Proměny lásky, díl III, kapitoly 7-9

7

Dlouho jsem ale nespal. Prvním, kdo mě probudil, byl Jozífek – bohužel ne osobně, ale jen telefonem. Chtěl vědět, zdali jsem dorazil domů v pořádku. Zřejmě se už pěkně vyspal a měl povídavou náladu, nadšeně chválil auto, neuvěřitelně nemravnými výrazy vyjádřil nadšení nad minulou nocí a začal líčit, co vymyslel, aby ta naše příští společná noc byla ještě lepší. Prostě si ten chlípník chtěl užít sex po telefonu. Kdykoliv jindy bych na to přistoupil hned a bez okolků, ale takhle jsem mu předvedl do telefonu parádní zívnutí, a když to nezabralo napoprvé, zopakoval jsem jej. Konečně mu to došlo a s mnoha omluvami se rozloučil. Bylo mi to líto, ale prostě to nešlo, chtělo se mi tak hrozně spát. Bohužel jsem usnul tak rychle, že jsem zapomněl vypnout mobil a ten začal za chvíli zase vyzvánět.

Byla to mamina a také se starala, zdali je všechno v pořádku. Ujistil jsem ji, že ano, omluvil se a znovu padnul do postele, ovšem teď už jsem telefon vypnul. Než jsem ale stihnul zavřít oči, vtrhnul do ložnice Filip.

„Koukej, ty jeden kocoure zrzavej, jak to, že jsi nejdřív skoro zmrzačil a potom líbal můj nejnovější objev!? A nedělej, že spíš, teď jsem tě slyšel telefonovat!" skočil mi do postele a začal se mnou třást.

„Pro pána krále, vy jste se snad všichni spikli! Filípku, prosím tě, nech mě vyspat. Bylo to všechno úplně jinak a ty to dobře víš, jenom mě chceš týrat! Ale já se musím vyspat, nebo umřu!" nasadil jsem ten nejplačtivější tón, jakého jsem byl schopen.

„Kdybys celou minulou noc neprošukal, byl bys dnes fit! Jen ukaž zadek!" pokračoval Filip a pokoušel se ze mě stáhnout přikrývku.

„No a co?! Ty jsi snad do rána s tím krasavcem meditoval? Nech toho, když slíbíš, že mě necháš aspoň dvě hodinky vyspat, barvitě ti pak vylíčím celý průběh mé návštěvy Švýcarska!" zahrál jsem na strunu jeho zvědavosti.

„Dobře, ale mám dvě podmínky! Za prvé mě necháš tady u sebe, já si taky zdřímnu, a potom mi musíš slíbit, že vylíčíš všechny detaily! A pěkně podrobně!" nedal se ten vyděrač.

„Dobrá, jenom mě už nech spát!" nadzvedl jsem tedy deku, Filip s rychlostí špatně placené striptérky sundal triko a kraťasy a vklouznul ke mně. Jen mi ještě zašeptal, už normálně:

„Je všechno v pořádku?"

„To víš, že je," odpověděl jsem mu, přitiskli jsme se k sobě zády a usnuli. Už jsme takhle spolu spali několikrát. Když měl Filip nějaké trápení nebo mě chytil do spárů splín, tak nám důvěrná přítomnost toho druhého pomáhala. Bylo to nevinné, Filip je krásný kluk, ale jsme opravdu jen kamarádi a žádné to „kamarád taky rád" se nekonalo.

Když jsem se kolem páté odpolední probudil, byl jsem v posteli sám. Vypotácel jsem se z ložnice a opláchl se studenou vodou. Odpočatý, hladový jako vlk. Tajně jsem doufal, že Filip nikam neutekl a uchystá něco k jídlu. Nezklamal jsem se, dole už byla na stole šunka, topinky, máslo a džem a Filip zaléval čaj.

