Proměny lásky, díl II, kapitoly 7-9

7

Byly skoro tři hodiny odpoledne, když jsme se dostali domů. Martin se omluvil, že si musí odpočinout, a zmizel nahoře v hostinském pokoji. Všichni jsme byli po opulentním obědě celkově malátní a vůbec se nám nechtělo do přípravy té složité večeře, kterou jsme si s mamkou naplánovali. Posadili jsme se na chvilku ke stolu v jídelně a radikálně změnili bojový plán. Z té svíčkové nebudou bifteky, uděláme tatarák, topinky budou hned, salát nebude také trvat dlouho, na zákusky jsme rezignovali, a když necháme žampiony s křepelčími vejci místo na předkrm na zítřejší snídani, zvládneme přípravu večeře za hodinu, takže teď si můžeme jít klidně na chvíli zdřímnout.

Po tomhle rozhodnutí jsem si všimnul, že se rozzářila nejen ta Jozífkova modrá kukadla, ale zcela zjevně se zaradoval i František. A rozhodně to nebylo proto, že se natolik zjednodušila příprava večeře. Chtěl jsem s mamkou ještě něco probrat, ale Jozífek začal velice nápadně zívat a tahal mě nahoru, že si musíme odpočinout, abychom byli na večer svěží. František mu přizvukoval, na mamce byla nakonec také vidět únava, tak jsme poradu rozpustili s tím, že v šest si dáváme sraz v kuchyni.

Z hostinského pokoje nahoře bylo slyšet, jak Martin spí, asi byl opravdu unavený, protože chrápal jako dřevorubec.

„Asi budu muset všechno, co jsem ti říkal tam u baru, odvolat," šeptal jsem smutně, protože mě to vážně mrzelo, Jozífkovi do ucha, když mě z ložnice do koupelny už zase nesl v náručí, „jsem utahaný jako kotě."

„To mě sice mrzí, ale stačí, když jsem s tebou, maličký," postavil mě Jozífek pod sprchu, pustil vodu a do šumění sprchy pokračoval: „O to lepší to bude v noci."

Na to jsem mu neměl co říct, věděl a viděl jsem, jak by se moc a moc chtěl milovat, ale bere na mě ohledy, on je prostě to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. Položil mě do postele, jako vždycky mě k sobě přitáhl a já v tom jeho objetí usnul jako mimino.

Probudil jsem se zase sám. Jozífek vedle mne nebyl, nemusel jsem se probojovávat z jeho objetí. To už je podruhé v krátkém čase, to není samo sebou. Cítil jsem se svěží a odpočatý, a tak, i když na budíku bylo teprve pět odpoledne, jsem se oblékl a chtěl jít dolů do kuchyně začít s přípravou večeře. Vyšel jsem z ložnice a pootevřenými dveřmi na terasu slyšel hlasy. Martina s Jozífkem. Nemám ve zvyku poslouchat cizí rozhovory, ale zaujal mě naléhavý Martinův tón, zastavil jsem se a poslouchal.

„Josefe, sestra mi o vás hodně vyprávěla a Karel, i když se někdy chová jako cvok, je ve skutečnosti docela rozumný. Tu smlouvu jste si přečetl, jde o to, že je vlastně celý dům se všemi právy převeden na společné vlastnictví vás dvou s tím, že kterýkoliv z vás může smlouvu kdykoliv vypovědět i případným dědicům druhé strany. Vás to nijak neomezuje, to chrání jenom Karla, kdyby se něco stalo…" vysvětloval Martin.

„Rozumím, kdybychom se rozešli," odpovídal Jozífek, „to si opravdu neumím představit, ale chápu to."

„Nejen to, ale například, kdyby se stala nějaké nehoda a vy třeba, nedej Bože, zemřel, nepřešel by tento majetek na vaše dědice, kdyby to Karel nechtěl, a zase naopak, kdyby se něco takového stalo Karlovi, nemohou vás jeho dědici ze zákona o tento majetek připravit."

„Víte, Martine, mne to opravdu přivádí do rozpaků, já…" nevěděl Jozífek jak dál.

