Proměny lásky, díl I, kapitoly 1-3

1

„Mesdames et messieurs, soyez les bienvenues …“

První den, první výprava a hned jsou to Frantíci. Ale co, franština je můj druhý rodný jazyk a úvod mám stejně naučený nazpaměť. Nálezy osídlení lidem zvoncových pohárů, slovanské hradiště, hrad a nakonec nejkrásnější renesanční zámek na sever od Alp… Většinu návštěvníků to stejně nějak moc nezajímá, ale je to dobré pro takové to seznámení – oni si prohlédnou mě, já je, a tak trochu poznáme, co od sebe navzájem můžeme čekat.

Co vidí oni? Inu jen to, co já už osmnáct let každé ráno v zrcadle, zrzouna s vlasy, které není možno pořádně učesat, protože se kroutí a točí, jak se jim chce, a tak je nutné je pevně stahovat do gumičky. Naštěstí nemám takové ty divné oči, jaké mívají ryšaví lidé, jsou spíše zelené, nebo šedozelené, ostatně i ty moje vlasy se dají s trochou dobré vůle považovat za kaštanové. Celých 170 centimetrů hubeného, ale přece jen trochu donedávna intenzivně provozovanou gymnastikou a plaváním zformovaného tělíčka, se schovává do lehkých kalhot a košile, ta musí mít samozřejmě dlouhé rukávy, jinak by mne pan kastelán nepustil do práce.

„V džínách a tričku nechodí slušný člověk ani po městě, natož aby provázel vzácné hosty po tak významné památce…“

To je jeho oblíbená část nástupního pohovoru pro každého průvodce. Ještě, že nemusí být kravata a sako, to by třeba dnes, kdy je na začátek července neskutečné vedro, nebylo k vydržení.

A co vidím já? Inu houf asi tak dvaceti francouzských důchodců, kteří naštěstí přestali brebentit a začali poslouchat to, co jim říkám. Zřejmě jsou někde z jihu Francie, jejich rrr vrčí, jako když kočka přede. Už jsme taky na začátku delší trasy a jsou tu moc hezké Sèvreské vázy a jídelní soupravy, to musím zdůraznit, je to přece důkaz, že Francouzi umí všechno nejlíp, dokonce i ten porcelán. Je to dobré, začínají se vyptávat, nebude to nuda. Za ty čtyři sezóny, co tu o prázdninách pracuji brigádně jako průvodce, jsem už poznal spoustu typů výprav. Je to zajímavé, většinou se sejdou opravdu lidé podobného ražení a někdy, hlavně jsou to kupodivu mladší, je nezaujme nic, i kdybych třeba žongloval tím nádherným globusem, který je knihovně.

Ale něco tady nehraje. Od začátku mne cosi mate a poněkud vyvádí z míry. Až teď, kdy jsem nechal návštěvníky prohlížet si naši nádhernou obrazárnu, mi to vlastně dochází. Celou tu dobu mne hlídají dvě modré, ale jak modré, oči! Samozřejmě nejsou tu samy, tohle není horor, jsou usazeny asi tak sto osmdesát pět cenťáků od země, ve velice zajímavém obličeji mladého muže, tak kolem pětadvaceti, výška je opravu impozantní, dva metry tedy nemá, ale zas tak moc mu do nich neschází. Modrá světýlka jeho očí a ta jeho výška, to bylo to, co jsem podprahově vnímal a až teď vlastně měl čas a možnost si plně uvědomit. Mezi drobnými a rtuťovitými Frantíky se vyjímal asi jako dánská doga v houfu ratlíků. 

