Proměny lásky, díl III, kapitoly 19-21

19

Probudil jsem se sám. V domku mimo mě nikdo nebyl. Ze zahrady jsem slyšel halas, o něčem se tam dohadovali. Opláchnul jsem si obličej, natáhl si džíny, které mi asi Jozífek sundal, když jsem usnul, vzal si mikinu a vyšel ven. Filip a František stáli vedle bazénu a dohadovali se, kde postavit čarodějnickou vatru, mamina s Otakarem stáli u jedné z pískovcových soch a vzrušeně diskutovali, pravděpodobně onen artefakt neobstál před přísným soudem pana architekta, a Jozífek seděl na terase před vchodem s Lenkou a tím jejím manželem a cosi jim živě vyprávěl. Najednou jsem se cítil sám, opuštěný a otočil jsem se ve dveřích, chtěl jsem se dál věnovat svému smutnění. Neušel jsem ale bdělému Jozífkovu pohledu:

„Kájo! Konečně! Potřebuji, abys mi připomněl, jak se jmenuje ta hospoda v Ženevě!" zavolal, vstal a vykročil ke mně.

„Karle, okamžitě pojď sem a vysvětli tomuhle snobovi, že to je vážně krásný kousek a ne žádný líbivý kýč!" mávala na mě mamka.

„Nech je všechny být a pojď mi pomoct přesvědčit Františka, že ten táborák musí být tady pod svahem, nebo nám to v nejlepším zatrhnou hasiči!" přiběhl ke mně Filip.

A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem součástí velké rodiny, že jsem obklopený lidmi, kteří mě mají rádi a počítají se mnou, a zastyděl se za svoje předchozí chování. S úlevou jsem si vydechl a svoje dojetí schoval v Jozífkově náruči. On totiž mezitím došel až ke mně a zvedl si mě k sobě.

„Už je dobře?" zašeptal a postavil mě zpět na zem.

„To víš, že jo," usmál jsem se přes slzy a pokračoval:

„Jméno té hospody vám neřeknu, ještě by se z ní stal všeobecně oblíbený podnik a to nemůžu Martinovi udělat, je to jeho objev," vedl jsem Jozífka za ruku zpátky na terasu.

„Filipe, poslechni Františka, je starší a větší, a stejně si nakonec udělá, co bude chtít!" vzal jsem druhou rukou při cestě Filipa pod paží a nakonec zavolal na maminu:

„Oťas je nechutný formalista, nedej na něj! A vůbec, já mám hrozný hlad, nemluvilo se tu odpoledne o nějaké večeři, Františku?" skončil jsem.

„Jasně, všichni převléknout a za půl hodiny nástup u vrat!" zavelel František a nám nezbylo, než ho poslechnout, a tak jsme všichni přesně v osmnáct nula nula, více či méně společensky přijatelně oděni, stáli před domem. František ještě každému nalil panáka slivovice, prý jako posilnění na cestu, a protože dva taxíky už přijely, vyrazili jsme směr Karlova Studánka.

V restauraci už byl připraven salonek, prostřeno pro osm lidí kolem kulatého stolu. František nás rozsadil tak, že já měl po jedné straně Jozífka a po druhé Otakara, vedle něj seděl Filip, pak mamka s Františkem a Lenka s manželem, takže toho Rudolfa Komínka měl za souseda Jozífek. Ještě jsem nepoznal člověka, s kterým by se Jozífek nedokázal bavit, ale tenhle Ruda, to bylo něco. Už jsme věděli, že je to ajťák, a Jozífek se tedy pokoušel bavit se s ním na toto téma, ale dočkal se jen sem tam nějakého zabručení, takže po chvíli pokrčil rameny, pokusů o konverzaci s ním zanechal a bavil se raději se mnou nebo přes stůl s mamkou. On ale nehovořil ani s Lenkou, pořád byl jakoby nazlobený a nevrlý. Všichni ostatní se docela dobře bavili, jídlo bylo vynikající a úměrně s klesající hladinou v lahvích stoupala i nálada, přes stůl poletovaly věty čím dál tím veselejší, provázené stále hlučnějšími výbuchy smíchu. V tom uvolněném prostředí navrčený Lenčin manžel už opravdu působil rušivým dojmem. Ne že by statečně nenasával, ale byl na rozdíl od ostatních čím dál tím mrzutější.