„Už jsem tě chtěl vzbudit. Honem povídej, co jste tam vyváděli, na city zapomeň, zajímají mě jen podrobnosti sexu. Dali jste si trojku s tím jeho spolubydlícím? Je Josef pořád ještě při síle? S kým ti tam zahýbá? Řekl jsi mu, že spolu spíme? Měl už jsi konečně sex v letadle…?" mlel páté přes deváté.

„Zadrž proboha," zarazil jsem proud jeho výmluvnosti a v krátkosti mu všechno vylíčil. Samozřejmě to komentoval ve svém stylu, nejvíce se mi smál, jaký jsem hysterický pošuk, velice ocenil rozumnost Martina a hlavně trpělivost Jozífka.

„Ten chlap přijde zaživa do nebe, to je jasné. Ale že tě tam na léto nechtěl, to je divné, vážně si myslíš, že tam žije jako mnich? Co ten jeho spolubydlící?" vyzvídal dál.

„Claude je frustrovaný trouba a zcela zjevně mě nemá moc rád. Ale není to ze žárlivosti, je stoprocentní heterák, nevím, co mu tak vadí. A Jozífkovi věřím, má mě rád, ale je úplně posedlý tou prací tam, všechno mi vysvětlil. Raději mi povídej ty, co je tu nového," odváděl jsem řeč jinam, nechtěl jsem to zatím rozebírat, v koutku duše to pořád ještě bolelo.

„Novinky jsou, což o to. V sobotu dopoledne tu byla Věrka, máš jí zavolat. Asi se něco děje, byla nějaká nesvá, ani nechtěla nic k jídlu."

„Tak to tedy je určitě něco vážného, brknu jí za chvíli. Teď mi ale pověz, co to je zač ten Otakar?"

„No kocourku můj, tak to je mazec. V sobotu dopoledne po zkoušce jsem byl za šéfem, příští týden mám nějaký záskok, konečně si pořádně zatancuju. No, a jak jsem tak celej šťastnej skákal ze schodů, vrazil jsem do nějakého človíčka, který vycházel od jeviště. Desky, co měl v rukách, mu vypadly a po celém odpočívadle se rozletěly papíry. Omluvil jsem se a začal je sbírat. Byly to návrhy scény. Ten člověk tam ale stál jako sloup a vůbec se nesnažil mi pomoct. To mě dopálilo, tak jsem se postavil a vidím, jak na mě zírá. A taky jsem si uvědomil, že je to parádní kus chlapa. Zeptal jsem se, k čemu že to má být, a z něj vypadlo, že k Romeovi a Julii, kde mám tancovat Merkutia. Představil se, je architekt a právě jde ty skici konzultovat s režizérem. No, slovo dalo slovo a domluvili jsme se na večeři ještě ten večer. Je moc krásnej, milej, chytrej a celý večer na mě koukal jako do obrázku, no a skončili jsme v posteli. A já hrozně chci, aby to pokračovalo. Jsem na nejlepší cestě se zamilovat. To jsem ale cvok, co?" skončil trochu nejistě.

„Vůbec ne, už bylo na čase, konečně mi přestaneš lézt do postele! Ale vážně. Co jsem viděl, to se mi líbilo a moc ti ho přeju!"

„On z toho vašeho setkání v koupelně byl pěkně mimo. Vletěl na mě do pokoje a nějak to nemohl rozdýchat. Všechno mi to líčil a mrzelo ho hrozně, že před takovým krásným klukem vypadal jako debil. Musel jsem mu nakonec připomenout, že já jsem krásnější, a vylíčil jsem tě v těch nejhorších barvách, jak jsi hysterický a náladový, zlý a lakomý, mlsný a nepořádný a…," smál se mi Filip do očí.

„No to chápu, ani se ti nedivím, zíral na mě, jako by mě chtěl hned tam na místě znásilnit, budeš mít co dělat, aby se do mě nezamiloval!" oplatil jsem mu to.

