totiž, že rodiče ani jednoho z nich neprojeví žádné nadšení, ba právě naopak.

Když Jeannot slyšel o mé mamce a o tom, jak se k mé výjimečnosti, potažmo ke vztahu s Jozífkem postavila, přiznal, že se nemůže ubránit závisti. V dobrém, samozřejmě, ale přece jen závisti. Pokoušel jsem se ho přesvědčit, že jejich coming-out nedopadne tak katastroficky, jak předpokládají, ale obávám se, že se mi to příliš nezdařilo.

„V každém případě chci toho tvého profesora franštiny a milování poznat!"

„Tak dobře, jako jsi poznal mě?" mrknul na mne Jeannot. „Ovšem to bych ti asi nedovolil!"

„Okamžitě toho nech, ty jeden nemravo! To ty jsi svedl mne, nevinného a nezkušeného mládence k hříchu a le Bon Dieu tě za to potrestá, uvidíš!"

Ale protože nejsem zvyklý nechávat na pánu Bohu to, co mohu udělat já, popadnu síť, která je tu na ochranu stromků před hmyzem, hodím mu ji na hlavu a podaří se mi dřív, než se vzpamatuje, ho do ní zamotat a za přívalu nadávek, z nichž ,conard´– pitomec – je asi jediná ve slušnější společnosti reprodukovatelná, uteču. Stejně už musíme na oběd.

Při odpolední siestě, jejíž dodržování je zde velice chvályhodným zvykem, jsme už ale zase kamarádi, je to totiž jedna jedna, můj milý kamarád Jeannot mi totiž nenápadně podal při obědě místo bylinkového octa výtažek z pelyňku, který se používá k výrobě jednoho zdejšího likéru, a tak jsem si nejen zkazil výborný salát, ale hořkou chuť v ústech budu cítit snad ještě zítra. Kde ho tak narychlo sebral, to nevím, ale zdrojem jeho inspirace byla zcela zřejmě babička, jejíž potutelný úsměv, s kterým mne pozorovala při dochucování mé misky salátu, mě měl varovat.

Ale já vůbec nebyl ve střehu, protože jsem si právě uvědomil, že vůbec nevím, proč se tady objevila mamina. Pro mě přece nepřijela, já tu mám být ještě celé dva týdny a nevím o ničem důležitém, kvůli čemu by sem musela jet takovou dálku. A jela zřejmě narychlo, celou noc, protože ještě teď vyspává, ani na oběd nepřišla. Vrtalo mi to hlavou, a tak siesta nesieta, vypravil jsem se do hostinského pokoje, kde spala. Jen jsem ještě před tím položil plechovou mísu s vodou k nohám lehátka, na kterém Jeannot dřímal, určitě ho moc potěší, až do ní po probuzení hupsne.

Mamka už byla vzhůru, česala se před zrcadlem.

„Moc ti to sluší," začal jsem úlisně, „vypadáš jako moje mladší sestra!"

„Tohle na mě, synáčku, ani nezkoušej," zasmála se. „A je to i zbytečné, zítra ráno jedeme domů, ani nemusíš žadonit."

Radostí jsem naskočil! Domů, k Jozífkovi! K tomu, kterého jsi podvedl, zašeptalo mi v zápětí mé lepší já. Ale za to jsi získal neocenitelné informace, a když se o tom nedozví, jako by se to nestalo, namítlo ihned to moje já horší.

„Ty nemáš radost?", podivila se mamka, „ tváříš se jako bys měl promáčené plínky!"

„Zřejmě ti ušlo, že se už několik let nepočurávám. A tvářím se tak proto, že tohle není samo sebou, Rozhodně budeš doma něco potřebovat. A to něco bude nějaká práce, na kterou sama nestačíš, takže to bude fyzická námaha a je nezbytné zapojení mých ocelových svalů." Odpovídám sice vesele, ale zmocňuje se mne černé podezření. Co to má zase za lubem?

„Co se té oceli týká, tak bych řekla, že u tebe jde leda tak o plechovou hubu, synku rozmilý, jinak máš ovšem pravdu. Rozhodla jsem se horní část bytu pronajmout. A potřebuju, abys mi pomohl s úpravami."