Františkovi jeho chování zjevně vadilo, několikrát se pokusil stejně jako mamka vtáhnout ho do debaty, ale všichni se dočkali nanejvýše jednoslabičné odpovědi, pokud už se vůbec obtěžoval na nějakou otázku či poznámku reagovat. Slušně vychovaný František dlouho odolával, když se ale Rudolf utrhl na velice příjemnou servírku, která nás celý večer bezvadně obsluhovala, a srazil jí ruku, kterou mu chtěla nalít víno tak, že chudák děvče upustilo lahev, už to nevydržel a velice důrazně se ho zeptal, co mu přeletělo přes nos a proč se chová jako sprosťák.

„Když to tedy chceš vědět," vyskočil ten hulvát ze židle, „tak mě prostě sere sedět mezi bandou nafoukanejch snobů a buzerantů a usrkávat nóbl šampus. Čekám tě venku, Lenko!" Odpochodoval poněkud vrávoravým krokem, na druhý pokus se trefil do dveří a byl pryč.

Všichni jsme zůstali jako opaření. A pokud jsme si mysleli, že už nás nic víc překvapit nemůže, bylo tomu jinak. Lenka totiž vstala a se slovy:

„On hodně pil, ale in vino veritas a já jsem ráda, že vám to někdo konečně řekl! Ráda bych si s tebou, tati, zítra promluvila!" pohodila hlavou a pokusila se důstojně odkráčet.

„To si piš, že si promluvíme!"

Snad poprvé jsem slyšel Františka křičet.

„Moc se vám všem omlouvám, nevím, co to do nich vjelo, myslel jsem, že jsou normální!" pokračoval už tišším, ale stále zlostí se chvějícím hlasem už jenom k nám, protože jeho dcera byla pryč.

„A oni se omluví taky, to bych se na to kouknul!"

Mamka seděla tiše a v očích měla slzy, Jozífek byl zlostí celý rudý, já ho konejšivě hladil po ruce, ani jsem nebyl nějak zvlášť překvapený, něco podobného jsem očekával. Všemu ovšem nasadil korunu Otakar, opět svým svérázným způsobem:

„Koho do kategorie těmito lidmi nazývané „buzeranti" zařadili, to je mi jasné, zajímalo by mne však, kdo je ještě kromě mne snob," prohlásil zcela klidným hlasem a tázavě se po nás všech podíval, jako by odpověď na jeho otázku byla teď to nejdůležitější.

To mě rozesmálo, přidal se i Filip a mamina, Jozífkovi se vrátila normální barva a dokonce i František se trochu usmál:

„Tento problém je jistě nutno rozřešit, ovšem ujišťuji vás, že mi to budou muset všechno řádně vysvětlit. Takové chování!"

„Je to tvoje věc, Františku, ale s lidskou hloupostí se těžko bojuje, na což budete s Bobinou sami, my totiž zítra hned ráno odjíždíme, v této situaci je to jediné řešení!" prohlásil rezolutně Jozífek.

„Nejsem si totiž zcela jist, zdali bych ještě jednou něco takového strpěl, aniž bych někomu rozbil hubu!" dodal.

„Jozífek má pravdu," přidal jsem se, „i když je, Františku, přinutíš se omluvit, jejich názor nezměníš a jak by asi společná zábava vypadala?"

Filip s Otakarem nic neřešili, tak jako tak zítra ráno odjíždějí. Mamka se k našemu názoru přidala a konejšila Františka, který se pořád ještě zlobil.

Dobrá nálada se už nevrátila, František tedy zaplatil a vyšli jsme před hospodu. Taxi tam bylo ale jen jedno, druhým odjeli Lenka s tím svým. Posadili jsme do auta Františka s mamkou, my že zatím vyrazíme pěšky a taxi se pro nás vrátí.

Večer byl poměrně teplý a stejně jsme byli rozehřátí vypitým vínem, po cestě jsme si povídali, kdy se kdo setkal s takovým projevem homofobie. Kupodivu, nikdo neměl žádný drastický zážitek, ovšem mimo Filipa.