Na těch dvacet minut, co trvala individuální prohlídka obrazů, jsem zaujal strategickou pozici u východu z velké obrazárny – není na mne až tak vidět, ale já mám rozhled dobrý. Musím si ho přece pořádně prohlédnout, nevím proč, ale něco mě na něm hrozně přitahuje. Jo, samozřejmě, je to tak, já jsem prostě na chlapy. No co, s tím nic nenaděláš a já se s tím už dost dávno smířil. Nijak to neřeším a zatím jsem zůstal jen u více či méně nenápadného okukování těch, kteří se mi líbili. Ale tohle je prostě … no nějak jiné …. Co je na něm tak zvláštního? Jo, je veliký, má dobrou postavu. Tričko a kalhoty do půl lýtek … hm, náš pan kastelán Vondra by z jeho oblečení moc velkou radost neměl, ale mně se líbí. Žádný svalovec to tedy není, ale ani vyzáblý dlouhán, jakých běhá po světě dost a dost. Prostě normální hezký mladý mužský. Ale oči z něj spustit nemůžu. Inu co, alespoň budou mít mé fantazie reálnější objekt. Já nikoho nemám a vlastně jsem ani nikdy neměl. Zatím mi stačily jenom ty představy, no, a když byly už dost odvážné, dalo se tomu odpomoct … asi každý ví jak.

Hrome, už je to dvacet pět minut, musíme pokračovat:

„Chers amis, suivez moi, s'il vous plaît.“

Přes pokoje, schodiště do rytířského sálu. Nesmím zapomenout upozornit na pás cudnosti. I když ony se prý ani skoro nepoužívaly. No dobrá, ale proč jsou tedy skoro na každém zámku či hradě? Kruci, nějaký takový pás by si měl dát ten chlap přes oči. Každou chvíli zaregistruji, jak to na mne modře zablýskne a já už snad začnu koktat. Konečně jsme v závěru prohlídky.

„Merci beaucoup de votre intérêt…“

Vedoucí skupiny je uznalý, v jeho „merci“ zahrčí rrrrrr, jako když meleš kávu v mlýnku, strčí mi do ruky pět euro, je to milé, to se bude hodit u babičky na prázdninách – Provence je krásná, ale drahá. Teď si můžu chvilku sednout a ohřát se na dopoledním sluníčku, v zámku je přece jen chladno. Otočím se … a za mnou stojí můj blonďatý modrooký fantom. Něco si zapomněl, nebo mi chce osobně poděkovat? To by bylo milé. Vypadá fakt moc dobře, i když takhle zblízka musím zaklonit hlavu, abych mu viděl do tváře. Udělám to a v zápětí zalituji. Je mi úplně jasné, jak bylo Viktorce, když se jí do očí podíval černý myslivec.

„Qu'est ce qu'il y a pour votre service?“ stěží vykoktám. A jen zírám, jak se ta trochu široká (ale ne moc, akorát tak na líbání) ústa roztáhnou v úsměvu, ale hele, má knírek, světlý, z větší dálky skoro není vidět, kolem těch safírových očí se udělají malé vrásky smíchu a slyším:

„Ale já neumím francouzsky ani slovo!“

2

„Prosím?“ na nic víc se nezmůžu. Můj obličej zřejmě v tuto chvíli vypadá jako obraz propastné debility. Co to na mě zkouší?

„Promiňte,“ rozšíří se jeho úsměv ještě o něco víc, „pokusím se vám to vysvětlit“. Natáhne ke mně ruku: „Já jsem Josef Vondra, tedy Vondra mladší.“

„Á, Jozífek…“ vyhrknu a vzápětí si rukou zaplácnu tu svoji hubu, která zase byla rychlejší než mozek.

„Prosím?“ A teď zase nechápavě zírá on.

„Já nechtěl, to mi jen tak ulétlo … Víte, vaše maminka, paní kastelánová, o vás často mluví a vždycky jako o ,našem Jozífkovi´, tak se mi to vybavilo.“

„Aha“, vrátí se mu ten úsměv a zase to modře zajiskří, „říká mi tak jenom ona, proto mne to překvapilo. Ale to nic. Přijel jsem včera večer a táta mi pěl ódy na nové uspořádání expozic, a že to musím vidět, málem mě vlekl do zámku ještě večer. Nakonec jsme se dohodli, že stačí prohlídka až ráno, ale prý musím počkat na průvodce Jandáka, je prý nejlepší. No tak jsem počkal, a když jsem viděl vaši jmenovku, přidal jsem se k výpravě. Ale až uvnitř zámku, mamka mě tam pustila, no a už bylo pozdě vycouvat, když jste začal drčet tou hroznou hatlamatilkou…“

