Proměny lásky, díl II, kapitoly 4-6

4

Při večeři jsem nenápadně začal vyzvídat, jak se Jozífkovi líbí učení, jaký má názor na studenty, zdali před ním mají respekt a tak podobně. Mamka, která s námi nejen večeřela, ale dokonce jídlo i uvařila, ihned zpozorněla. Ona má nějaký radar nebo co, a hned na mně pozná, když mám něco za lubem.

Jozífek mi klidně odpovídal, pokud neměl zrovna plná ústa mamčina ragů, dokonce i když jsem začal o tom, jak jednu kantorku od nás před několika lety vyhodili, když měla románek se svým žákem (to jsem si vymyslel), nic netušil a začal o tom, jaký by to byl nesmysl začít si se studentem. V tu chvíli se mamka zasmála a pustila se do něj:

„Ale Josefe, vždyť ty sis se studentem nejen začal, ale dokonce už s ním i chodíš a bydlíš, tak jak to je?"

Jozífkovi v tu chvíli zaskočilo sousto a začal se dusit. Po mírné herdě do zad zalapal po dechu a hned začal mamce vysvětlovat, že to tak vůbec není, že mluvil o něčem jiném a…

„Jozífku, nic neříkej, mamina si z tebe dělá legraci, cožpak jsi to nepoznal?" uklidňoval jsem ho, „ty se budeš muset naučit nebrat věci tak vážně, jinak s ní neobstojíš."

„Copak se mnou, ale s tebou," nedala se mamka, „jsi ještě horší, myslíš, že jsem nepoznala, že Josefa vyslýcháš? Jen se přiznej, co ti zase přeletělo přes nos, nějaké drby jsi slyšel, pravda?"

„No, slyšel jsem, že se stal idolem dívčích srdéček od primy až po kvartu a ty z vyšších tříd na něj pořádají hon, tak je to, víš?" přiznal jsem.

Jozífek jen střídavě otáčel hlavu podle toho, kdo z nás právě mluvil, po mé poslední větě ale rázně zavrtěl hlavou, zabručel: „Taková hloupost," a přidal si maso s omáčkou.

„Náhodou vůbec nejsem takový naivní hlupák, jak si myslíte," pokračoval, „ale když se do toho vy dva pustíte, nemá vůbec cenu se mezi vás míchat, tak to je," a jako tečku za větou si zase strčil do pusy celý nok namočený v té báječné omáčce.

„A proč bych se taky ozýval, že? Mám se dobře, jeden vaříte líp než druhý, postaráte se o mne, bydlení mám zadarmo…" klidně pokračoval v řeči i jídle.

Už už jsem se chystal po něm vystartovat, když jsem si všiml modrého záblesku v jeho očích a potutelného úsměvu, který se snažil skrýt. Viděl jsem i na mamce, že mu to na krátkou chvilku zbaštila a oči jí potemněly. Prokoukla ho ale dřív než já a rozesmála se na celé kolo:

„Tak Josefe, vidím, že jsi opravdu velice učenlivý. Za chvíli na tebe Karel už nebude stačit, a to by položil pusou i hrbatého na obě lopatky," smála se dál.

Jozífek se k ní přidal, takže já jsem se hrdě vztyčil, prohlásil: „Toho bohdá nebude, aby mne Jozífek přechytračil," a tiše se vzdálil do svých komnat. Náhodou mně to vůbec nevadilo, dokonce jsem se parádně pobavil, ale už jsem byl po jídle a dalo mi to také možnost zdrhnout před uklízením a mytím nádobí. Myslel jsem si, že se Jozífek hned přiřítí za mnou a bude mě udobřovat, ale to jsem se přepočítal. Když nepřišel nahoru ani za dvacet minut, rozhodl jsem se, že trucování bylo dost, a šel jsem za nimi dolů.

Seděli v pohodě dál u stolu, talíře jen odsunuté, pohodlně opřeni v židlích, vesele si popíjeli vínko, které před tím na stole nebylo, a klevetili. Když jsem viděl tu krásnou rudou barvu vína ve sklence, kterou zrovna Jozífek mamce nalil, rozhodl jsem se okamžitě, že se vlastně nic nestalo, že jsem si jenom nahoru potřeboval pro něco odskočit a honem se k nim připojil. A znovu jsem se ujistil, že ti moji dva nejmilejší lidé na světě mě mají dokonale přečteného, protože na stole stála i třetí sklenka, do které mi Jozífek beze slova nalil, všichni tři jsme si přiťukli a bylo nám zase dobře.

