Proměny lásky, díl III, kapitoly 1-3

1

„Vstávej, kocourku zrzounku, čeká tě dlouhá cesta. A snídaně už je hotová!" skočil mi ráno do postele Filip a začal mě lechtat.

„Vypadni z té postele, Filípku, a to tak, že hned! Já stejně skoro celou noc nespal, nemůžu se už dočkat." Je pátek šestnáctého března, v pondělí má Jozífek svátek a já za ním letím na víkend. Už je to šest týdnů, co je pryč, a za tu dobu jsme se vídali jen na Skype nebo spolu telefonovali.

Při svém nadšení pro výzkum, který teď dělá, snášel Jozífek naše odloučení podstatně lépe než já. Mně se prázdno po něm vyplňovalo hůř. Pravda, byli tu mamka s Františkem, naše už tradiční společné čtvrteční večery, ale přes týden byli většinou pryč, a já zůstával v tom velkém bytě sám. Sám v té velké posteli, kde jsem si musel smotat Jozífkovu přikrývku, abych se měl v noci k čemu přitisknout. Ze začátku to bylo opravdu těžké a nejtěžší byly noci, ty první jsem snad celé probrečel. Nechyběl mi ani tak sex, jak jsem se původně obával, ale spíše to, že jsem se neměl o koho starat, nikdo mě nepohladil po tváři, nikdo mě nenutil uklízet si věci…

Postupně jsem si ale zvykal, pondělní a středeční podvečery jsem začal zase chodit do tělocvičny, trenér mně sice nejdřív dost vynadal, měl ještě vztek, že jsem mu před dvěma lety utekl, ale pak mě vzal na milost pod podmínkou, že mu pomůžu s tréninkem začátečníků. Učil jsem se také už na přijímačky a čekala mě maturita, a tak jsem nakonec neměl na velké smutnění ani čas.

A pak tu byl Filip. Od té silvestrovské oslavy jsme si často volali, jeden druhému jsme vyloženě padli do oka. Věděl jsem, že se Filipovi v Brně nelíbí, nevycházel se šéfem baletu. Ještě k tomu si nějak přestávali rozumět s Petrem. Nenašel u něj žádnou podporu, prý se tedy má na tancování vykašlat a zůstat doma, Petr ho přece bez problémů dokáže uživit. Ale pro Filipa je tanec součástí života, bez něj nemůže být. Dostal nabídku tancovat v Praze, jeho bývalý učitel z konzervatoře byl teď trenérem baletu Národního divadla a vyjednal mu smlouvu jako sólistovi. Když s tím přišel za Petrem, ten mu dal ultimátum – buď zůstane s ním v Brně, nebo je konec s jejich vztahem. To všechno probíhalo během února, Filip přijel osobně jednat s vedením baletu ND a přespal u nás. Celou noc jsme prodebatovali a výsledkem bylo, že smlouvu podepsal. Když se vrátil a řekl to Petrovi, ten se hrozně rozzuřil a okamžitě ho vyhodil. Chudák Filip zůstal na ulici s dvěma kufry. Nevěděl, co má dělat, ale naštěstí ho napadlo zavolat mně. František s mamkou byli právě na chalupě, a tak pro milého Filípka dojel a celého zničeného mi ho přivezl domů. Já jsem mu samozřejmě nabídl, aby bydlel u nás, pokoj pro hosty byl prázdný a já byl moc rád, že už nebudu tak sám.

A bylo to dobré rozhodnutí. Filip byl sice pár dní ještě trochu smutný a hlavně zklamaný, Petr mu totiž mimo toho, že ho vyhnal, ještě taky s chutí vykřičel do obličeje, že už ho má stejně dávno dost, že několik měsíců chodí s někým jiným. Ale nebyl by to Filípek s jeho sebevědomím a optimistickým přístupem k životu, aby se s tím brzy nevyrovnal.