„Tak předně: Ta hrozná haltamatilka je nejkrásnější jazyk na světě, totiž franština. Jediné, co vás omlouvá, je to, že jste vystudoval matfyz a k vědám humanitním, najmě k jazykovědě máte velice daleko, jak vím z rozsáhlých referencí paní Vondrové.“ Jo, už jsem zase nabyl alespoň trochu sebevědomí. Zlost mě vrátila do reality a už ani ty krásné oči ho nezachrání. On bude hanit francouzštinu, a navíc v mém podání!

„A potom: Znáte přece zámek dobře, když tu s rodiči už tolik let bydlíte, mohl jste kdykoliv vycouvat…“  

„Mně se ale nechtělo, bylo to zajímavé, nerozuměl jsem slovům, ale tak nějak jsem chápal, co povídáte … zaujalo mě to, i když opravdu pro tyhle věci příliš smyslu nemám … byl jste takový … zřejmě jste opravdu dobrý.“ Jeho tvář zvážní, najednou vypadá starší a vážnější … a krásnější! Sbohem narychlo nabytá rovnováho. Já se musím otrávit, oběsit a zastřelit a to vše nad rybníkem, abych se ještě utopil. Ba ne, už se topím, jsem v tom až po hlavu. Je to možné, během pěti minut se zamilovat? Asi jo, moje babička z Provence tomu říká ,coup de foudre´, úder blesku, a nedá se tomu prý nijak bránit. Ale já se ani bránit nechci. Jak asi líbají ty rty, které se už zase usmívají? Ba ne, neusmívají, pohybují se, zřejmě něco říkají.

„… tak šlo by to? Budu přece jenom muset prokázat, že jsem prohlídku pozorně absolvoval.“ No to víš, hochu zlatá, že by to šlo, ale já tě neposlouchal a nevím, co by mělo jít. „Třeba dnes odpoledne? Máte něco nahlášeno?“

Bleskově dedukuji – ne nadarmo je Hercule Poirot mým oblíbeným detektivem – byl na prohlídce, nic z toho neměl (mimo pohledu na mne, samozřejmě) a má vítr z toho, co poví tatíčkovi. Chce tedy znova provést. A mám nápad, takže maličko zalžu, tedy přesněji, trošičku si upravím skutečnost.

„Bohužel celé odpoledne už máme plné, ale končíme v pět, tak co takhle soukromou prohlídku? Stejně musím nakonec projít celý zámek, všechno prověřit, i když pan Vondra si to zkontroluje stejně ještě jednou. Tak můžete jít se mnou a já se vám alespoň budu moci plně věnovat.“ A budu s tebou nejméně celou hodinu sám! Ale to už dopovím jenom v duchu.

„To je skvělý nápad, takže v sedmnáct nula nula vás tady budu čekat, moc se těším a děkuju. Teď musím do města, takže nashle.“ Natáhne ruku, myslel jsem, že mi ji podává, ale ne, směřuje nahoru a… pohladí mne po tváři, usměje se, zase to modře zablýskne, jak na mě mrkne, otočí se a odchází. Být pes, tak už ležím na zádech a vrtím ocasem s jazykem vyplazeným. Co to znamená? Že by … nebo prokouknul můj manévr a má ze mne legraci?