„Mami, říkalas mi, že František byl ženatý. Má nějaké děti?" napadlo mě.

„Má dceru, je jí sedmnáct. Žije ale s matkou v Německu, za Františkem přijede tak jednou dvakrát do roka. Studuje nějakou dramatickou školu, chce být herečkou. Františka to mrzí, ale ona ji ta její matka proti němu pořád štvala, když byla malá, snažila se, aby na něj zapomněla. Když jí bylo patnáct, prosadila si, že ho chce poznat, a tak se za ním rozjela. Ale už bylo pozdě na navázání nějakého blízkého vztahu. Přece jen po jedenácti letech…" posmutněla mamka, „rozumí si navzájem, já se s ní už setkala, je milá a ke mně byla zdvořilá, ale už to není jako otec s dcerou."

Chvíli jsme seděli mlčky a potom nás Jozífek šokoval: „Víte, já vám strašně závidím váš vztah. U nás to bylo jinak, maminka je moc hodná, ale ve všem nechává rozhodovat tátu a ten se chová trochu jako tyran. A projevit nějaké city, to považuje za slabost. Nepamatuji, že bychom se někdy společně rozhodovali, platilo prostě to, co táta řekl. Ještě když jsem byl na vysoké, tak se mi snažil organizovat život a dalo mi hodně práce přinutit se mu odporovat. To si pak hned stěžoval mámě, ta přijela s pláčem a já raději poslechl, bylo mi jí líto," odmlčel se a tiše otáčel sklenkou v prstech, „mají mě rádi, vím to, já je mám taky rád, ale já poznal, že vyjádřit city a ukázat lásku není žádná ostuda, až díky Kájovi. A tobě," otočil se na mamku, „a jsem moc rád, že tu s vámi můžu být."

Mamka natáhla ruku a pohladila ho po vlasech: „A my jsme rádi, že tě tu máme. O Karlovi nemluvím, to je samozřejmé, ale i já. Nejen proto, jak nám pomáháš, ale hlavně proto, jaký máš na toho uličníka vliv. Vedle tebe se moc změnil a k dobrému. Klidně vám oběma teď přiznám," pokračovala trochu rozpačitě, „že jsem měla strach, jak bude vaše soužití vypadat. Znala jsem Karla, jeho citlivost a náladovost, bála jsem se, že to nevydržíš."

A moje zlatá maminka měla zase pravdu. Dřív by mě asi vytočilo, kdybych ji slyšel říkat takové věci, ale nyní jsem jí musel dát za pravdu. A můj Jozífek mě taky nezklamal, když jí odpověděl: „Máš jistě pravdu, ale musíš uznat, že Kája má vliv i na mě. Už dokážu být daleko bezstarostnější a žertovat i o věcech, které bych před tím bral smrtelně vážně." Natáhl ke mně ruku a pohladil mne po tváři, to už byla věc, bez které jsem si nedovedl představit život, to jeho pohlazení. Přitiskl jsem si jeho ruku k tváři a zase jsem cítil to obrovské štěstí, které až zabolí.

Viděl jsem, jak se na nás mamka dívá s láskou a trochou smutku v očích, tak jsem se zase já natáhl přes stůl, vzal ji za ruku: „Mami, nebuď smutná. A kde je vlastně František, měl by tu být s námi?"

„Musel ráno odjet, kontroluje prodejny v Brně a Bratislavě a přijede až pozítří. Kluci, myslíte, že by měl bydlet s námi?" trochu nejistě se zeptala.

„To musíš vědět hlavně ty," odpověděl jsem, „mně by rozhodně nevadil a tobě, Jozífku?"

„Já do toho ale přece nemám co mluvit, to…"

„To tedy máš," přerušila ho mamka, „jsi už přece dávno členem rodiny, ať chceš nebo ne, a navíc, já vám to zatím neřekla, Martin už zařídil převod tohoto domu na vás dva, každý má polovinu, a tak jsem vlastně nájemníkem já u tebe, Josefe. Berte to jako takový svatební dar."