Spadla mi čelist. Bude s námi někdo bydlet? A co tak najednou? Pravda, z horní části bytu jsme užívali jen terasu s malým bazénem a zimní zahradou, je to vlastně samostatný byt, ale přece jen, bude tam najednou cizí člověk. Že by mamčin přítel? O žádném ale nevím, ale třeba ho přede mnou tají, taková krásná ženská a nikoho už tak dlouho nemá. Ale tomu by zase přece byt nepronajímala, toho by tam prostě nastěhovala.

„A kdo to je, ten náš nový nájemník?" vzdávám to nakonec.

„To uvidíš, teď by ti to stejně nic neřeklo," opáčí mamka, „však ho poznáš a jsem si jistá, že ti nebude vadit. Je to slušný a příjemný člověk." V očích jí zablýskne. Mělo mne to varovat, ale zřejmě dnes opravdu nejsou mé malé šedé mozkové buňky ve formě.

„Máš odpoledne na sbalení, večer se rozloučíme a brzy ráno vyrazíme. Musíme se do večera dostat do Ženevy, tam máme schůzku s Martinem, potřebuje něco projednat a přespíme tam. Nechám mu tam auto, dá ho ve Vídni do servisu a z Ženevy letíme ráno do Prahy."

„A budu moct řídit? Aspoň do Lyonu, můžu?"

„Dobrá, ale přes hory pojedu já, to je to snad jasné!"

„Po prvním zahvízdání pneumatik ale zastavíš a já pojedu stopem!" už vidím, jak bude se zaťatými zuby řezat serpentiny.

„Ale kuš, synáčku, víš přece, jak řídím!"

„Právě že vím!" odpovídám, ale to už se hbitě klidím z místnosti, protože je mi jasné, že bych mohl dostat něčím po hlavě.

Takže odpoledne jsem už nic na statku nedělal, sbalil jsem si věci a odjel do města rozloučit se s Lucienem a jeho rodinou. Strýček Jean-Luc je sice suchar, ale žádný lakomec. Ukázalo se, že o našem odjezdu už ví, a tak měl připravený rovný tucet lahví armaňaku a samozřejmě i několik flakónů, typických pro Le parfum de famille Gedda. Poděkoval jsem a jel na náměstí Colombe rozloučit se s Lucienem a vrátil se na statek.

20

Večeře na rozloučenou byla opravdu náročná co se jídla i pití týká. Já se ale musel krotit, měl jsem ráno řídit, tak se žádné bohatýrské popíjení nekonalo. Alespoň tedy z mé strany. Zato Jeannot se nám zlískal jako jezevec, dostal plačtivou opici a zatáhl mne stranou, kde mi plakal na rameni, přál mi hodně a hodně štěstí s Jozífkem a hořekoval nad smutným osudem svým a Alainovým. Pokoušel jsem se ho utěšit, ale on mi usnul na rameni, takže jsme ho odtáhli do pokoje a uložili. Ještě teď vidím jeho úsměv, který měl na tváři, když zase usnul. Asi se mu zdálo o jeho milém.

On si o něm zatím musí nechat jen zdát, a já jsem tomu mému každou chvíli blíž a blíž. Skoro ještě za tmy jsme totiž už vyrazili na cestu, z celého statku byla vzhůru jen babička Teodora, která si nedala upřít možnost nám připravit snídani a ještě jednou se s námi rozloučit.

Mamka mě opravdu nechala po dálnici do Lyonu řídit, potom se ale posadila za volant a začala zběsilá jízda. Nicméně do Ženevy jsme dorazili v pořádku, ubytovali se v Royal Manotel a na čaji jsme už byli se strýčkem Martinem. Toho mám moc rád, jsou si s mamkou podobni nejen vzhledem, ale i povahou, a proto si s ním dobře rozumím. Ostatně mě také vychovával víc než táta, který nikdy neměl moc času. Probrali jsme některé finanční záležitosti, šlo o převody majetku a podobné věci, kterým moc nerozumím, ale od toho je tu přece Martin. Jemu bych podepsal cokoliv, ale on sám mě učil, že dřív, než něco podepíšu, musím si to řádně pročíst a hlavně vědět, o co jde. Takže jsem si to musel nechat vysvětlit, a když jsem zuřivě kýval hlavou, že všemu rozumím, abych měl už tu nudu za sebou a mohl se jít projít po městě, strejda se jen zasmál a se slovy, že je to marné, mě nechal podepsat papíry a propustil s tím, že večeříme až ve Villette, v jedné hospůdce, kde prý dělají báječné fondue, tak ať jsem v osm zpět v hotelu.