„Mě to vůbec nerozhodilo, to byl čajíček," rozpovídal se.

„Bylo mi čtrnáct a už jsem pár let věděl, že jsem na kluky. Myslím, že naši stejně něco tušili, ale nemluvilo se o tom, až když jsem končil základku a tajně udělal přijímačky na konzervatoř, táta se hrozně rozzuřil. Že prý co mě to napadlo tancovat, vždyť přeci všichni baleťáci jsou teplouši! Tak jsem sebral všechnu odvahu a vpálil mu to přímo z jedný vody na čisto, že já jsem teplej taky. Jeho reakcí bylo, že mi jednu ubalil, a když jsem se skácel, seřezal mě jako žito. A že prý to ze mě vytluče. Máma jen tak stála, nechala ho do mě kopat, jako bych ani nebyl její syn. Až když viděla, že jsem celý zkrvavený, tátu zarazila a odtáhla mě do koupelny.

Měl jsem na sobě modřin, jako bych prošel mlátičkou, a nejhorší bylo, že jsem měl natržené ucho a zlomená dvě žebra. Tak jsem se druhý den odvlekl k naší doktorce. Zkoušel jsem jí něco namluvit, ale ona se nedala. Poslala mě sanitkou do nemocnice a pak to začalo. Všechno mi později vyprávěla: Zavřela ordinaci a vypravila se za tátou, který dělal ve fabrice. Všichni ji tam znali, tak jí pustili až do provozu a tam tátovi před všemi jeho kolegy ztropila takovou scénu, že prý byl rudý až za ušima. Když skončila s tím, ať se jde převléknout, že za chvíli pro něj přijedou policajti, prý se až rozbrečel. Měla ho, kde ho chtěla mít.

Když jsem se vrátil z nemocnice, nemluvilo se mnou doma ani rádio, každé ráno jsem měl na stole peníze, jídlo jsem si musel kupovat. Našel jsem si na prázdniny brigádu, na konzervě potom bydlel na internátu, našel si další brigádu a od třetího ročníku jsem už peníze posílal zpátky. Naši ale byli tak vyděšení, že mi je ukládali pravidelně na knížku, kterou mi po paní doktorce poslali, když přijela na moje absolventské představení. Neviděl jsem se s nimi už šest let a myslím, že už se s nimi nikdy nesetkám. Ani nevím, zdali mne to mrzí nebo ne."

Ale smutek v jeho hlase prozrazoval, že ta poslední věta nebyla tak docela pravda.

Už během jeho vyprávění si Filipa Otakar přitiskl těsně k sobě, vedl ho s rukou kolem ramen, a když skončil, pevně ho objal a políbil. Jozífek jenom pohladil Filipa po tváři a přitáhl si mě taky k sobě:

„Jo, rodiče, to je někdy problém, viď, Kájo?"

„Prosím tě, jaký měl Karel kdy problém s rodiči?" nevěřícně se podíval Otakar.

„Ani zdaleka ne takový jako Filípek, ale taky jsem si užil…," začal jsem vyprávět svůj loňský zážitek se starým Vondrou a svoje povídání jsem ukončil už v taxíku, který se pro nás mezitím vrátil.

20

To pondělní ráno nebylo moc veselé. Filip nás vzbudil, sbalili jsme si věci, v domě, kde ještě všichni spali, jsme si udělali snídani. Snažili jsme se být potichu, ale mamka se stejně vzbudila a přišla za námi dolů.

„Nejraději bych jela s vámi, kluci, ale nemůžu v tom Františka nechat. Je rozzlobený na nejvyšší míru a budu ho muset trochu krotit. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala. Zavolám, jak to dopadlo."

I mne to bylo líto, v poslední době jsme se s mamkou i Františkem vídali dost málo, těšil jsem se, jak si to užijeme. Ale na druhou stranu jsem si ani neuměl představit, že bych se teď měl s Lenkou a tím Rudolfem setkat. A Bůh ví, že by to možná všechno skončilo i nějakým pořádným konfliktem, protože Jozífek byl opravdu naštvaný a znovu opakoval, že by nejraději tomu hulvátovi pár vrazil.