Tak to byla síla! Dokonce ani mě v tu chvíli nenapadlo, co na to říct, natož Jozífka. Ten jenom zíral a i tu pusu zapomněl zavřít.

„No, ale nebudete to mít tak jednoduché, je zde věcné břemeno – musíte mě tu nechat bydlet, pokud se nerozhodnu jinak, tak se moc neradujte," přerušila mamka naše překvapené mlčení.

„Mami, ty jsi prostě skvělá, já tě miluju," vrátila se mi konečně řeč. Objal jsem ji kolem ramen a šťastně se díval na Jozífka, který se pomalu vzpamatovával:

„Bobino, to přece nejde, já to přece nemůžu přijmout…!"

„Ale můžeš, ba musíš. Martin přijede na Karlův svátek, já mám dva dny potom narozeniny, bude oslava a smlouvu podepíšeme. Podívej, Josefe, už jsem ti říkala, jak jsem ti vděčná, Karel tě má rád a já mám teď najednou dva syny a vůbec, odmítám o tom diskutovat, c'est tout!"

A bylo jasné, že Jozífek už zapadl do naší rodiny, protože se neodvážil mamce odporovat, jenom se naklonil a políbil jí ruku s tichým „Děkuji".

5

Ráno jsem se probudil se zvláštním pocitem. Když jsem byl schopen vnímat, uvědomil jsem si, že jsem v posteli sám. Mrknul jsem na budík, bylo krátce po šesté a Jozífek už byl pryč. To se snad ještě nestalo, už jsem si musel vypracovat zvláštní techniku vymaňování se z jeho spoutávajícího objetí tak, aby se neprobudil. Ale vtom jsem si uvědomil, že je pátek čtvrtého listopadu, můj svátek. Slastně jsem se protáhl v posteli v očekávání příštího.

Už jsem skoro zase usínal, když jsem uslyšel opatrné kroky, posadil jsem se na posteli a pozoroval pomalu se otevírající dveře ložnice. Nakoukla mamka, zatvářila se zklamaně a řekla přes rameno:

„Už je vzhůru, ta studená voda nebude třeba," a vkráčela dovnitř, v ruce kytku jako hrom, za ní Jozífek s další kytkou snad ještě větší.

„Vstávat a cvičit," pokusil se Jozífek nepříliš podařeně imitovat večerníčkového králíka, „všechno nejlepší k svátku," to řekli společně, zcela zjevně to nacvičovali jako voice band. Potom mi jeden po druhém položili ty pugéty na kolena, každý mi dal pusu, Jozífek mě samozřejmě před tím pohladil po tváři.

„Děkuji vám," smál jsem se, ale docela mě to dojalo.

„A snídaně do postele nebude?" zatvářil jsem se zoufale.

„Dole je prostřeno, honem vstávej, jsou tam taky nějaké balíčky, možná, že budou pro tebe," lákala mě mamka, „snídani připravil Jozífek sám, vstával chudák už v pět!"

„Tak to sebou hodím, už se těším, ne abyste mi všechno snědli!" vyskočil jsem z postele a všiml si, jak ten můj cudný Jozífek rudne. Já spal vždycky nahý a s mamkou jsme se před sebou nijak neostýchali, klidně jsme před sebou chodili nazí, vždyť jsme spolu párkrát byli i na nudistické pláži. Věděl jsem, že u Vondrových něco takového bylo nemyslitelné, a Jozífek si na to jen těžko zvykal. Před mamkou by se nahatý neukázal ani za nic.

Já si s ranní hygienou sice pospíšil, ale trochu jsem se zdržel, když jsem hledal vhodné vázy pro kytky, a tak když jsem přišel dolů, mamka právě nalévala kávu a Jozífkovi jeho zamilovaný zelený japonský čaj a Jozífek právě kladl pečená vejce na šunku. Nevěděl jsem co dřív, nakonec jsem ale odolal té svůdné vůni jídla a vrhl se na tři balíčky s mašlemi, které ležely na odkládacím stolku, a začal rozbalovat. V tom největším byla krásná secesní váza z iridovaného skla, samozřejmě od Františka, už ví přesně, co mám rád.