„Tak podívej, Jozífku," už jsem to nevydržel, otevřel dveře a přisedl si k nim, „už jsme o tom mluvili, že nějaké registrované partnerství, nebo jak se tomu říká, ani ty ani já nechceme. Ostatní můj majetek je nějakým způsobem vázán ještě deset let na firmu Gedda, mám jen jakési podíly, já tomu nerozumím, i když mi to Martin vysvětloval. Já moc dobře vím, že nám stačí to, jak se máme rádi, ale mamka i strejda se domnívají, že takhle se budeš opravdu cítit jako člen rodiny i vzhledem k ostatním. To je jediný důvod, proč to děláme."

„Vidíte, Josefe, opravdu někdy mluví docela rozumně, nemyslíte?" usmál se Martin, „je dobře, že jsi přišel Karle, prostě to tady podepište a já zařídím notářské ověření a smlouvu vám pak vrátím."

Já podepsal obě vyhotovení a podal je Jozífkovi. Ten se na mě podíval, měl ten vážný výraz, při kterém se mi podlamovala kolena, a podepsal také:

„Dobře tedy, beru to jako závazek k tobě, Kájo." Otočil se na mě a já se najednou cítil dospělý a odpovědný, věděl jsem, že je to sice jen formální, ale přece závažné stvrzení našeho vztahu.

„Děkuji, Jozífku," ztratily se moje ruce v jeho, když jsem ho za ně vzal.

„I tobě moc děkuji, strejdo, a slibuji, že za to všechno, co pro nás děláš, už budu fakt hodný a nebudu vůbec kritizovat nové parfémy, budu poslouchat tvoje rady ohledně hospodaření s penězi, nebudu se nechat navádět babičkou Theodorou k nějakým hloupostem, budu…"

„Tak to by stačilo, ty uličníku," zasmál se Martin. Uložil papíry do složky a vstal. „Přeju vám hodně štěstí, vy dva. Půjdeme to dolů zapít, ne?"

„Dejte si sklenku tady, strejdo, Jozífek nalije, já padám dolů připravovat večeři. Ještě jednou děkuju," uvědomil jsem si najednou zpoždění. Ale stálo to za to. V rychlosti jsem dal Jozífkovi pusu, zasmál se tomu, jak se začervenal, a sjel schody dolů po zábradlí. A už to ani nebolelo.

V kuchyni už se činila mamka za pomoci Františka, mleli maso s kmínem a česnekem, začal jsem tedy honem čistit a krájet cibuli, mamka pak míchala a dochucovala ve velké míse tatarák, já zatím natrhal čínské zelí, římský salát, polníček a řeřichu, při přípravě zálivky ocenil Františkovu pomoc, bylo vidět, že se vyzná, a promíchaný salát na chvíli nechal vychladit. Prostřeli jsme, zapálili svíčky, večeře byla připravená.

Mamka poslala Františka pro ty dva nahoře a využila chvíli, kdy jsme byli sami:

„Synku, chceme žít s Františkem společně, on má ale tady v Praze jen tu garsonku nad obchodem na Starém Městě, opravdu tedy nebude vadit, kdybychom většinu času bydleli tady?"

„Mamko, neumím si ani představit, že byste byli jinde, vždyť na tebe přece musím dohlédnout," mrknul jsem na ni.

„Že tě plácnu, děláš si z toho legraci, ale je to vážná věc!"

„Copak je tak vážná věc?" ptal se Martin, který s Jozífkem a Františkem mezitím přišli dolů. Nějak podezřele se usmíval, Jozífkovi svítily oči a František za nimi jen pokrčil rameny:

„Nasávali tam armaňak a ani nechtěli jít dolů, musel jsem si dát s nimi, jinak by mne neposlechli!" žaloval přehnaně smutným hlasem.

„No tak to už ani aperitiv nepotřebujete, honem ke stolu," zavelela mamka.

