Proměny lásky, díl III, kapitoly 22-24

22

Ten večer, který jsem strávil s Jozífkovým strýcem a jeho přítelem, patřil k prozatím těm nejzajímavějším, které jsem za těch devatenáct let, co jsem na světě, zažil. Večer už bylo chladno, tak jsme seděli uvnitř a zůstali jsme tam až skoro do dvou do rána. O půlnoci mi unavený Jiří dal klíče a nechal nás tam s lahví armaňaku. My si totiž měli pořád co povídat. Rico ovšem poměrně brzo odpadl, jeho znalosti češtiny byly spíše pasivní, a taky mu zachutnalo víno, které jsme pili nejdřív, a tak tam už před půlnocí jen podřimoval, aby se občas probudil, zamilovaně se podíval na Jardu, chlípně na mě a navrhl, že bychom si mohli „zašpásovat" – to slovo zvládal česky perfektně. Jarda ho ale vždycky uklidnil. Mezi jiným mi vyprávěl, že míval s Ricem občas problémy, je prý hrozný sexuální maniak a míval dříve sem tam i nějaký ten úlet, ale vždycky to prý zvládli.

To ale byla informace z méně důležitých. Hned ze začátku večera jsme si potykali, já musel vyprávět, jak jsme se s Jozífkem seznámili, co všechno jsme už spolu prodělali. Strýček ho znal jen z fotografií, které mu Vondra posílal v dopisech, z kterých se také dozvídal, jak studuje a jakých úspěchů dosáhl, ale jak žije, to nevěděl. O mně samozřejmě neměl ani tušení, dokud nepřijel do Čech. Vyprávěl jsem o sobě, o mé rodině tady i ve Francii a od Jardy si zase vyslechl všechno o něm, o jeho životě ve Státech, kde teď dělá jako právník velké hotelové společnosti, o tom, jak dlouho hledal nějakého partnera, jak se seznámil s Ricem, který pracoval jako ředitel jednoho z hotelů té společnosti, a jak dlouho jim trvalo, než svůj vztah zveřejnili a začali spolu žít.

Jarda mi také slíbil, že se postará, aby mě Vondrovi akceptovali. Projevil jsem mírné pochybnosti, ale on mě ujistil, že jeho mladší bratr prý na něho vždycky dal, viděl ho jako svůj vzor a tak si myslí, že si s tím poradí. Nezbavil jsem se úplně pochybností, ale naděje na smír přece jen značně vzrostla.

S postupujícím večerem a pak i nocí a se stoupajícím obsahem alkoholu v krvi jsme se dostávali na pole problémů stále intimnějších. Necítil jsem před Jozífkovým strýcem žádný ostych, povídalo se s ním velmi dobře, uměl vyprávět i poslouchat, a tak jsem se ani nestyděl probírat s ním i některé detaily mého soužití s Jozífkem, o kterých jsem doposud dokázal mluvit nanejvýš jen s Filipem, a i to jen tehdy, kdy to ze mě nějakým tím jeho úskokem vytáhl. Kam jsem se ale hrabal na Jardu, ten když začal o svých zkušenostech v sexu, jen jsem otevíral údivem pusu. Uměl o tom povídat s vtipem a taktem, nedostal jsem se do rozpaků, naopak, zapamatoval jsem si pár věcí, které by se mi mohly hodit, a rozhodl jsem se jimi Jozífka, co nejdříve to půjde, překvapit.

Zmínil jsem se také o našem společném sexu s Filipem a Otakarem a dostalo se mi důrazného varování před takovými experimenty. Jemu prý se takhle rozpadl docela nadějný vztah. Ale jako všechna svá tvrzení i tohle pronesl Jaroslav ne jako rezolutní a nezvratné, ale podmíněné, na jeho projevu byl znát jednak vrozený takt a potom také jeho právnická praxe.

