Proměny lásky, díl II, kapitoly 25-27

25

Jozífek se už ani nepokoušel předstírat, že mi chce s vařením pomoci, jen se usadil jako vždycky tak, aby viděl, co právě zpracovávám, a eventuálně si mohl uzmout ten nejlepší kousek, a pustil se do vyprávění:

„Víš, Kájo, já jsem si nikdy pořádně neuvědomil, jak hrozně visím na své rodině. Byla pro mě vždycky jistotou, tím nejlepším, co jsem měl. Potom jsem poznal tebe a tvoje blízké a začal jsem si uvědomovat, že ta moje rodina má také chyby. Ale to nevadilo, nikdo nejsme dokonalý. Potom, když se to stalo s tebou a tátou, hrozně mě to vzalo. A dnes to máma dovršila! Vytáhla totiž z tety Smejkalové, jak jste bohatí a co jste mi dali, a odpoledne mi s úsměvem schválila, jak jsem šikovný, že jsem si dokázal zajistit teplé bydlo, a je jí jasné, že to dělám pro peníze. Její syn přece není žádný teplouš, jen využívá ty snoby, kteří si na něco hrají a jsou přitom tak pitomí.

Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem ji ani nepřerušil. Pokračovala tím, že mě samozřejmě vždycky rádi uvidí, ale tebe ať k nim nevodím, to už by prý bylo moc. Ale to už jsem popadl dech, hrozně mě to dopálilo. Je ráda, že nemá syna teplouše, ale to, že by se choval jako prodejná děvka, to ji naplňuje uspokojením!

V tom smyslu jsem jí taky odpověděl, nepamatuju si už přesně co, byl jsem rozzuřený. Začala něco povídat o tom, že jí nerozumím, že to myslela jinak, tak jsem ji přerušil s tím, že to prostě musí vzít jak to je, že s tebou jsem a budu, protože tě mám rád, a pokud se jim to nelíbí, že je to jejich věc. Přijdu nerad o jejich lásku, ale ta tvoje že je mi přednější. Jo, je to tak. Nekoukej na mě a raději dokrájej tu cibuli, už mám hlad!" skončil svoje vyprávění.

Já byl překvapením jak omráčený. On se Jozífek vzdal kvůli mně své rodiny! A říká mi to jen tak, jako by se nic nedělo.

„Ale Jozífku, to znamená, že už k nim nebudeš jezdit, že neuvidíš mámu ani tátu, a ty je máš přece tak rád! Nebudeš toho litovat?"

„To víš, že je mi to líto. Ale opravdu se nedá nic dělat. Snad časem změní názor. I když potom, co provedl táta a co mi dnes řekla máma, to není moc pravděpodobné. Já už si to dlouho rozmýšlel a dnes se definitivně rozhodl. Vidíš, už mám jen tebe," natáhl ke mně ruce. Stulil jsem se mu na klíně a slzami umáčel rameno.

„No tak nebreč, vždyť to spolu zvládneme, maličký, nebo tě to snad mrzí?" podíval se mi do očí.

„Mrzí mě to jen kvůli tobě, a neboj, zvládneme. Vždyť tu nejsem jen já. František na tebe nedá dopustit a mamka už teď říká, že má dva syny."

„Tak to jo, když tě táta praštil, vypeskovali mě tak, že jsem si fakt připadal jako doma!" zasmál se Jozífek. „A jestli už myslíš, že je ta moje mikina už dost namočená, půjdu ji hodit do prádla a ty dodělej večeři. Čeká nás dlouhá noc." Otřel mi konečky prstů slzy, dal mně pusu a sundal si mě z klína. V očích mu svítily modré plamínky.

„Sliby chyby," popíchnul jsem ho. „Raději přidám do masa celer a petržel."

„Přidej tam, co chceš, hlavně už aby to bylo, mám hlad jako vlk … Cože, jo ták, to jako abych vydržel? Tak tohle tě bude mrzet, maličký, dnes budeš prosit o milost!" vyhrožoval mi.