V dalším byl vzorek nového výrobku firmy Gedda, to poslal Martin, pánský parfém, ze základu jsem cítil santál a bergamot. Musím zjistit, zdali je to už z těch bergamotových keříků, které se pěstují v Grasse. Ale budu s ním zřejmě vonět jen Jozífka, pro mě je moc těžký a drsný, i když odpovídá posledním trendům.

„Rozbalíš konečně ten poslední dárek?" popohání mě mamka, „ten je ode mne a od Josefa dohromady." Samozřejmě snídaně stydla, protože se oba se mnou museli podělit o radost z dárků.

Rozbalil jsem tedy poslední balíček, byla v něm malá krabička s logem známého klenotnictví. Zatajil jsem dech a otevřel ji. A byl tam, byl, nádherný zlatý prsten, dva tenké kroužky zlata, dole spojené a nahoře objímající nádherný podlouhlý safír, modrý jako Jozífkovy oči. Navlékl jsem si ho na prst, ale nemohl jsem si toho pohledu ani užít, protože jsem se radostí rozbrečel.

„Děkuju vám, moc vám děkuju," museli si oba nechat rozmazat moje slzy po tváři, když ode mě dostávali pusu jako poděkování, „jak víte, že jsem ho chtěl?"

„Prosím tě, vždyť jsi o něm brebentil skoro dva dny, když jsem přinesla domů katalog," sedla si mamka konečně ke stolu, „a pojďte se najíst, už je to studené."

Já proti svým zvyklostem moc nejedl, musel jsem si pořád prohlížet tu nádheru na svém prstě a kontroloval jsem, zdali je barva kamene stejná jako barva Jozífkových očí. Byla o pár odstínů tmavší, ale zdaleka ne tak zářivá jako jeho pohled.

Ale svátek nesvátek do školy jsem musel a po vyučování jsem pozval pár svých přátel do bistra Na rohu blízko školy, žádná velká sláva, někdo si dal panáka, někdo víno, pokecali jsme a za dvě hodinky už jsem byl doma. Mamka odpoledne odjela za Františkem, měli se vrátit až zítra odpoledne, kdy přijede i Martin a večer spolu oslavíme můj svátek a její nedělní narozeniny.

Jozífek měl až do večera nějaké jednání s panem profesorem Černým ohledně jeho stáže ve Švýcarsku, a tak jsem byl doma sám. Což se mi hodilo. Už před několika dny jsem totiž dostal balíček z Francie od Jeannota. K balíčku byl připojen dopis, ve kterém mi psal o společném životě s Alainem v Paříži, ale hlavně popisoval způsob použití obsahu balíčku. Ten tvořil speciální lubrikační gel a sada kondomů a ještě nějaké hračky, o jejichž použití jsem měl jen mlhavé představy. V závěru dopisu mi ten nemrava znovu líčil krásu opravdového spojení a vyhrožoval, že jakmile mu nepotvrdím, že už jsem se k tomu odhodlal, tak s Alainem přijedou a pomůžou Jozífkovi pořádně mě pomilovat. Samozřejmě, že jsem mu zavolal, poděkoval a ujistil jsem ho, že jejich intervence nebude nutná, už jsem zcela rozhodnut jít do toho naplno.

A dnes byl tedy den D, všechno mi hrálo do ruky. Připravil jsem lehkou studenou večeři, rostbíf, kuřecí roládu, salát a hlavně dal chladit dvě lahve originál Bollingera, suchého šampaňského, které nás měly přivést do té správné nálady. Ještě že mamka má tak bohatě zásobenou vinotéku. Jejich zmizení budu muset vysvětlit, ale na to je čas.

Pak jsem strávil dobrou hodinu v koupelně, abych připravil sám sebe. Jen tak tak jsem to stihl, sotva jsem vypadl z koupelny a navlékl se do svého domácího hedvábí, byl Jozífek doma. Tvářil se nějak naštvaně, ale když viděl prostřený stůl a mě, zcela zjevně naladěného na milování, rozsvítil se jako lampion, pohladil mě, poprosil, ať na něj ještě chvíli počkám, dal mi rychlou pusu a zmizel také v koupelně nahoře.