„Co bylo, to bylo, ten, koho jsem miloval, se nakonec ukázal jako pořádej parchant, ať si trhne nohou! Popijem a zapomenem!" S touhle větou se vrátil jednou hned v prvním týdnu z tréninku baletu a mával při tom lahví skotské. A to jsme taky udělali a od toho odpoledne už jsem o Petrovi neslyšel ani slovo. Filip si ale dělal starosti s tím, jak mi zaplatí nájem. Má sice prý nějaké peníze na účtu, ale v Praze je draze a navíc spousta jeho věcí zůstala v Brně a on si musí koupit nové. Tím mě docela rozesmál, vyjasnili jsme si, že je mým hostem a může u nás bydlet, jak dlouho bude potřebovat. Tak se mi prý odvděčí tím, že bude uklízet, vařit a vůbec se starat o domácnost. Má zatím jen tréninky a zkoušky na první inscenaci, která bude mít premiéru až koncem června, a tak má odpoledne a večery volné.

„Tak to jo, krásného a šikovného správce domácnosti jsem si vždycky přál! Ty troubo, tohle všechno zvládnu v pohodě sám, dole si uklízí mamina a tady ani nestihneme nějaký nepořádek udělat. Ber všechno tak, jak ti to nabízím, věř mi, že mě to nikterak nezatíží. Jsem rád, že tu se mnou budeš, a basta, nechci o tom už mluvit!"

„No, a co kdybychom to tedy odmilovali?" mrknul na mě.

„Tak na to zapomeň, ty nemravo jeden, víš dobře, že já miluju jenom toho jednoho!" I když jsem věděl, že to myslí žertem, trochu mě to nadzvedlo. „Ostatně jednou se mi už něco takového stalo." A začal jsem vypravovat o tom svém intermezzu s Jeannotem, jak k tomu došlo a co všechno to pro mě znamenalo. Při tom vyprávění se mi znovu všechno vybavilo a skončil jsem se slzami v očích.

„Ty jsi ale opravdu takový malý hlupáček." Filip si sedl ke mně a vzal mě kolem ramen. „Ty jsi mimo Josefa opravdu nikdy nikoho neměl, viď?"

„Ne, neměl a neumím si ani představit, že bych někdy mohl milovat někoho jiného."

„No uvidíš, co ti život přinese. Jsi opravdu ještě mládě!" smál se mi Filip.

„Od takového starce, jaký jsi ty, o celé tři roky starší, tak to si nechám klidně radit!"

Ale takhle vážně jsme se skoro nikdy nebavili. Filip je nádherně bezstarostný a veselý člověk, který si z ničeho dlouho nedělá starosti, důležitý je pro něj doopravdy jenom tanec. I mamka s Františkem si ho brzy oblíbili a František dokonce přetrpěl i jedno baletní představení, aby viděl, co vlastně Filip dělá. Ale prohlásil, že na další ho nedostaneme. Načež musel vyslechnout dlouhou přednášku o tom, jaký že je vlastně ignorant, když ho neláká to nejčistší a nekrásnější z dramatických umění. Vydržel to asi tak dvě minuty a potom Filípka parádně dostal:

„Dobrá, půjdu, až budeš tancovat ty, a musíš mě přesvědčit činy a ne slovy, ano?" A Filípkovi nezbylo, než na to přistoupit.

Dnes ráno se však tak snadno nevzdával. Nejen že z mé postel nevypadl, ale začal se mi dokonce dobývat pod přikrývku:

„Přijedeš tam hrozně nadržený a ještě nakonec uděláš na letišti Jozífkovi ostudu. Pojď, já ti ulevím, budeš potom klidnější!"

Utekl jsem před tím pokušitelem do koupelny, potom se honem nasnídal a za hodinku už jsem byl na letišti a čekal na oznámení letu Praha – Ženeva.