Sakra, jak se teď mám soustředit na práci? Další výprava už nedočkavě přešlapuje na nádvoří, za rohem se vynoří Vondra starší a podle jeho výrazu vidím, že se chystá bouřka. No co co co, jen si dejte pozor, pane kasteláne, nakonec mě ještě budete mít v rodině. A pak se uvidí. Sám se tomu pitomému nápadu (opravdu je to až tak nemožné?) zasměju a přivítám zájezd až z daleké Rusi. No, budeme se muset zmínit o návštěvě cara Alexandra a něco ještě vymyslíme. Pro Rusy i pro Jozífka. Na to první mám několik minut, na to druhé několik hodin. Poprvé v životě jsem se zamiloval do opravdového, živého, reálně dosažitelného člověka (Puškin ani kardinál Richelieu se přece nedají počítat, že?), a to by v tom byl čert, abych si svoji první lásku neužil naplno. A jestli Jozífek není na kluky, jako že na to fakt nevypadá? Jestli jsou moje teorie šedivé a žití zlatý strom se zazelená úplně jinak? To nic, zelená je přece barvou naděje. 

3

Zákon schválnosti tentokrát nezafungoval. Že by to bylo znamení? Snad poprvé za ty čtyři roky, co brigádničím jako průvodce, jsem si přál, aby už žádná výprava nepřišla. A splnilo se: po ruských turistech jsem v pohodě stihl oběd, a když jsem se vrátil, kastelán pan Vondra mi milostivě udělil volno, abych se mohl pořádně ubytovat. Stačí, když odpoledne jenom zkontroluji a zamknu zámek. A neodpustil si kázání o tom, jak je to odpovědné a důležité pověření, že mi tím vlastně projevuje neskonalou důvěru a čest. On není zlý, ale ukrutně zapálený pro svoji práci, perfekcionalista, který to samé vyžaduje po svých podřízených. Protože mě tahle práce bavila, neměli jsme nikdy spolu problémy. Navíc perfektní znalost franštiny a velmi dobrá ruština dnes nejsou až tak běžné jevy, takže si mne snad i tak trochu – v mezích své celkem málo zastírané nerudnosti – hýčkal. 

Když jsem na zámku, bydlím vždycky u paní Smejkalové na Zámeckém náměstí. Je to prakticky vedle hlavní brány, a tak ušetřím hodně času. Rodiče mojí maminky z tohoto města pocházeli a paní Smejkalová byla velkou kamarádkou její rodiny. Dáma každým coulem. Máti mi vyprávěla, že když ještě byl pan Smejkal, vážený pan lékárník, živ a v plné síle, dávala si paní Smejkalová na noční stolek červenou růži vždycky, když měla pravidelnou měsíční indispozici, aby ho ušetřila trapných chvilek. Inu, takové ženy už dneska nejsou.  Ne, že by mi to nebylo celkem fuk, ženy, dívky, holky, dámy, slečny i fuchtle mne zajímají maximálně jako kamarádky, dokonce jich i několik, a docela dobrých, mám, ale teď mi můžou být opravdu, ale opravdu ukradené. V hlavě mám jen to jediné, tedy spíše toho jediného: Jozífka.

Proběhnu fofrem zahrádkou malé restaurace, spíše kavárny, která je v přízemí domu paní Smejkalové. Vede ji její syn s manželkou, jsou docela fajn, Jirka Smejkal prý byl kdysi oběma rodinami plánován jako budoucí manžel mé maminky, ale když ona utekla do Francie, namluvil si Irenu a je jim spolu snad fajn. Oba dva znám taky odmala, a tak tady, v tomhle malém městečku, mám tak trochu druhou rodinu.

A teď tedy také Jozífka. Ať to dopadne, jak chce, tu chvíli, kdy mi přejela jeho ruka lehounce po tváři, tak tu určitě nezapomenu celý život. A je tu i možnost, že toho bude víc, na co budu k stáru vzpomínat. Měl bych si přece vybudovat nějakou temnou minulost. Takže pro to budu muset udělat, co se jen dá. Nejdřív to, že si chvíli zdřímnu. Musím být odpočatý a svěží, z Prahy jsem přijel skoro až v jednu v noci a moc jsem toho nenaspal.

