Proměny lásky, díl I, kapitoly 22-24

22

Poslední týden prázdnin, první týden našeho společného života s Jozífkem utekl jako voda. Noci plné milování a dny nabité prací. Zařizovali jsme si společné bydlení. Horní část bytu sice zůstala tak, jak ji opustil strýček Martin s rodinou, ale muselo se toho stejně hodně změnit. Z dětského pokoje udělat pracovnu a hlavně změnit celkové ladění barev, protože stávající zelená a béžová se nám nelíbily. No, nám – spíše mně, protože Jozífek je v tomto směru poněkud nerozhodný, respektive je mu to zcela fuk. Domluva probíhala přibližně tímto způsobem:

„V jaké barvě tedy zařídíme ložnici?" ptám se, „mně by se líbila modrá, různé odstíny modré, co ty na to?"

„Jo, jak chceš. Myslíš, že ta polička je dost vysoko? A je rovně?" odpovídá Jozífek, který montuje do pracovny police na knihy.

„Polička je rovně a pár cenťáků nahoru nebo dolů je jedno, co říkáš na tu modrou?" nakouknu do dveří.

„Jakou modrou?" ptá se Jozífek a zapne vrtačku, takže naštěstí neslyší moji ne právě slušnou odpověď. S takovým člověkem si pak něco domlouvejte! Ono mu je zcela jedno, zdali bude spát mezi modrými stěnami v modrém povlečení, ale že je jedna mizerná police o třicet milimetrů posunuta od středu, tak to mu ničí nervy. Zjistil jsem, že je až nechutný perfekcionalista. Já chtěl mít honem honem všechno hotovo, abychom se mohli věnovat jeden druhému, ale to ne.

„Ano, maličký, jen chvíli, musím ještě srovnat tenhle roh, je to nějaké křivé," sundá si moje ruce z ramen, když ho chci obejmout a trochu se pomuchlovat, protože už od rána malujeme ložnici.

„Stejně to bude schované za závěsem, to je jedno, alespoň jednu malou pusu, prosím," žadoním a zase se po něm sápu. Otočí se, lehce zavadí tím svým knírkem o moje rty a už zase patlá tu modrou barvu štětečkem do kouta, který je podle mne zcela perfektně provedený, samým soustředěním povystrkuje špičku jazyka a mě vůbec nevnímá. Nezbývá mi, než se urazit a s hrdě vztyčenou hlavou sejít dolů za mamkou. Obávám se ale, že to Jozífek vůbec nevnímá.

„Mami, já se zblázním, to není k vydržení," začnu svoje žalování. Mamka mě chvíli poslouchá, ale po malé chvilce mě přeruší:

„Děkuj pánu Bohu, že je Josef, jaký je, kdyby bylo po tvém, tak není nic uděláno pořádně. A vůbec, já do konce týdne odjíždím, mám závěrečné zkoušky letních kurzů. Koukej Josefa poslouchat a pomáhej mu. Jen si to pěkně užívej, o to si budeš potom víc vážit toho, co máš. A pomoz mi s kufrem dolů."

Tak to mám tedy v matce zastání! Klidně mohla na ty kurzy dojíždět, je to na zámečku kousek od Prahy, ale já do ní vidím: Sama je z toho zmatku tady nervózní a prostě a jednoduše zdrhá. Nenechala se zviklat ani nabídkou, že by mi mohla pomoci vybírat nádobí a dekorační látky.

Naštěstí je tu ještě Jitka. Už se vrátila z prázdnin někde u moře a její první cesta byla k nám, protože jsem jí samozřejmě o mně a Jozífkovi už během našich dlouhých diskusí na chatu vyprávěl a zvědavost jí tudíž nedala spát. Když jsem je s Jozífkem představoval, zcela zřetelně se jí rozšířily zorničky a potom, když jsme zůstali sami (on se samozřejmě omluvil, musel něco někde opravovat, nebylo to zcela rovně nebo co), jen vydechla nadšením:

„Tý jo, tedy takovýho chlapa si vůbec nezasloužíš. To je ale hrozný – když už jednou potkám krásnýho mužskýho, tak je buď ženatý, nebo má přítele!" opakovala dávno známou pravdu „Jsi si zcela jistý, že je na jenom na kluky?"

„Tak to si piš a zapomeň okamžitě na jakékoliv koketování. Utrhl bych ti uši a hodil je psům!"