2

Tak už jen necelá hodinka a budu s Jozífkem, pomyslel jsem si při startu letadla. Těšil jsem se moc, ale zároveň jsem měl takový těžko definovatelný pocit nejistoty, přece jen jsme se už skoro sedm týdnů neviděli, bude to všechno stejné jako před tím?

Když jsem ale v hale uviděl Jozífka, všechny pochybnosti ze mne spadly. Skočil jsem mu kolem krku a přitiskl se k němu. Objal mě tak pevně, že jsem skoro ani dýchat nemohl. Po chvíli mne postavil na zem, to ale jen proto, aby se ke mně sehnul a políbil mě. Cítil jsem takovou radost a štěstí, že mně až vyhrkly slzy.

„Jozífku, tolik se mi stýskalo!" vzlykl jsem.

„Ale jdi, maličký, přece nebudeš plakat!" chlácholil mě a pohladil. Pohladil tak, jak to umí jenom on. „Raději se seznam s mým spolupracovníkem a spolubydlícím. Tohle je Claude, to je Karel."

Až teď jsem si všiml vedle něj stojícího mladého muže trochu menšího než Jozífek, hnědé krátké vlasy a upravený plnovous, za brýlemi šedé oči s chladným pohledem. Zdálo se mi, že není z našeho setkání příliš nadšený, přesto však zabručel:

„Enchanté" a podal mi ruku.

„Moi aussi. Êtes-vous Français?" zeptal jsem se. Z dalšího rozhovoru vyšlo najevo, že je to Valon, tedy frankofonní Belgičan. Dovezl Jozífka na letiště a také nás vezl zpátky do areálu, kde byli ubytováni. Seděli jsme s Jozífkem na zadním sedadle Claudova Renaultu, já tedy ne na sedadle, ale Jozífkovi na klíně a vůbec jsem nevnímal, kudy a kam jedeme, protože jsem se nemohl nabažit pohledu na mého milého, musel jsem se znovu a znovu přesvědčovat, že je to skutečnost, že se mi to jenom nezdá, že jsem skutečně zase s ním.

Zastavili jsme před domem nápadně podobným našim panelákům.

„Tady teď bydlím," prohlásil Jozífek, když jsme vystoupili. Claude s rozloučením „À soir" odfrčel a my vystoupali do prvního patra. Byt byly vlastně jen dva pokoje, společný obývák a příslušenství s poměrně velkou vstupní halou. To jsem ale zjistil až daleko později, protože hned za vstupními dveřmi odhodil Jozífek moji tašku na zem a začali jsme ze sebe strhávat oblečení takovým fofrem, že sem tam uletěl i nějaký ten knoflík. Nahého mě Jozífek zvedl do náruče a odnesl do své ložnice. A byl přinejmenším stejně natěšený jako já, stačila chvilka něžného mazlení a oba jsme vyvrcholili téměř najednou. Samozřejmě jsme pokračovali v milování dál, vypadalo to, že se nedokážeme dost nabažit jeden druhého.

Mohlo být tak kolem druhé hodiny odpolední, když jsme už byli schopni komunikovat i normálním způsobem. Jozífek si všiml změn mé postavy, projevily se ty týdny obnoveného tréninku gymnastiky:

„Je to hezké, ale nepřeháněj to, maličký, nechci se milovat s kulturistou!"

„Kdepak, ty se bojíš, že bych tě potom přepral, tak to je!" odpověděl jsem.

„Tak to by ještě dlouho trvalo, jen si to vyzkoušej!" provokoval.

