Proměny lásky, díl II, kapitoly 13-15

13

Rychle jsem se osprchoval, v koupelně rozsvítil svíčky, připravil vedle vany na stolek láhev Bollingera (už je třetí, máti mne zcela jistě zabije) a dvě sklenky, nalil do vany pěnu s fialkovou vůní, kterou pro mě dělali u nás v Grasse, a napustil ji plnou. To už jsem slyšel klapnout horní dveře, tak jsem láhev otevřel, vlezl do té voňavé pěny a zavolal na Jozífka, kde jsem.

Nakoukl do koupelny, bleskově zhodnotil situaci, prohlásil:

„Tak tohle bude dlouhé koupání" a začal ze sebe svlékat šaty. Než jsem stačil nalít obě sklenky, už byl u mě ve vaně. Samozřejmě spousta pěny vytekla, ale to nebylo nic proti tomu, jaká louže vody vonící po fialkách byla na podlaze v koupelně, když jsme asi po hodince vylézali. Poprvé jsem se miloval ve vaně a bylo to krásné, tak krásné, že jsme si to milování zopakovali. Zmalátnělí láskou, trochu unavení, ale vrcholně spokojeni jsme spolu trochu uklidili tu spoušť, posadili se chvíli do křesel v hale a místo odpoledního čaje dopili to šampaňské.

„Nevím, zdali budu mít dost síly uvařit večeři, úplně jsi mě zničil," trochu jsem přeháněl, ale opravdu jen trochu. Jozífek se nafoukl jak páv, nicméně to zkusil zamaskovat:

„To ta teplá voda, ta jednoho opravdu unaví."

„Zanech falešné skromnosti, ty jeden Josefe! Víš dobře, že za to můžeš ty a jenom ty. Ale já bych se od tebe klidně nechal umilovat k smrti," to už mě měl na klíně a já ho líbal na krk pod ucho, kde to měl nejraději.

„A kdopak si začal a začíná už znova, ty můj maličký pokušiteli?" odtáhl Jozífek moji hlavu, aby mě mohl líbat. Cítil jsem jasně, že to druhé milování nebylo dnes poslední, ale chtěl jsem si prodloužit krásný den.

„Víš co, ty nenasyto? Zavolám do Nostress, jestli pro nás mají stůl, a půjdeme tam na večeři. Ty učíš zítra zase až od třetí hodiny a mě omluvíš, řekneš řediteli, že jsi mne pomiloval tak, že nemůžu ani chodit. To jistě pochopí," navrhl jsem.

„To je príma nápad," zakuckal se Jozífek smíchem, „když mu to takhle předestřu, možná dá volno i mně, abych se zotavil, nemyslíš?"

„Myslím, že by nás vyrazil oba dva, kdyby se dozvěděl, jak to s námi je. Pevně doufám, že mu ten tvůj pan profesor všechno nevyžvaní," napadlo mě, „ale snad má trochu rozumu, co myslíš?"

„Nebál bych se, on byl ke mně vždycky slušný, dokonce jednou sprdnul tátu, když nás potkal na chodbě fakulty a slyšel, jak mi něco vyčítal. A myslím, že ani s jeho odsuzováním toho našeho vztahu to není až tak horké, spíše ho dopálilo to, že jsem nechtěl jet na tu stáž. Když ale mně se od tebe nechtělo, bude se mi hrozně stýskat," zesmutněl Jozífek.

„Nezačínej zase! Takový velký kluk, skoro dva metry to má a bál by se jít do světa! Co mám říkat já, maličký, nezkušený, naivní, mladý chlapec, kterého se nikdo nezastane? Já tu zůstanu napospas strázním života," pokusil jsem se vyloudit slzu.

„Tak koukni, ty jeden: maličký nejsi, jen trochu menší, že bys byl nezkušený, tak o tom by se dalo s úspěchem pochybovat, já to vím nakonec nejlíp," mrkl na mě a pokračoval:

„Naivní jsi asi jako pravicový politik, a tak jediné, co je pravda, je to, že jsi mladý. Ale tato vada se den ode dne zmenšuje. Tak přestaň lhát, dej mi pusu a běž objednat ten stůl. Za odměnu si vezmu tu kravatu, kterou mi vybereš, a nebudu se s tebou hádat, bereš?"