„Ale jen se neboj, přeju ti ho. Tak odpoledne vezmu auto a jedem nakupovat. To bude paráda. Jo, prosím tě, nevadí, když sebou vezmu Máriu?"

„Máriu," nechápu, „to je jako kdo?"

„Přistěhovali se do Prahy odněkud z venkova, bude s námi chodit na gympl. Byla se přihlásit a potkali jsme se tam. Máma mě přinutila pomáhat jí se stěhováním kabinetu, bude u nás nějaký nový kantor, tak se matykáři a fyzikáři slezou do jednoho."

„No ale tvoje máma přece učí dějepis, ne?"

„Celé se to tam přeorganizovává, to uvidíš, ale zpátky k Marušce. Je to docela fajn holka, ale je taková nějaká nejistá či co, pořád se hrozně snaží každému vyhovět, zkoumá, co si o ní kdo myslí, mám pocit, že si vůbec neváží sama sebe a dá jen na to, co si o ní myslí jiní."

„No prosím tě, ty jsi hotový Cimický, já myslel, že chceš studovat biologii, ne psychologii. V každém případě ji vezmi sebou, alespoň tě snad ubrzdí, až mně zase budeš vnucovat ten svůj pokleslý vkus," vzpomenu si na jeden případ, kdy jsme spolu nakupovali.

„Jsi sprostý! Co je špatného na plastových talířcích a miskách, jsou tak praktické a mají tak krásné barvy," urazí se Jíťa.

„Prostě všechno a basta. A už padej, musím vařit oběd." Vypakuji svoji milovanou kamarádku dřív, než začne rozvíjet svoje estetické teorie.

Jozífek oběd jenom zhltne, ani nechce držet chvíli siestu, sotva pochválí, že to bylo dobré, zase mne zašimrá knírem na tváři a můj návrh, aby odpoledne jel s námi nakupovat, zcela jednoznačně odmítne:

„To je tvoje starost, maličký, do toho se ti přece nemůžu plést, ani tomu nerozumím." To je ovšem bohapustá výmluva, už vím, že prostě nerad nakupuje.

„Hlavně se brzy vrať, Kájo. Už jsem trochu unavený a chtěl bych si užít klidný večer a jít brzy spát."

„Tak já nikam nepojedu, pomůžu ti a bude to dřív a…"

„Propána, to ne, maličký, to od tebe nemůžu chtít," objeví se mu v očích nefalšované zděšení.

„Neboj, to nemyslím vážně. Je mi jasné, že bych se ti jen motal a zdržoval tě."

„Ale ne, to tak není," snaží se Jozífek lhát, ale vidím, jak se mu ulevilo. Ale to už zazvoní zvonek, Jitka je tu, tak si dáme jenom krátkou pusu a hurá na nákupy.

23

Sehnal jsem všechno, co jsem chtěl, a skoro i v té kvalitě, kterou jsem si přál. Tvrdě jsem odolával Jitčiným radám a donutil ji dělat jenom nosiče. Kupodivu Mária, drobné a tiché děvče s hnědým mikádem, hezkou pletí a přemýšlivýma očima, se projevila jako velice účinný pomocník. Dokonce se přemohla a projevila vlastní názor, když se Jíťa rozplývala nad tmavomodrým saténem se stříbrnými hvězdičkami coby vhodným na závěsy do ložnice.

„To přece nemůžeš myslet doopravdy, Karel si přece zařizuje ložnici, nevybavuje cirkusovou manéž!" řekla zcela tichým hlasem, ale s tak zvláštním důrazem, že Jíťa látku odložila a ani už dál nediskutovala, což by se jí se mnou určitě nestalo.

Když jsme pak odpočívali po nakupovacím maratónu v kavárně obchoďáku a povídali si, ukázalo se, že Mária má opravdu zvláštní povahu. Je vážná, všechno bere až moc doopravdy, hrozně jí zaleží na druhých lidech a snaží se jim vyjít vstříc. A to možná její okolí trochu děsí a lidé kolem ní se chovají ostýchavě. A ona se tím pádem ještě víc snaží, ostatní jsou ještě víc vylekáni a jde to tak pořád dokola. To mě napadalo, když jsem poslouchal její vyprávění, když nám líčila svůj dosavadní život.

O nás už všechno věděla, to je jasné, Jitka je hrozně upovídaná. Došlo i na mě, na můj vztah s Jozífkem, a ve mně trochu zatrnulo, ale její reakce byla úplně překvapivá. Projevila dokonce i značné nadšení a přiznala se, že navštěvuje na netu webovou stránku s povídkami na téma homosexuality.