Raději jsme se tedy rozloučili, s mamkou jsme se dohodli, že druhého určitě přijedou do Prahy a odjeli jsme. Filip s Otakarem jeli do divadla, dohodli jsme se, že ve středu, na prvního máje, kdy nemá Filip představení, se sejdeme u nás.

Doma jsem rozmrazil pizzu, najedli jsme se a hupsli do postele, měli jsme značný spánkový deficit, takže jsme usnuli jen po krátkém pomazlení. Ještě před tím jsem objednal večeři v Nostres.

Probudil jsem se pozdě odpoledne a snažil se vylézt z postele, abych udělal čaj tak, abych Jozífka neprobudil. Ale nepovedlo se mi to. Jozífek se probral a stáhnul si mě zpět k sobě:

„Kampak, maličký, kampak. Máme tu problém, který se musí vyřešit!"

Vzal mě za ruku a tu mi položil na ten „problém", který byl skutečně hodně, ale hodně veliký. Rozhodl jsem se okamžitě:

„To nebude tak hrozné," zašeptal jsem Jozífkovi do ucha, „to vyřešíme ústně, bude to hračka."

A protože už jsem byl taky pěkně nabuzený, neváhal jsem už ani vteřinu, pomalu se sesunul ústy přes Jozífkovo tělo k jeho klínu. Neumím si představit, že by mě někdy mohl přestat pohled na jeho vztyčený penis vzrušovat. Užíval jsem si ho naplno a zřejmě jsem si nepočínal nešikovně, protože Jozífek na mé konání reagoval hlasitými projevy souhlasu a jeho bedra se vypínala vstříc mým ústům. Když jsem špičkou jazyka jemně přejížděl po hraně jeho žaludu s výrazným soustředěním na uzdičku, přímo zavyl a zatlačil mi rukou na hlavu. Při nejlepší vůli jsem nedostal do úst víc než polovinu jeho údu, ale vypomohl jsem si rukou a ve chvíli jsem si už mohl vychutnávat pikantně nahořklou chuť jeho semene. Statečně jsem se snažil, aby mi neunikla ani kapka, dalo to dost práce, vzhledem k tomu množství, ale obstál jsem se ctí.

Jozífek ještě chvíli hlasitě oddechoval, já si nechal hlavu v jeho klíně a jeho úd ve svých rukách, potom mě ale otočil na záda, sklouzl dolů, rameny vyzvedl moje nohy a začal pomalu ústy a jazykem laskat můj penis, a protože je přinejmenším stejně obratný jako já, trvalo jen několik minut, než mě zalil příliv rozkoše, nevnímal jsem nic jiného než mučivě krásné napětí v mém rozkroku, které ve chvíli povolilo opakovaným výtryskem spermatu do Jozífkových úst.

„To je paráda," zaradoval jsem se, když už jsme se trochu uklidnili a moje hlava spočívala na svém místě, na Jozífkově rameni, „jsme po svačině, k čaji už nemusím nic dělat."

„To není fér, slíbil jsi udělat vdolečky," pokoušel se Jozífek o smutný obličej, ale jeho oči se modře smály, „a teď bys mě chtěl odbýt jen trochou smetany!".

„No jo, ale nemůžu jít do kuchyně, držíš mě moc pevně," namítl jsem.

Jozífek mě ihned přestal tisknout k sobě:

„Už můžeš!"

„Pro trochu toho žvance se vzdáš mého objetí? To je tedy pěkné!" nahodil jsem uražený výraz.

„Láska prochází žaludkem, maličký, to bys měl vědět právě ty nejlíp!" nedal se vyprovokovat Jozífek.

„Ale abys věděl, jdu ti zcela dobrovolně pomoci."

To byla věc, která mě přesvědčila, že má opravdu hlad, protože práce v kuchyni byla něco, co tedy můj milý neměl moc rád.

Příprava svačiny byla dosti zajímavá, protože jsem Jozífka přemluvil, že se nebudeme strojit, uvázali jsme si jen zástěry, no a oddělujte pečlivě žloutky od bílků, když vás hladí váš nejmilovanější po holém zadku nebo ho požádáte o podání šlehací metly a on vám místo ní strčí do ruky něco úplně jiného, což je sice na omak daleko příjemnější, ale bílky tím neušleháš!