Takže nezbylo než to zkusit, skončil jsem samozřejmě na lopatkách a pokračovalo to pak dalším milováním. Už jsme ale byli oba unavení a Jozífek nakonec usnul. Chvíli jsem si užíval jeho objetí, protože si mě přimáčkl k sobě jako vždycky, potom jsem se mu ale vymknul, odplížil se do koupelny a konečně si prohlédl byt. Zařízení vypadalo jako v hotelu, nebylo se co divit, jednalo se vlastně o jakousi ubytovnu pro zaměstnance CERNu. Skončil jsem v kuchyni, protože jsem měl hlad. Byl jsem ovšem dost zklamán, našel jsem sice kávu, kterou jsem si hned uvařil, ale jinak to byla bída s utrpením. V mrazáku nějaké polotovary a hotová zmrazená jídla, ve spíži pusto a prázdno, na jedné poličce se nudila otevřená krabice se špagetami, jinak nic. Objevil jsem ale tabulku výborné čokolády, kterou jsem okamžitě zkonzumoval. Ostatně něco takového jsem předpokládal, proto už z Prahy jsem na dnešek zamluvil večeři v té hospůdce, ve které jsme večeřeli s mamkou a Martinem, když jsem byl v Ženevě poprvé.

S Martinem jsem byl také domluvený na zítřek. Jozífek mi totiž při plánování mé návštěvy s velkými omluvami oznámil, že v sobotu dopoledne bude muset ještě na chvíli do laboratoře k odečtení nějakých výsledků. To mi ale vůbec nevadilo, protože jsme pro něj chystali překvapení. Jozífek vždycky toužil po nějakém silném sportovním autu a v poslední době se přímo zamiloval do modelu Crossfire od Chryslera. Stejně by se tady ve Švýcarsku bez auta neobešel, a tak jsme s Martinem prozkoumali můj účet a výsledkem bylo, že zástupce naší firmy v Ženevě našel skoro nový Crossfire - kabriolet v black provedení. Martin to nějak zaonačil, že i když používat ho zatím bude jen Jozífek, bylo auto napsáno na mě, mohlo tedy být odepisováno z daní firmy, a tak ani celkem vysoká cena nevadila. Byli jsme domluveni, že mi ho zástupce přiveze v sobotu dopoledne přímo před dům v areálu, kde Jozífek bydlí, a já už se nemohl dočkat, jak se bude Jozífek tvářit, až jej uvidí. Těšil jsem se, jak si budeme užívat: Jozífek jízdy a já jeho radosti.

To bude ale až zítra, zatím jsem seděl zabalený v Jozífkově županu v lodžii jeho bytu a kochal se pohledem na kopce pohoří Jura, ke kterým se pomalu sklánělo slunce. Kávu už jsem dopil, ale v podezřele vypadající lahvi v ledničce jsem našel kupodivu velmi dobře chutnající genever (zřejmě Claudův příspěvek ke stravování), nalil jsem si tedy sklenku, čekal, až se Jozífek probudí, a přemýšlel, jakou radost bude mít i z druhého překvapení, které jsem pro něj uchystal. Do poloviny června bych měl mít za sebou jak maturitu, tak i přijímací zkoušky a do září budu mít volno. Brigáda na zámku v Opolné z pochopitelných důvodů nepřipadá v úvahu, tak chci Jozífkovi nabídnout, že za ním přijedu sem a budeme moci být spolu. On bude mít dovolenou v srpnu, to bych jel do Grasse a i tam bychom mohli být chvíli spolu. Celkem bez problémů jsem totiž ukecal Věrku, aby naplánovala jejich letošní cyklovýlet do jižní Francie. Chvíli se sice bránila, ale když jsem jí ukázal trasy v okolí Grasse, slíbil možnost několika nocí přespání na pozemcích statku a uplatil ji flakonem reprezentativního parfému firmy Gedda, ihned nabyla dojmu, že tato destinace je ideální a přesvědčit ostatní účastníky jí s její vyřídilkou nedělalo žádný problém. Čekalo by mě tedy krásné léto ve společnosti člověka, kterého jsem miloval čím dál tím více.