A skoro se mu povedlo. Byla to dlouhá a náročná noc. Už jsem opravu myslel, že to vzdám, ale potom mě napadla jedna věc.

„Co kdybychom to zkusili jednou obráceně," zašeptal jsem do ucha těžce oddychujícímu Jozífkovi, který se právě chystal znovu mě pomilovat.

„Jak obráceně, já ti nero … aha, to tedy … ale vlastně proč ne, ukaž, co umíš, maličký!" nemravně se rozložil na posteli a pozoroval, jak se připravuji. Netrvalo mi to dlouho, byl jsem hrozně nadržený na to, jaké to vlastně je, být aktivní. Připravil jsem si i jeho, slastně si při tom vzdychal, a pak jsem o něj vstoupil.

„Ouha, pomalu, nejsi zas tak maličký," vyjekl a uhýbal, ale nebylo mu to nic platné. Stáhl jsem pod jeho krásný svalnatý zadek polštář a podařilo se mi do něj proniknout rychle a možná trochu nešetrně, ale v tu chvíli jsem se nedokázal ovládnout. Ze začátku jsem ještě dokázal vnímat jeho pocity, asi ho to opravu trochu bolelo, ale potom jsem na všechno zapomněl a vnímal jenom rozkoš, kterou jsem cítil. Bylo to tak intenzivní, že netrvalo dlouho a já vyvrcholil. Zůstal jsem ležet Jozífkovi v náruči a sotva popadal dech. I on byl zadýchaný, pomalu mě ze sebe sundal, otočil si mě k sobě, modré plamínky v očích ještě trochu zastřené milováním:

„Pane jo, ty jsi mi ale divoch, vždyť jsi mě skoro znásilnil! A jak se ti to líbilo?" šeptal a přitom už se nademnou vztyčoval, plně připraven mi nezůstat moje milování dlužen.

„Líbilo, moc, ale lepší je přece jen to, k čemu se právě chystáš," odpověděl jsem mu po pravdě. „Ale ještě mi řekni, jak se to líbilo tobě?" neodpustil jsem si.

„S tebou je krásné všechno, můj maličký," a dál už pokračoval ne slovy, ale činy.

26

Františkova chalupa vypadala pod sněhovou přikrývkou opravdu romanticky. Toho sněhu nebylo moc, ale tady byl, na rozdíl od Prahy, opravdu bílý, trochu mrzlo, tak křupal pod nohama. Vykládali jsme z obou aut, mamčina i Františkova, spoustu věcí, chtěli jsme mít všechno s sebou, abychom nemuseli po celé svátky už nic shánět. Já právě nesl tašku se spoustou brambor a zeleniny, když jsem dostal sněhovou koulí přímo do zátylku. Jozífek má prostě dobrou trefu. Praštil jsem taškou o zem a začal boj. Kryli jsme se za kameny a sochami, které má František na zahradě, mně to šlo, ale Jozífek vždycky poněkud přesahoval, a tak nedalo moc práce se strefit. Mamka vyšla ven pro další náklad a začala nás kárat. Nestihla ani domluvit a koupila také jednu, ale ne od nás, to se připojil i František.

„Ale už dost, nemáte kousek rozumu, čeká nás tolik práce!" Byla to mamina, která slibně se rozvíjející bitvu přerušila. Ač neradi, poslechli jsme ji, dokončili stěhování proviantu, František zatím roztopil krb, tak jsme se převlékli a posadili se k čaji.

Venku už se pomalu stmívalo, i když byly teprve čtyři hodiny odpoledne. Ale to není v předvečer Štědrého dne nic zvláštního, zvláště když bylo zataženo a venku začalo znova sněžit. Z Prahy jsme odjeli dopoledne, chtěli jsme jet už ráno, ale Jozífek se musel rozloučit ve škole. Už tam skončil, od ledna je členem universitního vědeckého týmu a bude se připravovat na svoji stáž. Byli jsme po cestě i po té sněhové bitvě příjemně unaveni, u krbu bylo teplo a já začal pomalu usínat. Z klímání mě ale vytrhla matička, která rázně zavelela:

„Dost lenošení! František a Josef si vezmou na starost stromek, Karle, ty se pusť do bramborového salátu a já udělám něco k večeři."