Stalo se přesně, jak si přál, a přesně v osm jsme už seděli u baru v Nostress a čekali, až nám připraví stůl. Za barem tentokrát nebyla půvaby překypující barmanka, ale sám pan Fajgl, který si mně jako stálému hostu dovolil postěžovat, jak je dnes nespolehlivý personál, že mu prostě nepřišel barman do směny, aniž by se předem omluvil. Zkušenou rukou nám namíchal aperitiv a jako orel na králíčka se vrhl na jednoho mladého číšníka, který právě spáchal nějaký neomluvitelný zločin, kterého si samozřejmě nikdo jiný než pan Fajgl nevšiml. Asi někomu podal talíř z levé strany nebo provedl něco ještě daleko horšího.

Zasmáli jsme se tomu s Jozífkem, vzali do ruky své pití a nonšalantně se otočili čelem do restaurace, zády opřeni o pult.

„Co třeba tamhle ti dva?" začal Jozífek naši oblíbenou hru, kterou jsme ho naučili s mamkou: pozorovat lidi a dávat jim smyšlená jména, přisuzovat jim povahy a osudy podle toho, jak vypadali, jaký dojem v nás vzbuzovali. Kupodivu i Jozífek si tuhle hru oblíbil, i když ji zpočátku posuzoval velice skepticky. Ale jeho přísně logické myšlení a vytrénovaná schopnost analýzy se ukázaly jako neocenitelná pomůcka. Jím vyprávěné příběhy lidí sice nebyly tak barvité jako moje nebo hororové jako mamčiny, ale jednou nás zcela odrovnal, když náhodou začal rozebírat člověka, kterého jsme a mamkou znali. Jméno samozřejmě neuhodl, ale poznal, že je to lékař, že je trochu zakřiknutý a nerozhodný a ještě jiné věci, které byly naprostá pravda. Zůstali jsme tenkrát jako opaření a okamžitě začali vyzvídat, jak to dělá. Jenom se tenkrát tajemně usmál a se zavrtěním hlavy prohlásil, že to je jeho výrobní tajemství.

„Ale mně se dneska nechce myslet na nikoho jiného než na tebe," odpověděl jsem popravdě.

„A copak si myslíš, maličký? Tak mi pověz můj osud."

„Přišel jsi na svět ze dvou důvodů: jedním je ten, abys mě miloval, a druhý je ten, abych měl koho milovat já. Vlastně je ještě jeden, třetí důvod tvé existence, a tím je objev zcela nové a převratné teorie částic, za kterou dostaneš Nobelovu cenu. Na její předávání pojedu s tebou, v Oslu jsem ještě nikdy nebyl."

Jozífek se při tom mém proslovu ke mně otočil, jeho oči zase modře zářily a už natahoval ruku, že mne pohladí. Naštěstí nás vyrušil číšník s pozváním ke stolu.

Když nás usadili, podíval se Jozífek na mě přes rozevřený jídelní lístek a zašeptal:

„Tohle mi nesmíš říkat před lidmi, pokud nechceš, aby byla pěkná mela. Měl jsem chuť tě přímo tam přehnout přes pult a … víš co, viď?"

„Naplácat mi na holou?" usmál jsem se na něj co možná nejneviněji, „a ty mne prostě zase nesmíš hladit po tváři na veřejnosti, to já se pak taky nemůžu udržet, abych tě … ty víš co, ne?"

„Pánové mají vybráno?" přerušil nás tichý kultivovaný hlas číšníka.

Objednali jsme si jen jednoduchou večeři a ostudně jsme s jídlem spěchali. Měli jsme hlad, jednak opravdový a potom hlad jeden po druhém a ten byl větší. Proto už za půl druhé hodiny jsme byli zpátky doma v naší posteli a znovu se milovali. Bylo to dlouhé a neskutečně krásné. Nakonec už naše těla odmítala poslechnout naši touhu, tak jsme se jenom mazlili, já se nemohl nabažit laskání toho krásného velkého mužského, který mi bohatě oplácel každé pohlazení, každý polibek. Vůbec nevím, jak a kdy jsme usnuli, přitisknuti jeden k druhému tak těsně, jak to jen šlo.