Byli jsme právě v nejlepším, když v zámku dveří zachrastily klíče. Jozífek vystartoval jako raketa nahoru se obléknout, protože to byla mamka s Františkem.

„Nechtělo se nám tam být samotným, tak jsme tady! Potřebuju panáka, kde je Josef?" ptal se František, když jsme se přivítali.

„Nahoře se obléká, běž za ním, je tam i armaňak. Ale ať mi nejdřív hodí dolů kalhoty, prosím!" navigoval jsem ho a při tom se natáčel tak, aby nebylo vidět moje nahaté pozadí. Nicméně František to nepřehlédl, obličej se mu rozjasnil náznakem úsměvu:

„Zaplať pámbu za to, že jste takoví blázni. S těma rádoby rozumnýma je to na prd!" zavrtěl hlavou a vydal se po schodech.

Mamina si jenom svlékla plášť, umyla si ruce a začala mi pomáhat a při tom povídala, co se dopoledne na chalupě odehrálo:

„Když jste odjeli, šla jsem si ještě na chvíli lehnout, ale František už byl vzhůru a rozzlobený snad ještě víc než večer. Volala mu totiž účetní, že přes víkend konečně začala dělat čtvrtletní uzávěrku a že prodejna na Starém Městě vykazuje dost značný schodek. Koho by taky napadlo tam něco kontrolovat, když to vede Lenka, že jo?

Snažila jsem se ho uklidnit a šli jsme si dolů udělat snídani, no a za chvíli se připotáceli ti dva. Ukázalo se, že ještě večer v ložnici nasávali slivovici, a tak vypadali jako prase po první ráně. Místo, aby se omluvili, spustil Komínek na Františka, že svoji dceru vykořisťuje, že na něj dře jako mezek a nic z toho nemá. Do Františka jako když střelí, vystartoval po něm, ale Lenka před něj skočila a začala, že prý to myslí tak, že by ji měl nějak zabezpečit, když je teď ženatý a má na krku tuhle ženskou i s jejími buzeranty. A že ji prý maminka varovala, že je děvkař a nechá ji na holičkách stejně, jako to udělal, když byla malá.

A přitom, však jsem ti to povídala, od něho její máma utekla, když na tom byl nejhůř, a odešla s tím bohatým Němcem a nechala se na dálku rozvést. A i potom jí František pořád posílal peníze, když se potom finančně vzpamatoval, docela velké částky," odbočila mamka z líčení současnosti.

„Ale abych pokračovala: František byl najednou nebezpečně klidný a já věděla, že je zle. Vzala jsem ho za ruku, ale on se mi vytrhl a spustil na ně, že „ta ženská" a její kluci mají tolik, že by ho mohli koupit třikrát, to prý za prvé. A za další, že se teď necítí vůbec ničím zavázán, ostatně, že se zdá, že už se sama postarala o svoje zabezpečení a to ne přímo legálním způsobem. Takže teď se okamžitě seberou, odjedou do Prahy, že už je tam nechce ani vidět. Klíče od prodejny mu předá hned, nebude po ní vyžadovat náhradu toho, o co ho okradla. Do týdne vyklidí byt a klíče mu odevzdá v prodejně.

Pokoušela jsem se ho zastavit, zdálo se mi to příliš kruté, ale, představ si, začal zase ten Komínek, že prý je to všechno kvůli mně, že Františka navádím a prosazuju toho svého, promiň, Karle, „zrzavého rozmazleného teplouše". Připadala jsme si jako macecha z Popelky a nevěděla, co na to říct, ale vyřešil to František. Udělal krok dopředu a jednu mu ubalil, až se skácel, naštěstí jen do křesla za ním. Když se Lenka pokoušela se ho zastat, tak ji jenom varoval, ať toho nechá, nebo že taky jednu koupí, že je zřejmě chyba, že nedostala pár facek už dřív. Na to se otočil, popadl mě a vedl nahoru a jen se ještě otočil s tím, ať do půl hodiny vypadnou a klíče nechají na stole.