„Kdepak, nejdřív dary, milá sestřičko," namítl Martin. Všichni jsme vytahali svoje balíčky z různých skrýší a mamka se těšila z poukazu do Švýcarských Alp na týden pro dva (to se zároveň obdaroval i František), tří zlatých luisdorů, už tradičního dárku od Martina, za chvíli bude mít poklad zlatých mincí, a dotykového mobilu ode mne a Jozífka. Ta její stará briketa už nám šla na nervy. Už odpoledne si dala do vázy tucet rudých růží od Františka a jakousi zcela novou exotickou bylinu, kterou mi doporučila prodavačka z květinářství v přízemí našeho domu, umístila na terase.

Večeře byla vlastně studená, nemuseli jsme pospíchat, my s mamkou si otevřeli výborné červené, které také přivezl Martin, ovšem pánové si přinesli shora ten armaňak a celou láhev ztrestali. Martin i František byli zvyklí, jen později večer už jim začal trochu váznout jazyk, ovšem Jozífek, který nikdy moc nepil, začal pomalu ale jistě tuhnout. Proto jsem nás před jedenáctou raději omluvil a pomohl mu do schodů. Musel jsem ho podepírat, i když to trochu hrál, přece jen byl dost pod vlivem. Ještě na schodech mi šeptal, co všechno se mnou provede, ale potom si jen v koupelně vyčistil zuby, padl na postel a usnul. Tož jsem také učinil hygieně zadost, potom ho svlékl, přitulil se k němu pod deku, jeho reflex samozřejmě zafungoval, přitiskl se ke mně a spali jsme spokojeně až do nedělního rána.

8

Probudil jsem se před sedmou hodinou, ale vůbec se mi nechtělo vstávat. V Jozífkově náruči bylo teplo a za okny vládlo opravdu pravé dušičkové počasí, pošmourno, vítr hnal dešťové kapky na okenní sklo, komu by se chtělo z pelíšku? Chvíli jsem si ještě pohodlí vyhřáté postele a Jozífkovo objetí vychutnával, potom jsem ale za použití nacvičené finty s přikrývkou tu pohodu opustil, aniž bych jej probudil.

V celém bytě bylo ticho, všichni ještě spali. Uvařil jsem si jen kávu a potichu začal připravovat snídani, čistil jsem hlavičky žampionů, sekal šunku a cibulku. Právě jsem zapínal troubu, když přišla mamka. Zívala na celé kolo, dala si se mnou kávu a společně jsme hodnotili minulý večer.

„Zdá se mi, že v poslední době se u nás moc pije," konstatovala mamina, „a už i Josef, ten přece nikdy nepil, máme na něj špatný vliv."

„Já nemyslím, to se jen tak náhodou všechno schumelilo, bylo tolik důvodů k oslavám…" pokusil jsem se vyvrátit její názor.

„No, tak to musely být opravdu mohutné oslavy, když se mi vypařily dvě lahve Bollingera, víš přece, že ty máme na opravdu výjimečné příležitosti, a já o žádném tak důležitém důvodu k oslavě nevím."

„Víš, mami, to bylo…" kruciš, jak to vysvětlit. „Dali jste nám krásný dar, sama jsi řekla, že je to něco jako svatební, a tak já chtěl, aby ta páteční noc byla vážně jako svatební se vším všudy."

Cítil jsem, jak rudnu, a nevěděl jak dál.

Z rozpaků mě vysvobodil František. Byl poněkud pobledlý a sháněl se po kyselých okurkách:

„Včera to bylo perfektní, ale tu poslední sklenku jsem už neměl pít," omluvně se usmál, „chcete s něčím pomoct?"

Mamka ho raději posadila ke stolu, nalila mu minerálku a kávu. Za chvíli sešel dolů i Martin, vysmátý a v pohodě, posadil se k Františkovi a hned mu nabízel, že nejlepší by bylo dát si panáka. Ten se jenom oklepal a rezolutně odmítl.

„Ale po tak kvalitním pití ti přece nemůže nic být," smál se mu Martin, „třeba to máš z jídla."

„Tak brzdi, bratříčku. Naše jídlo bylo perfektní. Buď odvoláš, nebo jsi bez snídaně!" plácla ho mamka utěrkou.