14

Ve středu ráno se mi horko těžko podařilo Jozífka dostat z postele v devět. Ne, že bychom tak dlouho spali, kdepak, mám dojem, že to ranní milování se pro nás stalo tak trochu drogou. Budeme s tím muset něco udělat, ale sám nevím co a Jozífek už vůbec ne. Musel bych opravdu velice dlouho přemýšlet, kdo z nás dvou je víc posedlý tím druhým. Mně stačí dotek Jozífkovy něžné ruky na tváři a už ležím na zádech a on nepotřebuje vůbec nic, jenom mě vidět, aby byl přímo posedlý touhou mě pomilovat. Tak mi to alespoň šeptal, ještě celý udýchaný, když jsem ho k sobě tisknul a nechtěl ho pustit z náruče. Ano, není nic krásnějšího, než ten divoký nebo něžný sex, ale tu chvilku, když skončí, kdy cítím absolutní uspokojení a ztrácím se pod tím velkým, silným tělem, které mi přineslo tolik rozkoše, miluji nejvíc. Bezmocný, podrobený, pociťuji nezměrnou lásku a vděčnost. Nikdy se nemohu nabažit toho pocitu naplnění.

Ale všechno musí mít svůj konec, abychom se mohli těšit na další začátek, takže jsem po chvilce pustil Jozífka z náruče a utekl mu do koupelny. V tu ránu byl sice za mnou, ale pohrůžka, že bude bez snídaně, a pohled na hodiny ho přesvědčily, aby mne nechal v klidu vysprchovat a nezačínal si znovu.

Po snídani mě pošimral knírkem na tváři, slíbil, že se vrátí brzy, a odjel. Chvíli jsem zůstal sedět a přemýšlel o tom, jaké štěstí mne potkalo. Ze zadumání mě vyrušil mobil. Z nějaké pevné linky, kdo to asi je?

„Jandák," ohlásil jsem se.

„Hejátková," ozvalo se na druhé straně ženským hlasem.

„Prosím?" nejistě jsem odpověděl. Kdo to může být?

„To jsem já, Věra, ty trubko," zasmála se do telefonu a hned pokračovala:

„Josef mi dal tvůj telefon, včera jsem na to zapomněla. Potřebuju ještě nějaké písemnosti a on teď učí. Navrhnul mi, abych zašla k vám, že má všechno připravené na stole. Odpoledne bych to měla mít pohromadě a odeslat to, kdy bych se mohla zastavit?"

„Tak přijď na oběd, něco uvařím a můžeš si ta lejstra vzít. Vyhovuje tak kolem poledne? A co máš ráda k jídlu?"

„Raději v jednu, jo? Prý dobře vaříš, už se těším. A sním skoro všechno, ale kdyby bylo něco dobrého s rýží, bylo by to super. Tak čau!" a zavěsila. Tak tedy Věruška se fakt s ničím nemazlí. Udělám španěláky, mám dost hezký roštěnec, z toho budou fajn. Je skoro deset, mám dost času. Jen dám vařit vejce, už zase zvoní mobil. Mamka.

„Copak, že to bereš? Myslela jsem, že ti nahraju vzkaz. Ty nejsi ve škole?"

„Ne, dnes ráno mi nebylo nějak dobře," lžu statečně.

„Copak? Jsi nastydlý? Byl jsi u Tondy?" stará se mamina.

„Ne, to nic nebude, odpoledne si ještě chvilku lehnu a zítra snad budu fit. Nebudu přece otravovat doktora s takovou hloupostí," namítám. Copak bych asi MUDr. Antonínovi Dvořákovi vykládal, prolétlo mi hlavou, „určitě to není nic vážného, neboj. A copak jsi mi chtěla?"

