Proměny lásky, díl III, kapitoly 10-12

10

Náš klub začal fungovat tak nějak sám od sebe. Příští úterý jsme se sešli znovu, Věrka a já jako právoplatní členové a Filip se k nám připojil prý ze solidarity, ale byl taky sám, protože Otakar měl nějakou pracovní večeři. Udělali jsme si jenom studenou večeři, tu jsme si odnesli k vířivce, a strávili jsme docela příjemný večer. Daryll už minulou neděli odletěl, v pátek jsme se rozloučili na společné večeři. Docela mě pobavilo, jak byl chudák celý rozpolcený. Na jednu stranu bylo vidět, jak je rád svému povýšení a těší se domů na novou práci, a na stranu druhou je smutný z rozchodu s Věrkou. Ujišťoval ji sice, a možná spíše sebe, že se všechno vyřeší, ale všichni jsme věděli, že to asi nedopadne. Při loučení před restaurací Nostress, kde jsme večeřeli, mě objal a popřál mnoho štěstí. Prý jsem byl po Věrce to nejlepší, co tu poznal. Potěšilo mě to.

Můj život bez Jozífka se dostával do pravidelných kolejí. Pondělní a středeční tréninky v tělocvičně, začínal jsem se znovu dostávat do formy, ale nabídku na to, že bych zase začal závodit, jsem odmítl, věděl jsem, že už by to k nějakému většímu úspěchu nevedlo. I trenér to uznal, když mně před tím dosti hrubě vynadal, že kdybych byl býval nepřerušil na dva roky, kde jsem mohl být a tak dál. Já znám jeho, on mě, tak jsem ho nechal vybublat a všechno bylo při starém. V úterý jsme se scházeli u mě a klub se rozrostl. Přidal se k nám Pavel. To bylo tak:

Vzhledem k tomu, co se se mnou všechno dělo, jsem docela ztrácel kontakt se svými dřívějšími přáteli. S Jíťou jsme se sice vídali i mimo vyučování, ale už míň, pořád chodila s Vítkem, a oba jsme volný čas věnovali spíše učení. S Pavlem jsme chodili každé úterý plavat. Pak ovšem začaly být úterní večery věnovány Klubu osamělých srdcí. Pavlík se nám vysmál, ale netrvalo dlouho a jedno dubnové úterní ráno složil své dva metry na židli ke stolku a povídá:

„Jaké jsou podmínky členství v tom vašem klubu?" Bylo na něm vidět, že ho něco trápí.

„Ale Pavlíku, to je spíš jen taková recese, Věrka i já jsme sami, tak se scházíme a povídáme si o našich miláčcích, chvíli si postěžujeme na naši krutou sudbu a potom drbeme. Pročpak tě to zajímá?"

„Víš přece, že mám Marušku rád, ale ona nechce po matuře jít na vysokou, chce dělat nějakou nástavbu sociálního směru a věnovat se charitě. A představuje si, že já půjdu s ní! Do nějaké půvabné sice, ale zapadlé osady jménem Jihlava! Já přece musím zůstat tady, za klub techniky už hraju a chci tam i studovat. Vždyť jsme v první lize a mám nabídku do reprezentace. Ale jí to nevysvětlíš…," pokračoval dál. Nakonec se ukázalo, že Marie mu dala ultimátum. Buď půjde s ní, nebo bude mezi nimi konec. To mě překvapilo. Vždycky mi připadala jako celkem rozumná a udělá takovouhle hloupost. Pravda je, že v poslední době jsme spolu moc nemluvili. Vzhledem k tomu, že jsem měl dost starostí sám se sebou, jsem to ani nezaregistroval. Teď ráno jsme skončili rozhovor s tím, že jsem Pavla pozval na večer k nám, že to v rámci posezení klubu dořešíme.