Kolem druhé hodiny v noci už se nám začaly plést jazyky a hovor váznul, už ani káva nepomáhala, pomohl jsem tedy Jardovi probudit Rica, a když jsem restauraci zamkl a klíče hodil Jiřímu do schránky, doprovodil jsem je. Společně jsme Rica podepírali, byl rozespalý a nejistý v nohách. Opustil jsem je ale u vrat do zámku, dál jsem jít nechtěl. Při loučení se rozkurážený Jarda kasal, že už to nebude dlouho trvat a budu tam zase chodit jako domů. Nechal jsem ho při tom a už se také raději vrátil, sotva si stihl vyčistit zuby, padl do postele a spal jak zabitý až do úterního dopoledne.

Probudila mě teta Smejkalová, která se po desáté hodině vyštrachala do druhého poschodí s hrnkem kávy a lahví minerálky a opatrně na mě zaťukala. Jiří jí prý vylíčil, jak jsme to včera s Amerikánama rozjeli, a že měla strach, zdali mi není zle. Sice mi nebylo právě do skoku, ujistil jsem ale milou tetu, že mi je fajn, poděkoval za kafe a vodu, a když jsem si potom dopřál ledovou sprchu, měl jsem pocit, že bych to mohl i přežít, kdybych něco malého snědl. Seběhl jsem dolů a Irena mi udělala bezvadnou snídani, já jí za to pomohl v kuchyni vydávat obědy a umývat nádobí, donesl oběd i tetě a odpoledne jsem se musel podrobit Jiřího křížovému výslechu. Řekl jsem jen to, co jsem považoval za vhodné, nechal si klidně vynadat do tajnůstkářů a nevděčníků a šel si na chvíli lehnout.

Navečer jsem oplatil tetě její ranní péči o mne, připravil jsem k odpolednímu čaji koblihy, které sice ráda jí, ale velice nerada se s nimi, jak říká, „patlá." Při svačině mi pověděla novinky z města, které jsem ještě nevěděl a já jí, samozřejmě že ne se všemi detaily, vylíčil naše včerejší posezení s americkou dvojicí. Sdílela se mnou moje pochybnosti o úspěšnosti Jardovy intervence u starého Vondry, ale přece jen, jak se říká, naděje umírá naposled.

„A co budeš dělat večer?" zeptala se teta, když už jsem myl nádobí.

„Nějak to musím doklepat do půlnoci, to budou v Kalifornii tři odpoledne a sejdeme se s Jozífkem na Skype. Už se nemůžu dočkat, až mu budu všechno povídat. Asi si zajdu dolů, dám si něco k večeři a budu drbat s Irčou a Jiřím."

Tak jsem to také udělal, Jiří byl v sedmém nebi, protože neměl moc hostů a mohl si tedy vyslechnout všechny zajímavé příhody, které mě od našeho posledního setkání potkaly (a které jsem byl ochoten mu vyprávět). On mi toho tolik co povídat neměl, protože z Opolné moc lidí neznám.

Z hovoru nás vyrušila Jiřina, moje bývalá kolegyně coby stálá průvodkyně na zámku. S radostí kvitovala, že jsem už přijel, a kdy prý nastoupím, že je to tam nuda jen s Vondrovými a paní Urbánkovou. Musel jsem ji zklamat a její lítost byla upřímná:

„No to bude otrava. I když někoho Vondra najde, tak bude nový, nebude nic umět a já nebudu moct zdrhnout, když to budu potřebovat! A proč nejdeš dělat na zámek?"

„Musím do Grasse, tentokrát mě tam potřebují. Ale minulou sezónu jsem přece taky nedokončil, to tu nikdo místo mě nebyl?" Nemůžu jí přeci vysvětlovat, že by mě pan kastelán nepřivítal s otevřenou náručí, ale spíše zaťatou pěstí.

„No, nebyl, pomáhala Vondrová a já dřela jako kůň. Ale zaplatil mi víc, tak se to dalo vydržet."