„Tlumočím tady v lednickém parku ochráncům přírody, zítra večer končí a odvezou mě do Brna, tam bude čekat František a ráno pak pojedeme přímo na jeho chalupu. Přijedete za námi s Josefem v pátek odpoledne? Vzali byste mě v neděli domů, František jede do Německa."

„Ale to víš, že přijedeme. Počítám s tím od neděle, říkala jsi mi o tom. A Jozífek snad také nemá jiné plány. Kdyby se něco změnilo, tak se ozvu. Jenom ještě v pátek odpoledne zavolá Jozífek a vysvětlíte mu cestu, jo? Do Karlovy Studánky trefíme, ale dál bych na navigaci příliš nespoléhal."

„Domluveno. Jinak je všechno v pořádku?"

„Jo, teď už v naprostém, ale budu ti líčit, co se dělo kolem Jozífka a jeho stáže. Bylo to dráma, uvidíš, ani nebudu muset nic domýšlet. Ale všechno dopadlo dobře, neměj starost," dodal jsem honem, když jsem slyšel, jak se mamka nadechla.

„Opravdu v pořádku? Co se dělo?" je slyšet obavy v mamčině hlase.

„Ne t'énerve pas! Všechno ti povím potom, přišla bys o můj vytříbený mimický projev, kdybych ti to líčil po telefonu," pokusil jsem se ji uklidnit.

„Jen aby. Tak ahoj a buď hodný, nezlob Josefa a dej mu za mě pusu!" ukončila hovor.

Hovor mě trochu zdržel, ale o půl jedné bylo skoro hotovo, rýže se dodělávala na páře, španělské ptáčky byly pěkně měkké, snad budou Věrce chutnat. Jozífek mi o polední pauze volal, domluvili jsme se na tom pátku, sice se prý chystal zase po měsíci podívat domů, ale nechal se lehce přemluvit. Moc se mu k rodičům nechce, dal si totiž závazek, že jim do konce roku řekne, jak na tom spolu jsme, a má obavy, podle mne dost oprávněné, jak to přijmou. Nabízel jsem mu, že pojedu s ním, ale to odmítl, že už takhle to bude těžké, když bude otec nadávat jemu, skousne to lehčeji, než kdyby musel před ním obhajovat ještě mě. Rád jsem mu to věřil, znám přece Vondru staršího dobře a vím, co dovede, když se rozčílí. A nepochybuji o tom, že až mu Jozífek vyklopí, že chce zbytek života strávit po mém boku, rozčílený bude, a nemálo. Spíše bych v tomto případě použil to slovo, které včera řekla Věrka. Prostě ho to pěkně nasere. A paní Vondrová zcela jistě nebude také nadšena faktem, že se jen stěží dočká vnoučat, a dá to najevo svým plačtivým způsobem, který bude pro Jozífka možná ještě těžší unést. Ach jo, vůbec mu to nezávidím a je mi ho už předem líto. Jde o to, že má svoje rodiče pochopitelně rád, a chtěl by, aby mě přijali, abych patřil do jejich rodiny tak, jako on patří do té mojí. Ale já pochybuji o tom, že by se to podařilo. Nicméně doufám, že mě budou alespoň tolerovat, když ne mít rádi. I když by to mělo nějaký čas trvat. Je to ještě to poslední, co se musí udělat.

Po materiální stránce máme všechno vyřešeno, na společný život přispívá tím, že se vzdal výnosu z té půlky domu, která mu patří. Neví o tom, ale já stejně celý nájem ukládám na zvláštní konto, které je pro nás. Moje příjmy ze společnosti a část mamčiných, které nám poskytuje, bohatě na všechno stačí a ještě zbývá.

Zvonek mě vytrhl z těch chmurných úvah. Věrka vtrhla do bytu jako vichřice. Mám v knihovně knížku Plavovlasý cyklón od Jenö Rejtö a nevědět, že to psal, když ještě nebyla na světě, myslel bych, že je to líčeno přesně podle ní. Okamžitě zamítla oběd v jídelně, musel jsem všechno odnést nahoru do zimní zahrady, prý jí to vrací vzpomínky na léto, za čtvrt hodinky měla talíř jako vymetený a nechala si donést nášup, ale chválila jídlo tak halasně, že mi to spíš udělalo radost. Zůstaly ještě tři porce, Jozífkovi zbude dost. Nezavřela pusu, když nežvýkala, vykládala o tom, jak včera odpoledne profesor vyzvídal, co o mně a Jozífkovi ví, že mu to nestačilo, a volal dokonce našemu řediteli. V tu chvíli ve mně hrklo:

„Prosím tě, zaraz. Co mu říkal? Nevyzvonil něco o našem vztahu? A co na to říďa?"