„Jen si něco zkus, a hned jedu do Švýcar, skočím tomu tvému Jozífkovi do postele a máš útěr! Už si na tebe ani nevzdychne!" rozkatil se na oko Filip. „I ba ne, já toho Otakárka fenyklovýho asi vážně miluju," zvážněl. „Ale mám trochu strach, jestli to po tom debaklu s Petrem…"

„Petr je sobecký hajzlík, vykašli se na to. K Jozífkovi se taky zachoval hnusně. I Věrka mi o tom povídala. No vidíš, Věra, zavolám jí!"

A ten telefonát vlastně vedl k založení Klubu osamělých srdcí.

8

Úterý dvacátého března byl později prohlášen dnem vzniku Klubu opuštěných srdcí. To bylo tak: když jsem tu neděli po návratu od Jozífka volal Věrce, dozvěděl jsem se, že její Daryll byl povýšen, ale znamenalo to, že se vrací zpátky do ústředí v Bostonu. A ona neví, co bude, mohla by jet s ním, ale… Následoval dlouhý monolog, který jsem utnul s tím, že tedy v úterý vynechám plavání, sejdeme se u nás a probereme to. Zdálo se jí to pozdě, ale když jsem jí slíbil, že bude něco dobrého k večeři, přehodnotila své stanovisko a rozhodla se, že do té doby ještě tedy sebevraždu nespáchá. Přes veškerou její snahu o rozverný tón jsem poznal, že se opravdu trápí. Už dva měsíce spolu s Daryllem bydleli, a když jsme se občas sešli, bylo vidět, že jim to opravdu klape. Od toho výstupu na konci minulého roku se ke mně už Daryll choval jen jako kamarád, dával si náramný pozor, aby třeba jen náhodou nedošlo k nějakému fyzickému kontaktu. Jen jednou se stalo, že byli u nás na návštěvě a já potřeboval sundat nějakou knihu z police v pracovně, a protože ty knihovny dělal Jozífek na svoji míru, musel jsem vylézt na židli a když jsem slézal, zavrávoral jsem a málem spadl. Daryll, který tam byl se mnou sám, protože Věrka se podle svého zvyku věnovala konzumaci nějaké dobroty dole v kuchyni, mě ale pohotově zachytil, a tak jsem se nechtěně octnul v jeho náruči. Trochu jsem se lekl, můj obličej se ocitl v těsné blízkosti jeho tmavé tváře. Jen mě ale k sobě lehce a krátce přitiskl, temné oči se na mě smutně podívaly, zašeptal mi zblízka do ucha: „I'm so sorry" a hned mě pustil. A od té doby už to mezi námi bylo docela v pořádku.

V úterý před pátou odpoledne jsme začali s Filipem připravovat večeři, měl totiž přijít i jeho Otakar. Jako blázni jsme se smáli tomu, že by měl přinést kytici a požádat mne o Filipovu ruku, že jako domácí pán vlastně zastupuju jeho rodiče. Napadlo mě, že vlastně vůbec nic nevím o jeho rodině.

„O tom nechtěj raději ani nic vědět," zvážněl Filip. „Jednou ti tu historii povím, ale není o co stát. Zatím to ber tak, že žádnou rodinu už nemám." Otočil se rychle, ale já si všimnul, že se mu jeho oříškově hnědé oči podezřele zaleskly. Přišlo mi ho najednou hrozně líto a mlčky jsem ho objal. A do toho se ozval zvonek a přišla Věra. Už jen z toho, že se s námi jen pozdravila a sedla si ke stolu, aniž by se sháněla po něčem k jídlu, bylo vidět, že opravdu není ve své kůži.

„Kluci, já vážně nevím, co mám dělat," přešla hned k věci.

„Nejdřív ochutnej, s prázdným žaludkem se blbě přemýšlí!" postavil jsem před ní talíř s malým telecím stejkem. K večeři jsme dělali zadělávané telecí se šafránovou rýží, tak jsem z jednoho pěkného kousku pro ni připravil malý předkrm.