Jiřina pokračovala ještě chvíli líčením různých příhod, na moji otázku ohledně nepřítomnosti jejího přítele se zatvářila tajemně, je to prý top secret, nemůže mi nic říct. Spíše nic nevíš, napadlo mne, ale pro dobrou vůli jsem si to nechal pro sebe.

Jiřka se rozloučila, v hospodě byl obsazený jeden stůl, tak jsme si otevřeli lahev vína a ještě chvíli povídali, a pak se už ale blížila půlnoc a já se těšil na Jozífka. Ten se mi také přesně ve dvacet čtyři nula nula přihlásil. Nechal jsem ho povídat, co je tam nového, bylo to dost zajímavé, Jozífek tam vlastně vedl seminář o nových výzkumech základních částic a byl celý šťastný, že má kolem sebe lidi, které to nesmírně zajímá. Byl prostě ve svém živlu. A já se zase ocitl ve svém, když jsem mu začal vyprávět o setkání s jeho strýčkem. Že byl překvapen, to je slabé slovo. Doslova mu spadla čelist, když jsem mu oznamoval, že ten jemu pořád jako nedostižný vzor předkládaný strýc Jaroslav je gay. Chvíli to vstřebával a potom se nezadržitelně rozesmál. Když ten záchvat veselí přemohl, tak mi ještě se zajíkáním řekl:

„Dal bych nevím co, kdybych viděl tátův výraz, když se to dozvěděl. Vlastně to ani není tak veselé," zvážněl najednou, „tátovi se musel zhroutit svět. Jaroslav byl pro něj vždycky idol!"

„Jo, a ten idol, milý Jozífku, ten mi slíbil, že udělá, co jen bude moct, aby nás s tvým otcem smířil. Jsem zvědav, jak to dopadne. Zítra, vlastně už dnes, odjíždějí, jedou po Evropě a do Česka se vrátí začátkem září. A to prý nás navštíví v Praze i s tvými rodiči a bude všechno v pohodě. Tak nevím, zdali si nemám koupit boxerskou helmu, moc tomu nevěřím."

„A já bych zase docela pochopil, kdyby se to strejdovi povedlo. Ty nevíš, jak na něm táta visí…," zamyšleně pronesl Jozífek, ovšem vzápětí se mu rozzářily oči:

„Ale víš co? Mám tu jeden problém!"

A odsunul se s židlí od stolu a já viděl, že je ne polonahý, jak se zdálo, ale úplně nahý. Hned jsem ho napodobil a další necelou půlhodinu jsme se věnovali každý sobě, ale jen pro toho druhého. Za ty dlouhé měsíce odloučení, jen krátce přerušovaného, jsme v tom nabyli už značné praxe. Jozífek byl asi dost unavený, protože mu to trvalo dlouho, ale když jsem si po svém vyvrcholení se smyslně přimhouřenýma očima labužnicky olízl prsty, skončil velmi rychle.

„Miluju tě!" zasténal.

„Třicátého června se vracím, poletím přes Prahu a budu mít skoro celý den, tak se připrav, ty maličký pokušiteli!" uklízel po sobě, ještě zhluboka oddechuje.

„Připravit by ses měl i ty, můj milý, mám od tvého zkušeného strýčka značnou zásobu nových, i když jen teoretických znalostí!" nedal jsem se a ještě krátce mu pověděl jen o několika věcech, o kterých jsem byl poučen.

„Už abychom to mohli vyzkoušet v praxi!" těšil se Jozífek, „ale teď už běž spát, maličký, a ať se ti zdá jen o mně!"

„Nemám nikoho jiného, o kom by se mi zdálo!" rozloučil jsem se.

23

Ráno jsem si opět pospal, a když jsem přišel dolů do restaurace, měl jsem tam dopis od Jozífkova strýčka, ve kterém se omlouval, včera prý byli celý den na horách a dnes ráno mě nechtěl budit, takže mi tímto způsobem ještě jednou děkuje za krásný večer, ať pozdravuji Jozífka, mě že zase prý srdečně zdraví Rico – v závorce bylo uvedeno, že se do mě zřejmě zamiloval a u toho smějící se smajlík – a připojeny byly jeho telefonní číslo pro Evropu a mailová adresa. Prý by se mnou rád zůstal ve spojení a v září že to určitě všechno dopadne.