Nijak jsme s večeří nespěchali, užívali jídla, báječného sektu a hlavně jeden druhého. Večer jsme skončili ve vířivce, kde nám dělala společnost druhá lahev šampaňského a ty studené bublinky v pití, horké v jakuzzi a vzájemné mazlení nás tak rozpálily, že jsme v lázni dlouho nevydrželi a Jozífek mne odnesl do ložnice. Když mě položil na postel a sklonil se, aby mě políbil, všiml si věcí z Jeannotova balíčku, které jsem už odpoledne dal na noční stolek tak, aby byly co nejnápadnější. Cítil jsem, jak strnul, a potom se na mě podíval rozzářenýma tázavýma očima:

„Ty chceš…?"

„Ano chci, moc to chci, těším se na to a nemůžu se už dočkat," trochu jsem zalhal, protože ve skutečnosti jsem se přece jenom pořád trochu bál. Ale vášeň byla silnější. Otočil jsem Jozífka na záda a začal laskat jeho vztyčený úd. Ne že by nějakou přípravu potřeboval, byl mohutný, pevný až z něj šel strach, když jsem si představil, že … na to jsem ale zapomněl ve chvíli, kdy jsem pocítil chladivý dotek Jozífkových prstů navlhčených gelem na svém zadečku. Jen mi blesklo hlavou, že až tak nezkušený nebude, počínal si obratně, jemně připravoval moje tělo na milování, podal mi kondom, já mu ho pomalu navlékal, on při tom už sténal rozkoší, pak mne obrátil na břicho, nadzvedl mne tak, abych klečel na kolenou, a pomalu do mě začal vstupovat. Já nejdřív reflexivně stáhl svaly, ale pak jsem se uvolnil podle Jeannotových rad, musel jsem se zakousnout do ruky, jak to zabolelo, ale bolest pomalu ustupovala a ten nádherný a velký penis se ve mně začal pohybovat. Znovu to zabolelo, ale bolest mizela s tím, jak ve mně stoupalo vzrušení, začal jsem vycházet jeho pohybům vstříc. Potom mě Jozífek obrátil na záda, zvedl mi nohy a znovu do mě vstoupil. Tentokrát ležel opřený o ruce nade mnou, já mohl vidět jeho tvář napjatou vzrušením, mohli jsme se líbat. Ovinul jsem nohy kolem jeho zad, pohyby našich pánví se sladily a postupně zrychlovaly. Jozífek už na mně ležel plnou vahou, pocítil jsem krásnou bezmoc, dokázal vnímat jen ty pohyby a potom se ke mně Jozífek přitiskl ještě víc, z úst se mu dralo sténání, cítil jsem v sobě jeho vyvrcholení. I já byl uspokojený, nebylo to fyzické, spíše vrcholná rozkoš z toho dát rozkoš někomu jinému. Jozífek se chtěl vyvinout z mé náruče, já ho na sobě ale přidržel, chtěl jsem si ještě chvíli prodloužit ten nádherný pocit.

Když se moje prudce bušící srdce trochu uklidnilo, nechal jsem ho ze mne vyklouznout, omluvně jsem ho políbil na zadýchaná ústa a zmizel v koupelně. Vlezl jsem pod vlažnou sprchu, abych podle Jeannotových rad zjistil, zda je vše v pořádku. A bylo, nikde žádná krev, trochu mne sice bolel zadek, ale dal jsem mu konečně za pravdu – vážně, tohle milování za trochu bolesti stálo. Dveře sprchového koutu se otevřely, Jozífek za mnou vklouzl, objal mě a potom začal pomalu a něžně omývat. V očích měl otázku, na kterou jsem mu odpověděl:

„Bylo to krásné, moc krásné a já chci zase," a byla to pravda, pod jeho dotyky jsem znovu pocítil prudké vzrušení.

6

Tu noc jsme se milovali ještě dvakrát a pokaždé to bylo krásnější. Při druhém milování, kdy si mě Jozífek posadil na sebe, jsem opravdu zažil to, čemu Jeannot říkal ,malá smrt´, vyvrcholil jsem bez žádného dalšího dráždění, jenom z Jozífkova milování. A to třetí, to už bylo dlouhé předlouhé a překrásné mazlení, schválně jsme oddalovali konec, nemohli jsme se nabažit jeden druhého.

Není tedy divu, že když se v devět ráno ozval můj mobil, ještě jsme spali. Podařilo se mi vymotat se z Jozífkova objetí, podle melodie volala mamka.