V sedm večer jsme už seděli nahoře v hale, popíjeli armaňak a Věrka vehementně rozebírala Pavlovu situaci. Bylo to složitější o to, že z milého Pavlíka nakonec vylezlo, že Marie se mi vyhýbala záměrně, kdysi mě prý požádala o příspěvek na jakousi charitativní akci a já jí odmítl. Vůbec jsem si na to nepamatoval, až když mi to připomněl, tak jsem si vzpomněl, že mi to tenkrát připadalo jako dosti podezřelé a že jsem řekl, že si to prověřím, a pak na to slavně zapomněl. Ona zřejmě ne a od té doby se o mně vyjadřovala jako o nechutném zbohatlíkovi. Trochu mne to zamrzelo, ale ne moc. Více mě mrzelo to, že na Pavla tolik tlačila. Zcela zjevně ji měl moc rád a teď nevěděl, co dělat. Takže každý z nás tam měl svoje dilema. My s Věrkou to už ale měli celkem vyřešeno, tak jsme se věnovali tomu Pavlovu problému.

Pro mě to bylo celkem jasné. Zřejmě i trochu ovlivněn Mariiným názorem na mě jsem rezolutně doporučil, aby se na ni vykašlal. Nakonec i Věra měla stejné mínění, ale vyjádřila jej méně pregnantně. Později, už když jsme seděli ve vířivce, se Pavlíkova nálada zvedla na tolik, že dokonce začal s Věrkou laškovat. Nebylo to, obávám se, ani tolik zásluha našeho psychologického rozboru, ale spíše vypitého armaňaku a Věrčiných opravdu nepřehlédnutelných půvabů. Když si odskočila na záchod, svěřil se mi Pavel, že má problém: nemůže vylézt z jacuzzi, protože je vzrušený. A jeho erekce je opravdu nepřehlédnutelná. Vzbudil ve mně zvědavost. Samozřejmě jsem ho už mockrát viděl nahého a věděl jsem, že má penis opravdu přiměřený jeho velké postavě, s postaveným jsem ho nikdy pochopitelně neviděl.

„Ukaž, to nebude tak horké," vyzval jsem ho. Jeho nedůvěřivý pohled mě rozesmál: „Prosím tě, ničeho se neboj, nepokusím se tě znásilnit, jsem prostě zvědavý. Na šeredný nekouknu, pěkný nepohaním. Tak honem!" Už jsem byl asi taky pod vlivem, neměl jsem ve zvyku se takhle chovat.

„No koukej, tohle přece nemůže přehlédnout a mně je to hloupý," postavil se Pavel a já jen zalapal po dechu. Jeho úd nebyl zcela ztopořený, ale i tak měl jistě přes dvacet centimetrů a i jeho objem byl šokující.

„Tý jo, to je teda síla! Kolik má, když je v plné pohotovosti?" vyhrkl jsem bez přemýšlení.

„No, když se opravdu snažím, chybí mi do pětadvaceti jen necelý cenťák!" hrdě prohlásil Pavel a honem kecnul zpět do vany, protože se vracela Věrka. Vzhledem k tomu, že i já se zalíbením pozoroval její dokonalou postavu a hlavně houpající se ňadra velikosti C, uměl jsem si živě představit, co to dělá s Pavlem. Jediné štěstí, že tu není Filip, pomyslel jsem si, ten by si to parádně užíval. I mně problesklo hlavou pár myšlenek, částečně značně nemravných, částečně dosti zlomyslných. Rázně jsem je ale všechny zahnal, po chvíli vyzval Věrku, ať mi jde pomoct s nádobím, Pavel že zatím uklidí tu spoušť kolem. Tak se mi podařilo situaci vyřešit a jediným následkem bylo, že jsem měl tu noc opravdu velice divoké sny.