Právě jsem se chystal, že mu z Jirkova počítače odpovím, aby měl i on spojení na mě, když se ozval můj mobil. Volala mamka a mezi vzlyky mi oznámila, že zemřela babička Tété. Prý to bylo rychle, všechno mi řekne, jen mám hned přijet do Prahy, že okamžitě musíme do Grasse. Chvíli jsem zůstal sedět bez hnutí, než mi to celé došlo. Babička Teodora, ta pořád veselá a energická Tété umřela! Vybavil jsem si její usměvavý obličej, kterému vrásky, spíše od smíchu než od stáří, vůbec neubíraly na kráse, její hlas, kterým si zpívala při vaření i práci na poli, spoustu kanadských žertíků, kterými jsme si navzájem zpestřovali život, a uvědomil jsem si, že to všechno už je minulostí, že už to nikdy nebude a začal jsem brečet, hlavu položenou na stole.

Pěkně jsem tím vyděsil Irenu, která mě tak našla. Pomohla mi ale vzpamatovat se, opláchl jsem si uplakaný obličej a šel nahoru balit. Rozloučil jsem se s tetou Smejkalovou, kterou ta zpráva také rozplakala, a odjel jsem.

Mamka mě na přivítanou objala a znova jsme si oba poplakali, při tom mi povídala, že jí volal Jean-Luc, prý babiččinu smrt způsobil tromb, že to bylo způsobeno tou loňskou zlomeninou, že vůbec netrpěla, bylo to prý najednou.

Neměli jsme moc času na dlouhé povídání, letadlo letělo po čtvrté odpolední, měl jsem sotva čas si sbalit věci. Volná byla jen dvě místa, František za námi měl přiletět až v sobotu, pohřeb bude v pondělí, to stihne.

V letadle jsme vzpomínali, mamina se už trochu vzpamatovala, a tak se zmínila i o budoucnosti. Budou asi problémy, protože statek není součástí společnosti, je soukromým majetkem a dědicem je ona. Zřejmě bude v Grasse muset zůstat.

„Už dřív jsme o tom mluvili s Františkem, on se chystal svoji firmu pomalu likvidovat a v Provenci být se mnou, ale nečekali jsme to takhle brzo."

„A nemohl by to nějaký čas řídit jenom správce Lafont? Je přece na statku prakticky celý život, to by si s tím neporadil? Nebo bratránci, ti by nemohli na čas zaskočit? A nakonec, co statek integrovat do společnosti?" napadalo mě postupně.

„Starý Lafont je spolehlivý, ale jenom plnil příkazy, maman o všem rozhodovala sama," začala moje nápady jeden po druhém mamina zamítat.

„A podle Martina je připravena reorganizace celé firmy Gedda, se statkem se nepočítá a oba tví bratránci, Jean-Luc junior i Lucien už mají jiné úkoly. Nejlíp z toho vyjdeš ty, jako vždycky," konečně se mamka i usmála, „babička ti odkázala svůj podíl ve firmě."

„Prosím tě, co s tím budu dělat? Stejně převedu rozhodovací práva na Martina. A pokud vím, ty budeš muset mít peníze do provozu statku, ten nikdy nebyl moc ziskový. A vůbec, určitě se to všechno musí ještě probrat. A jak ty vůbec víš, co a komu babička odkázala?" napadlo mě.

„Byli jsme za ní s Františkem ještě před tím, než jsme se vzali. Chtěla ho poznat. A byla ráda, že v něm budu mít oporu… moc se jí líbil… těšila se, až mu bude v létě moct všechno ukázat…," vyhrkly mamce znovu slzy do očí.