Hospůdka to byla vážně útulná, večeře skvělá, báječně jsme se bavili, Martin svým nedostižným stylem vyprávěl o obchodování s Rumuny, a když líčil, jak se ho pokoušeli oblafnout, málem jsme se smíchy váleli pod stolem. Já si to ale stejně pořádně neužil, stále jsem myslel na to, že už zítra budu doma. Nějaké úpravy bytu ještě den dva počkají, já budu muset hned za Jozífkem. Mamka mně už před tím slíbila, že ho budu opravdu brzy moct vidět, a tak jsem věděl, že mě za ním jistě pustí.

Druhý den odpoledne jsme si už užívali pohodlí domova v našem bytě v Praze, na Novém Městě. Dopoledne jsme přiletěli do Prahy, ve městě se najedli, nakoupili a ještě jsme stihli dát do pořádku sebe i byt, na čaj měl přijít náš nový nájemník. Byl jsem trochu nevrlý, chtěl jsem hned odpoledne odjet za Jozífkem, už tři dny jsme spolu netelefonovali, jen si posílali zamilované SMS a to je, jak jistě uznáte, velice nedostatečný druh styku s milovanou osobou. Ale matka měla zase jednou ten svůj záchvat tvrdohlavosti a dosti stroze mi nařídila, že prostě dnes budu ještě doma a přivítám toho našeho podnájemníka. A přitom, když jsem ji táhl nahoru, abychom naplánovali, jak to tam uděláme, které pokoje mu přidělíme, tak to odmítla, na to je prý dost času.

Vůbec jsem tomu nerozuměl, vždyť proto si mne přece přivezla o celé dva týdny dřív a teď se ukazuje, že vlastně zbytečně. Zkusil jsem použít metodu nátlaku, a když se neosvědčila, rozhodl jsem se, že ji dopálím. Když se rozzlobí, třeba jí nějaké informace uniknou. Ale to by nebyla mamka, aby neprokoukla můj úskok hned v zárodku.

„O nic se nesnaž, synáčku, já si jdu na chvíli lehnout, jsem unavená. Ty máš, zdá se, energie na rozdávání, tak syp nahoru a dej do pořádku zimní zahradu. Je hezky, čaj si vypijeme tam." A zmizela ve svém pokoji.

Chvíli jsem uvažoval o tom, že prostě uteču a odjedu za Jozífkem, ale nakonec mi to připadlo nefér, tak jsem tedy splnil její rozkaz. Ten náš miniaturní prales na zasklené terase byl celkem v pořádku, tak jsem jen otřel prach a připravil posezení pro tři osoby. Bylo dost času, tak jsem si na chvíli sedl, slunce svítilo, bylo teplo, když jsem zavřel oči, zdálo se mi, že jsem zpátky na statku, přímo jsem cítil tu vůni levandule, slyšel, jak si babička Tété prozpěvuje u vaření, na nos mi sedá motýl a lechtá svými tykadly, kýchnu – a probudím se. Nade mnou stojí mamka, v ruce drží upadlý kvítek orchideje, kterým mě probudila, a směje se:

„No ty jsi mi ale pracant. Honem mi pojď pomoci připravit svačinu, za chvíli je půl šesté a náš host přijde!"

V kuchyni se celkem šikovně otáčíme oba dva, takže připravit pár sendvičů a upéct malé šlehané koláčky není práce na dlouho. Čaj je taky za chvíli hotový, odneseme všechno nahoru a je přesně sedmnáct třicet, když se ozve zvonek od hlavních dveří bytu. Otevřít jdu samozřejmě já, mám přece mladé nohy. Ani se nepodívám kukátkem ve dveřích, otevřu a chystám se pozdravit a – přede dveřmi stojí Jozífek, v jedné ruce cestovní tašku, v druhé kytku jako hrom a je tak krásný, že zůstanu, jako když do mě hrom udeří, neschopen ani slova, ani pohybu.