„Ahoj mami, copak je, že mě budíš?" zakňoural jsem do telefonu.

„Ty ještě nejsi vzhůru? Propána, vždyť máte jet nakupovat!" vyděsila se mamka.

„Já na to zapomněl, ale neboj, to zvládneme, v kolik přijedete?"

„Asi v poledne, počkáme na letišti na Martina a v jednu jsme doma. Anebo víš co? Když jste takoví sedmispáči, jeďte nakoupit, potom přijeďte do Nostress, naobědváme se tam," vyřešila mamka hravě situaci.

„Jsi zlatá, mami, já bych asi oběd nestihl udělat," byl jsem jí opravdu vděčný, „jsem hrozně unavený."

„Unavený po ránu, tak to už nechci ani nic víc slyšet, uvidíme se v Nostress," ukončila mamka hovor.

Jozífka telefon samozřejmě probudil, hlasitě si zívl, rozkošnicky se protáhl a okamžitě se po mně začal sápat. Odstrkoval jsem jeho dotěrné ruce, když jsem mluvil s mamkou, ale nebylo to moc platné. Když jsem odložil telefon, přitáhl si mě k sobě a zašeptal mi do ucha:

„Na tuhle noc nikdy nezapomenu, můj maličký," roztáhla se mu ústa v širokém úsměvu, „ale co kdybychom si to zopakovali?"

„Ty jsi opravdový maniak," šeptal jsem a už se skoro poddával jeho nátlaku, když jsem zaregistroval čas na hodinách. Rázně jsem se mu vytrhl a vyskočil z postele.

„Víš, co máme práce, ty smilníku? Už ať jsi z postele a do práce!" rázně jsem uťal jeho pokus zatáhnout mě zpátky. Zabručel cosi o tyranech, ale vyhrabal se z postele, popadl mne do náruče a donesl do koupelny.

Nakonec jsme všechno stihli, nakoupili podle mamčina seznamu a těsně před třináctou hodinou už byli v Nostress. Náš oblíbený stůl byl prostřený pro pět osob, ale mamka s Františkem a Martinem tam ještě nebyli.

„Dáme si zatím aperitiv, pane Fajgle," řekl jsem provoznímu, který nás vítal, „mamka a ostatní přijdou za chvíli".

„Velmi dobře, račte k baru, pánové," uklonil se ten šedovlasý decentní pán a doprovodil nás k pultu s vysokými stoličkami. Jozífek mi pomohl na jednu z nich si sednout, ale bylo to trochu zprudka a já tiše zasykl bolestí. Přece jsem jenom tu nádhernou noc trochu cítil.

„Bolí to moc?" tiše a úzkostlivě zašeptal Jozífek a naklonil se ke mně.

„Jenom trochu, ale stálo to za to, vážně!" taky šeptem jsem mu odpověděl, „už se nemůžu dočkat dnešní noci."

Ty jeho modré oči se okamžitě rozzářily, ale přece jen se zeptal:

„Klidně můžeme pár dní počkat, přece jen…"

„Tak na to zapomeň, je mi jasné, že jsi vyčerpaný, ale i kdybych tě měl znásilnit, tak mě pomiluješ!" zamrkal jsem na něj.

„Já a vyčerpaný? Tak to jsi neměl říkat, maličký, počkej, dnes v noci ti ukážu, kdo bude prosit, abych přestal!" pokračoval výhružným šepotem a chystal se to vyhrožování rozvinout, ale to už se nás ptala barmanka, co to bude.

„Dvakrát suché martini, prosím, a mně olivu navíc, prosím," objednal jsem za oba. Většinou jsme si dávali campari se zázvorovým tonikem, ale dnes jsem neměl na sladké nějak chuť.

„Prosím, hned to bude," zamávala barmanka řasami, až to udělalo průvan, a vrhla na Jozífka svůdný pohled. Při přípravě našeho pití se tak zjevně snažila uplatnit své půvaby, že jsem se až zakuckal smíchy a musel se na židličce otočit. Jozífek jen nechápavě zíral, co se děje. On si totiž vůbec neuvědomuje, jak je krásný chlap, jak všude vzbuzuje pozornost.