Zkoušel jsem ji utěšit, ale moc mi to nešlo, samotnému mi bylo smutno, a když jsme přistáli v Marseille, smutek se ještě prohloubil. Až do dnes ze mě vždycky všechno spadlo, když jsem sem přiletěl, věděl jsem, že mě čekají dny plné slunce a vůní naplněné prací, ale bez starostí, a o co více té práce bylo, o to krásněji se pak odpočívalo za nádherných večerů.

Přijel pro nás sám strejda Martin. Po cestě nám ještě jednou vylíčil, jak se to stalo, že si babička Tété prostě odpoledne na chvíli sedla do jejího dřevěného křesla v kuchyni, že jí prý není právě nejlíp, a za chvíli ji Lafont našel už bez života. S dojetím také vypravoval, že smutek má celé „staré" Grasse, paní Teodora byla udržovatelka tradic, a na ty si starousedlíci v tomhle městě, jako ostatně v celé Francii, potrpěli. I když mezi sebou místní firmy nelítostně soupeří, navenek tvoří velice uzavřenou společnost, která mezi sebe jen těžko někoho pustí. Už prý se dokonce proslýchá, že letošní La Fête du Jasmin věnují její památce.

„A teď to bude na tobě, sestřičko," pohladil Martin mamku po vlasech, když jsme dojeli na statek.

Pohřeb sám byla honosná slavnost, velká mše v katedrále Notre Dame du Puy, dlouhý průvod na Cimetière de Saint Brigitte, potom veliká hostina pro pozvané, odkud jsem ale, jen jak to šlo, utekl. Šel jsem celou cestu až na statek pěšky, ani nevím, jak dlouho to trvalo, vzpomínal jsem na babičku Tété, na všechny chvíle s ní a to bylo pro mě to pravé rozloučení.

Až budu po létech na tento čas vzpomínat, určitě se mi vybaví ten pocit smutku, ale také zmatená atmosféra. Bylo nutno udržovat i provoz statku a klidně si budu fandit, že tady jsem byl docela užitečný. Až teď mi došlo, jak mě nenápadně babička Tété do všeho celá ta léta zasvěcovala, aniž bych si to uvědomil. Téměř podvědomě jsem teď věděl, co je třeba nejdřív sklidit, jak s tím naložit, popřípadě kam to odeslat. Pravda, správce Lafont, Jeannotův táta, toho věděl podstatně víc, ale byl opravdu nerozhodný, a navíc se ještě každou chvíli zastavil a utíral si slzy. Měl „la patronne" rád, a není divu, vedli spolu statek od dědečkovy smrti, a to už bylo dost dlouho.

Vzpomínat budu i na úterní velkou poradu vedení firmy. Nikdy jsem se ještě takové akce osobně nezúčastnil, vždycky mě zastupoval Martin, tentokrát jsem tam ale musel. Protože mi babička odkázala svůj podíl ve firmě, vlastnil jsem teď vlastně s podílem po tátovi dvě pětiny firmy, po jedné pak mamka, Martin a strejda Jean-Luc. Četla se tam také babiččina poslední vůle, ve které rozdělila svoje úspory mezi Jean-Luca juniora a Luciena, nějaké peníze odkázala i panu Lafontovi a i jiným svým přátelům.

Skoro nic se nezměnilo, hlavou firmy zůstal Jean-Luc senior, obchodním ředitelem Martin, Jean-Luc junior dostal na starost prodej a propagaci, Lucien výrobu a aktivity v Grasse. Strejda Jean-Luc se jako vždycky trochu mračil, že se nehodlám vzdělávat v nějakém oboru, který by byl přínosem pro firmu, ale na to jsme už byli zvyklí.

Martinova ekonomická zpráva nebyla také nijak katastrofická, i když bylo zřejmé, že příjmy poněkud klesnou. Když jsem se vzdal výnosu ze zděděného podílu s tím, že bude celý vkládán zpět do firmy podle potřeby, dokonce i strýček Jean-Luc zakýval hlavou a vyrobil na své tváři cosi jako úsměv. Pro mě to nic neznamenalo, z dosavadních příjmů jsem si mohl žít zcela bez problémů, a ještě spoustu peněz našetřím.