„To právě nevím," napila se zhluboka piva, které si k jídlu nechala nalít. „Já sice náhodou zůstala na lince, když jsem ho spojovala," oba jsme se zasmáli té ,náhodě´, „ale váš pan řídící mu řekl, že momentálně nemá čas, a dali si rande dnes navečer. Ale neboj, profesor Černý je rovnej chlap a Josefovi by nikdy neublížil, to on si chce proťuknout tebe, zdali ti může s tou podporou věřit, to víš, je naučený všechno prověřit, když ne jednou, tak dvakrát určitě. Jé, to jsem se parádně najedla, poslyš, ten Josef si uměl vybrat. Pěknej, bohatej, vařit umíš…," trochu zaváhala, ale pak na mě mrkla a pokračovala:

„A z toho, jaké měl kruhy pod očima, soudím, že ani po nocích na tom není špatně…," čekala na moji reakci.

„No tak ty měl z toho, že se v noci pořádně nevyspal ne kvůli sexu, ale proto, že jste ho před tím odpoledne tak zdeptali, víš, moje milá. Ale jinak v tomto směru opravdu nemusíš mít o Jozífka starost, myslím, že může být spokojený," mrknul jsem na ni taky.

„Takže je všechno v oukeji, jo? Už se na mě ani na profesora nezlob, my to mysleli dobře, nechápali jsme, proč Josef chce zahodit takovou šanci. Ale řeknu ti, teď už tomu začínám rozumět. Když jsem vás dva včera viděla spolu, trochu jsem záviděla. Ale blbost, hrozně vám závidím, ale z tý duše vám to přeju, kluci. Doufám, že na mě nezanevřeš a budeme kamarádi, co?" napřáhla ke mně ruku. Tak jsme si na to plácli. Pak popadla Jozífkovy papíry a byla pryč.

Zůstala po ní jen vůně Lançomu a moje zalehlé uši.

15

Sotva jsem uklidil nádobí po obědě, vrátil se Jozífek. Vyprávěl jsem mu o Věrčině návštěvě a hlavně o tom, že se jeho pan profesor a můj, vlastně náš, pan řídící dneska sejdou a že si nejsem jist, zdali ta schůzka nebude mít pro nás nějaké neblahé následky.

„Ále," protáhl Jozífek a rovnal si mě na klín, „neboj se, co by se tak asi mohlo stát? Nemyslím si, že by profesor něco vykládal o našem vztahu, a i kdyby, co by to mohlo změnit? Jsme oba dospělí a svéprávní, žádné pohoršující věci nikde netropíme, tak co?"

„Já vím, ale přece jen, kdyby se to rozneslo po škole, nebylo by ti nepříjemné?" sedl jsem si obkročmo na jeho stehna a díval se do těch krásných očí, „určitě by se našli nějací provokatéři, a nejen mezi studenty, rozhodně i ve sboru je pár pěkných protivů."

„Myslím, že bych si poradil, a nakonec za pár týdnů odtamtud vypadnu, horší by to asi bylo pro tebe, maličký," zatvářil se ustaraně.

„Tak toho se nebojím, stejně jsem byl vždycky nějaký ,divný´, jak mi bylo nesčíslněkrát řečeno, teď by alespoň věděli, v čem ta moje podivnost spočívá. Většina těch, na kterých mi záleží, o tom stejně ví a ten zbytek vem čert. Mám přeci tebe a co můžu chtít víc?" pevně jsem se k němu přitiskl a začali jsme se líbat, mazlit, no, a zjistil jsem potom, že i odpolední sex je velice příjemný. Ostatně milování s Jozífkem je krásné v kteroukoliv denní i noční dobu.