Protože žampiony s křepelčími vajíčky, šunkou, sýrem a pažitkou se už zapékaly a tohle jeho oblíbené jídlo vonělo po celé kuchyni, Martin se okamžitě svezl ze židle, poklekl před mamkou, objal jí kolena a teatrálně zvolal:

„Odvolávám, ó paní, můžeš mi odpustit, prosím?"

„Ještě si to rozmyslím, nehodný bratře," odvětila matka s důstojností ochotnice hrající královnu Alžbětu.

„Pane Bože, do jaké rodiny jsem se to dostal?" zahořekoval naoko František a rozesmál se na celé kolo, „chápu, že týráte Martina, když haní vaše jídlo, ale proč mučíte hladem i mě?"

Nejsem žádný kruťas, vytáhl jsem tedy žampiony z trouby, rozdělil je na pět talířků a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme jen čtyři.

„Mami, postarej se, prosím, já musím za Jozífkem, chudák včera upadl do spárů těch dvou opilců a teď je mu určitě špatně!" Strčil jsem dva talířky zpět do trouby a utíkal po schodech nahoru. Ale Jozífek už byl vzhůru, celý mokrý po sprše si zuřivě čistil zuby, a když jsem nakoukl do koupelny, jen zavrtěl hlavou a mávl rukou:

„Mám v puse jak v polepšovně, promiň, hned jsem dole."

Jak tam stál s mokrými vlasy, kapky vody mu stékaly po těle, modré oči malinko zarudlé s omluvným úsměvem na tváři, musel jsem ho prostě obejmout a políbit, to jinak nešlo.

„Proč by ses omlouval? Byl to hezký večer, ne? Pospěš si, snídaně čeká!"

„S tebou je každý večer hezký," přitiskl si mě k sobě, až jsem byl celý zamáčený, „a to nemluvím o nocích," a oči už mu zase svítily a jeho ruce začaly mapovat moje tělo, ve chvilce byl vzrušený a já také, vzal mě do náruče a odnesl zpátky do ložnice.

Je to pravda, milování po ránu je opravdu velice vzrušující, přímo jsme se na sebe vrhli. Jak jsem se dostal z šatů, ani nevím a už jsme v sobě byli zaklíněni. Bylo to krátké, ale tak intenzívní, že jsem se musel zakousnout do Jozífkovy ruky, abych nekřičel nahlas samou rozkoší.

To jsem ale zjistil až potom, když jsme se zklidňovali, že měl chudáček vnější stranu dlaně celou rudou se zřetelným otiskem mých zubů.

„Promiň, prosím, já za to nemůžu, bolí to moc?" líbal jsem poraněné místo.

„Ale jdi, vůbec to nebolí," lhal statečně Jozífek, „měl jsi říct, že máš takový hlad, mohli jsme se místo milování jít nasnídat."

„Alespoň vidíš, že bych tě samou láskou snědl," nedal jsem se, „ale už vážně musíme jít, čekají nás."

„Musel jsem Jozífka přivést k životu, nebylo mu dobře," omlouval jsem naše zdržení, když jsme sešli dolů. Nemyslím, že by nám to moc věřili, naše odeznívající vzrušení na nás jistě bylo vidět, ale nikdo to nijak nekomentoval. Jenom mamka na mě krátce káravě pohlédla a zavrtěla hlavou:

„Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, teď to tu musíte dát do pořádku, nebudeme čekat, až dojíte, Martin už musí na letiště. My ho tam dovezeme a potom ještě musíme na Františkovu chalupu, je tam hromada práce."

Rozloučili jsme se, Martin objal nejdřív mě a pak Jozífka, poplácal ho po zádech a slyšel jsem, jak mu říká:

„Jsi dobrý chlap, vítám tě do rodiny." Udělalo mi to velikou radost, ale ani jsem nestihl mu za to poděkovat, už nám mávali od auta a zůstali jsme zase sami.