No, a když jsme za hodinu přišli dolů, bylo tam už prázdno. Tak to je všechno."

Při vyprávění mi mamka zdatně pomáhala, takže s jeho ukončením jsme už měli i uvařené oba dva druhy čaje a připravené vdolečky, topinky i vejce se šunkou. Zavolali jsme Františka i Jozífka, a když přišli dolů, bylo vidět, že František Jozífkovi už také všechno pověděl, protože jsem na něm viděl ještě zbytky vzteku, který se ho při tom vyprávění zmocnil.

Když jsme si sedli k čaji, František si rozpačitě odkašlal a začal se znovu za všechno omlouvat. Hned po prvních slovech jsem ho ale zastavil s tím, že se nemá omlouvat za co, on že se zachoval skvěle a za to ostatní nemůže.

„Spíše mi je to líto, že to s Lenkou takhle dopadlo. Měl jsi takovou radost, když se sem vrátila. Ale třeba na ni má špatný vliv ten Komínek, nikdy přece taková nebyla…"

„Nemyslím," přerušil mě František, „spíše já a my všichni jsme jí naletěli, je celá její matka. Ale už to necháme být. Dostal jsem textovku, už jsou pryč, klíče jsou ve schránce a mám prý zapomenout, že mám dceru, že se vrací do Německa. Tak jen musíme spočítat škody, najít někoho do prodejny a na všechno slavně zapomenout."

I když jeho zklamání bylo zcela zjevné, ani se mu nezatřásl hlas. František je tvrdý chlap, to se musí nechat.

21

A mám to za sebou. Před chvílí volala Věrka, mám prý koukat udělat skvělou oslavu a hlavně navařit spoustu dobrot, už před oficiálním vyhlášením zjistila, že jsem u přijímaček uspěl. Nakonec aby ne, vždyť co Jozífek před měsícem odjel, nedělal jsem skoro nic jiného, než se učil. Maturita dopadla skvěle, jen z češtiny za dvě, byl jsem nervózní, a když jsem dostal srovnání básnického díly Nerudy a Hálka, tak jsem vyrobil dvě nové básnické sbírky: Hřbitovní písně a Večerní kvítí. Sice jsem to včas uvedl na správnou míru, ovšem už to nebylo ono, a tak vzhledem k tomu, že i písemku jsem měl za dvě, dopadlo to, jak to dopadlo.

Z maturitního večírku jsme s Jitkou a Pavlíkem utekli brzy, jeli ke mně domů, kde čekali Věrka a Vítek, a tam jsme to pořádně rozjeli. Když jsem pak všechny uložil ke spaní, zmocnil se mě hrozný splín, telefonem probudil Jozífka a drahnou chvíli mu fňukal do ucha. Byla jedna v noci, Jozífek se mě pokoušel uklidnit a při tom tak mohutně zíval, že mi to došlo, omluvil jsem se a nakonec usnul oblečený, s telefonem v ruce.

Ale nyní jsou už i přijímačky za mnou a čekají mne jen samé příjemné věci, pomyslel jsem si, když jsem Věrce vysvětlil, že na oslavu si bude muset počkat, protože hned odjíždím do Opolné. Už půl roku jsme tam ani já ani mamina nebyli, a to je ostuda.

Navíc ještě teta volala, že se něco děje, paní Vondrová prý ji nedávno zastavila a nenápadně vyzvídala, co je s Jozífkem, starý Vondra prý už ji dokonce i zdraví. Přirozeně mě to potěšilo a doufal jsem, že by se náš vztah s Jozífkovými rodiči přece jen nakonec mohl trochu zlepšit. Domluvil jsem si s tetou, že přijedu předposlední týden v červnu. Chtěl jsem ještě na pár dní zajet za Jozífkem, ale to nevyšlo, protože odletěl na celý červen do Berkeley na stáž na tamní universitě. Zařídil mu to profesor Černý. Mě to docela i pobavilo, protože pan profesor to nejdříve konzultoval se mnou. Kupodivu ani nepředpokládal, jak mi řekl, že bych dělal zle já, ale bál se spíše reakce Jozífka. Vzpomněl si totiž, jak Jozífek prohlašoval při naší oslavě, že už beze mne nechce být. Ujistil jsem ho, že kdyby se Jozífek stavěl na zadní, že se pokusím ho nějak uklidnit. Sám sobě jsem se divil, že to beru tak klidně, ale už mi začalo docházet, že sice Jozífek a moje láska k němu jsou pro mě sice pořád to nejdůležitější, ale že jsou i jiné věci, které musí mít někdy přednost, a znovu jsem se v duchu Jozífkovi omlouval za svoje předešlé chování.