3

Kolem šesté odpoledne se Jozífek probral k životu. Projevilo se to tím, že se začal nejdřív potichu, ale potom čím dál tím hlasitěji dožadovat mé pozornosti. Protože velice nahlas a velice přesně definoval, co ode mne potřebuje, raději jsem ho spěchal umlčet. Nebylo sice pravděpodobné, že by někdo v blízkém okolí rozuměl česky, ale čert nikdy nespí.

„Ty Josefe jeden, okamžitě přestaň!" napomínal jsem ho, opatrně postávaje ve dveřích ložnice, protože jsem věděl, že pokud bych přišel blíž, nedopadlo by to dobře.

„Slyším dobře a také zcela jasně vidím, co bys potřeboval, Jozífku," pokračoval jsem už mírněji. Napadlo mě taky celou večeři hodit za hlavu a hupsnout k němu do postele, ale rozum a hlad zvítězily: „Už je nejvyšší čas se chystat! Máš se sprchovat, holit a strojit."

„A nemůžeme zůstat tady? Budeme mít víc času na milování. K večeři něco uvaříš…," zkoušel to na mě Jozífek.

„Nemůžeme. Času na milování máme dost a dost, až se vrátíme. Uvařit nemůžu – není z čeho, už jsem vám udělal inventuru v kuchyni. A až ochutnáš to fondue, budeš mi ještě děkovat, že jsem tě vytáhl z postele. Prosím, poslechni mě!"

S bručením se tedy Jozífek vyhrabal z postele, ale stejně to na mě ještě zkoušel: „Půjdeš mi umýt záda? Celou tu dobu, co jsem tady, mi je nikdo nemyl!" žadonil. „A musíš sundat ten župan, jiný nemám!"

„Klidně. Tu máš. A už běž, já ti zatím uvařím čaj a obléknu se." Svlékl jsem si župan a podal mu jej. Musel jsem se smát jeho zklamanému výrazu. Čekal totiž, že pod ním budu nahý, ale já měl spodní prádlo. Ublíženě se odloudal do koupelny a ke stolu přišel oblečený v odrbaných džínech a triku, které bylo jistě pohodlné, ale již poněkud ošumělé. Posadil se, napil čaje a jeho modré oči na mě vyzývavě zasvítily:

„Můžeme vyrazit. Já jsem připraven."

„To snad nemyslíš vážně! Nejdeme do nádražní hospody!" začal jsem zhurta. Pak mi to ovšem došlo a rozesmáli jsme se najednou. Byla to od něj jednoduše jenom provokace.

„To víš, že se půjdu převléknout, maličký. Chtěl jsem si jenom trochu užít tvého sekýrování. Stýská se mi po tom." Natáhl se přes stůl a pohladil mě.

„Toho si ještě užiješ až až, neboj. A zavolej už prosím taxi, máme nejvyšší čas." Políbil jsem tu milovanou ruku, obešel stůl a nechal Jozífka, aby si mne srovnal na klín, tak jako vždycky.

„Víš, můj milý, mně schází všechno. Bez tebe mě je míň než půl," položil jsem si mu hlavu na prsa.

„To zvládneme, maličký, uvidíš!" vzal Jozífek moji hlavu do dlaní a políbil mě. „Máme se rádi a to je to nejdůležitější!" Sundal si mě z klína, zavolal taxi a než přijelo, šel se převléknout. Vyšel z ložnice, černé džíny, světle modrý rolák a černé kožené sako – velice mu to slušelo a já se nafoukl jako páv, jakého to mám krásného chlapa. Asi to bylo z mého výrazu k poznání, protože Jozífek se zatvářil velice skromně:

„To sako jsem si koupil už tady, já vím, nic moc, ale mně se líbilo, i když ta kůže…," prohlásil naoko nejistě.

„Nech toho, ty koketo, víš sám dobře, že ti to sluší, celý jsi moc hezký a já vedle tebe budu vypadat jako šedá myš," pokusil jsem se také o skromný výraz, i když jsem ve svých šedých kalhotách z lehké vlny a fialové soupravě košile a pulovru vypadal rozhodně také dobře.