„Baví mě to číst, některé jsou fakt dobré, a dokonce," trochu zaváhala, „dokonce zkouším i sama tam psát," začervenala se.

„Prosím tě, tak to by mě zajímalo, kde bereš inspiraci," vykulila Jitka oči.

„Nikde, píšu tak, jako bych to prožívala já, ale jako kluk, víš, to se těžko vysvětluje…" trochu váhavě začne mluvit Mária. Protože mně připadá, že se jí do nějakých výkladů moc nechce, skočím jí nevychovaně do řeči:

„Tak to bys měla napsat o mně a o Jozífkovi, to by byla povídka. Jako od Rosamundy Pilcher. Hotová červená knihovna, tedy u nás spíše bledě modrá," zasměju se.

„A opravdu je všechno tak v pohodě a bez kazu?" zkoumavě se na mě Mária podívá.

„Je, vážně je," zaklepu to raději na dřevo, „známe se necelé dva měsíce a z toho jsme byli opravdu spolu jen pár dní. Na nějaké ty zádrhele jistě dojde, ale na to je ještě čas. A teď je čas, abychom se už zvedli a jeli domů."

Holky mi pomohly donést všechny věci až nahoru, Jitka samozřejmě začala hned žvatlat, podle jejího názoru roztomile, s Jozífkem. Ten můj chudáček, utahaný za celý den, ji trpělivě poslouchal, jen na mě obrátil oči plné zoufalé prosby o vysvobození, takže jsem zasáhl a představil ho Márii. Pevně mu stiskla ruku, napřímila těch svých něco nad sto šedesát centimetrů, otočila se na mě, pak zpátky na Jozífka a pronesla šokující větu:

„Vy dva jste tak dokonalý pár, že si vás snad musel někdo vymyslet."

„Ale kdepak, jsme skuteční, a zdaleka ne tak dokonalí, jak se ti možná zdáme. Třeba já mám spoustu vad, momentálně si ale na žádnou nemůžu vzpomenout, pomoz mi, prosím, Jozífku!" snažím se rozdýchat překvapení.

„Rozhodně nějakou máš, ale já ještě na žádnou nepřišel," zasměje se Jozífek, „ale já jsem na tom daleko hůř. Jen jim řekni, co všechno mi vytýkáš."

„Já a něco vytýkat tobě?" zapomenu na jeho ostych před lidmi a skočím mu kolem krku, „ty jsi přece naprostá dokonalost sama, jsi můj splněný sen, vzpomínáš na ten večer…"

„Tak my půjdeme, je pozdě," popadne Mária Jitku, která na nás zírá jako v transu, za ruku a vleče ji pryč.

Já se vzpamatuji a pustím, i když nerad, Jozífka a jdu je vyprovodit. Jíťa se nadechuje, vidím na ní, jak by ráda viděné komentovala, ale Mária ji rázně vystrčí ze dveří a než je za nimi zavře, otočí se ještě na mě:

„Jen ať vám to tak vydrží. Ahoj."

Proč by nemělo vydržet, myslím si, když jdu za Jozífkem. Za tři dny začíná škola. A jemu také nová práce a já ani nevím, co bude dělat.

„Jozífku, kde vlastně budeš pracovat?" zeptám se ho, když dojdu na terasu, kde odpočívá v křesle. Proč se tak zarazil?

„Já vlastně ani pořádně nevím, profesor Černý mne tam prý zavede," odpoví nejistě a podezřele rychle mění téma: ,,Nemáme něco studeného na pití? A mám taky hlad, prosím tě, ty můj maličký, postarej se o vetchého stařečka," praví, ale v rozporu se slovy už mu zase svítí v očích modré plamínky, přitáhne si mě na klín a začne mě líbat a dokonce i nemravně osahávat. Ani mě nenapadne se bránit, naopak, ale za chvíli vidím v jeho očích opravdu únavu.

„Přinesu ti růžové víno, je vychlazené, a udělám rychle něco k večeři. Potom ti ukážu, co jsme koupili," přemůžu se a přeruším docela slibně se rozbíhající mazlení. A Jozífek se tomu ani nijak nebrání, opravdu toho má dnes asi dost.