Bez velkých protestů jsme se tedy pustili každý do své práce. Já byl nejdřív naštvaný, že jsou dva chlapi na jeden stromek, ale když jsem uviděl tu obrovskou jedli, kterou vtáhli do haly, tak už jsem mlčel. Musel jsem ale ještě požádat Františka o nějakou nádobu na salát. Na dávku z pěti kil vařených brambor žádná běžná kuchyňská nádoba nestačí. Zamyslel se chvíli, pak se plácl do čela a zmizel v suterénu, aby se za chvíli vynořil s jedovatě zelenou dětskou plastovou vaničkou.

„Bude to stačit?" potutelně se usmíval. „A opravdu je toho salátu tolik potřeba?"

„Jen počkej, až ho ochutnáš, uvidíš! Přijede spousta lidí, a když jim dáš veku s tím salátem, máš svačinu odbytou. Jen aby pořádně mrzlo, strčím ho do sklepa, do lednice se nevejde," měl jsem trochu obavy.

„Neboj se nic, ve sklepě je zima pořád, tam vydrží. Pojď se přesvědčit," mrknul na mě. Bylo mi to sice divné, proč bych to měl kontrolovat, ale to mrknutí určitě znamenalo nějakou čertovinu, takže jsem neváhal. Sklep byl vedle vinotéky, kamenné zdi i klenba, bylo tam opravdu chladno. A té zimě mimo jiných věcí také statečně vzdoroval obrovský demižón, opletený proutím. Z toho nalil František bezbarvou tekutinu do menšího džbánku a ze džbánu pak do panáků. Sklepem se rozlila nádherná vůně švestek a mně už to bylo jasné. Jen mě mátlo, že ty panáky byly tři. Ale to jen chviličku, protože vzápětí se za mnou ozvalo:

„Musel jsem dát bacha, aby si mě Bobina nevšimla, zatrhla by nám to," rozesmátý Jozífek bez čekání popadl sklenku. „Darmo by měla řeči, tak šup tam s tím, na ty Vánoce!"

„Na Vánoce!" opakovali jsme po něm a já do sebe tu slivovici obrátil jedním rázem. Byla jemná, ale pořádně silná, jen jsem se oklepal. Samozřejmě jsme si tradičně dali ještě do „druhé nohy", ale potom se nenápadně, jeden po druhém vrátili.

Na salátu jsem pracoval skoro dvě hodiny, a to mi ještě pomáhala mamka, k večeři bylo zadělávané telecí s rýží, to měla hotové brzo. Po kolektivním ochutnávání, spojeném s chválou mého kuchařského umění, ho Jozífek s Františkem nesli do sklepa, takže jsem jim samozřejmě musel jít otvírat dveře.

Další dvě dávky tekutých švestek už jsem cítil zcela zřetelně. Jozífkovi se trochu pletl jazyk, protože si s Františkem při zdobení stromku odskočili do toho sklepa několikrát. Na Františkovi nebylo celkem nic znát, byl prostě zvyklý, tak si s maminou i připíjel ryzlinkem, který jsme my s Jozífkem už jen ochutnali. Mamka se tomu chvíli divila, potom se ale přísně podívala na Františka:

„No samozřejmě – sklep! Já hloupá si toho nevšimla. Vždyť kluci jsou na mol, že se trochu nestydíš!"

„Ale miláčku, musejí si zvykat, jsou na Valašsku, tož to musí být!" smál se František. „A náhodou se chlapi drží, myslel jsem, že odpadnou."

Neodpadli jsme, ještě dokonce chvíli vydrželi posedět, ale ne dlouho. Nechali jsme mamku s Františkem dole, učinili hygieně zadost a jen co si mě Jozífek přitáhl do obvyklého objetí, usnuli jsme jako dřeva. Švestková dřeva.