„Ahoj, Kájo, nepozveš mě dál?" pohladí mé uši tmavý samet jeho hlasu, tvář zas jako lehký dotek vlahého vánku jeho ruka, položí tašku i kytku na zem a rozpřáhne ruce. To se už vzpamatuju, skočím mu kolem krku, konečně na mně zase svítí jeho modré oči, cítím jeho vůni a líbáme se jako o život, dochází mi dech, ale nemůžu se přinutit odtrhnout své rty od jeho, dokud se za mnou neozve hlas mé maminky:

„Tak vidím, že jsi už našeho nového nájemníka přivítal!"

21

Nakonec se Jozífkovi podařilo sundat mě ze sebe. Byl rudý jako rak, pořád se ještě před mamkou styděl. Ta ovšem zvládla situaci perfektně jako vždy, mně strčila do jedné ruky Jozífkovu tašku, abych ji zanesl do ložnice nahoře, do druhé mi dala ten obří pugét, ten jsem zase měl dát do vody a umístit na vhodné místo v jejím pokoji (později se Jozífek přiznal, že ty květiny vlastně chtěl dát mně). Sama popadla Jozífka a zavedla ho na terasu.

Já byl z toho všeho tak zmatený, že jsem dokonce bez odmlouvání vykonal všechny její příkazy, kytku s vázou jí položil na psací stůl, tašku jsem uložil v ložnici nahoře a chvíli si sedl na tu velkou postel, která tam zbyla po Martinovi a jeho ženě, kteří tam dříve bydleli. Trochu se mi z toho všeho točila hlava. Tak Jozífek bude bydlet u nás, vlastně spolu začneme žít. A tohle bude naše postel, kde… No vždyť to je to, co jsem si nedokázal zatím ani představit. Každý den budu moct ukončit v Jozífkově náruči, do každého nového rána mě přivítá ten modrý pohled! Až mi štěstím vyhrkly slzy. Ale já tu sedím a bulím, a zatím pár metrů ode mne sedí ten, na kterého jsem se už tolik týdnů těšil.

„To je dost, že už jsi tady," přivítala mne mamka, „musíme ti přece všechno povědět!"

A tak začali jeden přes druhého vyprávět.

Bylo to dokonalé spiknutí. Když mne tenkrát Jozífek odvezl na letiště a vracel mamce auto, tak ho pozvala na skleničku. Nezůstalo u jedné, povídali si spolu dost dlouho, aby mamka pochopila, že to se mnou myslí vážně, že je to dobrý a upřímný člověk. Jozífek zase poznal, že ona je sice dost přísná, ale laskavá, zkrátka našli v sobě zalíbení.

Sešli se potom i v Praze, kam si Jozífek přijel hledat nějaké bydlení, protože profesor Černý mu našel práci na ty čtyři měsíce, než odjede do Švýcarska. A moje zlatá maminka mu okamžitě nabídla, aby bydlel u nás. Takže to spolu vymyslili tak, aby to pro mě bylo překvapení.

„Samozřejmě, že jsem ti to chtěl hned zavolat," omluvně se na mne Jozífek usmál, „ale Bobina mi to zakázala, prý to bude pro tebe příjemné překvapení."

„To tedy bylo. Mami, ty mě jednou budeš mít na svědomí! Co kdybych se z toho šoku pomátl?"

„No no, synáčku, ono by se toho zase tak moc nezměnilo, vždyť už teď jsi bláznivý dost!"

„To je pravda, je to zřejmě rodové zatížení!" To si přece nemůžu nechat jen tak líbit.

„Přece se nebudete hádat, když jsme se konečně sešli," zasahuje do situace Jozífek.

„Už jsem si to tady sice prohlédl, ale mohl bys mně raději ještě jednou všechno ukázat, ne?"

„To je dobrý nápad, Jozífku," zvedla se mamka z křesílka, „jen mi ještě pomozte odnést dolů to nádobí."

Pomohli jsme nádobí i umýt, a potom jsem Jozífka prováděl po našem bytě. Ten je v domě postaveném ve dvacátých letech v modernistickém stylu. Zabírá polovinu druhého a třetího poschodí. Hlavní dveře v druhém patře vedou do chodby, která pokračuje schodištěm do mezonetu. Jsou tu mamčina ložnice, pracovna a můj pokoj, kuchyň s jídelnou, koupelna a WC. V horní části ústí schodiště do velké obytné haly, pak je tu ložnice, dva pokoje a taky koupelna a záchod. Z haly se dá vyjít na velkou zastřešenou terasu, která se dá uzavřít skleněnou stěnou, takže si tam mamka zařídila zimní zahradu s posezením, a dokonce se tam vešla dost velká jakuzzi – parádní vířivka.