Další dny pak utíkaly jako voda, mamka se starala o to, aby bylo pro všechny včas a hodně navařeno, my s panem Lafontem zase o to, aby sezónní práce probíhaly tak, jak mají. Vyzvídal jsem taky, proč nebyl Jeannot na pohřbu a dozvěděl jsem se, že je prý někde na moři, v Karibiku, na lodi Greenpeace.

„Je tam s tím svým učitýlkem, víš, oni…," slova nešla chudákovi starému zpod kníru.

„Vím, to víte, že vím. Už dávno. A babička vám neřekla, že i já žiju s přítelem?"

„Ale řekla, což o to, vy jste byli vždycky výstřední rodina! Ale že můj syn… no, s tím nic neudělám, to je osud." Smířený tón, kterým to Jeannotův otec pronesl, mě uklidnil, můj kamarád to nebude mít tak těžké, jak si myslel.

Užívá si teď někde v tropech s Alainem a já zítra letím do Prahy. Na dva dny, abychom se tam s Jozífkem setkali, já pak zase poletím zpátky sem a on ještě na měsíc do Ženevy.

24

Nakonec to dopadlo tak, že jsem letěl z Nice do Vídně a odtamtud mne do Prahy dovezla Martinova žena Jana, obecně zvaná Janka, původem vídeňská Slovenka a všeobecně oblíbená pro svůj opravdu dosti drastický humor. Vezla k doktorce Dvořákové jejich dva syny na pravidelnou prohlídku, vyjeli jsme v pátek ráno a po poledni už jsme byli doma, kluci se ještě stihli prospat, odpoledne je Hanka prohlédla, bohudík byli v pořádku. Všichni jsme potom vyrazili na večeři v Nostress, a když jsem se v sobotu ráno probudil, byla už Janka i s dětmi pryč. Jak jsem byl ještě rozespalý, zapomněl jsem na to, co je moje drahá tetička zač a bezelstně jsem otevřel dveře do koupelny, které byly zcela nenápadně pootevřené. Samozřejmě, že na nich nahoře byl důmyslně nastražen kbelík s vodou, takže jsem byl nejen polit studenou vodou, ale ještě mě ten kýbl bacil do hlavy. Naštěstí byl lehký, plastový, a bylo na něm fixou napsáno: Teď už víš, proč jsi praštěný. Milující tetinka.

Ani jsem si ten practical joke nevychutnal, protože před polednem měl přiletět Jozífek, já pro něj musel jet a před tím ještě obnovit zásoby v ledničce, která zela totální prázdnotou. Rychle jsem uklidil tu spoušť v koupelně, dal si sprchu, pokusil jsem se udělat ze sebe chlapce jako ze žurnálu, což se mi příliš nepovedlo, nakonec jsem nad tím mávl rukou, navlékl si kraťasy a krásnou novou košili, kterou jsem si speciálně na tuto příležitost koupil, a zjistil, že je mi malá v ramenou, takže jsem ji zahodil a nasoukal se do trička a vyrazil do Billy na nákup.