Štědrý den proběhl v pohodě. Hned ráno po snídani jsem namočil sušená jablka do calvadosu, František už se mlsně olizoval, těšil se na večerní punč. Ale ještě dřív musel zajet pro kapra. Mamka jela s ním, potřebovala ještě něco dokoupit a my měli pro sebe s Jozífkem celé dvě hodiny, které jsme využili k tomu, abychom si vynahradili včerejší noc bez milování. Trochu se nám to protáhlo, a proto jsem stačil jen tak tak uvařit hrachovou polévku s krutony, náš tradiční oběd na Štědrý den, než přijeli mamina s Františkem zpátky.

Po obědě jsme šli na procházku. V lese bylo ticho, po dlouhé době jsme si užívali opravdu bílých Vánoc, nechtěli jsme narušovat ten klid, proto jsme šli mlčky, mamka zavěšená do Františka, já za ruku s Jozífkem. Ten mě najednou popadnul, zvedl k sobě nahoru a políbil mě tak, až se mi zatočila hlava.

„Já jsem tak šťastný!" zašeptal mi, když mě zase postavil na zem. I já jsem se cítil klidný, bezstarostný a šťastný.

A ve stejné náladě proběhl i zbytek dne. Po návratu do chalupy jsme se převlékli, nanosili pod stromek dárky, byla jich opravdu velká hromada, František s mamkou smažili kapra, my s Jozífkem prostřeli stůl a v klidu jsme se potom navečeřeli.

Když se sklidilo ze stolu a umylo nádobí, uvařil jsem punč, sedli jsme si ke krbu a chvíli si užívali to napětí a zvědavost na to, co nás čeká pod stromkem za dárky. A byl to kupodivu ten nejstarší z nás, František, který to už nevydržel a začal rozbalovat. Bylo u toho dost překvapení, smíchu i slz dojetí. Nejkrásnější dárek jsem ale dostal, až když večer skončil, když byl punč dopitý a my všichni příjemně unaveni odešli spát.

Hupsli jsme do postele, já se k Jozífkovi přitiskl v očekávání krásného milování, ale on se najednou otočil, sáhl do nočního stolku a z malé krabičky vyndal dva nádherné snubní prsteny. Matné bílé zlato kombinované s třpytivým žlutým, byly prosté nádherné! Navlékl mi ten menší na prst, já jemu zase ten větší:

„Jozífku, to je nádhera! Moc děkuju."

„Vždycky, když se na něj podíváš, budeš vědět, že je tu někdo, kdo tě miluje," zašeptal mi do ucha a potom, potom už následovala další z krásných promilovaných nocí.

27

Na Boží hod se trochu oteplilo, místo sněžení padal déšť, který hned namrzal, stromy a kameny na zahradě vypadaly jako potažené sklem, procházkám tohle počasí příliš nepřálo, takže jsme seděli většinou doma, dokonce jsme hráli karty, kanastu. Problém byl v tom, že každý chtěl hrát s Jozífkem, díky jeho průpravě vždycky vyhrával, tedy pokud třeba nehrál s takovým nešikou, jakým jsem já, protože v tom případě ani jeho fenomenální postřeh a logické myšlení často nedokázaly hru zachránit.

Maminu karty také moc neberou, takže jsme často nechávali hrát Jozífka s Františkem mariáš a my jsme zatím zkoušeli vařit nová, zatím nevyzkoušená jídla. To jsme si plánovali už dávno před tím, sháněli jsme ingrdience a všechno si to přivezli s sebou. Výsledkem našich snah byla potom zvláštní a exotická jídla, která v kombinaci s Františkovými vybranými víny a slivovicí nakonec způsobila, že nás všechny začala pobolívat játra a každý z nás nejméně kilo přibral.

„Ještě, že už jedeme, doufám, že se toho nového sádla na sjezdovce zase zbavím," prohlásil František, když se devětadvacátého ráno loučili před odjezdem do Alp.