Do Opolné jsem dorazil v pondělí ráno, byl krásný slunečný den, když jsem vystoupil z auta, cítil jsem, jak voní lípy na náměstíčku před vchodem do zámku. Uvědomil jsem si, že je to skoro rok, kdy jsme se Jozífkem poprvé setkali. Vzpomínal jsem si na ten den, opřený o kapotu jsem si znovu vybavoval, jak jsem poprvé viděl ty modré zářící oči, ale ze vzpomínek mne vytrhlo Jirkovo hulákání:

„Máš otevřená vrata do dvora už od samého rána, máma se tě nemůže dočkat a panáky jsou nalité!"

Tak jsem zajel do dvora, vytáhl tašky, pozdravil se dole s Irčou a Jiřím a musel se s nimi napít na uvítanou a s přáním k mým složeným zkouškám, zarazil jsem proud Jiřího výmluvnosti a vyběhl po schodech nahoru. Teta už mě čekala ve dveřích, přivítala mě s nelíčenou radostí. I já jsem byl moc rád, že ji zase vidím. Na její pokyn jsem nalil do skleniček víno, připil si i s ní, pak se posadil na stoličku vedle tetina křesla, strategicky umístěného tak, že mohla sledovat dění dole na náměstí, a poslouchal jsem ohromující novinky:

„K Vondrům přijel před týdnem jeho starší bratr, žije už od sedmdesátého roku v Americe. A teď se, Kájo, podrž! Přijel se svým přítelem! Jo, je to tak, žije už patnáct let s chlapem! Vondrová tu včera byla a vykládala, jak se bráchové hrozitánsky pohádali. Vondra vždycky svého staršího bratra obdivoval, ale asi vůbec nevěděl, že je taky na chlapy. Psali si prý, ale o tomhle nikdy nepadla zmínka. A teď mu teď přivezl švagra místo švagrové! Ze začátku to prý vypadalo, že snad Vondra toho bráchu, Jaroslav se jmenuje, vyhodí, ale ten prý se nedal a tak mu vycinkal, že milý Josef nakonec rezignoval a nechal si všechno vysvětlit. A když se ten Jaroslav dozvěděl, jak je to s jeho synovcem, jako tvým Jozífkem, a co starej Vondra prováděl, tak se zase příšerně rozkatil on a prý snad málem došlo i na facky. Nalej mi ještě, nějak mi z toho dráma vyschlo," nastavila sklenku a pak pokračovala:

„No, a Vondrová včera, když slyšela, že přijedeš, tak mě prosila, že by s tebou ráda mluvila, nevědí nic o Josefovi a už je prý taky mrzí, co se stalo, že jim prý Jaroslav otevřel oči a že se to všechno musí nějak srovnat. To koukáš, viď!"

A já tedy koukal. Poslouchal jsem bez dechu, v něco takového jsem si ani netroufal doufat. Když teta skončila, nejraději bych se hned k Vondrovým rozběhl, ale teta mi to vymluvila, jen ať prý počkám, na řadě jsou teď oni a nejdřív by se měli omluvit a vůbec, teď jí musím vyprávět, co je u nás nového.