11

Můj život probíhal pravidelně, zaneprázdnění školou, příprava na maturitu a přijímačky mi nedovolily příliš truchlit. Navíc jsme se s Jozífkem vídali skoro každý den třeba jen na chvíli na skypu nebo si telefonovali. V úterý jsme se scházeli s Věrkou a Pavlem, mezi kterými to začínalo pomalu, ale jistě jiskřit, občas se k nám přidal i Filip, když neměl představení. Čtvrteční rodinné večeře už nebyly tak pravidelné. Mamka opouštěla postupně svoje aktivity a věnovala se práci pro Františkovu firmu, cestovala s ním nebo i sama po celé Evropě, a tak často nebyli celý týden doma a víkendy potom trávili na chalupě. Někdy jsem za nimi jezdil, mamina mi nechala svoji audinu, měla nové auto. Škoda, že Filip se mnou mohl jet jen málo kdy. Jeho velká premiéra sice měla být až na konci sezóny, ale zapojoval se už do běžného repertoáru. Velice k mamce i Františkovi přilnul, měl jsem pocit, že jsou pro něho náhradními rodiči. O své rodině se nikdy nezmiňoval, zřejmě nebylo něco v pořádku. Mamka ho měla ráda už od začátku a František v něm našel šikovného pomocníka při práci na chalupě. Filip je totiž velice zručný a poradil si i s věcmi, které já nezvládal. Nebo spíše bych i zvládnul, ale nebavily mne.

Já ho vnímal skoro jako bratra, kterého jsem nikdy neměl. Podobný vztah jsem měl dříve s Lucienem. Filip je prostě sluníčko: veselý, nesentimentální, citlivý, ale ne ufňukaný. Rozhodně neměl lehký život, ale netrpí žádnými komplexy. Snad jen ten nehezký rozchod s Petrem způsobil, že byl v začínajícím novém vztahu hodně opatrný. Otakar byl pro něj po všech stránkách ideální partner: byl klidný, vyrovnaný, měl skvělý, přímo anglický suchý humor a zamilovaný byl až po uši. Docela mě pobavilo, když jeden nezávisle na druhém se mnou jejich vztah probírali. Oťas – už dávno jsme si potykali – chtěl, aby se k němu Filip nastěhoval, a udivovalo a mrzelo ho, že to Filip nechce, a ten se zase bál, že je to moc rychlé. Oběma jsem řekl, co si myslím. Otakárka jsem ujistil, že ho Filip nesmírně miluje, a vylíčil mu jeho rozchod s Petrem. Filipovi řekl, ať opravdu nespěchá, že má domov u nás a může tam být, jak dlouho chce. Docela ho to rozhodilo, snad poprvé jsem ho viděl se slzami v očích. Trochu jsem se zastyděl, bylo to ode mne sobecké, byl jsem si jistý, že jim to bude klapat, ve skutečnosti jsem ovšem nechtěl přijít o jeho společnost.

Filip mi pomáhal i teď, kdy jsem se celý nedočkavý připravoval na Jozífkův příjezd. Měl přiletět den po svých narozeninách, v pátek sedmadvacátého dubna, a zůstat měl až do třetího května. Na pálení čarodějnic jsme byli pozváni, stejně jako Filip s Otakarem na Františkovu chalupu. Mamina to pozvání zvlášť zdůrazňovala, kdybych nebyl zcela zaujatý tou Jozífkovou návštěvou, jistě by mi to bylo podezřelé. Takhle jsem jenom pořád myslel nato, že se zase budeme s Jozífkem milovat, že budu usínat a probouzet se v jeho objetí, a nic jiného mne nezajímalo. Byl to Filip, který mne rázně vracel do reality. Nevybíravě mě vyzval: „Mysli nejen na jeho ptáka, ale také žaludek!" A navíc měla přijít v sobotu na oběd Věrka. Těšila se také na Jozífka a navíc tajemně se tváříc pravila, že přivede zajímavého hosta. Nechtěla prozradit, kdo to bude, ale slibovala, že budeme já i Jozífek příjemně překvapeni. Pavla tím nemyslela, ne že by nebyl zajímavý, ale pozvání pro něj bylo automatické, už se Věrkou dali dohromady. Pavel byl odjakživa rozumný kluk a Věrka zase parádní třeštidlo, a tak i když byl Pavlík o dost mladší, působili jako vyrovnaný pár.