Po večeři a jen krátké prezentaci mých nákupů (Jo, jo, je to moc hezké – tak to byla Jozífkova nadšená reakce), po společném sprchování, které mělo opravdu jen hygienickou funkci, žádné vodní erotické hrátky se nekonaly, jsme vlezli do postele, Jozífek si mě k sobě tradičně připoutal pevným objetím a prakticky okamžitě usnul. Já byl také unavený, ale přece jen jsem se mu na chvíli vymanil z náruče a užíval si pohledu na pokojně oddechujícího Jozífka. Ve spaní se usmíval, a mě náhle zaplavil pocit tak neskutečného štěstí, až to zabolelo. Schoulil jsem se zpátky do jeho náruče a za chvíli spal také.

24

A je tady začátek září, první den mého posledního roku na gymnáziu. Po tak rušných prázdninách jsem se do školy docela těšil. Naše bydlení už bylo skoro hotové, těch několik drobností se může dodělat později. Já se budu muset začít zase učit a Jozífek bude chodit do práce. Začíná stejně jako já školu, prvního září. Stále ještě pořádně nevěděl, jak mi tvrdil, co vlastně bude dělat, pan profesor Černý ho prý na pracoviště zaveze sám a představí ho tam. Já mám jenom strach, aby to nebylo někde daleko. Kdyby měl strávit hodiny denně dojížděním, bylo by to na nic, měli bychom pro sebe málo času. Těch několik dní, které jsme prožívali společně, zvykli jsme si na sebe už tak, že by mi jeho nepřítomnost scházela. Pořád jsem se bál, že se objeví nějaké neshody, ale vůbec nic takového se neprojevilo ani v náznaku. Možná proto, že jsme opravdu každý úplně jiný, máme zcela protikladné oblasti zájmů. Ale dokážeme jeden druhého poslouchat a hlavně tyto rozdíly tolerovat. Musím přiznat, že je to ale hlavně díky Jozífkově naprosto klidné povaze.

To mi ostatně neopomněla připomenout mamka. Když se poslední srpnový den vrátila domů, kritickým okem přehlédla všechny naše úpravy, Jozífkovu práci halasně pochválila a moje zásluhy si částečně přivlastnila a částečně pohaněla:

„Jsi můj syn, to nemůžu popřít a je vidět, že jsi zdědil vkus po mně. Ale prádlo ve skříních máš zcela špatně uložené, musíme to dát do pořádku!"

„Ha, mám tě!" vyskočil jsem od stolu, kde jsme právě skončili večeři. „To tam rovnal Jozífek a dlouho mu trvalo, než vymyslel přísně logický systém, podle kterého potom postupoval!"

„Ale já nemám praxi a zkušenosti, rádi to změníme podle tvého názoru, Bobino," vzdával hned boj ten zbabělec.

„A tak to ne," protestoval jsem, „jsi fyzik a matematik, logika je ti vlastní a je to uspořádáno přesně tak, jak nám to vyhovuje." On totiž vůbec netušil, že jeho systém dělení osobního, ložního a ostatního prádla podle velikosti poskládaných sloupků je opravdu na nic a že jsem to všechno uložil jinak. Byl to pro něj jen okrajový problém, na který okamžitě po jeho vyřešení zapomněl.

Matinka ani brvou nehnula a převedla diskuzi na obecné téma: „Nevážíš si zkušeností své staré matky, a to se ti jednou vymstí. A sedni si, ještě jsem nedojedla."

„Až ty budeš stará matka, tak já už budu starý chlap a teprve potom si snad budu vážit tradic a zkušeností. Zatím jsem mladý a jako takový musím prošlapávat nové cesty."

„Tak si prošlápni cestu do kuchyně a dej nádobí do myčky, já musím ještě něco projednat s Jozífkem," dostala mne bez problémů mamka na lopatky.

Jozífka už to naše dohadování dávno nevyvádělo z míry. Zpočátku se pokoušel nás uklidnit, ale poznal, že takový způsob komunikace je pro nás zcela běžný a že zde platí ono známé: Co se škádlívá, to se rádo má, a našimi invektivami se jenom bavil. Ani se mě nezastal, jenom mi pomohl uklidit ze stolu a nechal mě napospas té dřině.

Když jsem dorazil na terasu za nimi, zjistil jsem, že to projednávání spočívalo v konzumaci obsahu lahve skotské, kterou matička obdržela zcela zjevně jako úplatek od frekventantů jejího kurzu. Samozřejmě jsem se zapojil do debaty, tohle pití můžu. Neseděli jsme ale dlouho, po slabé hodince a necelé půlce flašky jsme šli spát, mě čekal první školní a Jozífka pracovní den.