Všechno jsem celkem v pohodě stihnul a bylo za deset minut dvanáct a já už stěží popadal dech v Jozífkově objetí. Nezdržovali jsme se dlouhým vítáním, objetí stačilo a hned jsme spěchali domů. Přiznám se, že jsem ani nepustil Jozífka po tolikahodinovém letu do koupelny a zneužil jsem ho hned, jak za námi zaklaply dveře. Ostatně nejevil snahu se tomu bránit, spíše naopak. Až po prvním uvolnění sexuálního napětí jsem si užíval Jozífkova kalifornským sluncem do zlatova opáleného těla při tom, jak jsem si ho omýval ve sprše, a potom jsme promilovali nejen celé odpoledne, ale i večer a noc. Chvílemi jsme si zdřímli, ale opravdu vždycky jen na pár desítek minut, ostatní čas jsme byli zakousnuti jeden do druhého. U postele byla připravena zásoba jídla i pití, ani kvůli tomu jsme nemuseli přerušovat milování. Jeden rušivý okamžik nastal, a to když si Jozífek spletl burákové máslo s hořčicí a já si tím pádem fofrem musel běžet opláchnout ta nejintimnější místa, protože skvělá la moutarde de Dijon se velmi dobře snáší s teplou uzeninou, ale už daleko hůře se sexem rozcitlivělým penisem. Ten bídák se mi ještě smál a utíkal za mnou do koupelny, že mi tu příšerně pálivou věc slízne, ale zase zbaběle prchl zpět, když jsem mu pohrozil, že si tedy tu svoji popálenou chloubu otřu mezi jeho půlkami. Nicméně to bylo jen malé přerušení jinak dokonalého sexuálního maratonu.

Myslím, že mohlo být něco po půlnoci, když jsme usnuli, protože jsem zvyklý spát sedm hodin a probudil jsem se před osmou hodinou. Ložnice vypadala jako po boji, spali jsme napříč postele, naštěstí to naše letiště i tak stačí pro Jozífkovy skoro dva metry, pod hlavami jsme měli zmuchlanou jednu pokrývku, druhou jsem objevil až později u vířivky. Polštáře byly na zemi, a když jsem si vzpomněl, proč jsme je tam narovnali, trošku jsem se zastyděl, nezapomněl jsem totiž na rady a doporučení Jozífkova strýčka a zkoušeli jsme různé věci, které mi teď, při vzpomínce, vháněly trochu nachu do tváří, ale opravdu jen trochu, protože když to děláte s někým, koho milujete, je to nakonec zcela přirozené a normální.

Vůbec se mi nechtělo z Jozífkova objetí, ale potřeboval jsem na záchod, takže jsem mu místo sebe podstrčil jeden z těch polštářů, na který jsem dosáhl, Jozífek si jej přitiskl k sobě, jako vždycky spokojeně zavrněl a spal dál. Slezl jsem z postele, opatrně prokličkoval mezi lahvemi, talířky se zbytky jídla a jinými pozůstatky té bouřlivé noci, a když jsem si ulevil, osprchoval jsem se a připravil snídani.

Jozífka jsem budit nemusel, vůně pečené šunky ho spolehlivě přitáhla do kuchyně, přišel dolů vykoupaný, svěží a nahatý jako prst. Abych nekazil partu, sundal jsem si taky to dlouhé triko, které jsem měl na sobě, a to jsem neměl dělat, šunku s vejci jsem pak musel přihřát v mikrovlnce a čaj a kávu uvařit znova. Ale milování po ránu je nejen krásné, ale prý také zdravé, takže v každém nebylo čeho litovat.

Konečně jsme byli schopni konverzovat alespoň trochu normálně, celými větami, ne jen pouze částečně artikulovanými výkřiky či citoslovci vybízecími nebo slast projevujícími.

Vyprávěl jsem Jozífkovi o Grasse, jak to tam teď vypadá, jak se těším, až ho budu provázet pomerančovníkovými sady, poli s levandulí, jasmínem a růžemi pod nebem tak modrým, že jen jeho oči jsou modřejší, jak budeme odpoledne popíjet chladné růžové víno a večer pastis, ve kterém jako by se zkoncentrovaly všechny vůně Provence, a potom přiopilí těmi vůněmi víc než alkoholem, unavení sluncem a prací, se budeme dlouze a něžně milovat mezi keři jasmínu.