Zbytek neděle prošel v klidu, k obědu jsem upekl kuře, odpoledne jsme si na chvilku lehli, jen se pomazlili a chvíli prospali, pak se oba připravovali do školy, večer chvíli poseděli na terase a šli brzo do postele, ale zase tak brzo jsme neusnuli. Jozífek je vážně neúnavný a o sobě vůbec nemluvím. Miloval bych se s ním od rána do večera a pak celou noc znova.

9

V pondělí jsme oba začínali ve škole stejně, proto jsme spolu i snídali. Trochu narychlo, protože jsme si zase zopakovali ranní milování. Nemohli jsme se jeden druhého nasytit. Bylo mi hrozně, když jsem si uvědomil, že za necelé dva měsíce mi Jozífek odjede. Na celý dlouhý rok! Ano, nějaká volna a dovolenou měl během stáže naplánované, ale jak to vydržím několik měsíců bez něj, když nám už dnes nestačilo ani pomilovat se dvakrát za den? Dával jsem si ovšem pozor, aby to na mně Jozífek nepoznal. Uvědomoval jsem si nutnost praxe v CERNu pro jeho kariéru.

„Odpoledne a večer budeme zase sami a možná celý týden, mamka má tlumočení a učí, má to blíže od Františka, přijedou až v pátek a vezmou nás s sebou na jeho chalupu, prý je to tam moc hezké. Nechala nám tu auto, dovezeš mě odpoledne na nákup?" navrhoval jsem Jozífkovi, když jsme si sedali ke stolu.

„To bude paráda. A co kdybychom si někam na večeři zajeli?" nadšeně navrhoval Jozífek. Rád řídí a speciálně mamčinu audinu. Miluje silná auta. Už jsme i plánovali, že si koupíme nějaký vůz, ale chtěli jsme to nechat až po Jozífkově návratu ze Švýcar.

„To je super nápad! Pojedeme zrovna ze školy nakoupit a potom můžeme na celé odpoledne a večer vyrazit. Já se tak těším!"

Do školy jsme dorazili včas jen díky tomu, že Jozífek jel jak ďábel. Být už dopraváci před osmou vzhůru, rozhodně by se na pokutách napakovali. Ale měli jsme štěstí a do školy dorazili bez újmy zdraví i financí. Celý natěšený jsem místo sledování výkladu plánoval dnešní odpoledne.

Potom se ale všechno pokazilo. O velké přestávce za mnou Jozífek přišel do třídy. Už to samo bylo dost neobvyklé, navíc se mračil, byl zjevně ve špatné náladě.

„Volal profesor. Musím za ním odpoledne zase zajít. Nakoupíme a ve čtyři mám být u něj. Moc se ti omlouvám, ale jinak to nejde." Byl celý nesvůj a vypadal opravdu dost naštvaně, proto jsem ani nedal najevo své zklamání, ale zkoušel jsem mu zvednout náladu:

„Chceš pobavit Boha? Svěř se mu se svými plány. Je vidět, že to platí. Ale to nic, Jozífku, tak si vyjedeme jindy."

Už natahoval ruku, že mne pohladí, ale raději jsem ho zarazil. Spolužáci a hlavně spolužačky zírali a já nechtěl vzbuzovat zbytečnou pozornost. Raději jsem ho doprovodil na chodbu a vrátil se zpátky. A jestliže jsem ráno nedával pozor z důvodu plánování krásného zbytku dne, teď mi zase vrtalo hlavou, co se to děje. Už minulý týden přišel Jozífek od profesora nějaký rozzlobený a dnes tam jede znova…

Nakoupili jsme jenom nějaké věci na vaření, spěchali jsme, Jozífek stejně neměl nakupování nikdy moc rád a dnes byl navíc úplně mimo. Vysadil mě doma a jel za profesorem. Chvíli jsem se učil, udělal si úkoly, abych měl večer volno, a začal připravovat večeři. Jozífek má rád omáčky, pustil jsem se tedy do vepřové kýty na žampionech se smetanovou omáčkou, a dokonce jsem upatlal i knedlíky, i když je nedělám rád. Bylo už skoro půl osmé, když se Jozífek vrátil. Tvářil se, jako by se už nikdy neměl usmát, sotva mně dal ve dveřích pusu, a beze slova vysvětlení vyběhl nahoru do pracovny a zavřel se tam. Zůstal jsem jako opařený. Co se děje? Tiše jsem otevřel dveře. Zíral na monitor, zjevně ale nevnímal, co vidí.