„Kluci, buďte tu hodní a ne, že tu chalupu zbouráte! Josefe, ty máš rozum, dávej tady na to pozor, ano?" starala se zase mamina.

„Prosím tě, nech je. Chlapi, ať mi tam zbude tý slivky alespoň půlka, jo? A užijte si to." Otevřel mamině dvířka, ta nám dala po puse a odjeli. Věrka s Daryllem a Petr s Filipem měli přijet až odpoledne, tak nám zatím nezbylo nic jiného, než se také zbavovat přebytečných kil – ovšem ne na svazích hor, ale v posteli. Nečinilo nám to žádné problémy, spíše naopak, měli jsme problém přestat, když už se ozval mobil – samozřejmě Petr s Filipem netrefili, tak volali. Mamina nám nechala auto, tak se pro ně Jozífek vypravil. Ještě ani nevyjel a už se ozvala i Věrka, že už jsou v Karlově Studánce a nevědí, jak dál.  Uklidnil jsem ji, že už Jozífek jede, a tak asi za půl hodiny před chalupu přijela kolona tří aut s máminou audinou v čele. Byl jsem docela zvědavý, jak vypadá Petr, Jozífkův bývalý milenec. Nalil jsem šest panáků slivovice, dal je na podnos, přidal talířek s kousky chleba a špeku a šel je uvítat.

První samozřejmě vyskotačila Věrka, už od auta na mě hulákala, co je to za krásný hrad, za ní šel Daryll, na obou rukách tašky, vypadal docela komicky, jak mu svítily bílé zuby v černém obličej nad svetrem s bílozelenočerveným norským vzorem a v ušance. Za nimi šli Petr s Filipem. Oba byli oblečení podobně, džíny a kožešinové bundy, Petr byl vysoký skoro jako Jozífek, ale robustnější, jeho černé vlasy začínaly už nad čelem ustupovat. Vzpoměl jsem si, že je o dva roky starší než Jozífek. Byl docela hezký, ze snědého obličeje zářily černé oči za stylovými brýlemi, hladce oholené tváře zbarvené do modra, kdyby si nechal plnovous, asi by vypadal jako Rumcajs. Filip byl tanečníkem ve sboru brněnského Národního divadla, štíhlý, asi stejně vysoký jako já. Krátké hnědé vlasy měly světlejší melír, modrošedé oči, hezký a hodně jemný obličej.

Zatímco jsem si je prohlížel, došli až k domu. Jozífek je předběhl, postavil se vedle mě, vzal mě kolem ramen gestem hrdého majitele: „Tak to je Kája, Kájo, tohle je Petr a to je Filip," představil nás.

„Těší mě, vítám vás a tady je něco na přivítanou," nabídl jsem jim podnos se sklenkami.

„No já si říkala, co to máš na tom plechu! Tak na seznámení! A na tykání!" halasila Věrka, docela přirozeně začala rozdávat panáky a při tom představovala sebe i Darylla. Všichni vypili na ex, Filip se trochu zakuckal, ale věděl si rady, honem to zajedl špekem. Hůře na tom byl Daryll. Semdesát procent alkoholu, na který nebyl připraven, ho skoro porazilo. Věrka ho zachránila, nacpala mu do pusy také kus špeku a chleba, takže to nakonec rozdýchal.

„Pojďte dál, prosím," pozval jsem je, když se situace trochu uklidnila. Ukázali jsme oběma dvojicím, kde budou spát, a sešli dolů. Já začal chystat svačinu, Jozífek jako vždycky asistoval tím, že mi bral pod rukama to, na co měl právě chuť.

„Tak co říkáš na Petra?" zeptal se.

„Pěknej kus chlapa, ale víš, neřekl bych, že by sis vybral právě takový typ," řekl jsem, co mi vrtalo hlavou.