Páteční oběd jsme nijak neřešili, bylo jasné, že na nějaké velké jídlo nebude čas, budeme s Jozífkem ochutnávat jeden druhého. K večeři mu udělám maso tří barev tak, jak to má rád, hodně ostré a se sobotním obědem mi pomůže Filip. Měla to být společná oslava nejen Jozífkových, ale i mých narozenin pro naše přátele. Vzhledem k tomu, že jsme to plánovali už na jedenáctou hodinu, rozhodli jsme se, že uděláme spíše takový brunch, základem bude kuřecí soté, studený rostbíf, uzeniny, pak nějaké saláty, pečivo a sladkosti. Večeře ve čtyřech, my dva a Filip s Oťasem, chtěl jsem, aby je Jozífek poznal a zamiloval si je tak jako já. A vlastně jenom ta večeře byl můj nápad, všechno ostatní naplánoval Filip, ten mě taky donutil ve čtvrtek zajet s ním nakoupit. Škola šla stranou, stejně se jenom opakovaly věci už dávno probrané. Přijeli jsme domů, uložili nákup a připravili, co se dalo předem udělat. Potom jsem se pustil do uklízení a večer, když už jsem se neměl čím zaměstnat, jsem začal vyšilovat. Bál jsem se, že neusnu a budu pak zítra vypadat jako zombie, že do toho něco přijde a Jozífek nepřijede, že s ním spadne letadlo, že nabourám, až pro něj pojedu… Prostě a jednoduše moje obvyklá hysterie.

A byl to zase Filip, kdo mě přiměl zavolat Jozífkovi a ujistit se, že opravdu zítra přiletí, kdo došel dolů k Tondovi, pardon, k MUDr. Antonínu Dvořákovi pro nějaký prášek na spaní a donutil mě ho zapít vodou a ne armaňakem, kdo mě uložil už v osm večer do postele, lehl si vedle mne a počkal, až usnu, a kdo si pak, jak mi dodatečně řekl, s úlevou nalil pořádného panáka a šel spát také.

Prášky zapůsobily, spal jsem skoro deset hodin a probudil se odpočatý a kupodivu klidný.

„Dnes přijede Jozífek," zašeptal jsem a začal si představovat, co to všechno znamená. Myšlenky na milování mně způsobily takovou erekci, že až bolela. Zamířil jsem rukama do klína, ale v poslední chvíli jsem se přemohl a nadávaje sám sobě, že to si přece musím schovat pro Jozífka, jsem utíkal dát si studenou sprchu.

V sedm jsem už byl po snídani, Jozífek měl přiletět až po deváté a já nevěděl, co si počít. Převlékl jsem postel, dvakrát prošel celý byt, aby se někde neválely moje věci, což neměl Jozífek rád. Probudil se Filip, vysmál se mi, že je to zbytečné, protože Jozífek bude mít stejně oči jen pro mě, vypil zbytek mé kávy, sebral mně poslední topinku a odešel na trénink.

Byl už čas, oblékl jsem si to, co jsem včera tak dlouho vybíral, podíval se do zrcadla a zjistil, že mi to nesluší, mávl nad tím rukou, sednul do auta a jel na letiště.

12

„Pane Bože, tak to byla jízda!" pomyslel jsem si trochu vulgárně a velice opatrně se posadil v kuchyni ke stolu. Dolil jsem si poslední zbytek z lahve Bollingera, sekt už byl zteplalý, ale přesto pořád chutnal výborně. To šampaňské přivezl Jozífek. Tři lahve! Vytasil se s nimi hned, jak jsme přijeli domů. Zřejmě se už naučil používat tu zlatou kartu.