„Mně ani moc jíst nechutná, ale když to tak hezky voní…," prohlásila a už s plnou pusou pokračovala: „Do tý Ameriky se mi vážně nechce, ale ani být bez toho mýho hnědýho cukříka nemůžu. A vrátit se do Evropy by mohl tak nejdřív za dva roky. Tak nevím… tak dlouho čekat?"

„Nemohla bys za ním občas zaletět?" napadlo mě.

„Jsi se zbláznil, ne? Víš ty, kolik stojí letenka? Náhodou jsme to taky s Daryllem probírali, nabízel, že čas od času mi let zaplatí, ale jakou by to mělo cenu? Jednou za dva tři měsíce být pár dní s ním a potom zase sama? A žili bychom každý v jiném prostředí, měli každý jiné starosti i radosti, to by rozhodně nedělalo dobrotu. Neříkej mi, že to s Josefem nemáš podobné. A to je jen kousek odtud!"

„Tak je pravda. Měl jsem úplně stejné myšlenky, když jsem za ním letěl. Ale jen jsem ho na letišti zahlédl, jen jsme se poprvé objali a hned bylo všechno jako před tím, fakt, úplně jako bychom spolu byli pořád," odpověděl jsem jí po pravdě.

„No jo, ale to nemůžeš brát jako standard, vy s Josefem přece nejste normální!" otočil se na nás od sporáku Filip se zcela vážnou tváří, „ty jsi cvok a on je svatý."

„A ty jsi mrtvý muž!" zasyčel jsem a chystal se ho uškrtit. Bránil se vařečkou a Věrka se konečně rozesmála, vyskočila od stolu, mě odstrčila, Filipovi sebrala vařečku, ponořila ji do hrnce a ochutnala omáčku.

„Trochu přisolit by to chtělo," prohlásila rozhodně a pokračovala: „S takovými dvěma blázny bych chtěla něco vážného řešit. Ani náhodou!"

„Tak předně, moje milá, nikdy neochutnávej přímo z hrnce, to se nedělá, máš na to talířek," neodpustil jsem si. „A potom: neřeklas nám, co chce Daryll – nabízí ti placení letenek, to znamená, že by byl raději, kdybys tady zůstala?"

„No to je další věc," zvážněla zase Věrka. „Představ si, že má strach z toho, co na to jeho rodiče! Prý by asi měli námitky, že má bílou přítelkyni! Věřili byste tomu? Prostě rasismus naruby!"

Tak to mě tedy překvapilo: „To je síla! Měli by oblíznout všech deset, mít takovou snachu! A vědí o tobě vůbec, pochlubil se Daryllek?"

„Ale to jo, posílal jim nějaká videa a fotky, ale to víš, oni to berou jako jeho rozptýlení mezi těmi polodivochy v Evropě. To z něj samozřejmě vylezlo až teď. Prý by si s tím poradil, ale já nevím… bude tam mít spoustu práce a k tomu ještě já a starosti se mnou, zbytečně bych mu komplikovala život." Rezignovaně sklesla zpátky na židli.

Musel jsem se tomu usmát: „Tak to mě podrž. Úplně, ale úplně stejně jsem na tom s tím mým Jozífkem!" a pokračoval jsem líčením našeho sporu ohledně mého návrhu trávit s ním čas ve Švýcarsku.

„A tím ti vlastně i odpovídám na to, co bys měla udělat," skončil jsem svoje vyprávění. „Nikam nejezdi, pokud je váš vztah vážně pevný, tak to vydrží, a pokud ne, tak by to stejně nefungovalo."

„Já si to taky myslím, jenom jsem to chtěla s někým probrat, abych si všechno ujasnila," souhlasila Věrka. „A svoji práci tady mám ráda a tam bych musela dělat bůhvíco. Takže milý Kájínku, budeme spolu sedávat, tesknit a vzpomínat. Ty k tomu vždycky něco uvaříš…"

„A ty to sníš! Dobře to máš vymyšleno, jen co je pravda. Nemohli bychom truchlit nalačno? To by bylo daleko působivější," namítl jsem.