„No, víš, to on si vybral tenkrát mě, uvědom si, že mi bylo osmnáct, byl jsem mladý. Jako ty teď. Ale já byl tenkrát daleko větší trouba, kluk z malého města, a on, syn vyhlášeného brněnského avokáta, byl pro mě jako z jiného světa. A taky to nebyl ještě takový hromotluk. To až teď, asi je víc v posilovně než ve své advokátní kanceláři. Začal s tím už na konci vysoké. To už jsme spolu nebyli, chtěl dokonce dělat kulturistiku, ale nechal toho, protože se odmítal nechat celý oholit. On je totiž chlupatý jako medvěd." Zasmál se Jozífek, ukradl mi pod rukou krásně zatočený kornout šunky s křenovou pěnou a utekl před mou trestající vařečkou. Nehonil jsem ho, hodil jsem po měm rajče. Obratně je chytil v letu a zakousl se do něj.

„Zajímavý způsob servírování, to bude docela veselá večeře, ale není to trochu nebezpečné?" ozvalo se od schodů, Petr s Filipem právě sešli dolů.

„Nic se neboj, Petře, Kája je zlý jenom na mě, vám nic nehrozí. Pojďte se posadit," zval je Jozífek ke krbu.

„Takový krásný kluk jistě není zlý, rozhodně sis to zasloužil. Nepotřebuješ s něčím pomoci? " došel ke mně, rozlédl se po kuchyňské lince. „Asi ne, už je to hotové a vypadá to lákavě!" Dvěma větami zhodnotil mě i připravené studené mísy.

„Děkuji ti, Petře, můžeš to odnést na stůl? Musím ještě udělat čaj, dáte si černý nebo zelený?"

„A nějaký bylinkový by prosím nebyl?" ozval se Filip. „Klidně si ho udělám, pro Petra prosím zelený a dej sem ty mísy, já to odnesu. Péťo, ty se zatím posaď k Josefovi a povídej mu, jak tě zlobím!" Tak tenhle kluk s tím svým asi pěkně mává, napadlo mě. Ale zcela jasně ho má rád.

„Je tu myslím máta a meduňka, tady nohoře, posluž si. A Jozífku, přiložte prosím do krbu, zdá se mi, že to nějak skomírá." Jen ať vidí, že já taky nejsem nějaký ušlápnutý chudinka.

Jozífek s Petrem se na sebe podívali, naráz pokrčili rameny a začali se smát.

„Tak to vypadá, že jsmě pěkně pod pantoflem, co, Josefe?" plácl Petr Jozífka po zádech.

„Já tedy rozhodně, pojď pro dřevo a já se ti svěřím, jak mě týrá." Nevedl ho ovšem ven pro dřevo, ale na opačnou stranu, kde byl vchod do sklepa.

„Zavolejte si na linku bezpečí, chudáčci. Ale nejdřív nám přineste také!" zavolal jsem za nimi.

„Proč by nám měli nosit dřevo?" nechápal Filip.

„Nejdou pro dřevo, Filípku, jsou nasávat slivovici, tak je to. Ale neboj, na nás taky dojde, je jí tam dost a dost."

„No jen aby!" To byla Věrka. „Já bych si ještě docela dala, Daryll se omlouvá, on si chvíli zdřímne, je nějaký unavený." Byla celá červená, udýchaná, takže bylo celkem jasné, proč si musí chudák jeden odpočinout.

„Jé, jídlo, kluci, já mám hlad!" tak tahle věta už byla pro Věrku příznačná.

Čaj jsem měl hotový, Filipovy bylinky se už také louhovaly, sedli jsme si ke stolu a pustili se do svačiny. Ze dveří do suterénu se vynořili ti dva, Jozífek nesl džbánek se slivovicí.

„Věra začala jíst, honem si pojďte vzít, za chvíli nebude co!" pobídl jsem je.

„Ty jsi ale … vždyť já ještě skoro nic neměla!" bránila se Věrka, pusu plnou šunky a v ruce už další plněné vejce.

„Jen si dej, děvče, jsi nějaká pohublá. A tady máš na zapití! On je Kája hrozně lakomý, víš!" prohlásil Jozífek, nalévaje slivovici.

„Pravda pravdoucí, Věrko, dej si, před večeří jdeme do sauny, ať máš co vypotit."