Vůbec mi připadal jiný. Začalo to hned na letišti, kam jsem naštěstí stihl přijet včas. Už byl odbaven, a když jsem se k němu přiřítil, zasvítily mu oči a bez ohledu na plnou halu lidí si mě zvedl k sobě a políbil tak, že jsem nemohl ani popadnout dech. Potom mě postavil zpátky na zem:

„Moc se mi po tobě stýskalo, maličký!"

„Určitě ne tolik jako mně po tobě, můj veliký!" A všechno bylo při starém, jako bychom se naposledy viděli včera.

„Nehádej se, honem jedeme domů, nebo tady ještě vyvoláme skandál," zasmál se, sehnul se pro svoje dvě tašky a nechal se dovést k autu. Automaticky natáhl ruku pro klíče, ani ho nenapadlo, že bych mohl řídit já, ostatně mě taky ne.

Prahou se řítil jako pirát, jednou se na nás dopraváci vážně parádně napakují, ale tentokrát to ještě dopadlo dobře. Doma jsem se na něho vrhl hned v hale, skočil mu kolem krku a začal jeho i sebe svlékat. Jozífek se samozřejmě nebránil, popadl mě do náruče, donesl do ložnice, položil na postel a než se ke mně sklonil, rozhlédl se a vydechl: „Konečně doma!" Pak už se ale ničím nezdržoval, skočil ke mně na postel a trvalo jen malou chvíli, než mě jeho ústa dovedla k vyvrcholení. Já, už zklidněný, jsem si ho vychutnával déle, prodlužoval jsem mazlení s jeho nádherným penisem tak dlouho, až nahlas sténal a prosil mě, ať si pospíším. Slitoval jsem se, připojil k ústům i ruce, Jozífek se prohnul v bocích jako luk a už jsem měl plnou pusu. Miluji jeho nahořklou chuť a nenechal jsem si ujít ani kapku.

Chvíli jsme zůstali ležet v těsném objetí:

„Jozífku, umačkáš mě!" A měl jsem pravdu, tiskl mě k sobě tak, že jsem se nemohl ani nadechnout.

„Tak to bych nerad," uvolnil svoje objetí, „vždyť tohle byl jen začátek!" Už něžněji mě k sobě přivinul.

„Ale počkej, mám tu něco pro inspiraci. Pojď se podívat." Ale chodit po svých jsem nemusel, zvedl se hravě i se mnou v náručí a pustil mě až v hale vedle svých zavazadel. A z jedné té tašky vyndal právě ony tři lahve Bollingera, obrovskou bonboniéru pralinek a krabici s výběrovou kolekcí švýcarských sýrů.

„Postaráš se o to, Kájo? Já pořád nemůžu najít…," hrabal se v tašce dál. Já se chvíli kochal pohledem na jeho krásný zadek, jak tam stál nahý, ohnutý nad tou taškou, ale pak jsem se ovládl a uložil všechno dole v kuchyni. Při tom jsem vytáhl z chladničky už vychlazenou láhev sektu (ne tak vznešeného, ale stejně dobrého) a připravený podnos se s kanapkami, které jsem včera připravil, a odnesl všechno nahoru. Jozífek se právě vrátil z terasy, kde zapnul vířivku.

„Už jsem to našel, Kájo. To je ode mne k narozeninám," podával mi skleněné pouzdro s naaranžovanými fialkami a malý balíček. Posadil jsem se mu na klín, přivoněl k fialkám, roztrhl papír a vybalil malou sametovou krabičku. V ní byl na zlatém řetízku zavěšený křížek s rameny z podlouhlých safírů s malým bílým briliantem uprostřed. Chvíli jsem na to nevěřícně zíral a potom se, jak je mým zvykem, rozbrečel.

„Děkuju, Jozífku, to je taková krása…," vzlykal jsem a smáčel mu slzami rameno.

„Ale jdi, maličký, neplač," konejšil mě Jozífek rozpačitě. Moje citové výlevy ho vždycky vyváděly z míry.