Samozřejmě, že se vzbudím až skoro ve čtyři. Mám hlad, žízeň a vztek. To přece nemůžu stihnout! Maminko moje milá, kdybys tak viděla, jak se hrabu v těch pár košilích a tričkách, co jsem si s sebou vzal a nadávám, že to všechno jsou hadry, ve kterých by i Apollon Belvederský vypadal jako něco, co vyhrabala kočka z popelnice, čichla k tomu a znechuceně odkráčela. Ale co, nakonec své vydrhnuté a decentně navoněné tělíčko zahalím do světle modré košile s krátkými rukávy, bílých kraťasů (provádět už nebudu a navíc pan Vondra jede odpoledne pryč, takže mi to snad projde). Vzdám se pokusů učesat ty rezavé žíně, které ve chvilkách optimismu zvu kaštanovými vlasy, stáhnu si je dozadu a hurá do zámku. Čas mám skvělý, je za deset minut pět, když poněkud udýchán a značně nervózní dorazím na nádvoří.

Nikde nikdo. Jiřka mi předala klíče a vypadla takovým fofrem, že je mi jasné, že zase zítra ráno zaspí. Třeba i já se budu už zakrátko těšit na rande. Ale zatím jsem tu úplně sám. Co když nepřijde? Ale ještě je čas, a pokud je Jozífek po tatínkovi, objeví se minutu přesně. Opřu se o zábradlí, které uzavírá jednu stranu nádvoří, a dívám se na panoráma hor na obzoru. Je to pohled důvěrně známý, ale nikdy se neokouká. Slunce je už na opačné straně, nebe bez mráčku a hory jsou jako na dlani. Asi bude pršet, když se zdají tak blízko. Ale zatím je nádherný podvečer, kterému schází už jen to jedno…

„Kdo je to?“ zakryjí mi oči zezadu něčí ruce. Trnul jsem sebou, to moje zamilované srdce poskočilo a pak se rozběhlo jako blázen. Jozífek je tady!

„Někdo, kdo mne bude mít na svědomí, až mě z toho leknutí raní mrtvice“, pokusím se vší silou ovládnout a otočím se. Připadá mi snad ještě přitažlivější, než jak si ho pamatuji z dopoledne. Polknu a pokusím o úsměv. Určitě to ale dopadá jako křečovitý škleb, který se mi vždycky objeví na tváři, když mám nervy. Raději se vymknu z toho skoro objetí, ve kterém jsme se octli.

„Promiňte, já … Asi to nebyl nejlepší nápad …“, zasvítí omluvný úsměv a já jdu zase do kolen.

„Nic se nestalo, já se zamyslel a lekl se, to opravdu nic. Půjdeme?“ Kolena se už trochu přestala třást, a tak vyrazíme ke vstupu.

„Myslím, že bude stačit, když vás upozorním na to, co je tu nového, a zvláště pak na to, co vymyslel váš tatínek, ostatní věci asi znáte, ne?“

„To je dobrý nápad, přiznám se, že historie, dějiny umění a podobné věci mne zajímají opravdu jenom okrajově, ale chci taťkovi udělat radost. A vás to opravdu baví?“

„Baví, a moc. Příští rok, po maturitě chci jít studovat kunsthistorii. Víte, já zas přes veškerou snahu nějak nemůžu najít zalíbení ve fyzice a v matematice už vůbec.“

„Fyzika je základ všech přírodních věd, základ poznání světa a vesmíru, matematika je nástroj ke zvládnutí všech problémů“, zasvítí Jozífkovi modré oči, tvář malinko zčervená, můj ty bože, kdyby mi někdy někdo řekl, že budu poslouchat s napětím chválu těchto dvou pro mne nudných nauk…

„Ale omlouvám se, jsme tu z jiného důvodu, na obracení k mojí víře si najdeme chvíli jindy, pokud budete mít zájem.“ Podívá se mě tázavě.

„Určitě budu a já se zase pokusím vás přesvědčit, že ne všechno se dá stěsnat do vzorců a vypočítat, platí?“

„Už se těším, ale teď vezmeme útokem tenhle zámek, ano?“

„Jasně, pozor na toho vycpaného medvěda!“

„Kouše?“

„Ne, je vratký a padá,“ vybuchnu smíchem a najednou se cítím daleko volněji.

„Tak, vážený návštěvníku, nacházíme se…“