To všechno jsem Jozífkovi ukazoval, plánovali jsme, jak si to zařídíme, ale čím dál tím častěji se náhodné dotyky měnily v objetí, letmá políbení v polibky čím dál tím vášnivější… nakonec jsem to nevydržel:

„Chvilku počkej," hlas jsem měl jako ochraptělý. Seběhl jsem dolů, popadl v koupelně dvě osušky a tělový šampón a hnal se zase nahoru. V chodbě jsem narazil na mamku:

„Někam jdeš?" I v tom stavu, ve kterém jsem byl, jsem si všiml, že je nápadně elegantně oblečená.

„Jsem pozvaná na vernisáž, vrátím se asi dost pozdě, tak se tu o sebe postarejte," a přimhouří krátce jedno oko.

„Neboj, to zvládneme bez problémů, dobře se bav," vrátím jí mrknutí. Na schodech slyším ještě zavírání bytových dveří, ale to už nevnímám, popadnu Jozífka za ruku a táhnu ho do koupelny. Šaty jsme ze sebe strhali v rekordní rychlosti a pod vlahou sprchou jeden druhého omyli. Bylo to víc mazlení než mytí, a tak když mě pak Jozífek potom, co jsem ho velice pečlivě utřel, nesl zabaleného do osušky do ložnice, jsem už samou touhou skoro ztrácel rozum. A pak jsem si už konečně vychutnával to nádherné tělo se všemi lákavými zákoutími, úžlabinami a hlavně jeho penis, krásný, velký a pevný. Ovšem pod mýma rukama a ústy takový dlouho nevydržel a já si mohl mého Jozífka zase úplně vychutnat, jeho křečovitě vypjaté tělo se zklidnilo, sténání se změnilo v oddychování. Dlouze mne políbil, položil mne na záda a zašeptal:

„Teď já, má lásko!" A já cítil jeho ruce, velké, silné a přitom tak něžné, jak bloudí po mém těle, jeho ústa s nádherně lechtajícím knírkem chvíli na mých ústech, chvíli na hrudi, na břichu a potom na vnitřní straně stehen, v mém klíně a to už jsem zase pomalu ztrácel vědomí, moje tělo se vypínalo v oblouku vstříc jeho laskajícím rtům a pak přišel vrchol. Přidržel moje zmítající se tělo svýma silnýma rukama, v ústech pevně sevřel můj pulsující penis a já prožil takovou rozkoš jako ještě nikdy před tím.

Přitáhl si mě ještě celého rozechvělého k sobě, pevně mě objal a zůstali jsme tak dlouho ležet, do uší si šeptali nesmyslná slovíčka, která v tu chvíli ne svým významem, ale spíše jen zabarvením a tónem vyjadřovala to, co jsme oba cítili.

Potom, když už jsme se vrátili do reality, otevřeli jsme si jednu z těch lahví armaňaku, kterou jsem si přivezl, seděli nazí na terase, vychutnávali si něžnými doteky svá těla, už bez té zběsilosti vášně, spíše hravě, mazlivě.

Bylo mi líto přerušit ty krásné okamžiky, ale věděl jsem, že přijdou další, tak jsem se přiměl vstát a šel uvařit večeři. Jozífek mi přitom pomáhal s roztomilou nešikovností, a vzhledem k tomu, že jsme na sobě měli jen kuchařské zástěry, není divu, že i příprava tak jednoduché večeře, jakou jsou vepřové stejky se zeleninovým salátem, nám trvala skoro hodinu. Když jsme byli po večeři a nádobí bylo umyto a uklizeno, byla venku skoro tma. S kávou a s tou lahví armaňaku, jejíž hladina poněkud poklesla, jsme si vlezli do vířivky, tam jsme si povídali o tom, co bylo, a hlavně o tom, co bude, přitom se mazlili, a už byla noc a s ní další, klidnější, ale o to něžnější milování.