„Když já pro tebe nic nemám, úplně jsem v tom shonu zapomněl ti něco koupit!" brečel jsem dál.

„Ale tak už dost, Kájo. Pro mě je největším dárkem tvoje radost. A nezapomínej na to auto. Tím mám vybrané dárky na pět let dopředu, hlupáčku. A vůbec, raději se napijeme, ne?" Pokusil se otevřít lahev se mnou na klíně a při jeho šikovnosti se mu to povedlo. Nalil sekt do sklenek a připili jsme si.

Láhev jsme dopili ve vířivce, a když jsme se, mazlením a horkou vodou rozpálení, vrátili do postele, otevřel druhou. A pak to vypuklo! To právě byla ta změna, o které jsem nyní přemýšlel. Jozífek byl vždycky značně náruživý, ale to, co prováděl dnešní odpoledne, to převýšilo veškeré moje dosavadní zkušenosti. Byla v něm nějaká divokost, dříve jsem cítil z jeho strany vždycky něco jako mírný ostych a opatrnost, i když se milování zcela oddával. Teď si mě ale bral naplno, ne hrubě, ale s jakousi něžnou bezohledností, v polohách, které jsem ještě nikdy nezkusil, cítil jsem ho v sobě tak hluboko jako nikdy před tím, až to bolelo, ale byla to tak nádherná bolest, že jsem se snažil ještě mu vyjít vstříc a naše spojení prohloubit. A trvalo to neskutečně dlouho, než do mě s hlasitým stenem vyvrcholil. Přidržel jsem ho na sobě a vychutnával si tu chvíli, kdy se zklidňoval jeho i můj dech a naše srdce zpomalovala svůj divoký běh.

„To byla nádhera! Lásko, už si umím představit, že lze umřít rozkoší!" zašeptal jsem popravdě a políbil ho do důlku mezi krkem a uchem, tam, kde to měl rád.

„Hrozně se mi po tobě stýskalo, maličký, celé noci jsem myslel jen na to, jak se s tebou budu milovat, a teď jsem se konečně dočkal. A bylo to ještě krásnější, než jsem si dokázal představit."

Už s obvyklou jemností mne zvedl a odnesl do koupelny. Seděli jsme potom u stolku v hale, krmili se navzájem kanapkami a vyprávěli si, co všechno jsme si před tím na dálku říct nestihli. Chtěl jsem jít uvařit kávu, ale k tomu nedošlo, když jsem se postavil, vyskočil i Jozífek, popadl mne do náruče a zanesl zpátky do ložnice, kde to ještě pořád vonělo sexem, a pomilovali jsme se znovu, už ne tak divoce, ale o to intenzivněji, stihli jsme prožít a vychutnat prodlužované okamžiky každé pozice, každého doteku. Když Jozífek vycítil, že se blíží moje chvilka, něžným násilím mě přinutil vyvrcholit do něj. A trvalo ještě tak mučivě krásně dlouho, než skončil i on. Byli jsme malátní, omámeni neskutečně nádherným milováním, Jozífek si mě přitáhl k sobě, znovu jsem pocítil vlnu štěstí, po tom takhle usínat v jeho objetí se mi tolik stýskalo, a usnuli jsme.

Nespal jsem dlouho, probudil jsem se a opatrně vyklouzl ze zajetí milovaných paží. Nechtělo se mi, ale musel jsem už začít připravovat večeři, věděl jsem, že Jozífek bude mít hlad.

Teď jsem jen chvíli odpočíval, dopíjel víno a vychutnával si pocit klidu a absolutního uspokojení. V mysli jsem si znovu přehrával dnešní odpoledne, vybavovaly se mi některé detaily, které jsem si v tom fofru vůbec neuvědomil. Z těch vzpomínek jsem pocítil znovu příjemné napětí v rozkroku. Tak to ne, rázně jsem si poručil, dopil sklenku a pustil se do přípravy večeře.