„Ale kdepak, to už by bylo opravdu kruté utrpení, to byste nevydrželi!" přidal se ten zrádce Filip na Věrčinu stranu.

„Jak to: ,byste nevydrželi´?  Ty přece budeš s námi v partě, taky jsi sám!" divila se Věra.

„No vidíš, já zapomněl, Filip má nového milého, za chvíli tu bude, a je to teda parádní exemplář, to ti povím!" vzpomněl jsem si na Otakara.

„Právě přemýšlím o tom, zdali mu nemám ještě honem zavolat, ať nechodí. S takovými dvěma sexuálně vyhladovělými týpky bych ho raději neměl moc dávat do kupy. I když vlastně vy dva chudáci pro mě nejste konkurence!" prohlásil ten náfuka a začal se předvádět. „Takovýhle tělíčko, to by u vás nenašel."

„Copak nevíš, že láska prochází žaludkem? A vařit umím daleko líp než ty!" popichoval jsem ho a Věra se hned přidala: „ No a co kdyby to byl náhodou jeden z toho mála krásných chlapů, který jsou alespoň trochu na ženský? To bys potom neměl vůbec žádnou šanci!" vypnula svoje vnady velikosti C.

Chvíli jsme zůstali potichu a potom naráz vybuchli smíchem.

„Nic se neboj, Filipe, já tu ještě pár dní budu mít Darylla, zatím ti nic nehrozí, a Kájínek stejně nikoho jiného než toho svého Jozífka nevnímá!" sklesla zadýchaně Věra na židli. „S vámi se teda jeden fakt nenudí!"

„Jo, to by ses divila, ten tvůj Kájínek je pěknej vykuk. Přestav si, že toho mýho přepadl v koupelně úplně nahatej a pokoušel se ho znásilnit. Hodil ho do vany, praštil do hlavy a potom vášnivě líbal. Jen s nasazením všech sil se podařilo tomu chudáčkovi uchránit si počestnost!" lhal Filip s takovým zápalem, že mu Věra na chvíli snad i uvěřila.

„A teď si poslechni, jak to bylo doopravdy," začal jsem honem zachraňovat svoji pověst, když jsem viděl Věřin nedůvěřivý pohled. „Ten chudák už byl tak zesláblý a zničený celonočním zneužíváním ze strany tohoto chlípného baleťáka, že se pokoušel utéct oknem koupelny, byť byl zcela bez oděvu. Já jsem nic netuše vešel do koupelny a jemu se z mého půvabu a svěží krásy podlomila kolena, klesl do vany, a když z ní vylézal, aby mi na kolenou vyznal lásku, praštil se, oslněn pohledem na můj zadek, o umyvadlo do hlavy. Přišlo mi ho líto, tak jsem ho cudně políbil na čelo a dal mu možnost jít se v klidu rozejít s tím nemravou. Jak to mezi nimi dopadlo, to nevím, ale zřejmě se Filipovi povedlo nějakými nekalými čáry ho znovu k sobě připoutat, protože za chvíli přijde na večeři."

„Tak komu z nás věříš?" zaútočil na ni Filip.

„Ani jednomu, nevím, který jste větší cvok," smála se Věra. „A to jsem sem původně přišla vzdychat, eventuelně si poplakat. A teď brečím smíchy."

Ozval se zvonek. „Teď se můžeš Otakara zeptat sama, to musí být on, jdu otevřít. Koukejte se před ním chovat slušně. Je to hrozně vážný a seriózní pán!" vyskočil Filip a celý nervózní pádil ke dveřím.

9

„Budeme se muset ovládat, vypadá to, že Filípkovi na tom Otakarovi vážně záleží," otočil jsem se na Věrku. „Takže ty nebudeš cenit zuby, vypínat prsa a potřásat vlasy a hlavně se nezřízeně nacpávat jídlem, jasné?!"