„No tak to je pěkná hloupost. Už se nemůžu dočkat, jak na tebe budou všichni koukat a závidět mi tě. A je tu už taxík, jdeme," vzal mě Jozífek za ruku a vyrazili jsme na večeři. Taxikář neznal tu malou restauraci ve Villete, kam jsme měli namířeno, ale naštěstí jsem věděl název ulice, takže za chvíli jsme se už usazovali u stolu prostřeného pro dva. Na pohled to byla obyčejná hospůdka, stěny obložené tmavým dřevem, podél jedné kratší stěny barový pult, celkem deset stolů pokrytých kostkovanými ubrusy. Obsluhoval sám majitel se svou manželkou, starší pár velice příjemného chování, dokázali navodit atmosféru domácí pohody.

„Čekal jsi něco víc honosného, že, Jozífku?" usmál jsem se, když jsem viděl jeho překvapení. „Ale jen počkej, až ochutnáš jejich fondu, sýry na něj si nechávají vozit z hor a ta třešňovice, to je přímo nektar, uvidíš," uklidňoval jsem ho. A měl jsem pravdu. Večeře byla výborná, před jídlem sklenka těch tekutých třešní, pak fondu, jak má být, suché Riesling Mumm, nakonec nadýchané čokoládové suflé, káva a na rozloučenou zase sklenka třešňové pálenky, silné, jemné a voňavé, kterou přinesl pan majitel a dal si s námi (jméno Jandák má v téhle hospůdce dobrý zvuk, strejda Martin je tu často a pořádá zde i obchodní večeře), to všechno bylo prostě dokonalé. Ve skvělé náladě jsme se nechali dovézt domů, oba jsme byli tak trochu pod parou, a tak není divu, že jsme vpadli do bytu trochu hlučně. To se ovšem zcela zjevně nelíbilo Claudovi, který vyletěl ze svého pokoje jako čert z krabičky a začal dosti nevybíravě rozebírat naše mravy. Jozífek na něj zůstal jenom koukat, jeho kolega totiž nadával francouzsky a jejich běžným dorozumívacím jazykem byla angličtina. Ani já jsem nerozuměl všemu, valonské nadávky jsou trochu jiné než ty provensálské, ale to, co jsem pochopil, stačilo k tomu, abych se dosti ostře ohradil. Načež se Claud otočil a s posledním „Pas touche" za sebou práskl dveřmi.

„Co to říkal?" probral se Jozífek.

„Mám vynechat sprostá slova?" opáčil jsem.

„Ano," přikývl.

„Tak nic. Jenom nadával."

„Nevím, co se to s ním děje, nikdy jsem ho neviděl tak rozzlobeného. Snad se to ráno vysvětlí, já vypadnu brzo, abych se zase mohl rychle vrátit. Nejdéle v poledne budu doma…," řešil Jozífek situaci, ale to už jsme byli v jeho pokoji a pomalu se svlékali. A stejně pomalé a krásné jako ta večeře bylo i milování. Už kvůli tomu protivnému chlapovi vedle jsem se snažil potlačit veškeré zvukové projevy, ale obávám se, že se mi to příliš nezdařilo. Když jsme potom leželi vedle sebe a náš dech se pozvolně uklidňoval, pošeptal mi Jozífek:

„Už se těším, až se takhle budeme moct milovat každou noc…"

„A to může být dřív, než myslíš," položil jsem si hlavu na jeho rameno a začal mu líčit svůj plán na léto. Kupodivu neprojevoval nijak výrazné nadšení a já cítil, jak jeho tělo pozvolna tuhne. Skončil jsem proto s daleko menším nadšením, než jsem začal: „… a tak to bude báječné, nemyslíš?"

Chvíli panovalo napjaté ticho, a pak mi Jozífek odpověděl:

„Ne, nemyslím, naopak, já to tak nechci."