„Večeře je hotová, chceš to donést sem?"

„Ne, nebudu jíst, mám práci!" skoro se na mě utrhl. Vzápětí se ale otočil a omluvným tónem dodal:

„Promiň, maličký, ale já opravdu dnes nemůžu…" hlas se mu skoro zlomil, „běž spát, já přijdu později."

Opatrně jsem za sebou zavřel dveře a sešel pomalu dolů. Pro slzy jsem skoro neviděl. Co se to propána děje? Seděl jsem u stolu prostřeného pro dva sám, chvíli se rýpal v jídle na talíři, zbytečná práce to vaření, ani mně nechutnalo. Nakonec jsem dal Jozífkovu porci do plastové krabičky, na talíř na stole mu napsal vzkaz, ať si to ohřeje v mikrovlnce, potichu vyšel po schodech, dveře do pracovny byly zavřené, tak jsem se vykoupal a šel spát. Po dlouhé době jsem usínal sám, připadal jsem si na té velké posteli ztracený a opuštěný. Nemohl jsem dlouho usnout, pořád jsem čekal, kdy se otevřou dveře, přijde Jozífek a přitáhne si mne do svého objetí, ale nedočkal jsem se.

V noci jsem se probudil, když si vedle mne Jozífek lehal. Podle budíku byly už skoro dvě hodiny. Polštář jsem měl ještě celý mokrý, jak jsem se probrečel do spaní, přivinul jsem se k němu, ucítil zase jeho pevné objetí a slyšel, jak mi šeptá:

„Všechno bude zase v pořádku, maličký, už spi. Ráno ti to vysvětlím, jenom se na mě nezlob," lehce mě políbil a já trochu uklidněný hned usnul.

Ráno se ale žádné vysvětlení nekonalo, Jozífek spal tak tvrdě, že mi ani nedalo moc námahy se mu vyprostit z náruče, jenom vzdychnul a spal dál. Chvíli jsem se na něj díval, pak ho lehounce políbil a vstal. On dnes zase učí až někdy od třetí hodiny, může ještě klidně dál odpočívat.

Ve škole jsem už zase nestál venkoncem za nic. Druhou hodinu jsme měli dějepis. Můj nejoblíbenější předmět, který nás učí profesorka Kateřina Krahulcová, Jitčina matka, už léta se jí přezdívá Kateřina Veliká. Seděl jsem v lavici vedle Pavlíka a přemýšlel, co se to vlastně s Jozífkem děje, když do mě najednou Pavel šťouchnul:

„No tak běž!" zasyčel.

„Co je, co se děje?" vytrhl jsem se ze zamyšlení.

„Carevna tě už podruhé volá k tabuli, troubo," vystrčil mě z lavice. No to je paráda, pomyslel jsem si a loudal se k tabuli.

„Co to s tebou je, Karle?" profesorka Krahulcová mě zná od mala, a proto mi i ve škole tyká.

„Budu tě asi muset probudit. Copak mi tak asi dokážeš povědět o začátku druhé světové války?"

„Druhá světová válka začala napadením Polska v září…"

Spustil jsem, ale větu nedokončil, protože někdo zaklepal na dveře. Kateřina Veliká se zvedla a vyšla na chodbu, aby se vzápětí vrátila a řekla mi:

„Pokračovat budeme příště, teď máš jít k řediteli, Karle." Zůstal jsem, jako když mě opaří.

„No tak už běž, paní Ježková čeká, jsi dnes jako spící panna!" otočila mě profesorka, popostrčila ke dveřím a zavrtěla hlavou.

Loudal jsem se za tajemnicí školy a hlavou se mi honila spousta myšlenek. Nejvíce jich ale patřilo Jozífkovi. Co když se mu něco stalo?