Samozřejmě jsme potom usnuli, žádná odpolední svačina nebyla, a tak jsme večeřeli brzo, Jozífek měl ty španěláky, které mu Věrka nesnědla, i na mě jeden zbyl, po večeři jsem se chvíli učil a dělal úkoly, Jozífek se také věnoval své práci, s úderem deváté večerní už jsme byli zpátky v ložnici a věru se nenudili.

Ve čtvrtek jsem přeci jenom šel do školy s nepříjemným pocitem. A ten ovšem značně zesílil, když mě hned z první hodiny zase vytáhla tajemnice k řediteli. Pan řídící trůnil za svým stolem, nevypadal o nic naštvanější než normálně, tak mi trochu odlehlo. A že prý pan profesor Černý neměl proti mému chování v podstatě žádné námitky, což ho, tedy jako pana řídícího, celkem nepřekvapilo, ví, že jsem sice dosti hubatý, ale moje prostořekost že mívá správnou formu.

„Václav, tedy profesor Černý, mě ovšem zpočátku neřekl, jaký byl důvod vašeho setkání. Já však stejně tušil, že to souvisí s vaším vztahem k doktoru Vondrovi."

A je to tady, hrklo ve mně jak ve starých hodinách.

„Samozřejmě je mi jasné, že nejste pouzí přátelé, ne nadarmo pracuji s mládeží již více než čtyřicet let. Jsem dalek toho váš vztah odsuzovat, ale přiznám se vám, Jandáku, že bych váhal s přijetím doktora Vondry na náš ústav, kdybych to věděl předem."

„Ale pane řediteli, vždyť…," vyhrkl jsem.

„Neskákejte mi do řeči, prosím. Ještě jsem nedomluvil. Ano, mimo toho jednoho incidentu tenkrát na začátku září…"

„Pro pána krále, vy jste nás přece jen zahlédl, ale to už se nikdy neopakovalo!" znovu jsem se neudržel.

„Naposledy vás žádám, Jandáku, abyste mne nechal domluvit! Mimo toho incidentu jste nedali žádný důvod k jakýmkoliv represím. Byl jsem dokonce rozhodnut požádat doktora Vondru, zdali by nechtěl přehodnotit své rozhodnutí a stát se pedagogem, má skvělé výsledky. A vy tento školní rok naši školu opustíte, to by bylo vyřízeno. Ovšem když jsem se o tom včera zmínil před Václavem, pardon, profesorem Černým, velice se rozesmál a potom mi sdělil předmět vašeho jednání. Musím říci, že jeho popis vaší návštěvy a následných událostí mě pobavil," roztáhl ústa tak o půl centimetru, což znamenalo, že se vesele usmívá.

„To je vše, Jandáku. Můžete jít. A jak jsem řekl, žádné hlouposti!" Propustil mne celkem v milosti.

„Spolehněte se, pane řediteli, na shledanou!" úlevou jsem jen vydychl. Už jsem stál v otevřených dveřích, když se ředitel ozval znovu:

„Karle!"

Otočil jsem se a nevěřícně na něj pohlédl. Nikdy neříká studentům křestním jménem.

„Ano, pane řediteli?"

„Přeju vám hodně štěstí, nebudete to mít jistě lehké," podíval se na mě tak, že jsem uvěřil těm řečem, že u maturit je to ten nejlaskavější člen komise.

„Děkuji, pane řediteli, vím to, ale neměnil bych ani za nic!"

Jenom pokýval hlavou, tak jsem za sebou zavřel dveře a musel jsem se o ně opřít. Tak tohle bych od řídi nikdy nečekal. Že je to výborný učitel, to jsem věděl. Slyšel jsem také povídat o tom, že kolikrát pomáhal studentům daleko nad rámec svých povinností, že je to v jádru dobrý člověk, ale teď mě vážně překvapil. Chtělo se mi zase ty dveře otevřít a říct mu, že to třeba budeme mít s Jozífkem těžké, ale díky tomu, že jsou na světě i lidé jako je on, tak to jistě ustojíme.