„No a ty se zdržíš jedovatých poznámek, nebudeš obracet oči v sloup, když někdo olízne příborový nůž, odpustíš si odborné přednášky o víně a nebudeš ho hned očichávat a kritizovat jeho výběr vůně, jasný?!" vrátila mi to bez mrknutí oka.

Než jsem stihnul po ní něco hodit, přivedl Filip pana architekta Poláka, jak nám ho oficiálně představil. I oblečený v džínsech a mikině nevypadal vůbec špatně. O hodně vyšší než Filip, černé vlasy i oči, přiměřeně opálený, perfektně upravený, působil velice decentním dojmem. Připomínal mi trochu mladší vydání našeho Františka, neměl ale jeho jistotu v jednání. To ovšem mohlo být tím, že byl v novém prostředí. Stisk ruky měl pevný, stejně jako pohled. Měl ve zvyku utkvět očima na člověku, s kterým mluvil, a tím vás přinutil pozorně poslouchat, co říká.

Mimo obligátního „Těší mne" při představování toho ale moc nenamluvil. Posadili jsme se ke stolu a já nechal Filipa, ať se postará o jídlo a prokáže tak svoje schopnosti i mimo ložnici.

„Tady vaří výborně, Otakare, i když někdy jídlo koření ne právě vhodnými poznámkami. Přeji dobrou chuť," vrhla na mě Věrka vzdorný pohled a nandala si na talíř porci, která by vydržela těžkému atletovi na celý den.

„Doufám, že vám bude chutnat, pane Poláku, a pokud by se vám dáma pokoušela ujídat z talíře, neváhejte a plácněte ji přes ruku," usmál jsem se na Otakara, vyplázl jazyk na Věrku a pustil se do jídla.

„Budete se prát doopravdy, nebo jenom slovíčkama? Mohla by to být docela legrace," utřel nás noblesně Otakar a pustil se do jídla.

„Jedna nula pro tebe, Otakárku," zajásal Filip, „jen si od nich nenech zkazit chuť!"

V podobném duchu se nesla konverzace na začátku večeře. My tři do sebe celkem úspěšně a vtipně ryli, jak bylo našim zvykem, Otakar většinou mlčel a jen se při zvláště podařené replice na toho, kdo bodoval, usmál a klidně jedl dál. Tím mi připomněl Jozífka, jak vždycky pobaveně sledoval moje půtky s maminou. Ta vzpomínka mě ale rozesmutnila, tak jsem se už do slovních šarvátek nezapojoval, jakási zmínka o Americe připomněla asi Věrce její trable, také zmlkla, Filípek jen koukal na svého Otakara a staral se, aby mu nic nechybělo, a tak večeře skončila mlčením.

Slušně jsme všichni počkali s posledním soustem až dojedl host, dokonce i Věrka nevymetla talíř během deseti minut, jak byla zvyklá. Otakar odložil příbor a narovnal se a s mohutným „uf" na začátku prohlásil:

„Děkuji, to jídlo bylo výborné, skládám poklonu. A víno je také velice dobré."

Nadechl jsem se, když jsem slyšel slovo ,víno´, ale zachytil jsem Věrčin pohled, tak jsem jen prohlásil, že je ho dost a šel otevřít další dvě lahve. Filip zatím sklidil ze stolu a začal připravovat kávu.

„Copak to s vámi je?" ptal se Filip, když přinesl kávu. „Já sliboval Otakárkovi, jaká tu bude legrace, a vy jste najednou jako zašpuntovaní!"

„Nějak se mi najednou zastesklo…" omlouval jsem se.

„Chápu, Filip mi vyprávěl, že jste teď sám, ale co vy Věrko, vy přece nemáte důvod ke smutku, nebo ano?" zeptal se Otakar.

„Právě, že mám," odpověděla Věra a vyložila mu svoji situaci.

„Tak tu bude takový klub opuštěných," skončila své vyprávění.

„Ještě štěstí, že já už do něj patřit nebudu," přitulil se Filip k Otakarovi.