„Copak je, to mi nevěříš? Pojeď domů a hned ti to dokážu," navázal na předešlý hovor.

„To říkáš jen proto, že víš, že domů teď rozhodně nepojedeme," popichoval jsem ho, „ostatně já ctím tvé stáří a opravdu tě tedy nechám pár dní vydechnout, aby ses vzpamatoval."

„Tohle si tedy odskáčeš!" zasyčel na mě Jozífek, ale ztichl, protože slečna za barem už před nás pokládala sklenky a přitom se tak nakláněla, že jí poněkud přebujelé poprsí málem vypadlo z výstřihu na mahagon pultu.

„Děkujeme, slečno, jste moc hodná," úlisně na ni zavrkal Jozífek. A když chudák děvče celé zrudlé zakoktalo něco jako ,prosím, není zač´, ještě se na ni svůdně usmál a zamrkal. Bylo mi jasné, že je to pomsta za tu moji hubatost, ale než jsem stihnul na to nějak zareagovat, objevil se ve vchodu Martin a za ním mamka s Františkem. Svezl jsem se ze stoličky, opět jsem zasykl bolestí a koutkem oka zaregistroval, že Jozífkův obličej okamžitě nabral provinilý výraz a na sličnou barmanku v tu chvíli zapomněl. To mi udělalo stejnou radost jako vidět Martina po několika měsících. Přivítali jsme se objetím jako vždycky. Představil jsem mu Jozífka, o kterém sice už hodně slyšel, ale nikdy se ještě nesetkali.

„Jsem rád, že vás konečně poznávám," řekl mu Martin, „Karel o nikom jiném nemluví, a dokonce i Bobina vás pořád jenom chválí, a to už je co říct!"

Jozífek mu stiskl ruku a krásně se začervenal. Mamka Jozífkovi prostě a jednoduše vlípla pusu a mě plácla po zadku. To neměla dělat, skoro jsem zařval bolestí, což jí vyvolalo ve tváři udivený výraz, který se pomalu měnil v pochopení, a moje drahá, světem protřelá matka se začervenala skoro tak, jako před tím Jozífek.

Z rozpaků ji ale vytrhl pan Fajgl:

„Vítejte, madam Gedda, dobrý den pánové, stůl je připraven," oznamoval tak slavnostně, jako by uváděl ke stolu vévodkyni z Yorku, „račte prosím za mnou."

Oběd jsem si užil, parádně jsme se s Martinem chytili kvůli tomu novému parfému, který jsem pochválil jen s výhradou, on okamžitě spustil tirády o nejnovějších trendech v pánských i dámských vůních, zkonstatoval moji absolutní neznalost, plynně přešel na chyby v mé výchově coby člena parfumérské rodiny, oklikou se dostal na špatný vliv babičky Teodory a skončil tím, že mě třepl po hlavě a prohlásil, že nám pravdu, on má taky rád lehčí vůně.

František měl oči jen pro mamku, ale statečně se snažil zapojit do debaty, mamka se na něj usmívala a zamilované pohledy mu vracela, přičemž ovšem nezapomněla svými sarkastickými poznámkami povzbuzovat tu mě, tu Martina, když se jí zdálo, že náš spor začíná pomalu uhasínat. Jozífek, už delším spolužitím s námi vycvičený, se občas zapojil víceméně kvalifikovanými připomínkami a vždycky se zatvářil provinile, když jsem se zavrtěl na židli. Mě sice pořád ten můj zadek trochu bolel, ale vždycky, když se ozvala bolest, vyvolalo to i vzpomínky na tu vášnivou noc a já zapomínal hádat se s Martinem a vděčně a zamilovaně se usmíval na Jozífka.

Martin, zaujatě se věnující hovoru o svém milovaném oboru, si dlouho toho vzniklého erotického dusna nevšiml, ale když se prodlevy v řeči začaly prodlužovat, zpozorněl a nakonec rezignoval s tím, že mluvit o vážných věcech s bandou zamilovaných bláznů je hloupost a že bychom měli vypadnout dřív, než ztropíme nějakou ostudu.

Naštěstí to už bylo při kávě a digestivu, takže jsme dopili ten báječný koňak (František na nás jen smutně koukal, musel řídit), Martin velkoryse vyrovnal účet a jeli jsme domů.