Přitom jsme seděli na sedačce dole, Jozífek mě poslouchal, hlavu položenou v mém klíně, bylo mi divné, že nemá žádné poznámky, ale bylo to tím, že usnul. Opatrně, abych ho neprobudil, jsem si natáhl nohy na protější křeslo a taky si zdříml. Byl to jen takový polospánek, po chvilce jsem se probral a vzbudil i Jozífka. Museli jsme už odjet, odpoledne jsme oba odlétali, Jozífek do Ženevy a já do Vídně, domluvili jsme si s Jankou, že tam dva dny počkám na Martina a poletím s ním do Ruska, měl tam nějaká obchodní jednání a chtěl, abych tam byl s ním. Jednak uplatním svoji ruštinu a potom už bych se prý měl trochu zapojit do práce pro firmu něčím jiným, než „trháním kytek a pitím vína na statku", jak prohlásil. Byla to z jeho strany obvyklá provokace, kterou vyvolával pře, které jsme si oba velice užívali. Proto jsem okamžitě zareagoval tím, že tedy tohle rád slyším od někoho, kdo si rajzuje po světě, užívá si a nechá ty ostatní na něho dřít. Nádherně jsme se pohádali, prodiskutovali jsme celou lahev výborného maďarského selského vína a chystali jsme se na další, když nám to Janka zatrhla, museli jsme se obléknout, večer jsme šli do opery. Die Zauberflöte s Dianou Damrau jsme si nemohli nechat ujít.

Výsledkem cesty do Ruska pro firmu bylo sjednání výhodného kontraktu na dodávání našich esencí a pro mě zjištění, že vodka není až tak špatné pití, pokud jí není příliš. A naučil jsem se tam docela zajímavou hru Na tygra. Představte si místnost s kulatým stolem, kolem kterého je o jednu židli méně, než kolik je hráčů. Na stole je velká mísa s kousky chleba a okurek na zajedení, a před každou židlí na stole sklenka vodky. Vylosuje se jeden, kdo jde dělat tygra, ten zůstane stát a ostatní si vlezou pod stůl. Tygr obejde celý stůl, vypije obsah všech sklenek a tam, kde skončí, si sedne se slovy: „tygr je pryč". Na to všichni fofrem vylézají zpod stolu a sedají si na volné židle a ten, na koho se nedostane, je novým tygrem. Každý ze sedících nalije do sklenky před sebou novou dávku, tygr zakřičí „tygr jde" a všichni se opět nasoukají pod stůl a hraje se dál. Samozřejmě po několika kolech už zpod stolu sem tam někdo nevyleze, nebo vyleze, ale již nemůže hrát, ať už proto, že se netrefí na židli, nebo se nedokáže postavit, tím tedy automaticky vypadá ze hry, a buď se odklidí sám, nebo je víceméně ohleduplně odstraněn z herního prostoru, odebere se jedna židle a jede se dál. Řeknu vám, že to je hra pro opravdu otrlé pijáky, měl jsem možnost si ji tam zahrát dvakrát a byl jsem vždycky jedním z prvních, kteří odpadli. Naštěstí Martin statečně zachraňoval čest firmy, inu, má daleko větší praxi.

Odlétali jsme oba z letiště Domodědovo, Martin domů do Vídně, já ale letěl přes Berlín do Nice. Na statku vrcholily sezónní práce, začali jsme se připravovat i na La Fête du Jasmin, měli jsme všichni spoustu práce, při pravidelných rozhovorech s Jozífkem přes Skype často ani nedošlo na už zavedené erotické hrátky, protože jsem byl unavený jako pes. Bylo vidět, že to Jozífkovi schází, už se připravoval, že alespoň na jeden víkend přijede, užil by si prý jízdy autem, ale nakonec jsme to zavrhli, a tentokrát jsem to byl já, kdo se omlouval nedostatkem času a přebytkem práce.

„Vážně, můj veliký příteli, nechci, aby sis připadal jako páté kolo u vozu. Miluju tě pořád víc, a když přijedeš, bude to paráda, ale…"

„…ale práce bude stát, viď? Nějak se nám obrátily role, nemyslíš?" smál se Jozífek, ale nepodařilo se mu skrýt, jak ho to mrzí.