„No…," zaváhal Otakar, „já začátkem června na tři měsíce odjíždím do Londýna a New Yorku na studijní cestu. To přece není na tak dlouho, že?" dodal honem, když viděl, jak Filip ztuhnul.

„Že není? Věčnost je to! Tak to mi přece nemůžeš udělat!" začal fňukat Filip. „A co ty se šklebíš, kocoure zrzatej?!" skončil útokem na mě.

„Promiň, to není zlomyslnost, já jenom vzpomínám, jak jsem reagoval já, když mi tři dny potom, co jsme se poznali, oznámil Jozífek, že jede pryč a tím pádem se dva měsíce neuvidíme. Mám pocit, že jsem dokonce řekl úplně stejnou větu," vysvětlil jsem úsměv, který se objevil na mé tváři.

„Proč vám Filip říká kocoure?" odváděl honem řeč jinam Otakar.

„To já nevím, nikdy jsem po tom nepátral. Proč vlastně, Filipe?" Pravda, už dávno mi začal říkat kocoure nebo kocourku, ale já to nijak neřešil, dokonce se mi líbilo.

„Protože je to šelma kočkovitá. Vždyť se podívej, jak chodí, jak se protahuje. A ta povaha: když ho hladíš po srsti, tak jen přede, když ne, prská a seká tlapkou. A oči má zelené," už se zase smál Filip. „A počkej, až ho uvidíš s tím jeho krásným Josefem! To se kolem něj obtáčí, lísá se, stočí se mu na klíně a vrní jako kotě!"

To už se smál i Otakar a Věrka se smíchem až zakuckala, když se přidala:

„To je pravda, můžu to potvrdit. I když pokud je s Josefem, připomíná spíš pejska. Chybí už jenom, aby si učůrával jako štěňátko, to zatím nedělá."

„Máš pravdu," hned se toho chytil Filip „i to vrtění ocáskem by tam bylo. No, a neučůrává sice, ale sem tam si ustříkne…"

„To by už stačilo, ty sprosťáku!" třepl jsem lehce Filipa rukou přes ucho.

„Opravdu seká tlapkou!" zcela vážně prohlásil Otakar, a to mě dorazilo.

„Jen počkejte, až se vrátí Jozífek, všechny vás zmlátí za to, jak si ze mě utahujete. Copak tihle dva, jsou to blázni, ale že i vy se k nim přidáváte, Otakare…," rozohnil jsem se.

„Moc vám to sluší, když se zlobíte, a já vám mám vlastně něco vracet," vstal Otakar od stolu, sehnul se a políbil mě lehce na ústa.

„To je na omluvu," vysvětloval, když zpozoroval, jak nás to všechny zarazilo, „myslím, že jste velice milý a hodný a mrzí mě, že jsem se choval tak zlomyslně," prohlásil klidně a posadil se zpět k Filipovi.

První se vzpamatovala Věra. Přitáhla si mě k sobě a taky mně dala pusu:

„Víš, že jsem to myslela dobře!"

„Co se škádlívá, to se rádo má," citoval lidovou moudrost Filip, „a ty se jistě nezlobíš, viď!" Sedl si mi obkročmo na klín, začal mne líbat s předstíranou vášní. Viděl jsem, jak po očku pozoruje Otakara, a věděl jsem, že je to jen pomsta za jeho polibek mně.

„Mám tě rád, Filípku, ale kvůli tobě vrnět nezačnu!" zvedl jsem celkem bez potíží Filipa a přemístil ho na Otakarův klín. „Sem patříš a tady ti to sluší. A já patřím sem," posadil jsem se zpět k Věrce, „mezi smutné a osamělé." Přeháněl jsem naříkavý tón, ale zas až tak žertem jsem to nemyslel.

„Klub opuštěných srdcí, to je ono!" chytila se toho Věrka. „A ty si nás, Filipe, koukej předcházet, protože se za pár týdnů budeš taky ucházet o členství."