Snídali jsme společně, mě potom vzala do školy Jíťa autem a pro Jozífka měl přijet jeho pan profesor. I když jsme přijeli před školu hodně brzo, sotva se stačili moji drazí spolužáci jeden druhému pochlubit, co je nového, nahnali nás do tělocvičny ke společnému zahájení školního roku. Jsou prý nějaké nové a krásné školní budovy, kde jsou k tomuto účelu vybudované společné prostory, náš stařičký ústav však v tomto směru dodržuje tradice. Jakožto maturitní ročník jsme využili nepsaného práva postávat až úplně vzadu a přiznám se, že jsme vůbec neposlouchali, co se nám sděluje, takže mi úplně uniklo, že jsou představováni noví členové sboru, nakonec jsem je ani neviděl přes hlavy vyšších spolužáků, za které jsme se ukryli, abychom mohli šeptem pokračovat v líčení prázdninových dobrodružství. Ale to nic, vždyť za ten rok ještě budu mít možnost je poznat. Zahájení už skončilo, když vidím, jak se ke mně prodírá Jitka, za ruku vlekla Máriu, oči navrch hlavy:

„Viděls to? Ty jsi to věděl? Jak to, že jsi nám nic neřekl…" vychrlila ze sebe jedním dechem.

„A co jsem měl vidět? Neviděl jsem nic, přede mnou stál Pavel, je dlouhej jako tejden před Vánocema a zacláněl." Bránil jsem se.

„Kdybys nebyl mrňavej, tak bys viděl, prcku," šklebí se Pavlík.

„Nás malý stvořil pán Bůh, kdežto vy velký jste vyrostli na hnoji," musím se přece bránit.

„Kluci, nechte toho, ty Karle, ty jsi takový podrazák, jak to, že jsi nám to neřekl?" štětí se dál Jitka.

„Prosím tě, co jsem vám měl říct, já o ničem nevím," stihnu ještě namítnout, když se mi za zády ozve:

„Jandáku, pojďte sem!" Neváhám příkaz splnit, hlas našeho váženého pana ředitele poznám bezpečně. „Jste prý šikovný průvodce, tak provedete nového člena sboru, neměl čas si ještě prohlédnout budovu. Pane doktore, prosím…" zavolá do hloučku kantorů, ke kterým jsem byl zatím zády otočen čelem k řediteli, jak slušnost káže.

„Přestavuji vám studenta Karla Jandáka, který…" ale větu nedokončí, protože já se otočím, zalapám po dechu, leknutím couvnu a šlápnu mu na nohu.

„Jak jsem říkal, my se už trochu známe, pane řediteli," slyším hlas, který si s ničím a nikde nemohu splést. Proti mně stojí Jozífek, pusu od ucha k uchu, v očích ty jeho modré plamínky.

„Tak to je dobře, až po mně Jandák přestane šlapat, ukáže vám naši školu."

„Promiňte, pane řediteli, já…" koktám, pořád ještě v šoku, ale už jsem schopen alespoň přestat dupat po jeho vyleštěných polobotkách.

„Tak půjdeme, ne?" pořád se ještě usmívá Jozífek.

„Ano, jistě pane doktore," pomalu se uklidňuji, „nashledanou, pane řediteli." Cítím, jak se mi v žilách pomalu ale jistě rozlévá chladný vztek. Jsem navenek úplně klidný, ale je to klid sopky před výbuchem.

Ředitel jen zavrtí hlavou a odchází.

„Tak kde začneme?" řekne Jozífek a jeho úsměv se pomalu vytrácí.

„Třeba hned tady," popadnu ho neurvale za loket a nasměruji do malé místnosti na boku tělocvičny, kudy se prochází na chodbu a kde jsou uloženy různé tělocvičné pomůcky. Zabouchnu za námi dveře a začnu. Nejdřív opravdu potichu, ale cítím, jak můj vztek narůstá:

„Tak tady už opravdu přestává veškerá legrace. To si jako myslíš, že je to vtipné, jo? Jak si to představuješ, takovouhle věc mi neříct? Já tu stojím jako blbec a koukám jak tele na nové vrata. A jak to vidíš dál? To se jako budeme potkávat na chodbě, já tě uctivě pozdravím, potom mě vyzkoušíš z fyziky, napaříš mně kouli a já ti potom večer za odměnu uvařím večeři a skončíme v posteli? To ti zřejmě připadá normální, že?" a to už ječím jak siréna.

„Tohle je konec, rozumíš?" vyběhnu ven a prásknu za sebou dveřmi.