Než jsem vylíčil, co všechno se za ten půl rok, co jsme se neviděli, stalo, bylo už k polednímu, na dveře zaklepala Irča, přinesla nám oběd. Po jídle si teta chtěla chvíli zdřímnout, já odnesl dolů do restaurace nádobí a využil chvíle klidu po obědech, abych si popovídal s Jiřím a Irenou. I jim jsem musel všechno vylíčit a na oplátku si znovu vyslechnout, co mi už říkala teta, ale v daleko barvitějším podání, s mnoha šťavnatými podrobnostmi, které se ale spíše zrodily v Jiříkově hlavě, protože to by musel být přímo při tom, když se bratři Vondrovi hádali, aby to všechno věděl. Ale zaklínal se, že je to pravda, prý to má od paní Urbánkové, když se hádali, bylo to prý slyšet až do recepce. I když jsem vzal úvahu bujnou fantazii té dámy, kterou jsem měl možnost poznat, musel jsem uznat, že to asi bylo opravdu dosti dramatické. Ale žádná facka prý nepadla. To mě trochu zamrzelo, tajně jsem doufal, že by někdo mohl váženému panu Vondrovi tu ránu za mě vrátit.

Zahrádka restaurace se ale začala už zase pomalu plnit, a tak když jsem pomohl Ireně uklidit kuchyň, převlékl jsem se a vypravil se na procházku do zámecké obory. Posadil jsem se na lavičku za rybníkem, odkud jsem dobře viděl na nádvoří zámku a vzpomínal, jak jsem tenkrát před rokem stál opřený o sloupkové zábradlí a čekal na první schůzku s Jozífkem. Ze vzpomínání mě vytrhly až kroky dvou příchozích. Byli to pánové vyššího středního věku, ten jeden byl tolik podobný panu Vondrovi, že jsem ani chvíli nepochyboval, že je to ten jeho bratr Jaroslav. Měl být starší, ale vypadal nepoměrně lépe než jeho mladší bratr. Udržovaná postava, menší a štíhlejší, jeho tvář, tolik podobná té bratrově, byla ale o hodně mladistvější. S ním šel o něco mladší muž, trochu vyšší, snědý, vypadal jako Latinoameričan. Dohromady tvořili velice pohledný pár. Když procházeli kolem lavičky, naše oči se střetly a já to nevydržel a usmál jsem se a pozdravil. Trochu zaraženě můj pozdrav opětovali a zastavili se.

„Příjemně jste mne překvapil, chlapče," řekl ten, kterého jsem považoval za Jaroslava Vondru, „v této zemi nebývá zvykem zdravit slušně cizí lidi."

Z jeho hlasu byl znát slabý anglosaský přízvuk, ale jinak mluvil česky zcela správně. Vstal jsem z lavičky se slovy:

„Ale já si myslím, že tak úplně cizí nejsme, pokud správně předpokládám, že jste pan Jaroslav Vondra. Já jsem totiž Karel Jandák a myslím, že jste o mně již něco zaslechl."

„Ale jo, já jsem Jarda Vondra," napřáhl ke mně se širokým úsměvem ruku, „a vy jste tedy ten proklatý svůdce mého synovce? Musím přiznat, že je mu co závidět!" vzal mě i za druhou ruku a zcela bez ostychu si mě prohlížel.

Jeho zkoumavý a nepokrytě obdivný pohled způsobil, že se mi začala hrnout krev do tváří. Okamžitě vycítil mé rozpaky a pustil mé ruce ze svých.

„Promiňte, nechal jsem se poněkud unést. Tohle je můj partner Rico Castillo. Pochází z Chile, ale umí trochu česky."

Potřásl jsem s rukou i s ním a opět se začervenal, protože Rico mne s opravdu latinským temperamentem objal a přitiskl k sobě. Při tom cosi nadšeně drmolil, ale já mu vůbec nerozuměl.

„That's enough, Rico. Our friend will be embarrassed!" poklepal Jaroslav Ricovi na rameno.

„Pane Jandáku…," pokračoval, ale já ho přerušil:

„Karle, prosím!"

„Výborně, tak tedy Karle, musíme si toho hodně povědět, co takhle večeře? Hodilo by se vám to dnes večer v té příjemné restauraci u pana Smejkala?"

Rád jsem souhlasil, a když jsme si domluvili hodinu setkání a rozloučili se, posadil jsem se zpátky na lavičku a snažil se to nenadálé setkání rozdýchat. Je tomu skoro rok, co jsem se celý rozechvělý chystal na schůzku s Jozífkem, a teď mne čeká večeře s jeho strýcem.